Žaloba podaná dne 27. června 2018 – Riesco García v. Parlament

(Věc T-391/18)

(2018/C 352/42)

Jednací jazyk: španělština

Účastníci řízení

Žalobce: Juan Carlos Riesco García (Rota, Španělsko)(zástupce: M. Tey Ariza, abogado)

Žalovaný: Evropský parlament

Návrhová žádání

Žalobce navrhuje, aby Tribunál:

—

na základě tohoto návrhu a pravomoci Tribunálu Evropské unie přijal žalobu na nečinnost podanou v souvislosti s odpovědí od Petičního výboru Evropského parlamentu ze dne 31. května 2017 na žádost č. 0741/2015 týkající se tvrzené diskriminace mezi kariérními úředníky a dočasnými úředníky plynoucí z rozdílného zacházení ve vztahu k odchodu do důchodu úředníků Administración General del Estado Español;

—

na základě dotčené právní úpravy (směrnice Rady 1999/70 ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS) přijal tento návrh a rozhodl, o předložené věci a na základě toho uložil španělskému státu povinnost konstatovat s okamžitou platností existenci práva všech úředníků orgánů Administración General del Estado na stejné či podobné podmínky pro odchod do předčasného starobního důvodu.

Žalobní důvody a hlavní argumenty

Žalobce na základě dotčené vnitrostátní právní úpravy uvádí, že někteří stálí zaměstnanci (kariérní úředníci), na které se vztahuje režim sociálního zabezpečení, při dosažení věku pro dobrovolný odchod do starobního důchodu mohou změnit režim sociálního zabezpečení, protože jsou zaměstnanci, zatímco dočasní zaměstnanci tuto možnost nemají, protože nejsou stálými zaměstnanci.

Podle žalobce je zavádějící, nesrozumitelná a neplatná odpověď, kterou dostal od Petičního výboru Evropského parlamentu (žádost č. 0741/2015); uvedený orgán petici prohlásil za přípustnou a dne 3. srpna 2016 konstatoval, že je nezbytné uvést španělskou právní úpravu do souladu se směrnicí 1999/70, pokud jde o obsah žádosti (rovnost podmínek pro odchod do starobního důchodu), přičemž zvažoval možnost zahájit řízení pro nesplnění povinnosti, avšak později se rozhodl řízení nezahájit s argumentem, že existují nevyřešené „faktické otázky“.

Ještě méně pochopitelné je, že ačkoli existují pochybnosti, nebyl podán návrh příslušnému orgánu směřující k rozhodnutí o nezbytnosti přizpůsobit v tomto ohledu vnitrostátní právní úpravu směrnici 1999/70, tedy Soudnímu dvoru Evropské unie, a naopak bylo navrženo řešit otázku před vnitrostátními soudy, které jsou méně či nejsou vůbec způsobilé rozhodovat o nezbytnosti přizpůsobení vnitrostátního práva unijnímu právu.