1)

Unijní právo, a zejména článek 43 odst. 1 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/23/EU ze dne 26. února 2014 o udělování koncesí, musí být vykládáno v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která ukládá obnovení koncesní smlouvy bez nového zadávacího řízení, za podmínek, kdy koncese byla udělena jedinému koncesionáři, zatímco použitelné vnitrostátní právo stanovovalo, že tato má být v zásadě udělena několika – nejvýše čtyřem – hospodářským subjektům, pokud tato právní úprava představuje provedení ujednání původní koncesní smlouvy předvídajícího opci takové obnovení.

2)

Unijní právo, a zejména čl. 43 odst. 1 písm. e) směrnice 2014/23, musí být vykládáno v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, jednak to, že o obnovení koncese bude rozhodnuto dva roky před koncem její platnosti, a jednak změnu způsobu platby finančního protiplnění koncesionáře, který byl uveden v původní koncesní smlouvě, tak, aby byly státu zaručeny nové a vyšší rozpočtové příjmy, není-li tato změna podstatná ve smyslu čl. 43 odst. 4 směrnice.

3)

Článek 43 odst. 4 směrnice 2014/23 a čl. 1 odst. 3 směrnice Rady 89/665/EHS ze dne 21. prosince 1989 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přezkumného řízení při zadávání veřejných zakázek na dodávky a stavební práce musí být vykládány v tom smyslu, že hospodářský subjekt může podat žalobu proti rozhodnutí o obnovení koncese z důvodu, že podmínky plnění původní koncesní smlouvy byly při této příležitosti podstatným způsobem změněny, třebaže se původního koncesního řízení nezúčastnil, pokud může zájem na udělení takové koncese prokázat v okamžiku, kdy má dojít k jejímu obnovení.