1.

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, jež byla dne 11. května 2018 předložena kanceláři Soudního dvora Specializiran nakazatelen sad (zvláštní trestní soud, Bulharsko), se týká výkladu článku 3, čl. 4 odst. 1 a článku 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a práva být přítomen při trestním řízení před soudem ( 2 ), jakož i článků 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2.

Tato žádost byla předložena v rámci řízení, které bylo zahájeno na návrh Emila Mileva, stíhaného za ozbrojenou loupež v prodejně, směřující ke zrušení zajišťovacího opatření vazby, které bylo vůči němu uplatněno.

3.

Článek 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), nadepsaný „Právo na svobodu a osobní bezpečnost“, stanoví:

„1.   Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:

[…]

[…]

3.   Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci, a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotyčná osoba dostaví k přelíčení.

4.   Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.

[…]“

4.

Článek 6 EÚLP, nadepsaný „Právo na spravedlivý proces“, stanoví:

„1.   Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. […]

2.   Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.

[…]“

5.

Článek 82 odst. 2 SFEU stanoví:

„V rozsahu nezbytném pro usnadnění vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí a policejní a justiční spolupráce v trestních věcech s přeshraničním rozměrem mohou Evropský parlament a Rada řádným legislativním postupem stanovit formou směrnic minimální pravidla. Tato minimální pravidla přihlížejí k rozdílům mezi právními tradicemi a systémy členských států.

Týkají se:

[…]

[…]“

6.

Článek 6 Listiny stanoví, že „každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost“.

7.

Článek 47 Listiny, nadepsaný „Právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces“, stanoví:

„Každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem.

Každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem. Každému musí být umožněno poradit se, být obhajován a být zastupován.

[…]“

8.

Článek 48 Listiny, nadepsaný „Presumpce neviny a právo na obhajobu“, zní:

„1.   Každý obviněný se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.

2.   Každému obviněnému je zaručeno respektování práv na obhajobu.“

9.

Článek 51 Listiny, nadepsaný „Oblast použití“, v odstavci 1 stanoví:

„Ustanovení této listiny jsou při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, a dále členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie. Respektují proto práva, dodržují zásady a podporují jejich uplatňování v souladu se svými pravomocemi, při zachování mezí pravomocí, které jsou Unii svěřeny ve Smlouvách.“

10.

Článek 52 Listiny, nadepsaný „Rozsah a výklad práv a zásad“, v odstavci 3 stanoví:

„Pokud tato listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným [EÚLP], jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva. Toto ustanovení nebrání tomu, aby právo Unie poskytovalo širší ochranu.“

11.

Bod 16 odůvodnění směrnice 2016/343 zní:

„Presumpce neviny by byla porušena, pokud by veřejná prohlášení učiněná orgány veřejné moci nebo soudní rozhodnutí jiná než o vině označovala podezřelou nebo obviněnou osobu za vinnou, dokud její vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Taková prohlášení nebo soudní rozhodnutí by neměla vzbuzovat dojem, že je taková osoba vinná. Tím by neměly být dotčeny úkony trestního stíhání, jejichž cílem je prokázat vinu podezřelé nebo obviněné osoby, jako je obvinění, ani soudní rozhodnutí, v jejichž důsledku se stává podmíněný trest vykonatelným, za podmínky, že je dodrženo právo na obhajobu. Rovněž by tím neměla být dotčena předběžná rozhodnutí procesní povahy, která přijímají justiční nebo jiné příslušné orgány a jež jsou založena na podezření či usvědčujících důkazech, jako jsou rozhodnutí o vyšetřovací vazbě, pokud taková rozhodnutí neoznačují podezřelou nebo obviněnou osobu za vinnou. Před přijetím předběžného rozhodnutí procesní povahy by měl příslušný orgán nejprve ověřit, zda jsou důkazy usvědčující podezřelou nebo obviněnou osobu dostatečně průkazné pro dotčené rozhodnutí, a rozhodnutí by tyto usvědčující důkazy mělo uvádět.“

12.

Bod 48 odůvodnění směrnice 2016/343 uvádí:

„Vzhledem k tomu, že tato směrnice stanoví minimální pravidla, měly by mít členské státy možnost rozšířit práva stanovená v této směrnici s cílem poskytnout vyšší úroveň ochrany. Úroveň ochrany poskytovaná členskými státy by nikdy neměla být nižší než normy stanovené Listinou nebo EÚLP v souladu s tím, jak je vykládají Soudní dvůr a Evropský soud pro lidská práva.“

13.

Článek 2 směrnice 2016/343, nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví:

„Tato směrnice se vztahuje na fyzické osoby podezřelé nebo obviněné v trestním řízení. Použije se ve všech stadiích trestního řízení od okamžiku, kdy se určitá osoba stane podezřelou nebo je obviněna ze spáchání trestného činu nebo údajného trestného činu, až do okamžiku nabytí právní moci konečného rozhodnutí o tom, zda tato osoba uvedený trestný čin spáchala.“

14.

Článek 3 směrnice 2016/343, nadepsaný „Presumpce neviny“, stanoví:

„Členské státy zajistí, aby byla podezřelá nebo obviněná osoba považována za nevinnou, dokud její vina nebyla prokázána zákonným způsobem.“

15.

Článek 4 směrnice 2016/343, nadepsaný „Označování na veřejnosti za vinného“, stanoví:

„1.   Členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění toho, aby do doby, než byla podezřelé nebo obviněné osobě prokázána vina zákonným způsobem, nebyla tato osoba ve veřejných prohlášeních orgánů veřejné moci a soudních rozhodnutích jiných než o vině označována za vinnou. Tím nejsou dotčeny úkony prováděné v rámci trestního stíhání, jejichž účelem je prokázat vinu podezřelé nebo obviněné osoby, ani předběžná rozhodnutí procesní povahy, která přijaly soudní nebo jiné příslušné orgány a jež jsou založena na podezření či na usvědčujících důkazech.

2.   Členské státy zajistí, aby pro případ porušení povinnosti neoznačovat podezřelé nebo obviněné osoby za vinné, stanovené v odstavci 1 tohoto článku, byla k dispozici vhodná opatření v souladu s touto směrnicí, a zejména s článkem 10.

[…]“

16.

Článek 10 směrnice 2016/343, nadepsaný „Právní ochrana“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby podezřelé a obviněné osoby měly účinný prostředek právní ochrany, pokud jsou jejich práva přiznaná touto směrnicí porušena.

2.   Aniž jsou dotčena vnitrostátní pravidla a systémy pro přípustnost důkazních prostředků, zajistí členské státy, aby při posuzování výpovědi podezřelé nebo obviněné osoby nebo hodnocení důkazů získaných při porušení jejího práva nevypovídat či neobviňovat sama sebe byla dodržena práva na obhajobu a na spravedlivý proces.“

17.

Podle čl. 56 odst. 1 Nakazatelno procesualen kodeks (trestní řád, dále jen „TŘ“) „[…] lze obviněnému uložit zajišťovací opatření v případě, že důkazy ve vyšetřovacím spise nasvědčují důvodnému podezření ze spáchání trestného činu a je dán některý z důvodů uvedených v článku 57“.

18.

Článek 57 TŘ stanoví, že „[z]ajišťovací opatření se přijímají, aby se zamezilo tomu, že obviněný uprchne, spáchá trestný čin nebo bude bránit výkonu pravomocného odsouzení“.

19.

Článek 58 TŘ uvádí vazbu mezi těmito zajišťovacími opatřeními.

20.

Článek 63 TŘ stanoví, že „rozhodnutí o vzetí do vazby se přijímá, když existuje důvodné podezření, že obviněný spáchal trestný čin, za který lze uložit trest odnětí svobody nebo jiný přísnější trest, a jestliže z důkazů ve věci vyplývá, že skutečně hrozí, že obviněný uprchne nebo spáchá trestný čin“.

21.

Podle čl. 65 odst. 4 TŘ může obviněný kdykoliv v přípravném řízení podat návrh na přezkoumání zajišťovacího opatření vazby a „[s]oud posoudí všechny okolnosti týkající se zákonnosti vazby [...]“.

22.

Emil Milev byl podezřelý z ozbrojené loupeže v prodejně obchodního řetězce Billa, k níž došlo dne 30. prosince 2008 v Sofii (Bulharsko). Vyšetřování nicméně neumožnilo shromáždit proti němu důkazy a obviněn nebyl. Dne 31. července 2009 byla věc odložena, aniž byl někdo označen za podezřelého či obviněn.

23.

Mezitím byla proti E. Milevovi zahájena dvě jiná trestní řízení ( 3 ). V první z těchto věcí bulharský soud odmítl vzít E. Mileva do vazby s tím, že výpovědi hlavního svědka BP nebyly věrohodné. V této věci nebylo dosud vydáno žádné meritorní soudní rozhodnutí.

24.

V rámci druhé věci byl E. Milev ve vazbě od 24. listopadu 2013 do 9. ledna 2018, kdy byl v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Soud jej zprostil obžaloby zejména na základě zjištění, že svědecké výpovědi BP nebyly věrohodné ( 4 ).

25.

V obou věcech učinil svědek BP několik výpovědí týkajících se několika trestných činů, na kterých se měl E. Milev podílet. Ani v jedné z těchto výpovědí nezmínil ozbrojenou loupež v prodejně dne 30. prosince 2008.

26.

Dne 11. ledna 2018 bylo trestní stíhání ve věci ozbrojené loupeže v roce 2008 obnoveno.

27.

Téhož dne byl vyslechnut svědek BP. Uvedl, že předmětnou loupež připravoval s E. Milevem a dalšími osobami, nicméně E. Milev se v dohodnutý den nedostavil. Následně se BP ze sdělovacích prostředků dozvěděl, že ke spáchání ozbrojené loupeže došlo, přičemž E. Milev mu měl sdělit, že ozbrojenou loupež spáchal s jinými osobami. BP uvedl, že po tak dlouhou dobu nevypovídal, neboť měl z E. Mileva strach, ale když se dozvěděl, že E. Milev bude po zprošťujícím rozhodnutí v předchozí věci propuštěn na svobodu, začal mít obavy a rozhodl se učinit tuto svědeckou výpověď. Svědkovi BP byl přehrán videozáznam ozbrojené loupeže a ten kategoricky prohlásil, že mezi pachateli rozpoznává E. Mileva.

28.

Téhož dne, 11. ledna 2018, byl E. Milev obviněn z předmětné ozbrojené loupeže ( 5 ) a byl zatčen za účelem předvedení před soud, který měl rozhodnout o jeho vzetí do vazby.

29.

V prvním stupni bylo návrhu státního zástupce na vzetí E. Mileva do vazby vyhověno s odůvodněním, že svědecké výpovědi BP jsou prima facie věrohodné. Ve druhém stupni bylo rozhodnutí o vzetí do vazby potvrzeno na základě podrobných svědeckých výpovědí BP a z důvodu, že může být činěn trestněprávně odpovědným za křivou výpověď.

30.

Předkládající soud v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce uvádí, že soudy obou stupňů hodnotily svědecké výpovědi BP odděleně, aniž je porovnávaly s jinými důkazy svědčícími ve prospěch E. Mileva. Na argumenty obhájce E. Mileva v tomto ohledu údajně nebylo reagováno.

31.

Předkládající soud zdůrazňuje, že v rámci následného přezkumu vazby měl soud prvního stupně za to, že podrobná analýza důkazů není nutná, a posoudil pouze svědecké výpovědi BP. Soud prvního stupně měl dále za to, že menší důkazní síla svědčících v neprospěch obviněného postačuje k dalšímu trvání vazby.

32.

Soud druhého stupně tento závěr potvrdil, a to opět na základě svědecké výpovědi BP. Tento soud ve svém rozhodnutí uvedl, že „velmi obecně posoudil výpovědi těchto svědků“ a že důkazy, „ačkoliv jsou povšechné, […] svědčí o vině […]; vzhledem k tomu, že nejsou vyvráceny jinými důkazy, nemůže od nich odvolací soud odhlédnout“.

33.

Rozhodnutí vydané v rámci druhého přezkumu vazby vychází ze stejných úvah. Soud druhého stupně konstatoval, že „[…] po 5. listopadu 2017, tedy po dni, k němuž byl TŘ novelizován, je existence důvodného podezření, které se pro účely tohoto postupu vyžaduje, dána. Soud rozhoduje o existenci podezření po velmi obecném hodnocení důkazů obsažených ve spisu. V žádném případě není po uvedené novelizaci TŘ nutné přistupovat k důkladnému hodnocení důkazů obsažených ve spisu […]. V rámci tohoto velmi obecného posouzení svědeckých výpovědí a důkazů […] je třeba konstatovat existenci obecné pravděpodobnosti a podezření z možné účasti […]“.

34.

Předkládající soud uvádí, že argumenty obhájce E. Mileva týkající se neúplnosti a nevěrohodnosti svědecké výpovědi BP nebyly soudem projednány a že na argumenty, které výslovně uplatnil, nebylo reagováno.

35.

Emil Milev se domnívá, že kritérium „důvodného podezření“, které stanoví bulharské právo jako podmínku pro jeho vzetí do vazby, musí být vykládáno tak, jak bylo vymezeno v rozsudku ESLP ze dne 30. srpna 1990, Fox, Campbell a Hartley v. Spojené království (CE:ECHR:1990:0830JUD001224486), tj. že toto kritérium vyžaduje existenci objektivních informací, které jsou způsobilé přesvědčit objektivního pozorovatele, že dotyčná osoba pravděpodobně předmětný trestný čin spáchala. Emil Milev dále předložil konkrétní argumenty ohledně nevěrohodnosti svědka BP a advokát E. Mileva podal několik návrhů na provedení důkazů za účelem ověření věrohodnosti svědeckých výpovědí BP.

36.

Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že před novelizací TŘ ke dni 5. listopadu 2017 mohl soud potvrdit vazbu obviněného až poté, co dospěl k hlubokému přesvědčení, že je dáno „důvodné podezření“, že dotyčná osoba spáchala trestný čin. Soud měl rozhodovat o existenci „důvodného podezření“ poté, co se důkladně „seznámil s veškerým obsahem spisu, volně zhodnotil věrohodnost důkazů svědčících v neprospěch a ve prospěch obviněného a konkrétně a jednoznačně odpověděl na argumenty obhájce obviněného“.

37.

Dále bylo v souladu s čl. 29 odst. 1 bodem 1 písm. d) TŘ ( 6 ) kategoricky zakázáno, aby soud, který rozhodl o uložení či potvrzení opatření vazby, rozhodoval o vině ve fázi soudního řízení a vydal o něm trestní rozsudek. Tento zákaz vycházel z toho, že při zjišťování, zda existuje, či neexistuje „důvodné podezření“, a při hodnocení věrohodnosti důkazů si již soud utvořil názor na předmět věci.

38.

V návaznosti na několik odsuzujících rozsudků ESLP byl TŘ dne 5. listopadu 2017 změněn. V rámci této novelizace byl zrušen kategorický zákaz stanovený v čl. 29 odst. 1 bodě 1 písm. d) TŘ. Předkládající soud uvádí, že „[v]nitrostátní soudy tudíž musí nyní posuzovat důvodné podezření i v přípravném řízení a současně si zachovat nestrannost“.

39.

Podle předkládajícího soudu vedlo zrušení čl. 29 odst. 1 bodu 1 písm. d) TŘ k novému směru judikatury k otázce, zda existuje „důvodné podezření“, že obviněný spáchal trestný čin. V tomto ohledu je soud povinen se seznámit s důkazy pouze prima facie, a nikoli podrobně. Z toho vyplývá, že soud „může pouze důkazy vyjmenovat, ale nesmí je navzájem konfrontovat ani hodnotit tak, že by uvedl, které z nich považuje za věrohodné a z jakého důvodu; může pouze uvést, že je možné, z obecného a blíže neurčeného hlediska, že dotčený trestný čin spáchal obviněný, přičemž může popsat ‚stav podezření‘, ale nesmí vyjádřit jednoznačné přesvědčení o tom, že důkazy umožňují shledat, že je s dostatečnou přesvědčivostí pravděpodobné, že obviněný předmětný trestný čin spáchal; konečně soud nesmí jednoznačně a konkrétně odpovědět na argumenty obhájce obviněného, pokud by byl při tom nucen zaujmout kategoričtější postoj ke spáchání dotčeného trestného činu či zhodnotit tvrzený rozpor mezi důkazy nebo jejich věrohodnost nebo nevěrohodnost“.

40.

Jinými slovy, existuje dvojí omezení: z pohledu hmotného práva je zakázáno, aby soudce ve svém rozhodnutí uvedl, že podle jeho hlubokého přesvědčení trestný čin spáchal obviněný, a z procesního hlediska je zakázáno hodnotit důkazy a uvádět, které z nich jsou věrohodné a z jakého důvodu.

41.

Předkládající soud uvádí, že ačkoliv je účelem nové judikatury zajistit nestrannost soudce, když rozhoduje o existenci důvodného podezření, v praxi to vede ke snížení úrovně ochrany práv obviněných při rozhodování o vazbě.

42.

Předkládající soud dodává, že o této nové judikatuře nepanuje jednomyslná shoda. Významná část vnitrostátních soudců má za to, že zásada presumpce neviny k ponechání obviněného ve vazbě vyžaduje, aby byla konstatována silnější a vyšší míra pravděpodobnosti, že trestný čin spáchal obviněný. Někteří vnitrostátní soudci mají za to, že právo na obhajobu vyžaduje důkladnější analýzu důkazů a konkrétní odpověď na námitky vznesené obhájcem obviněného.

43.

Za těchto podmínek se předkládající soud rozhodl položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

44.

Předkládající soud požádal o projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení podle článku 107 jednacího řádu Soudního dvora.

45.

Na podporu této žádosti předkládající soud uvádí, že E. Milev je ve vazbě. Má za to, že tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, která se týká výkladu směrnice 2016/343, je nezbytná pro rozhodnutí o zákonnosti vazby E. Mileva. Předkládající soud poukazuje zejména na to, že E. Milev zůstane ve vazbě do okamžiku, než Soudní dvůr rozhodne o žádosti o předběžné otázce.

46.

První senát Soudního dvora dne 5. června 2018 na návrh soudce zpravodaje a poté, co mne vyslechl, rozhodl vyhovět žádosti předkládajícího soudu o projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení.

47.

Emil Milev a Komise předložili písemná vyjádření. Bulharská vláda nepředložila písemné vyjádření. Nizozemská vláda a Komise přednesly ústní vyjádření na jednání, které se konalo dne 11. července 2018.

48.

Podstatou předběžných otázek předkládajícího soudu, které je podle mého názoru třeba posoudit společně, je, zda musí být článek 3, čl. 4 odst. 1 druhá věta a článek 10 směrnice 2016/343, jakož i články 47 a 48 Listiny vykládány v tom smyslu, že pro ponechání obviněného ve vazbě postačuje pouhé zjištění soudce, který přezkoumává stížnost proti tomuto rozhodnutí o vazbě, že obviněný prima facie ( 7 ) mohl spáchat dotčený trestný čin, nebo zda je naopak nezbytné, aby soudce konstatoval, že existuje „vysoká pravděpodobnost“ ( 8 ), že obviněný spáchal trestný čin.

49.

Předkládající soud si dále klade otázku ohledně odůvodnění rozhodnutí o vazbě a důkazů, které musí soud zohlednit, aby respektoval právo na nestranný soud zakotvené v článku 47 Listiny, jakož i presumpci neviny zakotvenou v článku 48 Listiny a článcích 3 a 4 směrnice 2016/343.

50.

Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, jakož i otázek položených předkládajícím soudem vyplývá, že se předkládající soud dotazuje Soudního dvora na presumpci neviny ( 9 ), právo na svobodu ( 10 ) a nestrannost soudce ( 11 ).

51.

Podle článku 1 směrnice 2016/343 je předmětem této směrnice zejména stanovit společná minimální pravidla týkající se některých aspektů presumpce neviny v trestním řízení s cílem posílit důvěru členských států v systémy trestního soudnictví jiných členských států, a tím usnadnit vzájemné uznávání rozhodnutí v trestních věcech ( 12 ).

52.

Vazba E. Mileva, fyzické osoby obviněné v dosud probíhajícím trestním řízení, spadá do oblasti působnosti směrnice 2016/343, jak ji vymezuje článek 2 směrnice ( 13 ), která se „použije […] ve všech stadiích trestního řízení od okamžiku, kdy se určitá osoba stane podezřelou nebo je obviněna ze spáchání trestného činu nebo údajného trestného činu, až do okamžiku nabytí právní moci konečného rozhodnutí o tom, zda tato osoba uvedený trestný čin spáchala“ ( 14 ).

53.

V tomto ohledu vyplývá z bodu 16 odůvodnění směrnice 2016/343, že se presumpce neviny použije na rozhodnutí o vyšetřovací vazbě a že by presumpce neviny byla porušena zejména v případě, že by tato rozhodnutí označovala podezřelou nebo obviněnou osobu za vinnou, dokud její vina nebyla prokázána zákonným způsobem.

54.

Komise má za to, že s ohledem na to, že v unijním právu neexistují harmonizační opatření týkající se předmětného trestného činu, nelze předmětné řízení považovat za uplatňování unijního práva. Z toho podle Komise vyplývá, že Listina jako taková se na uvedené řízení nepoužije.

55.

Komise odůvodnila svou tezi o nepoužitelnosti Listiny dále tím, že směrnice 2016/343 neobsahuje pozitivní hmotněprávní pravidla týkající se vazby.

56.

S touto tezí nesouhlasím.

57.

Domnívám se, že směrnice 2016/343 se týká nikoliv předmětného trestného činu, ale trestního řízení obecně, a že pravidla, která tato směrnice stanoví ohledně presumpce neviny, jsou stejně tak závazná, jako pozitivní požadavky. Mimoto jelikož se uvedená směrnice použije na předmětné trestní řízení, použití pravidel, která směrnice obsahuje, a zejména jejích článků 3 a 4, představuje uplatňování unijního práva ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny. Předkládající soud se tudíž musí ujistit, že jsou dodržována základní práva, která Listina zaručuje obviněným osobám ve věci v původním řízení. Z povinnosti dodržovat presumpci neviny totiž vyplývá povinnost dodržování těchto práv ( 15 ).

58.

Kromě toho je třeba připomenout, že čl. 52 odst. 3 Listiny stanoví, že pokud tato listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá tato úmluva. Toto ustanovení Listiny má zajistit nezbytný soulad mezi právy obsaženými v Listině a odpovídajícími právy zaručenými EÚLP bez narušení autonomie unijního práva a Soudního dvora Evropské unie ( 16 ).

59.

Podotýkám, že „právo na svobodu“ zakotvené v článku 6 Listiny odpovídá témuž pojmu uvedenému v čl. 5 odst. 1 EÚLP ( 17 ), že právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 47 Listiny odpovídá čl. 6 odst. 1 EÚLP a zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 48 odst. 1 Listiny odpovídá čl. 6 odst. 2 a 3 EÚLP ( 18 ). Z bodu 48 odůvodnění směrnice 2016/343 mimoto vyplývá, že „[ú]roveň ochrany poskytovaná členskými státy by nikdy neměla být nižší než normy stanovené Listinou nebo EÚLP v souladu s tím, jak je vykládají Soudní dvůr a [ESLP]“.

60.

Z judikatury ESLP týkající se článku 5 EÚLP, kterou je třeba při výkladu článku 6 Listiny zohlednit, vyplývá, že toto ustanovení chrání fyzickou bezpečnost osob a jako takové má zásadní význam ( 19 ). To se týká i cíle chránit jednotlivce před svévolným nebo neodůvodněným zbavením svobody ( 20 ).

61.

Podle ustálené judikatury ESLP vyplývá z článku 5 EÚLP domněnka svědčící ve prospěch propuštění na svobodu. Dokud nedojde k odsouzení, musí být obžalovaný považován za nevinného a cílem odstavců 3 a 4 článku 5 je v podstatě stanovit povinnost propuštění na svobodu, pokud zbavení svobody není zákonné nebo rozsudek nebyl vydán v přiměřené lhůtě ( 21 ). V bodě 84 rozsudku ze dne 26. července 2001, Ilijkov v. Bulharsko, CE:ECHR:2001:0726JUD003397796, ESLP rozhodl, že zbavení svobody může být odůvodněné pouze tehdy, existují-li konkrétní indicie skutečného požadavku veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad respektováním osobní svobody.

62.

Mám za to, že je třeba zdůraznit, že v judikatuře ESLP existuje úzká vazba mezi právem na svobodu a presumpcí neviny. Jsou neoddělitelné.

63.

Výčet výjimek z práva na svobodu uvedený v čl. 5 odst. 1 EÚLP je taxativní ( 22 ). Podle čl. 5 odst. 1 písm. c) EÚLP lze osobu zbavit svobody pouze v rámci trestního řízení za účelem předvedení před příslušný soudní orgán, zejména na základě podezření, že spáchala trestný čin ( 23 ).

64.

Totéž ustanovení vyžaduje zejména ( 24 ) existenci „důvodného“ ( 25 ) podezření, že ten, kdo byl zatčen nebo jinak zbaven svobody, spáchal trestný čin. Toto ustanovení předpokládá existenci skutečností nebo informací, které jsou způsobilé přesvědčit objektivního pozorovatele, že dotčená osoba mohla daný trestný čin spáchat. Co lze považovat za „důvodné“, přitom závisí na analýze všech okolností ve spise ( 26 ).

65.

Je třeba zdůraznit, že „skutečnosti zakládající důvodné podezření nemusí být takového stupně jako ty, které jsou nutné k odůvodnění odsouzení, potažmo pro obžalobu“ ( 27 ).

66.

V bodě 61 rozsudku ESLP ze dne 25. března 1999, Nikolova v. Bulharsko, CE:ECHR:1999:0325JUD003119596, se uvádí, že „je sice pravda, že z [čl. 5 odst. 4 EÚLP] nevyplývá povinnost soudce, který přezkoumává stížnost proti rozhodnutí o vazbě, zabývat se každým argumentem předloženým stěžovatelem, nicméně záruky dané tímto ustanovením by byly zbaveny smyslu, pokud by soudce na základě vnitrostátního práva a praxe mohl považovat za irelevantní či nezohlednit konkrétní skutečnosti, kterých se dovolává osoba ve vazbě a které jsou způsobilé zpochybnit existenci podmínek nezbytných pro ‚zákonnost‘ zbavení svobody ve smyslu [ESLP]“. Z toho plyne, že pokud stěžovatel uplatňuje konkrétní skutečnosti, které nejsou zjevně málo pravděpodobné nebo neopodstatněné, nesplňoval by soudní přezkum požadavky čl. 5 odst. 4 EÚLP, jestliže by soud nevzal tyto argumenty do úvahy.

67.

Kromě toho, jedná-li se o ponechání osoby ve vazbě ( 28 ), je podmínkou sine qua non pro jeho zákonnost trvání důvodného podezření ze spáchání trestného činu ( 29 ).

68.

Pro účely čl. 6 odst. 1 EÚLP je třeba posoudit nestrannost soudu vždy ve dvou krocích, a to ze subjektivního hlediska, které se týká určení osobního přesvědčení a chování soudce za takových okolností ( 30 ), a z hlediska objektivního, jehož cílem je ujistit se, že soud poskytuje dostatečné záruky, aby byla v tomto ohledu vyloučena jakákoliv odůvodněná pochybnost ( 31 ).

69.

Podle ESLP objektivní posouzení spočívá v posouzení otázky, zda nezávisle na chování soudce existují jisté ověřitelné skutečnosti, na jejichž základě lze pochybovat o jeho nestrannosti. V této oblasti mohou mít význam i pouhá zdání. Jedná se o důvěru, kterou soudy v demokratické společnosti musí vzbuzovat u jednotlivce, počínaje, v trestněprávní oblasti, u obviněných ( 32 ). Z projednání a rozhodnutí tedy musí být vyloučen každý soudce, u kterého lze mít legitimní pochybnosti o jeho nestrannosti ( 33 ).

70.

Z druhé předběžné otázky předkládajícího soudu vyplývá, že se Soudního dvora dotazuje na objektivní nestrannost soudů.

71.

V rozsudku ESLP ze dne 24. května 1989, Hauschildt v. Dánsko, CE:ECHR:1989:0524JUD001048683, § 49, ESLP rozhodl, že „u obviněného může vyvolat pochybnosti o nestrannosti soudce skutečnost, že soudci, kteří se podíleli na konečném přezkumu věci v odvolacím řízení, se na věci podíleli již v předchozí fázi a před zahájením řízení před soudem přijali některá rozhodnutí týkající se stěžovatele, zejména rozhodnutí o vazbě“. Podle ESLP nicméně nelze považovat pochybnosti stěžovatele o nestrannosti soudce „za objektivně důvodné ve všech případech: odpověď se liší v závislosti na okolnostech dané věci“.

72.

Podle ESLP „[n]elze směšovat podezření s formálním konstatováním viny, a skutečnost, že soudce v prvním stupni nebo odvolacím řízení […] již přijal před řízením před soudem rozhodnutí, zejména ve věci vazby, tedy nepostačuje k tomu, aby samo o sobě odůvodnilo pochybnosti o nestrannosti tohoto soudce. […] Určité okolnosti však mohou vést v konkrétní věci k odlišnému závěru“ ( 34 ).

73.

V tomto ohledu měl ESLP za to, že pokud se musí soudce rozhodující o vzetí do vazby ujistit o existenci „zvláště silného podezření“, že podezřelý spáchal trestný čin, je porušen čl. 6 odst. 1 EÚLP, jestliže musí rozhodnout o vině podezřelého. ESLP totiž rozhodl, že rozdíl mezi „zvláště silným podezřením“, a otázkou, o které je třeba rozhodnout ve věci samé ( 35 ), je nepatrný ( 36 ).

74.

Presumpce neviny zakotvená v čl. 6 odst. 2 EÚLP zejména vyžaduje, aby soudci při výkonu svých funkcí nevycházeli z předpojatého přesvědčení, že obviněný spáchal předmětný čin; důkazní břemeno spočívá na obžalobě a případné pochybnosti jsou ve prospěch obžalovaného ( 37 ). Presumpce neviny je jedním z prvků spravedlivého trestního řízení požadovaných čl. 6 odst. 1 EÚLP ( 38 ). K porušení této presumpce neviny dochází, jestliže soudní rozhodnutí týkajícího se obviněného vzbuzuje dojem, že je vinen, aniž je předtím jeho vina prokázána zákonným způsobem. Vina nemusí být formálně konstatována, stačí, že z odůvodnění lze dovodit, že soudce považuje dotyčného za vinného ( 39 ). Podle judikatury ESLP „je třeba rozlišovat mezi prohlášeními, která budí dojem, že dotyčná osoba je vinna, a prohlášeními, která pouze popisují stav podezření. Prvně uvedená prohlášení porušují presumpci neviny, naproti tomu druhá prohlášení jsou považována za slučitelná s duchem článku 6 [EÚLP]“ ( 40 ).

75.

Předně připomínám, že členské státy jsou při provádění směrnice 2016/343 vázány všemi ustanoveními Listiny a jsou povinny požadavky, která tato ustanovení ukládají, vzájemně uvést v soulad, a to i když povinnost dodržovat všechna ustanovení Listiny může za určitých okolností, tak jako ve věci v původním řízení, vyžadovat k tomu, aby byla nalezena spravedlivá rovnováha mezi předmětnými právy, obezřetný postup ( 41 ).

76.

Vzhledem k tomu, že vazba ( 42 ) obviněného v trestním řízení, jako je tomu v případě E. Mileva, spadá do působnosti této směrnice ( 43 ), z článků 3 a 4 směrnice 2016/343, jakož i z bodu 16 jejího odůvodnění vyplývá, že pokud vnitrostátní soud přijímá rozhodnutí o vazbě, musí být dodržena presumpce neviny. Tento soud tudíž nesmí označovat obviněnou osobu za vinnou, dokud její vina nebyla prokázána zákonným způsobem ( 44 ).

77.

Článek 4 odst. 1 směrnice 2016/343 naproti tomu nebrání předběžným rozhodnutím procesní povahy, jako jsou rozhodnutí o vyšetřovací vazbě ( 45 ), která přijímají justiční nebo jiné příslušné orgány a jež jsou založena na podezření či usvědčujících důkazech. Kromě toho čl. 4 odst. 2 směrnice 2016/343 uvádí, že členské státy musí pro případ porušení povinnosti zakotvené v odstavci 1 tohoto ustanovení mít k dispozici vhodná opatření ( 46 ).

78.

Mám přitom za to, že pokud soudce, který přezkoumává stížnost proti vazbě, konstatuje, že existuje „vysoká pravděpodobnost“ ( 47 ), že obviněný spáchal trestný čin, zřetelně to navozuje dojem, že tato osoba je vinna tímto trestným činem, ačkoliv její vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Takové konstatování totiž není pouhým „popisem stavu podezření“ ( 48 ).

79.

Třebaže takový přístup může zajistit zvýšenou ochranu práva na svobodu zakotveného v článku 6 Listiny ( 49 ), je porušením presumpce neviny zaručené článkem 48 Listiny a články 3 a 4 směrnice 2016/343.

80.

Na druhou stranu, jestliže samotná skutečnost, že soudce, který přezkoumává stížnost proti vazbě, konstatuje, že prima facie ( 50 ) mohl dotčený čin spáchat obviněný, tedy bez zvážení předložených důkazů v jeho neprospěch a prospěch, není, alespoň ne přímo ( 51 ), porušením presumpce neviny, porušuje právo na svobodu podle článku 6 Listiny, jelikož soudce neověřuje existenci důvodného podezření, že tato osoba spáchala trestný čin ( 52 ).

81.

Článek 5 odst. 1 písm. c) EÚLP a ustálená judikatura ESLP k tomuto ustanovení totiž stanoví požadavek, podle kterého lze osobu zbavit svobody pouze v případě, že existuje důvodné podezření, že spáchala trestný čin ( 53 ).

82.

Z rozsudku ESLP ze dne 25. března 1999, Nikolova v. Bulharsko, CE:ECHR:1999:0325JUD003119596, § 61, vyplývá, že soudce, který přezkoumává stížnost proti rozhodnutí o vazbě, musí zohlednit konkrétní skutečnosti, kterých se dovolává osoba ve vazbě a které jsou způsobilé zpochybnit zákonnost zbavení svobody. Z toho plyne, že pokud obviněná osoba uplatňuje takové konkrétní skutečnosti, které nejsou zjevně málo pravděpodobné nebo neopodstatněné, musí je soudce vzít při přezkoumání stížnosti proti vazbě do úvahy.

83.

Konkrétně pokud obviněný předloží v rámci stížnosti proti vzetí do vazby důkazy svědčící v jeho prospěch, které nejsou zjevně málo pravděpodobné nebo neopodstatněné, musí je soudce rozhodující o této stížnosti zohlednit spolu s důkazy svědčícími v neprospěch obviněného, a to za účelem posouzení, zda existuje důvodné podezření, že spáchal trestný čin ( 54 ). Dotyčný soudce tím neporuší právo na svobodu zakotvené v článku 6 Listiny, ani presumpci neviny, kterou zaručuje článek 48 Listiny a články 3 a 4 směrnice 2016/343.

84.

Z judikatury ESLP dále vyplývá, že skutečnost, že soudce rozhodl o vazbě obviněného, sama o sobě nutně neznamená, že jeho nestrannost je zpochybněna, a tento soudce dokonce za určitých velmi konkrétních okolností může později rozhodovat o vině obviněného. Podstatné je na základě odůvodnění rozhodnutí o vazbě zjistit, zda měl, či neměl soudce předpojaté přesvědčení o vině obviněného ( 55 ).

85.

Pokud z odůvodnění rozhodnutí o vazbě obviněného vyplývá, že si soudce utvořil názor na vinu obviněného, nemůže takový soudce rozhodovat ve věci samé, jinak by byl porušen čl. 47 odst. 2 Listiny týkající se práva na nestranný soud.

86.

Odůvodnění, které by označovalo obviněného za vinného, ačkoliv jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem, by nadto porušovalo článek 48 Listiny, jakož i články 3 a 4 směrnice 2016/343, a to bez ohledu na to, zda bude dotyčný soudce později o vině této osoby rozhodovat.

87.

Naproti tomu, pokud soudce, který rozhoduje o vazbě obviněného, pouze ověří, zda existuje důvodné podezření, že tato osoba spáchala předmětný trestný čin, může se tento soudce podílet na rozsudku ve věci samé, a tedy na rozsudku o vině této osoby. Jak vyplývá z bodu 83 tohoto stanoviska, pokud obviněný předloží důkazy svědčící v jeho prospěch, které nejsou zjevně málo pravděpodobné nebo neopodstatněné, přísluší soudci, který přezkoumává stížnost proti vazbě, aby je zohlednil spolu s důkazy svědčícími v neprospěch obviněného, a to za účelem posouzení, zda existuje důvodné podezření, že tato osoba spáchala trestný čin.

88.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Specializiran nakazatelen sad (zvláštní trestní soud, Bulharsko) následovně: