Věc C‑192/18

Evropská komise

v.

Polská republika

rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 5. listopadu 2019

„Nesplnění povinnosti státem – Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU – Právní stát – Účinná právní ochrana v oblastech pokrytých právem Unie – Zásady neodvolatelnosti a nezávislosti soudců – Snížení věkové hranice pro odchod do důchodu soudců polských obecných soudů – Možnost pokračovat ve výkonu funkce soudce po dosažení nově stanovené věkové hranice na základě povolení ministra spravedlnosti – Článek 157 SFEU – Směrnice 2006/54/ES – Článek 5 písm. a) a čl. 9 odst. 1 písm. f) – Zákaz diskriminace na základě pohlaví v oblasti odměňování, zaměstnání a povolání – Zavedení rozdílných věkových hranic pro odchod do důchodu pro ženy a muže zastávající funkci soudce polských obecných soudů a Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud, Polsko) a funkci státního zástupce“

  1. Žaloba pro nesplnění povinnosti – Přezkum opodstatněnosti Soudním dvorem – Stav, který je třeba vzít v úvahu – Stav po uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku

    (Článek 258 SFEU)

    (viz bod 38)

  2. Sociální politika – Pracovníci a pracovnice – Stejné odměňování – Odměna – Pojem – Režim starobních důchodů soudců a státních zástupců, vyplácených na základě zaměstnaneckého poměru – Zahrnutí

    (Článek 157 SFEU)

    (viz body 52–60)

  3. Sociální politika – Pracovníci a pracovnice – Přístup k zaměstnání a pracovní podmínky – Rovné zacházení – Směrnice 2006/54 – Oblast působnosti – Režim starobních důchodů soudců a státních zástupců, vyplácených na základě zaměstnaneckého poměru – Zahrnutí

    (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54, bod 14 odůvodnění a článek 5, čl. 7 odst. 2 a článek 9)

    (viz body 64–66)

  4. Sociální politika – Pracovníci a pracovnice – Stejná odměna – Přístup k zaměstnání a pracovní podmínky – Rovné zacházení – Směrnice 2006/54 – Rozdílná věková hranice pro odchod do důchodu u mužů a žen zastávajících funkci soudce obecných soudů a Nejvyššího soudu a funkci státního zástupce – Přímá diskriminace na základě pohlaví – Odůvodnění – Absence

    [Článek 157 SFEU; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54, článek 3, čl. 5 písm. a) a čl. 9 odst. 1 písm. f)]

    (viz body 70, 71, 73, 75, 77, výrok 1)

  5. Členské státy – Povinnosti – Stanovení prostředků nezbytných k zajištění účinné právní ochrany – Rozsah

    (Články 2 a 19 SEU; Listina základních práv Evropské unie, článek 47)

    (viz body 91–96)

  6. Právo Evropské unie – Zásady – Právo na účinnou soudní ochranu – Zásada nezávislosti soudců – Dosah

    (Článek 2 a čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, Listina základních práv Evropské unie, čl. 47 druhý pododstavec)

    (viz body 98, 99, 101–108)

  7. Členské státy – Povinnosti – Stanovení procesních prostředků nezbytných k zajištění účinné právní ochrany – Dodržení zásad neodvolatelnosti a nezávislosti soudců – Vnitrostátní právní úprava opravňující ministra spravedlnosti k tomu, aby povolil či nepovolil pokračovat ve výkonu funkce soudce obecného soudu po dosažení snížené věkové hranice pro odchod do důchodu – Porušení

    (Články 2 a 19 SEU)

    (viz body 111 ‑113, 115 ‑117, 119 ‑123, 129, výrok 2)

Shrnutí

Polská pravidla týkající se věkové hranice pro odchod do důchodu soudců a státních zástupců, která byla přijata v červenci 2017, jsou v rozporu s unijním právem.

V rozsudku Komise v. Polsko (Nezávislost obecných soudů) (C‑192/18), vyhlášeném dne 5. listopadu 2019, Soudní dvůr zasedající ve velkém senátu vyhověl žalobě pro nesplnění povinnosti podané Komisí proti Polské republice a konstatoval, že tento členský stát tím, že zavedl rozdílnou věkovou hranici pro odchod do důchodu pro ženy a muže zastávající funkci soudce nebo státního zástupce, a tím, že snížil věkovou hranici pro odchod do důchodu soudců obecných soudů a zároveň ministrovi spravedlnosti svěřil pravomoc prodloužit dobu aktivní činnosti těchto soudců, nesplnil povinnosti, které pro něj vyplývají z unijního práva.

Polský zákon ze dne 12. července 2017 snížil věkovou hranici pro odchod do důchodu soudců obecných soudů a státních zástupců, jakož i věkovou hranici pro předčasný odchod do důchodu soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) na 60 let pro ženy a 65 let pro muže, zatímco dříve byly tyto věkové hranice stanoveny pro obě pohlaví na 67 let. Kromě toho tento zákon svěřil ministrovi spravedlnosti pravomoc prodloužit dobu aktivního výkonu funkce soudců obecných soudů po dosažení takto stanovených nových věkových hranic, lišících se podle pohlaví. Vzhledem k tomu, že Komise měla za to, že tato pravidla jsou v rozporu s unijním právem ( 1 ), podala k Soudnímu dvoru žalobu pro nesplnění povinnosti.

Soudní dvůr se zaprvé vyjádřil k rozlišování zavedenému tímto zákonem, pokud jde o věkové hranice pro odchod do důchodu, které se vztahují na ženy a muže zastávající funkci soudce nebo státního zástupce. V tomto ohledu nejprve uvedl, že starobní důchody, které pobírají uvedení soudci a státní zástupci, spadají pod článek 157 SFEU, podle kterého každý členský stát zajistí uplatnění zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci. Dotčené důchodové systémy spadají rovněž do působnosti ustanovení směrnice 2006/54 týkajících se rovného zacházení v systémech sociálního zabezpečení pracovníků. Dále Soudní dvůr rozhodl, že tento zákon zavedl podmínky, které jsou přímo diskriminační na základě pohlaví, zejména pokud jde o okamžik, ke kterému mohou dotčené osoby využít účinného přístupu k výhodám poskytovaným předmětnými důchodovými systémy. Konečně odmítl argument Polské republiky, podle kterého takto stanovené rozdíly mezi ženami a muži zastávajícími funkci soudce nebo státního zástupce v oblasti věkové hranice pro přístup k starobnímu důchodu představují opatření pozitivní diskriminace. Tyto rozdíly totiž nemohou kompenzovat znevýhodnění, na která naráží kariéra státních zaměstnankyň, tím, že těmto ženám pomohou v profesním životě a napraví problémy, se kterými se mohou setkávat během své profesní kariéry. Soudní dvůr tedy dospěl k závěru, že dotčené právní předpisy porušují článek 157 SFEU, jakož i směrnici 2006/54.

Zadruhé Soudní dvůr zkoumal opatření spočívající v tom, že ministrovi spravedlnosti je svěřena pravomoc povolit či nepovolit pokračování ve výkonu funkce soudce obecných soudů po dosažení nové, snížené věkové hranice pro odchod do důchodu. Ve světle zejména rozsudku ze dne 24. června 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu) ( 2 ), zaujal nejprve stanovisko k použitelnosti a dosahu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, který ukládá členským státům povinnost stanovit prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých právem Unie. V tomto ohledu uvedl, že polské obecné soudy mohou rozhodovat o otázkách týkajících se unijního práva, takže musí splňovat požadavky, které jsou takové ochraně vlastní. K zajištění, že budou vůbec schopny tuto ochranu poskytnout, je zásadní ochrana jejich nezávislosti.

Tato nezávislost podle ustálené judikatury vyžaduje, aby dotyčný orgán vykonával své funkce zcela samostatně a nestranně. V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že okolnost, že takový orgán, jako je ministr spravedlnosti, je nadán pravomocí povolovat prodloužení výkonu soudcovské funkce po dosažení obvyklého věku odchodu do důchodu, není sama o sobě dostačující k učinění závěru o porušení zásady nezávislosti. Konstatoval však, že hmotněprávní a procesní podmínky uplatňování této rozhodovací pravomoci mohou vyvolávat legitimní pochybnosti stran neovlivnitelnosti dotyčných soudců ve vztahu k vnějším skutečnostem a jejich neutrality. Kritéria, na základě kterých má ministr přijmout rozhodnutí, jsou totiž příliš vágní a neověřitelná; uvedené rozhodnutí nemusí být odůvodněno a nelze jej napadnout soudní žalobou. Dále délka doby, po kterou soudci mohou čekat na rozhodnutí ministra, závisí na tomto ministrovi.

Kromě toho podle rovněž ustálené judikatury vyžaduje nezbytná neovlivnitelnost soudců ve vztahu ke všem vnějším zásahům nebo tlakům určité záruky schopné chránit osoby, jejichž úkolem je rozhodovat, jako je neodvolatelnost. Zásada neodvolatelnosti zejména vyžaduje, aby soudci mohli zůstat ve funkci až do věku povinného odchodu do důchodu nebo do skončení funkčního období, bylo-li stanoveno na dobu určitou. Ač tato zásada není zcela absolutní, odchýlit se od ní lze pouze za podmínky, že to odůvodňují naléhavé legitimní důvody a při dodržení zásady proporcionality. V projednávané věci přitom kombinace opatření spočívajícího ve snížení obvyklého věku odchodu do důchodu soudců obecných soudů a opatření spočívajícího v tom, že ministrovi spravedlnosti je svěřena diskreční pravomoc povolovat pokračování ve výkonu funkce těchto soudců po dosažení takto stanovené nové věkové hranice, po dobu deseti let u soudkyň a pěti let u soudců, tuto zásadu porušuje. Tato kombinace opatření může totiž vyvolat u jednotlivců legitimní pochybnosti ohledně toho, že nový systém má ve skutečnosti ministrovi umožnit, aby vytlačil – při dosažení nově stanoveného obvyklého věku odchodu do důchodu – některé skupiny soudců a současně ponechal jinou část těchto soudců ve funkci. Navíc vzhledem k tomu, že rozhodnutí ministra nepodléhá žádné lhůtě a dotčený soudce zůstává ve funkcí až do přijetí takového rozhodnutí, případné záporné rozhodnutí ministra může být vydáno poté, co byl dotyčný ponechán ve funkci po dosažení nového věku odchodu do důchodu.

( 1 ) – Článek 157 SFEU, čl. 5 písm. a) a čl. 9 odst. 1 písm. f) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (Úř. věst. 2006, L 204, s. 23), jakož i čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie.

( 2 ) – Rozsudek Soudního dvora ze dne 24. června 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu) (C‑619/18, EU:C:2019:531).