1.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 5 a 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby ( 2 ).

2.

Tato žádost byla předložena v rámci soudního řízení v oblasti kolektivních smluv mezi odborovými organizacemi pracovníků, a sice Federación de Trabajadores Independientes de Comercio (Fetico), Federación Estatal de Servicios, Movilidad y Consumo de la Unión General de Trabajadores (FESMC-UGT) a Federación de Servicios de Comisiones Obreras (CCOO) (dále jen „odborové organizace“) na straně jedné a skupinou podniků DIA SA a Twins Alimentación SA (dále jen „skupina podniků“) na straně druhé, jehož cílem je určit podmínky využití mimořádného placeného volna stanoveného v článku 46 Convenio Colectivo del grupo de empresas Dia SA y Twins Alimentación SA (kolektivní smlouva skupiny podniků Dia SA a Twins Alimentación SA, dále jen „kolektivní smlouva skupiny podniků“) ( 3 ), aby pracovníci mohli dostát svým osobním nebo rodinným povinnostem, pokud dochází k souběhu události zakládající nárok na toto volno s týdenní dobou odpočinku nebo placenou dovolenou za kalendářní rok, které zaručuje unijní právo.

3.

Tato věc poskytuje Soudnímu dvoru příležitost, aby na základě konstatování, že cílem mimořádného placeného volna není chránit bezpečnost a zdraví pracovníků, ale pouze poskytnout pracovníkům možnost žádat v jednotlivých případech o povolení absence během jejich pracovní doby, připomněl, že směrnice 2003/88 se omezuje na stanovení minimálních požadavků na bezpečnost a ochranu zdraví pro úpravu pracovní doby, přičemž členským státům ponechává volnost přijmout příznivější normy pro pracovníky v oblastech, na které se unijní právo nevztahuje.

4.

Na závěr své analýzy navrhnu, aby z toho Soudní dvůr primárně dovodil, že taková vnitrostátní ustanovení, jaká jsou dotčena v původním řízení, která nemohou ohrozit minimální požadavky stanovené ve směrnice 2003/88, nespadají do působnosti této směrnice.

5.

Podpůrně budu hájit názor, že články 5 a 7 směrnice 2003/88 nebrání vnitrostátním právním úpravám a kolektivním smlouvám, které nestanoví poskytnutí mimořádného placeného volna v případě, že okolnosti, které odůvodňují jeho poskytnutí, nastanou během nepracovních dní.

6.

Za tímto účelem zaprvé vysvětlím, proč mám za to, že dosah judikatury Soudního dvora, která se týká souběhu dovolených a je založena na jejich rozdílném účelu s cílem vytvořit pravidla pro ochranu práv zaručených směrnicí 2003/88, nesmí být rozšířen na případy, kdy pracovník není v situaci, kdy není schopen ani pracovat, ani odpočívat. Zadruhé zdůrazním flexibilitu režimu týdenní doby odpočinku, která postačuje k odůvodnění odmítnutí poskytnout mimořádné placené volno během této doby.

7.

Bod 5 odůvodnění směrnice 2003/88 uvádí:

„Všichni pracovníci by měli mít dostatečnou dobu odpočinku. Pojem ‚odpočinek‘ musí být vyjádřen v jednotkách času, tj. ve dnech, hodinách nebo ve zlomcích uvedených jednotek. Pracovníkům [v Unii] musí být poskytnuty minimální denní, týdenní a roční doby odpočinku a přiměřené přestávky v práci. V této souvislosti je rovněž nezbytné stanovit maximální délku týdenní pracovní doby.“

8.

Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Předmět a oblast působnosti“, v odstavcích 1 a 2 uvádí:

„1.   Tato směrnice stanoví minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví pro úpravu pracovní doby.

2.   Tato směrnice se vztahuje na:

9.

Článek 2 uvedené směrnice, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

10.

Článek 5 téže směrnice, nadepsaný „Týdenní doba odpočinku“, uvádí:

„Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby za každé období sedmi dnů měl každý pracovník nárok na minimální nepřetržitý odpočinek v délce 24 hodin a navíc jedenáctihodinový denní odpočinek stanovený v článku 3.

Je-li to zdůvodněno objektivními, technickými nebo organizačními podmínkami, může být uplatňována minimální doba odpočinku 24 hodin.“

11.

Článek 7 směrnice 2003/88, nadepsaný „Dovolená za kalendářní rok“, stanoví:

„1.   Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby měl každý pracovník nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů v souladu s podmínkami pro získání a přiznávání této dovolené stanovenými vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.

2.   Minimální dobu placené dovolené za rok nelze nahradit finanční náhradou, s výjimkou případů ukončení pracovního poměru.“

12.

Článek 15 této směrnice stanoví:

„Tato směrnice se nedotýká práva členských států uplatňovat nebo zavádět právní a správní předpisy, které jsou příznivější pro ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků, nebo napomáhat nebo umožňovat uplatňování kolektivních smluv nebo dohod uzavřených mezi sociálními partnery, které jsou příznivější pro ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků.“

13.

Článek 17 uvedené směrnice, nadepsaný „Odchylky“, v odstavcích 1 a 2 uvádí:

„1.   Při dodržování obecných zásad ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků se členské státy mohou odchýlit od článků 3 až 6, 8 a 16, pokud se vzhledem ke zvláštní povaze dotyčných činností délka pracovní doby neměří nebo není předem určena nebo si ji mohou určit sami pracovníci, zejména v případě

2.   Odchylky stanovené v odstavcích 3, 4 a 5 mohou být přijaty prostřednictvím právních a správních předpisů nebo prostřednictvím kolektivních smluv či dohod uzavřených mezi sociálními partnery za předpokladu, že jsou dotyčným pracovníkům poskytnuty rovnocenné náhradní doby odpočinku nebo že ve výjimečných případech, kdy není z objektivních důvodů možné poskytnout tyto náhradní doby odpočinku, je dotyčným pracovníkům poskytnuta náležitá ochrana.“

14.

Estatuto de los Trabajadores (zákoník práce), ve znění vyplývajícím z Real Decreto Legislativo 2/2015 por el que se aprueba el texto refundido de la Ley del Estatuto de los Trabajadores (královské legislativní nařízení 2/2015, kterým se schvaluje přepracované znění zákoníku práce) ( 4 ), ze dne 23. října 2015 (dále jen „zákoník práce“), v článku 37, nadepsaném „Týdenní doba odpočinku, státní svátky a dovolené“, uvádí:

„1.   Pracovníci mají nárok na minimální týdenní dobu odpočinku, která je kumulovatelná po dobu nepřesahující 14 dní, její délka činí jeden a půl dne bez přerušení a zpravidla zahrnuje sobotní odpoledne nebo případně pondělní ráno a celou neděli. Délka týdenní doby odpočinku osob mladších 18 let činí nejméně dva dny bez přerušení.

[…]

3.   Pracovník může být poté, co předem uvědomil o své absenci a uvedl její důvod, nepřítomen v práci, přičemž si zachovává nárok na odměnu, z následujících důvodů a po uvedenou dobu:

[…]“

15.

Článek 38 zákoníku práce, nadepsaný „Placená dovolená za kalendářní rok“, stanoví:

„1.   Doba placené dovolené za kalendářní rok, kterou nelze nahradit finanční náhradou, je smluvena v kolektivní smlouvě nebo individuální smlouvě. V žádném případě nemůže být kratší než třicet kalendářních dnů.

2.   Doba či doby čerpání dovolené se stanoví společnou dohodou mezi podnikem a pracovníkem v souladu s případnými ustanoveními kolektivní smlouvy o plánování dovolené za kalendářní rok.

V případě neshody mezi stranami stanoví datum pro čerpání dovolené soud pro sociální věci, proti jehož rozhodnutí nelze podat opravný prostředek. Řízení je zrychlené a přednostní.

3.   V každém podniku bude vypracován rozvrh čerpání dovolených. Pracovník musí být seznámen s daty, která se jej týkají, s předstihem nejméně dvou měsíců před začátkem dovolené.

Pokud doba dovolené stanovená v podnikovém rozvrhu čerpání dovolených, na který odkazuje předchozí pododstavec, spadá do doby dočasné pracovní neschopnosti v důsledku těhotenství, porodu či kojení, nebo do doby, po kterou je pracovní poměr podle čl. 48 odst. 4, 5 a 7 tohoto zákona přerušen, má pracovník právo na čerpání dovolené v jiném období, než je období jeho dočasné pracovní neschopnosti či dovolené, která mu byla přiznána na základě uplatnění uvedeného ustanovení, po ukončení uvedené doby přerušení, přestože příslušný kalendářní rok, do kterého dovolená spadá, již uplynul.

V případě, kdy se doba dovolené kryje s dočasnou neschopností, která je způsobena jinými okolnostmi, než jaké jsou uvedeny v předchozím pododstavci, a která zcela nebo částečně pracovníkovi brání, aby čerpal dovolenou během kalendářního roku, do kterého spadá, bude tak moci učinit po ukončení jeho pracovní neschopnosti, pokud neuplynulo více než osmnáct měsíců od konce roku, ve kterém na ni vznikl nárok.“

16.

Článek 46 kolektivní smlouvy skupiny podniků zní následovně:

„I.   Pracovník nebo pracovnice poté, co předem uvědomili o své absenci a uvedli její důvod, mohou být nepřítomni v práci, přičemž si zachovávají nárok na odměnu, z následujících důvodů a po uvedenou dobu:

II.   Pro účely volna, s výjimkou volna stanoveného v bodě A) tohoto článku, mají registrovaní partneři stejná práva, pokud jsou řádně zapsáni do příslušné knihy registrovaného partnerství a pracovník nebo pracovnice předloží za tímto účelem osvědčení v souladu s požadavky stanovenými v použitelných právních úpravách autonomních společenství.

III.   Pracovník nebo pracovnice musí co nejdříve upozornit svého nejbližšího nadřízeného, aby přijal nezbytná opatření a poskytl jim příslušné volno, a předložit doklad týkající se tvrzeného důvodu k čerpání poskytnutého volna nebo volna, které má být poskytnuto.

IV.   Pro účely tohoto článku se cestováním rozumí, že pracovník nebo pracovnice musí mezi místem svého obvyklého bydliště a místem určení ujet více než 150 km.“

17.

Código Civil (občanský zákoník) v čl. 4 odst. 3 uvádí, že „[u]stanovení [tohoto] [z]ákoníku se uplatní podpůrně v otázkách upravených jinými zákony“, a dále v čl. 5 odst. 2 uvádí, že „[s]tátní svátky nejsou vyloučeny z výpočtu lhůt podle občanského zákoníku“.

18.

Třemi samostatnými žalobami, které byly na základě rozhodnutí Audiencia Nacional (Vrchní soud s celostátní působností, Španělsko) spojeny, se tři odborové organizace domáhají, aby předkládající soud rozhodl, že mimořádné placené volno podle článku 46 kolektivní smlouvy skupiny podniků, s výjimkou volna v případě uzavření manželství, musí být čerpáno během období, kdy musí dotyčný pracovník pracovat pro podnik ( 5 ), a to jak v případě prvního dne, tak všech dnů volna. Pokud jde o volno v případě uzavření manželství, odborové organizace žádají, aby toto volno začínalo v den, během kterého musí pracovník pracovat pro podnik.

19.

Předkládající soud připomíná, že týdenní doba odpočinku pracovníků a placené dovolené za kalendářní rok jsou upraveny v čl. 37 odst. 1 a v článku 38 zákoníku práce, které provádějí ustanovení směrnice 2003/88, za podmínek, které podle jeho názoru přesahují minimální doby požadované unijním právem ( 6 ).

20.

Upřesňuje, že článek 46 kolektivní smlouvy skupiny podniků provádí za příznivějších podmínek čl. 37 odst. 3 zákoníku práce, který pracovníkům přiznává nárok na mimořádné placené volno. Toto volno má uspokojit určité potřeby pracovníků, jako jsou mimo jiné narození dítěte, hospitalizace, chirurgický zákrok nebo úmrtí blízkého příbuzného, jakož i výkon funkcí odborového zástupce, které nastanou během plnění pracovní smlouvy a odůvodňují přiznání práva na nepřítomnost v práci při zachování nároku na odměnu.

21.

Předkládající soud uvádí, že v tomto článku 46 i v článku 37 zákoníku práce je stran volna v případě uzavření manželství uvedeno, že jeho délka se počítá v kalendářních dnech. Tato ustanovení neobsahují žádné upřesnění týkající se ostatního mimořádného placeného volna nebo počátku volna v případě uzavření manželství.

22.

Předkládající soud dodává, že čl. 5 odst. 2 občanského zákoníku, který je použitelný při neexistenci zvláštních ustanovení, však stanoví, že výpočet lhůt podle občanského zákoníku nevylučuje státní svátky.

23.

Uvedený soud konstatuje, že v běžné praxi skupiny podniků počínají dny mimořádného placeného volna v den, kdy nastala událost zakládající nárok na toto volno, bez ohledu na to, zda se jedná či nejedná o pracovní den ( 7 ), a jsou počítány v kalendářních dnech.

24.

Předkládající soud upřesňuje, že odborové organizace zakládají svoji žalobu na rozsudku Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) č. 145/2018 ze dne 13. února 2018, který není judikaturou. Pokud jde o úpravu mimořádného placeného volna v odvětvové smlouvě ( 8 ), uvedený soud rozhodl, že pokud událost zakládající nárok na mimořádné placené volno nastane v nepracovní den ( 9 ), jemuž je postaven na roveň státní svátek, musí být počátek volna odložen na první následující pracovní den.

25.

Předkládající soud zdůrazňuje, že zamítnutí žaloby odborových organizací by znamenalo, že by pracovníci museli uspokojovat potřeby, pro které je mimořádné placené volno stanoveno, během dob odpočinku zaručených unijním právem.

26.

Uvedený soud se proto táže na rozsah výkladu nároku na týdenní dobu odpočinku a dovolenou za kalendářní rok, který je uveden v článcích 5 a 7 směrnice 2003/88 a jehož účel byl upřesněn v judikatuře Soudního dvora, a sice účel účinně chránit bezpečnost a zdraví pracovníků.

27.

Předkládající soud v tomto ohledu připomíná, že Soudní dvůr již rozhodl, že dovolená zaručená unijním právem nemůže ovlivnit nárok na jinou dovolenou zaručenou tímto právem a že jakákoli odchylka od unijního režimu úpravy pracovní doby zavedeného směrnicí 2003/88 musí být tedy vykládána v tom smyslu, že její působnost je omezena na to, co je nezbytně nutné k hájení zájmů, jejichž ochranu tato odchylka umožňuje.

28.

Daný soud kromě toho uvádí, že účelem mimořádného placeného volna, které je upraveno v čl. 37 odst. 3 zákoníku práce, je uspokojit osobní nebo občanské potřeby pracovníků, z nichž některé souvisí se svobodou sdružování nebo rodinnými závazky.

29.

Má tedy za to, že pokud jedna z potřeb uvedených v čl. 37 odst. 3 zákoníku práce nastane během týdenní doby odpočinku nebo dovolené za kalendářní rok, překrývají se dva různé účely. Pokud bychom připustili, že v tomto případě nelze odložit čerpání mimořádného placeného volna na jiný okamžik než během doby odpočinku, byla by tato doba zcela zrušena, neboť pracovníci by museli věnovat svoji týdenní dobu odpočinku nebo své dovolené vyřešení problémů způsobených tím, že vyvstala potřeba, pro kterou má být poskytnuto mimořádné placené volno.

30.

Předkládající soud má proto pochybnosti o tom, že je odmítnutí poskytnout pracovníkům nárok na čerpání volna upraveného v čl. 37 odst. 3 zákoníku práce a stanoveného v článku 46 kolektivní smlouvy skupiny podniků v případě, že potřeba, pro kterou má být poskytnuto, nastane ve stejnou dobu jako minimální týdenní doby odpočinku a dny placené dovolené za kalendářní rok podle směrnice 2003/88, v souladu s články 5 a 7 této směrnice. Rovněž se táže, zda by bylo třeba v případě souběhu stanovit opatření k zajištění efektivního využití minimálních dob odpočinku stanovených v uvedené směrnici.

31.

Za těchto podmínek se Audiencia Nacional (Vrchní soud s celostátní působností) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

32.

Odborové organizace, skupina podniků, španělská vláda a Evropská komise předložily Soudnímu dvoru písemná vyjádření. Ústní vyjádření přednesly na jednání konaném dne 24. září 2019.

33.

Podstatou dvou předběžných otázek, které předkládající soud klade Soudnímu dvoru, je, zda články 5 a 7 směrnice 2003/88 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě a kolektivním smlouvám, které nestanoví poskytnutí mimořádného placeného volna v případě, že jedna z potřeb, pro které je určeno, nastane během týdenní doby odpočinku nebo dovolené za kalendářní rok.

34.

Podle mého názoru je třeba zdůraznit skutečnosti, na nichž jsou tyto otázky založeny. Předkládající soud se totiž táže jednak na souběh mezi dobami odpočinku podle směrnice 2003/88 a událostmi osobního života pracovníka, které by na základě použitelných vnitrostátních ustanovení odůvodnily čerpání mimořádného placeného volna, kdyby nastaly během jeho pracovní doby, a jednak na opatření, která je třeba přijmout k zajištění efektivity dob odpočinku podle směrnice 2003/88 ( 10 ).

35.

V důsledku toho se mi jeví nezbytné objasnit nejprve předmět předběžných otázek a poté uvést odpovědi, které by na ně mohly být poskytnuty.

36.

Předkládající soud odůvodňuje svou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nebezpečím ohrožení minimálních ( 11 ) dob odpočinku zaručených unijním právem v rozsahu, v němž se účely mimořádného placeného volna liší od účelů dovolených za kalendářní rok a týdenní doby odpočinku ( 12 ). Na podporu své žádosti odkazuje na judikaturu Soudního dvora týkající se překrývání nároků na dovolenou za kalendářní rok mimo jiné s volnem z důvodu nemoci ( 13 ).

37.

Nicméně toto spojení s judikaturou Soudního dvora, jež chrání nárok na dovolenou za kalendářní rok z důvodů týkajících se zdraví pracovníka a jeho schopnosti pracovat, kteréžto vyplývá z pouhého konstatování rozdílných účelů dovolených ze strany předkládajícího soudu, musí být podle mého názoru předmětem diskuze.

38.

Kromě toho mám za to, že nové aspekty k uvážení lze vyvodit z rozsudku ze dne 19. listopadu 2019, TSN a AKT ( 14 ), který se týká výkladu čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 v případě vnitrostátní právní úpravy a kolektivních smluv, které stanoví poskytnutí více dnů placené dovolené za kalendářní rok, než je minimální doba čtyř týdnů, ovšem vylučují právo převést všechny další dny dovolené nebo jejich část v případě nemoci pracovníka ( 15 ).

39.

Za těchto podmínek mám za to, že je nezbytné nejprve ověřit, zda mimořádné placené volno spadá do působnosti směrnice 2003/88, a poté zkoumat otázku, zda judikatura Soudního dvora, která vyvozuje důsledky z účelů nároků na volno, může být použita na nároky na mimořádné placené volno.

40.

Zejména ze znění článku 1 směrnice 2003/88 vyplývá, že jejím cílem je stanovit minimální požadavky pro všechny pracovníky v členských státech, a to sblížením vnitrostátních ustanovení týkajících se omezení pracovní doby ( 16 ), minimální doby denního a týdenního odpočinku, dovolených za kalendářní rok a dodatečné ochrany nočních pracovníků.

41.

Tato směrnice neobsahuje zvláštní ustanovení týkající se povolení absence, která mohou být udělena během pracovní doby bez ztráty odměny z jiných důvodů, než jsou důvody týkající se bezpečnosti a zdraví pracovníka ( 17 ), které korelují s nahromaděním doby odpracované u jednoho zaměstnavatele ( 18 ).

42.

Článek 15 směrnice 2003/88 stanoví možnost členských států zavádět předpisy, které jsou příznivější pro pracovníky a mohou být srovnány s ustanoveními této směrnice, která mají zajistit ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků ( 19 ). V projednávané věci je tomu tak ve španělském právu v případě týdenních dob odpočinku a dovolené za kalendářní rok, které podle předkládajícího soudu přesahují minima stanovená unijním právem, a nikoli v případě mimořádného placeného volna ( 20 ).

43.

Ačkoli se toto mimořádné placené volno přidává k dovoleným za kalendářní rok stanoveným směrnicí 2003/88, má jinou povahu a sleduje odlišný účel. Je totiž třeba připomenout, že se jedná o povolení přerušit plnění pracovní smlouvy v délce od několika hodin po několik dní a že tato povolení mají lépe skloubit profesní odpovědnosti pracovníka s odpovědnostmi jeho soukromého nebo rodinného života ve dnech, kdy musí pracovat pro podnik.

44.

Pracovník se tak může na vlastní žádost domáhat tohoto placeného mimořádného volna z důvodů, které nesouvisí s profesní činností ( 21 ). Z jeho porovnání s požadavky směrnice 2003/88 jasně vyplývá, že nemá chránit bezpečnost nebo zdravotní stav pracovníka v souvislosti s výkonem práce.

45.

V důsledku toho mám zaprvé za to, že poskytnutím mimořádného placeného volna španělský zákonodárce nevykonal pravomoc přiznanou členským státům v článku 15 směrnice 2003/88 ( 22 ).

46.

Španělský zákonodárce tak tím, že z vlastní iniciativy zavedl ve prospěch pracovníků nároky, které sledují jiný cíl než tato směrnice, vykonal svou pravomoc mimo oblast upravenou touto směrnicí ( 23 ).

47.

V tomto ohledu je třeba zohlednit dosah rozsudku ze dne 19. listopadu 2019, TSN a AKT ( 24 ), který se týká nároků na placenou dovolenou za kalendářní rok přesahující minimální délku čtyř týdnů, která je stanovena v čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88. Soudní dvůr je toho názoru, že tyto nároky přiznané členskými státy nebo sociálními partnery na základě možnosti stanovené v článku 15 směrnice 2003/88 ( 25 ) nebo i podmínky jejich případného převodu v případě nemoci, ke které došlo během dovolené, spadají do výkonu pravomoci členských států a nejsou upraveny uvedenou směrnicí ani nespadají do její působnosti ( 26 ).

48.

Je třeba uvést, že v daném rozsudku je jasně připomenuto, že pokud ustanovení unijního práva v dané oblasti neupravují určitý aspekt a neukládají členským státům v souvislosti s danou situací žádnou konkrétní povinnost, tyto členské státy mohou svobodně vykonávat svou pravomoc.

49.

Jsem proto toho názoru, že řešení přijaté v uvedeném rozsudku, který se týká nároku na dovolenou za kalendářní rok stanoveného směrnicí 2003/88, je na základě úvahy a fortiori přenositelné, jelikož dotčená ustanovení byla přijata členskými státy nebo sociálními partnery ve zcela jiné oblasti, než na jakou se vztahuje unijní právo.

50.

Pokud jde zadruhé o omezení výkonu pravomoci členských států, které Soudní dvůr připomněl v rozsudku ze dne 19. listopadu 2019, TSN a AKT ( 27 ), a sice případné narušení minimální ochrany zajištěné článkem 7 směrnice 2003/88 ( 28 ), mám za to, že nárok na mimořádné placené volno, který je pracovníkovi poskytnut s cílem usnadnit sladění jeho soukromého života a profesních povinností v pracovní době, nemůže jako takový ohrozit možnost, aby pracovník využil svůj nárok na týdenní nebo roční dobu odpočinku, který je jediným cílem sledovaným směrnicí 2003/88 ( 29 ). Vzhledem k tomu, že Soudnímu dvoru nebyly předloženy konkrétní situace, je obtížné si představit, jak by v praxi nároky na další dovolenou, které stanoví vnitrostátní zákonodárce a které má pracovník k dispozici nad rámec minima stanoveného ve směrnici 2003/88 ( 30 ), mohly ohrozit nároky na odpočinek stanovené v této směrnici ( 31 ).

51.

Stále v souladu s rozsudkem ze dne 19. listopadu 2019, TSN a AKT ( 32 ), je třeba rovněž poukázat na neexistenci narušení soudržnosti směrnice 2003/88 nebo cílů, které sleduje ( 33 ). V tomto ohledu je třeba uvést, že kdyby vnitrostátní zákonodárce nestanovil nároky na mimořádné placené volno, aby pracovníkovi umožnil vzít si na vlastní žádost volno, když událost jeho osobního života nastane během jeho pracovní doby, otázka efektivity dovolené za kalendářní rok nebo týdenní doby odpočinku, jakmile tato událost nastane, by z hlediska unijního práva nevyvstala.

52.

Toto zjištění podle mého názoru vyzdvihuje skutečnost, že ohrožení efektivity dovolené za kalendářní rok nebo týdenní doby odpočinku připadá v projednávaném případě do úvahy pouze tehdy, máme-li za to, že každá událost, která může pracovníkovi bránit, aby si v plné míře užil dobu odpočinku nebo oddechu, odůvodňuje, aby mu byla poskytnuta další dovolená, a byl tak chráněn účel dovolené za kalendářní rok ( 34 ).

53.

To však není cílem sledovaným směrnicí 2003/88. Její požadavky plynou z hledání spravedlivé rovnováhy mezi pracovní dobou a minimální dobou odpočinku ( 35 ), a to s ohledem na pokračování profesní činnosti pracovníka ( 36 ). Mají za následek to, že je mu přiznáno pouze právo požadovat na zaměstnavateli, aby zavedl doby odpočinku zaručené touto směrnicí.

54.

Mimoto minimální ochrana, která je pracovníkovi zaručena na základě článků 5 a 7 směrnice 2003/88, nemůže mít různé úrovně v závislosti na iniciativách členských států přijmout či nepřijmout zvláštní ustanovení obdobná ustanovením použitelným ve Španělsku.

55.

Ze všech těchto úvah dovozuji, že předběžné otázky nesmí vést Soudní dvůr k přezkumu podmínek vzniku nároku na mimořádné placené volno, který je upraven vnitrostátním zákonodárcem, jelikož tento nárok nesouvisí se schopností pracovníka vykonat svou práci a jako takový nemůže ohrozit efektivitu nároku na týdenní dobu odpočinku nebo dovolenou za kalendářní rok, zaručeného směrnicí 2003/88, nebo cíl sledovaný touto směrnicí.

56.

Navrhnu tedy Soudnímu dvoru, aby primárně rozhodl, že vnitrostátní právní úpravy a kolektivní smlouvy, které stanoví poskytnutí mimořádného placeného volna, aby pracovník mohl být během pracovních dnů nepřítomen na pracovišti za účelem splnění svých osobních nebo rodinných povinností, nespadají do působnosti směrnice 2003/88.

57.

Kdyby však Soudní dvůr nezastával toto stanovisko a měl za to, že stačí, aby bylo uvedeno nebezpečí ohrožení účelu minimálních dob odpočinku podle směrnice 2003/88 dotčenými vnitrostátními ustanoveními ( 37 ), a že toto nebezpečí může být odstraněno převedením dovolených zaručených touto směrnicí ( 38 ), bude Soudní dvůr podle mého názoru muset rozhodnout o otázce, zda lze jeho judikaturu týkající se rozdílného účelu dovolených v případě jejich překrývání použít na mimořádné placené volno.

58.

Nyní tedy uvedu skutečnosti, které mám v úmyslu předložit Soudnímu dvoru k posouzení. Vzhledem k neexistenci judikatury týkající se souběhu mezi nároky na dovolenou a nároky na týdenní dobu odpočinku se budu tímto případem zabývat poté, co přezkoumám souběh mezi nárokem na mimořádné placené volno a dovolenou za kalendářní rok.

59.

Principiální otázkou, o které má Soudní dvůr rozhodnout, je podle mého názoru otázka, zda zjišťování účelu volna v případě souběhu s nárokem na dovolenou za kalendářní rok musí být rozšířeno na mimořádné placené volno, jak Soudní dvůr rozhodl v souvislosti s dovolenou na zotavenou ( 39 ) jakožto dovolenou, která má zlepšit „zdravotní stav pracovníků“ ( 40 ), který jim brání pracovat. Jinými slovy, jedná se o určení, co odůvodňuje obecné použití kritéria účelu nároků na volno v případě jejich překrývání v rámci plnění pracovní smlouvy ( 41 ).

60.

Připomenu tedy tuto judikaturu v hrubých rysech, abych určil hlavní kritérium, které z ní vyplývá, a poté ověřím, zda může být použita na nárok na mimořádné placené volno.

61.

Vzhledem k tomu, že další mimořádné placené volno vnitrostátní zákonodárce zavedl v oblasti, na kterou se unijní právo nevztahuje ( 42 ), je třeba vycházet z judikatury Soudního dvora, která se týká obdobného případu, a sice souběhu dovolené za kalendářní rok a volna z důvodu nemoci ( 43 ) nebo dovolené na zotavenou ( 44 ), které upravuje vnitrostátní právo. Tato judikatura vede k tomu, že musí být zjištěn účel koexistujících druhů volna.

62.

V tomto ohledu Soudní dvůr v rozsudku ze dne 30. června 2016, Sobczyszyn ( 45 ), jasně připomněl úvahy, kterými je třeba se řídit a které začínají připomenutím, že „účel nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, kterým je umožnit pracovníkovi, aby si odpočinul a měl čas na uvolnění a mimopracovní zájmy, se liší od účelu nároku na pracovní volno z důvodu nemoci, kterým je umožnit pracovníkovi, aby se zotavil z nemoci“ ( 46 ).

63.

Tyto úvahy pokračují neměnným závěrem, že „[s] ohledem na rozdílnost účelů těchto dvou druhů volna […] pracovník, který během předem stanovené doby dovolené za kalendářní rok čerpá pracovní volno z důvodu nemoci, má nárok vybrat si na svou žádost tuto dovolenou v jakémkoli jiném období, než je období, ve kterém čerpal pracovní volno z důvodu nemoci, aby mohl svou dovolenou za kalendářní rok skutečně využít“ ( 47 ).

64.

Podle Soudního dvora je proto třeba určit, zda s ohledem na případně odlišný účel těchto dvou druhů volna může dotčené překrývání volna bránit pozdějšímu čerpání dovolené za kalendářní rok, na kterou získal pracovník nárok ( 48 ).

65.

Postačuje však konstatovat rozdílný účel druhů volna k vyvození závěru, že nároky na dovolené za kalendářní rok získané pracovníkem mohou být ve všech případech dotčeny?

66.

Nejsem toho názoru, jelikož kromě zjištění účelu vlastního každému z těchto nároků na volno představuje zdravotní stav pracovníka, který odůvodňuje přerušení plnění pracovní smlouvy ( 49 ), pilíř judikatury Soudního dvora, která chrání efektivitu dovolené za kalendářní rok ( 50 ) stanovené ve směrnici 2003/88. Vychází z několika ustálených zásad.

67.

Zaprvé Soudní dvůr zohlednil společný cíl chránit zdraví pracovníka prostřednictvím dvou druhů volna, jednoho za kalendářní rok a druhého z důvodu nemoci, který je uložen zaměstnavateli s ohledem na směrnici 2003/88 i Úmluvu Mezinárodní organizace práce č. 132 ze dne 24. června 1970, o placené dovolené za kalendářní rok (revidované znění) ( 51 ).

68.

Zadruhé Soudní dvůr zdůraznil charakteristické rysy volna z důvodu nemoci, které ve svém důsledku brání tomu, aby se pozitivní účinek nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok na bezpečnost a zdraví pracovníka plně projevil ( 52 ). Jedná se o okamžitou pracovní neschopnost z důvodu zdravotního stavu pracovníka, o existenci fyzických či psychických omezení spojených s nemocí ( 53 ), nepředvídatelnost vzniku této pracovní neschopnosti, její povahu nezávislou na vůli pracovníka ( 54 ) a nepřerušení pracovního poměru ( 55 ).

69.

Konkrétně není pochyb o tom, že za takových okolností je nemocný pracovník nejen neschopen pracovat, ale také „si odpočinout od vykonávání úkolů, které mu ukládá pracovní smlouva, a [mít] čas na uvolnění a mimopracovní zájmy“ ( 56 ), s ohledem na budoucí výkon své profesní činnosti ( 57 ).

70.

Koexistence dvou nároků na volno, jejichž cílem je výhradně chránit bezpečnost a zdraví pracovníka na základě povinnosti nepracovat, tak podle mého názoru odůvodnila názor Soudního dvora, že by měly být čerpány nezávisle na sobě.

71.

Zatřetí Soudní dvůr z toho dovodil, že dovolená za kalendářní rok musí být převedena, aby ji pracovník mohl „skutečně využít“ ( 58 ). V tomto ohledu považuji za vhodné upřesnit význam tohoto výrazu z důvodu odůvodnění předkládacího rozhodnutí ( 59 ). Tyto výrazy totiž odráží koncepci, podle které musí pracovník během doby odpočinku nutně odpočívat ( 60 ).

72.

Nicméně takový výklad nelze dovodit z ustanovení směrnice 2003/88 z důvodu definic „doby odpočinku“ a „dostatečného odpočinku“, které jsou uvedeny v článku 2 této směrnice, vykládaném ve světle bodu 5 jejího odůvodnění. Soudní dvůr v tomto ohledu upřesnil, že pojmy „pracovní doba“ a „doba odpočinku“ se navzájem vylučují ( 61 ).

73.

Dále je třeba připomenout, že čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 má zejména zajistit, aby pracovník mohl využít doby skutečného odpočinku v zájmu účinné ochrany jeho bezpečnosti a zdraví, když stanoví, že minimální dobu dovolené za kalendářní rok nelze nahradit finanční náhradou s výjimkou případů ukončení pracovního poměru.

74.

K zajištění efektivity nároku na volno stanoveného v této směrnici proto postačuje, aby opatření přijatá členskými státy ( 62 ) byla provedena zaměstnavatelem ( 63 ). Konkrétně pouze možnost poskytnutá pracovníkovi, aby nebyl přítomen v práci v době dovolené za kalendářní rok, je chráněna v případě, že z důvodů nezávislých na jeho vůli není schopen ji využít ( 64 ).

75.

V tomto ohledu lze rovněž argumentovat tím, že nárok na dovolenou za kalendářní rok, který získal pracovník, má za následek, že v případě ukončení pracovního poměru musí být vyplacena finanční náhrada, aby nebyla dotčena samotná podstata tohoto nároku ( 65 ). Vyplacení finanční náhrady v případě, že pracovník nemohl využít této možnosti ( 66 ), tak potvrzuje, že nejde o zjišťování toho, zda byl odpočinek efektivní v tom smyslu, že skutečně vyvolal příznivé účinky, nebo jinými slovy, zda si pracovník skutečně odpočinul nebo se uvolnil během období dovolené za kalendářní rok.

76.

Stačí, aby pracovník neměl ve vztahu ke svému zaměstnavateli žádnou povinnost, která by mu mohla zabránit, aby se svobodně a nerušeně věnoval svým vlastním zájmům ( 67 ).

77.

Právě ve světle těchto úvah hodlám pokračovat v přezkumu otázky použití této judikatury na nárok na mimořádné placené volno v případě, že se překrývá s dovolenou za kalendářní rok.

78.

Opět je třeba nejprve připomenout, že obecným účelem mimořádného placeného volna je podpořit sladění pracovního života s okolnostmi soukromého nebo veřejného života, které nastanou během pracovní doby.

79.

Tato volna nemohou být postavena na roveň volnům poskytnutým pro nemoc z důvodu okolností, které odůvodňují jejich poskytnutí. S výjimkou lékařských konzultací ( 68 ) totiž události, které pracovníkovi umožňují využít volna, nijak přímo nesouvisí s jeho zdravotním stavem.

80.

Dále je třeba uvést, že schopnost pracovníka pracovat není zjevně dotčena, jelikož mimořádné placené volno bylo zavedeno právě proto, aby mu umožnilo přerušit plnění jeho pracovní smlouvy.

81.

Konečně pracovník „může být nepřítomen“ ( 69 ) v mnoha případech v závislosti na míře naléhavosti nebo proměnlivé předvídatelnosti ( 70 ) z důvodů, u nichž posuzuje význam a dopad v soukromém životě, a to na rozdíl od volna z důvodu nemoci ( 71 ).

82.

Proto vzhledem k tomu, že žádný z důvodů poskytnutí mimořádného placeného volna nesouvisí se schopností zúčastněného pracovat, nejeví se mi opodstatněné rozšířit judikaturu Soudního dvora, jež vyvozuje důsledky z dvojího účelu druhů volna, ve vztahu ke směrnici 2003/88.

83.

Opačné řešení by mohlo být odůvodněno pouze širším pojetím účelů volna, zahrnujícím zvážení neexistence překážek odpočinku a času na uvolnění a mimopracovní zájmy ( 72 ). V jeho důsledku by byly zohledněny například vážné události osobního života, jako je úmrtí nebo hospitalizace osoby blízké, které jsou stejně nepředvídatelné jako nemoc pracovníka, jakož i jejich důsledky stran účelu nároku na dovolenou za kalendářní rok.

84.

Jak totiž uvedly odborové organizace ve věci v původním řízení, pracovník by v takovém případě podléhal psychickým, či dokonce fyzickým omezením, která jsou podobná těm, jež by mohla být způsobena nemocí, a která by odůvodňovala, aby byl v zájmu bezpečnosti nebo zdraví pracovníka výkon jeho pracovní činnosti během několika dní přerušen poskytnutím mimořádného placeného volna. Stejně tak vzhledem k tomu, že účelem některých z těchto druhů volna je umožnit pracovníkovi, aby uskutečnil materiální kroky odůvodněné vzniklou událostí, účel dovolené za kalendářní rok, kterým je si odpočinout a mít čas na uvolnění, by nebyl chráněn, kdyby mimořádné placené volno bylo poskytováno pouze během pracovní doby.

85.

Jak jsem již nicméně uvedl, s ohledem na směrnici 2003/88 se mi takový výklad nejeví odůvodněný ( 73 ). Tento výklad by mimoto v praxi vedl k individuálnímu posuzování toho, zda si v závislosti na okolnostech pracovník skutečně mohl odpočinout nebo se uvolnit, zatímco jediným požadavkem plynoucím z této směrnice je, aby pracovník neměl během dovolené za kalendářní rok žádnou povinnost vůči svému zaměstnavateli.

86.

Již nyní je možné předjímat nevýhody takové kazuistiky, která navíc závisí na osobním posouzení každého pracovníka. Například pokud tento pracovník pečuje o svého nemocného rodiče nebo nemocné dítě během své dovolené za kalendářní rok, je tato svobodně učiněná volba nutně způsobilá ohrozit nárok na tuto dovolenou? A obecněji, rozhodne-li se pracovník, že z různých důvodů nebude odpočívat, jaké důsledky by z toho měly být vyvozeny?

87.

Myšlenka rozšíření judikatury Soudního dvora na základě pouhého konstatování rozdílného účelu typů volna na okolnosti, které nesouvisí s pracovní schopností dotyčné osoby, která je přímo stižena nemocí, se mi nejeví odůvodněná z hlediska ustanovení směrnice 2003/88, jak byla vyložena Soudním dvorem, ani z hlediska jejího uplatnění.

88.

Kromě toho je rovněž třeba zvážit odrazující účinek, který by mohlo mít rozhodnutí Soudního dvora ohledně volby členských států a případně sociálních partnerů poskytnout pracovníkovi příznivější nároky ( 74 ).

89.

Jsem toho názoru, že tyto iniciativy mohou být přijaty se zřetelem na tři faktory, a sice zaprvé cíl, který je zajisté sledován v oblasti sociální politiky, ale nachází se mimo oblast ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníka, kterou upravuje směrnice 2003/88, zadruhé podmínky úpravy pracovní doby, posuzované jako celek, jako jsou délka pracovní doby a překročení minimálních dob odpočinku stanovených v této směrnici ( 75 ), a zatřetí roli kolektivního vyjednávání.

90.

Pokud jde o sociální partnery, Soudní dvůr v tomto ohledu uvedl, že při výkonu svého základního práva na kolektivní vyjednávání, které je uznáno v článku 28 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), usilují o dosažení rovnováhy mezi svými příslušnými zájmy ( 76 ).

91.

Mám tudíž za to, že určení konkrétních podmínek pro poskytování mimořádného placeného volna, jež nesouvisí se zdravotním stavem pracovníka, vyžaduje výklad pouze vnitrostátních ustanovení příslušnými orgány, aby nároky na mimořádné placené volno nebyly zbaveny své podstaty ( 77 ).

92.

V důsledku toho podpůrně navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že článek 7 směrnice 2003/88 nebrání vnitrostátním právním úpravám a kolektivním smlouvám, které nestanoví poskytnutí mimořádného placeného volna v případě, že okolnosti, které odůvodňují jeho poskytnutí, nastanou během nepracovních dní.

93.

Pokud jde o nárok na týdenní dobu odpočinku, připomínám, že Soudní dvůr dosud neměl příležitost rozhodovat o případu souběhu tohoto nároku s nároky na volno.

94.

V důsledku toho uvedu zásady použitelné na uskutečnění týdenních dob odpočinku. Dále zdůrazním specifika režimu tohoto odpočinku, která podle mého názoru umožňují Soudnímu dvoru rozhodnout, že v případě souběhu mezi tímto odpočinkem a událostí, která by odůvodnila poskytnutí mimořádného placeného volna, nastala-li by během pracovní doby, se pracovník nemůže domáhat nároku na toto volno.

95.

V článku 2 bodě 2 směrnice 2003/88 je „doba odpočinku“ definovaná bez rozlišování toho, zda je tento odpočinek denní, týdenní nebo roční.

96.

Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že zásady použitelné v oblasti týdenní doby odpočinku jsou v podstatě obdobné se zásadami týkajícími se dovolených za kalendářní rok.

97.

Zaprvé totiž nárok každého pracovníka na stanovení maximální týdenní a denní pracovní doby a doby odpočinku „má jakožto pravidlo sociálního práva Unie nejen zvláštní význam, ale je také výslovně zakotven v čl. 31 odst. 2 Listiny, které čl. 6 odst. 1 SEU přiznává stejnou právní sílu jako Smlouvám“ ( 78 ).

98.

Zadruhé harmonizace na úrovni Evropské unie v oblasti úpravy pracovní doby „směřuje k zaručení lepší ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků tím, že jim přiznává nárok na minimální, zejména denní a týdenní, doby odpočinku, jakož i na přiměřené přestávky na odpočinek, a tím, že stanoví maximální hranici týdenní pracovní doby“ ( 79 ).

99.

Zatřetí v zájmu zajištění plné účinnosti směrnice 2003/88 je proto nezbytné, aby členské státy zajistily dodržování těchto minimálních dob odpočinku a zabránily překročení maximální délky týdenní pracovní doby ( 80 ).

100.

Začtvrté vzhledem k zásadnímu cíli sledovanému touto směrnicí, tj. zaručit účinnou ochranu životních a pracovních podmínek pracovníků a vyšší úroveň ochrany jejich bezpečnosti a zdraví, mají členské státy povinnost zaručit, aby byl v plném rozsahu zajištěn užitečný účinek těchto práv tím, že pracovníci budou mít skutečně nárok na minimální denní a týdenní doby odpočinku a že bude respektováno omezení průměrné délky týdenní pracovní doby stanovené uvedenou směrnicí ( 81 ).

101.

Zapáté opatření určená členskými státy k zajištění toho, že budou provedena ustanovení směrnice 2003/88, nemohou práva zakotvená v čl. 31 odst. 2 Listiny a v článcích 3 a 5, jakož i v čl. 6 písm. b) této směrnice zbavit jejich podstaty ( 82 ).

102.

Jsem toho názoru, že v případě překrývání se dob volna a týdenní doby odpočinku by měl Soudní dvůr na základě specifičnosti režimu tohoto odpočinku a srovnání s režimem dovolené za kalendářní rok upřednostnit jiný způsob uvažování než ten, který použil v případě dovolených za kalendářní rok a který vychází z konstatování rozdílného účelu dob volna.

103.

Zaprvé z výkladu článku 5 směrnice 2003/88 Soudním dvorem vyplývá, že minimální nepřetržitý odpočinek v týdnu v délce dvaceti čtyř hodin, spojený s pracovní dobou v maximální délce čtyřiceti osmi hodin, musí být poskytnut v rámci každého období sedmi dnů, aniž je vyžadováno, aby toto minimální období bylo poskytnuto nejpozději v den následující po období šesti po sobě jdoucích odpracovaných dnů ( 83 ). Délka doby odpočinku je tak úzce spjata s pracovní dobou v referenčních obdobích stanovených svobodně členskými státy podle metody, kterou si zvolí, avšak s výhradou dodržení cílů sledovaných touto směrnicí ( 84 ). Pracovník musí za všech okolností těžit z ochrany stanovené ve směrnici 2003/88 ve vztahu k dennímu odpočinku a k maximální délce týdenní pracovní doby ( 85 ).

104.

Zadruhé účelem této doby odpočinku je zejména zbavit se únavy nahromaděné v důsledku výkonu pracovní činnosti s maximálním omezením stanoveným v rámci jednoho týdne ( 86 ). Z tohoto důvodu musí doby odpočinku v zásadě následovat bezprostředně po pracovní době, kterou mají nahradit ( 87 ), a „musí být učiněno opatření jakožto obecné pravidlo k pravidelnému střídání pracovní doby a doby odpočinku“ ( 88 ). V tomto ohledu je třeba zdůraznit opakující se povahu týdenní doby odpočinku v krátkodobém horizontu.

105.

Zatřetí článek 17 směrnice 2003/88 umožňuje odchylky od týdenní doby odpočinku, a nikoli od dovolených za kalendářní rok ( 89 ).

106.

Pro srovnání, nárok na dovolenou za kalendářní rok má imperativní délku, která nesouvisí s přesným počtem skutečně odpracovaných hodin. Vychází z vlastní logiky, která je založena na zásadě nahromadění nároků za účelem využití delší doby odpočinku, která bude určena po dohodě se zaměstnavatelem ( 90 ).

107.

Možnost převedení dovolených za kalendářní rok, byť podléhá určitým omezením ( 91 ), a zásada finanční náhrady v případě ukončení pracovního poměru podle mého názoru potvrzují tento mechanismus kapitalizace nároku na dovolené za kalendářní rok, který je podstatně odlišuje od nároku na týdenní dobu odpočinku.

108.

V důsledku všech těchto skutečností mám za to, že v případě souběhu mezi skutečností zakládající nárok na mimořádné placené volno a týdenní dobou odpočinku ( 92 ) činí flexibilita, se kterou mohou členské státy provádět požadavky směrnice 2003/88 ( 93 ) v souladu s cíli, které tato směrnice sleduje, neúčinnými veškeré úvahy analogické s úvahami Soudního dvora ohledně dovolené za kalendářní rok a volna, které směřuje k uzdravení pracovníka, v rozsahu, v němž spočívá na konstatování rozdílných účelů těchto druhů volna.

109.

V důsledku toho navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že z důvodu specifičnosti režimu týdenní doby odpočinku musí být článek 5 směrnice 2003/88 vykládán ve stejném smyslu jako článek 7 této směrnice.

110.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Audiencia Nacional (Vrchní soud s celostátní působností, Španělsko) následovně:

„Primárně:

Podpůrně: