7.9.2020   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 297/12


Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 16. července 2020 (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Lietuvos Aukščiausiasis Teismas – Litva) – řízení zahájené na návrh E. E.

(Věc C-80/90) (1)

(„Řízení o předběžné otázce - Soudní spolupráce v občanských věcech - Nařízení (EU) č. 650/2012 - Oblast působnosti - Pojem ‚dědění s přeshraničními dopady‘ - Pojem ‚obvyklý pobyt zůstavitele‘ - Článek 3 odst. 2 - Pojem ‚soud‘ - Podřízení notářů pravidlům pro určení soudní příslušnosti - Článek 3 odst. 1 písm. g) a i) - Pojmy ‚rozhodnutí‘ a ‚veřejná listina‘ - Články 5, 7 a 22 - Dohoda o volbě soudu a o volbě rozhodného práva pro dědění - Článek 83 odst. 2 a 4 - Přechodná ustanovení“)

(2020/C 297/15)

Jednací jazyk: litevština

Předkládající soud

Lietuvos Aukščiausiasis Teismas

Účastníci původního řízení

Žalobce: E. E.

za přítomnosti: Kauno miesto 4-ojo notaro biuro notarė Virginija Jarienė, K.-D. E.

Výrok

1)

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení musí být vykládáno v tom smyslu, že pod pojem „dědění s přeshraničními dopady“ spadá situace, kdy zůstavitel, který je státním příslušníkem jednoho členského státu, měl ke dni své smrti pobyt v jiném členském státě, ale nepřerušil své vazby k prvnímu z těchto členských států, v němž se nachází majetek tvořící jeho dědictví, zatímco jeho oprávnění dědici mají pobyt v těchto dvou členských státech. Poslední místo obvyklého pobytu zůstavitele ve smyslu tohoto nařízení musí orgán, který vede řízení o dědictví, stanovit v jediném z uvedených členských států.

2)

Článek 3 odst. 2 nařízení č. 650/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že s výhradou ověření předkládajícím soudem nevykonávají litevští notáři při vydávání vnitrostátních dědických osvědčení soudní funkce. Předkládajícímu soudu nicméně přísluší určit, zda tito notáři jednají na základě zmocnění soudním orgánem nebo pod dohledem soudního orgánu, a tudíž mohou být považováni za „soudy“ ve smyslu uvedeného ustanovení.

3)

Článek 3 odst. 1 písm. g) nařízení č. 650/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že v případě, že by předkládající soud dovodil, že litevští notáři mohou být považováni za „soudy“ ve smyslu tohoto nařízení, může být dědické osvědčení, které tito notáři vydávají, považováno za „rozhodnutí“ ve smyslu tohoto ustanovení, takže za účelem jeho vydání mohou tito notáři uplatnit pravidla pro určení příslušnosti stanovená v kapitole II uvedeného nařízení.

4)

Články 4 a 59 nařízení č. 650/2012 musí být vykládány v tom smyslu, že notář některého členského státu, který není považován za „soud“ ve smyslu tohoto nařízení, může vydávat vnitrostátní dědická osvědčení, aniž by uplatnil obecná pravidla pro určení příslušnosti stanovená uvedeným nařízením. Pokud předkládající soud dovodí, že tato osvědčení splňují podmínky stanovené v čl. 3 odst. 1 písm. i) téhož nařízení, a mohou tedy být považována za „veřejné listiny“ ve smyslu tohoto ustanovení, vyvolávají tato osvědčení v ostatních členských státech účinky, které čl. 59 odst. 1 a čl. 60 odst. 1 nařízení č. 650/2012 přiznávají veřejným listinám.

5)

Články 4, 5, 7 a 22 a čl. 83 odst. 2 a 4 nařízení č. 650/2012 musí být vykládány v tom smyslu, že vůle zůstavitele, jakož i dohoda mezi jeho oprávněnými dědici mohou vést k určení soudu příslušného v dědických věcech a k použití dědického práva členského státu jiných než těch, které by vyplývaly z použití kritérií stanovených tímto nařízením.


(1)  Úř. věst. C 148, 29.4.2019.