1.

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, podaná tribunal de première instance de Namur (soud prvního stupně v Namuru, Belgie) se týká výkladu čl. 7 bodu 1 nařízení (EU) č. 1215/2012 ( 2 ) o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel Ia“).

2.

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi Ordre des avocats du barreau de Dinant (Advokátní komora v Dinantu, Belgie) a panem JN ohledně toho, že posledně uvedený nezaplatil komoře dlužné roční profesní příspěvky. Tyto příspěvky vyplývají ze zápisu JN do seznamu advokátů Advokátní komory v Dinantu, který je podle belgického zákona o obecných soudech povinný pro výkon povolání advokáta v Belgii.

3.

S ohledem na své bydliště ve Francii JN zpochybnil mezinárodní příslušnost předkládajícího soudu k projednání věci.

4.

V této souvislosti se předkládající soud táže, zda žaloba advokátní komory, která se domáhá uložení povinnosti zaplatit dlužné roční profesní příspěvky jednomu ze svých členů, představuje žalobu, „jejíž předmět tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia.

5.

Závěrem svého výkladu navrhnu, aby Soudní dvůr odpověděl na tuto otázku v tom smyslu, že žaloba na povinnost zaplatit roční příspěvky představované hlavně pojistným a vyplývající z rozhodnutí advokátní komory s povinným členstvím pro advokáty dle vnitrostátního zákona, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, musí být posouzena jako žaloba, jejíž „předmět tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia.

6.

Bod 16 odůvodnění nařízení Brusel Ia uvádí:

„Kromě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a podanou žalobou nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti. Existence této úzké vazby by měla posílit právní jistotu a předejít možnosti, aby žalovaný byl žalován v řízení před soudem členského státu, jehož příslušnost nemohl rozumně předpokládat. […]“

7.

Článek 1 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví:

„Toto nařízení se vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci (acta iure imperii).“

8.

Oddíl 2 uvedeného nařízení, nadepsaný „Zvláštní příslušnost“, v čl. 7 bodě 1 stanoví:

„Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:

9.

Článek 428 první pododstavec belgického zákona o obecných soudech stanoví:

„Nikdo nesmí používat označení advokát ani vykonávat povolání advokáta, pokud není Belgičanem nebo státním příslušníkem členského státu Evropské unie, držitelem doktorského či magisterského diplomu v oboru právo, nesložil slib podle článku 429 a není zapsán v seznamu advokátní komory nebo v seznamu advokátních koncipientů.“

10.

Článek 443 uvádí, že rada advokátní komory může uložit advokátům zapsaným na seznam, advokátům, kteří vykonávají své povolání pod profesním označením jiného členského státu Evropské unie, advokátním koncipientům a honorárním advokátům placení příspěvků, které rada stanoví.

11.

K blíže neupřesněnému datu byl JN zapsán na seznam Advokátní komory v Dinantu.

12.

JN uvádí, že si zřídil sídlo ve Francii v průběhu let následujících po roce 1990, přičemž zůstal zapsán na seznamu Advokátní komory v Dinantu, které platil roční příspěvky až do roku 2012.

13.

Dopisem ze dne 29. května 2015 předseda Advokátní komory v Dinantu požádal JN o úhradu dlužných příspěvků za roky 2013, 2014 a 2015. V tomto ohledu z tohoto dopisu vyplývá, jednak že zápis na seznam advokátní komory „poskytuje nezanedbatelné výhody v oblasti pojištění“ a příspěvky do komory „ve skutečnosti představují hlavně pojistné placené komorou“ a jednak že předseda komory navrhl snížení výše jeho příspěvků na částku pojistného placeného komorou a dále též splácení ve splátkách, jelikož JN byl jako advokát velmi málo aktivní, avšak zůstával zapsán na seznamu advokátní komory.

14.

Vzhledem k tomu, že JN na dopis neodpověděl ani nezaplatil, byly mu dne 11. prosince 2015 a 21. prosince 2016 zaslány upomínky. Tyto upomínky zůstaly bez odpovědi, proto advokátní komora výzvou ze dne 23. ledna 2017 uložila JN úhradu ročních příspěvků.

15.

Na základě této výzvy zaslal JN komoře dopis, ve kterém vysvětlil své finanční těžkosti, které mu neumožňovaly platit na úhradu požadovaných příspěvků více než sto eur měsíčně.

16.

Vzhledem k tomu, že žádná platba ze strany JN provedena nebyla, předvolala jej Advokátní komora v Dinantu k tribunal de première instance de Namur (soud prvního stupně v Namuru, Belgie), tedy k předkládajícímu soudu, a to předvoláním ze dne 17. května 2017, přičemž požadovala, aby mu tento soud uložil povinnost zaplatit částku 7277,70 eura zvýšenou o úroky a náhradu nákladů řízení.

17.

Dopisem ze dne 16. května 2017 zaslaným předsedovi Advokátní komory v Dinantu požádal JN o vyškrtnutí ze seznamu advokátů a o možnost rozložit své platby do splátek na dobu dvaceti čtyř měsíců.

18.

JN u předkládajícího soudu zpochybnil příslušnost tohoto soudu podle nařízení Brusel Ia. Podle jeho názoru nemá zápis na seznam Advokátní komory v Dinantu za účelem výkonu povolání advokáta smluvní povahu ve smyslu čl. 7 bodu 1 tohoto nařízení, jelikož se nejedná o smlouvu vyplývající z autonomie vůle a ze svobodného rozhodnutí, ale o správní formalitu a zákonnou povinnost.

19.

Naopak Advokátní komory v Dinantu tvrdí, že tím, že JN ponechal v platnosti svůj zápis na seznam této komory, se zavázal uvedené komoře platit roční příspěvky, které stanovila, tudíž na tento závazek musí být nahlíženo jako na smluvní závazek ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia.

20.

V tomto kontextu se předkládající soud zabývá použitelností čl. 7 bodu 1 uvedeného nařízení na projednávanou věc, a zejména otázkou, zda lze použít výklad zvolený Soudním dvorem v rozsudku Peters Bauunternehmung ( 3 ). Podle této judikatury musí být na závazky založené na příslušnosti člena ke sdružení nahlíženo jako na závazky „ze smlouvy“ ve smyslu tohoto ustanovení.

21.

V tomto kontextu rozhodnutím ze dne 21. června 2018, které Soudnímu dvoru došlo dne 28. června 2018, se tribunal de première instance de Namur (soud prvního stupně v Namuru) rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Představuje žaloba advokátní komory, která požaduje, aby jednomu z jejích členů byla uložena povinnost zaplatit dlužné roční profesní příspěvky, žalobu „jejíž předmět je tvořený smlouvou nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl[.] 7 [bodu 1 nařízení Brusel Ia]?“

22.

Písemná vyjádření předložily italská a litevská vláda, jakož i Evropská komise.

23.

Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda žaloba advokátní komory, která požaduje, aby jednomu z jejích členů byla uložena povinnost zaplatit dlužné roční profesní příspěvky, představuje žalobu, „jejíž předmět je tvořený smlouvou nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia.

24.

Předem podotýkám, že Komise má pochybnosti ohledně použitelnosti nařízení Brusel Ia ve věci v původním řízení, jelikož určité spory mezi orgánem veřejné správy a osobou soukromého práva jsou vyloučeny z působnosti tohoto nařízení, přičemž ordre des barreaux francophones et germanophones (svaz frankofonních a germanofonních advokátních komor, dále jen „OBFG“), do něhož patří i Advokátní komora v Dinantu, je právnickou osobou veřejného práva.

25.

Vzhledem k tomu, že předkládající soud k tomuto bodu nepoložil předběžnou otázku ani v tomto směru neuvedl žádný komentář v předkládacím rozhodnutí, mám za to, že v projednávané věci považuje nařízení Brusel Ia za použitelné.

26.

S ohledem na vyjádření Komise nicméně na úvod uvedu několik poznámek k tomuto bodu (oddíl A). Vzhledem k tomu, že vnitrostátní spis, který má Soudní dvůr k dispozici, neobsahuje v tomto ohledu dostatek údajů, omezí se mé poznámky pouze na obecná vyjádření, aby měl předkládající soud možnost ověřit, zda se nařízení Brusel Ia použije na spor v původním řízení.

27.

Následně provedu analýzu položené otázky, která se zabývá tím, zda předmět takové žaloby, jako je žaloba dotčená v původním řízení, spadá pod pojem „předmět tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 tohoto nařízení (oddíl B).

28.

Podle čl. 1 odst. 1 první věty nařízení Brusel Ia se toto nařízení vztahuje „na věci občanské a obchodní“.

29.

Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že pojem „věci občanské a obchodní“ musí být považován za autonomní pojem, který je nutno vykládat s odkazem jednak na cíle a systém nařízení Brusel Ia a jednak na obecné zásady vyvozené ze všech vnitrostátních právních systémů. Mimoto potřeba zajistit řádné fungování vnitřního trhu, jakož i potřeba zabránit tomu, aby se v zájmu řádného výkonu spravedlnosti nevydávaly v členských státech neslučitelné rozsudky, vyžadují široký výklad uvedeného pojmu „občanské a obchodní věci“ ( 4 ).

30.

Výklad pojmu „věci občanské a obchodní“ vedl k vyloučení určitých soudních rozhodnutí z působnosti nařízení Brusel Ia z důvodu prvků, které charakterizují povahu právních vztahů mezi účastníky sporu nebo předmět tohoto sporu ( 5 ).

31.

Soudní dvůr tak rozhodl, že ačkoli určité spory mezi orgánem veřejné správy a osobou soukromého práva mohou spadat do působnosti nařízení Brusel Ia, je tomu jinak, jestliže orgán veřejné správy jedná v rámci výkonu veřejné moci ( 6 ). Uplatnění výsad veřejné moci jednou ze stran sporu z důvodu výkonu jejích výjimečných pravomocí, které jdou nad rámec pravidel obecného práva použitelných na vztahy mezi jednotlivci, totiž takový spor vyjímá z občanských a obchodních věcí ve smyslu čl. 1 odst. 1 tohoto nařízení ( 7 ).

32.

V daném případě, jak jsem uvedl v bodě 24 tohoto stanoviska, Komise upozornila na to, že OBFG, jejíž součástí je i Advokátní komora v Dinantu, je právnickou osobou veřejného práva, která má právní osobnost a jejíž organizace a fungování se řídí belgickým zákonem o obecných soudech ( 8 ).

33.

Konstatuji, že podle této právní úpravy je úkolem OBFG dbát na důstojnost a ochranu práv a společných odborných zájmů advokátů, přičemž za tímto účelem je vybavena určitými pravomocemi ( 9 ).

34.

Advokátní komora v Dinantu, která je součástí OBFG, tedy zjevně plní veřejnou službu, spočívající v poskytování záruk integrity a odbornosti pro konečné spotřebitele právních služeb a v zajištění řádného výkonu spravedlnosti ( 10 ).

35.

Pokud je tomu skutečně tak, což musí ověřit předkládající soud, aby určil, zda se na spor v původním řízení použije nařízení Brusel Ia, je nutno posoudit, zda požadováním platby ročních příspěvků, které jsou předmětem žaloby v původním řízení, uplatňuje Advokátní komora v Dinantu výsady veřejné moci.

36.

Za účelem tohoto posouzení je třeba ověřit povahu ročních příspěvků ( 11 ), jakož i základ uplatněné žaloby a způsob jejího podání ( 12 ).

37.

Co se týče povahy ročních příspěvků, nedomnívám se, že by byly projevem výsady veřejné moci.

38.

Podle článku 433 belgického zákona o obecných soudech totiž rada advokátní komory může uložit advokátům zapsaným na seznam zaplacení příspěvků radou stanovených. Komise v tomto ohledu podotýká, že z článku 2 řádu OBFG patrně vyplývá, že příspěvky jsou konkrétně stanovené valnou hromadou OBFG.

39.

Připomínám, že z dopisu ze dne 29. května 2015 zaslaného JN předsedou Advokátní komory v Dinantu vyplývá, že roční příspěvky náležející komoře spočívají hlavně v pojistném placeném touto komorou a že zápis do této komory přináší v oblasti pojistného určité výhody ( 13 ). Rozumím tomu tak, že OBFG sjednala u pojišťovny povinné pojištění profesní odpovědnosti pro advokáty zapsané na seznam OBFG.

40.

Navíc připomínám, že z téhož dopisu vyplývá, že komora by souhlasila se snížením výše příspěvků na částku odpovídající pojistnému placenému komorou ( 14 ).

41.

Přinejmenším s ohledem na tyto okolnosti se domnívám, že se nejedná o poplatky za veřejnou službu vyloučené z působnosti nařízení Brusel Ia ( 15 ), ale o odměnu za službu poskytnou advokátní komorou, což patrně uvádí též Komise.

42.

Co se týče základu a způsobu podání uplatněné žaloby, shoduji se s názorem Komise uvedeným v jejím vyjádření, že ani tyto nejsou vyjádřením výsady veřejné moci.

43.

Jak uvádí Komise, advokátní komora je totiž nucena podat žalobu k soudu, aby se domohla zaplacení dlužných ročních příspěvků, přičemž se nezdá, že by měla možnost obdržet tuto platbu jiným způsobem, například přijetím veřejnoprávního aktu, který by byl sám o sobě vykonatelný.

44.

Vzhledem ke všemu výše uvedenému přísluší předkládajícímu soudu, aby ověřil, zda spor v původním řízení spadá do působnosti nařízení Brusel Ia. Na první pohled se domnívám, že tomu tak je.

45.

V následujících úvahách vycházím z předpokladu, že předmětem sporu v původním řízení je žaloba v občanské a obchodní věci ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel Ia, a proto tento spor spadá do působnosti tohoto nařízení.

46.

Předběžná otázka spadá do oblasti judikatury zabývající se výkladem pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel Ia ( 16 ). Vzhledem k tomu, že odpověď na předběžnou otázku musí zohlednit tuto judikaturu, považuji za nutné nejprve připomenout některé její aspekty (oddíl 1), než přistoupím k analýze předběžné otázky (oddíl 2).

47.

Úvodem připomínám, že pravidla příslušnosti stanovená v kapitole II nařízení Brusel Ia jsou založena na obecné zásadě zakotvené v čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení, podle které mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, žalovány u soudů tohoto státu ( 17 ).

48.

Tato zásada je nicméně doplněna dalšími pravidly určování příslušnosti založenými na úzké vazbě mezi soudem a podanou žalobou nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti, mezi něž patří pravidlo obsažené v čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia o „předmětu sporu tvořeném smlouvou nebo nároky ze smlouvy“ ( 18 ).

49.

Pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ uvedený v čl. 7 bodu 1 je autonomní pojem, který je nutno vykládat zejména s odkazem na systém a cíle uvedeného nařízení ( 19 ).

50.

V tomto ohledu z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že ačkoli čl. 7 bod 1 nařízení Brusel Ia nevyžaduje uzavření smlouvy, existence závazku je nicméně nezbytná pro použití tohoto nařízení, vzhledem k tomu, že soudní příslušnost podle tohoto ustanovení je určována na základě místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu tohoto ustanovení proto nelze chápat tak, že se vztahuje na situaci, v níž neexistuje svobodně přijatý závazek jedné strany vůči druhé straně ( 20 ).

51.

Použití pravidla o zvláštní příslušnosti stanoveného ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároků ze smlouvy v čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia totiž předpokládá určení právního závazku svobodně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě, o který se opírá žalobcova žaloba ( 21 ).

52.

V tomto ohledu nejprve připomínám, že z rozsudku Peters Bauunternehmung, na který předkládající soud odkazuje ( 22 ), vyplývá, že na povinnosti založené na příslušnosti člena ke sdružení musí být nahlíženo jako na svobodně přijaté závazky.

53.

Věc, ve které byl vydán tento rozsudek, se týkala kvalifikace platební povinnosti založené na dobrovolném členství podniku ve sdružení podniků. Platební povinnost byla tomuto podniku uložena na základě vnitřního pravidla stanoveného orgány sdružení a závazného pro jeho členy ( 23 ).

54.

Soudní dvůr v této souvislosti konstatoval, že „vstup do sdružení vytváří mezi členy sdružení úzké vazby stejné povahy, jaké existují mezi smluvními stranami“, takže sporné nároky lze pro účely použití čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia důvodně považovat za smluvní nároky. Soudní dvůr doplnil, že v této souvislosti je irelevantní, zda tento nárok vyplývá bezprostředně z tohoto vstupu, nebo ze vstupu ve spojení s usnesením orgánu daného sdružení ( 24 ).

55.

Následně Soudní dvůr uplatnil tuto judikaturu obdobně v rozsudku Powell Duffryn ( 25 ), kde rozhodl, že na stanovy společnosti musí být nahlíženo jako na smlouvu upravující současně vztahy mezi akcionáři navzájem a vztahy mezi akcionáři a společností, kterou tvoří. Podle Soudního dvora totiž vytvoření společnosti vyjadřuje existenci společenství zájmů akcionářů při sledování společného cíle, a aby byl tento cíl uskutečněn, je každý akcionář nadán vůči ostatním akcionářům a orgánům společnosti právy a závazky, které nacházejí své vyjádření ve stanovách společnosti. Soudní dvůr uzavřel, že ustanovení o soudní příslušnosti obsažené ve stanovách akciové společnosti musí být považováno za smlouvu zavazující všechny akcionáře ( 26 ).

56.

Jak Soudní dvůr vysvětlil, když se akcionář stává nebo zůstává akcionářem společnosti, dává svůj souhlas, že se podřizuje veškerým ustanovením nacházejícím se ve stanovách společnosti a rozhodnutím přijatým orgány společnosti podle ustanovení platného vnitrostátního práva a stanov, i když se názorově neshoduje s určitými z těchto ustanovení nebo rozhodnutí ( 27 ).

57.

Domnívám se, že výše citovaná judikatura je vedena úvahou, že pokud právnická či fyzická osoba dobrovolně vstoupila do právnické osoby (například do sdružení nebo do společnosti), souhlasí tato právnická či fyzická osoba s tím, že se podrobí všem povinnostem vyplývajícím z tohoto přistoupení, které jsou vyjádřeny ve stanovách a v rozhodnutích orgánů této právnické osoby a které zakládají mezi uvedenou právnickou osobou a jejími členy úzké vazby srovnatelné s vazbami smluvní povahy.

58.

Konečně v rozsudku z nedávné doby, Kerr ( 28 ), měl Soudní dvůr možnost vyjádřit se k povaze platební povinnosti vyplývající z rozhodnutí valné hromady společenství vlastníků bytového domu, které nemá právní osobnost a bylo zvlášť zřízené zákonem pro výkon určitých práv; toto rozhodnutí, přijaté většinou jeho členů, avšak závazné pro všechny členy, stanovilo výši ročních finančních příspěvků do rozpočtu společenství určených na údržbu společných částí domu.

59.

S odkazem na předchozí rozsudky Soudní dvůr rozhodl, že i když je členství ve společenství vlastníků bytů vyžadováno zákonem, jelikož bulharské právo použitelné v projednávaném případě ukládá správu společných částí domu společenstvím vlastníků, nic to nemění na tom, že podrobnosti správy společných částí dotčené nemovitosti byly upraveny smlouvou a vstup do společenství nastal dobrovolným nabytím bytu do vlastnictví spolu se spoluvlastnickými podíly na těchto společných prostorách, takže sporná platební povinnost představuje svobodně přijatý právní závazek ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia ( 29 ).

60.

Soudní dvůr dodal, že skutečnost že dotčení vlastníci bytů se na přijetí tohoto rozhodnutí nepodíleli nebo s ním nesouhlasili, avšak na základě zákona jsou pro ně uvedené rozhodnutí a z něj vyplývající povinnost závazné, nemá vliv na použití čl. 7 bodu 1, jelikož každý vlastník bytu tím, že se stane, a nadále je vlastníkem bytu v nemovitosti, souhlasí s tím, že se na něj vztahují všechna ustanovení aktu upravujícího předmětné bytové spoluvlastnictví, jakož i rozhodnutí přijatá shromážděním vlastníků bytů v této nemovitosti ( 30 ).

61.

Předběžnou otázku vznesenou v předmětné věci je nutno posoudit ve světle této judikatury.

62.

Podle výše uvedené judikatury je pro odpověď na předběžnou otázku zásadní určit, zda povinnost platit roční příspěvky představuje svobodně přijatý závazek ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia.

63.

V daném případě je třeba se zabývat konkrétně otázkou, zda skutečnost, že vstup do advokátní komory vyžaduje belgický zákon o obecných soudech pro výkon povolání advokáta, brání tomu, aby bylo na povinnost platit příspěvky, vyplývající z tohoto členství, nahlíženo jako na svobodně přijatý závazek.

64.

Italská a litevská vláda se domnívají, že na tuto otázku je třeba odpovědět záporně.

65.

Tyto vlády mají v podstatě za to, že povinnost platit příspěvky je především svobodně přijatým závazkem, jelikož osoba, jež se stane advokátem, vyjadřuje svobodně svoji vůli vykonávat toto povolání, s nímž se pojí povinnost vstoupit do profesní komory, a v důsledku toho i povinnost platit příspěvky touto komorou stanovené. Tyto vlády tvrdí, za použití zásady obsažené v rozsudku Peters Bauunternehmung ( 31 ), že vztahy založené na příslušnosti advokátů ke komoře jsou stejného druhu jako vztahy mezi stranami smlouvy. Profesní komoru lze totiž přirovnat ke sdružení, přičemž povinnosti jejích členů mají svůj původ v souhlasu, kterým se zakládá členství. Prostřednictvím tohoto souhlasu smluvní strany vyjadřují svoji vůli přijmout vnitřní pravidla organizace, což s sebou nese mimo jiné povinnost platit příspěvky stanovené uvedenou organizací.

66.

Uvedené vlády navíc podotýkají, že jimi navrhovaný výklad je odůvodněn zvláštní vazbou mezi místem plnění závazku a soudem tohoto místa, jelikož soud členského státu, v němž sídlí advokátní komora, je nejlépe schopen spor rozhodnout ( 32 ).

67.

Naproti tomu Komise má za to, že taková žaloba, jako je žaloba ve sporu v původním řízení, není žalobou týkající se „smlouvy nebo nároku ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení, vzhledem k tomu, že pro výkon povolání advokáta zákon ukládá povinnost vstoupit do advokátní komory, aniž připouští jinou volbu nebo výjimku, s čímž se pojí i povinnost platit roční příspěvky. V tomto ohledu Komise zdůrazňuje zejména to, že ve věci, ve které byl vydán rozsudek Peters Bauunternehmung ( 33 ), se dotyčný podnik svobodně rozhodl stát se členem sdružení, na rozdíl od projednávaného případu.

68.

Navíc by podle Komise nebylo vhodné obcházet podmínku svobodně přijatého závazku a vycházet z obecných cílů nařízení Brusel Ia ve věci zvláštní příslušnosti, ostatně s rizikem, že v praxi by to příliš snadno vedlo k příslušnosti soudu místa bydliště žalobce, což by bylo v rozporu s čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení.

69.

Připouštím, že odpověď na předběžnou otázku není úplně zřejmá.

70.

Situace ve sporu v původním řízení zajisté vykazuje určitou podobnost s věcmi, ve kterých byly vydány výše uvedené rozsudky Peters Bauunternehmung ( 34 ) a Powell Duffryn ( 35 ), jelikož projednávaná věc se též týká vztahů mezi právnickou osobou a jejími členy a platební povinnosti uložené členům této právnické osoby a vyplývající z rozhodnutí, jež přijala.

71.

Nicméně situace ve sporu v původním řízení se liší od situace existující v uvedených věcech, jak správně uvádí Komise, jelikož zápis na seznam advokátní komory, z něhož vyplývá povinnost platit roční příspěvky stanovené touto komorou, je pro výkon povolání advokáta povinný na základě čl. 428 prvního pododstavce belgického zákona o obecných soudech.

72.

Připomínám, že tento povinný zápis do advokátní komory souvisí s tím, že tato komora plní veřejnou službu ( 36 ). Z tohoto hlediska na ní nelze dle mého názoru nahlížet jako na soukromoprávní sdružení nebo soukromoprávní společnost, jako je tomu ve výše uvedených rozsudcích, kde se Soudní dvůr vyjádřil v tom smyslu, že všechny vztahy mezi těmito právnickými osobami a jejich jednotlivými členy jsou smluvní povahy ( 37 ).

73.

V důsledku toho se neztotožňuji s úvahami italské a litevské vlády, podle kterých vztahy založené na příslušnosti existující mezi komorou a jejími členy, jsou v obecné rovině stejné povahy jako ty, které vznikají mezi stranami smlouvy.

74.

Jak jsem totiž vysvětlil v bodech 28 až 45 tohoto stanoviska ohledně působnosti nařízení Brusel Ia, je třeba v případě advokátní komory odlišit dva typy sporů: na jedné straně spory týkající se vztahů existujících mezi komorou a jejími členy, jež mají veřejnoprávní povahu, a jsou v důsledku toho vyloučeny z působnosti tohoto nařízení, a na druhé straně spory týkající se vztahů existujících mezi touto komorou a jejími členy, jež mají soukromoprávní povahu a tak spadají do působnosti uvedeného nařízení.

75.

Pouze žaloba z této druhé kategorie sporů může být žalobou, jejíž předmět tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, za předpokladu, že se týká svobodně přijatého závazku.

76.

Co se týče věci v původním řízení, která spadá do této druhé kategorie, přikláním se k tomu, že povinnost platit příspěvky stanovené komorou představuje skutečně svobodně přijatý závazek ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia, tudíž že žaloba týkající se této povinnosti je žalobou, jejíž předmět tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy ve smyslu tohoto ustanovení.

77.

Co se týče problematiky nastíněné v bodě 63 tohoto stanoviska, rozsudek Kerr ( 38 ) podle mého názoru obsahuje relevantní výkladová vodítka.

78.

Ačkoli se rozsudek Kerr ( 39 ) týká povinnosti plateb spojených se spoluvlastnictvím, je nicméně nutné z něj dle mého názoru vyvodit, že skutečnost, že vnitrostátní právní úprava podmiňuje výkon určité činnosti příslušností k organizaci, nutně nevylučuje, aby z toho vyplývající povinnost mohla být kvalifikována jako svobodně přijatý právní závazek ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia.

79.

V této souvislosti zdůrazňuji, že ačkoli Soudní dvůr v tomto rozsudku vyzdvihl zákonnou povahu povinnosti být členem společenství vlastníků, zdůraznil dva aspekty týkající se povinnosti plateb spojených se spoluvlastnictvím, které odůvodňují kvalifikaci této povinnosti jako svobodně přijatého závazku: jednak vstup do společenství vzniká dobrovolným současným nabytím bytové jednotky a společných částí dotčené nemovitosti a jednak podrobnosti správy těchto společných částí jsou upraveny smlouvou, tedy společnou dohodou mezi spoluvlastníky.

80.

Skutkové okolnosti sporu v původním řízení vykazují dle mého názoru určitou podobnost se skutkovými okolnostmi věci, ve které byl vydán rozsudek Kerr ( 40 ).

81.

Zápis na seznam advokátní komory je uložen zákonem a vyjadřuje způsob, kterým vnitrostátní právo upravuje výkon povolání advokáta.

82.

Avšak tento zápis byl na jedné straně vyústěním dobrovolného jednání JN směřujícího k tomu, aby se mohl stát advokátem a vykonávat toto povolání v Belgii až do svého vyškrtnutí ze seznamu v roce 2017. Tímto rozhodnutím souhlasil s tím, že se podřídí pravidlům upravujícím toto povolání, včetně pravidel, která umožňují radě komory uložit advokátům zapsaným na seznam platit roční příspěvky. Co se týče období, ke kterému se vztahují sporné poplatky, podotýkám, že ačkoli byl JN zjevně velmi málo aktivní jako advokát ( 41 ), dobrovolně se rozhodl, že zůstane zapsán na seznamu advokátů. Nic mu totiž nebránilo požádat o vyškrtnutí ze seznamu před rokem 2017, pokud mu ponechání zápisu v platnosti nepřinášelo žádné výhody, jak tvrdí.

83.

Na druhé straně povinnost platit příspěvky zákonem uložena není, jelikož belgický zákon o obecných soudech neupravuje ani povahu příspěvků, ani jejich výši.

84.

Ukazuje se totiž, s výhradou ověření předkládajícím soudem, že příspěvky, jejichž zaplacení je požadováno ve věci v původním řízení, byly stanoveny co do předmětu a výše advokátní komorou, jejímž příslušníkem je účastník původního řízení a v rámci které má tento možnost ovlivnit pravidla upravující toto povolání. Požadované příspěvky jsou tedy vyústěním úzkých vazeb existujících mezi komorou a JN, podobných vazbám existujícím v rámci smlouvy. Tím, že se JN stal a zůstal advokátem příslušejícím ke komoře, svobodně přijal povinnost platit příspěvky.

85.

V tomto ohledu připomínám, že příspěvky odpovídají službě poskytované komorou, konkrétně sjednání hromadného pojištění profesní odpovědnosti, které přináší účastníkovi původního řízení výhody při výkonu jeho povolání, vzhledem k tomu, že zůstává zapsán na seznamu Advokátní komory v Dinantu.

86.

Nejedná se tedy o případ, kdy je platební povinnost jednostranně stanovena zákonem, jako tomu bylo ve věci Austro-Mechana ( 42 ).

87.

Ve věci, v níž byl vydán tento rozsudek a která se týkala kvalifikace povinnosti podniku platit odměnu společnosti pro kolektivní správu autorských práv, Soudní dvůr rozhodl, že taková povinnost nebyla svobodně přijata ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia, jelikož mu byla uložena vnitrostátním právem z důvodu uvedení záznamových nosičů do oběhu podle rakouské právní úpravy ( 43 ).

88.

Uzavírám, že ačkoli otázka položená v předmětné věci představuje hraniční případ, přikláním se s ohledem na judikaturu Soudního dvora svědčící o tom, že pojem „smlouva a nároky ze smlouvy“ není vykládán úzce ( 44 ), k tomu, aby skutkové okolnosti vyložené v tomto stanovisku byly posouzeny tak, že povinnost platit roční příspěvky v projednávané věci představuje svobodně přijatý závazek ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia.

89.

Toto řešení kromě toho podporují i cíle nařízení Brusel Ia.

90.

Připomínám, že příslušnost soudů místa bydliště žalovaného je doplněna jinými kritérii pro určení příslušnosti, založenými na jedné straně na úzké vazbě mezi soudem a právním sporem, nebo na druhé straně na cíli usnadnit řádný výkon spravedlnosti.

91.

Ohledně prvního z těchto bodů Soudní dvůr v rozsudku Peters Bauunternehmung ( 45 ) zdůraznil, že „skutečnost, že vnitrostátní právní systémy nejčastěji označují místo sídla sdružení za místo plnění závazků vyplývajících z přijetí za člena, má použití [příslušnosti ve věcech smlouvy nebo nároku ze smlouvy] […] praktické výhody: soud v sídle sdružení je obvykle skutečně tím, kdo nejlépe chápe zakládací dokumenty, předpisy a rozhodnutí sdružení a také okolnosti vztahující se ke vzniku sporu“.

92.

V daném případě, pokud má předkládající soud za to, že je soudem příslušným podle místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. a) až c) nařízení Brusel Ia, jak se domnívám ( 46 ), je příslušný k projednání sporu v původním řízení.

93.

Jak v tomto ohledu uvádí italská a litevská vláda, tento soud musí být považován za soud, který nejlépe chápe zakládací dokumenty, předpisy a rozhodnutí Advokátní komory v Dinantu a také okolnosti vztahující se ke vzniku sporu. Jinak řečeno, kritérium týkající se úzké vazby mezi soudem a právním sporem, které odůvodňuje zvláštní příslušnost podle čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia, je ve sporu v původním řízení naplněno.

94.

Navíc, jak správně podotýká italská vláda, toto řešení též umožňuje vyhnout se tomu, aby žaloby na zaplacení podané proti advokátům, kteří by případně měli bydliště v různých členských státech, a otázky týkající se platnosti rozhodnutí, na nichž by byly tyto žaloby založeny, byly projednávány různými soudy ( 47 ). Jinak řečeno, mnou navrhované řešení je též v souladu s cílem řádného výkonu spravedlnosti.

95.

S ohledem na všechny předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžnou otázku položenou tribunal de première instance de Namur (soud prvního stupně v Namuru, Belgie) odpověděl následovně:

„Článek 7 bod 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že žaloba týkající se povinnosti zaplatit roční příspěvky představované hlavně pojistným a vyplývající z rozhodnutí advokátní komory, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, přičemž do této komory jsou advokáti povinni vstoupit podle vnitrostátní právní úpravy, musí být považována za žalobu, ‚jejíž předmět tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy‘ ve smyslu tohoto článku.“