1.

Justiční orgány členských států mohou na základě rámcového rozhodnutí 2002/584/SVV ( 2 ) za účelem výkonu trestů odnětí svobody vydávat evropské zatýkací rozkazy. Platí to však i v případě výkonu rozsudku, který byl vynesen ve třetím státě a v dožadujícím členském státě byl uznán na základě mezinárodní dohody?

2.

Odsouzení, ke kterému došlo ve třetím státě, nadto nastoluje otázku týkající se důvodu pro odmítnutí výkonu zatýkacího rozkazu, kterým se Soudní dvůr doposud nezabýval. Podle čl. 4 bodu 7 písm. b) rámcového rozhodnutí může totiž dožádaný stát odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, pokud byl trestný čin spáchán mimo území dožadujícího členského státu a právo dožádaného členského státu neumožňuje stíhání za stejné trestné činy, byly-li spáchány mimo jeho území. V projednávané věci byl sice daný čin spáchán ve třetím státě, k jeho přípravě však došlo v dožadujícím členském státě. Je tedy třeba objasnit, co tato okolnost znamená pro uplatnění uvedeného důvodu pro odmítnutí.

3.

Dne 5. dubna 2011 byla uzavřena dohoda mezi Litevskou republikou a Norským královstvím o uznávání a výkonu rozhodnutí v trestních věcech, kterými se ukládají tresty odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody. Dohoda upravuje uznávání rozsudků vystavujícího státu (článek 7) a obsahuje důvody pro neuznání ze strany vykonávajícího státu (článek 8).

4.

Dohoda mezi Evropskou unií a Islandskou republikou a Norským královstvím o postupu předávání mezi členskými státy Evropské unie a Islandem a Norskem ( 3 ) je v platnosti od 1. listopadu 2019 ( 4 ).

5.

V preambuli dohody se uvádí:

„[…]

vyjadřujíce vzájemnou důvěru ve strukturu a fungování svých právních řádů a ve schopnost všech smluvních stran zaručit spravedlivý proces,

[…]“

6.

Článek 1 odst. 3 dohody stanoví:

„Tato dohoda se nijak nedotýká povinnosti ctít základní práva a základní právní zásady zakotvené v Evropské úmluvě o lidských právech, nebo, v případě výkonu příkazu justičním orgánem členského státu, zásad uvedených v článku 6 Smlouvy o Evropské unii.“

7.

Jinak ustanovení dohody o postupu předávání do značné míry odpovídají ustanovením rámcového rozhodnutí 2002/584.

8.

Bod 6 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2002/584 zní:

„Evropský zatýkací rozkaz stanovený v tomto rámcovém rozhodnutí je prvním konkrétním opatřením v oblasti trestního práva k provedení zásady vzájemného uznávání, na kterou Evropská rada poukázala jako na ‚úhelný kámen‘ justiční spolupráce.“

9.

Článek 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 definuje evropský zatýkací rozkaz a ukládá povinnost vykonat jej:

„1.   Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené[ho] s odnětím osobní svobody.

2.   Členské státy vykonají evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí.

3.   Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 Smlouvy o Evropské unii.“

10.

Článek 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 vymezuje oblast působnosti evropského zatýkacího rozkazu:

„1.   Evropský zatýkací rozkaz lze vydat v případech jednání, které lze podle práva vystavujícího členského státu potrestat trestem odnětí svobody nebo ochranným opatřením spojeným s odnětím osobní svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně 12 měsíců, nebo byl-li již rozsudkem uložen trest nebo nařízeno ochranné opatření, v případě trestu nebo ochranného opatření v délce nejméně čtyř měsíců.

2.   Níže uvedené trestné činy, které lze ve vystavujícím členském státě potrestat trestem odnětí svobody nebo ochranným opatřením spojeným s odnětím osobní svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně tři roky a které jsou vymezeny právem tohoto členského státu, jsou důvodem pro předání na základě evropského zatýkacího rozkazu podle podmínek tohoto rámcového rozhodnutí a bez ověření oboustranné trestnosti tohoto činu:

3.   […]

4.   U jiných trestných činů než uvedených v odstavci 2 může být předání podmíněno tím, že jednání, kvůli kterému byl vydán evropský zatýkací rozkaz, představuje trestný čin podle práva vykonávajícího členského státu, nezávisle na znacích skutkové podstaty nebo popisu trestného činu.“

11.

Článek 4 rámcového rozhodnutí 2002/584 v některých případech umožňuje odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu:

„Vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu:

[…]

12.

Článek 8 rámcového rozhodnutí 2002/584 stanoví obsah evropského zatýkacího rozkazu:

„1.   Evropský zatýkací rozkaz obsahuje v souladu s formulářem uvedeným v příloze tyto údaje:

[…]

[…]“

13.

Irsko rámcové rozhodnutí 2002/584 provedlo zákonem o evropském zatýkacím rozkazu z roku 2003. Jeho článek 5 objasňuje, kdy je třeba mít za to, že určitý čin je v Irsku trestný:

„Pro účely tohoto zákona platí, že trestný čin uvedený v evropském zatýkacím rozkazu je trestným činem podle [irského] práva, pokud by jednání nebo opomenutí, které představuje takový trestný čin, bylo trestným činem podle [irského] práva, kdyby k němu došlo [v Irsku] v den vydání evropského zatýkacího rozkazu.“

14.

Článkem 44 zákona o evropském zatýkacím rozkazu z roku 2003 Irsko provedlo čl. 4 bod 7 písm. b) rámcového rozhodnutí 2002/584:

„Osoba nesmí být podle tohoto zákona předána, pokud byl trestný čin uvedený v evropském zatýkacím rozkazu, jenž byl vydán vůči této osobě, spáchán nebo údajně spáchán mimo území vystavujícího státu, a jednání nebo opomenutí, které představuje trestný čin, není trestným činem podle [irského] práva, jelikož k němu došlo mimo území [Irska].“

15.

Irský zákon o zneužívání omamných látek z roku 1977 ( 5 ) obsahuje čl. 15 odst. 1:

„Trestného činu se dopouští každý, kdo oprávněně nebo neoprávněně přechovává kontrolovanou omamnou látku za účelem jejího prodeje nebo jejího poskytování jiné osobě v rozporu s ustanoveními článku 5 tohoto zákona.“

16.

JR je litevský státní příslušník. V lednu 2014 se v Litvě dohodl se třetí osobou, že za odměnu ve výši 570 eur do Norska dopraví drogy. Drogy přepravil z Litvy tak, že přejel několik státních hranic, a nakonec ze Švédska přicestoval do Norska. Dne 19. ledna 2014 byl v Norsku, asi pět kilometrů od hranic, odhalen s asi 4,6 kg metamfetaminu.

17.

Dne 28. listopadu 2014 Heggen og Frøland tingrett (okresní soud Heggen a Froland, Norsko) odsoudil JR (dále jen „odsouzený“) za trestný čin „nedovoleného dodání velmi velkého množství omamných látek“ ve smyslu článku 162 norského trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce čtyř let a šesti měsíců. Opravný prostředek odsouzeného byl zamítnut.

18.

Dne 18. června 2015 Jurbarko rajono apylinkės teismas (okresní soud pro oblast Jurbarkas, Litva) na základě dohody mezi Norskem a Litvou o uznávání a výkonu rozhodnutí v trestních věcech uznal rozsudek vydaný v Norsku, takže mohl být vykonán podle litevských právních předpisů. Opravný prostředek odsouzeného proti tomuto rozhodnutí byl zamítnut.

19.

Dne 7. dubna 2016 předalo Norsko odsouzeného do Litvy.

20.

Dne 15. listopadu 2016 Kaišiadorių rajono apylinkės teismas (okresní soud pro oblast Kaisiadorys, Litva) nařídil podmíněné propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Z důvodu porušování omezení a povinností stanovených při podmíněném propuštění však Marijampolės apylinkės teismo Jurbarko rūmai (okresní soud v Marijampole, senát pro Jurbarkas, Litva) dne 5. února 2018 odsouzenému uložil, aby vykonal zbytek svého trestu v délce 1 roku, 7 měsíců a 24 dnů.

21.

Vzhledem k tomu, že odsouzený mezitím uprchl do zahraničí, vydaly litevské orgány dne 24. května 2018 evropský zatýkací rozkaz za účelem výkonu trestu odnětí svobody za trestný čin nedovoleného přechovávání, přepravování, nabízení, prodeje nebo jiné formy distribuce velmi velkého množství omamné nebo psychotropní látky.

22.

Dne 21. ledna 2019 byl odsouzený zadržen v Irsku. Tam si nejprve až do října 2019 odpykával trest odnětí svobody, který mu byl pro jiný delikt uložen v Irsku.

23.

High Court (Vrchní soud, Irsko) má nyní rozhodnout o výkonu evropského zatýkacího rozkazu, a proto dne 26. června 2019 Soudnímu dvoru položil následující otázky:

24.

Návrh High Court (Vrchní soud), aby tyto otázky byly zodpovězeny v naléhavém řízení o předběžné otázce, Soudní dvůr zamítl pro nedostatek naléhavosti.

25.

Písemné vyjádření k předběžným otázkám předložili odsouzený, Irsko a Evropská komise.

26.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda lze evropský zatýkací rozkaz vystavit za účelem výkonu trestu odnětí svobody, který byl uložen soudem třetího státu a byl uznán vystavujícím členským státem.

27.

Podle čl. 1 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 je evropský zatýkací rozkaz soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody.

28.

V projednávané věci hodlá vystavující členský stát vykonat trest odnětí svobody. Tento trest však neuložil sám tento členský stát, nýbrž třetí stát a vystavující členský stát ho následně uznal. Je tedy třeba objasnit, zda rozsudek vydaný třetím státem, resp. uznání ve vystavujícím státě mohou být způsobilým předmětem evropského zatýkacího rozkazu.

29.

Tresty odnětí svobody uložené třetími státy v zásadě nelze vykonávat za pomoci evropského zatýkacího rozkazu (k tomu bod 1). Jinak je tomu v případě, že vystavující členský stát daný trest odnětí svobody uzná (k tomu bod 2). Vykonávající členský stát dále přezkoumá, zda je evropský zatýkací rozkaz účinný (k tomu bod 3).

30.

Rámcové rozhodnutí 2002/584 se použije pouze na členské státy, a nikoliv na třetí státy ( 6 ). Trest odnětí svobody uložený třetím státem jako takový z tohoto důvodu v zásadě nelze vykonat za pomoci evropského zatýkacího rozkazu.

31.

Podle čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584 může dožadující stát evropský zatýkací rozkaz vydat pouze v případě, že existuje vykonatelné soudní rozhodnutí ( 7 ). Takováto vykonatelná soudní rozhodnutí vydávají orgány členských států ( 8 ).

32.

Mezi členskými státy se uplatňuje zásada vzájemného uznávání, která je založena na zásadě vzájemné důvěry a kterou podle čl. 1 odst. 2 a bodu 6 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2002/584 konkrétně provádí evropský zatýkací rozkaz ( 9 ).

33.

Konkrétně zásada vzájemné důvěry každému členskému státu ukládá, aby až na výjimečné okolnosti vycházel z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která uznává unijní právo ( 10 ).

34.

Tyto zásady ale nelze bez dalšího přenášet na třetí státy. Bez takové vzájemné důvěry nelze mít za to, že třetí stát respektoval základní práva vyžádané osoby. Podle čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 je ale třeba ctít základní práva. Okolnost, že třetí stát uzavřel mezinárodní smlouvy, které v zásadě požadují dodržování základních práv, nutně nepředstavuje rovnocennou kompenzaci ( 11 ).

35.

Rozsudek vydaný v Norsku tedy sám o sobě nemohl být základem pro evropský zatýkací rozkaz.

36.

V projednávaném případě však Litva uznala odsuzující rozsudek norského soudu i trest, který tento soud uložil.

37.

Pokud nelze použít žádnou mezinárodní úmluvu uzavřenou mezi Unií a třetím státem, spadají právní předpisy o vydávání ve vztahu mezi oběma těmito státy do pravomoci členského státu. Členské státy jsou však při vykonávání této pravomoci povinny dodržovat unijní právo ( 12 ).

38.

Vzhledem k tomu, že dohoda mezi Unií, Islandem a Norskem v době vydání odsouzeného z Norska do Litvy ještě nebyla v platnosti, mohla Litva v plném rozsahu uplatňovat svou dohodu s Norskem.

39.

Sporné tedy je, zda podmínkou evropského zatýkacího rozkazu je, že trest odnětí svobody, který má být vykonán, byl uložen v členském státě, nebo zda vystavující členský stát může trest odnětí svobody uložený třetím státem „legalizovat“ tím, že uzná odsuzující rozsudek.

40.

Zdá se, že na takovou situaci nebylo při přijímání rámcového rozhodnutí 2002/584 pamatováno. Evropský zatýkací rozkaz nicméně lze na takovou situaci, jako je situace v projednávané věci, použít v případě, že jsou splněny podmínky stanovené rámcovým rozhodnutím. Rámcové rozhodnutí to totiž výslovně nevylučuje.

41.

Východiskem je již zmíněný čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584. Podle tohoto ustanovení se evropský zatýkací rozkaz musí zakládat na dalším soudním rozhodnutí dožadujícího členského státu ( 13 ). Z tohoto hlediska přicházejí v úvahu vykonatelný rozsudek, zatýkací rozkaz nebo jiné vykonatelné soudní rozhodnutí se stejným účinkem v oblasti působnosti článků 1 a 2 rámcového rozhodnutí 2002/584.

42.

V tomto ohledu z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že okresní soud pro oblast Jurbarkas rozsudek, který byl v Norsku vydán dne 28. listopadu 2014, uznal rozsudkem ze dne 18. června 2015, takže ho bylo možno vykonat podle litevských právních předpisů. Po dočasném odložení výkonu trestu okresní soud v Marijampole, senát pro Jurbarkas, odsouzenému dne 5. února 2018 uložil, aby vykonal zbytek trestu. Vykonatelné soudní rozhodnutí tedy existuje.

43.

Jak je třeba posoudit, zda má rozhodnutí v oblasti působnosti článků 1 a 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 stejný účinek, není zcela zřejmé. Zejména znění čl. 8 odst. 1 písm. c) v anglickém a francouzském jazyce však naznačují, že je třeba posoudit, zda dané rozhodnutí spadá do oblasti působnosti článků 1 a 2 ( 14 ). To je v souladu s funkcí čl. 8 odst. 1 písm. c). Údaje, které jsou podle článku 8 nezbytné, mají pouze ozřejmit, že jsou splněny podmínky pro vydání evropského zatýkacího rozkazu ( 15 ). Tyto podmínky jsou stanoveny zejména v článcích 1 a 2.

44.

Oblast působnosti článků 1 a 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 zase není vymezena za pomoci výčtu vnitrostátních soudních rozhodnutí, nýbrž na základě účelu a předmětu daného rozhodnutí.

45.

Článek 1 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 sice evropský zatýkací rozkaz definuje jako soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát, není tím však míněno rozhodnutí, které je vykonáváno prostřednictvím evropského zatýkacího rozkazu. Ohledně posledně uvedeného rozhodnutí z čl. 1 odst. 1 pro projednávanou věc pouze vyplývá, že účelem zatýkacího rozkazu musí být výkon trestu odnětí svobody. Přinejmenším podle znění daného ustanovení není nutné, aby byl tento trest uložen v některém členském státě. Uznání rozsudku třetího státu má v tomto ohledu stejnou funkci jako odsouzení, neboť vyžaduje, aby byl tento rozsudek vykonán v uznávajícím členském státě.

46.

Podle čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 lze evropský zatýkací rozkaz vydat v případě odsouzení k trestu odnětí svobody v délce nejméně čtyř měsíců. Ani v tomto případě není stanoveno, že odsuzující rozsudek musí být vydán v členském státě. Uznání odsuzujícího rozsudku třetího státu zato spadá do oblasti působnosti tohoto ustanovení, pokud se tento rozsudek týká dostatečně dlouhého trestu odnětí svobody.

47.

Ve výsledku se tedy rámcové rozhodnutí 2002/584 uplatní na situaci, kdy vyžádaná osoba byla odsouzena a byl jí uložen trest ve třetím státě, avšak rozsudek vydaný v tomto státě byl na základě dvoustranné dohody uzavřené mezi tímto třetím státem a vystavujícím státem v posledně uvedeném státě uznán a je v něm vykonáván podle jeho právních předpisů.

48.

I když se rámcové rozhodnutí použije, zbývá ještě objasnit, do jaké míry je uznáním trestu odnětí svobody v členském státě dožadujícího justičního orgánu vázán vykonávající justiční orgán.

49.

K tomu, aby jiné členské státy legitimovaly vzájemné uznání rozsudku, musí být zachována ochrana procesních a základních práv ( 16 ). Rámcové rozhodnutí 2002/584 je tedy nutno vykládat takovým způsobem, který zajistí, že budou zachována základní práva dotčených osob, aniž by však došlo ke zpochybnění účinnosti systému justiční spolupráce mezi členskými státy, jehož základním prvkem je mimo jiné i evropský zatýkací rozkaz, jak je upraven unijním normotvůrcem ( 17 ).

50.

Mechanismus evropského zatýkacího rozkazu v tomto ohledu zahrnuje dvoufázovou ochranu procesních a základních práv vyžádané osoby. V první fázi musí mít vyžádaná osoba přístup k soudní ochraně při přijetí vykonatelného soudního rozhodnutí. Ve druhé fázi musí být zajištěna soudní ochrana při vydání evropského zatýkacího rozkazu ( 18 ).

51.

V tomto smyslu dřívější soudní řízení o vině vyžádané osoby umožňuje vykonávajícímu justičnímu orgánu předpokládat, že rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu za účelem výkonu trestu je výsledkem vnitrostátního řízení, v jehož rámci odsouzená osoba požívala veškerých záruk způsobilých k přijetí tohoto druhu rozhodnutí, zejména záruk vyplývajících ze základních práv a obecných právních zásad uvedených v čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 ( 19 ).

52.

V projednávané věci Litva rozsudek vydaný v Norsku uznala na základě své dohody s Norským královstvím a odsouzený měl díky opravnému prostředku přístup k soudní ochraně proti uznání. Na základě vzájemné důvěry mezi členskými státy je třeba mít za to, že v tomto řízení vedeném dožadujícím státem byla zachována procesní a základní práva odsouzeného.

53.

Za výjimečných okolností však smí být zásady vzájemného uznávání a vzájemné důvěry mezi členskými státy omezeny ( 20 ).

54.

Východiskem pro určení takovýchto mimořádných okolností je čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584, podle kterého tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článcích 2 a 6 Smlouvy o Evropské unii ( 21 ).

55.

Za mimořádnou okolnost však nelze nutně považovat každé myslitelné porušení základních práv v dožadujícím členském státě, neboť z povahy vzájemné důvěry vyplývá, že zpravidla postačuje, pokud je dotčeným osobám v tomto státě v tomto ohledu poskytnuta právní ochrana ( 22 ).

56.

Za mimořádné je třeba považovat pouze nebezpečí závažného porušení základních práv. K závěru o jeho existenci Soudní dvůr předně dospěl v případě, že vyžádané osobě hrozí nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie ( 23 ). Stejné povahy by bylo skutečné riziko, že v případě předání osoby, na niž se vztahuje evropský zatýkací rozkaz (vydaný za účelem trestního stíhání), vystavujícímu justičnímu orgánu bude porušeno její základní právo na nezávislý soud, a tudíž podstata jejího základního práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 47 druhém pododstavci Listiny ( 24 ).

57.

Pokud členský stát uzná a vykoná trest, který uložil soud třetího státu, může se nebezpečí závažného porušení základních práv vztahovat jednak na odsouzení ve třetím státě, například na řízení, skutkovou podstatu trestného činu nebo na trestní sazbu, jednak ale i na řízení a vězeňské podmínky v dožadujícím členském státě.

58.

Mohou přitom nastat případy, kdy je dané nebezpečí zjevné s ohledem na všeobecně známé informace ( 25 ) nebo kdy se dotčená osoba dovolává vážného rizika závažného porušení základních práv v případě vydání ( 26 ).

59.

V takových případech proto musí vykonávající justiční orgán na základě konkrétního a přesného posouzení projednávaného případu ověřit, zda existují závažné a prokazatelné důvody se domnívat, že je vyžádaná osoba vystavena nebezpečí závažného porušení základních práv ( 27 ). Za tímto účelem musí vykonávající justiční orgán, jako je předkládající soud ve věci v původním řízení, zejména na základě čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí požádat vystavující justiční orgán o veškeré doplňující informace, které považuje za nezbytné pro posouzení existence takového nebezpečí ( 28 ).

60.

V tomto řízení však doposud nebyly uvedeny žádné indicie svědčící o porušení základních práv, natožpak o závažném porušení. Naopak je třeba vzít v úvahu, že se nejedná o uznání rozsudku ledajakého třetího státu.

61.

Je pravda, že nepostačuje, že Norsko je smluvní stranou EÚLP ( 29 ). Tento stát však s Unií uzavřel dohodu o postupu předávání, která vstoupila v platnost dne 1. listopadu 2019. Smluvní strany v preambuli této dohody vyjádřily vzájemnou důvěru ve strukturu a fungování svých právních systémů a ve schopnost všech smluvních stran zajistit spravedlivý proces ( 30 ). Unie tak vůči Norsku vyjádřila důvěru, která se vyrovná vzájemné důvěře mezi členskými státy. V případě tohoto třetího státu tedy platí vyvratitelná domněnka, že základní práva byla zachovávána již doposud a budou zachovávána i v budoucnosti.

62.

Rámcové rozhodnutí 2002/584 se proto uplatní na situaci, kdy vyžádaná osoba byla odsouzena a byl jí uložen trest v Norsku, avšak tento rozsudek byl na základě mezinárodní dohody uzavřené s Norskem uznán vystavujícím členským státem a je vykonáván podle jeho právních předpisů.

63.

Vykonávající justiční orgán však řízení o předání ukončí, pokud má závažné a prokazatelné důvody se domnívat, že by výkon trestu odnětí svobody uloženého v Norsku, který Litva uznala, vedl k závažnému porušení základních práv.

64.

Podstatou druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda vykonávající justiční orgán může na základě čl. 4 bodu 1 a bodu 7 písm. b) rámcového rozhodnutí 2002/584 odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, protože byl daný trestný čin spáchán ve třetím státě, pokud se pachatel ve vystavujícím státě dopustil jednání uskutečněných za účelem jeho přípravy.

65.

Podle čl. 4 bodu 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 může vykonávající justiční orgán odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, pokud v některém z případů uvedených v čl. 2 odst. 4 nepředstavuje jednání, pro které byl vydán evropský zatýkací rozkaz, trestný čin podle práva vykonávajícího členského státu.

66.

Zdá se, že je vyloučeno, že v projednávané věci lze vydání odmítnout na tomto základě, jelikož předmětný delikt, obchod s drogami, je trestný podle článku 15 irského zákona o zneužívání omamných látek, a mimoto podle všeho nespadá do působnosti čl. 2 odst. 4 rámcového rozhodnutí 2002/584. Jedná se naopak o vymezený trestný čin podle ustanovení čl. 2 odst. 2 páté odrážky, které nevyžaduje oboustrannou trestnost.

67.

Soudní dvůr se tedy k čl. 4 bodu 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 nemusí vyjadřovat.

68.

Výklad čl. 4 bodu 7 písm. b) rámcového rozhodnutí 2002/584 je naproti tomu pro rozhodnutí ve věci relevantní. Podle tohoto ustanovení může vykonávající justiční orgán odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, vztahuje-li se na trestné činy, které byly spáchány mimo území vystavujícího členského státu, a právo vykonávajícího členského státu neumožňuje stíhání za stejné trestné činy, byly-li spáchány mimo jeho území.

69.

Odmítnutí je tedy vázáno na dvě kumulativní podmínky: trestný čin, na který se evropský zatýkací rozkaz vztahuje, byl spáchán mimo území vystavujícího členského státu a právo vykonávajícího členského státu neumožňuje stíhání za stejné trestné činy, byly-li spáchány mimo jeho území.

70.

Smyslem a účelem této výjimky je umožnit vykonávajícímu justičnímu orgánu, aby při výkonu evropského zatýkacího rozkazu zohlednil zásadní rozhodnutí dožádaného členského státu týkající se rozsahu jeho vlastní trestní pravomoci. Článek 4 bod 7 písm. b) rámcového rozhodnutí 2002/584 ovšem tomuto cíli nepřiznává absolutní platnost.

71.

Co se týče druhé výše uvedené podmínky, mohou dosah příslušných irských trestněprávních ustanovení objasnit pouze irské soudy. V tomto ohledu odmítnutí výkonu přísluší dožádanému justičnímu orgánu.

72.

Naopak čl. 4 bod 7 písm. b) rámcového rozhodnutí 2002/584 v případě pojmu „trestné činy, které byly spáchány mimo území vystavujícího členského státu“ neodkazuje na právo dožádaného členského státu. Jedná se proto o pojem unijního práva, který Soudní dvůr musí vykládat s ohledem na to, jak ho je třeba chápat v případě, že se pachatel ve vystavujícím státě dopustil jednání spočívajícího v přípravě trestného činu ( 31 ).

73.

Na rozdíl od názoru Irska není uznání ze strany vystavujícího členského státu pro tuto otázku relevantní, neboť uznání nic nemění na místě spáchání trestného činu. Článek 4 bod 7 písm. b) rámcového rozhodnutí 2002/584 se ale zaměřuje na to, kde byl daný trestný čin „spáchán“. Je tedy nutné, aby čin, k němuž došlo v případě, o který se jedná v projednávané věci, byl extrateritoriální.

74.

V projednávané věci se odsouzený dohodl v Litvě se třetí osobou, že do Norska za odměnu dopraví drogy. Drogy přepravil z Litvy tak, že přejel několik státních hranic, a nakonec ze Švédska přicestoval do Norska. Tam byl, asi pět kilometrů od hranic, odhalen s několika kilogramy metamfetaminu. Odsouzen byl za „nedovolené dodání velmi velkého množství omamných látek“. Soudnímu dvoru nebylo doloženo, že jednání uskutečněná v Litvě byla předmětem odsouzení.

75.

Věc v původním řízení v tomto ohledu nastoluje tři otázky, a to zaprvé, zda je odvolání se na čl. 4 bod 7 písm. b) rámcového rozhodnutí 2002/584 vyloučeno již v důsledku toho, že ve vystavujícím státě byla spáchána pouze některá, ale nikoli všechna jednání naplňující skutkovou podstatu daného trestného činu, zadruhé, do jaké míry pojem „čin“ zahrnuje jeho přípravu, a zatřetí, zda je relevantní obsah odsuzujícího rozsudku, který má být vykonán.

76.

Co se týče nezbytného rozsahu jednání naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu ve vystavujícím státě, je třeba čl. 4 bod 7 písm. b) rámcového rozhodnutí 2002/584 třeba vykládat v souvislosti s písmenem a).

77.

Článek 4 bod 7 písm. a) uvádí, že čin byl „zcela nebo zčásti“ spáchán na území vykonávajícího státu. Spáchání dílčích jednání ve vykonávajícím státě tedy postačuje k tomu, aby tento stát mohl na základě tohoto ustanovení odmítnout vydání.

78.

Článek 4 bod 7 písm. b) naproti tomu jednoduše uvádí „mimo“ území vystavujícího státu, bez jakéhokoli dalšího dodatku. Důvod pro vyloučení uvedený v písmeni b) se proto uplatní pouze v případě, že byl čin v plném rozsahu spáchán mimo území dožadujícího státu, zatímco nepostačuje, pokud tak tomu bylo pouze zčásti.

79.

Tento závěr potvrzuje úvaha, že se čl. 4 bod 7 písm. b) rámcového rozhodnutí 2002/584 vztahuje nejen na výkon trestu odnětí svobody, který je relevantní v projednávané věci, ale i na trestní stíhání. To by ale mělo být možné rovněž v případě, že dožadující stát jedná, protože svou místní příslušnost zakládá pouze na části jednání naplňujících skutkovou podstatu trestného činu.

80.

Předkládající soud se ale rovněž táže, do jaké míry lze pod trestný čin, kvůli kterému je požadováno vydání, zahrnout jeho přípravu.

81.

V tomto ohledu lze přihlédnout k čl. 3 bodu 2 rámcového rozhodnutí 2002/584. Jakožto výraz zásady zákazu dvojího trestu uvedené v článku 50 Listiny musí být podle tohoto ustanovení výkon evropského zatýkacího rozkazu odmítnut, pokud vyžádaná osoba již za stejný čin byla odsouzena. V této souvislosti Soudní dvůr při výkladu pojmu „stejný čin“ vycházel ze skutkové stránky činu nezávisle na právní kvalifikaci těchto činů nebo chráněném právním zájmu a konstatoval, že zahrnuje všechny konkrétní okolnosti, které jsou vzájemně neoddělitelně spojeny ( 32 ).

82.

Rovněž při vymezení spáchaného trestného činu je tedy třeba vycházet ze skutkové stránky činu. Rozhodující jsou okolnosti, které jsou v daném případě vzájemně neoddělitelně spojeny.

83.

Co se týče trestných činů v oblasti nedovoleného obchodu s drogami, mohou vývoz a dovoz týchž omamných látek v různých státech představovat soubor okolností, které jsou ze své povahy vzájemně neoddělitelně spojeny ( 33 ).

84.

Na základě výše uvedeného je zřejmé, že odsouzený kromě trestných činů dodání a dovozu omamných látek, ke kterým došlo v Norsku, uskutečnil jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu i v Litvě, zejména vývoz drog. Daný trestný čin by tak nebyl spáchán výlučně mimo území vystavujícího členského státu. Otázka, zda je dohoda uzavřená s jinou osobou ohledně dopravy drog za odměnu rovněž součástí takovéhoto souboru trestných činů, tedy nevyžaduje konečné posouzení. Tato dohoda ovšem ozřejmuje, že odsouzený omamné látky z Litvy vyvezl za účelem jejich dovozu do Norska, tedy že jednal s jednotným úmyslem.

85.

Konečné posouzení v tomto ohledu je však na příslušných vnitrostátních soudech, které musí určit, zda předmětná skutková jednání představují soubor skutků neoddělitelně spojených v čase, v prostoru, jakož i svým předmětem ( 34 ). V tomto vydávacím řízení za toto určení v první řadě odpovídají irské soudy, které ovšem musí řádně zohlednit závěry norských soudů, uznané v Litvě. V případě, že je třeba dalšího objasnění, musí mimoto podle čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 případně požádat litevské soudy o doplňující informace.

86.

V projednávané věci nemůže vykonávající justiční orgán výkon evropského zatýkacího rozkazu odmítnout ani proto, že se odsuzující rozsudek vydaný v Norsku netýká překročení hranice, nýbrž že byl vydán pouze pro dodání omamných látek.

87.

Je pravda, že předmětem odsuzujícího rozsudku v projednávané věci je podle všeho pouze trestný čin, k němuž došlo mimo území vystavujícího členského státu. Z hlediska znění čl. 4 bodu 7 písm. b) rámcového rozhodnutí 2002/584 je však rozhodující, kde byl daný trestný čin „spáchán“. Pokud by normotvůrce měl v úmyslu zaměřit se na činy, na které se vztahoval rozsudek, byl by použit výraz „odsouzeny“, jako např. v čl. 3 bodě 2 nebo v čl. 4 bodě 5.

88.

Zaměření se na odsuzující rozsudek by rovněž nepřiměřeně ztížilo uplatňování rámcového rozhodnutí. V okamžiku odsouzení totiž zpravidla nelze předvídat, jaká jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu by později mohla být relevantní z hlediska uplatnění rámcového rozhodnutí, a měla by tedy být zohledněna. Pro odsuzující rozsudky vydané ve třetích státech to platí obzvláště, jelikož tamějším soudům je uplatňování rámcového rozhodnutí obzvláště cizí.

89.

Nic jiného konečně nevyplývá ani z judikatury Soudního dvora týkající se oboustranné trestnosti. Je pravda, že oboustranná trestnost rozhodující měrou souvisí se skutkovými okolnostmi zakládajícími trestný čin, jak jsou popsány v rozsudku vydaném ve vystavujícím státě ( 35 ). Ovšem i oboustranná trestnost vychází ze spáchání trestného činu, a nikoli z odsouzení. Podle čl. 7 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2008/909/SVV ( 36 ) totiž může vykonávající stát podmínit uznání rozsudku tím, že se rozsudek týká činů, které jsou rovněž trestnými činy podle práva vykonávajícího státu.

90.

Vykonávající justiční orgán tedy na základě čl. 4 bodu 7 písm. b) rámcového rozhodnutí 2002/584 nemůže odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, pokud je prokázáno, že vyžádaná osoba ve vystavujícím státě uskutečnila trestná jednání za účelem přípravy trestného činu, která jsou v daném případě neoddělitelně spojena s činem, pro který byla vyžádaná osoba odsouzena.

91.

Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce odpověděl takto: