1.

Rumunský regulační orgán uložil jednomu podniku sankci za to, že do Maďarska vyvezl část vyráběné elektřiny, aniž ji předem nabídl na domácím trhu prostřednictvím centralizované obchodní platformy, jak vyžadují – podle názoru uvedeného orgánu – vnitrostátní právní předpisy.

2.

Tribunalul București (župní soud v Bukurešti, Rumunsko) se táže, zda vnitrostátní právní úprava uplatněná tímto způsobem obsahuje množstevní omezení vývozu nebo opatření s rovnocenným účinkem, a je tedy neslučitelná s článkem 35 SFEU.

3.

Směrnice 2009/72 obsahuje následující body odůvodnění:

„[…]

4.

Článek 3 („Povinnosti veřejné služby a ochrana zákazníka“) v odstavci 1 stanoví:

„Členské státy zabezpečí na základě svého institucionálního uspořádání, při zohlednění zásady subsidiarity a aniž je dotčen odstavec 2, aby elektroenergetické podniky byly provozovány v souladu se zásadami této směrnice a s cílem dosažení konkurenčního a bezpečného trhu s elektřinou udržitelného z hlediska životního prostředí a aby nebyly diskriminovány z hlediska svých práv nebo povinností.“

5.

Článek 4 („Sledování bezpečnosti dodávek“) stanoví:

„Členské státy zabezpečí sledování bezpečnosti dodávek. Pokud to členské státy považují za vhodné, mohou tímto úkolem pověřit regulační orgány uvedené v článku 35. Toto sledování zahrnuje zejména rovnováhu mezi nabídkou a poptávkou na vnitrostátním trhu, úroveň očekávané budoucí poptávky, předpokládané dodatečné kapacity, které se plánují nebo jsou ve výstavbě, úroveň údržby sítí a opatření na pokrytí poptávky v době špičky a na řešení výpadků jednoho nebo více dodavatelů. […]“.

6.

Článek 36 („Obecné cíle regulačního orgánu“) stanoví:

„Při plnění regulačních úkolů stanovených v této směrnici přijme regulační orgán v rámci svých povinností a pravomocí stanovených v článku 37, a to případně v úzké konzultaci s dalšími příslušnými vnitrostátními orgány, včetně orgánů pro hospodářskou soutěž, a aniž jsou dotčeny jejich pravomoci, veškerá přiměřená opatření k dosažení těchto cílů:

[…]“

7.

Podle článku 37 („Povinnosti a pravomoci regulačního orgánu“) platí:

„1.   Regulační orgán má tyto povinnosti:

[…]

[…]

[…]“

8.

Článek 38 („Regulační režim pro přeshraniční otázky“) stanoví:

„1.   Regulační orgány úzce spolupracují a vzájemně se konzultují a poskytují si navzájem i agentuře jakékoli informace nezbytné pro plnění svých úkolů podle této směrnice. U předávaných informací zajistí přijímající orgán stejnou úroveň důvěrnosti, jaká je vyžadována od orgánu, který informaci poskytl.

[…]

3.   Národní regulační orgány jsou oprávněny uzavírat dohody o vzájemné spolupráci za účelem rozvoje spolupráce v oblasti regulace.

[…]“

9.

Článek 1 („Předmět, oblast působnosti a vztah k jiným právním předpisům Unie“) v odstavci 1 stanoví:

„Toto nařízení stanoví pravidla, která zakazují nekalé praktiky mající dopad na velkoobchodní trhy s energií, která odpovídají pravidlům uplatňovaným na finančních trzích a řádnému fungování velkoobchodních trhů s energií při zohlednění zvláštností těchto trhů. Zajišťuje monitorování velkoobchodních trhů s energií prováděné Agenturou pro spolupráci energetických regulačních orgánů […] v úzké spolupráci s vnitrostátními regulačními orgány a s ohledem na vzájemné vazby mezi systémem pro obchodování s emisemi a velkoobchodními trhy s energií.“

10.

Článek 5 („Určení nominovaných organizátorů trhu s elektřinou v případě oprávněného monopolu na služby obchodování v členském státě“) v odst. 1 prvním pododstavci stanoví:

„Existuje-li v členském státě nebo v nabídkové zóně členského státu v době vstupu tohoto nařízení v platnost na služby obchodování na denním a vnitrodenním trhu již oprávněný monopol, v jehož důsledku nelze určit více než jednoho nominovaného organizátora trhu s elektřinou, je dotčený členský stát povinen ve lhůtě dvou měsíců od vstupu tohoto nařízení v platnost vyrozumět Komisi a je oprávněn odmítnout určit na jednu nabídkovou zónu více než jednoho nominovaného organizátora trhu s elektřinou.“

11.

Článek 2 stanoví:

„Činnosti v odvětví elektřiny a tepelné energie vyrobené kombinovanou výrobou tepla a elektřiny se musí uskutečnit za účelem dosažení těchto základních cílů:

[…]

[…]

[…]“

12.

Článek 3 bod 49 definuje „centralizovaný trh“ jako „organizovaný rámec, ve kterém se uskutečňuje obchodování s elektřinou mezi různými hospodářskými subjekty prostřednictvím organizátora trhu s elektřinou nebo provozovatele přenosové soustavy, a to na základě zvláštních ustanovení přijatých příslušným úřadem“.

13.

Článek 20 odst. 1 zní:

„Trh s elektřinou je tvořen regulovaným trhem a konkurenčním trhem a obchodování s energií se uskutečňuje ve velkoobchodním nebo maloobchodním rozsahu.“

14.

Článek 23 odst. 1 stanoví:

„Obchodování s elektřinou se uskutečňuje na konkurenčním trhu transparentním, veřejným, centralizovaným a nediskriminačním způsobem.“

15.

Podle článku 28 platí:

„Výrobci mají zejména následující povinnosti:

[…]

[…]“

16.

Societatea de Producere a Energiei Electrice în Hidrocentrale Hidroelectrica SA (dále jen „Hidroelectrica“) je společnost založená podle rumunského soukromého práva, jejímž většinovým akcionářem je stát. Její činnost spočívá mimo jiné v přepravě a distribuci elektřiny a má jak povolení pro výrobu elektřiny, tak povolení pro její dodávku.

17.

Společnost Hidroelectrica má rovněž povolení k obchodování vydané maďarským regulačním orgánem.

18.

Po získání tohoto povolení tato společnost počínaje prosincem 2014 uzavřela smlouvy o prodeji elektřiny prostřednictvím maďarské centralizované obchodní platformy, která patří mezi platformy uznané Agenturou pro spolupráci energetických regulačních orgánů (dále jen „Agentura“) pro účely spolupráce energetických regulačních orgánů.

19.

Dne 11. května 2015 Autoritatea Națională de Reglementare în Domeniul Energiei (národní energetický regulační orgán; dále jen „ANRE“) oznámil společnosti Hidroelectrica uložení pokuty ve výši 50000 rumunských lei (RON) za to, že „nenabídla k prodeji na rumunském konkurenčním trhu s elektřinou transparentním způsobem veškerou elektřinu, kterou disponovala, ale místo toho v rozporu s platnou legislativou vyvezla část elektřiny, kterou vyrobila, na maďarský trh s elektřinou“.

20.

ANRE založil sankci na čl. 23 odst. 1 a čl. 28 písm. c) zákona č. 123/2012, které vyložil v tom smyslu, že povinnost tuzemských výrobců elektřiny veřejně a nediskriminačním způsobem nabízet na konkurenčním trhu k prodeji veškerou elektřinu, kterou mají k dispozici, zahrnuje povinnost těchto výrobců nabízet k prodeji veškerou takovou elektřinu prostřednictvím platforem Opcom SA (tedy na rumunském vnitrostátním centralizovaném trhu s elektřinou) ( 6 ).

21.

ANRE uvádí, že v Rumunsku výrobce nemá právo přímo vyvážet elektřinu do jiných zemí Evropské unie. Takové jednání představuje porušení vnitrostátního práva a implicitně podmínek vztahujících se k povolení pro výrobu, které je trestáno správní sankcí.

22.

Hidroelectrica se u Judecătorie Sectorului 1 București (obvodní soud Bukurešť 1, Rumunsko) domáhala zrušení sankce, neboť ta je podle ní v rozporu se zásadou volného pohybu zboží. Konkrétně tvrdila, že ANRE vyložil čl. 23 odst. 1 zákona č. 123/2012 v rozporu s rozhodovací praxí Consiliul Concurenței (úřad pro hospodářskou soutěž, Rumunsko) i s dosavadní vlastní rozhodovací praxí.

23.

Žalobě společnosti Hidroelectrica bylo v prvním stupni vyhověno, a tak ANRE podal odvolání k Tribunalul București (župní soud v Bukurešti), jenž pokládá tuto předběžnou otázku:

„Brání článek 35 SFEU takovému výkladu čl. 23 odst. 1 a čl. 28 písm. c) [zákona č. 123/2012], podle kterého jsou rumunští výrobci elektřiny povinni obchodovat veškeré množství vyrobené elektřiny výhradně prostřednictvím rumunského konkurenčního centralizovaného trhu, existuje-li možnost vývozu elektřiny, avšak nikoli přímo, ale prostřednictvím obchodních společností?“

24.

Předběžná otázka byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 17. října 2018. Písemná vyjádření předložily ANRE, rumunská vláda a Komise.

25.

Jednání konaného dne 23. ledna 2020 se zúčastnily ANRE, Hidroelectrica, rumunská vláda a Komise.

26.

ANRE zpochybnil přípustnost předběžné otázky, protože podle jeho názoru předkládající soud nepochybuje o výkladu unijního práva, nýbrž jej konfrontuje s určitým výkladem vnitrostátního práva. Dodává, že Soudní dvůr nemá pravomoc se vkládat do debaty o výkladu a uplatňování ustanovení vnitrostátního práva ( 7 ).

27.

Podstatou sporu je zpochybnění výkladu určitých ustanovení zákona č. 123/2012. ANRE vykládá čl. 23 odst. 1 a čl. 28 písm. c) zákona č. 123/2012 tak, že se všechny velkoobchodní transakce s elektřinou musí uskutečnit výlučně na platformách Opcom. Podle předkládacího usnesení ovšem jiné rumunské soudy dospěly k jiným závěrům ( 8 ).

28.

Prvostupňový soud se přiklonil k výkladu zmíněných ustanovení, který vyústil ve vyhovění žalobě společnosti Hidroelectrica. ANRE pak ve svém odvolání prosazuje naopak striktní výklad, jehož přijetí by znamenalo, že uložená sankce by nebyla nezákonná ( 9 ).

29.

Námitce nepřípustnosti nelze vyhovět. Předkládající soud nenavrhuje, aby Soudní dvůr rozhodl o výkladu zákona č. 123/2012 a ozřejmil, který ze stávajících výkladových směrů je z hlediska vnitrostátního práva správný. Ve skutečnosti pochybuje o tom, zda jsou s unijním právem slučitelná vnitrostátní ustanovení vykládána jedním z těchto dvou sporných způsobů (a sice „restriktivním“).

30.

Předmětem předběžné otázky je pouze rozhodnout, zda článek 35 SFEU brání takovému režimu obchodování s elektřinou, který je výsledkem restriktivního výkladu vnitrostátní právní úpravy. Zodpovězením této otázky Soudní dvůr nemá vyřešit vnitrostátní spor o to, který výklad materiální legality je nejlepší. Přísluší mu – na základě normativního rámce představeného předkládajícím soudem ( 10 ) – rozhodnout o slučitelnosti s unijním právem (zde s článkem 35 SFEU), a tím zaručit jeho jednotný výklad závazný pro všechny orgány a soudy všech členských států ( 11 ).

31.

Rumunská vláda a ANRE tvrdí, že s ohledem na harmonizaci právní úpravy provedenou nařízením 2015/1222 nelze použít článek 35 SFEU.

32.

Z ustálené judikatury vyplývá, že „každé vnitrostátní opatření v oblasti, jež byla předmětem úplné harmonizace na unijní úrovni, musí být posuzováno vzhledem k ustanovením tohoto harmonizačního předpisu, a nikoliv vzhledem k ustanovením primárního práva“ ( 12 ).

33.

Aniž je nutné zjišťovat, zda byla nařízením 2015/1222 provedena úplná harmonizace dané oblasti, je nesporné, že v platnost vstoupilo dne 26. července 2015, kdežto skutky, pro které byla uložena sankce, nastaly v období od prosince 2014 do února 2015. Ratione temporis tedy není uvedené nařízení použitelné.

34.

V každém případě by nebylo použitelné ani ratione materiae, neboť – jak na jednání poznamenala společnost Hidroelectrica – monopol zmíněný v článku 5 uvedeného nařízení se týká jen krátkodobých (denních a vnitrodenních) trhů, a nikoli trhů sporných v projednávané věci (střednědobé a dlouhodobé obchody a dvoustranné smlouvy).

35.

Jak zdůraznila Komise ( 13 ), směrnice 2009/72 coby hlavní právní předpis upravující vnitřní trh s elektřinou neprovádí úplnou harmonizaci, a zejména neobsahuje zvláštní pravidla pro obchodování s elektřinou.

36.

Vzhledem k tomu, že podmínky obchodování s elektřinou na trzích členských států nejsou plně harmonizovány, je třeba vnitrostátní právní úpravu posuzovat z hlediska Smluv. Připomínám, že elektřina se pro účely článků 34 a 35 SFEU považuje za zboží ( 14 ).

37.

Podle výkladu vnitrostátní právní úpravy, ke které se kloní předkládající soud, se musí být velkoobchodní transakce s elektřinou uskutečňovat na rumunské centralizované platformě, přičemž výrobci nesmějí tuto elektřinu přímo vyvážet na trhy jiného členského státu.

38.

Z předkládacího usnesení plyne, že zákon č. 123/2012 výslovně nebrání vývozu elektřiny. Tento zákaz platí pro výrobny, které musí povinně prodávat svou produkci na vnitrostátním centralizovaném trhu. Naopak zprostředkovatelé (traders), jak bylo tvrzeno na jednání, kteří tuto elektřinu nakupují na uvedeném trhu, mohou tuto energii následně vyvézt do jiných členských států ( 15 ).

39.

Navzdory obšírné diskusi na jednání se obávám, že je nemožné si vytvořit naprosto jasnou představu o charakteristikách rumunského trhu s elektřinou, které musí ověřit předkládající soud. Pro účely tohoto řízení je nicméně relevantní, že podle všeho existuje určitá shoda ohledně následujících aspektů:

40.

V projednávané věci je napadena sankce uložená – na základě výkladu zastávaného ANRE – společnosti Hidroelectrica za to, že vyvezla elektřinu mimo platformu Opcom.

41.

Zaprvé je nutné objasnit, zda zákaz uložený hospodářskému subjektu, jenž vyrábí elektřinu v Rumunsku, a vztahující se na vývoz této elektřiny do jiného členského státu bez využití platformy zřízené vnitrostátním právem, představuje opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení vývozu ve smyslu článku 35 SFEU.

42.

Soudní dvůr jako opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení vývozu kvalifikoval „vnitrostátní opatření, která mají za cíl nebo jejichž účinkem je specificky omezit vývozní toky, a zakládat tak rozdíl v zacházení s tuzemským obchodem v rámci členského státu a jeho zahraničním obchodem, aby tak byla zajištěna zvláštní výhoda tuzemské produkci nebo vnitřnímu trhu příslušného státu na úkor produkce nebo obchodu jiných členských států“ ( 16 ).

43.

Zákon č. 123/2012 v podobě, v jaké jej vykládá ANRE, zakazuje přímé transakce (nikoli prostřednictvím platforem Opcom) mezi rumunskými výrobci elektřiny a jejich potenciálními zákazníky v jiném členském státě.

44.

I když tento zákaz platí i pro výrobce elektřiny určené k domácí spotřebě, podle judikatury Soudního dvora se „na vnitrostátní opatření, které platí pro všechny subjekty působící v tuzemsku, kterým jsou nicméně ve skutečnosti více dotčeny výstupy výrobků z trhu členského státu vývozu než uvádění výrobků na domácí trh daného členského státu, […] vztahuje zákaz stanovený v článku 35 SFEU“ ( 17 ).

45.

Komise tvrdí, že tak tomu v projednávané věci je, a já s tím souhlasím. Vnitrostátní předpis má odrazující účinek na vývozy a s vnitrostátním centralizovaným trhem spravovaným společností Opcom nenakládá stejně jako s podobnými trhy s elektřinou v ostatních částech Unie. Jestliže rumunský systém navíc skutečně odpovídá modelu, který účastníci řízení popsali na jednání, má Komise za to, že dotčený systém představuje přímou diskriminaci, která je s unijním právem neslučitelná ( 18 ).

46.

Rumunská vláda v konečném důsledku připouští omezující účinek, na který poukazuje Komise. Uvádí, že vývoz elektřiny prostřednictvím dvoustranných smluv a mimo centralizovanou platformu „vede ke snížení dostupnosti elektřiny pro pokrytí křivky domácí spotřeby, což implicitně vede k nutnosti jejího pokrytí dovozem“ ( 19 ).

47.

Tento argument odhaluje, že účelem (resp. jedním z účelů) tohoto legislativního opatření je podmínit vývoz elektřiny předchozím uspokojením domácí spotřeby. Tím se jednoznačně přiznává omezení tuzemských výrobců ve vstupování na vnější trh, neboť jim je zakázán, jak bylo již vysvětleno, přímý vývoz.

48.

Tento předpis tedy spadá – v souladu s rozsudkem Gysbrechts a Santurel Inter – mezi opatření, jejichž „účinkem je specificky omezit vývozní toky“ ( 20 ). Přestože se vztahuje bez rozdílu na všechny hospodářské subjekty vyrábějící elektřinu, jsou jím „více dotčeny výstupy výrobků z trhu členského státu vývozu než uvádění výrobků na domácí trh“, a to právě proto, že upřednostňuje tuzemské dodávky, které v tomto smyslu zvýhodňuje na úkor zahraničního obchodu.

49.

Omezující opatření může být odůvodněno důvody uvedenými v článku 36 SFEU i kategorickými požadavky obecného zájmu, pokud je opatření přiměřené sledovanému legitimnímu cíli ( 21 ).

50.

Odůvodnit zákaz představující výjimku ze zásady volného pohybu zboží přísluší podle ustálené judikatury vnitrostátním orgánům ( 22 ).

51.

V předkládacím usnesení není žádná zmínka o případném odůvodnění zákona č. 123/2012.

52.

Nic ovšem nebrání tomu připustit, jak míní Komise a uvádí rumunská vláda ( 23 ), že zákonodárce mohl být veden záměrem zajistit, aby velkoobchodní transakce s elektřinou na konkurenčním trhu byly prováděny veřejně a centralizovaně, v souladu se zásadami transparentnosti a nediskriminace, a s vyloučením netransparentních dvoustranných prodejních transakcí mezi výrobci a ostatními hospodářskými subjekty ( 24 ).

53.

Rumunská vláda k tomuto odůvodnění doplňuje druhé, spočívající v bezpečnosti dodávek elektrické energie, a dokonce třetí, jímž je ochrana spotřebitele.

54.

Poukazuje totiž na cíl zajistit spotřebitelům bezpečné dodávky energie a odkazuje na bod 51 odůvodnění směrnice 2009/72, podle kterého by zájmy spotřebitele měla tato směrnice zohledňovat především ( 25 ).

55.

V této souvislosti rumunská vláda zdůrazňuje, že vývoz energie prostřednictvím dvoustranných smluv vede ke „snížení dostupnosti elektřiny pro pokrytí křivky domácí spotřeby“ a v případě, že by k němu došlo, by bylo nutné elektřinu dovézt, což by mělo za následek zvýšení cen ( 26 ).

56.

Lze se tedy shodnout na tom, že cíli sporné právní úpravy jsou transparentnost trhu s elektřinou a řádné zajištění dodávek elektřiny pro domácí spotřebu.

57.

S Komisí se ztotožňuji v názoru, že první z těchto cílů (zaručit transparentnost průběhu transakcí s elektřinou) by mohl být kvalifikován jako „kategorický požadavek obecného zájmu“ ve smyslu judikatury Soudního dvora, kterým lze odůvodnit případné omezování vývozu.

58.

Ke druhému cíli je třeba připomenout, že bezpečnost dodávek energie podle judikatury přirozeně spadá mezi odůvodnění veřejnou bezpečností uvedená v článku 36 SFEU ( 27 ). Tvůrce primárního unijního práva v čl. 194 odst. 1 písm. b) SFEU uvádí mezi cíli energetické politiky Unie zajištění bezpečnosti dodávek energie ( 28 ).

59.

Přísluší přitom členskému státu prokázat, že právní úprava přijatá na základě uvedených odůvodnění je nezbytná a vhodná k dosažení sledovaných cílů a odpovídá zásadě proporcionality a že těchto cílů nelze dosáhnout zákazy nebo omezeními menšího rozsahu nebo zákazy a omezeními méně zasahujícími obchod uvnitř Unie ( 29 ).

60.

Centralizace velkoobchodních transakcí s elektřinou na jediné platformě by teoreticky mohla být vhodná pro zajištění dodávek pro domácí spotřebu i pro zajištění transparentnosti těchto transakcí.

61.

V každém případě je na předkládajícím soudu, aby určil, zda centralizace transakcí s elektřinou na této platformě (řízené organizátorem nominovaným vnitrostátními orgány) z důvodu charakteristik této platformy (a) představuje vhodný, relevantní a účinný prostředek pro zajištění tuzemských dodávek a (b) dostatečně zajišťuje podmínky transparentnosti a nediskriminace.

62.

Podle judikatury Soudního dvora „odůvodnění, která mohou být uplatňována členským státem, musí být doprovázena vhodnými důkazy nebo analýzou způsobilosti a přiměřenosti omezujícího opatření přijatého tímto státem, jakož i přesnými skutečnostmi dokládajícími jeho argumentaci“ ( 30 ).

63.

I kdybych připustil, že centralizace transakcí zavedená (podle výkladu ANRE) zákonem č. 123/2012 je vhodná k dosažení sledovaného legitimního cíle, mám za to, že tento institut překračuje meze toho, co je nezbytné, neboť si lze představit opatření, která v menší míře omezují svobodu zaručenou článkem 35 SFEU.

64.

Stran zajištění transparentnosti se plně ztotožňuji se stanoviskem Komise, podle kterého není nutné sahat k zákazu přímého vyvážení do jiných členských států mimo centralizovanou platformu, nýbrž lze využít nástrojů spolupráce mezi vnitrostátními regulačními orgány uvedených v článcích 36 až 38 směrnice 2009/72.

65.

Jednou z povinností těchto regulačních orgánů, které jsou z hlediska projednávané věci relevantní, je „sledovat úroveň transparentnosti, včetně velkoobchodních cen, a zajistit, aby elektroenergetické podniky dodržovaly povinnost transparentnosti“ ( 31 ).

66.

Účelem povinností uložených regulačním orgánům je „podpora […] konkurenceschopného, bezpečného a ekologicky udržitelného vnitřního trhu s elektřinou […] a otevření účinného trhu [účinné otevření trhu] pro všechny zákazníky a dodavatele ve Společenství a zajištění náležitých podmínek pro to, aby elektroenergetické sítě fungovaly efektivně, spolehlivě a zohledňovaly dlouhodobé cíle“, a to „v úzké spolupráci s […] regulačními orgány ostatních členských států“ ( 32 ).

67.

Povinnost spolupráce je upřesněna v článku 38 směrnice 2009/72 tak, že regulační orgány musí spolupracovat mj. s cílem „podporovat tvorbu provozních ujednání vedoucích k umožnění optimálního řízení sítě, podpoře společných burz pro obchodování elektřinou a k přidělování přeshraničních kapacit a s cílem umožnit odpovídající úroveň propojovací kapacity […], s cílem umožnit rozvoj účinné hospodářské soutěže a zlepšení bezpečnosti dodávek, aniž by docházelo k diskriminaci mezi dodavatelskými podniky z různých členských států“ ( 33 ).

68.

V této souvislosti nic nebrání tomu, jak argumentuje Komise, aby ANRE vypracoval seznam spolehlivých platforem pro obchodování, tedy takových, které jsou způsobilé zajistit transparentní a nediskriminační transakce. Tento úkol může vplývat

69.

I nařízení č. 1227/2011, jehož cílem je zajištění integrity a transparentnosti velkoobchodního trhu s energií, zavádí potenciálně užitečné mechanismy spolupráce mezi regulačními orgány:

70.

Domnívám se proto, že transparentnosti lze dosáhnout bez uložení povinnosti uskutečňovat velkoobchodní transakce s elektřinou jen na platformách spravovaných jediným tuzemským subjektem, tedy s vyloučením platforem jiných členských států, které zajišťují stejné podmínky transparentnosti a nediskriminace.

71.

Regulační nástroje k zajištění transparentnosti trhu s elektřinou tedy existují a není nutné, jak tvrdil ANRE na jednání, vyčkat plné harmonizace tohoto odvětví.

72.

I v souvislosti s bezpečností dodávek pro domácí spotřebu energie se domnívám, že není nutné paušálně zakazovat výrobcům přímý vývoz elektřiny mimo platformy spravované společností Opcom, když existují méně radikální opatření.

73.

Jak jsem již uvedl, zajištění pravidelných dodávek energie je prvořadým cílem obecného zájmu, jelikož energie představuje pro státy základní strategický faktor.

74.

„Pravidelnost dodávek“ přitom neznamená „dodávky za nejlepší cenu“. A to je podle všeho skutečný záměr sporné právní úpravy, která má – jak uvádí rumunská vláda – zabránit zvýšení cen, jež nevyhnutelně nastává při nutnosti elektřinu dovážet ( 35 ).

75.

Kdyby mohl být zákaz přímého vývozu odůvodněn důvody ryze hospodářskými nebo obchodními, byl by zpochybněn samotný princip vnitřního trhu. Něco jiného je možnost členských států dovolávat se v nouzových situacích vyvolaných mimořádnými okolnostmi důvodů veřejné bezpečnosti a obecného zájmu na zamezení vývozu elektřiny. Činit tak systematicky, bez jakéhokoli jiného záměru než bránit volnému působení trhu a zaručit lepší cenu pro domácí spotřebu, ovšem podle mého názoru překračuje rámec legitimních důvodů pro omezení dovolených článkem 36 SFEU, resp. důvodů obecného zájmu odůvodňujících množstevní omezení vývozu nebo opatření s rovnocenným účinkem.

76.

Jak vyšlo najevo na jednání, Hidroelectrica nezpochybňuje svou povinnost dodržovat právní předpisy, podle kterých musí určité množství dostupné elektřiny ponechat výslovně pro účely zajištění tuzemských dodávek. Domáhá se toho, aby jí bylo umožněno obchodovat se zbytkem elektřiny, kterou vyrábí, prostřednictvím dvoustranných smluv nebo na jiných trzích než na centralizované platformě Opcom.

77.

Je-li tomu tak, jeví se absolutní zákaz vyvážet elektřinu, která není nezbytně nutná pro minimální bezpečnost dodávek, jako nepřiměřený.

78.

Uvedenému cíli navíc příliš neodpovídá možnost zprostředkovatelů (traders) nakupovat elektřinu na zmíněném velkoobchodním trhu, aby ji posléze, bez omezení obdobných omezením uloženým výrobcům, vyvezli do jiných členských států.

79.

Konečně je třeba připomenout, jak se uvádí v nařízení 2015/1222, že bezpečnost dodávek „nutně […] souvisí s účinným fungováním vnitřního trhu s elektřinou a s integrací izolovaných trhů členských států s elektřinou“ ( 36 ).

80.

Ve stejném smyslu se v bodě 44 odůvodnění směrnice 2009/72 uvádí, že zajištění bezpečnosti dodávek vyžaduje sledování rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou v jednotlivých členských státech, ovšem bez setrvání na této úrovni, neboť posléze by měla „následovat zpráva o situaci na úrovni Společenství beroucí v úvahu propojovací kapacitu mezi oblastmi“.

81.

Vývoz a dovoz elektřiny mezi členskými státy je tedy základním faktorem pro zajištění dodávek v každém jednotlivém členském státě i v celé Unii. Jde v konečném důsledku o pojistku, která stejnou měrou zohledňuje vnitrostátní i evropskou dimenzi trhu s elektřinou v zájmu bezpečnosti dodávek na obou úrovních, což umožňuje uspokojovat potřeby vnitřního trhu ze zdrojů z unijního trhu.

82.

S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby Tribunalul Bucureşti (župní soud v Bukurešti, Rumunsko) odpověděl takto:

„Článek 35 SFEU brání právní úpravě členského státu, která zavádí povinnost centralizovat velkoobchodní transakce s elektřinou na jediné platformě spravované organizátorem nominovaným vnitrostátními orgány a výrobcům zakazuje přímo vyvážet elektřinu do jiných členských států.

Toto opatření nelze odůvodnit paušálně odkazem na důvody transparentnosti či bezpečnosti dodávek, odpovídají-li ekonomickým důvodům souvisejícím se zvýšením cen následkem případného dovozu elektřiny.“