1.

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice 2002/20/ES (dále jen „autorizační směrnice“) ( 2 ), jejímž cílem je podle jejího čl. 1 odst. 1 harmonizovat a zjednodušit pravidla a podmínky pro udělování oprávnění a usnadnit tak zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací v celé Evropské unii. Zaměřuje se na výklad článků 12 a 13 této směrnice, které umožňují členským státům ukládat poplatky pokrývající náklady, které vznikají při řízení systému obecného oprávnění, a poplatky za práva na užívání rádiových frekvencí a čísel nebo za práva na instalování zařízení na veřejném majetku, přes něj nebo pod ním.

2.

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Orange España SAU, poskytovatelem služeb pevné telefonní sítě a přístupu k internetu, a Ayuntamiento de Pamplona (dále jen „rada města Pamplona“) ve věci poplatku uloženého za užívání obecního veřejného pozemku za účelem zavedení infrastruktury umožňující poskytování služeb elektronických komunikací.

3.

Předkládající soud, a sice Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko), se dotazuje, zda takový poplatek spadá do oblasti působnosti autorizační směrnice, a v případě, že ano, zda způsob výpočtu tohoto poplatku výlučně na základě hrubého ročního příjmu dosaženého společností z poskytování určitých služeb elektronických komunikací je v souladu s články 12 a 13 autorizační směrnice. Je třeba uvést, že tyto otázky jsou položeny s ohledem na rozsudek ze dne 12. července 2012, Vodafone España a France Telecom España (C‑55/11, C‑57/11 a C‑58/11, EU:C:2012:446) (dále jen „rozsudek Vodafone España a France Telecom España“), ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že poplatek vybíraný za podobné užívání veřejného pozemku nespadá do oblasti působnosti článku 13 autorizační směrnice, jelikož se vztahuje na operátory, kteří – aniž jsou vlastníky zařízení umístěných na tomto pozemku – je využívají k poskytování mobilních telefonních služeb, a ve kterém Soudní dvůr tedy nerozhodl o podstatě věci, tedy o souladu způsobu výpočtu poplatku s tímto ustanovením.

4.

Podle článku 12 autorizační směrnice nadepsaného „Správní poplatky“ platí:

„1.   Jakékoli správní poplatky ukládané podnikům, které poskytují službu nebo zajišťují síť podle obecného oprávnění nebo kterým bylo uděleno právo na užívání:

2.   Pokud vnitrostátní regulační orgány ukládají správní poplatky, zveřejní každoročně přehled svých správních nákladů a celkovou částku vybraných poplatků. Podle rozdílu mezi celkovou částkou poplatků a správními náklady budou provedeny odpovídající úpravy.“

5.

Článek 13 této směrnice nadepsaný „Poplatky za práva na užívání a za práva na instalování zařízení“ stanoví:

„Členské státy mohou povolit příslušnému orgánu ukládat poplatky za práva na užívání rádiových frekvencí nebo čísel nebo za práva na instalování zařízení na veřejném nebo soukromém majetku, přes něj nebo pod ním tak, aby odrážely potřebu zajistit optimální využití těchto zdrojů. Členské státy zajistí, aby takové poplatky byly objektivně odůvodněné, průhledné, nediskriminační a přiměřené z hlediska jejich zamýšleného účelu, a vezmou v úvahu cíle uvedené v článku 8 směrnice 2002/21/ES (rámcová směrnice).“

6.

Článek 2 první pododstavec poplatkového nařízení č. 22/2014 ( 3 ) stanoví:

„Skutečností vedoucí ke vzniku poplatku je výhradní nebo zvláštní užívání obecního pozemku a prostoru přes něj nebo pod ním prostřednictvím vedení, potrubí a tunelů pro vedení […] pevných telefonních linek, mobilních telefonních linek a jiných služeb elektronické komunikace, včetně nosných sloupů vedení, kabelů, podpěr, spojovacích, distribučních nebo registračních skříní, transformátorů, kolejí, vah, antén, prodejních automatů a jiných podobných zařízení spojených s poskytováním služeb.“

7.

Podle čl. 4 odst. 3 poplatkového nařízení č. 22/2014 platí:

„Mobilní telefonní operátoři, kteří nejsou vlastníky sítí, prostřednictvím kterých tuto službu poskytují, i když jsou držiteli práv na užívání, připojení nebo propojení těchto sítí, nemají povinnost platit poplatek.

V ostatních případech poskytování služeb jsou plátci poplatku vlastníci využívaných sítí nebo infrastruktury i držitelé práva na užívání, přístup nebo připojení k těmto sítím nebo infrastruktuře.“

8.

Článek 5 poplatkového nařízení č. 22/2014 stanoví:

„1.   Základ, na který se uplatní sazba za účelem stanovení poplatku, představují hrubé fakturované příjmy dosažené plátcem poplatku na území obce za rok. Kritéria pro stanovení základu poplatku se nevztahují na mobilní telefonní operátory.

2.   Za hrubý fakturovaný příjem se považuje příjem přičitatelný každému podniku, který byl tímto podnikem získán jako protiplnění za služby poskytované v této obci v rámci jeho běžné činnosti. Vyloučeny jsou pouze příjmy pocházející z mimořádných událostí nebo činností.

3.   Používá-li plátce poplatku sítě jiných osob za účelem zvláštního užívání, je základem poplatku hrubý roční příjem získaný v této obci snížený o částky dlužné vlastníkovi sítě za přístup nebo připojení k jeho síti. Tyto částky zahrnou vlastníci těchto soustav do svého hrubého ročního příjmu.

[…]“

9.

Podle článku 6 poplatkového nařízení č. 22/2014 se výše poplatku vypočítá použitím sazby 1,5 % na základ poplatku definovaný v článku 5 téhož nařízení.

10.

Společnost Orange España, která poskytuje služby pevné telefonie a přístupu k internetu ve městě Pamplona (Španělsko), jak bylo uvedeno v bodě 2 tohoto stanoviska, podala k radě města Pamplona přiznání k poplatku za zvláštní užívání veřejného obecního pozemku a prostoru nad ním nebo pod ním podle poplatkového nařízení č. 22/2014 (dále jen „poplatek stanovený poplatkovým nařízením č. 22/2014“) za druhé čtvrtletí roku 2014 v souvislosti s poskytováním výše uvedených služeb (dále jen „přiznání k poplatku“). V tomto přiznání k poplatku byla uplatněna sazba ve výši 1,5 % stanovená článkem 6 poplatkového nařízení č. 22/2014 na hrubý příjem ve výši 1188269,59 eur, v důsledku čehož měla Orange España zaplatit radě města Pamplona částku 7928,71 eur.

11.

Avšak vzhledem k tomu, že Orange España jednak nevlastní síť, prostřednictvím které poskytuje služby ve městě Pamplona, a není tudíž plátcem poplatku pro účely poplatkového nařízení č. 22/2014, a že dále články 12 a 13 autorizační směrnice brání uložení poplatku vypočtenému výlučně jako pevná procentní sazba z hrubého příjmu společnosti, požádala radu města Pamplona o opravu jejího přiznání k poplatku a následně o vrácení neoprávněně zaplacené částky (dále jen „žádost o opravu“).

12.

Rozhodnutím Directora de Hacienda del Ayuntamiento de Pamplona (finanční ředitelka rady města Pamplona) ze dne 18. září 2014 byla žádost o opravu zamítnuta z důvodu, že přiznání k poplatku neobsahovalo žádné právní ani skutkové pochybení a že bylo v souladu s poplatkovým nařízením č. 22/2014, jelikož toto nařízení „pouze stanoví, že z oblasti působnosti poplatku jsou vyloučeni mobilní telefonní operátoři, kteří nejsou vlastníky infrastruktury a mají práva na užívání, přístup a připojení k cizím sítím“.

13.

Rozsudkem ze dne 4. prosince 2015 zamítl Juez de lo Contencioso-Administrativo n.o1 de Pamplona (správní soud č. 1, Pamplona, Španělsko) žalobu proti rozhodnutí Directora de Hacienda del Ayuntamiento de Pamplona (finanční ředitelky rady města Pamplona) z důvodu, že zaprvé Orange España je vlastníkem sítě, prostřednictvím které poskytovala služby, a že tedy nemůže být osvobozena od poplatku stanoveného poplatkovým nařízením č. 22/2014, a zadruhé, že mechanismus výpočtu daného poplatku byl v souladu s čl. 105 odst. 1 třetím pododstavcem Ley Foral 2/1995, de 10 de marzo, de Haciendas Locales de Navarra (regionální zákon č. 2/1995 ze dne 10. března 1995 o místních rozpočtech autonomní oblasti Navarra).

14.

Rozsudkem ze dne 15. listopadu 2016 Tribunal Superior de Justicia de Navarra (vrchní soud, Navarra, Španělsko) částečně vyhověl odvolání podanému proti shora uvedenému rozsudku. Ve svém rozsudku upřesnil, že vzhledem k tomu, že služby pevné telefonie a přístupu k internetu je třeba považovat za služby elektronických komunikací, spadají do oblasti působnosti autorizační směrnice. Kromě toho rozhodl, že články 12 a 13 této směrnice sice nebrání uložení poplatku vlastníkům sítí používaných k poskytování služeb pevné telefonie, mobilní telefonie a přístupu k internetu, avšak brání tomu, aby výše takového poplatku byla určena na základě hrubého příjmu nebo obratu společnosti, jelikož tento způsob výpočtu není ani objektivní, ani přiměřený. Tribunal Superior de Justicia de Navarra (vrchní soud, Navarra) proto prohlásil za protiprávní a zrušil výraz „mobilní“ uvedený v čl. 5 odst. 1 druhém pododstavci druhé větě poplatkového nařízení č. 22/2014 (který stanovil, že „kritéria pro stanovení základu poplatku se nevztahují na operátory mobilních sítí“). V důsledku toho rozhodl, že Orange España má právo na vrácení částky ve výši uvedené v jejím přiznání k poplatku.

15.

Rada města Pamplona podala proti tomuto rozsudku Tribunal Superior de Justicia de Navarra (vrchní soud, Navarra) kasační opravný prostředek k Tribunal Supremo (Nejvyšší soud).

16.

Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) měl za to, že i když se rozsudek Vodafone España a France Telecom España týkal poplatku za zvláštní užívání veřejného pozemku, jako je tomu v projednávané věci, byl takový poplatek v uvedeném rozsudku uložen poskytovatelům mobilních telefonních služeb, zatímco v projednávané věci je uložen společnosti Orange España jakožto poskytovateli služeb pevné telefonní sítě a služeb přístupu k internetu. Kromě toho měl Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) za to, že Soudní dvůr dosud nerozhodl o souladu způsobu výpočtu poplatku tvořeného procentní sazbou uplatněnou na hrubý roční příjem operátora z poskytování služeb elektronických komunikací na daném území s články 12 a 13 autorizační směrnice.

17.

Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) proto přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

18.

Písemná vyjádření předložily rada města Pamplona, Orange España, španělská vláda a Evropská komise. Tito zúčastnění přednesli ústní vyjádření na jednání dne 18. prosince 2019.

19.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu položené Soudnímu dvoru je, zda musí být služby pevné telefonie a služby přístupu k internetu považovány za služby elektronických komunikací ve smyslu autorizační směrnice, včetně jejích článků 12 a 13.

20.

Rada města Pamplona, Orange España a Komise tvrdí, že se autorizační směrnice vztahuje na poskytování služeb pevné telefonie a služeb přístupu k internetu. Španělská vláda tento názor podporuje ( 4 ).

21.

Z důvodů uvedených níže nemám pochybnosti o tom, že služby pevné telefonie a služby přístupu k internetu mají být považovány za služby elektronických komunikací ve smyslu autorizační směrnice, včetně jejích článků 12 a 13.

22.

Článek 1 odst. 2 autorizační směrnice stanoví, že tato směrnice se vztahuje na „oprávnění pro zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací“.

23.

Podle čl. 2 odst. 1 autorizační směrnice se použijí definice uvedené v článku 2 směrnice 2002/21/ES („rámcová směrnice“) ( 5 ).

24.

Podle čl. 2 písm. c) rámcové směrnice se „službou elektronických komunikací“ rozumí „služba obvykle poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové vysílání“.

25.

Podle čl. 2 písm. a) rámcové směrnice se „sítí elektronických komunikac[í]“ rozumějí přenosové systémy, a popřípadě i spojovací nebo směrovací zařízení a jiné prostředky, „které umožňují přenos signálů po okruzích, rádiovými, optickými nebo jinými elektromagnetickými prostředky, včetně družicových sítí, pevných (okruhově nebo paketově komutovaných, včetně Internetu) a mobilních pozemních sítí, sítí pro rozvod elektrické energie“.

26.

Pokud jde zaprvé o služby pevné telefonie, domnívám se, že spočívají v přenosu signálů prostředky uvedenými v čl. 2 písm. a) rámcové směrnice ( 6 ). V tomto ohledu podotýkám, že bod 10 odůvodnění téže směrnice, který upřesňuje, že se tato směrnice vztahuje na „hlasové telefonní“ služby, nečiní žádný rozdíl mezi pevnou a mobilní telefonií. Rovněž bych měl poznamenat, že jak uvádí bod 5 odůvodnění rámcové směrnice a bod 2 odůvodnění autorizační směrnice, konvergence různých sítí a služeb elektronických komunikací a jejich technologií vyžaduje, aby podléhaly stejným pravidlům. Z toho vyplývá, že pevné i mobilní telefonní služby musí být považovány za služby elektronických komunikací ve smyslu rámcové směrnice, a tudíž autorizační směrnice.

27.

Pokud jde, zadruhé, o služby přístupu k internetu, musí být rovněž považovány za služby elektronických komunikací ve smyslu čl. 2 písm. c) rámcové směrnice. To z důvodu, že čl. 2 písm. a) téže směrnice stanoví, že pevné pozemní sítě umožňující přenos signálů „včetně internetu“ musí být považovány za sítě elektronických komunikací ve smyslu uvedené směrnice. Kromě toho je podle poslední věty bodu 10 odůvodnění rámcové směrnice „přístup k internetu“ službou elektronických komunikací. Dále pak čl. 2 druhý pododstavec bod 2 nařízení (EU) 2015/2120 ( 7 ) definuje pojem „služba přístupu k internetu“ jako „veřejně přístupnou službu elektronických komunikací poskytující přístup k internetu“ ( 8 ), přičemž definice služeb elektronických komunikací obsažená v čl. 2 písm. c) rámcové směrnice se použije pro účely nařízení 2015/2120 ( 9 ). Konečně, směrnice (EU) 2018/1972 ( 10 ), která zrušila a nahradila mimo jiné rámcovou a autorizační směrnici, upřesňuje, že služby elektronických komunikací „zahrnuj[í]“ zejména „ ‚služb[y] přístupu k internetu‘, jak jsou definovány v čl. 2 druhém pododstavci bodu 2 [nařízení 2015/2120]“.

28.

V důsledku toho je třeba na první otázku odpovědět tak, že služby pevné telefonie a přístupu k internetu musí být považovány za služby elektronických komunikací ve smyslu čl. 2 písm. c) rámcové směrnice a jako takové za služby elektronických komunikací ve smyslu autorizační směrnice, včetně jejích článků 12 a 13.

29.

Druhou otázkou, na kterou je třeba odpovědět pouze v případě, že by Soudní dvůr rozhodl, že se autorizační směrnice použije na poskytovatele pevné telefonie a služeb přístupu k internetu, se předkládající soud táže, zda články 12 a 13 této směrnice umožňují členským státům uložit poplatek vypočítaný výlučně na základě hrubého ročního příjmu dosaženého společností z poskytování těchto služeb na daném území.

30.

Níže nejprve posoudím, zda takový poplatek, jako je poplatek stanovený v poplatkovém nařízení č. 22/2014, spadá do oblasti působnosti článků 12 nebo 13 autorizační směrnice, a poté, uplatní-li se některé z těchto ustanovení, zda brání tomu, aby tento poplatek byl vypočítán výlučně na základě hrubého ročního příjmu dosaženého společností z poskytování služeb pevné telefonie a přístupu k internetu na daném území.

31.

Rada města Pamplona na jednání uvedla, že poplatek stanovený poplatkovým nařízením č. 22/2014 nespadá do oblasti působnosti autorizační směrnice, jelikož tento poplatek není vybírán pouze od operátorů elektronických komunikací, ale od všech operátorů, kteří poskytují služby obecného zájmu ( 11 ).

32.

Španělská vláda sdílí názor rady města Pamplona, podle kterého se autorizační směrnice nevztahuje na poplatek stanovený v poplatkovém nařízení č. 22/2014. Zdůrazňuje, že cílem této směrnice není dosažení fiskální harmonizace. V důsledku toho není podle španělské vlády namístě odpovídat na položené otázky.

33.

Orange España a Komise mají za to, že poplatek stanovený poplatkovým nařízením č. 22/2014 spadá do oblasti působnosti článku 13 autorizační směrnice.

34.

Než se budu zabývat tím, zda takový poplatek, jako je poplatek stanovený v poplatkovém nařízení č. 22/2014, spadá do oblasti působnosti článku 12 nebo 13 autorizační směrnice, určím, zda tato směrnice brání tomu, aby členské státy uložily jiné poplatky za zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací, než jsou ty, které jsou stanoveny v článcích 12 a 13 této směrnice.

35.

Podle mého názoru autorizační směrnice nebrání tomu, aby byly za zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací uloženy jiné poplatky než ty, které jsou stanoveny v článcích 12 a 13 této směrnice, avšak za podmínky, že takovými poplatky není dotčena účinnost této směrnice.

36.

Je pravda, že v rozsudku ze dne 18. září 2003, Albacom a Infostrada (C‑292/01 a C‑293/01, EU:C:2003:480, dále jen „rozsudek Albacom“) Soudní dvůr rozhodl, že členské státy nemohou „podnikům, které jsou držiteli individuálních licencí v odvětví telekomunikací, pouze z toho důvodu, že jsou držiteli takových licencí“, ukládat „odlišné a dodatečné“ ( 12 ) poplatky nad rámec těch, které spadají pod některý z případů výslovně uvedených v článcích 6 a 11 směrnice 97/13/ES ( 13 ). Podle Soudního dvora to bylo z důvodu, že cíl směrnice 97/13, a sice liberalizace telekomunikačního trhu, by byl ohrožen, kdyby členské státy mohly podnikům v tomto odvětví ukládat finanční zátěž a vytvořit tak překážky volnému poskytování telekomunikačních služeb ( 14 ). Jak uvedl generální advokát P. Léger, z rozsudku Albacom vyplývá, že „výčet finančních zátěží, které mohou členské státy uložit telekomunikačním podnikům v souvislosti s řízením o udělení povolení nebo na základě samotných povolení je taxativní: nespadá-li dotčená zátěž do žádné z kategorií upravených směrnicí 97/13, je zakázána“ ( 15 ).

37.

Soudní dvůr zaujal podobný postoj v rozsudku Vodafone España a France Telecom España ohledně poplatku za užívání veřejného pozemku uloženého podle španělského práva poskytovatelům mobilních telefonních služeb. V tomto rozsudku Soudní dvůr uvedl, že se článek 13 autorizační směrnice na tento poplatek nevztahuje, jelikož je vybírán od operátorů, kteří nejsou vlastníky zařízení umístěných na obecním veřejném pozemku, ale kteří tato zařízení pouze využívají k poskytování mobilních telefonních služeb, a dále, že toto ustanovení brání tomu, aby byl těmto operátorům uvedený poplatek uložen ( 16 ). Důvod závěru Soudního dvora, podle kterého článek 13 autorizační směrnice brání tomuto poplatku, lze nalézt v bodě 28 tohoto rozsudku, ve kterém Soudní dvůr konstatoval, že „v rámci autorizační směrnice nemohou členské státy uložit jiné poplatky za zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací, než ty, které tato směrnice stanoví“.

38.

Avšak v rozsudcích, které následovaly po rozsudcích Albacom a Vodafone España a France Telecom España, Soudní dvůr poté, co konstatoval, že posuzovaný poplatek nespadá do oblasti působnosti článku 12 nebo 13 autorizační směrnice, nicméně rozhodl, že tato ustanovení nebrání uložení tohoto poplatku ( 17 ). V těchto rozsudcích Soudní dvůr nezohlednil cíl nebo rámec autorizační směrnice, o který se opíral v rozsudcích Albacom a Vodafone España a France Telecom España, když rozhodl, že tato směrnice brání tomu, aby členské státy uložily, pokud jde o zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací, poplatky, na které se nevztahují články 12 nebo 13 této směrnice. Z těchto pozdějších rozsudků vyplývá, jak uvedl generální advokát N. Wahl, že „článek 13 autorizační směrnice neobsahuje vyčerpávající popis všech poplatků, které mohou být uloženy operátorům elektronických komunikací“ ( 18 ).

39.

Zajisté by bylo možné tvrdit, že rozsudky Albacom i Vodafone España a France Telecom España mohou být v souladu s rozsudky uvedenými v poznámce pod čarou 17 výše, pokud bychom měli za to, že pouze „v rámci autorizační směrnice“ ( 19 ) členské státy nemohou vybírat jiné poplatky než ty, které stanoví články 12 a 13 této směrnice. Pokud bychom vycházeli z tohoto přístupu, musela by být autorizační směrnice vykládána ve smyslu, že brání uložení jiných poplatků než těch, které jsou stanoveny v článcích 12 a 13 této směrnice, pokud jsou takové poplatky spojeny se zajišťováním sítí nebo poskytováním služeb elektronických komunikací ( 20 ), a naopak nebrání tomu, aby byly takové poplatky vybírány, pokud nejsou spojeny se zajišťováním sítí nebo poskytováním služeb elektronických komunikací ( 21 ).

40.

Zdá se mi však, že přístup popsaný v předchozím bodě by nebyl v souladu se závěrem Soudního dvora v rozsudcích ze dne 6. října 2015, Base Company (C‑346/13, EU:C:2015:649) (dále jen „rozsudek Base Company“), a ze dne 17. prosince 2015, Proximus (C‑517/13, EU:C:2015:820) (dále jen „rozsudek Proximus“), že autorizační směrnice nebrání tomu, aby byl uložen jednak poplatek vlastníkům stožárů nebo sloupů telefonního vedení ( 22 ) a jednak poplatek všem právnickým nebo fyzickým osobám provozujícím sloupy, stožáry a vysílací nebo přijímací zařízení mobilních telefonních služeb ( 23 ), i když žádný z těchto poplatků nespadá do oblasti působnosti článku 13 autorizační směrnice. Vzhledem k tomu, že sloupy, stožáry a vysílací nebo přijímací zařízení mobilních telefonních služeb umožňují zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací, lze podle mého názoru mít za to, že poplatky uvedené v těchto dvou rozsudcích lze považovat za spojené se zajišťováním takových sítí a poskytováním takových služeb, a tudíž za poplatky ukládané „v rámci autorizační směrnice“. Pokud by tedy bylo třeba následovat přístup popsaný v předchozím bodě, vedlo by to k závěru, že dotčené poplatky jsou touto směrnicí vyloučeny. Soudní dvůr však rozhodl, že tomu tak není.

41.

Z toho podle mého názoru vyplývá, že závěr Soudního dvora v rozsudcích uvedených v poznámce pod čarou 17 výše, podle kterého autorizační směrnice nebrání tomu, aby byl uložen jiný poplatek, než jsou poplatky stanovené v jejích článcích 12 a 13, musí být považován za obrat oproti dřívější judikatuře, a zejména oproti rozsudku Vodafone España a France Telecom España ( 24 ). V tomto ohledu poznamenávám, že v usnesení ze dne 30. ledna 2014, France Telecom España (C‑25/13, nezveřejněné, EU:C:2014:58) (dále jen „usnesení France Telecom España“), které se týkalo poplatku „téže povahy“, jako je poplatek posuzovaný v rozsudku Vodafone España a France Telecom España ( 25 ), zaujal Soudní dvůr poněkud odlišný přístup než v tomto rozsudku. V tomto rozsudku i usnesení měl Soudní dvůr za to, že článek 13 autorizační směrnice brání uložení tohoto poplatku. Avšak v tomto rozsudku byl poplatek považován za poplatek nespadající do oblasti působnosti článku 13 této směrnice, zatímco v usnesení měl za to, že spadá do oblasti působnosti tohoto ustanovení ( 26 ). Dále poznamenávám, že v rozsudcích Base Company a Proximus Soudní dvůr na základě konstatování, že „článek 13 autorizační směrnice se nevztahuje na všechny poplatky stanovené pro infrastrukturu umožňující zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací“ ( 27 ), rozhodl, že členským státům není bráněno vybírat poplatky za infrastrukturu umožňující zajišťování takových sítí a služeb, i když tyto poplatky nespadají do oblasti působnosti článku 13 autorizační směrnice ( 28 ).

42.

V důsledku toho se domnívám, že autorizační směrnice nebrání tomu, aby byly za zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací uloženy jiné poplatky než ty, které jsou stanoveny v článcích 12 a 13 této směrnice, avšak za podmínky, že takové poplatky neohrozí účinnost této směrnice, to znamená, že nevytvářejí překážky volnému zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací nebo podpoře hospodářské soutěže při zajišťování takových sítí a poskytování takových služeb ( 29 ).

43.

Nyní posoudím, zda takový poplatek, jako je poplatek stanovený poplatkovým nařízením č. 22/2014, spadá do oblasti působnosti článku 12 nebo článku 13 autorizační směrnice.

44.

Zaprvé není pochyb o tom, že uvedený poplatek nespadá do oblasti působnosti článku 12 autorizační směrnice.

45.

Podle judikatury musí být správní poplatky, které mohou podle článku 12 autorizační směrnice uložit členské státy podnikům, které zajišťují síť nebo poskytují službu elektronických komunikací podle obecného oprávnění nebo kterým bylo uděleno právo na užívání, z nichž jsou financovány činnosti vnitrostátního regulačního orgánu, určeny výhradně k pokrytí celkových správních nákladů, které vzniknou při činnostech uvedených v čl. 12 odst. 1 písm. a) této směrnice ( 30 ). Žádná skutečnost vyplývající ze spisu Soudního dvora však neumožňuje mít za to, že poplatek stanovený poplatkovým nařízením č. 22/2014 má pokrýt celkové správní náklady, které vzniknu při jedné nebo několika z těchto činností. Není ani tvrzeno, že by tomu tak bylo, jelikož v odpovědi na otázku Soudního dvora se všichni zúčastnění shodli v tom, že tento poplatek nespadá do oblasti působnosti článku 12 autorizační směrnice.

46.

Zadruhé se domnívám, že takový poplatek, jako je poplatek stanovený poplatkovým nařízením č. 22/2014, nespadá do oblasti působnosti článku 13 autorizační směrnice.

47.

Jak bylo uvedeno v bodě 41 výše, článek 13 autorizační směrnice se nevztahuje na všechny poplatky stanovené pro infrastrukturu umožňující zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací. Podle judikatury Soudního dvora platí, že poplatek, u něhož je vznik poplatkové povinnosti vázán na přiznání práv na instalování zařízení na veřejném nebo soukromém majetku, nad ním nebo pod ním spadá do oblasti působnosti článku 13 autorizační směrnice ( 31 ).

48.

Je pravda, že v usnesení France Telecom España byl poplatek, u něhož byl vznik poplatkové povinnosti vázán nikoliv na udělení práv k instalování zařízení na veřejný majetek, nad něj, nebo pod něj, ale na použití takových zařízení, považován za poplatek spadající do oblasti působnosti článku 13 autorizační směrnice. Toto kritérium – které Soudní dvůr, pokud je mi známo – nepoužil v jiných rozsudcích nebo usneseních, však není v souladu se zněním článku 13 autorizační směrnice, který výslovně odkazuje na poplatky uložené za práva „na instalování“ zařízení na veřejném nebo soukromém majetku, přes něj nebo pod ním.

49.

V této souvislosti pojmy „zařízení“ a „instalování“ použité v citovaném článku 13 odkazují na fyzickou infrastrukturu, která umožňuje zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací, a na jejich fyzické umístění na dotčeném veřejném nebo soukromém majetku ( 32 ).

50.

V projednávané věci článek 2 první pododstavec poplatkového nařízení č. 22/2014 stanoví, že „skutečností vedoucí ke vzniku poplatku je výhradní nebo zvláštní užívání obecního pozemku a prostoru nad ním nebo pod ním prostřednictvím vedení, potrubí a tunelů pro vedení […] pevných telefonních linek, mobilních telefonních linek a jiných služeb elektronické komunikace“ ( 33 ). Kromě toho podle čl. 4 odst. 3 tohoto nařízení platí, že pokud jde o jiné služby elektronické komunikace než mobilní telefonní služby, mají poplatkovou povinnost majitelé infrastruktury umožňující poskytování těchto služeb, a taktéž držitelé práv na užívání nebo přístup k této infrastruktuře.

51.

V důsledku toho je skutečnost zakládající poplatkovou povinnost podle poplatkového nařízení č. 22/2014 vázána na udělování práv na užívání zařízení na obecním veřejném pozemku, nad ním nebo pod ním, a nikoli na udělení práv na instalování takových zařízení.

52.

Tento poplatek se tedy nepodobá poplatku uvedenému v rozsudku ze dne 30. ledna 2018, X a Visser (C‑360/15 a C‑31/16, EU:C:2018:44, body 69 a 70), který byl uložen poskytovatelům sítí elektronických komunikací výměnou za právo instalovat kabely na povrchu i pod povrchem veřejného pozemku pro veřejnou síť elektronických komunikací a byl považován za poplatek spadající do oblasti působnosti článku 13 autorizační směrnice.

53.

Z toho vyplývá, že poplatek stanovený poplatkovým nařízením č. 22/2014 nespadá do oblasti působnosti článku 13 autorizační směrnice.

54.

Jak bylo uvedeno v bodě 42 výše, autorizační směrnice nebrání tomu, aby byly za zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací ukládány jiné poplatky než ty, které jsou stanoveny v článcích 12 a 13 této směrnice, avšak za podmínky, že takovými poplatky není ohrožena účinnost této směrnice. Domnívám se, že v projednávané věci, jak bude ukázáno v bodech 76 až 79 tohoto stanoviska a s výhradou ověření předkládajícím soudem, neexistuje žádný důvod se domnívat, že poplatek stanovený v poplatkovém nařízení č. 22/2014 vytváří překážku v zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací nebo podpoře hospodářské soutěže při zajišťování takových sítí a poskytování takových služeb.

55.

Z toho vyplývá, že články 12 a 13 autorizační směrnice nebrání uložení takového poplatku, jako je poplatek stanovený poplatkovým nařízením č. 22/2014.

56.

V důsledku toho není podle mého názoru třeba zkoumat, zda je způsob výpočtu poplatku výlučně na základě hrubých ročních příjmů dosažených společností z poskytování služeb pevné telefonie a přístupu k internetu v souladu s článkem 13 autorizační směrnice. Pokud by však měl Soudní dvůr za to, že takový poplatek, jako je poplatek stanovený v poplatkovém nařízení č. 22/2014, spadá do oblasti působnosti tohoto ustanovení, budu se touto otázkou zabývat níže.

57.

Poplatek stanovený poplatkovým nařízením č. 22/2014 je podle jeho článků 5 a 6 vypočítán uplatněním sazby 1,5 % na hrubý roční příjem dosažený společností (v projednávané věci) z poskytování služeb pevné telefonní sítě a přístupu k internetu v dotyčné obci. V napadeném rozsudku v původním řízení, Tribunal Superior de Justicia de Navarra (vrchní soud, Navarra) rozhodl, že články 12 a 13 autorizační směrnice brání takovému způsobu výpočtu poplatku, jelikož není objektivní (z důvodu odkazu na roční hrubý příjem společnosti) ani přiměřený (z důvodu použití výpočtu za pomoci parametrů, jež vedou k částce, která překračuje meze toho, co je nezbytné k zajištění optimálního využití omezených zdrojů) ( 34 ). Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda je tento výklad článků 12 a 13 autorizační směrnice správný.

58.

Rada města Pamplona tvrdí, že článek 13 autorizační směrnice nebrání způsobu výpočtu poplatku výlučně na základě hrubého ročního příjmu dosaženého společností. Rada města Pamplona tvrdí zejména, že i) v rozsudku Vodafone España a France Telecom España se Soudní dvůr nevyjádřil, zda je způsob výpočtu poplatku v souladu s článkem 13 autorizační směrnice; ii) toto ustanovení se k tomuto způsobu výpočtu poplatku nevyjadřuje; iii) výpočet poplatku na základě hrubého ročního příjmu společnosti je objektivní a nediskriminační metodou, která se vyhýbá odhadu hodnoty užívání veřejného majetku; a iv) část tohoto příjmu představuje tržní hodnotu užívání veřejného majetku. Španělská vláda podporuje stanovisko rady města Pamplona.

59.

Orange España tvrdí, že článek 13 autorizační směrnice brání způsobu výpočtu poplatku výlučně na základě hrubých příjmů společnosti. Orange España se dovolává zejména stanoviska generální advokátky E. Sharpston ve spojených věcech Vodafone España (C‑55/11, C‑57/11 a C‑58/11, EU:C:2012:162, bod 77), podle kterého musí být poplatek založen na faktorech, jež souvisejí s potřebou zajistit optimální využití omezení práv třetích osob, jako je intenzita, doba trvání a hodnota využívání dotčeného majetku podniku, jakož i rozsudků ze dne 10. března 2011, Telefónica Móviles España (C‑85/10, EU:C:2011:141, bod 28) a ze dne 21. března 2013, Belgacom a další, (C‑375/11, EU:C:2013:185, bod 51), podle kterých musí být výše poplatku stanovena přiměřeně vzhledem, mimo jiné, k hodnotě využití omezených zdrojů, ke kterým mají operátoři přístup. Komise podporuje stanovisko společnosti Orange España.

60.

Z důvodů uvedených níže mám za to, že článek 13 autorizační směrnice ( 35 ) brání způsobu výpočtu poplatku výlučně na základě hrubých ročních příjmů dosažených společností zajišťováním sítí nebo poskytováním služeb elektronických komunikací na daném území.

61.

Zaprvé je pravda, že článek 13 autorizační směrnice nestanovuje zvláštní způsob pro určení výše poplatku za právo na instalování zařízení na veřejném nebo soukromém majetku, přes něj nebo pod ním ( 36 ).

62.

Článek 13 autorizační směrnice však vyžaduje, aby členské státy zajistily, že poplatky za práva na instalování zařízení na veřejném nebo soukromém majetku, přes něj nebo pod ním zajistí optimální využití tohoto majetku a že takové poplatky budou „objektivně odůvodněné, průhledné, nediskriminační a přiměřené z hlediska jejich zamýšleného účelu, a vezmou v úvahu cíle uvedené v článku 8 [rámcové směrnice]“. Tyto podmínky jsou kumulativní ( 37 ).

63.

Členské státy tedy mají prostor pro uvážení při stanovení způsobu výpočtu poplatku za práva na instalování zařízení na veřejném nebo soukromém majetku, přes něj nebo pod ním za podmínek uvedených v předchozím bodě, které posoudím níže.

64.

Zadruhé, i když může být správní poplatek spadající do oblasti působnosti článku 12 autorizační směrnice vypočítán na základě obratu nebo hrubých příjmů společnosti, nevyplývá z toho, že totéž platí pro poplatek, na který se vztahuje článek 13 této směrnice.

65.

Je to z důvodu, že ačkoli bod 31 odůvodnění autorizační směrnice výslovně uvádí, že „rozdělovací klíč založený na obratu“ je „spravedlivým, jednoduchým a průhledným“ způsobem výpočtu správního poplatku ( 38 ), nic podobného není uvedeno v souvislosti s poplatky ve smyslu článku 13 této směrnice.

66.

Zatřetí lze podle mého názoru pochybovat o tom, že by způsob výpočtu poplatku výlučně na základě hrubých ročních příjmů společnosti z poskytování služeb elektronických komunikací zajistil optimální využití zařízení umožňujících poskytování těchto služeb, a tedy veřejného pozemku, na kterém, přes který nebo pod kterým jsou vybudovány.

67.

Podle judikatury Soudního dvora předpokládá zajištění cíle, aby provozovatelé optimálně využívali omezené zdroje, k nimž mají přístup, že výše tohoto poplatku je stanovena přiměřeně vzhledem k hodnotě využití těchto zdrojů, což vyžaduje zohlednění hospodářské a technologické situace dotčeného trhu ( 39 ). Jak uvádí generální advokátka E. Sharpston, výše poplatku musí „souviset s intenzitou využívání ‚omezených‘ zdrojů a současnou a budoucí hodnotou tohoto využívání“ ( 40 ).

68.

Domnívám se, že poplatek založený na hrubém příjmu společnosti z poskytování služeb elektronických komunikací je pouze nepřímo spojený s hodnotou využívání veřejného majetku, na kterém, přes který nebo pod kterým je vybudována infrastruktura umožňující poskytování takových služeb, a lze tedy pochybovat o tom, že by poplatek vypočítaný takovým způsobem mohl zajistit optimální využívání tohoto veřejného majetku. Podle slov generální advokátky E. Sharpston „poplatek založený na hrubém příjmu podniku je zjevně vybírán zejména na zvýšení příjmu“ ( 41 ), a není tedy v souladu s článkem 13 autorizační směrnice.

69.

V tomto ohledu španělská vláda tvrdí, že je obtížné určit hodnotu užívání veřejného majetku, neboť již ze své podstaty neexistuje žádný trh pro takový majetek ani jeho využití. Podle španělské vlády způsob výpočtu poplatku výlučně na základě hrubých příjmů společnosti z poskytování služeb elektronických komunikací umožňuje odhadnout hodnotu užívání veřejného majetku, protože tento příjem pochází z užívání tohoto majetku. Stejně tak má rada města Pamplona za to, že část hrubého příjmu společnosti z poskytování služeb elektronických komunikací představuje hodnotu užívání veřejného majetku, na kterém, přes který nebo pod kterým jsou zařízení umožňující poskytování těchto služeb vybudována.

70.

Podle mého názoru tento argument nemůže obstát, jelikož vztah mezi hrubým příjmem z poskytování takových služeb a hodnotou užívání veřejného majetku je pouze nepřímý. Výše hrubého příjmu společnosti totiž závisí nejen na intenzitě využívání zařízení umístěných na veřejném majetku, ale rovněž na některých dalších skutečnostech, jako jsou rozhodnutí společnosti o cenách. Kromě toho může být hrubý příjem společnosti pouze údajem o hodnotě užívání veřejného majetku touto společností. Jak tvrdí Komise, nejedná se o údaj o hodnotě účinného nebo „optimálního“ využití tohoto veřejného majetku, jak vyžaduje článek 13 autorizační směrnice.

71.

Začtvrté, pokud by se způsob výpočtu poplatku za užívání zařízení umístěných na veřejném majetku, přes něj nebo pod ním měl lišit mezi operátory pevné telefonní sítě a mobilními operátory nebo mezi vlastníky a uživateli těchto zařízení, aniž se tyto podniky nacházejí v odlišné situaci, představovalo by to diskriminační zacházení v rozporu s článkem 13 autorizační směrnice.

72.

V tomto ohledu poznamenávám, že podle čl. 5 odst. 1 poplatkového nařízení č. 22/2014 se poplatek stanovený tímto nařízením vypočítá na základě hrubého příjmu společnosti ve vztahu k poskytovatelům pevné telefonní sítě, ale nikoliv ve vztahu k mobilním operátorům ( 42 ).

73.

Podle rady města Pamplona to nepředstavuje diskriminační zacházení. Podle rady města Pamplona sice poskytování služeb pevné telefonie a přístupu k internetu vyžaduje, aby vedení bylo umístěno pod veřejným majetkem, poskytování mobilních telefonních služeb (většinou) nevyžaduje podzemní vedení, takže s poskytovateli prvně uvedených služeb může být zacházeno jinak než s poskytovateli posledně uvedených služeb, pokud jde o poplatek vybíraný za používání vedení instalovaného pod veřejným majetkem.

74.

Předkládajícímu soudu přísluší ověřit, zda se poskytovatelé služeb pevné telefonie a přístupu k internetu z důvodu skutečnosti, že zařízení umístěná pod veřejným majetkem využívají intenzivněji než poskytovatelé mobilních telefonních služeb, nacházejí v odlišné situaci. Pokud by tomu tak bylo, mohlo by to odůvodnit rozdílné zacházení, jako je rozdílný způsob výpočtu poplatku za užívání uvedených zařízení. Pokud by tomu tak však nebylo, takové rozdílné zacházení by nebylo odůvodněné, zejména s ohledem na povinnost zabránit diskriminaci ve vztahu k používání určité technologie uvedené v bodě 2 odůvodnění autorizační směrnice ( 43 ).

75.

V každém případě podotýkám, že pokud by předkládající soud konstatoval, že poplatek stanovený poplatkovým nařízením č. 22/2014 není diskriminační, jsou podmínky uvedené v článku 13 autorizační směrnice kumulativní ( 44 ). Proto k tomu, aby uvedený poplatek nebyl v souladu s posledně uvedeným ustanovením, stačí, jak bylo prokázáno v bodech 66 až 70 tohoto stanoviska, že jeho cílem není zajistit optimální využívání zařízení instalovaných pod veřejným majetkem, aniž by bylo třeba prokázat, že uvedený poplatek má rovněž diskriminační povahu.

76.

Zapáté, pokud by poplatek za využívání zařízení umístěných na veřejném majetku, přes něj nebo pod ním nezohledňoval cíle článku 8 rámcové směrnice, a zejména podporu hospodářské soutěže při zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací a rozvoj vnitřního trhu uvedených sítí a služeb, nebyl by tento poplatek v souladu s článkem 13 autorizační směrnice.

77.

Podle judikatury požadavek zohlednění těchto cílů znamená, že výše poplatku by neměla mít za účinek zabránění vstupu nových provozovatelů na trh nebo snížení inovační schopnosti provozovatelů telekomunikačních služeb. Kromě toho předpokládá, že hospodářská soutěž nebude narušena, což lze zaručit pouze tehdy, pokud je zabezpečena rovnost příležitostí mezi jednotlivými hospodářskými subjekty ( 45 ).

78.

V projednávané věci čl. 5 odst. 3 poplatkového nařízení č. 22/2014 uvádí, že užívá-li operátor síť patřící jiné společnosti, je základ daně pro stanovení poplatku, který je povinen tento operátor zaplatit, hrubý roční příjem snížený o částky dlužné vlastníkovi sítě za užívání této sítě (tyto posledně uvedené částky jsou zahrnuty do hrubého příjmu vlastníka této sítě).

79.

Nelze tedy tvrdit, s výhradou ověření předkládajícím soudem, že mezi operátory, kteří jsou vlastníky zařízení používaných k poskytování služeb elektronických komunikací, a operátory, kteří je využívají, není zajištěna rovnost příležitostí, neboť posledně uvedení operátoři mohou ze základu poplatku stanoveného v poplatkovém nařízení č. 22/2014 odečíst částky zaplacené za užívání zařízení, a tudíž nenesou dvojí finanční zatížení ( 46 ).

80.

V případě, že by předkládající soud konstatoval, že rovnost příležitostí je skutečně zajištěna, nemělo by to vést k závěru, že takový poplatek, jako je poplatek stanovený poplatkovým nařízením č. 22/2014, je v souladu s článkem 13 autorizační směrnice, jelikož, jak bylo uvedeno v bodě 62 tohoto stanoviska, podmínky uvedené v tomto ustanovení jsou kumulativní.

81.

Z toho vyvozuji, že pokud by měl Soudní dvůr za to, že takový poplatek, jako je poplatek stanovený poplatkovým nařízením č. 22/2014, u něhož skutečností vedoucí ke vzniku poplatkové povinnosti není instalace, nýbrž využívání zařízení umístěných na veřejném majetku, přes něj nebo pod ním, spadá do oblasti působnosti článku 13 autorizační směrnice, musí být toto ustanovení vykládáno v tom smyslu, že brání způsobu výpočtu tohoto poplatku výlučně na základě hrubého obratu dosaženého společností za poskytování služeb pevné telefonní sítě a přístupu k internetu v dotčené obci.

82.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr na otázky položené Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) odpověděl následovně: