1.

V projednávaném případě je vyžádanou osobou, na kterou se vztahuje evropský zatýkací rozkaz (dále jen „EZR“), rapper a skladatel. Ve Španělsku byl odsouzen za několik trestných činů spáchaných v letech 2012 a 2013. Jedním z těchto trestných činů bylo „schvalování terorismu a znevažování jeho obětí“. Právo použitelné na tento trestný čin v době jeho spáchání, stanovilo, že je možné za něj uložit trest odnětí svobody v maximální délce dvou let.

2.

Vyžádaná osoba odcestovala ze Španělska do Belgie. Příslušný španělský justiční orgán vydal EZR za účelem výkonu trestu odnětí svobody. V EZR bylo uvedeno, že trestný čin schvalování terorismu a znevažování jeho obětí spadá do kategorie „terorismus“. Rovněž uváděl, že maximální délka trestu odnětí svobody za trestný čin schvalování terorismu a znevažování jeho obětí je po změně španělského trestního zákoníku v roce 2015 tři roky.

3.

Článek 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy ( 2 ) stanoví, že u trestných činů uvedených v tomto ustanovení, včetně trestného činu „terorismu“, se neověřuje oboustranná trestnost, jsou-li trestány odnětím svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně tři roky. Jaký je však vhodný referenční okamžik pro posouzení, zda je tento požadavek splněn? Jedná se o maximální trest odnětí svobody použitelný na daný případ, který se obvykle řídí právem, jež se použije v době spáchání trestného činu? Nebo jde o maximální trest stanovený vnitrostátními právními předpisy platnými v době vydání EZR?

4.

Článek 2 rámcového rozhodnutí uvádí:

„1.   Evropský zatýkací rozkaz lze vydat v případech jednání, [která] lze podle práva vystavujícího členského státu potrestat trestem odnětí svobody nebo ochranným opatřením spojeným s odnětím osobní svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně 12 měsíců, nebo byl-li již rozsudkem uložen trest nebo nařízeno ochranné opatření, v případě trestu nebo ochranného opatření v délce nejméně čtyř měsíců.

2.   Níže uvedené trestné činy, které lze ve vystavujícím členském státě potrestat trestem odnětí svobody nebo ochranným opatřením spojeným s odnětím osobní svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně tři roky a které jsou vymezeny právem tohoto členského státu, jsou důvodem pro předání na základě evropského zatýkacího rozkazu podle podmínek tohoto rámcového rozhodnutí a bez ověření oboustranné trestnosti tohoto činu:

[…]

[…]

3.   Rada může kdykoli po konzultaci s Evropským parlamentem na základě podmínek stanovených v čl. 39 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii [SEU] jednomyslně rozhodnout o přidání dalších kategorií trestných činů na seznam uvedený v odstavci 2. Rada přezkoumá s přihlédnutím ke zprávě, kterou předloží Komise podle čl. 34 odst. 3, zda by měl být tento seznam rozšířen nebo pozměněn.

4.   U jiných trestných činů než uvedených v odstavci 2 může být předání podmíněno tím, že jednání, kvůli kterému byl vydán evropský zatýkací rozkaz, představuje trestný čin podle práva vykonávajícího členského státu, nezávisle na znacích skutkové podstaty nebo popisu trestného činu.“

5.

V letech 2012 a 2013 vyžádaná osoba složila, interpretovala a zveřejnila na internetu několik rapových skladeb.

6.

Rozsudkem ze dne 21. února 2017 Audiencia Nacional (národní vyšší soud, Španělsko) odsoudil vyžádanou osobu v souvislosti s těmito jednáními k: (A) trestu odnětí svobody v trvání dvou let za trestný čin schvalování terorismu a znevažování jeho obětí, který je trestný podle článků 578 a 579 španělského trestního zákoníku (dále jen „trest (A)“); (B) trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku za trestný čin pomluvy a těžké urážky členů královské rodiny, který je trestný podle článku 490.3 španělského trestního zákoníku; a (C) trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců za trestný čin nebezpečného vyhrožování, který je trestný podle článku 169.2 španělského trestního zákoníku.

7.

Vyžádaná osoba byla odsouzena a tresty byly uloženy v souladu s ustanoveními trestního zákoníku platnými v době spáchání trestných činů, tedy před novelizací tohoto zákoníku v roce 2015.

8.

Opravný prostředek podaný proti rozsudku ze dne 21. února 2017 zamítl španělský Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. února 2018.

9.

Vyžádaná osoba odcestovala ze Španělska do Belgie. Dne 25. května 2018 vydal Audiencia Nacional (národní vyšší soud) EZR proti vyžádané osobě za účelem výkonu trestu odnětí svobody za tři výše uvedené trestné činy (dále jen „první EZR“).

10.

Podle informací ve spise předloženém Soudnímu dvoru si Rechtbank van eerste aanleg Oost-Vlaanderen, afdeling Gent (soud prvního stupně ve Východních Flandrech, oddělení Gent, Belgie), vyžádal od Audiencia Nacional (národní vyšší soud) doplňující informace za účelem rozhodnutí o výkonu prvního EZR. Na základě této žádosti vydal tento španělský soud dne 27. června 2018 další EZR (dále jen „druhý EZR“). Druhý EZR se týká stejného skutkového děje jako první EZR.

11.

Oba zatýkací rozkazy obsahují stejné informace v rámečku c) bodě 2 (informace o trestech uložených za tři trestné činy) a v rámečku e) bodě I), kde bylo zaškrtnuto políčko označené „terorismus“ s ohledem na trestný čin, který vedl k uložení trestu (A).

12.

Druhý EZR však obsahuje další informace v rámečcích e) a f). Pokud jde o rámeček e) (trestné činy), první EZR obsahoval krátký přehled trestných činů, zatímco druhý EZR přidal podrobný popis těchto trestných činů, včetně textů rapových skladeb, které k těmto trestným činům vedly. Pokud jde o rámeček f) (nepovinné údaje o ostatních okolnostech souvisejících s případem), tento rámeček nebyl v prvním EZR vyplněn, zatímco druhý EZR obsahoval podrobné odkazy na příslušná ustanovení španělského trestního zákoníku týkající se spáchaných trestných činů, ve znění tohoto zákoníku platném v době vydání EZR, konkrétně ve znění z roku 2015.

13.

Rechtbank van eerste aanleg Oost-Vlaanderen, afdeling Gent (soud prvního stupně ve Východních Flandrech, oddělení Gent), znovu požádal Audiencia Nacional (národní vyšší soud) o doplňující informace. V dopise, který byl odpovědí tohoto španělského soudu, byly poskytnuty doplňující informace týkající se systému trestů. Tento dopis rovněž uváděl, že odkaz ve druhém EZR na ustanovení španělského trestního zákoníku ve znění z roku 2015 byl chybou.

14.

Usnesením ze dne 17. září 2018 Rechtbank van eerste aanleg Oost-Vlaanderen, afdeling Gent (soud prvního stupně ve Východních Flandrech, oddělení Gent), odmítl vykonat druhý EZR. Podle informací ve spise předloženém Soudnímu dvoru byl tento soud toho názoru, že trestný čin schvalování terorismu a znevažování jeho obětí nelze považovat za trestný čin „terorismu“ podle seznamu v čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí. Kromě toho nebyl splněn požadavek oboustranné trestnosti, pokud jde o všechny trestné činy, pro které byl tento EZR vydán.

15.

Dne 17. září 2018 podala generální prokuratura proti výše uvedenému usnesení odvolání. Dne 26. září 2018 podal Procureur-generaal (generální prokurátor) návrh, v němž uvedl, že jednání definované v EZR, které vedlo k uložení trestu (A), odpovídá trestnému činu terorismu uvedenému v seznamu v čl. 5 § 2 bodě 2 Wet van 19 december 2003 betreffende het Europees aanhoudingsbevel (zákon ze dne 19. prosince 2003 o evropském zatýkacím rozkazu) (dále jen „Wet EAB“), který provádí čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí do belgického práva.

16.

Hof van Beroep te Gent, kamera van inbeschuldigingstelling (odvolací soud v Gentu, trestní senát, Belgie), který je předkládajícím soudem, má za to, že podmínka týkající se výše trestu stanovená v ustanovení čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí, jež vyžaduje trest odnětí svobody v délce nejméně čtyř měsíců, je v projednávané věci splněna s ohledem na tresty uvedené v bodě 6 výše. Tento soud má však pochybnosti o tom, které znění práva vystavujícího členského státu je relevantní pro rozhodnutí, zda je splněn požadavek maximální délky trestu nejméně tři roky stanovený v čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí. Činy, které vedly k uložení trestu (A), byly totiž spáchány v letech 2012 a 2013, kdy podle článku 578 španělského trestního zákoníku hrozil za trestný čin schvalování terorismu a znevažování jeho obětí trest odnětí svobody v trvání od jednoho roku do dvou let. Až později, dne 30. března 2015, byl článek 578 španělského trestního zákoníku změněn a od té doby stanovil, že za tento trestný čin lze uložit trest odnětí svobody od jednoho roku do tří let.

17.

Za těchto podmínek se Hof van Beroep te Gent, Kamer van inbeschuldigingstelling (odvolací soud v Gentu, trestní senát) rozhodl přerušit řízení a položit následující předběžné otázky:

18.

Vyžádaná osoba, belgická a španělská vláda a Evropská komise předložily písemná vyjádření. Tyto zúčastněné strany, jakož i Procureur-generaal (generální prokurátor) přednesli ústní vyjádření na jednání konaném dne 16. září 2019.

19.

Článek 2 odst. 2 je zásadním ustanovením rámcového rozhodnutí. Osvobozuje od požadavku oboustranné trestnosti. Činí to však za dvou podmínek. Zaprvé osoba musí být předána na základě EZR bez ověření oboustranné trestnosti pouze, pokud spáchala některý z 32 trestných činů uvedených v tomto ustanovení. Zadruhé trestný čin, na jehož základě byl vydán EZR, musí být možné ve vystavujícím členském státě potrestat trestem odnětí svobody nebo ochranným opatřením spojeným s odnětím osobní svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně tři roky.

20.

Obě předběžné otázky položené předkládajícím soudem, které je podle mého názoru třeba nejlépe posuzovat společně, se týkají druhého požadavku. Usilují o zjištění okamžiku (a relevantního vnitrostátního práva), na něž odkazuje čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí: právo platné v době vydání EZR, nebo právo, jež se skutečně použije na konkrétní případ vyžádané osoby?

21.

Za účelem odpovědi na tuto otázku se nejprve budu zabývat výkladem čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí. Po prostudování jeho znění, které je skutečně nejednoznačné, bude podle mého názoru zřejmé, že jeho kontext a účel, jakož i celková logika systému opravňují učinit závěr, že čl. 2 odst. 2 má odkazovat na právo vystavujícího členského státu, které se skutečně použije na případ vyžádané osoby (A). Kromě toho v zájmu úplnosti a vzhledem k tomu, že se tím zúčastněné strany v tomto řízení podrobně zabývaly, stručně zhodnotím možné důsledky zásady legality v tomto případě (B). Na závěr uvedu několik závěrečných poznámek k tomu, o čem tento případ není (C).

22.

Článek 2 upravuje oblast působnosti rámcového rozhodnutí. Jeho první odstavec stanoví základní podmínku, která musí být splněna před vydáním EZR. Tato podmínka má dvě alternativy. V případech, kdy je EZR vydán za účelem trestního stíhání, musí být možné dotčená jednání podle práva vystavujícího členského státu potrestat trestem odnětí svobody nebo ochranným opatřením spojeným s odnětím osobní svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně 12 měsíců. Alternativně, byl-li již rozsudkem uložen trest nebo nařízeno ochranné opatření, a EZR je proto vydáván za účelem výkonu, musí být tento trest v délce nejméně čtyř měsíců.

23.

V projednávaném případě předkládající soud konstatoval, že posledně uvedená alternativa byla splněna. Již uložený trest je delší než čtyři měsíce.

24.

Jakmile je splněna podmínka čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí, stanoví čl. 2 odst. 2 a čl. 2 odst. 4 dva „režimy“. Na jedné straně obsahuje čl. 2 odst. 2 seznam trestných činů, za jejichž spáchání musí být osoba předána na základě EZR bez ověření oboustranné trestnosti. Na druhé straně čl. 2 odst. 4 stanoví, že u jiných trestných činů než uvedených v čl. 2 odst. 2, může být vyžadováno ověření oboustranné trestnosti. Ustanovení čl. 2 odst. 3 představuje „bránu“ mezi oběma výše uvedenými režimy. Stanoví možnost rozšířit seznam trestných činů v čl. 2 odst. 2 jednomyslným rozhodnutím Rady, a tím fakticky přesunout trestné činy z režimu podle čl. 2 odst. 4 do režimu podle čl. 2 odst. 2.

25.

Článek 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí stanoví dvě kumulativní podmínky ( 3 ). Zaprvé musí dotčený trestný čin spadat do jedné z 32 kategorií trestných činů uvedených v tomto ustanovení. Článek 2 odst. 2 objasňuje, že pro použití těchto kategorií je relevantní vymezení trestného činu podle práva vystavujícího členského státu. Zadruhé musí být možné dotčený trestný čin ve vystavujícím členském státě potrestat trestem odnětí svobody nebo ochranným opatřením spojeným s odnětím osobní svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně tří let.

26.

Zúčastněné strany, které v projednávané věci předložily svá vyjádření, mají opačný názor na výklad této druhé podmínky, na kterou se budu odkazovat jako na „podmínku týkající se délky trestu“.

27.

Vyžádaná osoba a Komise tvrdí, že rozhodným právem pro posouzení druhé podmínky v čl. 2 odst. 2 je právo, jež se použilo na vyžádanou osobu v trestní věci. V projednávané věci se jedná o znění španělského trestního zákoníku před rokem 2015, které se použije na skutkový stav věci a které bylo ve skutečnosti použito vnitrostátními soudy ve vystavujícím členském státě za účelem uložení trestu vyžádané osobě, jehož výkon je nyní požadován.

28.

Španělská a belgická vláda, jakož i Procureur-generaal (generální prokurátor) naopak tvrdí, že rozhodným okamžikem pro toto posouzení je okamžik vydání EZR. V projednávaném případě by se jednalo o právní úpravu, jež nabyla účinnosti po novelizaci španělského trestního zákoníku v roce 2015, kterým byla zvýšena maximální trestní sazba za trestný čin schvalování terorismu a znevažování či ponižování jeho obětí ze dvou na tři roky.

29.

K zodpovězení otázek položených předkládajícím soudem je třeba analyzovat znění, kontext a účel čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí.

30.

Znění čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí neposkytuje přesvědčivou odpověď na otázky položené předkládajícím soudem. Toto ustanovení se totiž pouze obecně zmiňuje o „níže [uvedených trestných činech], které lze ve vystavujícím členském státě potrestat trestem odnětí svobody nebo ochranným opatřením spojeným s odnětím osobní svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně tři roky a které jsou vymezeny právem tohoto členského státu […]“ ( 4 ). Přesný okamžik, kdy lze tyto trestné činy za těchto podmínek potrestat, není tedy výslovně stanoven.

31.

Navzdory této neurčitosti se španělská a belgická vláda, jakož i Procureur-generaal (generální prokurátor) opírají o argumenty vycházející ze znění tohoto ustanovení, aby podpořili své tvrzení, podle něhož je právním rámcem pro posouzení druhé podmínky čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí právo vystavujícího členského státu platné v době vydání EZR.

32.

Tyto zúčastněné strany tvrdí, že použití přítomného času ve výrazu „lze […] potrestat“ v čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí naznačuje, že rozhodným okamžikem je okamžik vydání EZR.

33.

Takovou argumentaci nepovažuji za přesvědčivou. Použití přítomného času samo o sobě a v poměrně generické a neutrální formě lze sotva považovat za určující pro výklad čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí. Právní jazyk běžně používá přítomný čas ke stanovení obecných práv nebo povinností, aniž tím určuje nebo jakýmkoli způsobem omezuje časovou působnost takových ustanovení.

34.

Toto tvrzení lze navíc okamžitě vyvrátit, vezmou-li se v úvahu ostatní ustanovení rámcového rozhodnutí. Jak připustila španělská vláda na jednání, čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí, který obdobně odkazuje na „jednání, [která] lze podle práva vystavujícího členského státu potrestat“, je třeba chápat tak, že odkazuje na právo, jež se skutečně použije na trestní věc, v jejímž kontextu je vydán EZR, a nikoli na právo, jež se použije později při vydání zatýkacího rozkazu.

35.

V tomto ohledu belgická vláda na jednání uvedla, že ačkoli čl. 2 odst. 1 i čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí odkazují na stejný pojem „lze potrestat“, musí být tato ustanovení vykládána odlišně, jelikož čl. 2 odst. 1 odkazuje na jednání a čl. 2 odst. 2 na trestné činy.

36.

Toto tvrzení patrně naznačuje, že odkaz v čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí na jednání, která lze potrestat, spojuje výklad tohoto ustanovení s konkrétními trestnými jednáními, o která se jedná v daném případě, což by znamenalo, že relevantním právem je právo, jež se použije na tato jednání. A naopak, skutečnost, že čl. 2 odst. 2 abstraktně odkazuje na trestné činy, které lze potrestat, by znamenala, že okamžik, který by měl být zohledněn, je okamžik vydání EZR. Jinými slovy, ustanovení by měla být vykládána tak, že odkazují na různé časové okamžiky, protože čl. 2 odst. 1 odkazuje na „jednání“, a nikoli na „trestné činy“ jako v případě čl. 2 odst. 2.

37.

Domnívám se, že tento argument nemůže obstát. Použití stejného výrazu „lze potrestat“ v odstavci 1 i 2 článku 2 rámcového rozhodnutí obvykle naznačuje, že by tyto odstavce měly být vykládány stejným způsobem. Argument proti tomuto výkladu, který byl právě nastíněn, je založen na poněkud zvláštní úvaze a contrario, která se opírá o skutečnost, že pojem „lze potrestat“ se používá k označování dvou různých podstatných jmen („jednání“ a „trestné činy“). Z logiky fungování rámcového rozhodnutí ( 5 ), která je dále vysvětlena v další části ( 6 ), však vyplývá, že použití různých podstatných jmen spíše vyplývá ze systémové interakce mezi čl. 2 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí.

38.

Výklad vycházející čistě ze znění čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí tak zůstává nejednoznačný. Z tohoto důvodu je nutné se zabývat systematickými a účelovými argumenty.

39.

Výklad, podle kterého je relevantním právem pro posouzení podmínek v čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí právo, jež se použije na konkrétní případ, podporují tři typy úvah: i) vnitřní systém samotného článku 2; ii) širší systém rámcového rozhodnutí, je-li článek 2 posuzován ve spojení s čl. 8 odst. 1 a formulářem v příloze rámcového rozhodnutí a iii) obecná logika a funkčnost systému EZR jako celku.

40.

Článek 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí stanoví jako základní podmínku, že EZR lze vydat pouze a) v případech jednání, která lze podle práva vystavujícího členského státu potrestat trestem odnětí svobody nebo ochranným opatřením spojeným s odnětím osobní svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně 12 měsíců, nebo b) byl-li již rozsudkem uložen trest nebo nařízeno ochranné opatření, v případě trestu nebo ochranného opatření v délce nejméně čtyř měsíců. Jak připouští belgická a španělská vláda, je obtížné si představit, jak by bylo možné posoudit délku trestů, které jsou v něm uvedeny, aniž by se zohlednilo právo, které se na daný případ skutečně použije. Ještě zjevnější je to v případě písmena b), kde již byl rozsudkem uložen trest, jako tomu bylo v projednávaném případě.

41.

Jakmile se určí, že referenčním okamžikem pro posouzení podmínek v čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí je v projednávané věci právo vystavujícího členského státu, jež se použilo v rozsudku, kterým byl uložen trest, bude zřejmé, že použití odlišného přístupu pro účely posouzení čl. 2 odst. 2 by vedlo ke zcela rozdílným přístupům k relevantní právní úpravě ve vystavujícím členském státě v rámci stejného ustanovení unijního práva a případně v rámci stejného řízení na vnitrostátní úrovni.

42.

Argument, jenž vychází ze znění a opírá se o skutečnost, že čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí odkazuje na „jednání“, zatímco čl. 2 odst. 2 na „trestné činy“, nestačí na podporu názoru, podle kterého uvedená ustanovení odkazují na různé časové okamžiky za účelem posouzení relevantního právního rámce vystavujícího členského státu ( 7 ). Systematický výklad článku 2 ukazuje, že existují další důvody pro použití různých pojmů „jednání“ a „trestné činy“ v odstavcích 1 a 2 tohoto ustanovení. Odkaz na „jednání“ v čl. 2 odst. 1 zcela zapadá do celkové struktury článku 2, který zahrnuje EZR vydávané se dvěma cíli: stíhání a výkon soudních rozhodnutí. Pokud jde o stíhání, čl. 2 odst. 1 logicky odkazuje na „jednání, [která] lze […] potrestat“, zatímco pokud jde o výkon, odkazuje na „[rozsudek, kterým byl] uložen trest“. Článek 2 odst. 2 používá odlišnou a neutrálnější terminologii „trestné činy, které lze […] potrestat“, protože zahrnuje oba typy situací, ve kterých může být EZR vydán (za účelem stíhání i výkonu).

43.

Důvod, proč čl. 2 odst. 2 odkazuje na „trestné činy“, a nikoliv na „jednání“, tedy nemá nic společného s přáním normotvůrce stanovit různé časové rámce pro posouzení podmínek stanovených v jednotlivých odstavcích jednoho a téhož ustanovení. Skutečnost, že se čl. 2 odst. 2 zaměřuje na „trestné činy“, se dá lépe vysvětlit tím, že cílem tohoto ustanovení je stanovit seznam trestných činů, u nichž je upuštěno od požadavku oboustranné trestnosti, ať už v situaci stíhání, nebo výkonu. V této souvislosti je jen logické, že jeho znění odkazuje na „trestné činy, které lze […] potrestat“.

44.

Procureur-generaal (generální prokurátor) uvedl na jednání další systematický argument, a to, že čl. 2 odst. 4 rámcového rozhodnutí vede vykonávající členský stát k tomu, aby provedl posouzení požadavku oboustranné trestnosti podle toho, co je stanoveno v jeho právním řádu v době výkonu EZR.

45.

Tento argument je zajisté platný v rámci posouzení požadovaného podle čl. 2 odst. 4, pokud jde o vykonávající členský stát. Nevidím však žádnou možnou analogii s požadavky v čl. 2 odst. 2, pokud jde o vystavující členský stát.

46.

Článek 2 odst. 4 rámcového rozhodnutí stanoví možnost odmítnout výkon EZR, pokud jde o jednání, které vykonávající členský stát nepovažuje za morálně nesprávné, a nepředstavuje tedy v jeho právním řádu trestný čin ( 8 ). Otázka relevantního práva ve vykonávajícím členském státě tedy souvisí s logikou posuzování kritérií pro uznání z pohledu vykonávajícího členského státu. To žádným způsobem neovlivňuje požadavky právního referenčního rámce ve vystavujícím členském státě. Jinými slovy, posouzení právního rámce relevantního pro čl. 2 odst. 4 se týká pravidel vykonávajícího členského státu, která se z podstaty věci nepoužijí na daný případ, ale která se použijí jako měřítko pro oboustrannou trestnost jako podmínku uznání. Naopak, stejně jako čl. 2 odst. 1, se čl. 2 odst. 2 opírá o právní rámec vystavujícího členského státu, který tvoří základ soudního rozhodnutí, jež má být uznáno výkonem EZR.

47.

Pro vykonávající členský stát je jednou věcí ověřit oboustrannou trestnost na základě posouzení morálních norem vyjádřených v jeho trestněprávních předpisech v době výkonu EZR. Zcela jinou věcí je pro vystavující členský stát vydat EZR v rámci zvláštního zjednodušeného režimu odkazem na právní předpisy, které se na dotčené trestné činy nepoužijí a které obsahují odlišné posouzení závažnosti trestného činu ve formě vyšší trestní sazby, než je sazba uložená rozsudkem, jenž je podkladem pro EZR.

48.

Konečně španělská vláda uvádí další argument. Tvrdí, že jakýkoli výklad, který by byl v rozporu s výkladem, který podporuje, by znamenal, že pokud by unijní normotvůrce přidal více trestných činů do seznamu v čl. 2 odst. 2 podle čl. 2 odst. 3, nebylo by možné vykonat EZR týkající se skutkových okolností a rozsudků, které předcházely této nové právní úpravě.

49.

Nevidím relevanci tak vysoce spekulativního argumentu. Přidání nových trestných činů do seznamu v čl. 2 odst. 2 v budoucnu by skutečně mohlo vést k problémům s časovou působností. Tyto otázky by se však v uvedené fázi musely řešit komplexním a průřezovým způsobem, neboť by byla ve hře řada obecných ustanovení a podmínek rámcového rozhodnutí ( 9 ). Takové problémy nelze řešit dopředu pouze s ohledem na jednu z kategorií potenciálně dotčených otázek. Zároveň by takovéto potenciální problémy neměly zkreslovat výklad obecné podmínky rámcového rozhodnutí ve věci, která s touto problematikou vůbec nesouvisí, jako je projednávaný případ.

50.

Komise v podstatě tvrdí, že formulář v příloze rámcového rozhodnutí, ve spojení s čl. 8 odst. 1 tohoto rozhodnutí, podporuje názor, že relevantním právem pro posouzení podmínky týkající se délky trestu v čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí je právo, jež se skutečně použije ve věci, ve které je požadováno předání.

51.

Článek 8 odst. 1 rámcového rozhodnutí upřesňuje obsah EZR a stanoví hlavní požadavky, které musí být dodrženy, má-li být EZR platný ( 10 ). Stanoví, že EZR musí obsahovat v souladu s formulářem v příloze různé typy údajů, jako například a) totožnost a státní příslušnost vyžádané osoby; b) kontaktní údaje vystavujícího justičního orgánu; c) údaj o tom, zda existuje vykonatelný rozsudek, zatýkací rozkaz nebo jiné vykonatelné soudní rozhodnutí se stejným účinkem v oblasti působnosti článků 1 a 2; d) povahu a právní kvalifikaci trestného činu, zejména s ohledem na článek 2; e) popis okolností, za kterých byl trestný čin spáchán; f) uložený trest, existuje-li pravomocný rozsudek, nebo stanovené trestní sazby pro daný trestný čin podle práva vystavujícího členského státu a g) pokud možno, jiné následky trestného činu.

52.

Formulář v příloze rámcového rozhodnutí obsahuje různé rámečky, které je třeba vyplnit. Rámečky neodpovídají přesně konkrétním pododstavcům čl. 8 odst. 1, ale zahrnují stejné údaje.

53.

Rámečky b), c) a e) ve formuláři v příloze ukazují, že se požadované údaje vztahují ke konkrétnímu případu. Podle rámečku b) musí vystavující justiční orgán poskytnout konkrétní údaje o rozhodnutí, na němž je zatýkací rozkaz založen. V rámečku c) uvede tento orgán délku trestu, včetně 1) „horní hranice sazby trestu odnětí svobody nebo maximální doby ochranného opatření spojeného s omezením osobní svobody, které lze uložit za trestný čin (trestné činy)“, a 2) délky uloženého trestu odnětí svobody nebo nařízeného ochranného opatření spojeného s omezením osobní svobody a zbývající části trestu, která má být vykonána.

54.

Skutečnost, že dodržení podmínek stanovených v čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí je nutně spojeno s právem, jež se na danou věc použije, je ještě zjevnější v rámečku e). V tomto rámečku má vystavující justiční orgán poskytnout údaje týkající se trestných činů, včetně „popisu okolností, za kterých byl trestný čin nebo trestné činy spáchány, včetně doby, místa a míry účasti vyžádané osoby na trestných činech“, jakož i „povahy a právní kvalifikace trestného činu (trestných činů) a použitelných ustanovení právních předpisů“. Ihned poté rámeček e) formuláře reprodukuje seznam 32 trestných činů v čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí a uvádí, že: „pokud to přichází v úvahu, zaškrtněte jeden, popřípadě více z následujících trestných jednání, které lze ve vystavujícím členském státě potrestat trestem odnětí svobody nebo ochranným opatřením spojeným s omezením osobní svobody s horní hranicí sazby nebo délkou trvání nejméně tři roky a které jsou vymezeny právem vystavujícího členského státu“.

55.

Bylo by v rozporu s veškerou logikou vyžadovat, aby vystavující justiční orgán vyplnil rámeček e) právními předpisy, jež se použily na daný případ a ihned poté vyplnil rámeček e) bod I s použitím odlišných právních předpisů, které se na daný případ nepoužily.

56.

Z těchto úvah Komise vyvozuje závěr, že vystavující justiční orgán nemůže při poskytování údajů odkazovat na přísnější sankce, než jsou sankce použitelné na daný trestní případ.

57.

Sdílím názor Komise.

58.

Jak čl. 8 odst. 1 rámcového rozhodnutí, tak údaje konkrétně požadované ve formuláři v příloze tohoto rozhodnutí za účelem splnění požadavků uvedeného článku směřují k témuž závěru: všechny údaje, které musí být v EZR uvedeny, se specificky týkají konkrétních jednání, trestných činů, soudních rozhodnutí a trestů ve skutečné trestní věci.

59.

To je zejména případ rámečku e) formuláře v příloze. V souladu s čl. 8 odst. 1 písm. d) rámcového rozhodnutí musí být rámeček e) vyplněn tak, aby poskytoval podrobnosti o trestném činu pro účely použití článku 2. V rámečku e) se výslovně vyžaduje, aby byly poskytnuty údaje o trestných činech, na které se zatýkací rozkaz „vztahuje“, a popis okolností, za kterých byl spáchán trestný čin nebo trestné činy, jakož i údaje týkající se „povahy a právní kvalifikace trestného činu a použitelných ustanovení právních předpisů“ ( 11 ).

60.

Není pochyb o tom, že se tyto požadavky týkají specifických právních předpisů použitelných na trestné činy, na něž se zatýkací rozkaz vztahuje, a které odpovídají skutečným okolnostem, které musí být rovněž popsány v rámečku e). Bylo by opět, mírně řečeno, kontra intuitivní se radikálně odchýlit od této logiky, pokud jde konkrétně o bod I rámečku e), a chápat tak odkaz na „[trestná] jednání, [která] lze […] potrestat trestem odnětí svobody nebo ochranným opatřením spojeným s omezením osobní svobody s horní hranicí sazby nebo délkou trvání nejméně tři roky a [která] jsou [vymezena] právem vystavujícího členského státu“, jako odkaz na pozdější právo, které se nepoužije na trestné činy, na které se EZR vztahuje.

61.

Na jednání došlo k diskusi ohledně výkladové hodnoty formuláře v příloze. Podle mého názoru v tomto bodě existuje omezený prostor pro argumentaci. Pokud přílohy tvoří nedílnou součást právního aktu, k němuž jsou připojeny, jsou relevantní pro výklad ustanovení, kterým odpovídají ( 12 ). Judikatura Soudního dvora jasně potvrzuje tuto výkladovou hodnotu přesně ve spojení s formulářem v příloze rámcového rozhodnutí ( 13 ). Tato příloha obsahuje zvláštní formulář, jejž musí vystavující justiční orgány vyplnit s uvedením v něm konkrétně požadovaných údajů ( 14 ).

62.

Kromě toho žádný rozpor mezi ustanoveními přílohy obsahujícími formulář EZR a právními ustanoveními rámcového rozhodnutí v tomto ohledu neexistuje. Naopak, specifická povaha údajů požadovaných ve formuláři v příloze, a zejména v rámečku e), dále podporuje (podle mého názoru zcela jasný) závěr, který lze vyvodit z čl. 8 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí, jak již bylo uvedeno.

63.

Procureur-generaal (generální prokurátor) a belgická vláda na jednání uvedli, že bod 1 rámečku c) formuláře, který odkazuje na „horní hranici sazby trestu odnětí svobody nebo maximální dobu ochranného opatření spojeného s omezením osobní svobody, které lze uložit za trestný čin (trestné činy)“, nemusí být vyplněn, pokud je EZR vydán za účelem výkonu, ale pouze v případě, že je vydán za účelem stíhání.

64.

Je pravda, že existuje-li pravomocný rozsudek, tento rámeček přílohy ve spojení s čl. 8 odst. 1 písm. f) vyžaduje, aby vystavující justiční orgán poskytl pouze údaje o uloženém trestu ( 15 ). Údaje o trestních sazbách, na které se odkazuje v bodě 1 rámečku c) formuláře, se tedy jeví jako nezbytné pouze v případě, že takový rozsudek neexistuje a EZR je vydáván za účelem stíhání ( 16 ).

65.

Na chvíli ponechám stranou rámeček e) ( 17 ), který znovu, pokud bude vykládán společně s rámečkem c), rozptýlí pochybnosti vyjádřené Procureur-generaal (generální prokurátor) a belgickou vládou. I když se však zaměříme pouze na bod 1 rámečku c), nelze ze skutečnosti, že údaje o trestních sazbách nemusí být do tohoto rámečku doplněny, byl-li již rozsudkem uložen trest, vyvodit, že se relevantní právo pro posouzení požadavků v čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí liší od práva, které se ve věci skutečně použije.

66.

Je pravda, že Soudní dvůr v rozsudku Piotrowski ( 18 ) spojoval skutečnost, že některé údaje nejsou vyžadovány článkem 8 odst. 1 rámcového rozhodnutí nebo formulářem v příloze, s výkladovými důsledky. Důvody, proč byly s touto skutečností v daném případě takové výkladové důsledky spojeny, však v projednávaném případě neexistují.

67.

V rozsudku Piotrowski se jednalo o posouzení jednoho z důvodů pro povinné odmítnutí výkonu EZR ( 19 ). V této souvislosti je velmi logické, že odmítnutí může být založeno pouze na údajích, které jsou skutečně k dispozici vykonávajícímu justičnímu orgánu prostřednictvím formuláře. Naopak se projednávaná věc netýká důvodu pro odmítnutí. Týká se jednoho z požadavků na použití režimu neověřování oboustranné trestnosti podle čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí. Pokud není tento požadavek splněn, EZR lze stále vykonat, avšak pouze v rámci režimu podle čl. 2 odst. 4.

68.

Navíc skutečnost, že údaje o maximální délce trestu, kterou lze uložit za trestný čin, nejsou v projednávaném případě formulářem v příloze rámcového rozhodnutí výslovně vyžadovány, protože trest již byl uložen, nevede k závěru, že referenčním okamžikem pro účely čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí proto musí být právo použitelné v době vydání EZR. Logickým závěrem výkladu, který této skutečnosti připisuje takovou váhu, je spíše to, že jelikož údaje nejsou v tomto případě formulářem vyžadovány, nelze podmínky uvedené v samotném čl. 2 odst. 2 použít. Tento výklad by však učinil zbytečnou podmínku týkající se délky trestu v čl. 2 odst. 2.

69.

V tomto tkví obecný strukturální problém tohoto argumentu. Vykládá obsah kritéria, které má vystavující justiční orgán použít s ohledem na čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí, jako funkci skutečnosti, že vykonávající justiční orgán nemůže takové kritérium ověřit. Vzájemná důvěra je však založena na opačném předpokladu: modus operandi rámcového rozhodnutí usiluje o rovnováhu mezi vzájemnou důvěrou na jedné straně a minimální zbytkovou kontrolou na straně druhé. Vystavujícím orgánům je dána důvěra za předpokladu, že striktně dodržují hmotněprávní požadavky, na nichž je založen systém EZR. Platí to tím spíše v kontextu čl. 2 odst. 2, kde vzájemná důvěra funguje na nejvyšší úrovni a zamezuje ověření oboustranné trestnosti, pokud jde o zvláště závažné trestné činy. Kromě toho nelze důvěru prosazovat až do té míry, aby bránila vykonávajícímu justičnímu orgánu v ověření dodržování podmínek v čl. 2 odst. 2, pokud důkazy, které má k dispozici, vedou takový justiční orgán k pochybnostem.

70.

Jinými slovy, skutečnost, že se čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí opírá o systém vlastního prohlášení, kde je stanoven pouze minimální a prima facie přezkum vykonávajícím justičním orgánem ( 20 ), neznamená, že základní kritéria, která má vystavující justiční orgán použít, nepodléhají žádným pravidlům. Opak je pravdou: existují pouze dvě podmínky, ale vystavující členský stát musí obě tyto podmínky striktně dodržovat ( 21 ).

71.

Předchozí diskuse odhaluje, že existují pádné důvody, jak logické, tak systémové povahy, které vyplývají z rámcového rozhodnutí, k odmítnutí výkladu, který by oddělil právo skutečně použitelné na trestní věc, ve které je požadováno předání, od referenčního práva pro účely čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí.

72.

Existují přinejmenším dva další argumenty týkající se širšího fungování a funkčnosti systému EZR, které si zaslouží zmínku.

73.

Zaprvé je nespornou výhodou výkladu čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí v tom smyslu, že odkazuje na právo skutečně použitelné na danou věc, to, že poskytuje předvídatelný a stabilní referenční rámec.

74.

Naproti tomu konkurenční výklad, který hájí španělská a belgická vláda, jakož i Procureur-generaal (generální prokurátor), by při aplikaci článku 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí mohl být spojen s nebezpečím, že se z právního rámce, který je základem pro EZR, stane pohyblivý terč. Znamenalo by to, že právní rámec zohledňovaný podle čl. 2 odst. 2 by mohl být potenciálně opakovaně měněn. To by mohlo vést k tomu, že by byly vydávány následné EZR s odkazem na různá ustanovení vnitrostátního práva nebo různá znění téhož ustanovení v závislosti na měnícím se právním kontextu vystavujícího členského státu, který by se mohl postupně lišit od skutečného právního kontextu použitelného na trestní věc. S výjimkou (vnitrostátních) pravidel o promlčecích lhůtách by neexistovala žádná omezení pro možnost znovu vydávat EZR týkající se týchž trestných činů v různých právních rámcích. Lze si tedy snadno představit po sobě jdoucí EZR vydávané v průběhu let, které se týkají týchž skutků, jež zůstávají trestné podle týchž ustanovení, ale které poukazují na odlišný právní režim v rámcovém rozhodnutí pokaždé, když se vnitrostátní právo změní.

75.

Vnitřní nestabilita takového referenčního rámce by byla dále umocněna skutečností, že okamžik vydání EZR může záviset na různých skutkových faktorech a v praxi různých členských států není jednotný ( 22 ).

76.

Spojením těchto dvou časových proměnných by se fungování systému stalo nepředvídatelnou partií biliardu, ve které by bylo obtížné, ne-li nemožné, ověřit, zda podmínky čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí jsou (nebo budou) splněny.

77.

Neexistence pevného a objektivního okamžiku určujícího právo, kterým by se řídilo splnění podmínek čl. 2 odst. 2 ve vystavujícím členském státě, by mohla vést k taktickým rozhodnutím, včetně odložení vydání EZR s ohledem na nastávající právní změny, které by mohly umožnit použití čl. 2 odst. 2 namísto čl. 2 odst. 4. Účelem rozumně navrženého pravidla by však mělo být spíše motivovat vnitrostátní justiční orgány k opačnému chování, zejména pak k tomu, aby žádaly o předání osoby rychle a včas. Kromě toho v čistě hypotetickém scénáři by nebylo možné zcela vyloučit možnost zneužití časových pravidel vymezených tímto způsobem, neboť by bylo možné následně měnit hranice trestů podle vnitrostátního práva s cílem dosáhnout nebo usnadnit předání konkrétních vyžádaných osob.

78.

S ohledem na všechny tyto úvahy pouze výklad čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí v tom smyslu, že odkazuje na právo použitelné na skutkový stav daného případu, nabízí jednoduchý, jasný a předvídatelný právní rámec, který je stanoven právem skutečně použitelným na věc, ve které byl vydán EZR. S možnou (a jedinou) výjimkou následných změn vnitrostátního trestního práva, které by byly pro obžalovaného příznivější, v důsledku čehož by se uplatnila zásada lex mitior, by tento referenční rámec zůstal neměnný a stabilní.

79.

Zadruhé výklad, který hájí španělská a belgická vláda, jakož i Procureur-generaal (generální prokurátor), by vedl k spíše kontraintuitivní situaci, která by bránila bezproblémovému fungování systému EZR v jednom dalším ohledu.

80.

Článek 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí se vztahuje na EZR vydaná pro účely výkonu a stíhání. Vykonávající justiční orgány by se tak mohly potýkat se situacemi, ve kterých by právní ustanovení uváděná vystavujícím justičním orgánem pro účely vyplnění rámečku e), mohla být v rozporu s údaji uvedenými v bodě 1 rámečku c) nebo s doplňujícími údaji uvedenými v rámečku f) ( 23 ). Mohlo by dokonce existovat riziko, že by se vystavující justiční orgán dovolával v různých částech samotného rámečku e) různých ustanovení. V této situaci by vykonávající justiční orgány, které by byly konfrontovány s různými právními rámci uvedenými v jednom a tomtéž EZR, mohly mít důvodné pochybnosti o dodržování podmínek čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí a pravděpodobně by považovaly za nutné žádat vystavující justiční orgán o doplňující informace ( 24 ). To by ohrozilo bezproblémové fungování systému EZR, ve kterém by dodatečné žádosti o informace podle čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí měly být, jak správně uvádí španělská vláda, spíše výjimkou než pravidlem ( 25 ).

81.

Předchozí diskusi lze shrnout do následující upřímné otázky: Proč hledat kontraintuitivní výklad čl. 2 odst. 2, který způsobuje systémové problémy, když použití maximální trestní sazby skutečně použitelné na daný případ jakožto referenčního okamžiku nabízí mnohem logičtější, rozumnější, předvídatelnější a praktičtější řešení? Jediný zbývající argument v tomto ohledu, který zní ze strany španělské i belgické vlády, se týká účinnosti, a budu se jím nyní zabývat.

82.

Rámcové rozhodnutí je vlajkovou lodí vzájemné důvěry v soudní spolupráci EU v trestních věcech. Mělo nahradit multilaterální systém vydávacích řízení a usnadnit předávání vyžádaných osob mezi členskými státy vytvořením nového zjednodušeného a účinnějšího systému soudní spolupráce založeného na vzájemné důvěře. Jeho jasným cílem je usnadnit a urychlit soudní spolupráci. Vzhledem k tomu, že zásada vzájemného uznávání je základním kamenem tohoto nástroje, měly by vykonávající justiční orgány vykonávat EZR jako obecné pravidlo a odmítnout výkon pouze z důvodů pro odmítnutí výkonu uvedených v rámcovém rozhodnutí, které jsou taxativní a musí být vykládány striktně ( 26 ).

83.

Teleologický argument předložený belgickou a španělskou vládou se opírá o tuto ustálenou judikaturu, aby podpořil jejich výklad čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí, podle kterého by použití práva platného ve vystavujícím členském státě v době vydání EZR nejlépe sloužilo cílům rámcového rozhodnutí.

84.

Domnívám se, že v tomto ohledu je třeba objasnit 3 věci.

85.

Zaprvé účinnost rámcového rozhodnutí, chápaná ve smyslu usnadňování předávání v nejvyšší možné míře, není jedinou hodnotou, kterou tento nástroj sleduje. Toto je zřejmé nejen z bodu 12 odůvodnění a čl. 1 odst. 3, které zdůrazňují povinnost ctít základní práva v oblasti EZR, ale také ze skutečnosti, že rámcové rozhodnutí stanoví různé procesní pravidla a záruky, které musí být při provedení a používání systému EZR dodrženy. Pokud by účinnost byla jedinou ústřední hodnotou, které musí být umožněno převyšovat všechny ostatní hodnoty a úvahy, proč tedy mít různé režimy předávání, jež podléhají různým pravidlům a stanoví různé důvody pro odmítnutí?

86.

Zadruhé, a možná ještě důležitější v kontextu projednávané věci, účinnost konkrétního EZR v individuálním případě (individuální účinnost) by se neměla zaměňovat za účinnost rámcového rozhodnutí (strukturální účinnost). Podle mého názoru se judikatura Soudního dvora citovaná oběma vládami týká strukturální účinnosti, konkrétně bezproblémového fungování a funkčnosti systému EZR jako takového. Z výše vysvětlených důvodů ( 27 ) by výklad čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí v tom smyslu, že odkazuje na právo použitelné v době vydání EZR, v daném individuálním případě pravděpodobně usnadnil předání, ale rozhodně by nepodpořil bezproblémové fungování a strukturální účinnost systému EZR jako celku ( 28 ).

87.

Konečně zatřetí výklad, který navrhla belgická a španělská vláda, jakož i Procureur-generaal (generální prokurátor), rovněž ukazuje, proč je obtížné převést účinnost ad hoc v individuálních případech na obecně účinná a funkční pravidla. Kromě práva použitelného na trestní případ a práva použitelného v době vydání EZR, na která se v projednávané věci zaměřují argumenty, by se za relevantní mohly považovat i jiné možnosti, jako je právo použitelné v době skutkového děje (které se nemusí shodovat s právem použitelným na trestní případ z důvodu zásady lex mitior); právo použitelné v době, kdy vykonávající členský stát obdrží EZR; nebo právo použitelné v době, kdy je vydáno rozhodnutí o EZR.

88.

Jakýkoli z těchto různých právních rámců by mohl být v konkrétním případě považován za nejúčinnější za účelem úspěšného zajištění předání vyžádané osoby, v závislosti na klasifikaci a rozsahu trestů, které byly přijaty, a na okolnostech individuálního případu. Pokud se tedy předvídatelnost neomezuje na vědomí, že vystavující justiční orgán má možnost jednoduše si vybrat a zvolit jakýkoli referenční právní rámec, který si přeje pro účely čl. 2 odst. 2, argument založený na účinnosti v individuálním případě jednoduše nevytváří předvídatelný referenční rámec.

89.

Výše uvedené argumenty týkající se znění, kontextu a účelu rámcového rozhodnutí mě vedou k závěru, že to, na co se odkazuje v čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí, je právo, které je skutečně použitelné na danou věc.

90.

Lze dodat, že tento závěr je rovněž v souladu se základními instinkty jakéhokoli (trestního) právníka. Spíše technické argumenty nabízené v tomto případě se nesmí stát příslovečnými stromy, pro které nevidíme les. Obrysy lesa zůstávají pozoruhodně jednoduché: při žádosti o předání určité osoby za konkrétní trestný čin by logicky maximální délka trestu měla být ta, která se vztahuje na konkrétní případ, a nikoli ta, která by se mohla případně použít podle vnitrostátního práva o pár nebo mnoho let později.

91.

Na otázky, které položil Hof van Beroep te Gent (odvolací soud v Gentu), by se proto mělo odpovědět tak, že čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí musí být vykládán v tom smyslu, že pro účely posouzení horní hranice sazby v délce nejméně tři roky obsažené v tomto ustanovení odkazuje na trestněprávní předpisy použitelné ve vystavujícím členském státě na konkrétní trestný čin (trestné činy), na něž se vztahuje EZR.

92.

Podle mého názoru analýza logiky, fungování a struktury čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí provedená v první části tohoto stanoviska poskytuje samostatnou, dostatečnou a přesvědčivou odpověď na otázky vznesené předkládajícím soudem. Nemyslím si, že by zásada legality měla na tento závěr jakýkoliv dopad. Vzhledem k tomu, že však na tuto zásadu zúčastněné strany poukázaly a vedly o ní rozsáhlé diskuse, uvedu v zájmu jasnosti a úplnosti několik závěrečných poznámek týkajících se dopadů zásady legality na projednávaný případ.

93.

Vyžádaná osoba se ve svých písemných vyjádřeních dovolává argumentů založených na zásadě legality. Podle jejího názoru se zásada legality vztahuje na výkon EZR. Belgická a španělská vláda, jakož i Procureur-generaal (generální prokurátor) s tímto postojem nesouhlasí. Podle definice zásady legality v judikatuře Soudního dvora, s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), se však v tomto případě zásada legality nepoužije. Ačkoli se písemná vyjádření Komise opírají o úvahy související se zásadou legality, Komise na jednání změnila své stanovisko a uvedla, že zásada legality není pro účely výkladu čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí relevantní.

94.

Podle judikatury Soudního dvora „zásada zákonnosti trestných činů a trestů (nullum crimen, nulla poena sine lege), jak je zakotvena zejména v čl. 49 odst. 1 první větě Listiny [základních práv Evropské unie], jež je zvláštním vyjádřením obecné zásady právní jistoty, stanoví, že nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem“ ( 29 ). Zásada legality tedy vyžaduje, aby unijní právní předpisy jasně definovaly trestné činy a tresty, které jsou za ně ukládány. Tento požadavek je splněn, „pokud jednotlivec má možnost se z textu příslušného ustanovení – a v případě potřeby z výkladu, který k němu podaly soudy – dozvědět, za jaká jednání a opomenutí mu vzniká trestněprávní odpovědnost“ ( 30 ). Zásada zákazu zpětné účinnosti trestního práva „brání zejména tomu, aby soud mohl v průběhu trestního řízení uložit trestní sankci za chování, které nebylo zakázáno vnitrostátním pravidlem přijatým před spácháním trestného činu, ze kterého je obviňován, nebo aby byl zpřísněn režim trestněprávní odpovědnosti osob, s nimiž je takové řízení vedeno“ ( 31 ).

95.

Španělská a belgická vláda, jakož i Procureur-generaal (generální advokát) tvrdí, že v projednávaném případě výklad čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí, který podporují, neznamená, že je zásada legality porušena. Důvodem je to, že není nijak ovlivněno ani vymezení chování, které představuje trestný čin, ani použitelný trest. Odkaz na právo použitelné v době vydání EZR nemění právo použitelné na trestní věc. Použilo by se pouze pro účely uplatnění nástroje soudní spolupráce. Tyto vlády tvrdí, že podle judikatury ESLP se zásada legality nevztahuje na případy mezinárodní spolupráce při vymáhání trestních sankcí.

96.

S tím souhlasím. Podle judikatury ESLP by okolnosti projednávané věci nespadaly pod ochranu článku 7 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „EÚLP“). Tato judikatura sice připouští, že není zcela jednoznačný rozdíl mezi „trestem“ (tedy „hmotněprávním aspektem“, který musí spadat pod čl. 7 odst. 1 EÚLP) a opatřením, které se týká výkonu takového trestu (což je spíše „procesní aspekt“) ( 32 ). Judikatura ESLP však soustavně uvádí závěr, že uplatňování různých nástrojů mezinárodní spolupráce při vymáhání trestních sankcí se netýká samotného trestu, nýbrž jeho výkonu, a proto zůstává mimo oblast působnosti článku 7 EÚLP.

97.

Například ve věci Szabó v. Švédsko ESLP rozhodl, že žádný problém v souvislosti s článkem 7 EÚLP nevznikl, přestože v době, kdy se žalobce dopustil trestného činu, ještě nebyl dodatkový protokol k Úmluvě o předávání odsouzených osob ( 33 ) Švédskem ratifikován a předání mělo negativní důsledky pro jeho podmíněné propuštění. ESLP rozhodl, že předání žalobce nebo konkrétně ustanovení o podmíněném propuštění – která byla v Maďarsku přísnější než ve Švédsku – nelze považovat za „sankci“ ve smyslu článku 7 EÚLP, protože otázky podmíněného propuštění se týkaly výkonu trestu ( 34 ). ESLP potvrdil stejný přístup, pokud jde o rámcové rozhodnutí, když měl za to, že „předání […] [není] trestem uloženým […] za spáchání trestného činu, ale postupem, jehož cílem je umožnit výkon rozsudku vydaného v [jiném členském státě]“ ( 35 ).

98.

V souladu s tímto přístupem ESLP nepovažuje za problematickou skutečnost, že se na spáchané trestné činy nebo na rozsudky vynesené před jejich vstupem v platnost v daném státě použijí různé nástroje mezinárodní spolupráce ( 36 ). Tento přístup byl potvrzen i ve vztahu k EZR ( 37 ).

99.

Tato koncepce zásady legality inspirovala také judikaturu Soudního dvora v oblasti EZR. V rozsudku Advocaten voor de Wereld Soudní dvůr prohlásil, že skutečnost, že čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí upouští od ověření oboustranné trestnosti, neznamená porušení zásady legality, protože vymezení trestných činů a použitelných trestů i nadále spadá do pravomoci práva vystavujícího členského státu ( 38 ). Tento rozsudek kladl důraz na vzájemnou důvěru a na skutečnost, že vystavující členský stát by měl zajistit dodržování zásady legality.

100.

Zdá se tedy, že podle judikatury Soudního dvora i ESLP by zohlednění práva vystavujícího členského státu v době vydání EZR pro účely posouzení podmínky týkající se délky trestu v čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí neporušilo zásadu legality zakotvenou v článku 49 Listiny základních práv Evropské unie, vykládanou v souladu s působností článku 7 EÚLP. Je tomu tak proto, že takový výklad by v trestním případě nevedl k uložení trestu, který by vystavující členský stát nestanovil v době, kdy byly trestné činy spáchány.

101.

Je však třeba mít na paměti tři další úvahy.

102.

Zaprvé, i při překročení rámce striktního pojetí oblasti působnosti zásady legality, výklad čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí navrženého v bodě 91 tohoto stanoviska rovněž podporuje zohlednění zásady právní jistoty. Tato zásada totiž znamená, že i mimo vymezení trestných činů a trestů v trestním právu v úzkém slova smyslu musí být unijní právní předpisy a vnitrostátní prováděcí právní předpisy určité a jejich uplatnění pro procesní subjekty předvídatelné, zejména pak v oblasti trestního práva. Použití tohoto standardu musí být dodrženo ještě přísněji v případě pravidel, která mohou mít důsledky pro jednotlivce ( 39 ). To platí nejen pro hmotněprávní ustanovení trestního práva, ale také pro jeho procesní ustanovení, jako je rámcové rozhodnutí, které mohou vést ke zbavení svobody vyžádané osoby ( 40 ).

103.

Právě v tomto širším kontextu vyžaduje judikatura v oblasti právní jistoty, aby byly vnitrostátní právní předpisy formulovány jednoznačně, a to nejen proto, aby dotčené osoby mohly jasně a přesně pochopit svá práva a povinnosti, ale také aby umožnily vnitrostátním soudům zajistit jejich uplatňování. Nepředvídatelná situace, která by byla vytvořena výkladem nejednoznačného znění čl. 2 odst. 2 takovým způsobem, že by se právo relevantní pro posouzení podmínky týkající se délky trestu mohlo následně kdykoli změnit, by bylo obtížné sladit s požadavky jasnosti a předvídatelnosti uloženými zásadou právní jistoty.

104.

Zadruhé, ačkoli je pravda, že Soudní dvůr v rozsudku Advocaten voor de Wereld rozhodl, že čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí není v rozporu se zásadou legality, učinil tak na základě toho, že vymezení trestných činů a použitelných trestů „i nadále spadá do pravomoci práva vystavujícího členského státu, které – jak je ostatně uvedeno v čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí – musí ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 EU, a v důsledku toho zásadu legality trestných činů a trestů“ ( 41 ). Požadavky stanovené v tomto ustanovení týkající se kvalifikace trestných činů, jakož i závažnosti těchto trestných činů, odkazem na trestní sazby ve vystavujícím členském státě musí být uplatňován v souladu s nejvyšší úrovní právní jistoty. Tyto požadavky tvoří základ důvěry, která je požadována od vykonávajícího členského státu a na které zcela závisí úspěch rámcového rozhodnutí jako systému.

105.

Konečně z nedávné judikatury Soudního dvora vyplývá, že členské státy mají rozdílný přístup k oblasti působnosti zásady legality ( 42 ). Tyto rozdílné přístupy mohou rovněž rezonovat při jejich zohlednění různých podmínek pro použití nástrojů soudní spolupráce v prostoru svobody, bezpečnosti a práva, zejména rámcového rozhodnutí. Takový výklad sporného ustanovení, jaký zastává španělská a belgická vláda, jakož i Procureur-generaal (generální prokurátor) by mohl být spojen s nebezpečím rozporu s některými vnitrostátními koncepcemi zásady legality v oblasti, kde rámcové rozhodnutí samo o sobě neposkytuje jednoznačnou odpověď ( 43 ).

106.

Po navržení odpovědi na konkrétní otázku položenou předkládajícím soudem se domnívám, že by namísto závěru mohlo být užitečné si připomenout, o čem projednávaná věc, jak byl předložena Soudnímu dvoru, není.

107.

Zaprvé by se mohlo při určitém výkladu zdát, že skutkové okolnosti a právní kontext, z něhož vychází trestní věc ve vystavujícím členském státě, jsou v rozporu se základním právem na svobodu projevu. Věc před Soudním dvorem se nicméně nezabývá takovými záležitostmi ani opodstatněností rozhodnutí o uložení trestů, o jejichž výkon žádá dotčený EZR.

108.

Zadruhé se tento případ rovněž nezabývá posouzením první podmínky, která má vést k použitelnosti čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí: Lze trestný čin „schvalování terorismu a znevažování či ponižování jeho obětí“, jak je definován španělským trestním zákoníkem, automaticky zařadit pod „terorismus“, který je jedním z 32 trestných činů na seznamu v čl. 2 odst. 2?

109.

Zatřetí nemá odpověď na otázky v projednávané věci žádný dopad na ostatní aspekty ovlivňující potenciální úspěch sporného EZR, jako je zohlednění předání za další dva trestné činy, pro které bylo předání požadováno, nebo posouzení kritéria oboustranné trestnosti podle čl. 2 odst. 4 rámcového rozhodnutí, pokud jde o ony tři trestné činy, ze strany vykonávajícího justičního orgánu.

110.

Začtvrté lze rovněž připomenout, že z hlediska možných praktických a systémových důsledků není diskuse o určení relevantního (časově platného) použitelného práva ve vztahu k vystavujícímu členskému státu podle čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí automaticky přenosná na výklad čl. 2 odst. 4 ( 44 ).

111.

Ve světle výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr zodpověděl otázky položené Hof van Beroep te Gent (odvolací soud v Gentu, Belgie) následovně: