–

za C. Correia Moreira M. Ramirez Fernandesem, advogado,

–

za Município de Portimão J. Abreu Rodriguesem, advogado,

–

za portugalskou vládu L. Inez Fernandesem a T. Paixãem, jakož i A. Pimenta a T. Nunes, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi M. Françou a M. Kellerbauerem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 odst. 2 SEU a čl. 2 odst. 1 písm. d) směrnice Rady 2001/23/ES ze dne 12. března 2001 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů (Úř. věst. 2001, L 82, s. 16; Zvl. vyd. 05/04, s. 98).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi C. Correia Moreira a Município de Portimão (město Portimão, Portugalsko) ohledně legality ukončení její pracovní smlouvy.

3

Směrnice 2001/23 představuje kodifikaci směrnice Rady 77/187/EHS ze dne 14. února 1977 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů (Úř. věst. 1977, L 61, s. 26), ve znění směrnice Rady 98/50/ES ze dne 29. června 1998 (Úř. věst. 1998, L 201, s. 88) (dále jen „směrnice 77/187“).

4

V bodech 3 a 8 odůvodnění směrnice 2001/23 je uvedeno:

[…]

5

Článek 1 odst. 1 směrnice 2001/23 stanoví:

6

Článek 2 této směrnice stanoví:

„1.   Pro účely této směrnice se:

[…]

2.   Tato směrnice se nedotýká vnitrostátních právních předpisů, pokud jde o vymezení pracovní smlouvy nebo pracovního poměru.

[…]“

7

Článek 3 odst. 1 první pododstavec uvedené směrnice stanoví:

„Práva a povinnosti, které pro převodce vyplývají z pracovní smlouvy nebo pracovního poměru platných ke dni převodu, jsou v důsledku převodu převedeny na nabyvatele.“

8

Článek 4 téže směrnice zní:

„1.   Převod podniku, závodu nebo části podniku nebo závodu nepředstavuje sám o sobě pro převodce nebo nabyvatele důvod k propouštění. Toto ustanovení však nebrání propouštění z hospodářských, technických nebo organizačních důvodů, se kterými jsou spojeny změny stavu zaměstnanců.

Členské státy mohou stanovit, že se první pododstavec nevztahuje na určité zvláštní kategorie zaměstnanců, na které se nevztahují právní předpisy nebo zvyklosti členských států týkající se ochrany před propuštěním.

2.   Je-li skončena pracovní smlouva nebo rozvázán pracovní poměr v důsledku podstatné změny pracovních podmínek v neprospěch zaměstnance způsobené převodem, je zaměstnavatel považován za osobu, z jejíž strany byly pracovní smlouva nebo pracovní poměr ukončeny.“

9

Znění čl. 1 odst. 1 směrnice 2001/23 je v podstatě totožné se zněním čl. 1 odst. 1 směrnice 77/187.

10

Článek 8 odst. 4 Ústavy stanoví:

„Smlouvy Evropské unie a ustanovení přijatá jejími orgány v rámci jejich pravomocí se ve vnitrostátním právním řádu uplatní v souladu s unijním právem při současném dodržování základních zásad demokratického právního státu.“

11

Článek 47 odst. 2 Ústavy stanoví:

„Všichni občané mají právo na přístup k veřejným funkcím za rovných a svobodných podmínek zpravidla na základě výběrového řízení.“

12

Článek 53 Ústavy zní:

„Zaměstnancům se zaručuje jistota zaměstnání. Zakazuje se propouštění bez legitimního důvodu nebo propouštění založené na politických nebo ideologických důvodech.“

13

Článek 11 Código do Trabalho (zákoník práce) stanoví:

„Pracovní smlouvou se rozumí smlouva, na jejímž základě se fyzická osoba zavazuje, že bude za odměnu vykonávat určitou činnost pro jinou osobu nebo jiné osoby, které tuto činnost organizují a dohlíží na ni.“

14

Článek 161 zákoníku práce zní:

„Pozice administrativního nebo obdobného pracovníka, vedoucího nebo řídícího pracovníka přímo závislého na administrativě nebo generálním řediteli nebo obdobného pracovníka, funkce osobního asistenta některého z uvedených pracovníků anebo – stanoví-li to nástroj předpisů upravujících kolektivní smlouvy – funkce, jejíž povaha předpokládá i existenci důvěrného vztahu s některým z těchto řídících pracovníků, mohou být obsazeny v rámci režimu pověření funkcí.“

15

Článek 162 odst. 1, 2 a 5 zákoníku práce stanoví:

„1.   Pozici nebo funkci v režimu pověření funkcí může zastávat zaměstnanec podniku nebo jiná osoba přijatá za tímto účelem.

2.   Je-li zaměstnanec přijat za účelem výkonu funkce v režimu pověření funkcí, po ukončení pověření funkcí se strany mohou dohodnout na vzniku trvalého pracovního poměru.

[…]

5.   Doba odpracovaná v režimu pověření funkcí se pro účely výpočtu odpracovaných let zaměstnance započítává jako doba odpracovaná v platové třídě, do které je zaměstnanec zařazen.“

16

V článku 163 odst. 1 a 2 zákoníku práce je uvedeno:

„1.   Kterákoliv smluvní strava může pověření funkcí ukončit písemnou výpovědí podanou v závislosti na době pověření funkcí buď alespoň 30 dní předem v případě pověření funkcí trvajícího méně než dva roky, anebo alespoň 60 dní předem v případě déle trvajícího pověření funkcí.

2.   Není-li výpověď podána, ukončení pověření funkcí to nebrání, ale strana, která povinnost podat výpověď nesplnila, musí poskytnout protistraně odškodnění v souladu s článkem 401.“

17

Článek 285 zákoníku práce stanoví:

„1.   Je-li z jakéhokoliv důvodu převáděn majetek podniku, závodu nebo části podniku či závodu, který představuje hospodářskou jednotku, na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti zaměstnavatele související s pracovními smlouvami dotčených zaměstnanců, jakož i odpovědnost za úhradu pokut uložených v případě porušení ustanovení pracovního práva.

2.   Převodce společně a nerozdílně odpovídá za závazky, které vznikly do dne převodu, po dobu jednoho roku následujícího po převodu.

3.   Ustanovení předchozích odstavců se uplatní i na převod, postoupení nebo převzetí činnosti podniku, závodu nebo hospodářské jednotky pod přímou správu a v případě postoupení nebo převzetí činnosti pod přímou správu společně a nerozdílně odpovídá ten, kdo předtím uskutečňoval provoz.

4.   Ustanovení předchozích odstavců se neuplatní v případě zaměstnance, kterého převodce před převodem přeložil k jinému závodu nebo hospodářské jednotce ve smyslu článku 194 a přitom jej pro sebe nechal i nadále pracovat, s výjimkou odpovědnosti nabyvatele při hrazení pokut uložených v případě porušení ustanovení pracovního práva.

5.   Za hospodářskou jednotku se považuje seskupení prostředků uspořádaných za účelem výkonu hlavní nebo doplňkové hospodářské činnosti.

6.   Nedodržení pravidel stanovených v odstavci 1 a první části odstavce 3 výše představuje velmi závažný protiprávní čin.“

18

Článek 62 Lei no 50/2012 aprova o regime jurídico da actividade empresarial local e das participações locais e revoga as Leis nos 53-F/2006, de 29 de dezembro, e 55/2011, de 15 de novembro (zákon č. 50/2012 o schválení právního režimu podnikatelských činností a držení podílů na místní úrovni a o zrušení zákonů č. 53-F/2006 ze dne 29. prosince a č. 55/2001 ze dne 15. listopadu) ze dne 31. srpna 2012 (Diário da República, první řada, č. 169, ze dne 31. srpna 2012), ve znění použitelném na spor v původním řízení, týkající se zrušení obecních nebo jiných místních podniků stanoví:

„1.   Aniž je dotčen článek 35 zákona o obchodních společnostech, u obecních nebo jiných místních podniků musí být ve lhůtě šesti měsíců vydáno rozhodnutí o zrušení, nastane-li jedna z následujících situací:

[…]

5.   Aniž je dotčen následující odstavec, na osoby, jež fakticky pracují v obecních nebo jiných místních podnicích, které se nacházejí v jedné ze situací uvedených v odstavci 1 a na které se nevztahují nástroje mobility upravené zákonem č. l2-A/2008 ze dne 27. února 2008, se uplatní režim pracovní smlouvy.

6.   Obecní nebo jiné místní podniky v likvidaci mohou převést na veřejnoprávní subjekty, které v nich mají podíl, své zaměstnance zaměstnané na základě pracovní smlouvy v souladu s článkem 58 zákona č. l2-A/2008 ze dne 27. února 2008 pouze tehdy, pokud tito zaměstnanci vykonávají činnosti, u nichž probíhá integrace nebo internalizace, a jsou pro výkon těchto činností nezbytní.

[…]

11.   Odstavce 6 až 10 se uplatní pouze na zaměstnance, kteří jsou zaměstnáni na základě pracovní smlouvy na dobu neurčitou, jež byla uzavřena alespoň jeden rok před přijetím rozhodnutí o zrušení obecního nebo jiného místního podniku a kteří nemají v případě vzniku služebního poměru na dobu neurčitou nárok na náhradu za zánik předchozího pracovního místa.

[…]“

19

Dne 19. dubna 2005 uzavřela C. Correia Moreira s Expo Arade, Animação e Gestão do Parque de Feiras e Exposições de Portimão EM smlouvu o odborné přípravě při výkonu povolání.

20

Dne 2. ledna 2006 uzavřela C. Correia Moreira s uvedeným podnikem pracovní smlouvu na dobu určitou v délce jednoho roku, jejímž předmětem byl výkon práce referenta v oblasti lidských zdrojů.

21

Dne 1. listopadu 2008 uzavřela C. Correia Moreira se společností Portimão Urbis EM SA (dále jen „společnost Portimão Urbis“) dohodu o pověření funkcí, jejímž předmětem byl výkon funkce vedoucí oddělení pro administrativní řízení a lidské zdroje. Tato dohoda platila do 30. června 2010.

22

Dne 1. července 2010 uzavřela C. Correia Moreira se společností Portimão Urbis novou dohodu o pověření funkcí za účelem výkonu téže funkce. Smluvní strany tuto dohodu rozvázaly k 1. červenci 2013.

23

Téhož dne uzavřela C. Correia Moreira se společností Portimão Urbis novou dohodu o pověření funkcí, jejímž předmětem byl výkon funkce vedoucí oddělení pro administrativní řízení a lidské zdroje, ale byl v ní dohodnut nižší hrubý plat.

24

Dne 15. října 2014 schválilo město Portimão zrušení a likvidaci společnosti Portimão Urbis, a to jako součást plánu internalizace části činností tohoto podniku v rámci města a externalizace ostatních činností na jiný městský podnik, společnost Empresa Municipal de Águas e Resíduos de Portimão EM SA (dále jen „EMARP“).

25

Město Portimão a EMARP zachovaly všechna práva související s pracovními smlouvami, které uzavřela společnost Portimão Urbis.

26

C. Correia Moreira byla na seznamu „internalizovaných“ zaměstnanců města Portimão, kteří s tímto městem uzavřeli dohodu o převodu ve veřejném zájmu, a byla přiřazena na oddělení pro správní záležitosti a řízení lidských zdrojů. Od 1. ledna 2015 do 20. dubna 2017 pracovala pro město Portimão jako vrchní referentka v oblasti funkční činnosti lidských zdrojů.

27

V červenci 2015 město Portimão zaměstnance, na něž se vztahoval plán internalizace a mezi nimiž byla i C. Correia Moreira, informovalo, že pokud uspějí v plánovaném výběrovém řízení, budou zařazeni do prvního platového stupně v rámci veřejné služby s tím, že v něm budou muset zůstat alespoň deset let. Na zaměstnance, kteří byli „externalizováni“ do EMARP, se takové výběrové řízení nevztahovalo.

28

Výběrové řízení bylo zahájeno a přihlásila se do něj i C. Correia Moreira. Po skončení tohoto výběrového řízení jí bylo i přesto, že se na seznamu uchazečů umístila na první pozici, sděleno, že její plat bude nižší než plat, který pobírala od společnosti Portimão Urbis, s čímž nesouhlasila.

29

Dne 26. dubna 2017 společnost Portimão Urbis C. Correia Moreira informovala o ukončení její pracovní smlouvy z důvodu uzavření podniku.

30

Dne 2. ledna 2018 bylo do obchodního rejstříku zapsáno ukončení likvidace společnosti Portimão Urbis.

31

C. Correia Moreira navrhla Tribunal Judicial da Comarca de Faro (obvodní soud ve Faru, Portugalsko), aby konstatoval, že její pracovní smlouva uzavřená se společností Portimão Urbis byla dne 1. ledna 2015 převedena na město Portimão v důsledku převodu závodu, v němž pracovala. Vzhledem k tomuto převodu předkládajícímu soudu navrhuje, aby konstatoval, že ukončení pracovní smlouvy, k němuž následně došlo, je protiprávní a že musí být od 1. ledna 2015 zařazena mezi zaměstnance města Portimão za stejných podmínek, jaké se na ni vztahovaly u společnosti Portimão Urbis.

32

Kromě toho navrhuje, aby byla městu Portimão uložena povinnost uhradit rozdíl mezi platem, který jí bylo toto město povinno vyplácet ode dne tohoto převodu, a platem, který jí byl vyplácen ve skutečnosti. Nakonec navrhuje, aby byla městu Portimão uložena povinnost nahradit jí vzniklou nemajetkovou újmu.

33

Město Portimão s návrhy C. Correia Moreira nesouhlasí a tvrdí, že zaprvé v dané věci nedošlo k převodu závodu, jelikož obecní podnik byl zrušen na základě zákona a město pouze převzalo zpět pravomoci, které mu byly původně svěřeny, zadruhé C. Correia Moreira pracovala v rámci režimu pověření funkcí, a neměla tudíž ve společnosti Portimão Urbis postavení zaměstnance, a zatřetí město Portimão pouze postupovalo v souladu s právním režimem vyplývajícím z článku 62 zákona č. 50/2012 ze dne 31. srpna 2012 ve znění použitelném na spor v původním řízení, podle kterého se všichni úředníci obcí přijímají do služebního poměru na základě zvláštních pravidel, a pokud jde o právo na přístup k veřejným funkcím zakotvené v čl. 47 odst. 2 Ústavy, vztahuje se na ně zásada rovnosti.

34

Za těchto podmínek se Tribunal Judicial da Comarca de Faro (obvodní soud ve Faru) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

35

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být směrnice 2001/23, a zejména její čl. 2 odst. 1 písm. d), vykládána v tom smyslu, že osobu, která uzavřela s převodcem dohodu o pověření funkcí ve smyslu vnitrostátní právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení, lze považovat za „zaměstnance“, a že tedy tato osoba může požívat ochrany, kterou poskytuje tato směrnice.

36

Je třeba předeslat, že předkládající soud v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce výslovně odkazuje na rozsudek ze dne 20. července 2017, Piscarreta Ricardo (C‑416/16, EU:C:2017:574, bod 46), v němž Soudní dvůr v podstatě rozhodl, že čl. 1 odst. 1 směrnice 2001/23 musí být vykládán v tom smyslu, že situace, kdy jsou činnosti městského podniku převedeny na město, spadá do působnosti této směrnice za podmínky, že je po převodu zachována identita tohoto podniku, což musí zjistit předkládající soud.

37

Posuzovanou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložil tentýž soud, jaký se na Soudní dvůr obrátil ve věci, v níž byl vydán rozsudek citovaný v předchozím bodě, a tato žádost se týká operace, která se podobá operaci, o niž se jednalo v uvedeném rozsudku.

38

Předkládající soud ve věci v původním řízení podle všeho nemá žádné zvláštní pochybnosti o podmínce zachování identity převáděného podniku, jelikož vychází z předpokladu, že operace, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, může spadat do působnosti směrnice 2001/23.

39

Předkládající soud se nicméně táže, zda lze takovou osobu, jako je žalobkyně ve věci v původním řízení, za situace takového převodu, o jaký se jedná ve věci v původním řízení, považovat za „zaměstnance“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. d) směrnice 2001/23, a to s ohledem na specifickou povahu její smlouvy s převodcem.

40

V tomto směru je třeba připomenout, že za „zaměstnance“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. d) směrnice 2001/23 se považuje jakákoli osoba, které je v příslušném členském státě poskytována ochrana jako zaměstnanci v souladu s platnými vnitrostátními předpisy o zaměstnávání.

41

Článek 2 odst. 2 první pododstavec této směrnice kromě toho stanoví, že se uvedená směrnice nedotýká vnitrostátních právních předpisů, pokud jde o vymezení pracovní smlouvy nebo pracovního poměru.

42

Z těchto dvou ustanovení vyplývá, že ačkoliv je cílem směrnice 2001/23 ochrana zaměstnanců, vymezení pojmů „zaměstnanec“, jeho „pracovní smlouva“ nebo „pracovní poměr“ musí ve svých právních předpisech provést členské státy.

43

I když Soudní dvůr nemá pravomoc k výkladu vnitrostátního práva (usnesení ze dne 21. října 2015, Kovozber, C‑120/15, nezveřejněné, EU:C:2015:730, bod 32 a citovaná judikatura), jelikož tuto pravomoc má předkládající soud, je třeba uvést, že v projednávané věci posledně uvedený soud v předkládacím rozhodnutí poznamenal, že dohoda o pověření funkcí uzavřená s osobou, která již je zaměstnancem nebo která předtím neměla žádný jiný pracovní poměr, je považována za pracovní smlouvu.

44

Vše tedy nasvědčuje tomu, že takovou osobu, jako je žalobkyně v původním řízení, lze považovat za „zaměstnance“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. d) směrnice 2001/23 a na její dohodu o pověření funkcí lze nahlížet jako na pracovní smlouvu ve smyslu čl. 2 odst. 2 prvního pododstavce této směrnice.

45

Z předkládacího rozhodnutí ovšem vyplývá, že ochrana přiznaná tomuto typu zaměstnance se liší od ochrany přiznané ostatním zaměstnancům, jelikož podle dotčených vnitrostátních právních předpisů lze dohodu o pověření funkcí ukončit v relativně krátké lhůtě prostou písemnou výpovědí bez udání legitimního důvodu.

46

Článek 2 odst. 1 písm. d) směrnice 2001/23 v tomto směru vyžaduje pouze to, aby byla osobě poskytována ochrana jako zaměstnanci v souladu s dotčenými platnými vnitrostátními předpisy; na určitém obsahu nebo určité úrovni ochrany ovšem netrvá.

47

Pokud by totiž měly být rozdíly mezi zaměstnanci v závislosti na obsahu nebo úrovni jejich ochrany podle vnitrostátních právních předpisů považovány za relevantní, směrnice 2001/23 by byla částečně zbavena užitečného účinku.

48

Kromě toho je třeba uvést, že cílem směrnice 2001/23, jak vyplývá z bodu 3 jejího odůvodnění, je zajistit zachování práv zaměstnanců v případě změny zaměstnavatele, a nikoliv jejich práva případně rozšiřovat. Tato směrnice tedy zajišťuje pouze to, aby se úroveň ochrany, kterou požívá určitá osoba na základě dotčených platných vnitrostátních předpisů, nezhoršila pouze v důsledku převodu.

49

Cílem uvedené směrnice je totiž v co největším možném rozsahu zaručit pokračování pracovních smluv nebo pracovních poměrů s nabyvatelem beze změny, aby bylo zabráněno tomu, že dotčení zaměstnanci budou mít méně příznivé postavení pouze v důsledku převodu (rozsudek ze dne 6. dubna 2017, Unionen,C‑336/15, EU:C:2017:276, bod 18 a citovaná judikatura).

50

Z toho vyplývá, že směrnice 2001/23 zajišťuje zachování specifické ochrany stanovené vnitrostátními právními předpisy, přičemž se nikterak nedotýká obsahu této ochrany nebo její úrovně.

51

S ohledem na předcházející úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že směrnice 2001/23, a zejména její čl. 2 odst. 1 písm. d), musí být vykládána v tom smyslu, že osobu, která uzavřela s převodcem dohodu o pověření funkcí ve smyslu vnitrostátní právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení, lze považovat za „zaměstnance“, a že tedy tato osoba může požívat ochrany, kterou poskytuje tato směrnice, pokud tato právní úprava této osobě poskytuje ochranu jako zaměstnanci a pokud má tato osoba ke dni převodu uzavřenou pracovní smlouvu, což musí ověřit předkládající soud.

52

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být směrnice 2001/23 ve spojení s čl. 4 odst. 2 SEU vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že v případě převodu ve smyslu této směrnice, kdy nabyvatelem je město, musí dotčení zaměstnanci jednak absolvovat otevřené výběrové řízení a jednak vstoupit s nabyvatelem do nového právního vztahu.

53

Nejprve je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že skutečnost, že nabyvatelem je veřejnoprávní právnická osoba, neumožňuje vyloučit existenci převodu spadajícího do rozsahu působnosti směrnice 2001/23, a to bez ohledu na to, zda je tato právnická osoba veřejným podnikem pověřeným veřejnou službou nebo obcí. Soudní dvůr v této souvislosti uznal, že skutečnost, že je nabyvatelem město, sama o sobě nebrání tomu, aby se na převod činnosti podniku na město uplatnila uvedená směrnice (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. července 2017, Piscarreta Ricardo, C‑416/16, EU:C:2017:574, body 30 až 32 a citovaná judikatura).

54

Soudní dvůr nicméně v tomto ohledu upřesnil, že ze znění čl. 1 odst. 1 písm. c) směrnice 2001/23 plyne, že se tato směrnice uplatní, pokud se převod týká jednotky vykonávající hospodářskou činnost s cílem dosáhnout zisku nebo bez tohoto cíle, a že se v tomto ohledu v zásadě nejedná o činnosti, které spadají do výkonu výsad veřejné moci (rozsudek ze dne 20. července 2017, Piscarreta Ricardo, C‑416/16, EU:C:2017:574, body 33 a 34 a citovaná judikatura).

55

Ze znění druhé otázky vyplývá, že předkládající soud má podle všeho za to, že na převod, o který se jedná ve věci v původním řízení, se směrnice 2001/23 vztahuje, a že činnosti, kterých se tento převod týkal, tedy nespadají do výkonu výsad veřejné moci.

56

Soudní dvůr tedy odpoví na druhou otázku pouze na základě tohoto předpokladu, jehož naplnění musí ověřit předkládající soud.

57

Podle čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce směrnice 2001/23 v tomto ohledu platí, že práva a povinnosti, které pro převodce vyplývají z pracovní smlouvy nebo pracovního poměru platných ke dni převodu, jsou v důsledku převodu převedeny na nabyvatele.

58

Jak přitom bylo připomenuto v bodě 49 tohoto rozsudku, cílem směrnice 2001/23 je zabránit tomu, aby dotčení zaměstnanci měli méně příznivé postavení pouze v důsledku převodu.

59

V projednávaném případě z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že podle použitelných vnitrostátních právních předpisů je taková osoba, jako je žalobkyně v původním řízení, povinna v důsledku převodu absolvovat výběrové řízení a vstoupit s nabyvatelem do nového právního vztahu. Kromě toho je třeba uvést, že kdyby byla žalobkyně v původním řízení na základě takového otevřeného výběrového řízení do zaměstnání ve veřejné správě přijata, alespoň na deset let by jí musel být snížen plat.

60

Je přitom třeba konstatovat, že takové požadavky, které mění pracovní podmínky takové osoby, jako je žalobkyně v původním řízení, jež byly sjednány s převodcem, a dotčená zaměstnankyně může mít v jejich důsledku méně příznivé postavení, než jaké měla před tímto převodem, odporují jak čl. 3 odst. 1 prvnímu pododstavci směrnice 2001/23, tak jejímu cíli.

61

Pokud jde o čl. 4 odst. 2 SEU, na který poukázal předkládající soud, je třeba připomenout, že v tomto ustanovení je uvedeno, že Unie ctí mimo jiné národní identitu, která spočívá v základních politických a ústavních systémech členských států.

62

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že uvedené ustanovení nelze vykládat tak, že by v oblasti, v níž členské státy převedly své pravomoci na Unii, jako je oblast zachování práv zaměstnanců v případě převodu podniků, umožňovalo, že zaměstnanec bude zbaven ochrany, kterou mu v této oblasti přiznává platné unijní právo.

63

S ohledem na předcházející úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že směrnice 2001/23 ve spojení s čl. 4 odst. 2 SEU musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že v případě převodu ve smyslu této směrnice, kdy nabyvatelem je město, musí dotčení zaměstnanci jednak absolvovat otevřené výběrové řízení a jednak vstoupit s nabyvatelem do nového právního vztahu.

64

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto: