Rozsudek Soudního dvora (sedmého senátu) ze dne 25. února 2021 (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Tribunal Supremo – Španělsko) – Novo Banco SA v. Junta de Andalucía

(Věc C-712/19) (1)

(„Řízení o předběžné otázce - Svoboda usazování - Volný pohyb kapitálu - Daně - Daň uplatňovaná na vklady klientů držených úvěrovými institucemi - Daňové odpočty přiznané pouze institucím se sídlem nebo pobočkami na území Autonomního společenství Andalusie - Daňové odpočty přiznané pouze pro investice na projekty uskutečněné v tomto autonomním společenství - Společný systém daně z přidané hodnoty (DPH) - Směrnice 2006/112/ES - Článek 401 - Zákaz výběru jiných vnitrostátních daní, které mají povahu daní z obratu - Pojem ‚daň z obratu‘ - Základní vlastnosti DPH - Neexistence“)

(2021/C 138/10)

Jednací jazyk: španělština

Předkládající soud

Tribunal Supremo

Účastnice původního řízení

Žalobkyně: Novo Banco SA

Žalovaná: Junta de Andalucía

Výrok

Svoboda usazování zakotvená v článku 49 SFEU musí být vykládána v tom smyslu, že pokud jde o odpočty z hrubé částky daně, které podléhají vklady uskutečněné klienty úvěrových institucí, které mají sídlo nebo pobočky nacházející se na území regionu členského státu

—	brání odpočtu 200 000 eur z hrubé částky této daně ve prospěch úvěrových institucí, které mají sídlo na území tohoto regionu;

—

nebrání odpočtům z hrubé částky uvedené daně ve výši 5 000 eur za pobočku se sídlem na území uvedeného regionu, přičemž posledně uvedená částka se zvyšuje na 7 500 eur za každou pobočku nacházející se v obci s méně než 2 000 obyvateli, ledaže by tyto odpočty ve skutečnosti vedly k neodůvodněné diskriminaci na základě místa sídla dotčených úvěrových institucí, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

Článek 63 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že pokud jde o daň z vkladů uskutečněných klienty úvěrových institucí, které mají sídlo nebo pobočku nacházející se na území regionu členského státu, brání odpočtům z hrubé částky této daně, jejichž výše odpovídá úvěrům, půjčkám a investicím určeným na projekty uskutečňované v tomtéž regionu, pokud tyto odpočty mají čistě hospodářský cíl.

Článek 401 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která zavádí daň, kterou mají uhradit úvěrové instituce z důvodu držení vkladů klientů, jejichž zdanitelný základ odpovídá aritmetickému průměru čtvrtletního zůstatku těchto vkladů a kterou osoba povinná k dani nemůže přenést na třetí osoby.

(1) Úř. věst. C 423, 16.12.2019.