1.

V projednávané věci Evropská komise zahájila proti Irsku řízení o nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU pro nesplnění povinnosti přijmout do 26. června 2017 předpisy nezbytné k provedení směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 ze dne 20. května 2015 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES ( 2 ), nebo každopádně pro nesplnění povinnosti tyto předpisy sdělit Komisi.

2.

Kromě toho Komise na základě čl. 260 odst. 3 SFEU navrhuje, aby Soudní dvůr uložil Irsku zaplatit paušální částku, na závěr stanovenou na 2766992,00 eur, za nesplnění povinnosti sdělit předpisy provádějící směrnici 2015/849. Původně rovněž požadovala zaplacení denního penále ve výši 17190,60 eur, ale v průběhu řízení vzala tento návrh zpět.

3.

Projednávaná věc proto poskytuje Soudnímu dvoru příležitost rozvinout judikaturu týkající se použití čl. 260 odst. 3 SFEU v návaznosti na zásadní rozsudek ze dne 8. července 2019 ve věci Komise v. Belgie (čl. 260 odst. 3 SFEU – vysokorychlostní sítě) ( 3 ). Článek 260 odst. 3 je významným nástrojem zavedeným Lisabonskou smlouvou, který umožňuje Komisi zahájit před Soudním dvorem řízení pro nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU na základě toho, že členský stát „nesplnil povinnost sdělit opatření provádějící směrnici přijatou legislativním postupem“, a požádat Soudní dvůr, aby tomuto členskému státu současně uložil peněžitou sankci.

4.

Projednávaná věc je rozhodována Soudním dvorem souběžně s jinou věcí, a to s věcí Komise v. Rumunsko (C‑549/18), v níž dnes rovněž přednáším své stanovisko. Obě tyto věci nastolují dvě zásadní otázky, které se týkají zaprvé povinnosti Komise odůvodnit své rozhodnutí použít čl. 260 odst. 3 SFEU a zadruhé posouzení paušálních částek podle tohoto ustanovení. Podobnost otázek, které vyvstávají v těchto věcech, mi tudíž umožní odkázat v některých bodech na argumentaci rozvinutou v mém stanovisku k této souběžné věci, abych se vyhnul opakování. Projednávaná věc vyvolává rovněž odlišné otázky týkající se toho, zda předpisy sdělené v průběhu řízení představují splnění povinností ve smyslu článku 258 SFEU a čl. 260 odst. 3 SFEU.

5.

V rámci tohoto stanoviska potvrdím, že Irsko nesplnilo své povinnosti vyplývající z článku 258 SFEU, a navrhnu Soudnímu dvoru, aby mu uložil úhradu paušální částky podle čl. 260 odst. 3 SFEU.

6.

Článek 67 odst. 1 směrnice 2015/849/EU stanoví:

„Členské státy uvedou v platnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 26. června 2017. Jejich znění sdělí neprodleně Komisi.

Tyto předpisy přijaté členskými státy musí obsahovat odkaz na tuto směrnici nebo musí být takový odkaz učiněn při jejich úředním vyhlášení. Způsob odkazu si stanoví členské státy.“

7.

Podle čl. 1 odst. 42 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/843 ze dne 30. května 2018, kterou se mění směrnice (EU) 2015/849 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu a směrnice 2009/138/ES a 2013/36/EU ( 4 ), byl čl. 67 odst. 1 směrnice 2015/849 nahrazen tímto zněním:

„1.   Členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 26. června 2017.

Členské státy použijí čl. 12 odst. 3 od 10. července 2020.

Členské státy zřídí registry uvedené v článku 30 do 10. ledna 2020 a registry uvedené v článku 31 do 10. března 2020 a centralizované automatizované systémy uvedené v článku 32a do 10. září 2020. […]

Členské státy neprodleně sdělí Komisi znění předpisů uvedených v tomto odstavci.

Tyto předpisy přijaté členskými státy musí obsahovat odkaz na tuto směrnici nebo musí být takový odkaz učiněn při jejich úředním vyhlášení. Způsob odkazu si stanoví členské státy.“

8.

Poněvadž byla Komise do konce lhůty dne 26. června 2017 informována o jediném prováděcím předpisu představujícím provedení čl. 30 odst. 1 prvního pododstavce směrnice 2015/849, zaslala Irsku výzvu dopisem ze dne 18. července 2017, ve které Irsko vyzvala, aby jí ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto dopisu sdělilo, jaké prováděcí předpisy je ještě potřeba přijmout.

9.

Ve své odpovědi zaslané dopisem ze dne 13. září 2017 Irsko informovalo Komisi o dosaženém pokroku ohledně předpisů k provedení směrnice 2015/849.

10.

V odůvodněném stanovisku ze dne 8. března 2018 Komise uvedla, že jí Irsko dosud nesdělilo žádné nové předpisy k provedení směrnice 2015/849, a vyzvala ho, aby tak učinilo ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto odůvodněného stanoviska.

11.

Ve své odpovědi na uvedené odůvodněné stanovisko zaslané dopisem ze dne 4. května 2018 Irsko Komisi informovalo o dalším pokroku ohledně předpisů k provedení směrnice 2015/849.

12.

Poněvadž měla Komise za to, že Irsko stále nepřijalo další předpisy k provedení směrnice 2015/849, ani nesdělilo prováděcí předpisy, Komise se dne 19. července 2018 rozhodla zahájit řízení pro nesplnění povinnosti před Soudním dvorem.

13.

Návrhem ze dne 27. srpna 2018 Komise podala u Soudního dvora na základě čl. 258 a 260 odst. 3 SFEU projednávanou žalobu, ve které se domáhala toho, aby Soudní dvůr:

14.

Ve své žalobní odpovědi podané dne 14. listopadu 2018 Irsko navrhovalo, aby Soudní dvůr:

15.

V replice doručené dne 18. ledna 2019 Komise uvedla, že navzdory prováděcím předpisům sděleným dne 29. listopadu 2018 bylo přijetí dalších předpisů nadále nezbytné, aby bylo zajištěno úplné provedení směrnice 2015/849 ve vztahu k jejím 11 ustanovením ( 5 ). Komise proto setrvala na svých návrhových žádáních, avšak snížila výši požadovaného denního penále na 7358,40 eur a požádala Soudní dvůr, aby uložil zaplacení paušální částky ve výši 2439922,80 eur navýšené o 2014,80 eur za každý den nesdělení prováděcích předpisů od 29. listopadu 2018.

16.

V duplice doručené dne 4. března 2019 Irsko tvrdilo, že svou povinnost provést směrnici 2015/849 splnilo prostřednictvím předpisů sdělených dne 29. listopadu 2018, přičemž uvedlo, že podniklo další kroky, aby reagovalo na obavy Komise uvedené v replice.

17.

Dopisem ze dne 27. listopadu 2019 Komise informovala Soudní dvůr, že bez ohledu na vysvětlení poskytnutá v duplice a další prováděcí předpisy sdělené dne 30. ledna 2019 ohledně čl. 31 odst. 1, 2, 3 a 7 směrnice 2015/849 a dne 27. března 2019 ohledně čl. 30 odst. 1 druhého pododstavce, čl. 30 odst. 2 a 7 této směrnice, je přijetí dalších předpisů nadále nezbytné k provedení čl. 47 odst. 2 a čl. 48 odst. 5 až 8 směrnice 2015/849. Komise tak setrvala na svých návrhových žádáních, avšak snížila výši požadovaného denního penále na 2452,80 eur a požádala Soudní dvůr, aby uložil zaplacení paušální částky ve výši 2598420,40 eur navýšené o 671,60 eur za každý den nesdělení prováděcích předpisů od 27. března 2019.

18.

Dopisem ze dne 6. prosince 2019 Irsko informovalo Soudní dvůr, že Komisi poskytlo ve dnech 22. listopadu 2019 a 3. prosince 2019 aktualizované srovnávací tabulky, z nichž první nebyla v dopise Komise ze dne 27. listopadu 2019 zohledněna.

19.

Rozhodnutími ze dne 11. a 12. února 2019 bylo Estonsku a Francii povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání Irska. Komise a Irsko předložily dne 24. května 2019 a 5. června 2019 svá vyjádření k vyjádřením vedlejších účastníků Estonska a Francie.

20.

Dne 10. prosince 2019 se konalo jednání, na němž Komise, Estonsko a Irsko přednesly ústní vyjádření.

21.

Na jednání Komise tvrdila, že s ohledem na prováděcí předpisy sdělené dne 22. listopadu 2019 ohledně čl. 48 odst. 5 až 8 směrnice 2015/849 a na předpisy sdělené dne 3. prosince 2019 ohledně čl. 47 odst. 2 uvedené směrnice Irsko splnilo své povinnosti. V důsledku toho Komise vzala svou žalobu částečně zpět s tím, že se již nedomáhala uložení zaplacení denního penále. Komise považovala za den, kdy Irsko splnilo své povinnosti, den 3. prosince 2019, a stanovila tedy požadovanou paušální částku na 2766992,00 eur.

22.

Komise tvrdí, že Irsko sdělením jediného předpisu provádějícího část čl. 30 odst. 1 směrnice 2015/849, nepřijalo všechny nezbytné prováděcí předpisy ve lhůtě do 26. června 2017, která byla stanovena v článku 67 směrnice 2015/849, a ani jí uvedené předpisy nesdělilo. Zpochybňuje rovněž to, že vnitrostátní předpisy provádějící předchozí směrnici o praní peněz ( 6 ) zajišťují provedení směrnice 2015/849, jelikož tato směrnice zavádí významné změny. Irsko nikdy nesdělilo žádné z těchto předpisů v rámci provedení směrnice 2015/849. Irsko nepředložilo ani srovnávací tabulku podle bodu 67 odůvodnění této směrnice, která vysvětluje vztah mezi ustanoveními této směrnice a příslušnými ustanoveními vnitrostátních předpisů.

23.

Komise má za to, že s ohledem na prováděcí předpisy sdělené dne 29. listopadu 2018 Irsko do značné míry provedlo směrnici 2015/849, avšak určité mezery v provedení přetrvávají. Zdůrazňuje, že prodloužení prováděcí lhůty stanovené směrnicí 2018/843 se vztahuje výlučně na povinnost zřídit ústřední registry, která je uvedená v článcích 30 a 31 směrnice 2015/849, a nikoli na ostatní povinnosti stanovené touto směrnicí, včetně těch, které jsou uvedeny v těchto článcích. Jak zdůraznila na jednání, Irsko bylo povinno přijmout prováděcí předpisy k vyřešení nedostatků ve vztahu k čl. 47 odst. 2 a čl. 48 odst. 5 až 8 směrnice 2015/849 ( 7 ), a tedy splnilo své povinnosti prostřednictvím předpisů sdělených nejpozději dne 3. prosince 2019.

24.

Irsko tvrdí, že provedení směrnice 2015/849 si vyžadovalo přijetí právních předpisů, které mělo být ukončeno v listopadu 2018. Zvolilo delší postup k provedení směrnice, aby zajistilo účinnost této směrnice, přičemž návrh předpisu byl v okamžiku, kdy Komise podala projednávanou žalobu, již v pokročilém stadiu přípravy.

25.

Irsko tvrdí, že směrnice 2015/849 ve velké míře, včetně změn, přebírá ustanovení obsažená v předchozí směrnici o praní peněz, a proto předpisy provádějící tuto směrnici zajišťují částečné provedení směrnice 2015/849. Jak zdůraznilo na jednání, splnilo své povinnosti na základě prováděcích předpisů sdělených dne 29. listopadu 2018. Zpochybňuje údajné mezery v provedení zjištěné Komisí, a každopádně jsou tyto mezery okrajové, přičemž Irsko se snažilo na výhrady Komise reagovat.

26.

Komise na základě svého sdělení o provádění čl. 260 odst. 3 SFEU ( 8 ) tvrdí, že nesplnění povinnosti sdělit prováděcí předpisy podle článku 67 směrnice 2015/849 ze strany Irska spadá do působnosti čl. 260 odst. 3 SFEU. Jak je uvedeno v pozdějším sdělení ( 9 ), v projednávané věci se uplatní její přizpůsobená praxe, v souladu s níž se obecně požaduje zaplacení paušální částky a penále.

27.

Komise tvrdí, že čl. 260 odst. 3 SFEU jí přiznává širokou diskreční pravomoc, podobnou její pravomoci zahájit či nezahájit řízení podle článku 258 SFEU ( 10 ), a proto není povinna uvádět konkrétní důvody pro své rozhodnutí použít čl. 260 odst. 3 SFEU. Zpochybňuje rovněž to, že jednala nepřiměřeným způsobem, když v projednávané věci navrhla uložit peněžité sankce, a na jednání zdůraznila, že přiměřenost je zohledněna zaprvé obecně při určení prahové hodnoty pro uplatňování peněžitých sankcí a zadruhé při individuálním posouzení závažnosti nesplnění povinnosti v každé věci.

28.

Pokud jde o stanovení peněžitých sankcí, Komise tvrdí, že způsob výpočtu sankcí podle čl. 260 odst. 3 SFEU by měl být stejný jako podle čl. 260 odst. 2 SFEU ( 11 ). Na tomto základě Komise navrhuje paušální částku stanovenou na 2766992,00 eur, která se stane účinnou ke dni vyhlášení rozsudku Soudního dvora. Tuto částku vypočítala na základě denní částky vynásobené počtem dnů, kdy trvalo nesplnění povinnosti ( 12 ), a to za období ode dne následujícího po uplynutí prováděcí lhůty, která byla uvedena ve směrnicí 2015/849 (27. července 2017), do dne předcházejícího ukončení nesplnění povinnosti (2. prosince 2019), přičemž má za to, že Irsko splnilo své povinnosti dne 3. prosince 2019 ( 13 ). Komise zdůrazňuje, že dobu trvání nesplnění povinnosti je třeba počítat ode dne následujícího po uplynutí prováděcí lhůty, neboť v tento den došlo k nesplnění sdělovací povinnosti členského státu ( 14 ) a Irsko bylo o svém přístupu řádně informováno.

29.

Konkrétně v rámci výpočtu denní sazby pro paušální částku, která vychází ze standardní paušální sazby vynásobené koeficientem závažnosti a faktorem „n“ ( 15 ), Komise z důvodu závažnosti nesplnění povinnosti navrhuje použít koeficient 7 na stupnici od 1 do 20. Toto vychází z ustálených parametrů týkajících se zaprvé významu směrnice 2015/849 jakožto klíčového nástroje k zajištění účinné ochrany evropského finančního trhu před hrozbami, které představují praní peněz a financování terorismu, a zadruhé účinků na soukromé a veřejné zájmy podle dopadu neprovedení této směrnice Irskem na evropský finanční trh, investory a občany. Komise považuje za polehčující okolnosti sdělení předpisů k provedení čl. 30 odst. 1 prvního pododstavce směrnice 2015/849 ze strany Irska a prodloužení prováděcí lhůty stanovené směrnicí 2018/843 pro zřízení ústředních registrů podle článků 30 a 31 směrnice 2015/849, avšak zpochybňuje další skutečnosti předložené Irskem.

30.

Kromě toho, Komise s ohledem na sdělení dalších prováděcích předpisů ze strany Irska, jak uvedla ve svém dopise ze dne 27. listopadu 2019 a na jednání, snížila koeficient závažnosti na 2, a to ode dne 29. listopadu 2018, a na koeficient závažnosti 1 ode dne 27. března 2019. V důsledku toho Komise vypočítává požadovanou paušální částku za každé období podle následujícího klíče:

standardní paušální sazba × koeficient závažnosti × faktor „n“ × počet dní

Od 27. června 2017 do 28. listopadu 2018 byla paušální částka vypočtena takto: 230 × 7 × 2,92 × 519 = 2439922,80 eur; od 29. listopadu 2018 do 26. března 2019: 230 × 2 × 2,92 × 118 = 158497,60 eur; a od 27. března 2019 do 2. prosince 2019: 230 × 1 × 2,92 × 251 = 168571,60 eur. Celková paušální částka požadovaná Komisí tedy činí 2766992,00 eur.

31.

Irsko podporované Estonskem a Francií tvrdí, že vzhledem k tomu, že irské právo zajišťuje částečné provedení směrnice 2015/849, se čl. 260 odst. 3 SFEU nepoužije. Kromě toho požadavek Komise na peněžité sankce není v souladu ani se zásadou proporcionality, ani s povinností loajální spolupráce. Její systematický přístup k ukládání sankcí je nesprávný, jelikož Komise je povinna analyzovat okolnosti každé věci, aby odůvodnila své rozhodnutí použít čl. 260 odst. 3 SFEU. Vzhledem k tomu, že k provedení již došlo, je málo pravděpodobné, že uložení paušální částky bude mít odrazující účinek a může motivovat členské státy k obětování kvality prováděcích předpisů.

32.

Pokud jde o stanovení peněžitých sankcí, Irsko podporované Francií tvrdí, že způsob výpočtu sankcí stanovený v čl. 260 odst. 2 a 3 SFEU by neměl být stejný a pokud ke splnění povinností dojde do vyhlášení rozsudku Soudního dvora, není paušální částka potřebná. Podpůrně tvrdí, že by měla být výše paušální částky snížena. Zejména není správné použít den následující po uplynutí prováděcí lhůty pro určení doby trvání nesplnění povinnosti, jelikož Irsko tehdy nemělo za to, že se na tuto situaci vztahuje čl. 260 odst. 3 SFEU. Koeficient závažnosti je rovněž nesprávný s ohledem na předpisy sdělené dne 29. listopadu 2018. Irsko tvrdí, že je třeba zohlednit určité polehčující okolnosti, kromě těch navrhovaných Komisí, a to zejména skutečnost, že prováděcí předpisy byly přijaty před vyhlášením rozsudku Soudního dvora, že k provedení byly použity primární právní předpisy a že Irsko upřednostnilo postup u prováděcích předpisů prostřednictvím legislativního postupu, poskytovalo Komisi informace a dodržovalo orientační harmonogram, který byl Komisi poskytnut před podáním žaloby.

33.

Je třeba připomenout, že v rámci řízení o nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU musí sdělení učiněné členskými státy v souladu se zásadou loajální spolupráce stanovenou v čl. 4 odst. 3 SEU obsahovat dostatečně jasné a přesné informace o obsahu vnitrostátních norem, kterými se směrnice provádí. V tomto sdělení, k němuž může být přiložena srovnávací tabulka, tedy musí být jednoznačně uvedeno, jakými právními a správními předpisy členský stát podle svého názoru splnil jednotlivé povinnosti, které mu ukládá tato směrnice. Nesplnění této povinnosti členským státem, ať už tím, že informace zcela či zčásti chybí, anebo je nedostatečně jasná a přesná, může samo o sobě odůvodnit zahájení řízení podle článku 258 SFEU ( 16 ).

34.

Soudní dvůr zejména konstatoval, že i když provedení směrnice může být zajištěno prostřednictvím již platných vnitrostátních pravidel, není členský stát zbaven formální sdělovací povinnosti, přestože tento členský stát již o těchto pravidlech informoval v rámci provedení dřívějších směrnic ( 17 ). Mimoto, pokud směrnice stanoví, že předpisy k jejímu provedení musí obsahovat odkaz na tuto směrnici nebo musí být takový odkaz učiněn při jejich úředním vyhlášení, je třeba přijmout zvláštní prováděcí předpisy ( 18 ).

35.

Je rovněž nesporné, že v žalobě podle článku 258 SFEU se otázka nesplnění povinnosti členským státem musí posuzovat vzhledem ke stavu, v němž se členský stát nacházel v době, kdy uplynula lhůta stanovená v odůvodněném stanovisku, a změny, ke kterým došlo následně, nemohou být Soudním dvorem brány v úvahu ( 19 ).

36.

V projednávané věci je nesporné, že Irsko nepřijalo všechny nezbytné předpisy k provedení směrnice 2015/849 a nesdělilo je do konce lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku, tedy do 9. května 2018 ( 20 ). Je tudíž zjevné, že kromě jednoho prováděcího předpisu byly předpisy provádějící tuto směrnici v plném rozsahu přijaty a sděleny po tomto datu (viz body 8, 15 až 17 a 21 tohoto stanoviska), takže je nelze v rámci projednávané žaloby zohlednit.

37.

Pokud jde o předpisy, které byly platné v Irsku v době uplynutí prováděcí lhůty dne 26. června 2017, nejsem přesvědčen argumenty předloženými Irskem Soudnímu dvoru, podle nichž mohou být tyto předpisy v projednávané věci zohledněny při posuzování nesplnění povinnosti. Zejména vzhledem k tomu, že čl. 67 odst. 1 směrnice 2015/849 ukládá členským státům zajistit, aby jejich předpisy provádějící tuto směrnici obsahovaly odkaz na tuto směrnici nebo aby byl takový odkaz učiněn při jejich úředním vyhlášení (viz body 6 a 7 tohoto stanoviska), je nezbytné, aby Irsko přijalo zvláštní prováděcí předpisy. Irsko přitom netvrdí, že předpisy tuto podmínku splňují. Z informací, které má Soudní dvůr k dispozici, rovněž nevyplývá, že by Irsko poskytlo srovnávací tabulku uvádějící vztah mezi ustanoveními směrnice 2015/849 a odpovídajícími ustanoveními těchto vnitrostátních předpisů v souladu s článkem 67 této směrnice. Irsko každopádně nezpochybňuje, že tyto předpisy neprovedly směrnici 2015/849 v plném rozsahu.

38.

Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr rozhodl, že Irsko tím, že ve stanovené lhůtě nepřijalo veškeré nezbytné předpisy k provedení směrnice 2015/849, nebo v každém případě tyto předpisy nesdělilo, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 67 odst. 1 této směrnice.

39.

Klíčové otázky v projednávané věci se týkají zaprvé opodstatněnosti rozhodnutí Komise požadovat peněžité sankce na základě čl. 260 odst. 3 SFEU a zadruhé přiměřenosti paušální částky, která nastoluje některé obecné otázky týkající se zejména způsobu výpočtu paušálních částek a použitelnosti judikatury týkající se čl. 260 odst. 2 SFEU. Účastníci řízení rovněž zpochybňují použitelnost čl. 260 odst. 3 SFEU v projednávané věci, a zda se vztahuje i na částečné nesdělení prováděcích předpisů členským státem.

40.

Vzhledem k tomu, že rozsudek ze dne 8. července 2019 ve věci Komise v. Belgie (čl. 260 odst. 3 SFEU – vysokorychlostní sítě) ( 21 ) je pro tyto otázky obzvláště významný, je třeba zaprvé uvést několik úvodních poznámek k tomuto rozsudku (část 1) předtím, než bude posouzena diskreční pravomoc Komise požadovat peněžité sankce na základě čl. 260 odst. 3 SFEU, než budou posouzeny peněžité sankce na základě tohoto ustanovení a než bude posouzeno uložení paušální částky v projednávané věci (části 2, 3 a 4).

41.

Je třeba připomenout, že rozsudek ze dne 8. července 2019 ve věci Komise v. Belgie (čl. 260 odst. 3 SFEU – vysokorychlostní sítě) ( 22 ) se zabýval především věcnou působností čl. 260 odst. 3 SFEU a posouzením penále na základě tohoto ustanovení. Soudní dvůr zejména konstatoval, že výraz „povinnost sdělit opatření provádějící směrnici“ uvedený v čl. 260 odst. 3 SFEU znamená, že „členské státy ve vztahu ke každému ustanovení zmíněné směrnice [jsou] povinny uvést jedno či více vnitrostátních ustanovení, která zajišťují jeho provedení. Jakmile je toto sdělení, k němuž lze případně připojit srovnávací tabulku, provedeno, je na Komisi, aby pro účely návrhu, kterým se domáhá, aby byla dotyčnému členskému státu uložena peněžitá sankce upravená v tomto ustanovení, prokázala, že některá prováděcí opatření zjevně nebyla přijata vůbec nebo se nevztahují na celé území“ ( 23 ).

42.

Soudní dvůr rovněž konstatoval, že uložení penále podle čl. 260 odst. 3 SFEU je odůvodněno pouze tehdy, když nesplnění povinnosti přetrvává až do okamžiku posuzování skutkového stavu Soudním dvorem, a že judikaturu, která se týká čl. 260 odst. 2 SFEU, je nutno uplatnit obdobně i na čl. 260 odst. 3 SFEU, jelikož penále uložená na základě těchto dvou ustanovení sledují stejný cíl. S ohledem na svou diskreční pravomoc v dané věci a na judikaturou vytyčená kritéria týkající se čl. 260 odst. 2 SFEU uložil Soudní dvůr Belgii denní penále ve výši 5000 eur za nepřijetí a nesdělení prováděcích předpisů týkajících se tří článků dotčené směrnice u jednoho z jejích regionů ( 24 ).

43.

V tomto ohledu je třeba uvést, že ve věci Komise v. Belgie (čl. 260 odst. 3 SFEU – vysokorychlostní sítě) Soudní dvůr vyložil věcnou působnost čl. 260 odst. 3 SFEU tak, že se vztahuje na nesdělení předpisů ze strany členského státu, což představuje neúplné (částečné) provedení dotčené směrnice ( 25 ). Soudní dvůr také použil tutéž metodu výpočtu penále podle čl. 260 odst. 2 a 3 SFEU, přičemž zdůraznil svou diskreční pravomoc a cíl sledovaný tímto druhem penále. K tomuto se ve své analýze vrátím později (viz body 53 až 54 tohoto stanoviska).

44.

Z rozsudku ve věci Komise v. Belgie (čl. 260 odst. 3 SFEU – vysokorychlostní sítě) ( 26 ) vyplývá, že tvrzení Irska, podporované Estonskem a Francií, podle kterého se čl. 260 odst. 3 SFEU nepoužije, neboť Irsko částečně provedlo směrnici 2015/849, nelze přijmout. Článek 260 odst. 3 SFEU je na toto řízení použitelný ( 27 ) vzhledem k tomu, že Komise prokázala, že Irsko zcela nesplnilo svou sdělovací povinnost. Prováděcí předpisy totiž zjevně nebyly přijaty vzhledem k tomu, že Irsko sdělilo předpisy provádějící jediné ustanovení směrnice 2015/849 a dříve existující vnitrostátní předpisy nebyly dostatečné (viz body 36 a 37 tohoto stanoviska).

45.

V projednávané věci Irsko, k němuž se připojilo Estonsko a Francie, v podstatě tvrdí, že uložení peněžitých sankcí není odůvodněné, jelikož Komise musí s ohledem na zvláštní okolnosti projednávaného případu odůvodnit své rozhodnutí použít čl. 260 odst. 3 SFEU.

46.

S ohledem na argumenty, které jsem uvedl v bodech 43 až 49 mého stanoviska ve věci Komise v. Rumunsko (C‑549/18), s tím nesouhlasím.

47.

Konkrétně je třeba mít za to, že možnost přiznaná Komisi navrhovat peněžité sankce na základě čl. 260 odst. 3 SFEU je spojena s širokou diskreční pravomocí přiznanou Komisi judikaturou k zahájení řízení podle článku 258 SFEU ( 28 ). Jak Soudní dvůr konstatoval, od Komise „není ani vyžadováno odůvodnění jejího rozhodnutí, ani přípustnost žaloby není závislá na okolnostech vedoucích k její volbě. Soudní dvůr musí pouze zajistit, aby přijatý postup mohl být v zásadě použit s ohledem na tvrzené nesplnění povinnosti.“ ( 29 ) Podle mého názoru by tomu mělo být stejně, pokud jde o rozhodnutí Komise navrhovat peněžité sankce na základě čl. 260 odst. 3 SFEU.

48.

To je dále podpořeno zněním čl. 260 odst. 3 SFEU („může, pokládá-li to za vhodné, navrhnout paušální částku nebo penále“), na jehož základě má Komise diskreční pravomoc při rozhodování, zda v rámci řízení podle článku 258 SFEU bude navrhovat peněžité sankce podle čl. 260 odst. 3 SFEU, přičemž nemá povinnost tak činit ( 30 ). Z tohoto znění však nelze vyvodit, že by Komise byla povinna odůvodnit své rozhodnutí použít čl. 260 odst. 3 SFEU, jestliže k tomu není povinna podle článku 258 SFEU, jelikož do kontextu čl. 260 odst. 3 SFEU zapadá postup podle článku 258 SFEU ( 31 ).

49.

V každém případě, jak uvedla Komise (viz bod 27 tohoto stanoviska), rozhodnutí Komise musí být odůvodněno v rozsahu, v němž obsahuje individuální posouzení požadovaných peněžitých sankcí s ohledem na okolnosti projednávaného případu, a zejména s ohledem na uplatnění kritérií použitých pro určení výše navrhovaných peněžitých sankcí. To členskému státu umožňuje pochopit a zpochybnit posouzení Komise týkající se peněžitých sankcí navrhovaných před Soudním dvorem, jak je tomu v projednávané věci.

50.

S ohledem na výše uvedené jsem toho názoru, že Komise není povinna při použití čl. 260 odst. 3 SFEU poskytnout odůvodnění.

51.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Komise požadovat v projednávané věci peněžité sankce je v souladu s čl. 260 odst. 3 SFEU, zaměřím se na posouzení peněžitých sankcí podle tohoto ustanovení s ohledem na argumenty, které jsem rozvinul v bodech 50 až 59 mého stanoviska ve věci Komise v. Rumunsko (C‑549/18).

52.

Konkrétně, jak jsem již uvedl ve svém stanovisku ve věci Komise v. Španělsko (článek 260 odst. 3 SFEU – hypoteční úvěr) ( 32 ), Komise by měla mít právo použít stejnou metodu pro výpočet peněžitých sankcí, které navrhuje podle čl. 260 odst. 2 a 3 SFEU, protože tyto sankce jsou stejné, cíle sledované těmito dvěma ustanoveními jsou podobné a podporuje to koherentní přístup a zajišťuje předvídatelnost pro členské státy. V tomto ohledu skutečnost, že čl. 260 odst. 2 SFEU sankcionuje „dvojí porušení“ unijního práva a nedodržení rozsudku vydaného na základě článku 258 SFEU, zatímco čl. 260 odst. 3 SFEU sankcionuje jediné porušení unijního práva založené na nedodržení sdělovací povinnosti, nesnižuje podle mého názoru skutečnost, že se obě tato ustanovení týkají nesplnění povinnosti založených na primárním unijním právu (viz bod 33 tohoto stanoviska).

53.

Soudní dvůr však rozhodně není vázán návrhy Komise týkajícími se uložení peněžitých sankcí, ani způsobem jejich výpočtu podle čl. 260 odst. 3 SFEU ( 33 ). Jak Soudní dvůr uznal ve výše uvedeném rozsudku Komise v. Belgie (článek 260 odst. 3 SFEU – vysokorychlostní sítě) ( 34 ), v rámci čl. 260 odst. 3 SFEU přísluší Soudnímu dvoru v každé věci a v závislosti na okolnostech případu, který mu byl předložen, jakož i na stupni přesvědčování a odrazování, který se mu jeví jako potřebný, rozhodnout o peněžitých sankcích vhodných zejména k předejití tomu, aby se obdobná porušení unijního práva opakovala. Soudní dvůr dále konstatoval v kontextu čl. 260 odst. 2 SFEU, že návrhy a pokyny obsažené ve sděleních Komise nejsou pro Soudní dvůr závazné; představují pouze užitečný referenční rámec a zajišťují transparentnost, předvídatelnost a právní jistotu jejích kroků ( 35 ).

54.

Lze tedy mít za to, že z věci Komise v. Belgie (článek 260 odst. 3 SFEU – vysokorychlostní sítě) ( 36 ) vyplývá, že judikatura týkající se čl. 260 odst. 2 SFEU musí být použita obdobně na čl. 260 odst. 3 SFEU, jelikož peněžité sankce uvedené v těchto dvou ustanoveních sledují dosažení stejných cílů: uložení penále je obzvláště vhodné, aby přimělo členský stát k tomu, aby co nejrychleji ustal v neplnění povinností, které by, nebýt takového opatření, mělo tendenci přetrvávat, zatímco uložení paušální částky spočívá spíše na posouzení dopadů nesplnění povinností dotyčného členského státu na soukromé a veřejné zájmy.

55.

Navíc v judikatuře Soudního dvora týkající se čl. 260 odst. 2 SFEU a zejména v zásadním rozsudku ze dne 12. července 2005, vydaném ve věci Komise v. Francie ( 37 ) Soudní dvůr rozhodl, že na základě čl. 260 odst. 2 SFEU může uložit jak paušální částku, tak peněžitou sankci ( 38 ), a že může uložit i peněžitou sankci, kterou Komise nenavrhovala z důvodu, že „vhodnost uložení peněžité sankce a výběr za daných okolností nejvhodnější sankce mohou být posouzeny pouze ve světle zjištění učiněných Soudním dvorem v jeho rozsudku, který má být vydán podle čl. [260 odst. 2 SFEU], a vymykají se tedy politické sféře“ ( 39 ). Vyvstává tak otázka, zda je judikatura Soudního dvora týkající se čl. 260 odst. 2 SFEU použitelná analogicky na čl. 260 odst. 3 SFEU, pokud jde o diskreční pravomoc Soudního dvora při ukládání jak paušálních částek a peněžitých sankcí, tak i peněžitých sankcí, které Komise nenavrhla.

56.

V tomto ohledu trvám na přístupu uvedeném v mém stanovisku ve věci Komise v. Španělsko (článek 260 odst. 3 SFEU – hypoteční úvěr) ( 40 ), podle kterého má Soudní dvůr diskreční pravomoc na základě čl. 260 odst. 3 SFEU k tomu, aby uložil jak paušální částku a peněžitou sankci, tak i peněžitou sankci, kterou Komise nenavrhla, s výhradou stropu stanoveného pro výši peněžité sankce podle tohoto ustanovení. Ze znění čl. 260 odst. 3 SFEU („nepřekročí výši navrženou Komisí“), který se týká částky a nikoli možnosti volby, která peněžitá sankce má být uložena, lze zejména vyvodit, že Soudní dvůr nemůže uložit peněžitou sankci v částce vyšší, než jakou navrhuje Komise. Toto však podle mého názoru nezbavuje Soudní dvůr jeho diskreční pravomoci rozhodnout o vhodné peněžité sankci ve všech případech. Podle okolností tak může Soudní dvůr uložit peněžitou sankci, kterou Komise nenavrhla, nebo paušální částku a peněžitou sankci, a to ve výši rovnající se nebo nižší, než je částka „navržená Komisí“, což nemusí být celková částka nakonec uložená dotyčnému členskému státu.

57.

Kromě toho takový výklad odpovídá cílům čl. 260 odst. 3 SFEU s přihlédnutím k účelu úpravy různých peněžitých sankcí ve Smlouvách. Jak bylo uvedeno v bodě 42 tohoto stanoviska, pokud členský stát splní svou sdělovací povinnost v průběhu řízení, tedy před posouzením skutkového stavu Soudním dvorem, nemůže být penále uloženo. Paušální částka však zůstává účelná, aby mohla čelit dopadu tohoto nesplnění povinnosti na veřejné a soukromé zájmy a odrazovala od toho, aby se opakovalo. Taková situace totiž vysvětluje přizpůsobenou praxi Komise spočívající v tom, že ve věcech zahájených na základě čl. 260 odst. 3 SFEU (viz bod 26 tohoto stanoviska) obecně požaduje paušální částku a penále, jak je to patrné u této žaloby. I tak například v případě, že by Komise navrhla pouze jeden druh sankce, by diskreční pravomoc Soudního dvora uložit jinou sankci, případně paušální částku a také peněžitou sankci, pokud to je potřebné, a to při dodržení horní hranice stanovené v čl. 260 odst. 3 SFEU, zaručila, že toto ustanovení nebude zbaveno užitečného účinku.

58.

S ohledem na judikaturu týkající se čl. 260 odst. 2 SFEU ( 41 ) závisí uložení paušální částky a stanovení této částky na základě čl. 260 odst. 3 SFEU v každém jednotlivém případě na všech relevantních skutečnostech souvisejících s charakteristikami zjištěného nesplnění povinnosti a s přístupem dotyčného členského státu. Při výkonu své diskreční pravomoci Soudní dvůr rozhoduje, zda uloží paušální částku a případně stanoví její výši, která je přizpůsobená okolnostem a přiměřená nesplnění povinnosti. Mezi faktory, které jsou v tomto ohledu relevantní, patří zejména závažnost nesplnění povinnosti, doba jeho trvání a platební schopnost členského státu.

59.

Z této judikatury rovněž vyplývá, že paušální částka je založena na posouzení dopadů nesplnění povinností dotyčného členského státu na soukromé a veřejné zájmy, zejména pokud neplnění povinností trvalo dlouhou dobu ( 42 ). O uložení povinnosti zaplatit paušální částku nelze rozhodnout automaticky, neboť Soudní dvůr má při rozhodování o potřebnosti uložit takovou sankci širokou diskreční pravomoc ( 43 ).

60.

Na tomto základě je třeba uvést, že Soudní dvůr má v rámci čl. 260 odst. 3 SFEU širokou posuzovací pravomoc při případném uložení paušální částky založené na okolnostech projednávaného případu a na přístupu dotyčného členského státu, aby mohl čelit dopadům nedodržení sdělovací povinnosti tímto členským státem na soukromé a veřejné zájmy. Skutečnost, že Soudní dvůr považoval za vhodné uložit paušální částku v rámci čl. 260 odst. 2 SFEU, „zejména pokud neplnění povinností trvalo dlouhou dobu“, jak bylo uvedeno v bodě 59 tohoto stanoviska, nebrání Soudnímu dvoru uložit paušální částku v jiných situacích, je-li to nezbytné, aby se předešlo opakování obdobných porušení unijního práva.

61.

Kromě toho s ohledem na různé cíle sledované uložením placení penále a paušální částky (viz bod 54 tohoto stanoviska) je zřejmé, že na rozdíl od uložení placení penále, které má především donucovací povahu ve vztahu k trvajícímu nesplnění povinnosti a které je nutné pouze pokud přetrvává nesplnění povinnosti, nic nevyžaduje, aby se uplatnil stejný přístup, pokud jde o uložení paušální částky ( 44 ). Na rozdíl od toho, co tvrdí Francie a Irsko, tak skutečnost, že členský stát může splnit své povinnosti v průběhu řízení, nezbavuje paušální částku jejího účelu.

62.

V projednávané věci je třeba mít za to, že uložení paušální částky jakožto donucovacího opatření je přiměřené. Celková částka navržená Komisí (2766992,00 eur) může být snížena (na 2011919,60 eur) při použití aktualizovaných údajů Komise ( 45 ) a případně i více, jestliže se přihlédne k určitým faktorům. S ohledem na všechny okolnosti projednávané věci proto navrhuji, aby Soudní dvůr uložil Irsku zaplacení paušální částky ve výši 1500000 eur ( 46 ).

63.

Zaprvé, pokud jde o závažnost nesplnění povinnosti, Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Komise v. Belgie (čl. 260 odst. 3 SFEU – vysokorychlostní sítě) ( 47 ) v rámci uložení penále podle čl. 260 odst. 3 SFEU konstatoval, že povinnost přijmout vnitrostátní předpisy, které zajistí úplné provedení směrnice, a povinnost sdělit tyto předpisy Komisi jsou „základními povinnostmi členských států, které mají zaručit plnou účinnost unijního práva, a je tudíž nutno mít za to, že neplnění těchto povinností je nepochybně závažné“. To je podle mého názoru použitelné v projednávané věci týkající se uložení paušální částky.

64.

Kromě toho, když Soudní dvůr zohledňuje kritéria použitá Komisí pro stanovení paušální částky, nezdá se, že by posouzení závažnosti Komisí bylo výsledkem pochybení, s ohledem na význam porušených ustanovení unijního práva a na důsledky pro veřejné a soukromé zájmy. Je třeba připomenout, že směrnice 2015/849 je hlavním právním nástrojem při předcházení využívání finančního systému Unie k praní peněz a financování terorismu ( 48 ). Tato směrnice, která se nachází v kontextu zavádění účinné a skutečné bezpečnostní unie ( 49 ), se opírá o předchozí směrnice a mezinárodní činnosti v této oblasti za účelem posílení právního rámce boje proti praní peněz a financování terorismu v Unii ( 50 ). Obdobně jako Soudní dvůr konstatoval ohledně jiných směrnic v kontextu vnitřního trhu ( 51 ), lze mít za to, že skutečnost, že Irsko nepřijalo a nesdělilo veškeré předpisy provádějící směrnici 2015/849, může narušit řádné fungování vnitřního trhu, a vykazuje tak určitý stupeň závažnosti ( 52 ).

65.

Dopady neprovedení směrnice 2015/849 Irskem na veřejné a soukromé zájmy mohou být rovněž považovány za významné vzhledem k tomu, že – jak uvádí Komise – toto neprovedení představuje rizika pro integritu a fungování finančního systému Unie, který ho činí zranitelným ohledně praní peněz a financování terorismu a postihuje investory a občany. O tom svědčí například usnesení Evropského parlamentu ze dne 19. září 2019 o stavu provádění právních předpisů Unie proti praní peněz ( 53 ), které mimo jiné uvítalo zahájení řízení o nesplnění povinnosti Komisí proti členským státům, které neprovedly směrnici 2015/849, a vedlo je k tomu, aby tak učinily v co nejkratší lhůtě.

66.

V tomto ohledu nejsem přesvědčen tvrzením Irska, že dopady na veřejné a soukromé zájmy jsou zveličené, poněvadž vnitrostátní předpisy již existující v této oblasti zajišťují částečné provedení směrnice 2015/849 a umožňují tak do značné míry dosáhnout cílů této směrnice. Soudní dvůr podobné argumenty odmítl na základě toho, že tyto předpisy nesplňovaly požadavky dotčené směrnice; v opačném případě by nebylo na straně členského státu shledáno porušení jeho povinnosti ji provést ( 54 ). Kromě toho se mi nezdá, že by rozhodnutí Irska provést směrnici 2015/849 primárními právními předpisy (viz bod 32 tohoto stanoviska) představovalo polehčující okolnost, jelikož se členský stát nemůže dovolávat praxe nebo situací svého vnitrostátního právního řádu jako důvodu nesplnění povinností vyplývajících z unijního práva ( 55 ).

67.

Je třeba rovněž uvést, že Soudní dvůr již dříve odsoudil Irsko na základě článku 258 SFEU za to, že včas neprovedlo předchozí směrnice týkajících se praní peněz ( 56 ).

68.

V projednávané věci je však třeba zohlednit určité polehčující okolnosti. Konkrétně, jak uvádí Komise, rozsah provedení musí být zohledněn při určení závažnosti nesplnění sdělovací povinnosti ( 57 ). V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že v projednávané věci se jedná ze strany členského státu o částečné, nikoliv úplné nesplnění sdělovací povinnosti týkající se prováděcích předpisů. Kromě toho směrnice 2018/843 prodloužila lhůtu pro zřízení ústředních rejstříků týkajících se informací o skutečném vlastnictví podle článků 30 a 31 směrnice 2015/849, avšak nezměnila lhůtu k provedení ostatních povinností vyplývajících z této směrnice (viz bod 7 tohoto stanoviska). Nevidím žádný důvod, proč by toto prodloužení nemělo být zohledněno jako polehčující okolnost, jak uvádí Komise. Irsko rovněž prokázalo, že loajálně spolupracovalo s Komisí během řízení, například tím, že jí poskytovalo informace (viz bod 32 tohoto stanoviska) ( 58 ).

69.

Zadruhé, pokud jde o dobu trvání nesplnění povinnosti, Komise má za to, že musí být počítána od uplynutí lhůty k provedení směrnice 2015/849, zatímco Irsko zastává odlišný postoj.

70.

Je potřebné připomenout, že v judikatuře týkající se paušálních částek podle čl. 260 odst. 2 SFEU Soudní dvůr posuzuje dobu trvání nesplnění povinnosti ode dne vyhlášení prvního rozsudku Soudního dvora podle článku 258 až do dne, kdy dotyčný členský stát splní své povinnosti, nebo pokud k tomu nedojde, ke dni posouzení skutkového stavu Soudním dvorem v rámci druhého řízení ( 59 ). Pro účely stanovení paušální částky na základě čl. 260 odst. 3 SFEU se tak projednávaná věc zaměřuje na dva hlavní aspekty.

71.

Zaprvé, pokud jde o konec doby trvání nesplnění povinnosti, je v projednávané věci sporné, kdy lze mít za to, že Irsko splnilo své povinnosti. V tomto ohledu mě nepřesvědčily argumenty předložené Irskem před Soudním dvorem, podle kterých prováděcí předpisy sdělené dne 29. listopadu 2018 zcela splnily povinnosti Irska.

72.

Zejména je zřejmé, že bez ohledu na tyto předpisy zde existovaly nedostatky ohledně některých ustanovení směrnice 2015/849. Pokud jde například o čl. 30 odst. 1 druhý pododstavec, odst. 2 a 7, a čl. 31 odst. 1, 2, 3 a 7 této směrnice, Irsko ve své duplice uvedlo, že lhůta pro provedení těchto ustanovení byla směrnicí 2018/843 prodloužena, ale v každém případě začalo přijímat instrumenty k provedení prvků těch ustanovení určených Komisí, které byly sděleny dne 30. ledna 2019 a 27. března 2019. Nicméně, jak uvádí Komise, toto prodloužení se nevztahovalo na všechny povinnosti uvedené v článcích 30 a 31 směrnice 2015/849 (viz body 7 a 23 tohoto stanoviska). Irsko navíc ve své duplice uvedlo, že ustanovení může být přijato, pokud jde o povinnosti stanovené v čl. 47 odst. 2 směrnice 2015/849, a že čl. 48 odst. 5 až 8 této směrnice nevyžadují, aby byly ve vnitrostátním právu zakotveny specifické povinnosti. Jak Komise uvedla na jednání (viz body 21 a 23 tohoto stanoviska), Irsko tak nepřijalo prováděcí předpisy ve vztahu k některým povinnostem stanoveným v těchto ustanoveních až do dne sdělení o těchto předpisech, tj. do 22. listopadu 2019 a 3. prosince 2019. Proto ačkoliv předpisy sdělené dne 29. listopadu 2018 zajišťovaly provedení podstatné části směrnice 2015/849, Komise dospěla k závěru, že Irsko splnilo své povinnosti až dne 3. prosince 2019.

73.

Zadruhé, pokud jde o počátek nesplnění povinnosti, mám za to, jak jsem navrhoval v bodech 74 a 75 svého stanoviska ve věci Komise v. Rumunsko (C‑549/18), že prováděcí lhůta stanovená v dotčené směrnici by měla být použita ohledně paušálních plateb, jelikož lépe odpovídá cíli čl. 260 odst. 3 SFEU, kterým je zčásti přimět členské státy k tomu, aby prováděly směrnice včas ( 60 ). Naopak, pokud by například k případnému uložení paušální částky na základě čl. 260 odst. 3 SFEU došlo až po uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku, bylo by zde riziko, že lhůta k provedení stanovená ve směrnici by neměla okamžitý účinek, dokud Komise nezasáhne vůči členskému státu. Je třeba rovněž zdůraznit, že na rozdíl od peněžitých sankcí, které poskytují prostředek k donucení členských států k ukončení neplnění povinnosti někdy v budoucnu, paušální částky se vztahují na minulá jednání a umožňují zaručit, že členské státy nebudou raději čekat na zahájení a výsledek takového řízení před tím, než přijmou předpisy k nápravě nesplnění povinnosti ( 61 ), k čemuž by vskutku mohlo dojít, kdyby bylo použito datum stanovené v odůvodněném stanovisku.

74.

V důsledku toho mám za to, že mnou navrhované řešení by se ještě důrazněji uplatnilo ve vztahu k paušálním částkám než k peněžitým sankcím, u kterých Soudní dvůr zohlednil den uplynutí prováděcí lhůty stanovený ve směrnici pro posouzení trvání nesplnění povinnosti ve věci Komise v. Belgie (čl. 260 odst. 3 SFEU – vysokorychlostní sítě) ( 62 ). Je třeba dodat, že na rozdíl od toho, co tvrdí Irsko, je nesporné, že uložení peněžitých sankcí, včetně paušálních částek, bylo možné v okamžiku uplynutí lhůty pro provedení směrnice dne 26. června 2017 stanovené ve směrnici 2015/849, jelikož čl. 260 odst. 3 SFEU, jakož i sdělení od Komise, byly zjevně použitelné ( 63 ). V každém případě, pokud by Soudní dvůr nesdílel můj návrh, mohla by být doba od uplynutí prováděcí lhůty stanovené v dotyčné směrnici považována za součást posouzení závažnosti nesplnění povinnosti, jak to učinila judikatura týkající se čl. 260 odst. 2 SFEU ( 64 ).

75.

S ohledem na dobu od uplynutí prováděcí lhůty stanovenou směrnicí 2015/849 (26. června 2017) do dne, kdy Irsko splnilo své povinnosti (dne 3. prosince 2019), v projednávané věci činí doba trvání nesplnění povinnosti přibližně dva a půl roku (30 měsíců), což lze považovat za značně dlouhou dobu ( 65 ). V tomto ohledu podotýkám, že povinnost členského státu přijmout předpisy nezbytné k provedení směrnice nebyla sama o sobě považována za nijak zvláště obtížnou ( 66 ). Skutečnost, že Irsko dle svého tvrzení upřednostnilo prováděcí předpisy v legislativním procesu a snažilo se dodržet orientační časový harmonogram poskytnutý Komisi před tímto řízením (viz bod 32 tohoto stanoviska), dle mého názoru nijak neomlouvá ani nezkracuje dobu trvání nesplnění povinnosti. Je však třeba zohlednit skutečnost, že i když byly předpisy sdělené dne 29. listopadu 2018 opožděné (17 měsíců od uplynutí prováděcí lhůty dne 26. června 2017, stanovené v směrnici 2015/849), zajistily důsledné provedení směrnice 2015/849, přičemž pouze čtyři z jejích ustanovení chybí, jak uvádí Komise, a všechna ustanovení této směrnice byla sdělena nejpozději dne 3. prosince 2019 (viz body 17, 21, 71 a 72 tohoto stanoviska) ( 67 ).

76.

Konečně, Irsko nepředložilo Soudnímu dvoru žádný důkaz ohledně své platební schopnosti.

77.

S ohledem na všechny okolnosti projednávané věci tedy navrhuji, aby Soudní dvůr uložil Irsku zaplacení paušální částky ve výši 1500000 eur.

78.

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Irsko nemělo ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedenému náhradu nákladů řízení. V souladu s čl. 140 odst. 1 tohoto jednacího řádu, podle něhož členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení, je třeba rozhodnout, že Estonsko a Francie ponesou vlastní náklady řízení.

79.

Ve světle předchozích úvah navrhuji, aby Soudní dvůr: