1.

Spor v projednávané věci vznikl z legislativního opatření přijatého v roce 1989 regionem Sicílie, které upravovalo vyplácení náhrady vlastníkům zvířat poražených z důvodu nákazy jistými chorobami. V průběhu let byla tato náhrada vyplacena několikrát na základě právních předpisů přijatých regionem Sicílie. AU, sicilský chovatel, se domáhal vyplacení této náhrady u vnitrostátních soudů na základě regionálního zákona z roku 2005, nejnovějšího opatření, na jehož základě byla tato náhrada financována. Otázka, kterou se má Soudní dvůr zabývat je ta, zda tato náhrada představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU a pokud ano, zda byla provedena v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU.

2.

Problém spočívá v tom, že zatímco původní právní úprava z roku 1989 a několik zákonů upravujících financování bylo předmětem rozhodnutí o schválení vydaného Komisí, v případě zákona z roku 2005 tomu tak nebylo. Vyvstává tedy otázka, zda se na posledně uvedený zákon vztahuje schválení Komise ve vztahu k dřívější právní úpravě financování.

3.

Projednávaná věc tedy poskytuje Soudnímu dvoru příležitost nabídnout určitá vodítka ohledně pojmů „nová podpora“, která musí být jako taková před svým provedením oznámena Komisi, a „existující podpora“, která tomuto požadavku nepodléhá, a to buď proto, že již schválena byla, nebo (mimo jiné) proto, že jen do určité míry mění podporu již schválenou.

4.

Článek 1 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [108 SFEU] ( 2 ), stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

[…]

[…]“

5.

Článek 1 regionálního zákona Sicílie č. 12/1989 ( 3 ) stanoví:

„1.   Za účelem sanace chovů skotu nakažených tuberkulózou, brucelózou a leukózou, jakož i chovů koz a ovcí nakažených brucelózou, v souladu se zákony č. 615 ze dne 9. června 1964, č. 33 ze dne 23. ledna 1968 a č. 34 ze dne 23. ledna 1968, ve znění pozdějších změn a doplňků, bude vlastníkům skotu poraženého či utraceného z důvodu nákazy tuberkulózou, brucelózou a leukózou, jakož i vlastníkům koz a ovcí poražených či utracených z důvodu nákazy brucelózou přiznána náhrada nad rámec náhrady stanovené v platných vnitrostátních právních předpisech, a to ve výši uvedené v tabulce připojené k tomuto zákonu.

[…]

4.   Za stejným účelem, jako jsou účely uvedené v předchozích odstavcích, a za účelem usnadnění provádění sanačních opatření v chovech skotu bude nad rámec náhrady stanovené v platných vnitrostátních právních předpisech vyplacena náhrada ve výši 2000 ITL veterinářům vykonávajícím činnost jako svobodné povolání oprávněným vykonávat činnosti uvedené v ministerských vyhláškách ze dne 1. června 1968 a 3. června 1968 za každý prohlédnutý kus skotu. V žádném případě nesmí celková náhrada překročit částku 3000 ITL.

5.   Pro účely tohoto článku se schvalují výdaje ve výši 7 miliard ITL pro stávající rozpočtový rok a 6 miliard ITL pro každý z rozpočtových roků 1990 a 1991.“

6.

Článek 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 ( 4 ) stanoví:

„K dosažení cílů uvedených v článku 1 [regionálního zákona Sicílie č. 12/1989], ve smyslu a v souladu s článkem 134 regionálního zákona Sicílie č. 32 ze dne 23. prosince 2000, jsou povoleny výdaje ve výši 20000000 eur na úhradu částek, které má místní veřejnoprávní zdravotnický subjekt na Sicílii zaplatit vlastníkům zvířat poražených z důvodu infekčních chorob v období let 2000 až 2006, jakož i na náhradu za stejné období veterinářům vykonávajícím činnost jako svobodné povolání zapojených do sanační činnosti. Pro účely tohoto odstavce jsou v rozpočtovém roce 2005 povoleny výdaje ve výši 10000000 eur [UPB (rozpočtová kapitola) 10.3.1.3.2, kapitola 417702]. Pro následující rozpočtové roky se povolené výdaje stanoví podle čl. 3 odst. 2 písm. i) regionálního zákona č. 10 ze dne 27. dubna 1999, ve znění pozdějších změn a doplňků.“

7.

Chovatel AU se domáhal zaplacení náhrady, která byla původně stanovena článkem 1 regionálního zákona Sicílie č. 12/1989 a následně čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 ve prospěch hospodářských subjektů v odvětví živočišné výroby, kteří byli nuceni porazit zvířata nakažená brucelózou.

8.

AU podal u Giudice unico del Tribunale di Catania (samosoudce okresního soudu v Katánii, Itálie) návrh na vydání platebního rozkazu proti Azienda Sanitaria Provinciale di Catania (dále jen „ASPC“) na zaplacení částky 11930,08 eura jako náhrady za porážku zvířat nakažených infekčními chorobami. Platebním rozkazem č. 81/08 Giudice unico del Tribunale di Catania (samosoudce okresního soudu v Katánii) tomuto návrhu vyhověl.

9.

Dne 21. dubna 2008 podal ASPC u Giudice unico del Tribunale di Catania (samosoudce okresního soudu v Katánii) odpor proti platebnímu rozkazu č. 81/08. Rozsudkem č. 2141/2011 ze dne 3./8. června 2011 Giudice unico del Tribunale di Catania (samosoudce okresního soudu v Katánii) odporu vyhověl a platební rozkaz č. 81/08 zrušil.

10.

Dne 23. července 2012 podal AU opravný prostředek ke Corte d’appello di Catania (odvolací soud v Katánii, Itálie), kterým se domáhal zrušení rozsudku č. 2141/2011. Rozsudkem č. 1469/2013 ze dne 24. července 2013 Corte d’appello di Catania (odvolací soud v Katánii) opravnému prostředku vyhověl a změnil rozsudek č. 2141/2011 tak, že se odpor ASPC proti platebnímu rozkazu č. 81/08 zamítá.

11.

ASPC u Corte d’appello di Catania (odvolací soud v Katánii) zejména tvrdil, že náhrada stanovená v čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 představuje státní podporu, která nemůže být provedena dříve, než ji Komise prohlásí za slučitelnou s vnitřním trhem, což Komise neučinila. Corte d’appello di Catania (odvolací soud v Katánii) tento argument odmítl z důvodu, že zaprvé Komise v rozhodnutí ze dne 11. prosince 2002 ( 5 ) posuzovala, zda jsou regionální zákony, na základě kterých bylo až do roku 1997 financováno opatření upravené hmotněprávní normou zakotvenou v článku 1 regionálního zákona Sicílie č. 12/1989, slučitelné s vnitřním trhem, přičemž se jednalo o článek 11 regionálního zákona Sicílie č. 40/1997 ( 6 ) a článek 7 regionálního zákona Sicílie č. 22/1999 ( 7 ); a že zadruhé zjištění Komise učiněné v tomto rozhodnutí, podle kterého jsou takové regionální zákony s vnitřním trhem slučitelné, se vztahuje i na čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005, na základě kterého bylo taktéž financováno opatření stanovené v článku 1 regionálního zákona Sicílie č. 12/1989.

12.

Dne 7. března 2014 podal ASPC proti rozsudku Corte d’appello di Catania (odvolací soud v Katánii) kasační opravný prostředek ke Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie).

13.

Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud) se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

14.

Vyjádření předložily ASPC, Italská republika a Evropská komise. Z důvodu pandemie covidu-19 bylo jednání naplánované na 30. dubna 2020 zrušeno. Místo toho byly otázky k ústnímu zodpovězení, zaslané zúčastněným stranám před konáním jednání, přeměněny na otázky k písemnému zodpovězení určené zúčastněným uvedeným v článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie. Navíc v rámci organizačních procesních opatření stanovených v čl. 62 odst. 1 jednacího řádu byla Italská republika vyzvána, aby odpověděla na dodatečné otázky. ASPC, Italská republika a Komise odpověděly na tyto otázky ve lhůtách stanovených Soudním dvorem.

15.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu položené Soudnímu dvoru je, zda náhrada podle článku 1 regionálního zákona Sicílie č. 12/1989 přiznaná vlastníkům zvířat poražených z důvodu nákazy jistými infekčními chorobami (dále jen „dotčená náhrada“) a financovaná na základě čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

16.

Druhou otázkou se předkládající soud táže, zda v případě kladné odpovědi na první otázku musí být čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 považován za slučitelný „s [články 107 a 108 SFEU] při zohlednění důvodů, které vedly [Komisi] v rámci [rozhodnutí z roku 2002] k závěru […], že obdobná ustanovení obsažená v článku 11 regionálního zákona Sicílie č. 40/1997 a článku 7 regionálního zákona Sicílie č. 22/1999 jsou slučitelná s [články 107 a 108 SFEU]“ ( 9 ).

17.

Na žádost Soudního dvora omezím rozsah tohoto stanoviska na posouzení druhé předběžné otázky. Budu tedy vycházet z předpokladu, že dotčená náhrada představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

18.

Komise tvrdí, že druhá předběžná otázka je nepřípustná, jelikož Soudní dvůr nemá pravomoc rozhodovat o slučitelnosti opatření podpory s vnitřním trhem.

19.

Mám za to, že Soudní dvůr pravomoc k zodpovězení druhé otázky má.

20.

Je pravda, že podle ustálené judikatury Soudní dvůr nemůže rozhodovat o slučitelnosti státní podpory nebo režimu podpor s vnitřním trhem, jelikož posouzení této slučitelnosti spadá do výlučné pravomoci Komise, jejíž jednání podléhá přezkumu unijních soudů ( 10 ).

21.

Já jsem však toho názoru, že svou druhou otázkou, jak je citována v bodě 16 výše, se předkládající soud Soudního dvora netáže na slučitelnost dotčené náhrady s vnitřním trhem. Zdůrazňuji, že sám předkládající soud v předkládacím rozhodnutí konstatuje, že „vnitrostátnímu soudu nepřísluší rozhodovat o slučitelnosti [dotčené náhrady] s vnitřním trhem, jelikož toto posouzení […] spadá do výlučné pravomoci Komise“.

22.

S ohledem na odkaz na rozhodnutí z roku 2002, zmíněný v druhé otázce, se domnívám, že podstatou otázky předkládajícího soudu je spíše to, zda se na čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 vztahuje rozhodnutí z roku 2002, což by mělo za následek, že toto opatření nemuselo být ještě před provedením oznámeno Komisi a Komisí schváleno.

23.

V tomto ohledu uvádím, že v kontextu systému kontroly státní podpory jsou zavedeny různé postupy podle toho, zda se jedná o „existující“ podporu – což, jak bude vysvětleno dále, by platilo pro dotčenou náhradu, pokud by se mělo za to, že se na ni vztahuje rozhodnutí z roku 2002 – nebo o podporu „novou“. Zatímco nové podpory musí být v souladu s čl. 108 odst. 3 SFEU předem oznámeny Komisi a nemohou být provedeny před tím, než je řízení ukončeno vydáním konečného rozhodnutí, mohou být existující podpory v souladu s čl. 108 odst. 1 SFEU právoplatně provedeny, pokud Komise nekonstatovala jejich neslučitelnost. Na rozdíl od nové podpory tedy není stanoven žádný požadavek na oznámení existující podpory Komisi ( 11 ).

24.

Na základě shora uvedeného se tedy domnívám, že podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda vzhledem k tomu, že obdobná ustanovení byla schválena dříve rozhodnutím z roku 2002, představuje čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 existující podporu ve smyslu čl. 1 písm. b) nařízení č. 659/1999.

25.

Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, Soudní dvůr může podle judikatury poskytnout předkládajícímu soudu prvky výkladu unijního práva, které mu umožní určit, zda vnitrostátní opatření představuje stávající nebo novou státní podporu ( 12 ).

26.

Z toho vyvozuji, že Soudní dvůr má pravomoc na druhou předběžnou otázku odpovědět.

27.

Níže se budu nejprve zabývat otázkou, zda čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 představuje existující podporu, která jako taková nemusí být před provedením oznámena. Dále vzhledem k tomu, že podle mého názoru tomu tak není, ověřím, zda, jak tvrdí italská vláda, může být toto opatření přesto vyňato z oznamovací povinnosti uvedené v čl. 108 odst. 3 SFEU z důvodu, že se na něj vztahuje bloková výjimka stanovená nařízením Komise (EU) č. 702/2014 ( 13 ), nebo zda, jak tvrdí Komise, může být tato náhrada z této povinnosti vyňata z toho důvodu, že představuje podporu de minimis ve smyslu nařízení Komise (EU) č. 1408/2013 ( 14 ).

28.

ASPC tvrdí, že čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 je neslučitelný s články 107 a 108 SFEU. Podle ASPC je důvodem následující: zaprvé toto opatření nebylo oznámeno Komisi; zadruhé v rozhodnutí z roku 2002 měla Komise za to, že obdobná opatření byla provedena v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU, a zatřetí, rozhodnutí z roku 2002 je pro vnitrostátní soudy závazné.

29.

Italská vláda tvrdí, že čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 musí být považován za slučitelný s články 107 a 108 SFEU. Podle italské vlády tato právní úprava splňuje podmínky stanovené v článku 26 nařízení č. 702/2014, a je tedy vyňata z oznamovací povinnosti stanovené v čl. 108 odst. 3 SFEU. Tato právní úprava by měla být považována za slučitelnou s vnitřním trhem vzhledem ke zjištění Komise formulovanému v rozhodnutí z roku 2002, že obdobná opatření spadají do působnosti čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU. Toto zjištění by mělo být potvrzeno i ve vztahu k čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005.

30.

Komise se nijak nevyjadřuje k meritu druhé otázky, kterou považuje za nepřípustnou.

31.

Jsem toho názoru, že opatření posuzovaná v rozhodnutí z roku 2002 představují existující podporu, ale že čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 představuje změnu těchto opatření, která není čistě formálního či administrativního charakteru, v důsledku čehož musí být tato podpora považována za podporu novou a jako taková musí být před provedením oznámena.

32.

Jak bylo uvedeno v bodě 23 výše, je nesporné, že klasifikace opatření státní podpory jako existující podpory, nebo naopak jako nové podpory má významné důsledky, pokud jde o procesní zacházení s podporou.

33.

Podle čl. 108 odst. 3 SFEU musí být nová podpora ještě před provedením oznámena Komisi a Komisí schválena. Nová podpora poskytnutá bez schválení Komisí je protiprávní. V takovém případě je Komise povinna přezkoumat, zda je dotčená podpora slučitelná s vnitřním trhem, a pokud zjistí, že tomu tak není, musí nařídit její navrácení, ledaže by to bylo v rozporu s obecnými zásadami unijního práva ( 15 ). Vnitrostátním soudům přísluší, aby z porušení čl. 108 odst. 3 SFEU vyvodily v souladu s vnitrostátním právem všechny důsledky, jak pokud jde o platnost aktů týkajících se provedení opatření podpory, tak i o vymáhání finančních podpor poskytnutých v rozporu s tímto ustanovením ( 16 ).

34.

Pokud jde o existující podpory, z čl. 108 odst. 1 SFEU vyplývá, že pokud Komise dospěje k názoru, že existující režim podpory není nebo již není slučitelný s vnitřním trhem, vydá doporučení navrhující dotyčnému členskému státu vhodná opatření, jako například změnu nebo zrušení dotyčného režimu podpory. Pokud dotyčný členský stát opatření přijme, je svým přijetím provést vhodná opatření vázán. Pokud dotyčný členský stát navrhovaná opatření nepřijme, může Komise zahájit formální vyšetřovací řízení ( 17 ). Z toho vyplývá, že existující podpory nemusí být oznámeny a mohou být právoplatně prováděny, dokud Komise nekonstatuje jejich neslučitelnost s vnitřním trhem ( 18 ).

35.

Pojem „existující podpora“ je sice v čl. 108 odst. 1 SFEU zmíněn, není zde ale definován. Je proto nezbytné pomoci si definicemi obsaženými v sekundární právní úpravě, zejména v nařízení č. 659/1999.

36.

Podle čl. 1 písm. b) nařízení č. 659/1999 je existující podporou zejména „schválená podpora“, což znamená „režimy podpory a jednotlivé podpory schválené Komisí nebo Radou“ [bod ii) tohoto ustanovení] ( 19 ).

37.

Článek 1 písm. c) nařízení č. 659/1999 definuje „novou podporu“ tak, že je jí „každá podpora […], která není existující podporou, včetně změn existující podpory“. Změny existující podpory jsou definovány v čl. 4 odst. 1 nařízení Komise (ES) č. 794/2004 ( 20 ) jako „jakákoli změna kromě úprav čistě formálního či administrativního charakteru, která nemůže ovlivnit hodnocení slučitelnosti opatření [s vnitřním] trhem“.

38.

Článek 4 odst. 1 druhá věta nařízení č. 794/2004 upřesňuje, že „[z]výšení původního rozpočtu stávajícího režimu podpor maximálně o 20 % se však nepovažuje za změnu stávající podpory“. Podle čl. 4 odst. 2 tohoto nařízení zvýšení rozpočtu povoleného režimu podpor přesahující 20 % představují změny, které musí být oznámeny Komisi.

39.

Podle judikatury se následující opatření považují za změny existující podpory, které nejsou čistě formálního či administrativního charakteru, a představují tudíž novou podporu: rozšíření (nebo omezení) okruhu příjemců povoleného režimu podpor; prodloužení doby trvání tohoto režimu; nebo (s výhradou prahové hodnoty 20 % uvedené v předchozím bodě) zvýšení rozpočtu tohoto režimu ( 21 ).

40.

Pokud jde o příjemce povoleného režimu podpor, považoval Soudní dvůr za novou podporu: změnu kritérií použitých k určení osob, které mají nárok na vrácení energetické daně (dříve pouze podniky, které se zabývají výrobou hmotných statků, poté i podniky poskytující služby) ( 22 ); rozšíření působnosti existujícího režimu úlev na sociálních příspěvcích stanovených pro Mezzogiorno (Itálie) na podniky usazené v Benátkách a Chioggia (Itálie) ( 23 ) a omezení osobní působnosti daňového režimu vztahujícího se na profesionální sportovní kluby (dříve jakýkoliv takový klub, později pouze čtyři profesionální sportovní kluby, které v předcházejících hospodářských letech vykázaly kladný hospodářský výsledek) ( 24 ).

41.

Pokud jde o prodloužení doby trvání povoleného režimu podpor, lze odkázat například na rozsudek ze dne 9. září 2009, Diputación Foral de Álava a další v. Komise (T‑227/01 až T‑229/01, T‑265/01, T‑266/01 a T‑270/01, EU:T:2009:315, body 232 až 234), potvrzený v řízení o kasačním opravném prostředku ( 25 ), v němž Tribunál považoval změnu zaprvé doby trvání existujících slev na dani, zadruhé podmínek pro jejich přiznání (a tedy i okruhu příjemců) a zatřetí základu daně a procentního podílu těchto slev na dani za změnu, která představuje novou podporu. Podobně považoval Soudní dvůr za novou podporu prodloužení uplatňování preferenční sazby za dodávky elektřiny o 14 měsíců na základě předběžného opatření vnitrostátního soudu ( 26 ).

42.

Pokud jde o navýšení rozpočtu povoleného režimu podpor, je třeba připomenout, že podle judikatury není pojem „původní rozpočet režimu podpor“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 nařízení č. 794/2004 omezen na skutečně vyplacenou částku podpor. Uvedený pojem je naopak potřeba vykládat tak, že se týká rozpočtových prostředků, tedy částek, kterými disponuje orgán pověřený poskytováním dotčených podpor za účelem jejich poskytování, jak byly členským státem oznámeny Komisi a jak je Komise schválila ( 27 ).

43.

Soudní dvůr tak považoval za změny, které nebyly čistě formálního či administrativního charakteru, následující opatření: navýšení rozpočtu schváleného režimu podpor o více než 50 % (společně s prodloužením tohoto režimu o dva roky) ( 28 ); zvýšení rozpočtu oznámeného ve vztahu ke schválenému režimu podpory, který činil 10 milionů eur, o dodatečnou částku 10 milionů eur ( 29 ); a zvýšení výnosu daní financujícího několik režimů podpor oproti odhadům oznámeným Komisi (s výjimkou případu, kdy toto zvýšení nedosáhlo prahové hodnoty 20 % stanovené v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 794/2004) ( 30 ). Naproti tomu změna režimu financování veřejnoprávního vysílání členského státu, která spočívá v nahrazení audiovizuálního poplatku vztaženého k držbě přijímacího zařízení audiovizuálním příspěvkem vztaženým k užívání obydlí nebo provozovny, nebyla považována za změnu existující podpory. Soudní dvůr konstatoval, že nahrazení audiovizuálního poplatku audiovizuálním příspěvkem nevedlo k podstatnému zvýšení vyrovnávací platby, kterou obdrží veřejnoprávní vysílací organizace ( 31 ).

44.

Jak je uvedeno v bodě 11 výše, v projednávané věci se Komise rozhodnutím z roku 2002 rozhodla nevznést námitky proti článku 11 regionálního zákona Sicílie č. 40/1997 ani článku 7 regionálního zákona Sicílie č. 22/1999 (dále jen „opatření z let 1997 a 1999“).

45.

Považuji za nutné vysvětlit, že účelem opatření z let 1997 a 1999 bylo financovat náhradu stanovenou v článku 1 regionálního zákona Sicílie č. 12/1989. Dotčená opatření na toto ustanovení výslovně odkazují. Článek 11 regionálního zákona Sicílie č. 40/1997 povolil výdaje ve výši 16 miliard italských lir (ITL) na zaplacení náhrady, která měla být vyplacena za zvířata poražená v letech 1993, 1994, 1995, 1996 a 1997 ( 32 ). Článek 7 regionálního zákona Sicílie č. 22/1999 povolil dodatečné výdaje ve výši 20 miliard ITL pro tentýž účel ( 33 ). Zdůrazňuji, že – na základě písemností ve spise – se opatření z let 1997 a 1999 podle všeho žádným způsobem nedotkla práva na náhradu ani vlastností této náhrady, jak jsou definovány v článku 1 regionálního zákona Sicílie č. 12/1989.

46.

V rozhodnutí z roku 2002 dospěla Komise k závěru, že opatření z let 1997 a 1999 představují státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Tyto podpory jsou však slučitelné s vnitřním trhem, neboť splňují čtyři podmínky stanovené v bodech 11.4.2 až 11.4.5 pokynů Společenství ke státní podpoře v odvětví zemědělství ( 34 ). Zaprvé, podle rozhodnutí z roku 2002 italské orgány uvedly, že orgány veřejné moci byly znepokojeny chorobami, které byly předmětem opatření z let 1997 a 1999, a sice tuberkulózou, brucelózou a leukózou, a že tato opatření byla součástí vnitrostátního referenčního normativního rámce zaměřeného na prevenci, tlumení a eradikaci těchto chorob. Zadruhé rozhodnutí z roku 2002 uvádí, že podle italských orgánů měla obě opatření z let 1997 a 1999 sloužit prevenci i usilovat o vyrovnání. Zatřetí z tohoto rozhodnutí vyplývá, opět dle názoru italských orgánů, že opatření z let 1997 a 1999 byla slučitelná s cíli a ustanoveními veterinárních předpisů EU. Začtvrté podle rozhodnutí z roku 2002 italské orgány zdůraznily, že podpora poskytnutá na základě opatření z let 1997 a 1999 pokryje 50 % škod vzniklých chovatelům, přičemž dalších 30 % (v případě skotu) nebo 50 % (v případě ovcí a koz) bude pokryto náhradou poskytnutou na základě vnitrostátních opatření jiných než regionálních. V důsledku toho bude pokryto 80 % škod vzniklých vlastníkům skotu a 100 % škod vzniklých vlastníkům ovcí a škod. Rozhodnutí z roku 2002 dále uvádí, že podle italských orgánů by jakékoli riziko nadměrné kompenzace vzniklo pouze u starších zvířat bez velké genetické hodnoty. Komise v tomto ohledu uvedla, že určitá míra nadměrné kompenzace je v individuálních případech přijatelná, pokud tato nadměrná kompenzace vznikne v důsledku požadavků zjednodušení administrativy, kdy je nutno zpracovat tisíce individuálních žádostí.

47.

Komise tak sice vyjádřila politování nad tím, že opatření z let 1997 a 1999 byla provedena v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU ( 35 ), nicméně dospěla k závěru, že tato opatření spadají do působnosti čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU, a tudíž jsou slučitelná s vnitřním trhem.

48.

Z toho vyplývá, že opatření z let 1997 a 1999 musí být považována za povolený režim podpor, a tudíž za existující podpory ve smyslu čl. 1 písm. b) bodu ii) nařízení č. 659/1999.

49.

Je tedy nutno přezkoumat, zda čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 představuje změnu opatření z let 1997 a 1999, která není čistě formálního či administrativního charakteru ve smyslu čl. 1 písm. c) nařízení č. 659/1999 a čl. 4 odst. 1 nařízení č. 794/2004.

50.

Je třeba připomenout, že podle judikatury platí, že jako odchylka od obecné zásady neslučitelnosti státních podpor s vnitřním trhem uvedené v čl. 107 odst. 1 SFEU musí být rozhodnutí Komise povolující režim podpor předmětem striktního výkladu ( 36 ).

51.

Podle mého názoru představuje čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 změnu režimu podpor povoleného rozhodnutím z roku 2002, která není čistě formálního či administrativního charakteru.

52.

Cílem čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 je totiž financovat náhradu stanovenou v článku 1 regionálního zákona Sicílie č. 12/1989, na který prvně uvedené ustanovení výslovně odkazuje. Za tímto účelem čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 povoluje výdaje ve výši 20 milionů EUR na zvířata poražená v letech 2000 až 2006. S výhradou ověření předkládajícím soudem a obdobně, jako je tomu v případě opatření z let 1997 a 1999 ( 37 ), ani čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 podle všeho nemá žádný dopad na nárok na dotčenou náhradu ani na její vlastnosti.

53.

Z toho vyplývá, že účelem čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 je jednak upravit rozšíření dotčené náhrady (náležející vlastníkům zvířat poražených v letech 2000 až 2006; zatímco opatření z let 1997 a 1999 se vztahovala pouze na zvířata poražená v letech 1993 až 1997), a jednak zvýšit rozpočet této náhrady (o 20 milionů eur; zatímco opatření z roku 1997 a 1999 povolovala výdaje ve výši 36 miliard ITL, tedy přibližně 18592448 eur) ( 38 ).

54.

Navýšení rozpočtu tohoto režimu podpor, jak je vyjádřeno v rozhodnutí z roku 2002, tedy patrně vysoce převyšuje prahovou hodnotu 20 % stanovenou v čl. 4 odst. 1 a 2 nařízení č. 794/2004 ( 39 ). Toto zjištění samozřejmě podléhá ověření předkládajícím soudem. Pokud by předkládající soud potvrdil, že toto zvýšení překračuje hranici 20 %, vyplývalo by z toho, že čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 nepředstavuje změnu režimu schváleného v rozhodnutí z roku 2002, která by byla čistě formálního či administrativního charakteru. Tím spíše, že navýšení rozpočtu existujícího režimu podpor je spojeno s prodloužením tohoto režimu o šest let. To vyplývá rovněž z judikatury uvedené v bodech 41 až 43 výše.

55.

Kromě toho bych chtěl uvést, že opatření obdobná čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 a opatřením z let 1997 a 1999, tedy opatření určená k financování náhrady stanovené v článku 1 regionálního zákona Sicílie č. 12/1989, byla oznámena Komisi, která se rozhodla nevznášet vůči nim námitky. Podle informací obsažených v rozhodnutí z roku 2002 ( 40 ) – potvrzených italskou vládou v odpovědi na organizační procesní opatření – tomu tak bylo jednak v případě regionálního zákona Sicílie č. 5/1993 ( 41 ), který povolil výdaje ve výši 10 miliard ITL (přibližně 5 milionů eur) a který byl schválen rozhodnutím ze dne 2. dubna 1993 ( 42 ), a jednak v případě regionálního zákona Sicílie č. 28/1995 ( 43 ), který povolil výdaje ve výši 16 miliard ITL (přibližně 9,7 milionu eur) a který byl schválen rozhodnutím ze dne 15. září 1995 ( 44 ). To podporuje můj závěr, podle kterého čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 představuje, stejně jako jiná opatření upravující financování, novou podporu, která musí být ještě před provedením oznámena Komisi.

56.

Chtěl bych rovněž uvést, že samotný článek 1 regionálního zákona Sicílie č. 12/1989, který je podle všeho hmotněprávní normou upravující dotčenou náhradu ( 45 ), byl předmětem rozhodnutí Komise nevznášet námitky (dále jen „rozhodnutí z roku 1989“) ( 46 ). V tomto ohledu zdůrazňuji, že otázka, zda čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 musí být považován za změnu existující podpory čistě formálního či administrativního charakteru, musí být posuzována s ohledem na rozhodnutí z roku 2002, a nikoli s ohledem na rozhodnutí z roku 1989. Tato změna se totiž týká zejména rozpočtu povoleného režimu podpor, který byl několikrát navýšen, přičemž poslední navýšení je předmětem schválení uděleného rozhodnutím z roku 2002.

57.

Z toho vyvozuji, že takové vnitrostátní opatření, jako je čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005, jehož jediným účelem je navýšení rozpočtu povoleného režimu podpor a stanovení prodloužení tohoto režimu o šest let, představuje změnu existující podpory ve smyslu čl. 1 písm. c) nařízení č. 659/1999, ledaže toto navýšení nedosáhne prahové hodnoty 20 % stanovené v čl. 4 odst. 1 druhé větě nařízení č. 794/2004, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

58.

Z toho vyplývá, že čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 měl být v souladu s čl. 108 odst. 3 SFEU ještě před provedením oznámen Komisi a Komisí schválen.

59.

Je nesporné, že čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 Komisi oznámen nebyl.

60.

Jak je však uvedeno v bodě 27 výše, čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 by byl vyňat z oznamovací povinnosti, pokud by se na něj, jak tvrdí italská vláda, vztahovala bloková výjimka stanovená nařízením č. 702/2014, nebo pokud by, jak tvrdí Komise, představoval podporu de minimis ve smyslu nařízení č. 1408/2013. Nyní posoudím, zda tomu tak skutečně je.

61.

Poukazuji na skutečnost, že italská vláda ve svém vyjádření uvedla, že čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 spadá do působnosti nařízení č. 702/2014. Podle jejího názoru je toto nařízení na projednávanou věc použitelné ratione temporis z důvodu článku 51 tohoto nařízení, a jak je uvedeno v bodě 29 výše, čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 splňuje podmínky stanovené v článku 26 nařízení č. 702/2014.

62.

Cestou organizačních procesních opatření se Soudní dvůr dotázal zúčastněných uvedených v článku 23 statutu Soudního dvora, zda je nařízení č. 702/2014 na projednávanou věc použitelné ratione temporis a zda čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 splňuje podmínky článku 26 tohoto nařízení.

63.

V odpovědi na tyto otázky ASPC uvedl, že čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 nespadá do působnosti nařízení č. 702/2014, jak je definována v článku 1 tohoto nařízení. Podle ASPC tato regionální právní úprava každopádně nesplňuje podmínky stanovené v článku 26 nařízení č. 702/2014.

64.

Italská vláda zopakovala své stanovisko shrnuté v bodě 61 výše.

65.

Komise uvedla, že nařízení č. 702/2014 je použitelné ratione temporis, ale že je nepravděpodobné, že by čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 splňoval podmínky stanovené v článku 26 tohoto nařízení.

66.

Vzhledem k omezenému množství informací obsažených ve spise nejsem schopen určit, zda jsou podmínky stanovené v nařízení č. 702/2014 v projednávané věci splněny. Pokusím se nicméně poskytnout předkládajícímu soudu určitá vodítka.

67.

Zaprvé, jak tvrdí italská vláda a Komise, nařízení č. 702/2014 je podle všeho na projednávanou věc použitelné ratione temporis.

68.

Nařízení č. 702/2014 vstoupilo v platnost dne 1. července 2014 ( 47 ), tedy s vysokou pravděpodobností ( 48 ) poté, co byla dotčená náhrada vyplacena AU ( 49 ).

69.

Článek 51 odst. 1 nařízení č. 702/2014 však stanoví, že se toto nařízení použije na „jednotlivou podporu poskytnutou před [jeho] vstupem […] v platnost“, pokud tato jednotlivá podpora splňuje podmínky stanovené v tomto nařízení.

70.

Pokud tedy tyto podmínky splněny byly, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, je toto nařízení na projednávanou věc použitelné ( 50 ).

71.

Zadruhé je třeba připomenout, že podle článku 3 nařízení č. 702/2014 je jednotlivá podpora poskytnutá na základě režimů podpory slučitelná s vnitřním trhem a je vyňata z oznamovací povinnosti podle čl. 108 odst. 3 SFEU, pokud splňuje podmínky stanovené v kapitole I i specifické podmínky stanovené pro danou kategorii podpory v kapitole III tohoto nařízení.

72.

Pokud jde o podmínky stanovené v kapitole I nařízení č. 702/2014, poukazuji zejména na to, že se podle všeho neuplatní žádná z prahových hodnot oznamovací povinnosti uvedených v článku 4 tohoto nařízení; dotčená náhrada splňuje požadavek transparentnosti, neboť se jedná o dotaci [viz čl. 5 odst. 2 písm. a)]; a v rozsahu, v němž směřuje k náhradě škody vzniklé majitelům poražených zvířat, není vyžadován žádný důkaz o existenci motivačního účinku [viz čl. 6 odst. 5 písm. d)].

73.

Pokud jde o podmínky stanovené v kapitole III nařízení č. 702/2014, příslušná kategorie podpory je kategorií vymezenou v článku 26 tohoto nařízení, který se týká zejména podpor na náklady na prevenci, tlumení a eradikaci chorob zvířat a na náhradu škody způsobené těmito chorobami.

74.

Zaprvé italská vláda v tomto ohledu uvádí, že čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 je součástí vnitrostátního programu prevence, tlumení nebo eradikace dotčených chorob zvířat, jak požaduje čl. 26 odst. 2 nařízení č. 702/2014. Poukazuji na skutečnost, že článek 1 regionálního zákona Sicílie č. 12/1989, rozhodnutí z roku 2002 i odpověď ASPC na písemné otázky Soudního dvora odkazují na jinou náhradu, která je zakotvena ve vnitrostátní právní úpravě – jiné než regionální – a která dotčenou náhradu doplňuje ( 51 ).

75.

Zadruhé choroby zvířat, za které se náhrada poskytuje dle čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005, a sice tuberkulóza a leukóza (pokud jde o skot) a brucelóza (pokud jde o skot, ovce a kozy), jsou uvedeny na seznamu chorob zvířat, který sestavuje Světová organizace pro zdraví zvířat ( 52 ), jak vyžaduje čl. 26 odst. 4 nařízení č. 702/2014.

76.

Zatřetí Komise tvrdí, že podmínka stanovená v čl. 26 odst. 6 nařízení č. 702/2014, podle které musí být podpora vyplacena ve lhůtě čtyř let ode dne vzniku nákladů nebo ztrát způsobených chorobou zvířat, není v projednávané věci splněna. V tomto ohledu podotýkám, že dotčená náhrada byla AU pravděpodobně vyplacena nejdříve v roce 2008 ( 53 ) a že podle vyjádření ASPC se tato náhrada týkala zvířat poražených v roce 2003 a později. Pokud by tomu tak bylo, byla možná přinejmenším část dotčené náhrady AU vyplacena v rozporu s čl. 26 odst. 6 nařízení č. 702/2014. To opět přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

77.

Začtvrté ASPC tvrdí, že dotčená náhrada nesplňuje podmínku stanovenou v čl. 26 odst. 7 a 8 nařízení č. 702/2014, jelikož spíše než aby pokrývala způsobilé náklady, tak jak jsou v těchto ustanoveních specifikovány, má za cíl pouze nahradit chovatelům utrpěnou škodu. Mimoto podle ASPC výpočet dotčené náhrady prováděný v závislosti na druhu, pohlaví a stáří zvířat nesplňuje podmínku stanovenou v čl. 26 odst. 9 téhož nařízení, který vyžaduje, aby bylo odškodnění vypočteno pouze na základě tržní hodnoty poražených zvířat.

78.

Argumentace ASPC není podle mého názoru přesvědčivá. Bez ohledu na tvrzení italské vlády, podle kterého může dotčená náhrada sloužit prevenci i usilovat o vyrovnání, bych chtěl uvést, že je přípustné, aby jediným účelem podpory ve smyslu článku 26 nařízení č. 702/2014 byla náhrada škody chovatelům za porážku zvířat. Toto ustanovení se totiž podle jeho prvního pododstavce vztahuje nejen na podpory pro malé a střední podniky „na náklady na prevenci, tlumení a eradikaci“ chorob zvířat, ale též na podpory „na odškodnění těchto podniků za ztráty způsobené těmito chorobami zvířat“ ( 54 ). Kromě toho se domnívám, že se sedmý, osmý a devátý odstavec článku 26 nařízení č. 702/2014 vztahují na odlišná opatření. Zatímco čl. 26 odst. 7 se týká „preventivních opatření“, čl. 26 odst. 8 se týká „opatření pro eradikaci“ a čl. 26 odst. 9 se použije na „podpory na náhradu škod způsobených chorobami zvířat“. Pokud by tedy jediným účelem čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 bylo, jak tvrdí ASPC, odškodnění chovatelů za porážku zvířat, muselo by být odškodnění přiznané na tomto základě vypočítáno v souladu s čl. 26 odst. 9 nařízení č. 702/2014, tedy odkazem na „tržní hodnotu poražených zvířat“ a s tím související „ušlé příjmy“. V takovém případě nelze zohledňovat způsobilé náklady specifikované v čl. 26 odst. 7 a 8, neboť tyto odstavce se použijí na jiné druhy opatření podpory. A konečně, nevidím důvod, proč by, jak tvrdí ASPC, neměly být druh, pohlaví a stáří poražených zvířat považovány za faktory relevantní pro určení jejich tržní hodnoty.

79.

Zapáté předkládající soud bude muset ověřit, zda, jak tvrdí ASPC, nedošlo k úřednímu uznání ohniska, jak vyžaduje čl. 26 odst. 10 nařízení č. 702/2014.

80.

Zašesté bych chtěl uvést, že v rozhodnutí z roku 2002 Komise prokázala shovívavost, pokud jde o požadavek stanovený v čl. 26 odst. 13 nařízení č. 702/2014 ( 55 ), podle kterého podpora poskytnutá na základě článku 26 „a jakékoli další platby obdržené příjemcem“ jsou omezeny na 100 % způsobilých nákladů (v tomto případě 100% tržní hodnoty a souvisejících ušlých příjmů). Jak je uvedeno v bodě 46 výše, Komise v tomto rozhodnutí z důvodů zjednodušení administrativy připustila určitou míru nadměrné kompenzace v individuálních případech.

81.

Pokud by tedy předkládající soud dospěl k závěru, že podmínky uvedené v kapitole I a v článku 26 nařízení č. 702/2014 jsou v projednávané věci splněny, znamenalo by to, že italské orgány neporušily čl. 108 odst. 3 SFEU tím, že čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 před jeho provedením neoznámily.

82.

Pokud by měl naopak předkládající soud za to, zejména ve světle bodu 76 výše, že tyto podmínky splněny nejsou, znamenalo by to, že dotčená právní úprava byla provedena v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU. Jak je však uvedeno v bodě 60 výše, čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005 by byl navzdory této skutečnosti proveden v souladu s tímto ustanovením, pokud, jak uvedla Komise ve své odpovědi na otázky položené Soudním dvorem, toto ustanovení představuje podporu de minimis ve smyslu nařízení č. 1408/2013.

83.

V tomto ohledu podotýkám, že i když toto nařízení vstoupilo v platnost dne 1. ledna 2014 ( 56 ), je podle všeho použitelné ratione temporis na základě čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení. Toto ustanovení, stejně jako čl. 51 odst. 1 nařízení č. 702/2014, stanoví, že nařízení č. 1408/2013 „se vztahuje na podporu poskytnutou před jeho vstupem v platnost, pokud podpora splňuje podmínky stanovené [v tomto nařízení]“. V tomto ohledu lze argumentaci používanou ve vztahu k nařízení č. 702/2014 rovněž uplatnit ve vztahu k nařízení č. 1408/2013 ( 57 ).

84.

Podle čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1408/2013 „[m]á se za to, že opatření podpory nesplňují všechna kritéria stanovená v čl. 107 odst. 1 [SFEU], a proto jsou vyňata z oznamovací povinnosti podle čl. 108 odst. 3 [SFEU], jestliže splňují podmínky stanovené v tomto nařízení“.

85.

Náhrada přiznaná AU, která činí 11930,08 EUR, nepřekračuje maximální výši podpory de minimis stanovenou v čl. 3 odst. 2 nařízení č. 1408/2013 (za předpokladu, že za tři po sobě jdoucí jednoletá účetní období nebyla AU přiznána další podpora, která by ve spojení s podporou výše uvedenou překročila maximální výši podpory de minimis). Předkládajícímu soudu přísluší ověřit, zda kumulovaná výše podpor de minimis poskytnutých zemědělským podnikům v Itálii nepřekračuje limit pro členský stát stanovený v čl. 3 odst. 3 a v příloze tohoto nařízení.

86.

Z toho vyvozuji, že takové vnitrostátní opatření, jako je čl. 25 odst. 16 regionálního zákona Sicílie č. 19/2005, může být vyňato z oznamovací povinnosti stanovené v čl. 108 odst. 3 SFEU, pokud splňuje podmínky stanovené v kapitole I a v článku 26 nařízení č. 702/2014, zejména podmínku stanovenou v čl. 26 odst. 6 tohoto nařízení, aby byla podpora vyplacena ve lhůtě čtyř let ode dne vzniku nákladů nebo ztrát způsobených chorobou zvířat, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu. Takové opatření může být rovněž vyňato z oznamovací povinnosti, pokud splňuje podmínky stanovené v nařízení č. 1408/2013, což rovněž přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

87.

S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby na druhou otázku položenou Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie) odpověděl následovně: