1.

Jaká je právní povaha Euroskupiny? Jaké má tento subjekt postavení v komplexním ústavním rámci hospodářské a měnové unie (dále jen „HMU“)? Lze Euroskupinu považovat za „orgán“ ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU? Mají tudíž unijní soudy pravomoc rozhodovat o žalobách na náhradu škody podaných na základě uvedeného ustanovení proti Euroskupině v souvislosti s případnými škodami způsobenými údajně škodlivými akty přijatými tímto subjektem?

2.

To jsou otázky, kterými se zabývá toto stanovisko, které se týká dvou kasačních opravných prostředků podaných Radou Evropské unie ( 4 ), podporovanou Evropskou komisí, proti dvěma rozsudkům Tribunálu (dále jen „napadené rozsudky“) ( 5 ), v nichž Tribunál zamítl námitky nepřípustnosti vznesené Radou v souvislosti s žalobami na náhradu škody podanými mimo jiné proti Euroskupině.

3.

Věci týkající se dvou výše uvedených kasačních opravných prostředků Rady, na které se soustředí, jak požaduje Soudní dvůr, toto stanovisko, se pojí s dalšími dvěma věcmi, v nichž byly rovněž podány kasační opravné prostředky ( 6 ) majiteli vkladů nebo akcionáři dvou kyperských bank (uvedenými v přílohách I a II, dále jen „žalobci v prvním stupni“) proti napadeným rozsudkům. Domáhají se zrušení uvedených rozsudků v rozsahu, v němž Tribunál zamítl žaloby na náhradu škody, které podali proti Radě, Komisi, Evropské centrální bance (ECB) a Euroskupině za škody údajně způsobené řadou aktů, které tyto subjekty přijaly, včetně některých prohlášení Euroskupiny ( 7 ).

4.

Projednávané věci mají nepochybný ústavní význam. Poskytují Soudnímu dvoru možnost objasnit právní povahu Euroskupiny, tj. subjektu, který má sice významný politický vliv, ale který v evropském ústavním či institucionálním rámci představuje snad nejdiskutovanější subjekt, jehož zařazení je nejméně snadné.

5.

Článek 137 SFEU stanoví, že „[p]ravidla zasedání ministrů členských států, jejichž měnou je euro, jsou stanovena Protokolem o Euroskupině“.

6.

Protokol č. 14 o Euroskupině, připojený ke Smlouvě o Evropské unii a ke Smlouvě o fungování Evropské unie (dále jen „protokol č. 14“), ve své preambuli uvádí, že „Vysoké smluvní strany přejíce si usnadnit podmínky pro silnější hospodářský růst v Evropské unii a rozvinout za tímto účelem stále užší koordinaci hospodářských politik v eurozóně, vědomy si toho, že je nezbytné stanovit zvláštní ustanovení pro posílený dialog mezi členskými státy, jejichž měnou je euro, dokud se euro nestane měnou všech členských států Unie, se dohodly na […] ustanoveních […]“ obsažených v článcích 1 a 2 uvedeného protokolu.

7.

Článek 1 protokolu č. 14 stanoví, že „[m]inistři členských států, jejichž měnou je euro, se spolu neformálně scházejí. Tato setkání se konají tak často, jak je třeba, aby mohli diskutovat o otázkách spojených se zvláštní odpovědností, kterou sdílejí v oblasti jednotné měny. Komise se setkání účastní. Evropská centrální banka je vyzvána k účasti na těch setkáních, která připravují zástupci ministrů financí členských států, jejichž měnou je euro, a zástupci Komise“.

8.

Článek 2 protokolu č. 14 stanoví, že „[m]inistři členských států, jejichž měnou je euro, volí na dva a půl roku většinou hlasů těchto členských států předsedu“.

9.

Skutečnosti předcházející sporu jsou přesně vylíčeny v bodech 10 až 46 napadených rozsudků, na které se odkazuje pro podrobnější informace.

10.

Pro účely tohoto stanoviska stačí připomenout, že během finanční krize, která začala v roce 2011, se několik bank se sídlem na Kypru, mezi nimiž Cyprus Popular Bank a Bank of Cyprus, potýkalo v roce 2012 se značnými finančními obtížemi.

11.

Kyperská republika, která zasáhla na podporu svého bankovního systému, předložila v červnu 2012 předsedovi Euroskupiny žádost o finanční pomoc, která vedla k jednání o memorandu o porozumění v rámci makroekonomického ozdravného programu mezi Komisí, v součinnosti s ECB a Mezinárodním měnovým fondem (MMF), a kyperskými orgány.

12.

Toto memorandum o porozumění bylo schváleno Radou guvernérů Evropského mechanismu stability (EMS) dne 24. dubna 2013, podepsáno dne 26. dubna 2013 a dne 30. dubna 2013 bylo schváleno kyperským parlamentem.

13.

Dne 25. dubna 2013 přijala Rada na základě čl. 136 odst. 1 SFEU rozhodnutí 2013/236 určené Kypru o zvláštních opatřeních pro obnovu finanční stability a udržitelného růstu ( 8 ).

14.

Jak před přijetím memoranda o porozumění, tak po jeho podpisu a schválení učinila Euroskupina několik veřejných prohlášení týkajících se finanční pomoci Kyperské republice.

15.

Konkrétně v prohlášení ze dne 25. března 2013 Euroskupina mimo jiné uvedla, že dosáhla dohody o základních prvcích budoucího makroekonomického ozdravného programu, který má podporu všech členských států, jejichž měnou je euro, jakož i Komise, ECB a MMF. V prohlášení ze dne 13. května 2013 Euroskupina uvítala rozhodnutí Rady guvernérů EMS schválit první tranši pomoci a potvrdila, že Kyperská republika provedla opatření dohodnutá v memorandu o porozumění ze dne 26. dubna 2013. V prohlášení ze dne 13. září 2013 Euroskupina uvítala závěr první monitorovací mise Komise, ECB a MMF a skutečnost, že Bank of Cyprus opustila režim řešení krize.

16.

Žalobami podanými k Tribunálu dne 20. prosince 2013 (věc T‑680/13) a dne 1. prosince 2014 (věc T‑786/14) podali žalobci v prvním stupni žaloby na náhradu škody uvedené v bodě 3 výše mimo jiné proti Euroskupině.

17.

V průběhu řízení před Tribunálem vznesla Rada, Komise a ECB samostatnými podáními ( 9 ) námitky nepřípustnosti na základě článku 114 jednacího řádu Tribunálu.

18.

Napadenými rozsudky zamítl Tribunál žaloby podané žalobci v prvním stupni a uložil jim náhradu nákladů řízení.

19.

Ve věcech C‑597/18 P a C‑598/18 P, na které se soustředí toto stanovisko, Rada navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil části napadených rozsudků, ve kterých Tribunál zamítl námitky nepřípustnosti, které předložila, pokud jde o žaloby na náhradu škody podané proti Euroskupině, a uložil žalobcům v prvním stupni náhradu nákladů řízení.

20.

Ve výše uvedených věcech žalobci v prvním stupni navrhují, aby Soudní dvůr zamítl kasační opravné prostředky podané Radou a uložil jí náhradu nákladů řízení.

21.

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr vyhověl kasačním opravným prostředkům podaným Radou a uložil žalobcům v prvním stupni náhradu nákladů řízení v obou stupních.

22.

Finská republika, které bylo usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 21. února 2019 povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání Rady, navrhuje, aby Soudní dvůr vyhověl kasačním opravným prostředkům Rady a zrušil napadené rozsudky v rozsahu, v němž prohlásily žaloby na náhradu škody podané žalobci v prvním stupni za přípustné ve vztahu k Euroskupině.

23.

Kasační opravné prostředky podané Radou, na které se, jak bylo uvedeno, soustředí toto stanovisko, zpochybňují úvahy Tribunálu učiněné v napadených rozsudcích (v bodech 106 až 114 rozsudku ve věci T‑680/13 a v bodech 102 až 110 rozsudku ve věci T‑786/14) a následný závěr, že Euroskupina musí být kvalifikována jako „orgán“ ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU, takže škodlivá jednání, kterých se dopustila, mohou být přičtena Unii.

24.

Tribunál v napadených rozsudcích nejprve uvedl, že podle judikatury pojem „orgán“ použitý v čl. 340 druhém pododstavci SFEU zahrnuje nejen unijní orgány vyjmenované v čl. 13 odst. 1 SEU, ale také všechny ostatní instituce nebo subjekty Unie zřízené Smlouvami, jejichž cílem je přispět k dosažení cílů Unie ( 10 ).

25.

Dále Tribunál konstatoval, že okolnost, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 20. září 2016, Mallis a další v. Komise a ECB (C‑105/15 P až C‑109/15 P, EU:C:2016:702, dále jen „rozsudek Mallis“; viz zejména bod 61) rozhodl, že Euroskupinu nelze kvalifikovat jako „instituci či jiný subjekt Evropské unie“ ve smyslu článku 263 SFEU, nevylučuje, že ji lze kvalifikovat jako „orgán“ ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU. V tomto ohledu Tribunál připomněl, že z judikatury vyplývá, že žaloba na neplatnost a žaloba na náhradu škody jsou odlišnými a samostatnými procesními prostředky, které plní odlišné funkce, a dále, že k tomu, aby akt nebo jednání způsobující škodu mohly založit mimosmluvní odpovědnost Unie, není nezbytné, aby mohly být rovněž předmětem žaloby na neplatnost podle článku 263 SFEU ( 11 ).

26.

Tribunál z toho vyvodil, že určení subjektů Unie, které lze kvalifikovat jako „orgán“ ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU, musí být provedeno na základě jiných kritérií vlastních tomuto ustanovení, než jsou kritéria uvedená v článku 263 SFEU. Podle Tribunálu je proto za tímto účelem třeba určit, zda byl unijní subjekt, jemuž je inkriminovaný akt nebo jednání přičitatelné, zřízen Smlouvami a má přispívat k dosažení cílů Unie ( 12 ).

27.

Tribunál tudíž shledal, že jelikož článek 137 SFEU a protokol č. 14 stanoví existenci, složení, způsoby zasedání a funkce Euroskupiny, musí být tento subjekt považován za subjekt Unie formálně zřízený Smlouvami a určený k tomu, aby přispíval k dosažení jejích cílů. Tribunál proto dospěl k závěru, že akty a jednání Euroskupiny při výkonu pravomocí, které jí jsou svěřeny unijním právem, jsou přičitatelné Unii ( 13 ).

28.

Tribunál konečně konstatoval, že jakékoli jiné řešení by bylo v rozporu se zásadou „Unie práva“, neboť by umožnilo zřídit v rámci právního řádu Unie subjekty, jejichž akty a jednání by nemohly založit odpovědnost Unie ( 14 ).

29.

Rada ve svých kasačních opravných prostředcích vznáší jediný důvod kasačního opravného prostředku a tvrdí, že závěr Tribunálu obsažený v napadených rozsudcích, podle něhož akty Euroskupiny mohou založit mimosmluvní odpovědnost Unie, je založen na několika nesprávných právních posouzeních.

30.

Tribunál především nesprávně vyložil výše uvedený rozsudek Mallis a judikaturu citovanou v napadených rozsudcích. Z ní totiž nijak nevyplývá, že by na základě pouhé zmínky Euroskupiny ve Smlouvách bylo možné ji považovat za „orgán“ ve smyslu článku 340 SFEU. Článek 137 SFEU a protokol č. 14 mají čistě deklaratorní, a nikoli konstitutivní působnost ve vztahu k Euroskupině, která byla zřízena v roce 1997 Evropskou radou.

31.

Tribunál nemohl konstatovat, že Euroskupina má právní subjektivitu, ani alternativně, že disponuje pravomocemi, které jsou jí svěřeny Smlouvami, jak vyžaduje judikatura, kterou cituje. Pouhá existence ustanovení týkajících se existence a procesních pravidel neformálního zasedání neumožňuje dospět k závěru o svěření pravomocí. Tribunál tedy rovněž porušil zásadu svěření pravomocí zakotvenou v čl. 5 odst. 2 SEU.

32.

Konečně neexistence pravomoci unijních soudů ve vztahu k žalobám na náhradu škody podaným proti Euroskupině nepředstavuje problém z hlediska zásady účinné soudní ochrany, jelikož jednotlivci mají jiné možnosti soudního přezkumu. Zaprvé by Komise mohla být činěna odpovědnou za protiprávnost aktů EMS, ve vztahu k nimž vykonala pravomoci ( 15 ). Zadruhé se jednotlivci mohou obrátit na vnitrostátní soudy, aby se domohli ochrany svých práv. Zatřetí unijní soudy mají možnost přezkoumat akty Rady, které předcházejí a předjímají obsah podmínek EMS ( 16 ).

33.

Komise, která vstoupila do řízení jako vedlejší účastnice na podporu Rady, má zaprvé za to, že Euroskupina nespadá do osobní působnosti článku 340 SFEU, jelikož Euroskupina představuje neformální zasedání ministrů členských států, jejichž měnou je euro, a není tedy součástí institucionálního rámce Unie. Zadruhé Komise tvrdí, že články 263 a 340 SFEU mají tutéž osobní působnost. Podle tohoto orgánu Tribunál nemohl opřít své úvahy o dřívější soudní rozhodnutí, podle nichž subjekt, jehož akty nelze napadnout opravnými prostředky na základě článku 263 SFEU, může být nicméně žalován v rámci žaloby na náhradu škody podle článku 340 SFEU.

34.

Finská vláda, která vstoupila do řízení rovněž na podporu Rady, tvrdí, že i když je existence Euroskupiny uznána Smlouvami, pouhá zmínka o Euroskupině není dostatečná k tomu, aby přiznala Euroskupině postavení unijního „orgánu“.

35.

Žalobci v prvním stupni zaprvé tvrdí, že výše uvedený rozsudek Mallis není relevantní, jelikož se týká žaloby na neplatnost, a nikoli žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti. Z judikatury vyplývá, že přípustnost žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti nezávisí na podmínce, aby subjekt měl pravomoc přijímat závazné akty. Popření možnosti vzniku odpovědnosti Unie za akty přijaté Euroskupinou by znamenalo porušení základního práva na účinnou soudní ochranu. Zadruhé zpochybňují argument, že Euroskupina nebyla zřízena Smlouvami. Její existence byla totiž podle nich formalizována Lisabonskou smlouvou, článkem 137 SFEU a protokolem č. 14. Zatřetí se Euroskupina neomezuje na vytvoření neformálního diskusního fóra, nýbrž má odpovědnost za vypracování hospodářské a rozpočtové politiky Unie. Uvedení žalobci konečně zpochybňují, že by jednotlivci mohli použít alternativní procesní opravné prostředky, aby získali právní ochranu, a to především ze dvou důvodů. Vznik odpovědnosti Komise při výkonu jejích pravomocí nemůže nahradit vznik odpovědnosti Euroskupiny. Mimoto možnost podat žalobu k vnitrostátním soudům je pro jednotlivce nedostatečná, jelikož mohou být napadeny pouze akty přičitatelné vnitrostátním orgánům, a nikoliv akty přijaté subjekty zřízenými Smlouvami.

36.

Kasační opravné prostředky podané Radou nastolují otázku možnosti kvalifikovat Euroskupinu jako „orgán“ ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU, a v důsledku toho i otázku pravomoci unijních soudů ve vztahu k žalobám na náhradu škody podaným proti tomuto subjektu ve smyslu uvedeného ustanovení v souvislosti s případnými škodami způsobenými údajně škodlivými akty přijatými tímto subjektem.

37.

Pokud jde o žaloby v oblasti mimosmluvní odpovědnosti Unie, je třeba připomenout, že podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU nahradí Unie v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jejími orgány nebo jejími zaměstnanci při výkonu funkce.

38.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU vázán na splnění souboru podmínek, kterými jsou protiprávnost jednání vytýkaného unijnímu orgánu, skutečná existence škody a existence příčinné souvislosti mezi jednáním orgánu a uplatňovanou škodou ( 17 ).

39.

Z judikatury vyplývá, že pojem „orgán“ ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU je širší než pojem uvedený v čl. 13 odst. 1 SEU. Pojem „orgán“ použitý v čl. 340 druhém pododstavci SFEU totiž nelze chápat tak, že se vztahuje pouze na unijní orgány v pravém slova smyslu, jak jsou vyjmenovány v čl. 13 odst. 1 SEU, nýbrž tak, že s ohledem na systém mimosmluvní odpovědnosti zavedený Smlouvami zahrnuje rovněž jakýkoli jiný subjekt Unie zřízený Smlouvami, jehož posláním je přispívat k dosažení cílů Unie. V důsledku toho jsou akty přijaté těmito subjekty při výkonu pravomocí, které jsou jim svěřeny unijním právem, přičitatelné Unii v souladu s obecnými zásadami společnými členským státům podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU ( 18 ).

40.

Za účelem ověření, zda lze Euroskupinu kvalifikovat jako „orgán Unie“ ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU, takže škodlivé následky jejího jednání lze přičítat Unii, je třeba pochopit právní povahu tohoto subjektu a jeho postavení v institucionálním rámci HMU. Za tímto účelem nejprve provedu analýzu ústavní architektury HMU ve světle judikatury Soudního dvora (oddíl 2). Poté provedu analýzu Euroskupiny jako takové s ohledem na její zřízení, funkce a konkrétní fungování (oddíl 3). Skutečnosti vyplývající z této analýzy umožní určit právní povahu Euroskupiny a její ústavní kvalifikaci (oddíl 4). Konečně uvedu několik úvah, pokud jde o požadavky související s dodržováním zásady účinné soudní ochrany (oddíl 5).

41.

Již od počátku svého vzniku se HMU vyznačovala „asymetrickou“ ústavní strukturou v souvislosti s oběma prvky, z nichž je složena, a sice měnovou politikou a hospodářskou politikou ( 19 ). Tato asymetrie se týkala jak rozdělení pravomocí, tak v důsledku toho ústavní a institucionální struktury ve vlastním slova smyslu.

42.

Pokud jde o rozdělení pravomocí, i když je Unii svěřena výlučná pravomoc v oblasti měnové politiky pro členské státy, jejichž měnou je euro ( 20 ), kontrola hospodářských politik, včetně rozpočtové a daňové, zůstává v pravomoci členských států.

43.

V případě nepřiznání pravomoci obecné povahy prostřednictvím skutečného přenosu pravomocí, jak tomu bylo v případě měnové politiky, v oblasti hospodářské politiky, se Unie v souladu s ustanoveními kapitoly 1 hlavy VIII třetí části SFEU omezuje na výkon výlučně pravomocí týkajících se koordinace hospodářských politik členských států ( 21 ), jakož i – a pouze ve vztahu k členským státům, jejichž měnou je euro – na základě zvláštních ustanovení, která se na ně vztahují, pravomocí koordinace rozpočtové kázně a dohledu nad ní a vypracování směrů hospodářské politiky ( 22 ).

44.

Tato asymetrie v rozdělení pravomocí v HMU vedla k odpovídající asymetrii v ústavním a institucionálním uspořádání HMU, z níž vyplývá, že se HMU řídí vlastní institucionální rovnováhou.

45.

Smlouvy pro výkon výlučných pravomocí Unie v oblasti měnové politiky totiž stanoví institucionální rámec tvořený ECB a Evropským systémem centrálních bank ( 23 ), zatímco celkový rámec je složitější, pokud jde o hospodářskou politiku.

46.

Koordinace hospodářských politik členských států totiž probíhá v oblasti, která nutně zahrnuje tři odlišné operativní úrovně: vnitrostátní, unijní a mezivládní.

47.

Na vnitrostátní úrovni se uplatňuje hospodářská a daňová politika, ve vztahu k níž byla členským státům zachována pravomoc. Na úrovni Unie probíhá koordinace hospodářských politik členských států a v případě států eurozóny jsou vykonávány výše uvedené pravomoci v oblasti dohledu. Pokud jde o mezivládní úroveň, tato vždy představovala jednu z preferenčních způsobů rozvoje hospodářské integrace mezi státy a ještě dnes představuje souběžnou trasu, která se někdy překrývá s trasou Unie.

48.

Tato složitost ústavní struktury HMU se v důsledku opatření přijatých v reakci na finanční krizi ještě zvýraznila. Unie a členské státy totiž zasáhly prostřednictvím řady vyrovnávacích opatření, která byla přijata jak v institucionálním a právním rámci Unie, tak mimo tento rámec.

49.

Zatímco v oblasti unijního práva byla přijata různá opatření s cílem zabránit nové finanční krizi ( 24 ), mimo institucionální a právní rámec Unie členské státy eurozóny značně posílily spolupráci na mezivládní úrovni, konkrétně uzavřením Smlouvy o zřízení Evropského mechanismu stability (dále jen „Smlouva o EMS“) dne 2. února 2012 a dne 2. března 2012 Smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii (dále jen „rozpočtový pakt“).

50.

Tato opatření, a v důsledku toho jejich provádění, třebaže existují na právně a institucionálně odlišných úrovních, a sice na úrovni Unie a mezivládní úrovni mimo právní rámec Unie, jsou nicméně součástí společného celkového rámce a jsou navzájem úzce propojena.

51.

Silný vzájemný vztah mezi opatřeními přijímanými na unijní úrovni a mezivládní úrovni vyústil v rámci HMU ve formy spolupráce – které se ostatně objevily již před krizí – které lze vzhledem k tomu, že se nacházejí na hranici mezi těmito dvěma úrovněmi, označit za „polomezivládní“ metodu. Jedná se totiž o spolupráci mezivládní povahy v tom smyslu, že k ní dochází mimo unijní právní a institucionální rámec. Tato spolupráce však vykazuje silné vazby a vzájemnou závislost jak s právem, tak s institucionálním rámcem Unie.

52.

Z právního hlediska tedy existuje obsahová spojitost mezi akty přijímanými Unií a smlouvami přijímanými členskými státy na mezivládní úrovni v tom smyslu, že zaprvé povinnost členského státu účastnit se těchto smluv vyplývá přímo z jeho postavení v unijním právu ( 25 ) a zadruhé že tyto akty obsahují křížové právní odkazy ( 26 ).

53.

Z institucionálního hlediska se tyto formy spolupráce dále vyznačují vysokou úrovní účasti unijních orgánů na činnostech mezivládní povahy a naopak. Komise a ECB tak například vykonávají významné funkce v rámci Smlouvy o EMS ( 27 ), zatímco Komise je výrazně zapojena do provádění ustanovení rozpočtového paktu ( 28 ).

54.

V takové situaci, která je ústavně a právně složitá a propojená, se tedy může stát poněkud obtížným stanovit jasnou hranici mezi činnostmi prováděnými na mezivládní úrovni a na unijní úrovni, a tudíž i mezi mezivládní subjekty a unijními orgány.

55.

V posledních letech byl Soudní dvůr několikrát vyzván, aby se v řadě případů vyplývajících ze situací souvisejících s finanční krizí zabýval otázkami souvisejícími s ústavní architekturou HMU. Ve své judikatuře se Soudní dvůr vždy snažil udržovat citlivou ústavní a institucionální rovnováhu vyplývající z rozhodnutí učiněných členskými státy.

56.

V rozsudku Pringle ( 29 ) tak Soudní dvůr, který rozhodoval v plénu, shledal, že Smlouva o EMS je slučitelná s unijním právem. V této zásadní věci Soudní dvůr mimo jiné rozhodl, že unijní právo nebrání členským státům, aby v oblastech, které nespadají do výlučné pravomoci Unie, svěřily unijním orgánům takové úkoly, jako je koordinace společného postupu, který členské státy uskutečňují mimo rámec Unie, pokud tyto úkoly nezasahují do působnosti, kterou Smlouva o EU a Smlouva o FEU svěřují těmto orgánům ( 30 ).

57.

Dále jsou zásadní rozsudky ve věcech Ledra ( 31 ) a Mallis ( 32 ), ve kterých byl Soudnímu dvoru předložen spor ve skutkovém rámci kyperské finanční a bankovní krize, který je totožný se skutkovým rámcem věcí předložených Tribunálu, v nichž byly vydány napadené rozsudky.

58.

Konkrétně měl Soudní dvůr v rozsudku Ledra příležitost objasnit, že okolnost, že úkoly svěřené Komisi a ECB v rámci Smlouvy o EMS nezahrnují vlastní rozhodovací pravomoc a zavazují pouze samotný EMS, nezprošťuje tyto orgány možnosti být žalovány před unijními soudy za účelem získání náhrady škod způsobených protiprávními jednáními, kterých se tyto orgány dopustily při plnění těchto úkolů. Soudní dvůr zejména zdůraznil, že pokud Komise jedná v mezivládní oblasti v rámci Smlouvy o EMS, zachovává si svou úlohu strážkyně Smluv, jak vyplývá z čl. 17 odst. 1 SEU ( 33 ).

59.

Naproti tomu v rozsudku Mallis navrhovatelé napadli žalobou na neplatnost právě prohlášení Euroskupiny ze dne 25. března 2013, o které se mimo jiné opírají žaloby na náhradu škody navrhovatelů ve věcech zahájených před Tribunálem, v nichž byly vydány napadené rozsudky. V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že toto prohlášení nelze kvalifikovat jako společné rozhodnutí Komise a ECB a že okolnost, že se tyto dva unijní orgány účastní zasedání Euroskupiny, nemění povahu prohlášení Euroskupiny a nemůže vést k závěru, že tato prohlášení jsou projevem rozhodovací pravomoci těchto dvou unijních orgánů ( 34 ).

60.

Pokud jde konkrétně o Euroskupinu, Soudní dvůr v bodě 61 rozsudku Mallis uvedl, že „označení ‚neformální‘ je použito v textu Protokolu č. 14 […], avšak také […] Euroskupina není uvedena mezi jednotlivými složeními Rady Evropské unie“ ( 35 ), a že tedy „Euroskupinu nelze pokládat za složení Rady ani ji nelze kvalifikovat jako instituci či jiný subjekt Unie ve smyslu článku 263 SFEU“.

61.

Euroskupina musí být zasazena do výše popsané komplexní ústavní architektury HMU, doplněné relevantní judikaturou Soudního dvora.

62.

Euroskupina byla formálně zřízena na zasedání Evropské rady v Lucemburku ve dnech 12. a 13. prosince 1997 ( 36 ). Evropská rada v usnesení přijatém při této příležitosti poté, co připomněla, že „Rada ECOFIN je centrem pro koordinaci hospodářských politik členských států a je oprávněna jednat v příslušných oblastech“ a „že tato určující úloha Rady ECOFIN v centru koordinačního a rozhodovacího procesu v oblasti hospodářství potvrzuje jednotu a soudržnost [Unie]“, rozhodla, že „ministři států účastnících se eurozóny se mohou neformálně setkávat, aby mohli diskutovat o otázkách spojených se zvláštní odpovědností, kterou sdílejí v oblasti jednotné měny“ a že „Komise a případně Evropská centrální banka se vyzývají k účasti na zasedáních“ (výše uvedené citace jsou neoficiálním překladem).

63.

Důvod vytvoření Euroskupiny je dán dvojím požadavkem vzniklým zavedením eura pro členské státy Unie, které sdílejí jednotnou měnu. Zaprvé požadavek vyšší účinnosti koordinace hospodářských politik těchto států především, avšak nejen, z hlediska makroekonomického; zadruhé požadavek vazby mezi měnovou politikou a hospodářskou politikou.

64.

Avšak vzhledem k tomu, že Rada jakožto unijní orgán složený ze zástupců všech členských států nemůže účinně splňovat tyto požadavky posílené koordinace a vazby – požadavky, které jsou nezbytné pouze pro některé členské státy Unie – a aby nedošlo k ovlivnění institucionálního rámce stanoveného Smlouvami, ani k oslabení úlohy samotné Rady jakožto orgánu, byl zvolen přístup spočívající ve vytvoření výhradního fóra mezivládní povahy pro členské státy eurozóny, které by jim na úrovni jejich ministrů financí umožnilo vyměňovat si názory na otázky související s jejich zájmy, které se nyní z důvodu zavedení jednotné měny úzce propojily. Vytvoření Euroskupiny již od počátku tedy odráželo vůli členských států eurozóny řešit mezi sebou otázky, které jsou jim specifické (a které se tedy netýkají ostatních členských států), a za tímto účelem se neformálně a mimo Radu setkávat, aby se koordinovaly a harmonizovaly své postoje, aniž by však byla ohrožena integrita Rady jako jádra rozhodovacího procesu na úrovni Unie v hospodářské oblasti nebo nezávislost ECB.

65.

Euroskupina, pojatá jako mezivládní nástroj koordinace mezi striktně vnitrostátní úrovní a úrovní Společenství, nicméně okamžitě získala zásadní politický význam tím, že se stala primární referenční úrovní hospodářské koordinace eurozóny.

66.

Euroskupina poprvé zasedala v Lucemburku dne 4. června 1998. V průběhu prvních let své existence jednala Euroskupina v jakési šedé právní zóně, přestože práce uskutečněné neformálně uvnitř této zóny byly postupně předmětem některých organizačních opatření směřujících ke strukturování jejích činností a k dosažení přísnější konotace s cílem zlepšit její fungování. V tomto ohledu lze uvést například možnost zveřejňovat prohlášení nebo případně tiskové zprávy ( 37 ) nebo rozhodnutí v roce 2004 jmenovat stálého předsedu na dobu dvou let ( 38 ).

67.

Až Lisabonskou smlouvou byla Euroskupina uznána na úrovni primárního práva Unie, konkrétně v článku 137 SFEU a protokolu č. 14.

68.

Článek 137 SFEU odkazuje pouze na protokol č. 14, pokud jde o pravidla zasedání ministrů členských států, jejichž měnou je euro.

69.

Naproti tomu protokol č. 14 má podstatnější obsah. Nejprve ve své preambuli připomíná cíl usnadnit podmínky pro silnější hospodářský růst v Unii a rozvíjet za tímto účelem stále užší koordinaci hospodářských politik v eurozóně, a v důsledku toho stanovit zvláštní ustanovení pro posílený dialog mezi členskými státy eurozóny, dokud se euro nestane měnou všech členských států Unie. Dále v článku 1 zmiňuje složení Euroskupiny s uvedením její neformální povahy a cíle setkání, a stanoví účast Komise a ECB; v článku 2 zmiňuje volbu předsedy Euroskupiny.

70.

Euroskupina však není uváděna pouze na úrovni primárního unijního práva, ale rovněž v jiných aktech, a to jak v sekundárním unijním právu, tak mimo právní rámec Unie.

71.

Na úrovni sekundárního unijního práva je tedy Euroskupina uvedena v nařízení č. 473/2013 ( 39 ) a v nařízení o jednotném mechanismu dohledu ( 40 ). Na úrovni aktů přijímaných v mezivládním rámci jsou Euroskupina nebo její předseda uvedeni jak v rozpočtovém paktu ( 41 ), tak ve Smlouvě o EMS ( 42 ).

72.

Pokud jde o složení Euroskupiny, jak je uvedeno v článku 1 protokolu č. 14, Euroskupina je složena z ministrů ( 43 ) členských států, jejichž měnou je euro ( 44 ).

73.

Podle třetí věty tohoto ustanovení se Komise účastní zasedání Euroskupiny. Po vstupu protokolu č. 14 v platnost se tedy účast Komise stala povinnou, čemuž nebylo dříve, když se Komise účastnila zasedání Euroskupiny pouze na pozvání, přestože její účast byla v praxi systematickou účastí ( 45 ).

74.

Podle čtvrté věty článku 1 protokolu č. 14 je ECB naproti tomu „vyzvána“ k účasti na těchto setkáních. Pokud jde o tento orgán, přijetí Lisabonské smlouvy tudíž nezměnilo fakultativní povahu účasti – spojenou s požadavky nezávislosti tohoto orgánu ( 46 ) – ale pouze učinilo povinné pozvání na zasedání ( 47 ).

75.

V praxi jsou k účasti na zasedáních případně rovněž zváni výkonný ředitel EMS a MMF v případě jednání o hospodářských programech, na nichž se podílí ( 48 ).

76.

Článek 2 protokolu č. 14 uvádí, že ministři členských států, jejichž měnou je euro, volí na dva a půl roku většinou hlasů těchto členských států předsedu Euroskupiny ( 49 ), což je svým způsobem tvář Euroskupiny navenek ( 50 ).

77.

Euroskupina obvykle zasedá jednou měsíčně, v předvečer zasedání Rady pro hospodářské a finanční věci (Ecofin), ale v případě potřeby mohou být také svolána další zasedání. Jak bylo upřesněno na jednání, Euroskupina nemá vlastní sekretariát, nýbrž má měnící se organizační podporu, která se pro logistické potřeby svého fungování opírá o sekretariát Rady, nebo případně o sekretariát Komise. Práce Euroskupiny se připravují v „Pracovní skupině pro Euroskupinu“ (Eurogroup Working Group), která je přípravným orgánem složeným ze zástupců členských států eurozóny, Hospodářského a finančního výboru, Komise a ECB.

78.

Pokud jde o předmět zasedání, jak zdůrazňuje druhá věta článku 1 protokolu č. 14, ministři členských států, jejichž měnou je euro, zasedají, „aby mohli diskutovat o otázkách spojených se zvláštní odpovědností, kterou sdílejí v oblasti jednotné měny“, za účelem dosažení cíle zmíněného v preambuli téhož protokolu, kterým je „rozvinout […] stále užší koordinaci hospodářských politik v eurozóně“ v rámci „posílen[ého] dialog[u] mezi [těmito] členskými státy“.

79.

Jak uvedla Komise na jednání, Euroskupina může diskutovat jak o otázkách spadajících do unijního práva, tak o otázkách, které vyvstávají mimo tento rámec.

80.

Do unijního práva tak například zjevně spadají diskuse v rámci Euroskupiny týkající se návrhů rozpočtových plánů předaných členskými státy nebo posouzení stanovisek Komise k těmto návrhům a posouzení situace a rozpočtových výhledů pro celou eurozónu na základě celkového posouzení provedeného Komisí v souladu s čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 5 nařízení č. 473/2013. Totéž platí pro diskuse týkající se zprávy o plnění úkolů svěřených ECB v oblasti obezřetnostního dohledu nad úvěrovými institucemi podle čl. 20 odst. 2, 3, 4 a 6 nařízení o jednotném mechanismu dohledu ( 51 ).

81.

Do mezivládního právního rámce, a tedy mimo unijní právo, naproti tomu spadají například činnosti vykonávané Euroskupinou v souvislosti s eurosummitem (Eurosummit), jak jsou stanoveny rozpočtovým paktem ( 52 ).

82.

V každém případě existuje vysoký stupeň flexibility, pokud jde o předmět zasedání, jelikož Euroskupina může volně diskutovat o jakémkoliv tématu, které vzhledem ke svému dopadu na hospodářskou situaci v eurozóně vyžaduje koordinaci mezi členskými státy této oblasti.

83.

Výsledky zasedání prezentuje pro veřejnost předseda Euroskupiny na tiskové konferenci. Euroskupina může navíc vydávat i písemná veřejná prohlášení. Ústní nebo písemná prohlášení vyjadřují výsledek neformální politické dohody o otázkách projednávaných v rámci Euroskupiny.

84.

Základní charakteristikou Euroskupiny je její neformální povaha, což je požadavek již uvedený v usnesení Evropské rady z roku 1997 a doslovně převzatý do čl. 1 první věty protokolu č. 14.

85.

Výslovná kvalifikace zasedání Euroskupiny jako setkání, která probíhají „neformálně“, odpovídá vůli charakterizovat toto fórum jako politické diskusní fórum, s omezenou ( 53 ), důvěrnou a pružnou účastí za účelem vytvoření zvláštních podmínek, které tím, že usnadňují diskuse mezi ministry, přispívají rozhodujícím způsobem k rozptýlení rozdílů a řešení potenciálních konfliktů, a přispívají tedy k dosažení politické dohody.

86.

Důvod zavedení podmínky neformálnosti spočívá na dvojím požadavku souvisejícím s účelem vytvoření a samotné existence Euroskupiny, jak je uveden v bodech 63 až 65 výše. Tato podmínka odpovídá požadavkům spojeným se vztahy mezi členskými státy eurozóny a jinými členskými státy a s úmyslem neoslabit pravomoc Rady ECOFIN, která je jádrem rozhodovací pravomoci na unijní úrovni, pokud jde o hospodářskou koordinaci. Z tohoto důvodu byla Euroskupina jakožto neformální subjekt koncipována tak, že nemá vlastní rozhodovací pravomoc, jak ostatně potvrdil Soudní dvůr v rozsudku Mallis ( 54 ). Dále podmínka neformálnosti odpovídá snaze zaručit nezávislost ECB s ohledem na politickou moc, zejména pak na členské státy. Neformálnost byla tudíž stanovena jako předpoklad pro dialog mezi orgány příslušnými pro měnovou politiku a orgány příslušnými pro hospodářskou politiku v rámci HMU.

87.

Kromě toho takové otázky, jako jsou daňové nebo rozpočtové strategie nebo perspektivy hospodářského růstu, nevyžadují vždy okamžitá rozhodnutí, ale spíše vyžadují pravidelný dialog a průběžnou výměnu názorů umožňující každému ministrovi prohloubit zcela důvěrně analýzu situace jeho členského státu, zejména v evropském kontextu, a v důsledku toho možné volby, kterým čelí.

88.

Euroskupina má v každém případě značný vliv na všechny úrovně správy HMU, což ostatně nedávno ukázala ( 55 ): na úrovni Unie v tom, že může určovat jednání Rady ECOFIN prostřednictvím koordinovaného postoje členských států eurozóny uvnitř samotné Rady; na této úrovni Euroskupina hraje rovněž velmi významnou politickou roli v oblastech uvedených v bodě 80 výše; na vnitrostátní úrovni prostřednictvím možnosti koordinovat opatření nebo zásahy přijímané jednotlivými členskými státy na vnitrostátní úrovni a na mezivládní úrovni například v rozsahu, v němž ministři účastnící se Euroskupiny jsou rovněž členy Rady guvernérů EMS ( 56 ).

89.

Vliv Euroskupiny je však čistě politickým vlivem. Euroskupina totiž jakožto neformální subjekt nejen nedisponuje vlastními pravomocemi, ale nemá ani žádnou pravomoc sankcionovat nedodržení dohodnutých politických cílů jejími účastníky. Ministři účastnící se zasedání mají vždy z právního hlediska možnost odchýlit se v unijních, vnitrostátních či mezivládních rozhodovacích orgánech od politických dohod uzavřených v rámci Euroskupiny. Schopnost Euroskupiny ovlivňovat hospodářskou správu závisí na její schopnosti podnítit k dobrovolnému dodržování společných postojů. Jinými slovy, výsledek jednání v rámci Euroskupiny musí být skutečně konsensuální ( 57 ).

90.

Mimoto nedostatek vlastních pravomocí znamená, že politické dohody uzavřené v rámci Euroskupiny budou nutně prováděny akty přijatými v jiných institucích, ať již jde o akty Unie, členských států nebo mezivládních orgánů vně právního rámce Unie, jako je EMS.

91.

Jaká je právní povaha Euroskupiny v rámci výše popsaného ústavního rámce a s ohledem na její kvalifikaci provedenou v předchozí části?

92.

Za účelem odpovědi na tuto otázku je třeba provést analýzu relevantních ustanovení Smluv vykládaných ve světle úlohy, kterou má Euroskupina ve zvláštní ústavní struktuře HMU. Jelikož v tomto ohledu není pochyb o tom, že Euroskupina byla zřízena jakožto mezivládní subjekt stojící mimo institucionální a právní rámec Unie ( 58 ), výklad relevantních ustanovení primárního práva Unie bude mít za cíl ověřit, zda Lisabonská smlouva pouze uznala tento subjekt, nebo zda zamýšlela změnit jeho právní povahu, takže vzhledem k tomu, že je nyní začleněna do uvedeného institucionálního a právního rámce Unie, může být považována za orgán ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU.

93.

Z tohoto pohledu je třeba z hlediska doslovného znění uvést, že jak článek 137 SFEU, tak ustanovení protokolu č. 14 ponechaly název subjektu jako „skupinu“ – aniž by jej tudíž překvalifikovaly na „radu“ nebo „výbor“ – a zejména výslovně odkazují na „neformální“ zasedání „ministrů členských států, jejichž měnou je euro“ ( 59 ). Tato formulace téměř doslovně přebírá formulaci použitou v usnesení Evropské rady z roku 1997 ( 60 ).

94.

Kromě kvalifikace zasedání jako „neformálních“, která souvisí se zvláštní funkcí Euroskupiny, ke které se vrátím ( 61 ), mám za to, že výslovný odkaz na ministry členských států naznačuje, že při účasti na zasedáních Euroskupiny jednají účastníci jako vnitrostátní ministři.

95.

Tento výklad je podle mého názoru podpořen následující větou téhož ustanovení, která uvádí, že setkání se týkají diskusí o „otázkách spojených se zvláštní odpovědností, kterou sdílejí v oblasti jednotné měny“. Použití této terminologie ukazuje, že odpovědnost, která je předmětem jednání, nesou jednotliví ministři z důvodu svých pravomocí na vnitrostátní úrovni a nepřenáší se na fórum, v němž se scházejí, i když se tato odpovědnost, která je každému z účastníků svěřena na vnitrostátní úrovni, navzájem překrývá z důvodu vytvoření jednotné měny.

96.

Doslovný výklad, který zajisté není jako takový rozhodující v takovém případě, jako je projednávaný případ, svědčí však podle všeho o úmyslu autorů Lisabonské smlouvy vzít na vědomí existenci Euroskupiny jako diskusního fóra na mezivládní úrovni, spíše než jej ustavit jako samostatný subjekt Unie.

97.

Tento výklad je ze systematického hlediska ( 62 ) potvrzen srovnáním terminologie použité v článku 137 SFEU a v protokolu č. 14 s terminologií použitou v jiných ustanoveních Smluv. Terminologie použitá ve vztahu k Euroskupině se totiž zaprvé zjevně liší od terminologie použité pro složení Rady v čl. 16 odst. 2 SEU, podle něhož „Rada se skládá z jednoho zástupce každého členského státu na ministerské úrovni“ ( 63 ). Ustanovení týkající se Rady tedy neodkazuje na ministry jednající v jejich vnitrostátním postavení, nýbrž na Radu jakožto na orgán Unie složený ze zástupců každého členského státu v rámci tohoto orgánu.

98.

Zadruhé výrazy použité v článku 137 SFEU a v protokolu č. 14 se rovněž zjevně liší od výrazů použitých v čl. 136 odst. 2 a čl. 138 odst. 3 SFEU, které se týkají jednání o opatřeních týkajících se výlučně členských států, jejichž měnou je euro ( 64 ). Tato ustanovení totiž stanoví, že „[n]a hlasování […] se podílejí pouze členové Rady zastupující členské státy, jejichž měnou je euro“ ( 65 ). Stejným způsobem se vyjadřuje mimo jiné článek 15 nařízení č. 472/2013 a v témže smyslu čl. 139 odst. 4 SFEU ve spojení s odstavcem 1 téhož článku.

99.

Použití natolik odlišné terminologie podle mého názoru potvrzuje, že když autoři Lisabonské smlouvy zamýšleli odkazovat na zástupce členských států, jejichž měnou je euro, jednající v rámci orgánu nebo instituce Unie, použili výrazy odlišné od výrazů použitých ve vztahu k Euroskupině.

100.

Kromě toho z historického hlediska nevyplývá ze znění aktů Konventu o budoucnosti Evropy, z nichž vycházejí dotčená ustanovení, vůle začlenit Euroskupinu do institucionálního rámce Unie, ale naopak lze nalézt indicie v opačném smyslu ( 66 ).

101.

Z teleologického hlediska z výše provedené analýzy historie vzniku a funkce Euroskupiny v ústavní architektuře HMU vyplývá, že zmínka Euroskupiny v článku 137 SFEU a v protokolu č. 14 má za cíl formálně uznat již existující subjekt stojící mimo institucionální rámec Unie. Tímto uznáním byly rovněž unijní orgány formálně oprávněny ustanoveními primárního práva účastnit se tohoto fóra, zejména Komise, jejíž účast se stala povinnou, a ECB, pro kterou se pozvání stalo povinným. Dále vzhledem k tomu, že nebyl zřízen samostatný rozhodovací orgán pro členské státy eurozóny, toto uznání umožnilo za účelem uspokojení požadavků ostatních členských států, aby nebyla oslabena základní úloha Rady v oblasti hospodářské koordinace.

102.

Vnější povaha ve vztahu k právnímu rámci Unie umožňuje Euroskupině udržovat si neformální povahu, která představuje základní požadavek jejího fungování. Tato neformální povaha umožňuje totiž Euroskupině působit jako politické diskusní fórum, ve kterém lze nalézt rovnováhu komplexních zájmů, a tedy dospět ke kompromisu mezi členskými státy, jejichž měnou je euro.

103.

Euroskupina působí, jak již bylo zdůrazněno, jako koordinační nástroj, jako „most“ mezi jednotlivými úrovněmi, na kterých je vykonávána správa HMU, tj. vnitrostátní úrovní, unijní úrovní, na které ke koordinaci dochází konkrétně prostřednictvím účasti Komise a ECB na jejích zasedáních, a mezivládní úrovní, která se nachází mimo unijní právní rámec.

104.

Konkrétně cílem povinné účasti Komise, která si zachovává svou úlohu strážkyně Smluv, jak vyplývá z čl. 17 odst. 1 SEU ( 67 ), je mimo jiné zajistit, aby činnosti tohoto diskusního fóra probíhaly způsobem slučitelným s unijním právem, jímž jsou vázány. Mimoto podle zásady rovného zacházení s členskými státy má Komise povinnost být neutrální a je schopna poskytnout lepší celkový přehled problémů vlastních eurozóně a vyváženější dialog mezi jednotlivými zúčastněnými subjekty ( 68 ). Pokud jde o účast ECB, ta plní již zmíněný požadavek zajistit vazbu mezi hospodářskou a měnovou politikou v rámci HMU ( 69 ) při respektování nezávislosti ECB.

105.

Konstatování vnější povahy Euroskupiny v institucionálním rámci Unie není podle mého názoru zpochybněno okolností, že tento subjekt je zmíněn ustanoveními sekundárního unijního práva. Tato ustanovení totiž nedefinují svěření zvláštních pravomocí Euroskupině, ale umožňují jí získávat informace a vést informované diskuse o otázkách týkajících se hospodářských politik v eurozóně nebo významných z hlediska jednotné měny. Tato ustanovení sice zahrnují Euroskupinu do mechanismů dohledu (oversight) a odpovědnosti (accountability) stanovených unijním právem, avšak v souladu s polomezivládním přístupem zmíněným v bodech 51 až 53 výše splňují požadavek propojení pravomocí Unie s hospodářskými politikami, které zůstávají v pravomoci členských států.

106.

Závěrem mám za to, že ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že Euroskupina musí být považována za subjekt, který je vyjádřením zvláštní formy mezivládní spolupráce, jež je přítomna v ústavní architektuře HMU ( 70 ). Tento subjekt, koncipovaný jako čistě mezivládní subjekt v komplexním rámci koordinace hospodářských politik členských států v rámci HMU, zajišťuje funkci propojení mezi státní sférou a unijní sférou. Lisabonská smlouva uznala existenci tohoto subjektu stojícího mimo unijní právní rámec a formalizovala účast Komise a ECB na jeho pracích, avšak neměla v úmyslu změnit jeho právní povahu, která úzce souvisí s jeho úlohou „mostu“ mezi členskými státy a Unií.

107.

Ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, že jelikož je Euroskupina subjektem mimo institucionální a právní rámec Unie, unijní soudy nemají pravomoc rozhodovat o žalobách na náhradu škody podaných proti tomuto subjektu ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU v souvislosti s případnými škodami způsobenými údajně škodlivými akty přijatými Euroskupinou. Z toho vyplývá, že jelikož Tribunál v napadených rozsudcích uznal tuto soudní pravomoc, jsou uvedené rozsudky stiženy nesprávným právním posouzením a musí být zrušeny v rozsahu, v němž uznávají pravomoc unijních soudů ve vztahu k žalobám na náhradu škody podaným proti Euroskupině.

108.

Tento závěr není zpochybněn úvahami vycházejícími ze zásady právního státu (nebo Unie práva, podle terminologie použité Tribunálem) s ohledem na požadavky související s dodržováním zásady účinné soudní ochrany. Touto otázkou se budu zabývat v následující části.

109.

V napadených rozsudcích Tribunál rozhodl, že neuznání Euroskupiny za subjekt Unie by bylo v rozporu se zásadou „Unie práva“, jelikož by umožnilo zřídit v rámci právního řádu Unie subjekty, jejichž akty a jednání by nemohly založit odpovědnost Unie ( 71 ).

110.

Zásada účinné soudní ochrany představuje obecnou zásadu unijního práva vyplývající z ústavních tradic společných členským státům, která byla zakotvena v článcích 6 a 13 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, a která je nyní potvrzena v článku 47 Listiny základních práv ( 72 ).

111.

Závěr o právní povaze Euroskupiny, který vylučuje její kvalifikaci jako orgánu ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU, nebrání plnému uplatnění zásady účinné soudní ochrany a není v rozporu s myšlenkou „Unie práva“. Jednotlivci totiž mají zajištěnou soudní ochranu tím, že mohou podat žalobu na určení mimosmluvní odpovědnosti proti orgánům, které přijímají akty a jednání, která provádějí a rozvíjí závěry Euroskupiny.

112.

Jak bylo zdůrazněno v bodě 90 výše, politické dohody uzavřené v rámci Euroskupiny jsou při neexistenci jejích formálních pravomocí konkretizovány a prováděny akty a činnostmi jiných subjektů, ať již v Unii, nebo mimo její právní rámec. Činnost Euroskupiny tedy předchází chování jednotlivých subjektů. Euroskupina působí v určitém stadiu, byť důležitém, rozsáhlejšího „decision making process“ (rozhodovací proces).

113.

Skutečnost, že Euroskupina není kvalifikována jako „orgán“ ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU, nevylučuje odpovědnost Unie, jsou-li splněny podmínky uvedené v bodě 38, za opatření, kterými Rada a Komise provedly rozhodnutí Euroskupiny. Jednotlivci mohou podat žalobu na náhradu škody podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU proti unijním orgánům, zpravidla Radě, které provádějí dohody uzavřené v rámci Euroskupiny.

114.

Pokud jde konkrétně o projednávaný případ, žalobci v prvním stupni mohli nejprve podat žalobu proti Radě na náhradu škody vyplývající z přijetí rozhodnutí 2013/236 (přinejmenším pokud jde o některá opatření, která jsou v něm stanovena), jakož i proti Komisi a ECB za účelem přezkumu provedení makroekonomického ozdravného programu pro Kypr podle čl. 1 odst. 2 tohoto rozhodnutí ( 73 ).

115.

Mimoto podle zásad stanovených v rozsudku Ledra mohli žalobci podat žalobu proti Komisi a ECB za účelem získání náhrady škody případně utrpěné v důsledku údajného protiprávního jednání těchto orgánů při sjednání a podpisu memoranda o porozumění ze dne 26. dubna 2013 ( 74 ).

116.

Žalobcům tak byla zaručena možnost podat žalobu na náhradu škody, která jim údajně vznikla v důsledku plnění toho, co definují jako „akční plán stanovený“ v prohlášení Euroskupiny ze dne 25. března 2013 ( 75 ).

117.

S ohledem na tuto možnost ochrany by žaloba na náhradu škody podaná proti Euroskupině doplnila danou ochranu jen velmi málo. I kdyby taková žaloba byla přípustná na základě čl. 340 druhého pododstavce SFEU, jejím účelem by v každém případě bylo, aby byla Unii přičtena škodlivá jednání, kterých se tento subjekt údajně dopustil. Euroskupina totiž nemá právní subjektivitu ( 76 ), zatímco Unie je jedinou entitou, spolu s ECB ( 77 ), která má vlastní právní subjektivitu. Případné škody způsobené jednáním Euroskupiny by tudíž byly přičteny Unii. Výsledek se nemění, když Unie může, jak jsem zdůraznil, nést odpovědnost za jednání Rady a Komise, které provádějí rozhodnutí Euroskupiny.

118.

Dále je třeba zohlednit účast Komise na zasedáních Euroskupiny.

119.

V tomto ohledu úvodem uvádím, že k určení, zda porušení práv jednotlivců, které musí vyplývat z dostatečně závažného porušení právní normy, jejímž předmětem je přiznání práv jednotlivcům ( 78 ), může, či nemůže být přičteno unijnímu orgánu na základě čl. 340 druhého pododstavce SFEU, je zásadní přesně identifikovat jednání přičitatelné tomuto orgánu, které podstatným způsobem přispělo k protiprávnímu jednání. V řetězci událostí je tedy třeba určit, zda by v případě, že by se dotčený orgán rozhodl jednat jiným způsobem, bylo zabráněno tomu, aby k dotčenému protiprávnímu jednání došlo.

120.

Pokud jde konkrétně o prohlášení Euroskupiny, Soudní dvůr již měl příležitost objasnit, že taková prohlášení, která vyjadřují výsledky diskusí, které proběhly v jejím rámci, a politické dohody, které jsou v něm uzavřeny, nejsou projevem rozhodovací pravomoci Komise ( 79 ), a nemohou být tedy jako taková přičítána tomuto orgánu.

121.

Soudní dvůr však rovněž zdůraznil, že z čl. 17 odst. 1 SEU vyplývá, že Komise „podporuje obecný zájem Unie“ a „dohlíží na uplatňování práva Unie“ ( 80 ) a že si zachovává úlohu strážkyně Smluv, jak vyplývá z tohoto ustanovení, i když jedná mimo právní rámec Unie ( 81 ).

122.

K tomuto je třeba uvést, že zasedání Euroskupiny mají za cíl umožnit stále užší koordinaci hospodářských politik v eurozóně. Svou účastí na těchto zasedáních, která se po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost stala povinnou, Komise významně přispívá k diskusím, které probíhají v rámci Euroskupiny, a k činnostem Euroskupiny. Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že svou účastí na zasedáních v rámci tohoto subjektu podporuje Komise obecný zájem Unie ( 82 ).

123.

Za těchto okolností, když se Komise účastní zasedání Euroskupiny, nesmí svým jednáním přispět k porušení unijních norem ( 83 ).

124.

V tomto ohledu zdůrazňuji, že i tehdy, když unijní orgány jednají mimo rámec Unie, jsou nicméně povinny důsledně dodržovat unijní právo a nadále se na ně uplatňuje Listina základních práv ( 84 ).

125.

Povinná účast Komise na zasedáních Euroskupiny, v jejímž rámci si zachovává výše uvedenou úlohu strážkyně Smluv, jak vyplývá z čl. 17 odst. 1 SEU, a funkce, které na nich vykonává, jí umožňují kontrolovat, že činnosti Euroskupiny jsou slučitelné s unijním právem, a zejména s Listinou ( 85 ).

126.

Z výše uvedeného vyplývá, že není vyloučeno, že za výjimečných okolností mohou být Komisi přičitatelné škodlivé následky vyplývající z její případné nečinnosti při kontrole slučitelnosti rozhodnutí Euroskupiny s unijním právem ( 86 ). Tím se zvýší úroveň účinnosti soudní ochrany zaručené jednotlivcům.

127.

Z provedené analýzy podle mého názoru vyplývá, že Tribunál neprávem uznal svou pravomoc ve vztahu k žalobám na náhradu škody podaným proti Euroskupině na základě čl. 340 druhého pododstavce SFEU. V důsledku toho musí být napadené rozsudky zrušeny v rozsahu, v němž Tribunálu takovou pravomoc přiznávají.

128.

V projednávané věci jsem toho názoru, že podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora soudní řízení dovoluje, aby sám Soudní dvůr vydal konečné rozhodnutí o tomto aspektu sporu. Ze závěrů uvedených v bodech 106 a 107 výše totiž vyplývá, že námitkám nepřípustnosti vzneseným Radou v prvním stupni řízení vůči Euroskupině je třeba vyhovět.

129.

Konečně, co se týče nákladů řízení, pokud Soudní dvůr souhlasí s mými závěry, pak žalobci v prvním stupni nemají úspěch ve věcech C‑597/18 P a C‑598/18 P a musí jim být uložena náhrada nákladů řízení v obou věcech, zatímco Finská republika ponese vlastní náklady řízení ( 87 ).

130.

S ohledem na předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl následovně: