1

Žalobkyně, Silgan Closures GmbH a Silgan Holdings, Inc., jsou společnostmi působícími především v odvětví kovových obalů ve tvaru kovových nádob a uzávěrů. V roce 2015 zahájil Bundeskartellamt (spolkový úřad pro kartelové dohody, Německo) šetření v souvislosti s několika společnostmi tohoto odvětví, včetně společností spadajících do skupiny, do níž náleží žalobkyně. V rámci tohoto šetření podaly dotyčné společnosti náležející do téže skupiny jako žalobkyně žádost o shovívavost a spolupracovaly se spolkovým úřadem pro kartelové dohody tím, že poskytovaly informace.

2

Dne 8. září 2016 proběhlo mezi spolkovým úřadem pro kartelové dohody a zástupci těchto společností jednání, na kterém mělo být připraveno vyrovnání.

3

Rozhodnutím ze dne 19. dubna 2018 rozhodla Evropská komise podle čl. 2 odst. 1 nařízení Komise (ES) č. 773/2004 ze dne 7. dubna 2004 o vedení řízení Komise podle článků [101 a 102 SFUE] (Úř. věst. 2004, L123, s. 18; Zvl. vyd. 08/03, s. 81) o zahájení řízení podle článku 101 SFEU ve vztahu k několika společnostem působícím v odvětví kovových obalů, včetně žalobkyň (věc AT.40522 – Pandora) (dále jen „napadené rozhodnutí“).

4

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 4. července 2018 podaly žalobkyně projednávanou žalobu.

5

Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 14. září 2018 namítla Komise nepřípustnost žaloby.

6

Podáními došlými kanceláři Tribunálu ve dnech 18. a 26. září 2018 podaly Spolková republika Německo a Rada Evropské unie návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise.

7

Žalobkyně navrhují, aby Tribunál:

8

Komise navrhuje, aby Tribunál:

9

V rámci námitky nepřípustnosti Komise uplatňuje, že napadené rozhodnutí se nedotýká zájmů žalobkyň tím, že by podstatným způsobem měnilo jejich právní postavení, takže žaloba musí být odmítnuta jako nepřípustná.

10

Žalobkyně však mají za to, že konkrétní okolnosti projednávané věci přiznávají napadenému rozhodnutí povahu napadnutelného aktu. V této souvislosti uplatňují, že články 104 a 105 SFEU svěřují Komisi pravomoc zahájit řízení podle článku 101 SFEU pouze při dodržování zásady subsidiarity a proporcionality. Kromě toho přijetí napadeného rozhodnutí mělo za následek nepříslušnost spolkového úřadu pro kartelové dohody, a tudíž vyloučení možnosti žalobkyň využít program shovívavosti tohoto úřadu. Navíc téže rozhodnutí vedlo k přerušení promlčecí lhůty pro stíhání v Německu, ale také k nemožnosti ukončit šetření v přiměřené lhůtě. Konečně žalobkyně uplatňují, že jsou nyní nuceny definovat své strategie ve světle šetření zahájeného Komisí, což představuje zásah do jejich právního postavení.

11

Podle čl. 130 odst. 1 a 7 jednacího řádu Tribunálu může Tribunál na návrh žalovaného vydat rozhodnutí o nepřípustnosti, nedostatku pravomoci nebo nepříslušnosti, aniž by se zabýval věcí samou. Komise v projednávaném případě požadovala vydání rozhodnutí o nepřípustnosti a Tribunál pokládá věc za dostatečně objasněnou na základě písemností ve spise, takže rozhodne, aniž bude pokračovat v řízení.

12

Podle článku 263 SFEU lze žalobu na neplatnost podat proti aktům, s výjimkou doporučení a stanovisek, které mají právní účinky vůči třetím osobám.

13

Za účelem určení, zda může být akt napaden takovou žalobou, je třeba se zaměřit na samotný obsah tohoto aktu, přičemž forma, v níž je akt přijat, je v tomto ohledu v zásadě nerozhodná. V tomto ohledu, akty nebo rozhodnutími, které mohou být předmětem žaloby na neplatnost, jsou pouze opatření s právně závaznými účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení (rozsudek ze dne 19. ledna 2017, Komise v. Total a Elf Aquitaine, C‑351/15 P, EU:C:2017:27, body 35 a 36).

14

Žaloba na neplatnost tak v zásadě směřuje pouze proti opatření, kterým dotčený orgán na konci správního řízení vyjádří svůj konečný postoj. Naproti tomu nemohou být považovány za napadnutelné zejména mezitímní akty, jejichž cílem je příprava konečného rozhodnutí (rozsudek ze dne 19. ledna 2017, Komise v. Total a Elf Aquitaine, C‑351/15 P, EU:C:2017:27, bod 37).

15

V této souvislosti, i když opatření čistě přípravná nemohou být jako taková předmětem žaloby na neplatnost, jejich případnou protiprávnost lze uplatnit na podporu žaloby namířené proti konečnému aktu, jehož fázi zpracování představují, což zaručuje účinnou a plnou soudní ochranu (rozsudek ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise,60/81, EU:C:1981:264, bod 12).

16

Právní účinky a povaha napadeného rozhodnutí přijatého podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 773/2004 musí být posuzovány s ohledem na účel takového rozhodnutí v rámci řízení, které vede k rozhodnutí podle hlavy III nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 a 102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205) (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, EU:C:1981:264, bod 13).

17

Toto řízení bylo koncipováno tak, aby umožnilo dotyčným podnikům sdělit jejich stanovisko a poskytnout Komisi co nejúplnější informace před přijetím rozhodnutí, které se dotýká jejich zájmů. Jeho cílem je tedy vytvořit ve prospěch těchto podniků procesní záruky, a jak to vyplývá z článku 10 nařízení č. 773/2004, potvrdit jejich právo být vyslechnut Komisí (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, EU:C:1981:264, bod 14).

18

Podání žaloby na neplatnost vůči zahájení řízení podle článku 101 SFEU by totiž unijní soud mohlo vést k posuzování otázek, ke kterým ještě Komise neměla příležitost se vyslovit, a mohlo by tak vést k předjímání diskuse o meritu věci a k riziku směšování jednotlivých fází správních a soudních řízení. Bylo by tudíž v rozporu se systémem rozdělení pravomocí mezi Komisi a unijní soudy a s prostředky nápravy zakotvenými Smlouvou, jakož i s požadavky na řádný výkon spravedlnosti a řádný průběh správního řízení Komise (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 11. listopadu 1981, IBM v Komise, 60/81, EU:C:1981:264, bod 20).

19

Z toho vyplývá, že takový akt jako je napadené rozhodnutí, na základě kterého Komise zahájí řízení podle článku 101 SFEU, vyvolává pouze účinky vlastní procesnímu úkonu a nedotýká se, mimo jejich procesní situace, právního postavení žalobkyň (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, EU:C:1981:264, bod 17).

20

Pokud jde konkrétně o následek uvedený v čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003, podle něhož zahájením řízení uvedeného v napadeném rozhodnutí ztrácejí orgány pro hospodářskou soutěž členských států jejich příslušnost použít článek 101 SFEU ohledně skutečností, které jsou předmětem tohoto řízení, spočívá v ochraně žalobkyň před souběžným stíháním těmito orgány. Tento následek tedy nemá nepříznivý dopad na jejich zájmy (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, EU:C:1981:264, bod 18).

21

Tento závěr platí nejen, pokud žádný vnitrostátní orgán nezahájil řízení v dané věci, ale rovněž, a to zejména, pokud takový orgán zahájil řízení a je zbaven své příslušnosti na základě čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003. Jestliže se totiž rozhodnutí zahájit řízení podle článku 101 SFEU nedotýká právního postavení uvedeného podniku, pokud tento podnik není do té doby předmětem jiného řízení, je tomu tak tím spíše v případě, kdy vůči dotčenému podniku již bylo zahájeno šetření vnitrostátním orgánem.

22

Žalobkyně se tudíž nesprávně dovolávají článků 104 a 105 SFEU, které stanoví několik interakcí mezi pravomocí Komise a členských států, pokud jde o provedení především článku 101 SFEU. Tato ustanovení se týkají pouze případů, kterých se netýká nařízení provádějící článek 101 SFEU, přijaté na základě článku 103 SFEU, jako je nařízení č. 1/2003. Jak tedy vyplývá z bodu 17 odůvodnění tohoto nařízení, pravidlo zakotvené v čl. 11 odst. 6 tohoto nařízení (viz body 20 a 21 výše) má za cíl zajistit jednotnost používání pravidel hospodářské soutěže, jakož i zajistit optimální spravování sítě orgánů veřejné moci, tvořené Komisí a příslušnými vnitrostátními orgány tím, že pravidla hospodářské soutěže jsou uplatňována v úzké spolupráci.

23

Za těchto podmínek není skutečnost, že žalobkyně učinily nezbytné kroky k tomu, aby v budoucnu využily program shovívavosti, zavedeného spolkovým úřadem pro kartelové dohody, relevantní.

24

Zaprvé totiž nic nebrání žalobkyním požadovat, aby se na ně uplatnilo oznámení Komise o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů (Úř. věst. 2006, C 298, s. 17). Zadruhé koexistence a nezávislost, které charakterizují současné vazby mezi unijním programem shovívavosti a takovými programy členských států, jsou projevem režimu souběžných pravomocí Komise a vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž, který byl zaveden nařízením č. 1/2003. V případě kartelové dohody, jejíž protisoutěžní účinky mohou nastat ve více členských státech, a tudíž mohou vyvolat zásah různých vnitrostátních orgánů pro hospodářskou soutěž, jakož i Komise, je tedy v zájmu podniku, který chce využít programu shovívavosti v důsledku své účasti na předmětné kartelové dohodě, aby podal žádost o ochranu před pokutami nejen vnitrostátním orgánům pro hospodářskou soutěž příslušným k uplatňování článku 101 SFEU, ale rovněž Komisi [viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 20. ledna 2016, DHL Express (Itálie) a DHL Global Forwardin (Itálie), C‑428/14, EU:C:2016:27, body 58 a 59).

25

V takovém případě přísluší proto dotyčnému podniku, který hodlá takového programu využít, podniknout nezbytné kroky k tomu, aby v případě, že Komise vykoná svou pravomoc na základě nařízení č. 1/2003, byly jeho výhody na základě shovívavosti zasaženy minimálně či vůbec.

26

Navíc přerušení promlčecí lhůty v důsledku přijetí napadeného rozhodnutí nepřekračuje účinky vlastní procesnímu úkonu, který se dotýká výlučně procesního postavení, a nikoli právního postavení podniku, kterého se šetření týká (rozsudek ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, EU:C:1981:264, bod 17). Toto posouzení týkající se čistě procesní povahy těchto účinků platí nejen ve vztahu k přerušení promlčecí lhůty stanovené v článku 25 nařízení č. 1/2003, ale také ve vztahu k přerušení promlčení práva, které mají vnitrostátní orgány k uložení sankcí případně stanovených vnitrostátním právem.

27

Souvztažně jsou argumenty žalobkyň vycházející z údajného porušení povinnosti uzavřít tuto věc v přiměřené lhůtě rovněž odsouzeny k neúspěchu. Jestliže totiž po ukončení řízení zahájeného Komisí mají žalobkyně za to, že tento orgán porušil své závazky, pokud jde o délku trvání řízení, budou moci uplatnit svá práva podáním žaloby, která se jim bude zdát pro tento účel vhodná. Kromě toho okolnost, že případné šetření ze strany spolkového úřadu pro kartelové dohody může být znovu zahájeno pouze po ukončení šetření Komise, je pouze nevyhnutelným důsledkem čistě procesní povahy, vyplývajícím ze ztráty příslušnosti tohoto vnitrostátního orgánu v souladu s čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003. Nemůže mít tedy vliv na závěr, podle kterého napadené rozhodnutí představuje přípravný akt, který nemá právní účinky vůči žalobkyním.

28

Obdobně skutečnost, že žalobkyně musí nyní definovat strategii, kterou přijmou v rámci šetření Komise, představuje rovněž čistě procesní následek vyplývající ze zahájení tohoto šetření, takže nemůže přeměnit napadené rozhodnutí na akt, který zasahuje do právního postavení žalobkyň, a tudíž v akt, který lze napadnout.

29

Okolnost, že v projednávaném případě předcházelo přijetí napadeného rozhodnutí oznámení námitek žalobkyním, není rovněž relevantní. Podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 773/2004 může totiž Komise kdykoliv rozhodnout o zahájení řízení s cílem přijmout rozhodnutí podle hlavy III nařízení č. 1/2003, avšak nejpozději v den vydání oznámení námitek. V důsledku toho skutečnost, že přijala napadené rozhodnutí předtím, než žalobkyním oznámila námitky, nemění nic na povaze napadeného rozhodnutí, jakožto přípravného aktu, který se nedotýká jejich právního postavení.

30

Z výše uvedených posouzení vyplývá, že napadené rozhodnutí představuje přípravný akt, který nemá právní účinky vůči žalobkyním ve smyslu článku 263 SFEU, takže námitce nepřípustnosti vznesené Komisí musí být vyhověno, a žaloba tudíž musí být odmítnuta jako nepřípustná.

31

Článek 144 odst. 3 jednacího řádu stanoví, že vznese-li žalovaný námitku nepřípustnosti, nedostatku pravomoci nebo nepříslušnosti podle čl. 130 odst. 1 jednacího řádu, rozhodne se o návrhu na vstup vedlejšího účastníka do řízení až po zamítnutí námitky nebo po rozhodnutí o jejím přezkoumání spolu s věcí samou. V projednávaném případě vzhledem k tomu, že žaloba je odmítnuta v plném rozsahu, není důvodné rozhodnout o návrzích na vstup vedlejšího účastníka do řízení předložených Spolkovou republikou Německo a Radou.

32

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit náhradu nákladů řízení.

33

Kromě toho podle čl. 144 odst. 10 jednacího řádu platí, že v případě, jako je tomu v projednávané věci, skončí-li hlavní řízení před rozhodnutím o návrhu na vstup vedlejšího účastníka do řízení, ponesou navrhovatel i hlavní účastníci řízení vlastní náklady řízení související s návrhem na vstup vedlejšího účastníka do řízení. Vzhledem k tomu, že návrhy na vstup vedlejšího účastníka do řízení nebyly oznámeny žalobkyním ani Komisi, a nemohly jim tudíž vzniknout náklady, je třeba mít za to, že Spolková republika Německo a Rada ponesou v tomto ohledu vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (pátý senát)

rozhoduje takto: