1.

V roce 1976 se Soudní dvůr poprvé zabýval otázkou, kterou normotvůrce ponechal v čl. 5 odst. 3 Bruselské úmluvy ( 2 ) otevřenou. Musel rozhodnout, zda při určování soudní příslušnosti bylo „místem, kde došlo ke škodné události“, místo, kde tato škoda vznikla, nebo spíše místo, kde se udál skutek, který ji zapříčinil ( 3 ).

2.

S cílem přinést užitečný výklad systému rozdělení soudní příslušnosti mezi členské státy zachoval Soudní dvůr možnost uplatnit oba hraniční určovatele. Řešení (které bylo v dané věci nejracionálnější) se změnilo v paradigma. Na čistě teoretické úrovni dává smysl s ohledem na to, že každá mimosmluvní odpovědnost vyžaduje existenci skutku, škody a příčinné souvislosti mezi nimi.

3.

Po praktické stránce řešení tak jasné není, s výjimkou jednoduchých případů, jako je rozhodnutí ve věci Bier. Není jasné zejména tehdy, když škoda, z povahy škody samotné, nemá materiální odraz: tak je tomu u škod, které nezasahují do fyzické integrity konkrétní osoby nebo věci, nýbrž obecně do společného dědictví lidstva.

4.

Soudní dvůr, jenž řešil tyto problémy při různých příležitostech a z různých úhlů pohledu ( 4 ), má nyní možnost upřesnit svou judikaturu k čl. 7 bodu 2 nařízení (EU) č. 1215/2012 ( 5 ).

5.

V bodě 16 jeho odůvodnění se uvádí:

„Kromě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a podanou žalobou nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti. Existence této úzké vazby by měla posílit právní jistotu a předejít možnosti, aby žalovaný byl žalován v řízení před soudem členského státu, jehož příslušnost nemohl rozumně předpokládat. To je důležité zejména ve sporech týkajících se mimosmluvních závazků, které vyplývají z porušení práva na soukromí a práv na ochranu osobnosti, včetně pomluvy“.

6.

Kapitola II („Příslušnost“) obsahuje oddíly nadepsané „Obecná ustanovení“ (články 4, 5 a 6) a „Zvláštní příslušnost“ (články 7, 8 a 9).

7.

Podle znění článku 4 platí:

„1.   Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.

[…]“

8.

Článek 7 stanoví:

„Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:

[…]

[…]“

9.

Verein für Konsumenteninformation (dále jen „VKI“) je organizace pro ochranu spotřebitelů se sídlem v Rakousku. Předmět její činnosti zahrnuje mimo jiné vymáhání občanskoprávních nároků spotřebitelů, které jí byly postoupeny za účelem vedení sporu.

10.

Dne 6. září 2018 VKI zažalovala u předkládajícího soudu Volkswagen AG, společnost založenou podle německého práva se sídlem v Německu, kde vyrábí motorová vozidla.

11.

VKI uplatňuje ve své žalobě nároky na náhradu škody postoupené pěti sty sedmdesáti čtyřmi osobami, které si zakoupily vozidla. Žádá také určení odpovědnosti společnosti Volkswagen za budoucí škody, které ještě nebyly vyčísleny. Obě návrhová žádání jsou spojena s instalací odpojovacího zařízení v nabytých vozidlech (software pro manipulaci s emisemi), který na zkušebním stavu v rozporu s unijními normami maskoval skutečné emisní hodnoty výfukových plynů ( 6 ).

12.

VKI tvrdí, že všichni spotřebitelé, kteří postoupili svá práva, nabyli v Rakousku – buď od profesionálních prodejců, nebo od soukromých prodávajících – vozidla vybavená motorem vyvinutým společností Volkswagen. Tato nabytí se uskutečnila před tím, než byly zveřejněny informace o manipulacích s výfukovými plyny, jichž se dopouštěl výrobce, k čemuž došlo dne 18. září 2015.

13.

Podle názoru VKI spočívá újma způsobená vlastníkům vozidel v tom, že kdyby jim byla tvrzená manipulace známa, tato vozidla by buď vůbec nezakoupili, nebo by je zakoupili za nižší cenu. Rozdíl mezi cenou nepřípustně upraveného vozidla a skutečně zaplacenou cenou představuje škodu vyplývající z projevené důvěry, která musí být nahrazena. Podpůrně VKI podepírá svá návrhová žádání tím, že jak na trhu s novými motorovými vozidly, tak na trhu ojetých vozidel, je hodnota nepřípustně upravených vozidel ve srovnání s vozidly, která nebyla nepřípustně upravena, výrazně nižší.

14.

VKI také tvrdí, že škoda, kterou utrpěli kupující, se zvýšila v důsledku zvýšené spotřeby pohonných hmot, nižšího počtu najetých kilometrů a nižšího výkonu motoru nebo vyššího opotřebení. Mimoto je třeba počítat s větším snížením tržní hodnoty vozidel dotčených touto manipulací, jimž hrozí riziko dalších nevýhod, jako je zákaz provozování dotčených vozidel nebo odnětí osvědčení o registraci vozidla. Ve chvíli podání žaloby některé tyto škody ještě nelze vyčíslit nebo ještě nevznikly, proto tato návrhová žádání VKI jsou v tomto ohledu čistě deklaratorní.

15.

Z hlediska mezinárodní soudní příslušnosti soudu, k němuž byla podána žaloba, se VKI dovolává článku 7 bodu 2 nařízení.

16.

Volkswagen navrhuje, aby byla návrhová žádání VKI zamítnuta, a nesouhlasí s mezinárodní příslušností předkládajícího soudu.

17.

V tomto kontextu Landesgericht Klagenfurt (zemský soud v Klagenfurtu, Rakousko) pokládá následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 7 bod 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech vykládán v tom smyslu, že za takových okolností, jako jsou okolnosti v původním řízení, lze za ‚místo, kde došlo […] ke škodné události‘, považovat místo v členském státě, kde došlo ke škodě, pokud tato škoda spočívá výlučně ve finanční ztrátě, která je bezprostředním následkem nedovoleného jednání, k němuž došlo v jiném členském státě?“

18.

Článek 7 bod 2 nařízení, který nabízí žalobci alternativní soud k soudu obecnému (to znamená soudu podle místa bydliště nebo sídla žalovaného v členském státě, stanovenému v jeho čl. 4 odst. 1), byl vždy pro vykládající subjekt výzvou ( 7 ).

19.

Z důvodu množství a rozmanitosti situací, v nichž může být podána žaloba „v oblasti deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“, se musel Soudní dvůr zabývat exegezí tohoto ustanovení ve velmi rozdílných kontextech, a s postupem času v odlišnostech vnímání v době, kdy bylo přijato ( 8 ). Bylo namístě ho upravit a doplnit v rámci řízení o předběžných otázkách položených z členských států ( 9 ).

20.

Existují nicméně některá neměnná vodítka ve výkladu tohoto ustanovení, a sice základní funkce zásad, jimiž se řídí, to znamená předvídatelnost pravidel (pro strany) a blízkost mezi příslušným soudem a sporem; obava o udržení užitečnosti zvláštního pravidla v rámci systému určování příslušnosti, aniž by ovšem opravňovala k rozšiřujícímu výkladu ( 10 ), a neutralita tohoto pravidla ve vztahu ke stranám. Výklad je v každém případě autonomní, a to bez ohledu na definici „skutku“ a „škody“ ve vnitrostátních právních řádech i na použitelný věcný režim občanskoprávní odpovědnosti ( 11 ).

21.

Článek 7 bod 2 nařízení předpokládá zvláště úzkou vazbu mezi soudem a sporem. Existence této úzké vazby by měla posílit právní jistotu a předejít možnosti, aby žalovaný byl žalován v řízení před soudem členského státu, jehož příslušnost nemohl rozumně předpokládat. Usnadňuje navíc řádný výkon spravedlnosti a užitečnou organizaci řízení ( 12 ).

22.

Když k nezákonnému jednání a jeho důsledkům dochází v různých členských státech, pojetí soudní příslušnosti se rozšiřuje, když připouští, že v oblasti mimosmluvní odpovědnosti obě místa nabízejí významné spojení se sporem. Za těchto okolností může žalobce při podávání žaloby zvolit mezi dvěma příslušnostmi.

23.

Kritérium, které obsahuje čl. 7 bod 2 nařízení, tak zachovává svůj užitečný účinek, který by se ztratil, pokud by se ustanovení vykládalo pouze jako místo události vedoucí ke vzniku škody, neboť to zpravidla souhlasí s místem bydliště žalovaného ( 13 ). Duplicita příslušnosti soudů nebyla v žádném případě opuštěna ( 14 ).

24.

Článek 7 bod 2 nařízení nebyl koncipován jako soud na ochranu žalobce. Ačkoli ze systematického hlediska by mohl být vykládán jako kompenzace pravidla actor sequitor rei ( 15 ), neznamená to, že musí být systematicky uplatňován způsobem zvýhodňujícím soudy státu místa bydliště poškozeného (forum actoris) ( 16 ). To se připouští jen tehdy, když (a proto, že) místo bydliště poškozeného je navíc místem vzniku škody ( 17 ).

25.

Na základě těchto faktorů v jejich vzájemné souvislosti Soudní dvůr vytvořil vodítka pro výklad čl. 7 bodu 2 nařízení ohledně „místa vzniku škody“ – některá s cílem zobecnění a jiná ve zvláštních oblastech:

26.

Pokud je tvrzená škoda čistě finanční, vytvořil Soudní dvůr určitá kritéria, o nichž se zmíním níže.

27.

K tomu, aby bylo možno odpovědět na otázku předkládajícího soudu, která je podobná otázce ve věci, ve které byl vydán rozsudek Universal, je nutno na úvod objasnit povahu tvrzené škody: zda je původní, nebo následná, a zda je hmotná, nebo čistě finanční ( 22 ). Je třeba také určit, zda subjekty, které převedly svá práva na požadovanou náhradu na VKI jako věřitelé, jsou přímí, nebo nepřímí poškození.

28.

Posléze v závislosti na kvalifikaci škody bude nutné upřesnit relevantní místo pro účely soudní příslušnosti.

29.

Předkládající soud se navíc ptá, zda je třeba upravit výsledek předchozí operace, aby se zohlednily otázky předvídatelnosti a blízkosti. Považuji za důležité již na tomto místě uvést, že kladná odpověď by znamenala podstatnou změnu ve výkladu a použití čl. 7 bodu 2 nařízení, který doposud převládá.

30.

Zúčastnění ve svých vyjádřeních vyjádřili další váhání ohledně výkladu tohoto ustanovení, avšak nebudu se k nim vyjadřovat vzhledem k tomu, že nejsou obsažena v předkládacím usnesení ( 23 ).

31.

Předkládající soud vyčísluje škodu samotného softwaru, který je instalován do vozidla a představuje jeho vadu. Kvalifikuje jej jako původní škodu, přičemž snížení majetku nabyvatelů je pouhou následnou škodou ( 24 ).

32.

Zmiňuje také na osoby, které utrpěly škodu: zda spotřebitelé zastoupení VKI. nebo všichni nabyvatelé vozidla, počínaje prvními prodejci nebo vývozci. V tomto druhém případě by subjekty, jejichž práva hájí VKI a které jsou poslední v řetězci, nebyly přímými poškozenými.

33.

Při zkoumání povahy škody je namístě rozlišovat kategorie příčinných událostí od následků (újmy), které se řetězí:

34.

Vychází-li se z tohoto předpokladu v této věci, příčinná událost by spočívala v instalaci softwaru v průběhu procesu výroby vozidla, který mění údaje o jeho plynných emisích.

35.

Škoda odvozená od této události má podle mého názoru povahu škody původní a majetkové.

36.

Za normálních okolností (absence jakékoli vady) nabytí předmětu přináší do majetku, jehož součástí se stává, hodnotu, která je přinejmenším ekvivalentní hodnotě, která je z majetku vyňata (a v případě, že jde o nákup – prodej, je reprezentována cenou, která se za předmět platí).

37.

Pokud je hodnota vozidla nižší než zaplacená cena, pak již v okamžiku koupě zaplacená cena neodpovídá přijaté hodnotě, protože vozidlo se nabývá s původní vadou. Rozdíl mezi zaplacenou cenou a hodnotou hmotné věci získané jako protiplnění způsobuje poškození majetkových práv zároveň s nabytím vozidla (které se nicméně objeví až později).

38.

Brání existence vozidla jako hmotného předmětu kvalifikaci újmy jako majetkové? Nemyslím si to. Když byly skutečné vlastnosti vozidel zveřejněny, jejich nabyvatelé nezjistili, že mají méně vozidla nebo jiné vozidlo, nýbrž vozidlo s nižší hodnotou: v konečném důsledku, menší majetek. Vozidlo jako fyzický objekt symbolizuje snížení majetku a umožňuje individualizovat původ tohoto poškození. Nemění však v tomto případě nehmotnou podstatu újmy, kterou manipulace se softwarem způsobila kupujícím.

39.

Toto snížení majetku je, opakuji, původní, a ne následné, neboť se odvozuje přímo od příčinné události (manipulace s motorem), a nikoli od předchozí újmy utrpěné žalobcem a vzniklé toutéž událostí.

40.

Co se týče postavení poškozených, domnívám se, že ti, kteří zakoupili vozidla (a postoupili svá práva VKI, aby je bránil soudní cestou), jsou přímé oběti ve smyslu čl. 7 bodu 2 nařízení. Újma, kterou uplatňují, není důsledkem dřívější škody, kterou utrpěly jiné subjekty před nimi.

41.

Ztráta hodnoty vozidel se totiž neprojevila, dokud manipulace s motory nevyšla veřejně najevo. Žalobci mohou být v některých případech koneční uživatelé, kteří obdrželi vozidlo od jiného předchozího kupce, ovšem ten nezakusil žádnou újmu, neboť škoda, v té chvíli latentní, se projevila teprve později, a dotkla se tehdejšího vlastníka. Z tohoto důvodu nelze hovořit o přenášení škody z prvních kupujících na nástupce.

42.

Vnitrostátní soud se ptá pouze na určení místa vzniku škody, a nikoli na místo, kde došlo k události, která ji způsobila. Z předkládacího usnesení plyne, že podle názoru tohoto soudu je jasné, že k (příčinné) události, která je zdrojem škody, došlo tam, kde se vyráběla upravená vozidla, to znamená v Německu.

43.

Proto by výrobce vozidel jakožto osoba se sídlem v Německu měl v zásadě – v souladu s obecným pravidlem – podléhat soudům tohoto členského státu. Protože však původem návrhů na náhradu škody je deliktní nebo kvazideliktní jednání, je také namístě, aby tato osoba byla žalovanou v jiném členském státě, právě před soudy místa vzniku škody.

44.

Návrhová žádání VKI se nezakládají, jak jsem již předeslal, na materiálním poškození osoby nebo věci, nýbrž pouze na finanční škodě.

45.

V judikatuře Soudního dvora je místem vzniku škody místo, kde se nepříznivé následky konkrétně projeví ( 27 ).

46.

Absence fyzického poškození ztěžuje identifikaci místa a vyvolává nejistotu již od počátku řízení. Současně tatáž absence vyvolává pochybnosti o vhodnosti udržet toto místo jako pravidlo pro určení příslušnosti pro účely čl. 7 bodu 2 nařízení. Nepřekvapuje, že v řadě předběžných otázek předcházejících této bylo Soudnímu dvoru navrhováno, aby v situacích, kde jde pouze o majetkovou újmu, upustil od volby mezi místem události a místem škody ( 28 ).

47.

Po pravdě ve prospěch takového návrhu existují argumenty. Štěpení soudní příslušnosti není imperativem při použití tohoto ustanovení; je odůvodněné, protože a jestliže přiznání příslušnosti odpovídá „z hlediska důkazu nebo organizace řízení [určité] objektivní potřebě“ ( 29 ). Výklad, který je zachycen v rozsudku Bier, nezamýšlel doplnit příslušnosti za účelem podání žalob na mimosmluvní odpovědnost, nýbrž spíše nevyloučit relevantní hraniční určovatele při analýze skutečností – události a škody – pro ně podstatných.

48.

V tomto smyslu by tedy volba „místa vzniku škody“ neměla nastávat za určitých okolností ( 30 ), a sice tehdy, a) když povaha této škody neumožňuje zjistit, kde k ní došlo, na základě jednoduchého testu ( 31 ), b) když její umístění by bylo třeba stanovit prostřednictvím fikcí ( 32 ) a c) když by analýza směřovala k nahodilému místu nebo k místu, které by bylo manipulovatelné ze strany žalobce ( 33 ).

49.

Ve stejném duchu připomínám, že v rozsudku ze dne 19. února 2002, Besix, Soudní dvůr vyloučil použití čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy (nyní čl. 7 bod 1 nařízení) ve vztahu k povinnosti, která „nemůže být lokalizována na konkrétním místě ani vázána na soud, který by byl zvlášť vhodný k rozhodování sporů s ní spojených“ ( 34 ).

50.

Vzhledem k tomu, že odstavce 1 a 2 článku 7 nařízení sledují tytéž cíle blízkosti a předvídatelnosti, mohlo by řešení, které je správné pro odstavec 1, být správné i pro odstavec 2.

51.

Soudní dvůr zajisté nevyloučil příslušnost soudů místa vzniku škody, když tato je pouze majetková ( 35 ). Ačkoli paušálně neodmítá udržet tuto volbu, přibližuje se v některých případech k tomuto řešení. Argumentační linie není jediná, jak se to promítá v případech, kdy majetková ztráta je výsledkem porušení práva na příslušnost ( 36 ), ve srovnání s těmi, kdy se odvozuje od neúspěšné investice.

52.

V některých případech Soudní dvůr přirovnává škodu k opomenutím nebo skutečnostem vyvolaným činností žalovaného bezprostředně a logicky předcházející škodě a jejichž způsobilost k tomu, aby byla posouzena v tomto smyslu, je větší, přestože není absolutní, jako je tomu tehdy, když škoda vyplývá z toho, že se něco nestalo:

53.

Prezentace majetkové újmy odkazem na zjevnou činnost nebo skutečnost pomáhá spojit ji fyzicky s určitým územím, nebo takovému spojení přímo brání. Nevidím důvod, proč by nemohla být tato metoda používána obecněji ( 40 ), přestože mi připadá vhodné upozornit na její rizika: převést majetkovou újmu na jí předcházející hmotnou škodu, která je jí nejbližší, může vyústit v košaté diskuse o kategoriích „původní“ a „návazné“ škody ( 41 ).

54.

Sama majetková ztráta se dostala do popředí v jiných rozsudcích, v nichž Soudní dvůr připustil, že k materializaci škody dochází na účtu, na němž se odráží účetní snížení finanční hodnoty. Tak se tomu děje typicky v oblasti investic ( 42 ).

55.

V těchto případech se tedy z důvodu blízkosti mezi sporem a soudem nebo z důvodu předvídatelnosti pro strany vyžaduje, aby skutkové okolnosti případu jiné než místo vzniku škody, posuzovány jako celek, dokládaly způsobilost takového místa v okamžiku určování příslušnosti. Místo, kde k takovým okolnostem došlo nebo kde existují, umožní potvrdit (nebo naopak zaváže k odmítnutí) přesvědčení ohledně místa zvoleného za místo vzniku finanční škody.

56.

V této (nedávné) judikatuře Soudního dvora, kterou doposud tvoří tři rozsudky ( 43 ), má argumentační iter v rámci čl. 7 bodu 2 nařízení dvě etapy, přičemž zjišťování, kde se materializovala škoda, je pouze jednou z nich. Toto místo, poté, co je identifikováno, nepředstavuje automaticky požadovanou blízkost a předvídatelnost, nýbrž výchozí bod, z něhož je nutno potvrdit další zvláštní okolnosti sporu v rámci celkového posouzení ( 44 ).

57.

Ačkoli je tato argumentace komplexní a liší se od argumentace uplatněné při dalších typech škod, nezdá se mi, že by Soudní dvůr diskurz podstatně změnil. Při analýze není první místo vyhrazeno blízkosti nebo předvídatelnosti ani není vykládajícímu subjektu bez dalšího umožněno vážit jednotlivé okolnosti případu za účelem identifikace nejvhodnějšího soudu z hlediska těchto parametrů. Tento aspekt vyvolal pochybnosti předkládajícího soudu ( 45 ), proto se mu budu dále podrobněji věnovat.

58.

V doposud vydané judikatuře se Soudní dvůr za účelem upřesnění kritéria příslušnosti týkajícího se „místa škody“ odvolává na „zvláštní okolnosti“ případu.

59.

Jak jsem již vysvětlil, při této operaci je nutné ověřit, zda existují údaje, ze kterých bude jisté, že místo identifikované jako „místo škody“ je – v souladu se standardy nařízení – blízké a předvídatelné. Tak jsou naplněny imperativy soudní ochrany obou stran řízení, jakož i požadavky související s vedením řízení. Potřebnost tohoto ověření není obecná, tj. pro všechny typy škod, protože existuje, resp. může existovat, pouze v případě škod čistě majetkových.

60.

Kritérium se také nepoužije k tomu, aby soud, jemuž byl spor předložen k rozhodnutí, porovnával „místo příčinné události“ a „místo škody“ a vybral mezi nimi to nejvhodnější.

61.

Nediskutuji o tom, že rovnocennost – z hlediska blízkosti a předvídatelnosti – mezi místem skutku a místem škody, která platí od rozsudku Bier, je teoretická, resp. ideální. V tomto samotném rozsudku se zdůrazňuje, že není vhodné rozhodnout se pro jedno a vyloučit druhé, neboť každé z nich může „podle okolností“ ( 46 ) přinést užitečná vodítka z hlediska dokazování a z hlediska organizace řízení.

62.

Jedinečnost okolností daného případu tedy není platným kritériem (ani Soudní dvůr jej nepřijal) k rozhodnutí mezi příslušností podle místa příčinné události a podle místa škody. Taková volba byla úmyslně ponechána v rukou žalobce, což s sebou nese nutnost akceptovat to, co odpovídá především tomu, jak to jemu vyhovuje.

63.

Relativnost cílů blízkosti a právní jistoty je navíc strukturálním rysem dělby příslušnosti podle nařízení. Každá z příslušností stanovených v jeho článku 7 reflektuje zvažování ex ante, abstraktně provedené normotvůrcem, mezi požadavky předvídatelnosti a požadavky blízkosti.

64.

Výsledek tohoto zvažování vyjadřuje rozumnou rovnováhu mezi oběma zásadami, která musí být zachována při uplatňování pravidla v praxi. V tomto ohledu v minulosti Soudní dvůr zdůrazňoval, že není možné odmítnout výsledek, ke kterému vede použití kritéria stanoveného formálně článkem 7 nařízení, a to ani tehdy, když v konkrétním případě vede k soudu, který postrádá vazbu se sporem. Žalovaný může být předvolán k soudu místa, který norma určí, dokonce i tehdy, když takto určený soud není tím, který má nejužší vazbu na spor ( 47 ).

65.

Textový odkaz na „soud[…], který má objektivně nejlepší předpoklady pro posouzení, zda skutečnosti zakládající odpovědnost žalované osoby jsou splněny“ ( 48 ), neznamená – ani z hlediska metody ani výsledku – křížové porovnávání mezi různými jurisdikcemi, které mohou být při hledání soudu nejlépe situovaného v každém jednotlivém případě příslušné z titulu místa skutku a škody.

66.

Tento výraz je odrazem zvažování mezi právní jistotou a blízkostí ke sporu, které vykrystalizuje v kritérium příslušnosti zakotvené v ustanovení právního předpisu. V dalších rozsudcích Soudní dvůr používá různé výrazy, jako je například „zvláště úzká vazba“ ( 49 ), které nezahrnují ideu porovnávání. Vzhledem k tomu, že nevedou k omylu stran úkolů orgánu, který uplatňuje tuto normu, jsou tyto jiné výrazy podle mého názoru vhodnější.

67.

Které jsou „další zvláštní okolnosti“, jež musí k podpoře místa, kde se projevila škoda, nastat, když je tato škoda čistě finanční, závisí, jak je zřejmé, na každém jednotlivém sporu; tento výraz totiž v sobě zahrnuje ideu nahodilosti a odkazuje na konkrétní případ. Přesto mohou jako takové okolnosti být podle mého názoru obecně kvalifikovány:

68.

V důsledku toho je pak jasnější smysl údajů, které Soudní dvůr vyjmenovává v rozsudku Löber ( 51 ), paradigmatu tohoto nového postupu. Mezi těmito údaji se nachází původ plateb (lokalizace osobního bankovního účtu a zúčtovacího účtu); trh, na němž je distribuován prospekt a na němž jsou prodávány a nabývány certifikáty; místo, kde se nacházejí přímí obchodní partneři investora včetně místa jejich bydliště nebo sídla.

69.

Podle očekávání přispívají tyto aspekty k dokazování protiprávního jednání, škody a příčinné souvislosti mezi nimi. Jsou to navíc okolnosti, které zohledňují pohled stran sporu: podle H. Löber – žalobkyně – z nich bylo patrné, že její investice neměla přeshraniční charakter ( 52 ), a Barclays Bank – žalovaná – měla za to, že měla být upozorněna na možnost, že jednotlivci v některých členských státech, nedostatečně informovaní, činí investice, z nichž vznikají škody.

70.

Ve světle výše uvedeného je třeba být opatrný v souvislosti s úmyslem rozšířit na každou žalobu na náhradu čistě majetkové újmy modus operandi, který – při použití čl. 7 bodu 2 nařízení – zavazuje nejprve k identifikaci místa vzniku škody a později k ověření jeho vhodnosti (nebo nevhodnosti) jakožto kritéria soudní příslušnosti v rámci celkového posuzování zvláštních okolností případu.

71.

Co se týče tohoto sporného řízení, domnívám se, že zde existují paralely s věcmi, ve kterých byly vydány rozsudky Kolassa, Universal nebo Löber. Mám také za to, že fakt, který by mohl odůvodnit použití téže metody, není cestou.

72.

Pokud je majetková ztráta symbolizována konkrétním fyzickým předmětem, bylo by možné se domnívat, že tento předmět a jeho umístění mohou sloužit jako výchozí bod pro stanovení soudní příslušnosti v kontextu čl. 7 bodu 2 nařízení ( 53 ). Kde se tedy fyzicky nachází předmět v okamžiku, kdy ke ztrátě dojde ( 54 ), je – stejně jako v případě bankovního účtu – nedostatečné, a to tím spíše když se jedná o věc movitou.

73.

Lokalizace vozidla je z pohledu žalovaného nepředvídatelná. Z perspektivy blízkosti mezi soudem a sporem je vůz méně významný než důkaz o jeho vlastnictví a okamžiku, kdy byl zakoupen, zejména pokud – jak se uvádí v předkládacím usnesení – prověření každého automobilu není pro posouzení škody nutné (neboť byl odhadnut tentýž procentní podíl z ceny pro všechny dotčené) ( 55 ).

74.

Správným východiskem je naopak akt, na základě něhož majetek přešel do majetku dotčeného a vyvolal ztrátu. Místem vzniku škody je místo, kde byl takový úkon učiněn, a soudy v tomto místě budou příslušné (mezinárodně i místně), pokud další zvláštní okolnosti případu také svědčí přiznání příslušnosti.

75.

Mezi těmito okolnostmi, které přísluší identifikovat a zvážit předkládajícímu soudu, musí figurovat nejen ty, které se týkají poškozeného ( 56 ), nýbrž také některé okolnosti svědčící o úmyslu žalovaného prodávat svá vozidla v členském státě, o jehož příslušnosti se debatuje ( 57 ) (a pokud možno v určitých regionech tohoto státu) ( 58 ).

76.

Již jsem upozornil, že není lehké abstraktně uvést okolnosti, které musí být dány pro volbu místa „škody“, nebo cesty, jak provést celkovou analýzu. Nejistota ohledně nich přináší riziko nejednotného používání čl. 7 bodu 2 nařízení, a dokonce vede k nejasnostem ohledně metody. To vyplývá ze závěrečných poznámek v předkládacím usnesení.

77.

Předkládající soud tedy pochybuje o tom, zda koupě a předání vozidel v Rakousku stačí pro podepření příslušnosti rakouských soudů. Podle jeho názoru další údaje, které spadají do skutkové sféry, svědčí příslušnosti soudů v místě, kde došlo k příčinné události (německých). Německé soudy by „[z] hlediska účelné organizace řízení, zejména z důvodu blízkosti sporu a snazšího provádění důkazů […] pro objasnění odpovědnosti za tvrzenou škodu zřejmě byly objektivně vhodnější“ ( 59 ).

78.

Podle názoru předkládajícího soudu by mu rozsudky Soudního dvora z oblasti čistě finančních škod, které zakotvují povinnost zohlednit pro účely čl. 7 bodu 2 nařízení kontext a zvláštní okolnosti případu, mohly umožnit přiklonit se k příslušnosti soudů jiného členského státu (Německo). Dodává, že zohlednit místo nabytí a předání vozidel zpochybňuje u žalovaného předvídatelnost soudní příslušnosti, zvláště když v projednávané věci byly některé z automobilů zakoupeny na trhu s ojetými vozidly.

79.

Sdílím s Landesgericht Klagenfurt (zemský soud v Klagenfurtu) názor, že pro účely čl. 7 bodu 2 nařízení by nestačilo, že automobily byly nabyty a předány v Rakousku, pokud by se společnost Volkswagen nemohla rozumně domnívat, že by tato koupě mohla proběhnout v tomto členském státě.

80.

Nesouhlasím naopak s jeho přístupem k analýze „zvláštních okolností“ této věci:

81.

Ve světle výše uvedeného navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl Landesgericht Klagenfurt (zemský soud v Klagenfurtu, Rakousko) následovně: