–

za SC Blue Air – Airline Management Solutions SRL M. Popa, advokátkou,

–

za rumunskou vládu C.-R. Canţărem, jakož i L. Liţu a A. Wellman, jako zmocněnci,

–

za německou vládu původně T. Henzem, M. Hellmannem a E. Lankenauem, jakož i A. Berg, poté třemi posledně uvedenými, jako zmocněnci,

–

za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,

–

za Evropskou komisi L. Nicolae a N. Yerrell, jako zmocněnkyněmi,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 4, 7, 8 a 12 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (Úř. věst. 2004, L 46, s. 1; Zvl. vyd. 07/08, s. 10; oprava v Úř. věst. L 92, 4.4. 2009, s. 5).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Radu-Lucianen Rusuem a Oanou-Mariou Rusu na straně jedné a společností SC Blue Air – Airline Management Solutions SRL (dále jen „Blue Air“) na straně druhé ve věci náhrady majetkové a nemajetkové újmy vzniklé žalobcům v původním řízení z důvodu odepření nástupu na palubu.

3

Článek 29 Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě, podepsané v Montrealu dne 28. května 1999 a schválené jménem Evropské unie rozhodnutím Rady 2001/539/ES ze dne 5. dubna 2001 (Úř. věst. 2001, L 194, s. 38; Zvl. vyd. 07/05, s. 491), stanoví:

„Náhradu za škodu vzniklou při přepravě cestujících, zavazadel a nákladu na základě této úmluvy, přepravní smlouvy nebo obecné občanskoprávní odpovědnosti nebo jinak lze žádat pouze na základě podmínek a mezí odpovědnosti stanovených v této úmluvě bez ohledu na to, které osoby mají právo podávat žalobu a jaká jsou jejich práva. Při těchto žalobách nejsou kromě náhrady škody vymahatelná žádná jiná trestní, exemplární ani jiná odškodnění.“

4

Body 1, 10 a 20 odůvodnění nařízení č. 261/2004 znějí:

[…]

[…]

5

Článek 1 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:

„Toto nařízení stanoví za podmínek v něm stanovených minimální práva cestujících, jestliže:

6

Článek 4 odst. 3 uvedeného nařízení stanoví:

„Jestliže je nástup na palubu odepřen cestujícím proti jejich vůli, provozující letecký dopravce je neprodleně odškodní v souladu s článkem 7 a poskytne jim pomoc v souladu s články 8 a 9.“

7

Článek 7 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení zní takto:

„Odkazuje-li se na tento článek, obdrží cestující náhradu ve výši:

[…]

[…]“

8

Článek 8 odst. 1 nařízení č. 261/2004 stanoví:

„Odkazuje-li se na tento článek, je cestujícím nabídnuta možnost volby mezi:

9

Článek 12 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:

„Toto nařízení se použije, aniž jsou dotčena práva cestujících požadovat další náhrady. Náhrady poskytnuté podle tohoto nařízení mohou být od dalších náhrad odečteny.“

10

Článek 1350 codul civil (občanský zákoník) zní:

„(1) Každá osoba musí plnit své smluvní povinnosti.

(2) Pokud bez platného důvodu tyto povinnosti nesplní, je odpovědná za škodu způsobenou druhé straně a je ze zákona povinna poskytnout náhradu této škody.

(3) Žádná ze stran nemůže vyloučit použití ustanovení o smluvní odpovědnosti a zvolit si příznivější ustanovení, nestanoví-li zákon jinak.“

11

Článek 1530 občanského zákoníku stanoví:

„Věřitel má nárok na náhradu škody způsobené dlužníkem, jež je přímým a nezbytným důsledkem neodůvodněného nebo případně zaviněného nesplnění povinnosti.“

12

Článek 1531 občanského zákoníku stanoví:

„(1) Věřitel má nárok na plnou náhradu škody způsobené nesplněním povinností.

(2) Škoda zahrnuje skutečnou újmu, která byla věřiteli způsobena, a ušlý zisk. Při stanovení výše škody je rovněž třeba vzít v úvahu náklady, v přiměřené výši, které věřitel vynaložil, aby škodě předešel nebo aby ji omezil.

(3) Věřitel má rovněž nárok na náhradu nemajetkové újmy.“

13

Článek 1533 občanského zákoníku stanoví:

„Dlužník je odpovědný pouze za škodu, kterou jako důsledek nesplnění povinností předvídal nebo mohl předvídat v okamžiku uzavření smlouvy, s výjimkou případů, kdy je nesplnění povinností úmyslné nebo je důsledkem hrubé nedbalosti dlužníka. I v tomto případě náhrada škody zahrnuje pouze to, co je přímým a nezbytným důsledkem nesplnění povinnosti.“

14

Článek 1534 občanského zákoníku stanoví:

„(1) Pokud věřitel svým zaviněným jednáním nebo opomenutím přispěl ke způsobení škody, náhrada, k níž je dlužník povinen, se odpovídajícím způsobem sníží. Toto ustanovení se použije i v případě, kdy je škoda částečně způsobena událostí, za kterou převzal riziko věřitel.

(2) Dlužník není povinen k náhradě škody, které mohl věřitel při vynaložení minimální řádné péče předejít.“

15

Žalobci v původním řízení si zarezervovali u společnosti Blue Air dvě letenky, které jim umožňovaly se dne 6. září 2016 dopravit z Bacău (Rumunsko) do Londýna (Spojené království), tj. do místa, kde bydlí a pracují.

16

V okamžiku nástupu na palubu byli žalobci v původním řízení informováni, že let bude uskutečněn jiným než původně plánovaným letadlem a že z důvodu omezeného počtu volných míst na palubě druhého letadla již nemohou na palubu nastoupit.

17

Doprava žalobců v původním řízení byla tudíž naplánovaná na jiný let zajišťovaný společností Blue Air a dotyční doletěli do Londýna dne 11. září 2016.

18

V návaznosti na tyto události nabídla společnost Blue Air každému ze žalobců v původním řízení zdarma letenku, kterou bylo možné využít do 24. března 2017, přičemž dotyční tuto nabídku odmítli z důvodu, že vzniklá újma byla vyšší než hodnota letenky.

19

Následně společnost Blue Air nabídla žalobcům v původním řízení na základě nařízení č. 261/2004 náhradu ve výši 400 eur na osobu. V tomto ohledu měli žalobci v původním řízení za to, že účelem této náhrady je pouze napravit vzniklou nemajetkovou újmu, a nikoli majetkovou újmu, která spadá pod pojem „další náhrady“.

20

Žalobci v původním řízení tedy podali žalobu k Judecătoria Bacău (soud prvního stupně v Bacău, Rumunsko). U tohoto soudu se domáhali, aby byla společnosti Blue Air uložena povinnost zaplatit jim částky 437 eur a 386 eur z důvodu majetkové újmy vzniklé v důsledku ztráty na výdělku. Žalobci v původním řízení následně podali upřesnění k výši skutečně utrpěné ztráty na výdělku. Každý ze žalobců v původním řízení navíc požadoval přiznání částky 1500 eur z důvodu nemajetkové újmy. Kromě toho tvrdili, že byl vůči R. Rusuovi zahájen postup určený k výpovědi z pracovního poměru, avšak dotyčný nakonec obdržel pouze vytýkací dopis.

21

Společnost Blue Air tvrdila, že žalobci v původním řízení nemají nárok na další náhrady nad rámec 400 eur podle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení č. 261/2004, jelikož výslovně nepožádali, aby byli rychleji přepraveni jinou leteckou společností a na jiné lince, ale souhlasili s tím, že odletí dne 11. září 2016. Společnost Blue Air mimoto tvrdila, že kdyby žalobci v původním řízení požádali o náhradní let, vyhledala by jim let, který by jim umožnil doletět do cílového místa určení.

22

Judecătoria Bacău (soud prvního stupně v Bacău) žalobě zčásti vyhověl tím, že společnosti Blue Air uložil povinnost zaplatit každému ze žalobců v původním řízení částku 400 eur jakožto náhradu nemajetkové újmy a ostatní jimi podané návrhy zamítl.

23

Žalobci v původním řízení i společnost Blue Air podali proti rozhodnutí Judecătoria Bacău (soud prvního stupně v Bacău) odvolání k předkládajícímu soudu, který považuje za nutné objasnit některé aspekty související s výkladem článků 4, 7, 8 a 12 nařízení č. 261/2004.

24

Za těchto okolností se Tribunalul Bacău (odvolací soud v Bacău, Rumunsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

25

Podstatou první, druhé, páté a deváté otázky předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, je, zda musí být čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení č. 261/2004 vykládán v tom smyslu, že účelem částky stanovené v tomto ustanovení je nahradit takovou újmu, jako je ztráta na výdělku, nebo zda takováto újma může být předmětem dalších náhrad podle čl. 12 odst. 1 tohoto nařízení. Předkládající soud se mimoto táže, jak tuto újmu stanovit s ohledem na uvedené nařízení.

26

Je třeba předeslat, že cílem nařízení č. 261/2004 je zajištění vysoké úrovně ochrany cestujících v letecké dopravě bez ohledu na to, zda se nacházejí v situaci, kdy je jim odepřen nástup na palubu nebo kdy došlo ke zrušení či zpoždění letu, neboť ve všech těchto případech jsou jim způsobeny podobné závažné potíže a nepohodlí spojené s leteckou dopravou (rozsudek ze dne 19. listopadu 2009, Sturgeon a další, C‑402/07, EU:C:2009:716, bod 44).

27

Zaprvé je třeba uvést, že v tomto rámci upravuje čl. 7 odst. 1 nařízení č. 261/2004 náhradu poskytnutou cestujícím, jejíž výše se liší zejména podle letecké vzdálenosti. Konkrétně uvedený čl. 7 odst. 1 písm. b) stanoví náhradu ve výši 400 eur u všech letů ve Společenství delších než 1500 kilometrů a u všech ostatních letů o délce od 1500 kilometrů do 3500 kilometrů.

28

Pokud jde o částky stanovené v čl. 7 odst. 1 nařízení č. 261/2004, jejich účelem je standardizovaným způsobem a okamžitě nahradit újmu, jíž je nepohodlí způsobené zejména odepřením nástupu na palubu – jako je tomu ve věci v původním řízení – v letecké dopravě cestujících, aniž by tito cestující měli být vystaveni nesnázím spojeným s podáváním žalob na náhradu škody před příslušnými soudy (obdobně viz rozsudek ze dne 10. ledna 2006, IATA a ELFAA, C‑344/04, EU:C:2006:10, bod 45).

29

Samotné znění čl. 4 odst. 3 nařízení č. 261/2004, které odkazuje na článek 7 tohoto nařízení, totiž ukládá dotyčnému leteckému dopravci povinnost neprodleně odškodnit cestující, jimž odepřel nástup na palubu proti jejich vůli.

30

Takové paušální částky mají za cíl nahradit pouze újmy, které jsou pro všechny dotčené cestující takřka totožné (viz obdobně rozsudky ze dne 10. ledna 2006, IATA a ELFAA, C‑344/04, EU:C:2006:10, bod 43, a ze dne 23. října 2012, Nelson a další, C‑581/10 a C‑629/10, EU:C:2012:657, bod 52).

31

Naproti tomu čl. 7 odst. 1 nařízení č. 261/2004 ani toto nařízení jako celek neupravuje náhradu individuální újmy v závislosti na důvodu cestování dotyčných cestujících, jejíž náprava nutně vyžaduje, aby byl rozsah způsobené újmy posuzován případ od případu, a jež v důsledku toho může být nahrazena pouze a posteriori a individuálně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. ledna 2006, IATA a ELFAA, C‑344/04, EU:C:2006:10, bod 43).

32

Ve věci v původním řízení utrpěli žalobci v původním řízení v důsledku odepření nástupu na palubu ztrátu na výdělku způsobenou nemožností dostavit se na pracoviště kvůli opožděnému příletu do místa určení.

33

Takováto ztráta na výdělku musí být přitom považována za individuální újmu související se specifickou situací dotyčných cestujících a vyžaduje, aby rozsah takto způsobené újmy byl posouzen případ od případu.

34

Takováto újma proto nespadá pod paušální náhradu stanovenou v čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení č. 261/2004.

35

Zadruhé je třeba podotknout, že podle čl. 12 odst. 1 první věty nařízení č. 261/2004 se toto nařízení použije, aniž jsou dotčena práva cestujících požadovat další náhrady.

36

Z tohoto znění vyplývá, že nařízení č. 261/2004 nebrání tomu, aby poškozený cestující mohl být odškodněn za újmu, kterou utrpěl a jež má být posuzována individuálně a a posteriori, pokud mu vnitrostátní nebo mezinárodní právo přiznávají nárok na takovouto náhradu, za podmínky, že tato náhrada je další náhradou ve vztahu k paušální náhradě stanovené v tomto nařízení.

37

Náhrada přitom musí být považována za další náhradu ve smyslu čl. 12 odst. 1 nařízení č. 261/2004, pokud má původ v některé ze situací stanovených v čl. 1 odst. 1 tohoto nařízení, které jsou zdrojem nepohodlí, jež je odškodňováno okamžitě a standardizovaným způsobem podle uvedeného nařízení.

38

V projednávané věci je nesporné, že žalobci v původním řízení utrpěli ztrátu na výdělku, jež má být posuzována individuálně a a posteriori, a dále že má původ v odepření nástupu na palubu proti jejich vůli, z něhož plynoucí nepohodlí je odškodňováno okamžitě a standardizovaným způsobem podle nařízení č. 261/2004.

39

Za těchto podmínek musí být takováto ztráta na výdělku považována za újmu, jež může být předmětem dalších náhrad podle čl. 12 odst. 1 nařízení č. 261/2004.

40

Zatřetí, jak vyplývá z bodu 31 tohoto rozsudku, nařízení č. 261/2004 neupravuje náhrady takové individuální újmy, jako je ztráta na výdělku, a proto předkládajícímu soudu přísluší, aby na příslušném právním základě určil a posoudil jednotlivé skutečnosti zakládající tuto újmu, případně včetně chování poškozených cestujících, jakož i rozsah náhrady uvedené újmy.

41

S ohledem na výše uvedené je třeba na první, druhou, pátou a devátou otázku odpovědět zaprvé tak, že čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení č. 261/2004 musí být vykládán v tom smyslu, že účelem částky stanovené v tomto ustanovení není nahradit takovou újmu, jako je ztráta na výdělku, zadruhé, že tato újma může být předmětem dalších náhrad podle čl. 12 odst. 1 tohoto nařízení, a zatřetí, že přísluší předkládajícímu soudu, aby na příslušném právním základě určil a posoudil jednotlivé skutečnosti zakládající uvedenou újmu, jakož i rozsah její náhrady.

42

Podstatou třetí a čtvrté otázky předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, je, zda musí být nařízení č. 261/2004, zejména jeho čl. 12 odst. 1 druhá věta, vykládáno v tom smyslu, že příslušnému vnitrostátnímu soudu dovoluje odečíst náhradu poskytnutou podle tohoto nařízení od dalších náhrad, avšak nenutí jej k tomu. Předkládající soud se dále zabývá otázkou, na základě jakých podmínek by příslušný soud mohl toto odečtení provést.

43

V tomto ohledu je třeba uvést, že čl. 12 odst. 1 druhá věta nařízení č. 261/2004 stanoví, že náhrady poskytnuté podle tohoto nařízení mohou být od dalších náhrad odečteny.

44

Z tohoto jasného znění tedy vyplývá, že čl. 12 odst. 1 druhá věta nařízení č. 261/2004 neukládá povinnost takovéto odečtení provést, avšak případnému odečtení ani nebrání.

45

Jak bylo uvedeno v bodech 35 a 36 tohoto rozsudku, právo na další náhrady může totiž dotyčnému cestujícímu přiznat vnitrostátní nebo mezinárodní právo, přičemž nařízení č. 261/2004 se podle jeho čl. 12 odst. 1 první věty použije, aniž je toto právo dotčeno.

46

Kromě toho ze společného výkladu obou vět článku 12 odst. 1 nařízení č. 261/2004 vyplývá, že toto nařízení nelze vykládat v tom smyslu, že ukládá jakékoli podmínky, jež by mohly omezit pravomoc příslušného vnitrostátního soudu případně odečíst náhrady přiznané tímto nařízením od dalších náhrad. Existence takovýchto podmínek by tedy byla neslučitelná s čl. 12 odst. 1 druhou větou uvedeného nařízení.

47

S ohledem na výše uvedené je třeba na třetí a čtvrtou otázku odpovědět tak, že nařízení č. 261/2004, zejména jeho čl. 12 odst. 1 druhá věta, musí být vykládáno v tom smyslu, že příslušnému vnitrostátnímu soudu dovoluje odečíst náhrady poskytnuté podle tohoto nařízení od dalších náhrad, avšak nenutí jej k tomu, přičemž uvedené nařízení neukládá příslušnému vnitrostátnímu soudu podmínky, na jejichž základě by mohl toto odečtení provést.

48

Podstatou šesté a osmé otázky předkládajícího soudu, jež je třeba posoudit společně, je, zda musí být čl. 4 odst. 3 nařízení č. 261/2004 ve spojení s čl. 8 odst. 1 tohoto nařízení vykládán v tom smyslu, že provozujícímu leteckému dopravci ukládá povinnost poskytnout dotyčným cestujícím úplné informace o všech možnostech stanovených v čl. 8 odst. 1 uvedeného nařízení, nebo zda toto ustanovení též ukládá dotyčným cestujícím povinnost aktivně se podílet na vyhledávání takovýchto informací.

49

V této souvislosti je předně třeba uvést, že čl. 4 odst. 3 nařízení č. 261/2004 zejména stanoví, že jestliže provozující letecký dopravce odepře nástup na palubu cestujícím proti jejich vůli, poskytne jim pomoc v souladu s článkem 8 tohoto nařízení.

50

Dále článek 8 nařízení č. 261/2004, nadepsaný „Právo na proplacení výdajů nebo na přesměrování“, v odstavci 1 uvádí, že cestujícím je nabídnuta volba mezi třemi možnostmi, které jsou v tomto ustanovení upřesněny, a sice v podstatě zaprvé náhradou pořizovací ceny letenky, spolu s případným zpátečním letem do původního místa odletu, a to při nejbližší příležitosti, zadruhé přesměrováním za srovnatelných dopravních podmínek a při nejbližší příležitosti na jejich cílové místo určení a zatřetí přesměrováním za srovnatelných dopravních podmínek na jejich cílové místo určení v pozdější době podle přání cestujícího s výhradou dostupnosti míst.

51

Kromě toho bod 10 odůvodnění nařízení č. 261/2004 shrnuje podstatu uvedené volby, když uvádí, že cestujícím, kterým byl odepřen nástup na palubu proti jejich vůli, by se mělo umožnit zrušení jejich letů a proplacení jejich letenek nebo pokračování v letecké dopravě za uspokojivých podmínek.

52

Konečně z bodu 20 odůvodnění nařízení č. 261/2004 zejména vyplývá, že v případě odepření nástupu na palubu by měli být cestující plně informováni o svých právech tak, aby mohli svá práva účinně uplatnit.

53

Z výkladu všech těchto ustanovení ve spojení s uvedenými body odůvodnění nařízení č. 261/2004 zaprvé vyplývá, že letecký dopravce, který odepřel cestujícím nástup na palubu, musí těmto cestujícím poskytnout pomoc zejména tím, že jim nabídne možnost volby za podmínek, které čl. 8 odst. 1 tohoto nařízení stanoví v písmenech a), b) a c).

54

Z uvedeného výkladu zadruhé vyplývá, že takováto nabídka musí cestujícím, kterým byl odepřen nástup na palubu, poskytnout informace nezbytné k tomu, aby mohli učinit účinnou volbu, a buď zrušit svůj let a nechat si proplatit cenu letenky, nebo pokračovat v dopravě na cílové místo určení za srovnatelných dopravních podmínek a při nejbližší příležitosti, nebo v pozdější době.

55

Z téhož výkladu zatřetí vyplývá, že jelikož cestující, kterému byl odepřen nástup na palubu, má nárok na to, aby mu dotyčný letecký dopravce poskytl pomoc, včetně práva na poskytnutí nezbytných informací, které mu umožní provést účinnou a informovanou volbu, přiznání tohoto práva nemůže založit jakoukoli povinnost cestujícího aktivně se podílet na vyhledávání informací, jež musí obsahovat nabídka tohoto dopravce.

56

S ohledem na výše uvedené je třeba na šestou a osmou otázku odpovědět tak, že čl. 4 odst. 3 nařízení č. 261/2004 ve spojení s čl. 8 odst. 1 tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že provozujícímu leteckému dopravci ukládá povinnost poskytnout dotyčným cestujícím úplné informace o všech možnostech stanovených v čl. 8 odst. 1 uvedeného nařízení, přičemž dotyční cestující nemají žádnou povinnost aktivně se podílet na vyhledávání takovýchto informací.

57

Podstatou sedmé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 261/2004 vykládán v tom smyslu, že pro účely tohoto ustanovení má povinnost prokázat, že přesměrování bylo uskutečněno při nejbližší příležitosti, provozující letecký dopravce, nebo zda musí být vykládán v tom smyslu, že tuto povinnost mají dotyční cestující.

58

Jak vyplývá z bodů 53 a 54 tohoto rozsudku, letecký dopravce, který odepřel cestujícím nástup na palubu, má povinnost jim poskytnout pomoc, aby jim umožnil provést účinnou a informovanou volbu mezi různými možnostmi, které čl. 8 odst. 1 tohoto nařízení uvádí v písmenech a), b) a c).

59

Je tedy na provozujícím leteckém dopravci, aby v souladu s čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 261/2004 nabídl dotyčným cestujícím též možnost přesměrování za srovnatelných dopravních podmínek a při nejbližší příležitosti na jejich cílové místo určení.

60

Při konkrétní nabídce musí provozující letecký dopravce vzít v úvahu a zkombinovat několik relevantních prvků, které tuto nabídku určují, zejména dobu příletu do cílového místa určení po plánovaném přesměrování, podmínky, za kterých lze plánované přesměrování uskutečnit, jakož i otázku, zda je předmětné přesměrování uskutečnitelné vlastními prostředky provozujícího leteckého dopravce, nebo zda vyžaduje pomoc jiného leteckého dopravce, případně podle dostupných míst tohoto dopravce.

61

Povinnost nabídnout a zorganizovat přesměrování podle čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 261/2004, kterou má dotyčný letecký dopravce, přitom obnáší povinnost prokázat, že takto zorganizované přesměrování bylo uskutečněno při nejbližší příležitosti.

62

S ohledem na výše uvedené je třeba na sedmou otázku odpovědět tak, že čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 261/2004 musí být vykládán v tom smyslu, že pro účely tohoto ustanovení má povinnost prokázat, že přesměrování bylo uskutečněno při nejbližší příležitosti, provozující letecký dopravce.

63

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto: