1

Svou žalobou se Evropská komise domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Řecká republika nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají:

2

Šestnáctý, sedmnáctý a dvacátý bod odůvodnění směrnice 92/83 znějí takto:

„vzhledem k tomu, že je možné povolit členským státům, aby uplatňovaly nižší sazby nebo aby osvobodily od spotřební daně některé výrobky regionálního a tradičního charakteru;

vzhledem k tomu, že v případech, kdy je členským státům dovoleno uplatňovat nižší sazby, by tyto nižší sazby neměly způsobit narušení hospodářské soutěže v rámci vnitřního trhu;

[…]

vzhledem k tomu, že je možné ponechat členským státům možnost uplatňovat osvobození od daně pro zboží, které na jejich území dochází konečného použití“.

3

Článek 19 této směrnice stanoví:

„1.   Členské státy uplatňují spotřební daň z lihu v souladu s touto směrnicí.

2.   Členské státy stanoví své sazby spotřební daně v souladu se směrnicí 92/84/EHS.“

4

Článek 20 směrnice 92/83 stanoví:

„Pro účely této směrnice se ‚lihem‘ rozumějí:

[…]“

5

Článek 21 této směrnice stanoví:

„Spotřební daň z lihu se stanoví z hektolitru čistého alkoholu o teplotě 20 °C a vypočítává se podle počtu hektolitrů čistého alkoholu. Podle článku 22 uplatňují členské státy stejnou daňovou sazbu na všechny výrobky podléhajících dani z lihu.“

6

Článek 22 uvedené směrnice stanoví:

„1.   Členské státy mohou uplatňovat snížené sazby spotřební daně na líh vyrobený malými lihovary za těchto omezení:

2.   Pro účely nižších sazeb se „malým lihovarem“ rozumí lihovar, který je právně a hospodářsky nezávislý na jakémkoli jiném lihovaru a který nevyrábí v licenci.

[…]

4.   Členské státy mohou přijmout předpisy, díky nimž bude alkohol vyrobený malými výrobci propuštěn pro domácí spotřebu, jakmile bude vyroben (pod podmínkou, že výrobci sami neuskuteční nějaký obchod uvnitř Společenství), aniž by byl podřízen režimu uskladňování ve skladu s daňovým dozorem, a bude nakonec zdaněn paušálně.

[…]“

7

Článek 23 téže směrnice stanoví:

„Níže uvedené členské státy mohou zavést snížené sazby, které mohou poklesnout pod minimální sazbu, avšak nesmí být nižší o více než 50 % než základní vnitrostátní sazba daně z lihu, pro tyto výrobky:

[…]

8

Nařízení č. 1576/89 bylo zrušeno a nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 110/2008 ze dne 15. ledna 2008 o definici, popisu, obchodní úpravě, označování a ochraně zeměpisných označení lihovin a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 1576/89 (Úř. věst. 2008, L 39, s. 16).

9

Článek 4 nařízení č. 110/2008 stanoví:

„Lihoviny se dělí na kategorie podle definic uvedených v příloze II.“

10

Příloha II tohoto nařízení stanoví:

„[…]

[…]

11

Podle čl. 15 odst. 2 uvedeného nařízení jsou zeměpisná označení lihovin podle odstavce 1 zapsána v jeho příloze III. Body 6 a 29 zní následovně:

12

Článek 3 odst. 1 první pododstavec směrnice 92/84 stanoví:

„Od 1. ledna 1993 se minimální sazba spotřební daně z alkoholu […] stanoví na 550 [eur] za hektolitr čistého alkoholu.“

13

Článek 4 odst. 3 písm. b) zákona č. 3845/2010 (FEK A’65/6.5.2010) stanoví:

„Sazba spotřební daně z lihu snížená o 50 procentních bodů (50 %) ve srovnání s platnou základní sazbou se použije na líh určený k výrobě ouza nebo líh obsažený v tsipouru a tsikoudii. Tato snížená sazba je stanovena ve výši 1225 eur na hektolitr bezvodého lihu.“

14

Článek 82 zákona č. 2960/2001 (FEK A „265/22.11.2001“), ve znění zákona č. 2969/2001 (FEK A ’281/18.12.2001), nadepsaný „Zdanění tsipoura nebo tsikoudie vyráběných ‚příležitostnými‘ lihovary první kategorie zní takto:

„1.   Tsipouro a tsikoudia vyráběné z matolinové pálenky a jiných povolených látek malými (příležitostnými) lihovary v souladu s čl. 7 odst. E zákona č. 2969/2001 podléhají paušální dani ve výši 0,59 eur na kg hotového výrobku.

2.   Daň je splatná při vydání povolení k destilaci, a to na základě prohlášení příjemce o množství matolin nebo jiných povolených látek, které zamýšlí použít, a množství tsipoura nebo tsikoudie, které bude vyrábět.

3.   K propuštění výše uvedeného výrobku ke spotřebě dojde bez omezení místa nebo času na základě vydání daňových dokladů stanovených zákonem.“

15

Článek 7 odst. E, body 1, 3 a 8 zákona 2969/2001 stanoví:

[…]

[…]

16

Komisi byla předložena stížnost týkající se spotřební daně uplatňované na základě řeckých právních předpisů na alkoholické nápoje tsipouro a tsikoudia. Po prošetření této stížnosti zaslala Komise dne 28. října 2011 Řecké republice výzvu dopisem, ve které uvedla, že nesplnila povinnosti na základě směrnic 92/83 a 92/84, jakož i článku 110 SFEU.

17

Řecká republika odpověděla dopisem ze dne 11. dubna 2012, v němž Komisi zejména oznámila svůj záměr pozměnit vnitrostátní právní předpisy týkající se malých lihovarů.

18

Vzhledem k tomu, že Komise neobdržela informace o oznámených legislativních změnách, které si vyžádala v dopise ze dne 20. června 2012 určeném Řecké republice, zaslala jí dopisem ze dne 27. září 2013 doplňující výzvu, na který Řecká republika odpověděla dne 11. dubna 2014.

19

Komise nebyla s odpovědí Řecké republiky spokojena, a proto jí dne 25. září 2015 zaslala odůvodněné stanovisko, v němž zopakovala výtky vyjádřené ve své výzvě dopisem a v dopise s doplňující výzvou. Vyzvala tento členský stát k přijetí opatření nezbytných k vyhovění odůvodněnému stanovisku ve lhůtě dvou měsíců od jeho obdržení.

20

Ve své odpovědi ze dne 21. ledna 2016 uvedla Řecká republika svůj záměr provést změnu stávajících právních předpisů, a to zaprvé rozšířením sazby daně snížené o 50 % ve srovnání se základní vnitrostátní sazbou uplatňované u tsipoura a tsikoudie i na ostatní matolinové pálenky pocházející z jiných členských států a dále, pokud jde o výrobu tsipoura a tsikoudie malými lihovary, uplatněním této o 50 % snížené daňové sazby, avšak při omezení výroby na 120 kg ročně na výrobce a na její určení pouze pro soukromou spotřebu, a uložením zákazu jakéhokoli uvádění na trh.

21

Dne 11. února 2016 informovala Komise Řeckou republiku, že tímto legislativním návrhem nedostojí povinnostem, které má na základě směrnic 92/83 a 92/84 a článku 110 SFEU.

22

Vzhledem k tomu, že Komise neobdržela od Řecké republiky žádné další informace, podala projednávanou žalobu.

23

Na podporu své žaloby předkládá Komise dva žalobní důvody týkající se porušení článků 19 a 21 směrnice 92/83, ve spojení s jejím čl. 23 odst. 2, jakož i článku 110 SFEU a dále článků 19 a 21 směrnice 92/83, ve spojení s jejím čl. 22 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 směrnice 92/84, jakož i článku 110 SFEU.

24

První žalobní důvod Komise se skládá ze dvou částí.

25

V první části tohoto žalobního důvodu Komise uvádí, že řecké právní předpisy upravující spotřební daně vztahující se na tsipouro a tsikoudii vyráběné podniky, které jsou označovány jako „stálé lihovary“, nejsou slučitelné s články 19 a 21 směrnice 92/83 ve spojení s jejím čl. 23 odst. 2.

26

V tomto ohledu Komise tvrdí, že podle článků 19 a 21 směrnice 92/83 musí Řecká republika uplatňovat pro tsipouro a tsikoudii základní sazbu spotřební daně, a nikoli sazbu, která je nižší o 50 % ve srovnání s touto základní sazbou. Jakákoli výjimka z této zásady je přípustná pouze tehdy, je-li výslovně povolena unijním právem. Článek 23 uvedené směrnice přitom, jak tvrdí Komise, připouští výjimky pouze pro dva výrobky, mezi něž tsipouro a tsikoudia nepatří.

27

Široký výklad článku 23 směrnice 92/83, který představuje ustanovení upravující výjimku, je vyloučen. Podle nařízení č. 1576/89, které bylo nahrazeno nařízením č. 110/2008, patří totiž tsipouro a tsikoudia do kategorie lihovin, která je zcela odlišná od kategorie, do které spadá ouzo, které je uvedeno v čl. 23 odst. 2 směrnice 92/83. Pokud je Řecká republika přesvědčena, že by tsipouro a tsikoudia měly být z hlediska podobnosti dotčených výrobků zahrnuty pod ustanovení článku 23 upravujícího výjimku ze stejného důvodu jako ouzo, musí zahájit k tomuto účelu požadovaný legislativní postup.

28

V této souvislosti Komise také uvádí, že podle judikatury Soudního dvora nezamýšlel unijní normotvůrce umožnit členským státům, aby na základě vlastního uvážení zavedly režimy odchylující se od režimů upravených směrnicí 92/83 (rozsudek ze dne 10. dubna 2014, Komise v. Maďarsko, C‑115/13, nezveřejněný, EU:C:2014:253, bod 35).

29

V rámci druhé části prvního žalobního důvodu Komise vytýká Řecké republice, že nesplnila povinnosti vyplývající jak z prvního, tak z druhého pododstavce článku 110 SFEU.

30

Stran prvního pododstavce článku 110 SFEU, který stanoví, že „[č]lenské státy nepodrobí přímo ani nepřímo výrobky jiných členských států […] vyššímu […] zdanění, než je to, jemuž jsou přímo nebo nepřímo podrobeny podobné výrobky domácí“, Komise uvádí, že pojem podobnosti musí být vykládán široce.

31

V tomto ohledu Komise uvádí, že k posouzení podobnosti dvou výrobků je třeba zkoumat zejména jejich objektivní vlastnosti. Vlastnosti uvedené v bodě 6 přílohy II nařízení č. 110/2008, které se týkají matolinové pálenky nebo matolinovice, jsou přitom vlastnostmi, které má rovněž tsipouro a tsikoudia. Tyto dva výrobky jsou tedy podobné přinejmenším všem dováženým lihovinám, které spadají do kategorie „matolinová pálenka nebo matolinovice“ ve smyslu nařízení č. 110/2008.

32

V této souvislosti Komise poznamenává, že podle jejího názoru nelze způsob, jakým je nápoj konzumován, považovat za kritérium pro rozlišení dvou nápojů, neboť spotřební zvyklosti se vyvíjejí, a nelze je tedy považovat za neměnné kritérium.

33

Stran druhého pododstavce článku 110 SFEU, podle něhož „členské státy nepodrobí dále výrobky jiných členských států vnitrostátnímu zdanění, které by poskytovalo nepřímou ochranu jiným výrobkům“, má Komise za to, že toto ustanovení zakazuje jakoukoliv formu nepřímého daňového protekcionismu v případě dovážených výrobků, které, třebaže nejsou podobné domácím výrobkům, jsou nicméně v nepřímém či potenciálním, byť jen částečném, konkurenčním vztahu k některým z nich.

34

V této souvislosti Komise uvádí, že se tsipouro a tsikoudia mohou nacházet v konkurenčním vztahu s takovými lihovinami, jako jsou whisky, gin a vodka.

35

Nakonec Komise poukazuje na skutečnost, že podle jejího názoru klesl od roku 2010 prodej lihovin dovážených do Řecka ve srovnání s prodejem lihovin domácí výroby, což je skutečnost, která prokazuje ochranářský účinek řeckých právních předpisů o spotřebních daních, jichž se týká projednávaná žaloba.

36

Řecká republika s ohledem na tvrzení Komise, že řecké právní předpisy o spotřebních daních platné pro tsipouro a tsikoudii vyráběné podniky nazývanými „stálé lihovary“ nejsou slučitelné s články 19 a 21 směrnice 92/83 ve spojení s jejím čl. 23 odst. 2, zaprvé připouští, že ouzo, jakož i tsipouro a tsikoudia spadají podle nařízení č. 110/2008 do různých kategorií alkoholických nápojů, a sice ouzo do kategorie „destilovaný anis“ a tsipouro, jakož i tsikoudia do kategorie „matolinová pálenka nebo matolinovice“.

37

Podle Řecké republiky však tato skutečnost nezbytně neznamená, že tyto lihoviny mají rozdílné vlastnosti a kvalitu. Uplatnění stejné sazby spotřební daně snížené o 50 % na tsipouro a tsikoudii, jakož i na ouzo by tak mohlo vycházet z čl. 23 odst. 2 směrnice 92/83 bez ohledu na skutečnost, že posledně uvedené ustanovení musí být vykládáno restriktivně.

38

Na podporu svého názoru Řecká republika uvádí, že čl. 23 odst. 2 směrnice 92/83 musí být vykládán ve světle požadavků plynoucích z právních norem vyšší právní síly, jakými je v dané věci článek 110 SFEU. Cílem tohoto ustanovení primárního práva je přitom zakázat jakoukoli daňovou diskriminaci.

39

Tento členský stát, který odmítá argument Komise, že cílem článku 110 SFEU je ochrana výrobků pocházejících z jiných členských států, zatímco výrobkem, na který Řecká republika odkazuje v rámci své analýzy čl. 23 odst. 2 směrnice 92/83, je ouzo pocházející z domácí výroby, nesouhlasí rovněž s výtkou Komise, podle níž nesplnil povinnosti plynoucí z článku 110 SFEU.

40

Řecká republika zadruhé tvrdí, že dotčené řecké právní předpisy upravující spotřební daně neporušují první pododstavec článku 110 SFEU, který zakazuje členským státům podrobit výrobky jiných členských států jakémukoli vyššímu vnitrostátnímu zdanění, než je to, jemuž jsou podrobeny podobné výrobky domácí. Podle tvrzení tohoto členského státu se totiž tsipouro a tsikoudia, ať jsou aromatizované, či nikoli, liší od ostatních dovážených lihovin, jakými jsou kromě whisky, ginu nebo vodky rovněž grappa nebo zivania a obecně lihoviny spadající do kategorie matolinové pálenky.

41

V této souvislosti Řecká republika uvádí, že podmínky uvedené v bodě 6 přílohy II nařízení č. 110/2008, které musí splňovat matolinová pálenka, jsou upraveny velmi obecně a nestanoví podstatné kvalitativní vlastnosti výrobku. Není tak zohledněna zejména použitá surovina, kterou je matolina, jakož i použitá metoda destilace, které mají rozhodující vliv na organoleptické vlastnosti získané pálenky.

42

Zatřetí, pokud jde o druhý pododstavec článku 110 SFEU, který zakazuje členským státům podrobit výrobky jiných členských států vnitrostátnímu zdanění, které by poskytovalo nepřímou ochranu jiným výrobkům, Řecká republika zpochybňuje rovněž existenci konkurenčního vztahu mezi tsipourem a tsikoudií na jedné straně a ostatními lihovinami, jako jsou whisky, gin nebo vodka, jakož i lihoviny spadající do kategorie matolinové pálenky na straně druhé.

43

V této souvislosti Řecká republika odmítá tvrzení Komise týkající se poklesu spotřeby dovážených lihovin. V tomto ohledu uvádí, že se období mezi léty 2010 a 2012 vyznačovalo krizí, a tedy je nelze zohlednit pro vyvození jednoznačných a věrohodných závěrů o spotřebě jednotlivých kategorií lihovin. Ochranářský charakter řeckých daňových právních předpisů ve prospěch tsipoura a tsikoudie tvrzený Komisí není tedy podle Řecké republiky prokázán.

44

Úvodem je třeba uvést, že pokud je určitá otázka předmětem úplné harmonizace na unijní úrovni, musí být každé vnitrostátní opatření, které se této otázky týká, posuzováno s ohledem na ustanovení tohoto harmonizačního předpisu, a nikoliv s ohledem na ustanovení primárního práva (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. března 2013, Komise v. Francie, C‑216/11, EU:C:2013:162, bod 27, jakož i citovaná judikatura, a ze dne 10. dubna 2014, Komise v. Maďarsko, C‑115/13, nezveřejněný, EU:C:2014:253, bod 38).

45

V této souvislosti je nutné konstatovat, že směrnice 92/83 plně harmonizovala struktury spotřebních daní z alkoholu a alkoholických nápojů v Unii. Podle článků 19 a 21 této směrnice členské státy stanoví v souladu se směrnicí 92/84 v zásadě stejnou sazbu spotřební daně pro všechny výrobky podléhající spotřební dani z lihu, přičemž výjimky umožňující členských státům stanovit za určitých podmínek uvedenou nižší sazbu pod úrovní minimální sazby jsou přesně vymezeny v článcích 22 a 23 směrnice 92/83 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. dubna 2014, Komise v. Maďarsko, C‑115/13, nezveřejněný, EU:C:2014:253, body 38 a 39).

46

Z toho vyplývá, že Soudní dvůr se musí při posouzení žalobních důvodů předložených Komisí omezit na výklad směrnic 92/83 a 92/84.

47

V projednávaném případě upravují dotčené vnitrostátní právní předpisy pro tsipouro a tsikoudii vyráběné podniky zvanými „stálé lihovary“ sazbu spotřební daně, která je nižší o 50 %, než je vnitrostátní základní sazba, zatímco alkoholické nápoje dovážené z jiných členských států podléhají základní sazbě daně.

48

Vzhledem k tomu, že se jedná o odchylku ze zásady plynoucí z článků 19 a 21 směrnice 92/83, která stanoví uplatňování stejné sazby daně na všechny výrobky podléhající spotřební dani z lihu, která je upravena v článku 23 uvedené směrnice, toto odchylné ustanovení se v případě Řecké republiky vztahuje jednoznačně pouze na „anýzem ochucený lihovinový nápoj“, kterým je ouzo.

49

Článek 23 odst. 2 uvedené směrnice musí být jakožto ustanovení upravující výjimku, které zavádí režim odchylky z obecné zásady stanovení sazeb spotřební daně, vykládán striktně.

50

Pokud jde přitom o osvobození od daně nebo snížení zvláštních sazeb spotřební daně stanovených ve směrnici 92/83 pro některé kategorie nápojů, Soudní dvůr již rozhodl, že s ohledem na cíle uvedené směrnice a na znění jejího sedmnáctého bodu odůvodnění odkazující na zákaz narušení hospodářské soutěže v rámci vnitřního trhu nezamýšlel unijní normotvůrce umožnit členským státům zavést na základě volného uvážení režimy odchylující se od režimů stanovených ve směrnici 92/83 (rozsudek ze dne 10. dubna 2014, Komise v. Maďarsko, C‑115/13, nezveřejněný, EU:C:2014:253, bod 35).

51

Ačkoli z výše uvedeného vyplývá, že články 19 a 21 směrnice 92/83, ve spojení s jejím čl. 23 odst. 2 musejí být vykládány v tom smyslu, že tsipouro a tsikoudia, které za současného stavu unijní legislativy nespadají mezi výrobky, na něž se vztahuje režim výjimek podle čl. 23 odst. 2 této směrnice, podléhají stejné sazbě spotřební daně jako všechny lihoviny, které spadají do působnosti uvedené směrnice, je nicméně třeba ověřit, zda není tento výklad zpochybněn posouzením uvedených ustanovení ve světle článku 110 SFEU. Řecká republika totiž uvádí, že podle tohoto přístupu by měl být čl. 23 odst. 2 směrnice 92/83 vykládán široce, aby zahrnul do své působnosti tsipouro a tsikoudii.

52

V této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je cílem článku 110 SFEU zajistit volný pohyb zboží mezi členskými státy za obvyklých podmínek hospodářské soutěže. Za tímto účelem usiluje o odstranění jakékoliv formy ochrany, která by mohla vyplynout z uplatnění diskriminačního vnitrostátního zdanění výrobků pocházejících z jiných členských států (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. dubna 2011, Tatu, C‑402/09, EU:C:2011:219, bod 34 a citovaná judikatura).

53

Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že cílem prvního pododstavec článku 110 SFEU je zajištění naprosté neutrality vnitrostátního zdanění z hlediska hospodářské soutěže mezi výrobky, které se již nacházejí na tuzemském trhu, a dovezenými výrobky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. dubna 2011, Tatu, C‑402/09, EU:C:2011:219, bod 35 a citovaná judikatura).

54

Ze znění článku 110 SFEU tedy jasně vyplývá, že zásada daňové neutrality, na niž poukazuje Řecká republika, se vztahuje pouze na rovné zacházení mezi domácími a dováženými výrobky. Výrobky, na něž odkazuje Řecká republika v rámci čl. 23 odst. 2 směrnice 92/83, v daném případě ouzo, jakož i tsipouro a tsikoudia, jsou přitom výrobky domácí produkce.

55

Je však třeba připomenout, že i když Soudní dvůr uznal, že zásada daňové neutrality může v odlišném kontextu vyjadřovat zásadu rovného zacházení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. listopadu 2011, The Rank Group, C‑259/10 a C‑260/10, EU:C:2011:719, bod 61 a citovaná judikatura), upřesnil, že zásada daňové neutrality neumožňuje sama o sobě rozšířit působnost osvobození od daně. Tato zásada není totiž pravidlem primárního práva, nýbrž výkladovou zásadou, která se musí použít souběžně se zásadou striktního výkladu osvobození od daně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. července 2012, Deutsche Bank, C‑44/11, EU:C:2012:484, bod 45).

56

Jak bylo přitom konstatováno v bodě 48 tohoto rozsudku, čl. 23 odst. 2 směrnice 92/83 je ustanovením upravujícím odchylku, které je jasné a přesné.

57

Přístup Řecké republiky, podle něhož má být toto ustanovení ve světle článku 110 SFEU vykládáno široce, aby zahrnovalo tsipouro a tsikoudii, musí být tedy odmítnut.

58

Za těchto okolností je třeba vyhovět prvnímu žalobnímu důvodu.

59

Druhý žalobní důvod Komise se skládá ze dvou částí.

60

V rámci první části tohoto žalobního důvodu Komise tvrdí, že řecké právní předpisy upravující spotřební daně, které se vztahují na tsipouro a tsikoudii vyráběné malými tzv. „příležitostnými“ lihovary nejsou slučitelné s články 19 a 21 směrnice 92/83, ve spojení s jejím čl. 22 odst. 1, jakož i s čl. 3 odst. 1 směrnice 92/84.

61

V této souvislosti Komise připomíná, že podle článků 19 a 21 směrnice 92/83 je Řecká republika v zásadě povinna uplatňovat stejnou sazbu spotřební daně stanovenou podle směrnice 92/84 na všechny výrobky podléhající spotřební dani z lihu. Pouze výjimečně a v mezích stanovených v článku 22 této směrnice mohou členské státy uplatňovat snížené sazby spotřební daně na líh, pokud je vyráběn malými lihovary.

62

Komise uvádí, že podle dotčených řeckých právních předpisů o spotřební dani podléhají tsipouro a tsikoudia vyráběné malými lihovary dani ve výši 0,59 eura na kilogram, což odpovídá částce 59 eur na hektolitr. Toto zdanění přitom značně překračuje 50 % snížení, které umožňuje čl. 22 odst. 1 směrnice 92/83, ve srovnání s minimální vnitrostátní základní sazbou spotřební daně stanovenou v souladu s čl. 3 odst. 1 směrnice 92/84, která činí 550 eur na hektolitr čistého alkoholu.

63

Podle názoru Komise neupravují ani uvedené řecké právní předpisy pro malé tzv. „příležitostné“ lihovary maximální stropy produkce, které by se pohybovaly v mezích stanovených v čl. 22 odst. 1 směrnice 92/83, jimiž je v daném případě výroba nižší než 10 hektolitrů čistého alkoholu ročně.

64

V rámci druhé části druhého žalobního důvodu Komise vytýká Řecké republice, že v případě svých právních předpisů upravujících spotřební daň pro tsipouro a tsikoudii vyráběné malými tzv. „příležitostnými“ lihovary nesplnila své povinnosti plynoucí jak z prvního, tak z druhého pododstavce článku 110 SFEU. V tomto ohledu Komise odkazuje na argumenty popsané v bodech 29 až 35 tohoto rozsudku.

65

Řecká republika poukazuje na skutečnost, že malé tzv. „příležitostné“ lihovary vyrábějící tsipouro a tsikoudii vykonávají činnost ve specifickém vnitrostátním rámci, který zohledňuje dlouholeté tradiční postupy. Prodej tsipoura a tsikoudie vyráběných v extrémně jednoduchých přístrojích se uskutečňuje pouze ve formě stáčených lihovin mezi jednotlivci a nebyl nikdy předmětem obchodu uvnitř Společenství.

66

Pokud jde o takovou daň, která je uplatňována jednorázově a paušálně, jak je uvedeno v čl. 22 odst. 4 směrnice 92/83, má tato symbolický charakter, jelikož jejím cílem je především kontrola dodržování velmi přísného rámce, v němž musí malé tzv. „příležitostné“ lihovary provádět svou činnost.

67

V této souvislosti odkazuje Řecká republika také na zápis z jednání Rady „Ecofin“ ze dne 19. října 1992, podle něhož mohou členské státy, které tradičně osvobozují od daně výrobu malých množství alkoholu určených k soukromé spotřebě, nadále uplatňovat tato osvobození.

68

Jak bylo připomenuto v bodě 45 tohoto rozsudku, struktury spotřebních daní z alkoholu a alkoholických nápojů jsou v Unii harmonizovány, a to zejména podmínky, za kterých mohou členské státy stanovit sazbu spotřební daně, která je nižší než minimální sazba. Druhý žalobní důvod musí být proto zkoumán pouze z hlediska ustanovení směrnic 92/83 a 92/84, která jsou předmětem jeho první části.

69

Komise tvrdí, že řecké právní předpisy o spotřebních daních stanoví pro tsipouro a tsikoudii vyráběné malými tzv. „příležitostnými“ lihovary daň ve výši 59 eur na hektolitr, což zřetelně překračuje 50% snížení, které umožňuje čl. 22 odst. 1 směrnice 92/83, ve srovnání s minimální vnitrostátní základní sazbou spotřební daně stanovenou v souladu s čl. 3 odst. 1 směrnice 92/84, která činí 550 eur na hektolitr čistého alkoholu.

70

S ohledem na tyto argumenty je třeba nejprve připomenout, že je nesporné, že minimální sazby spotřební daně z lihu upravené v článcích 19 a 21 směrnice 92/83, ve spojení s článkem 3 směrnice 92/84, nejsou v řeckých právních předpisech o spotřebních daních vztahujících se na tsipouro a tsikoudii vyráběné malými tzv. „příležitostnými“ lihovary dodrženy.

71

Dále je nutné uvést, že je pravda, že směrnice 92/83 upravuje osvobození od daně nebo snížení zvláštních sazeb spotřební daně pro určité kategorie nápojů nebo některé členské státy. S ohledem na cíle této směrnice, jakož i znění sedmnáctého bodu odůvodnění, který připomíná, že případné nižší sazby nesmí způsobit narušení hospodářské soutěže v rámci vnitřního trhu, je však třeba dospět k závěru, že unijní normotvůrce nezamýšlel umožnit členským státům, aby v rámci volného uvážení zavedly režimy, které se odchylují od režimů upravených směrnicí 92/83.

72

Podle ustálené judikatury Soudního dvora, která se týká účinků osvobození malých množství lihu od daně na vnitřní trh, platí, že je-li určitá otázka harmonizována předpisy na unijní úrovni, musí být každé vnitrostátní opatření, které se týká této otázky, posuzováno s ohledem na ustanovení tohoto harmonizačního předpisu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. dubna 2014, Komise v. Maďarsko, C‑115/13, nezveřejněný, EU:C:2014:253, bod 38 a citovaná judikatura).

73

V této souvislosti stanoví směrnice 92/83 a 92/84 minimální sazby spotřební daně z lihu, aniž podmiňují jejich použití účinkem, který by výroba a soukromá spotřeba tohoto lihu mohla mít na trh. Tvrzení Řecké republiky, že prodej tsipoura a tsikoudie mezi jednotlivci nebyl nikdy předmětem obchodu uvnitř Společenství, není proto relevantní.

74

Pokud jde konečně o argumenty Řecké republiky, že malé tzv. „příležitostné“ lihovary vyrábějící tsipouro a tsikoudii provozují činnost ve specifickém vnitrostátním rámci, který zohledňuje dlouholeté tradiční postupy, je nutno zdůraznit, že šestnáctý bod odůvodnění směrnice 92/83 sice stanoví, že členské státy mohou uplatňovat nižší sazby nebo osvobození od spotřební daně pro některé výrobky regionálního nebo tradičního charakteru, to však neznamená, že tuzemská tradice může sama o sobě zbavit uvedené členské státy jejich povinností plynoucích z unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. dubna 2014, Komise v. Maďarsko, C‑115/13, nezveřejněný, EU:C:2014:253, bod 44 a citovaná judikatura).

75

V zájmu úplnosti zbývá upřesnit, že prohlášení obsažené v zápisu z jednání Rady „Ecofin“ nemůže zpochybnit analýzu v bodech 71 až 74 tohoto rozsudku. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že prohlášení učiněná během přípravných prací vedoucích k přijetí směrnice nemohou být použita pro účely výkladu této směrnice, pokud se jejich obsah neodráží ve znění dotčeného ustanovení, a nemají tedy žádný právní význam (rozsudek ze dne 10. dubna 2014, Komise v. Maďarsko, C‑115/13, nezveřejněný, EU:C:2014:253, bod 36 a citovaná judikatura).

76

Z výše uvedeného vyplývá, že Řecká republika přijetím a uplatňováním právních předpisů, které stanoví, že za podmínek, které definují, výroba tsipoura a tsikoudie malými tzv. „příležitostnými“ lihovary podléhá sazbě spotřební daně ve výši 59 eur za hektolitr, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 19 a 21 směrnice 92/83 ve spojení s jejím čl. 22 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 směrnice 92/84.

77

Z těchto skutečností vyplývá, že druhému žalobnímu důvodu je třeba vyhovět.

78

Vzhledem ke všem předchozím úvahám je třeba konstatovat, že Řecká republika nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají:

79

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Řecká republika neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmý senát) rozhodl takto: