1. 

Tento kasační opravný prostředek se týká, stručně řečeno, právního základu, který umožňuje odvolacím senátům EUIPO zrušit vlastní rozhodnutí.

2. 

Řízení bylo zahájeno, když se asociace repowermap.org (dále jen „repowermap“) pokusila dosáhnout výmazu ochranné známky Evropské unie („REPOWER“), jejímž majitelem je jiná společnost (Repower AG), a to u všech výrobků a služeb, na něž se žádost o zápis vztahuje.

3. 

Na konci správního řízení pátý odvolací senát EUIPO v rozhodnutí ze dne 8. února 2016 částečně vyhověl žádosti o výmaz známky ( 2 ). Poté, co toto rozhodnutí asociace repowermap napadla před Tribunálem ( 3 ), sám odvolací senát jej (3. srpna 2016) zrušil, protože jej shledal nedostatečně odůvodněným.

4. 

Společnost Repower AG tedy podala proti rozhodnutí ze dne 3. srpna 2016 u Tribunálu opravný prostředek, který byl dne 21. února 2018 zamítnut rozsudkem, proti němuž směřuje kasační opravný prostředek.

5.

Řízení se řídí ratione temporis nařízením č. 207/2009 v původním znění, které bylo v roce 2015 změněno ( 5 ) a později nahrazeno nařízením (EU) 2017/1001 ( 6 ).

6.

Článek 80 nařízení č. 207/2009 stanoví:

„1.   V případě, že úřad provedl zápis v rejstříku nebo vydal rozhodnutí obsahující zjevnou chybu, která je mu přičitatelná, zajistí, aby byl zápis vymazán nebo rozhodnutí zrušeno. V případě, že v řízení vystupuje pouze jeden účastník a zápis nebo akt se dotýká jeho práv, provede se výmaz nebo zrušení, i pokud nebyla daná chyba tomuto účastníku zjevná.

2.   Výmaz nebo odvolání podle odstavce 1 provede z moci úřední nebo na žádost některého z účastníků řízení oddělení, které provedlo daný zápis nebo vydalo dané rozhodnutí. Výmaz nebo zrušení se provede ve lhůtě šesti měsíců ode dne zápisu v rejstříku nebo dne vydání rozhodnutí po konzultaci s účastníky řízení a případnými majiteli práv k dané ochranné známce Společenství zapsanými v rejstříku.

3.   Tento článek se nedotýká práva stran podat odvolání podle článků 58 a 65 nebo možnosti opravit podle postupů a podmínek stanovených v prováděcím nařízení jakékoli jazykové chyby či chyby v psaní a zjevné omyly v rozhodnutí úřadu nebo chyby zaviněné úřadem při zápisu ochranné známky nebo zveřejnění jejího zápisu.“

7.

Článek 83 nařízení č. 207/2009 stanoví:

„Neobsahuje-li toto nařízení, prováděcí předpis, poplatkový řád nebo pravidla řízení před odvolacími senáty příslušné procesní ustanovení, přihlédne úřad k obecným procesním zásadám uznávaným v členských státech.“

8.

Společnost Repower AG je majitelkou slovní ochranné známky Unie „REPOWER“ zapsané pro výrobky a služby tříd 4, 9, 37, 39, 40 a 42 Niceské dohody ( 7 ). Tyto kategorie výrobků a služeb zahrnují nebo souvisí mimo jiné s elektrickou energií, s její produkcí, jakož i s ostatními technickými aspekty.

9.

Dne 3. června 2013 asociace repowermap navrhla prohlášení neplatnosti ochranné známky REPOWER, neboť se domnívala, že se jednalo o popisné označení a nemělo rozlišovací způsobilost ve vztahu ke všem výrobkům a službám, pro které bylo jako ochranná známka zapsáno ( 8 ).

10.

Zrušovací oddělení EUIPO v rozhodnutí ze dne 9. července 2014:

11.

Asociace repowermap napadla rozhodnutí zrušovacího oddělení před odvolacím senátem, který jej zrušil rozhodnutím ze dne 8. února 2016. Podle zrušovacího oddělení označení nebylo popisné a asociace repowermap nepřinesla důkazy, které by prokazovaly jeho běžné použití pro sporné výrobky a služby.

12.

Dne 26. dubna 2016 podala asociace repowermap k Tribunálu návrh na výmaz směřující proti rozhodnutí odvolacího senátu ze dne 8. února 2016 (věc T‑188/16).

13.

Zatímco žaloba T‑188/16 byla projednávána Tribunálem, odvolací senát se dne 3. srpna 2016 ( 11 ) rozhodl své rozhodnutí ze dne 8. února 2016 zrušit. Zrušení odůvodnil konstatováním „nedostatečného odůvodnění [rozhodnutí ze dne 8. února 2016]“ v souvislosti s výrobky a službami, což představovalo „zjevnou procesní chybu ve smyslu článku 80 nařízení č. 207/2009“. Oznámil zároveň, že včas vydá nové rozhodnutí ( 12 ), což učinil dne 26. září 2016 ( 13 ).

14.

Společnost Repower AG rozhodnutí odvolacího senátu ze dne 3. srpna 2016 napadla dne 10. října 2016 před Tribunálem s tím, že namítala čtyři důvody jeho neplatnosti: i) nedostatek právního základu; ii) nedostatek pravomoci odvolacího senátu zrušit vlastní rozhodnutí; iii) porušení článku 80 nařízení č. 207/2009, Pokynů pro posuzování EUIPO, a zásady řádné správy, zásady právní jistoty a překážky věci rozsouzené; a iv) nedostatek odůvodnění.

15.

S ohledem na projednávanou věc zdůrazňuji, že společnost Repower AG v žalobě k Tribunálu tvrdila následující:

16.

Tribunál v rozsudku ze dne 21. února 2018 ( 15 ) zamítl čtyři důvody neplatnosti, a proto jej společnost Repower AG napadla opravným prostředkem.

17.

Tribunál se ztotožnil s tvrzením, že nedostatek odůvodnění nemůže být posouzen jako vada řízení. Z předchozí věty dovozuji ( 16 ), že „odůvodnění rozhodnutí má vliv na samotnou podstatu tohoto rozhodnutí a že nedostatek odůvodnění nemůže být považován za procesní vadu ve smyslu čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009“. Odvolací senát tedy „nemohl založit napadené rozhodnutí na čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009 ( 17 )“.

18.

Po ujasnění této premisy, potvrdil Tribunál, že „odvolací senáty se za účelem zrušení vlastních rozhodnutí mohou v zásadě opřít o obecnou právní zásadu, která umožňuje zrušit nezákonný správní akt ( 18 )“. Podle jeho názoru existence zvláštního ustanovení (čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009) nebrání tomu, aby byla uplatněna tato zásada, bez ohledu na tento článek.

19.

Na podporu tohoto tvrzení se znovu opíral o dva předchozí rozsudky samotného Tribunálu ( 19 ), z nichž vyvodil, že „dokonce i za předpokladu, že by zákonodárce upravil postup pro zrušení aktů nějaké instituce, tato instituce může zrušit nějaký akt pod záštitou obecné právní zásady, jež opravňuje zrušení správních aktů, pokud jsou splněny určité požadavky [respektování přiměřené lhůty a legitimního očekávání beneficienta aktu] ( 20 )“.

20.

Podle Tribunálu není pojem „zjevná procesní chyba“ definován v žádném nařízení, na které odkazuje čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, a tento pojem „není jednoznačný, a tudíž dostatečně jasný, aby vyloučil uplatnění článku 83 nařízení č. 207/2009“ ( 21 ).

21.

Od této chvíle zaměřil Tribunál svou analýzu na požadavky pro použití výše zmíněné obecné právní zásady, a dovodil ( 22 ), že:

22.

Tribunál odmítl, že by zásada zrušení byla v rozporu se zásadou řádné správy, zásadou právní jistoty a překážkou věci rozsouzené. Na jedné straně je legitimní a v souladu s řádnou správou napravit chyby a opomenutí, jimiž je rozhodnutí postiženo. Na druhé straně tím, že je třeba uskutečnit to v přiměřené lhůtě, je respektováno právo dotyčného důvěřovat v zákonnost aktu. A konečně, rozhodnutí odvolacích senátů, která nemají charakter soudních rozhodnutí, nýbrž rozhodnutí správních, nemají sílu vytvořit překážku věci rozsouzené ( 24 ).

23.

Společnost Repower AG podala kasační opravný prostředek kanceláři Soudního dvora dne 24. dubna 2018. EUIPO a asociace repowermap předložily písemná vyjádření dne 25. července 2018 a 17. srpna 2018.

24.

Společnost Repower AG navrhuje, aby Soudní dvůr napadený rozsudek zrušil a uložil EUIPO náhradu nákladů řízení. Posledně jmenovaný úřad a repowermap navrhují, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení.

25.

Ústního jednání, které se konalo dne 14. března 2019, se zúčastnily Repower AG, EUIPO a asociace repowermap.

26.

Společnost Repower AG sice vznáší pět důvodů kasačního opravného prostředku, Soudní dvůr však vyzval generálního advokáta, aby zaměřil svou analýzu na druhý a třetí ( 25 ), jimiž tato společnost tvrdí:

27.

Přestože změním obvyklou metodiku analýzy kasačních opravných prostředků, domnívám se, že to může vnést do věci jasno, když před odpovědí na každý z důvodů předběžně představím některé úvahy o předmětu debaty.

28.

Výrazem „zrušení“ v jeho širším smyslu se označují dva právně odlišné fenomény, které mohou mít pro dotyčného obsahově příznivý vliv na správní akty:

29.

Zrušení dotčené v projednávané věci patří do druhé z výše uvedených kategorií: je to ve skutečnosti přezkum ex officio, který jednostranně provádí orgán Unie (odvolací senát) u aktu, který sám vydal a poté jej shledal stiženým vadou, jež způsobuje jeho nezákonnost.

30.

Raná judikatura ( 28 ) Soudního dvora prohlásila zásadu, kterou se nyní zabýváme, za obecnou společnou zásadu správního práva v šesti členských státech tehdejšího Evropského hospodářského společenství. Její formulaci lze shrnout do těchto slov rozsudku Compte v. Parlament: „je třeba přiznat každé instituci Společenství, která zjistí, že akt, který vydala, je nezákonný, právo v přiměřené lhůty jej zrušit […]“, avšak „zrušení se zpětnými účinky správního aktu je obecně podřízeno velmi přísným podmínkám ( 29 )“.

31.

Později byla zásada použita v tak odlišných prostředích, jako je Služební řád úředníků Evropských společenství a pracovní řád ( 30 ), příspěvky EZOZF ( 31 ), stanovení kvót ve výrobě výrobků z oceli v rámci Smlouvy o ESUO ( 32 ) nebo přidělování komunitárních podpor mimo jiné v oblasti olejnatých semen ( 33 ).

32.

Nebudu zde nyní rozvíjet debatu o tom, zda tato zásada má nebo nemá ústavní rozměr, který získává prostřednictvím jiných zásad, jako je rovnost zacházení ( 34 ) nebo zásada právní jistoty ( 35 ), s níž se zrušení pravomocných aktů nachází ve vrozené tenzi. Stačí zdůraznit, že na prvním místě je třeba používat ji tak, že se budeme snažit vyvážit právní jistotu (do níž se promítá legitimní očekávání beneficienta aktu v jeho zdánlivou platnost) se zásadou zákonnosti, to jest zájmu Unie na správném fungování jejích institucí a agentur ( 36 ).

33.

Při využití své pravomoci zrušení z důvodu nezákonnosti obětuje veřejná moc část právní jistoty občana v zájmu veřejného zájmu, který vyžaduje správní jednání prosté vad. Proto je nezbytná opatrnost, když je nutno negativně zasáhnout do právní sféry někoho, kdo byl předtím příjemcem pro něj příznivého aktu samotného správního orgánu, jenž mu přiznal hmotné právo ( 37 ).

34.

Z předchozího se dovozuje, že zákonodárce Unie může změnit použití zásady zrušení nezákonných správních aktů, jejichž obsah byl pro dotčené osoby příznivý. Může tedy stanovit limity, jimž se musí unijní instituce v této oblasti podřídit, a v maximální možné míře zachovat právní jistotu. Toto omezení nabývá zvláštní důležitosti v řízeních inter partes, neboť jsou zde dány protichůdné pozice dotčených osob a zrušená rozhodnutí, která přijmou správní orgány, některé poškodí a jiným současně prospějí a budou mít dopad na právní postavení těch, kteří již počítali s rozhodnutím příznivým pro jejich zájmy.

35.

Domnívám se tedy, že zákonodárci Unie je dovoleno, aby konkretizoval, jaké vady (obsahu nebo formy), a v jaké intenzitě musí projevit, aby bylo zrušení přípustné. Na jednání EUIPO a asociace repowermap tuto možnost odmítly s tím, že propagovaly neomezený charakter obecné zásady ve prospěch zrušení nezákonných správních aktů za všech okolností.

36.

Tato úvaha mi nepřipadá přesvědčivá a ve skutečnosti přehlíží dokonce i to, že ve stávajícím znění zmínka o zjevné chybě v čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009 již omezuje rozsah použitelnosti této zásady. Pokud by zásada zrušení měla absolutní působnost, unijní zákonodárce by nemohl jednoduše omezit její použitelnost v normě sekundárního práva, neboť nezákonnost nějakého aktu nezávisí na tom, zda vada, která je mu vytýkána, je zjevná či nikoli.

37.

V právu ochranných známek se napětí mezi zrušením a právní jistotou promítá do čl. 80 odst. 1 a článku 83 nařízení č. 207/2009.

38.

Zákonodárce považoval za vhodné článkem 80 omezit případy, v nichž orgány EUIPO mohou zrušit svá rozhodnutí: jedině tehdy, pokud jsou daná rozhodnutí „stižena zjevnou procesní vadou“.

39.

Článek 83 připouští, že „neobsahuje-li toto nařízení, [nebo jiné, od něj odvozené předpisy] ustanovení, přihlédn[e] úřad k obecným procesním zásadám uznávaným v členských státech“.

40.

Ačkoli se ke kritickému rozboru obou článků v napadeném rozsudku později vrátím, chci předeslat, že nenacházím žádný rozpor v čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009. Slovní spojení „zjevná procesní chyba ( 38 )“ vyžaduje jako každý právní termín výkladové úsilí k tomu, aby bylo zjištěno, zda se do podstaty řízení vloudila zjevná (závažná) chyba. Avšak pomineme-li tuto hermeneutickou operaci, která je všem právním normám společná, nevnímám v pojmu žádnou rozpornost.

41.

Také se mi nezdá, že by tento článek obsahoval právní „mezeru“, (a ne) jen proto, že platí apotegma inclusio unius, exclusio alterius. To, co podle mého názoru zavádí čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, je výslovné omezení pravomoci akt zrušit, které ji omezuje na formální vady, a nikoli vady věcné. Pokud by zákonodárce chtěl pravomoc zrušit akt rozšířit na věcné vady, bezpochyby by to konstatoval. Unijní soud by suploval zákonodárnou funkci, pokud by u ustanovení tohoto znění deklaroval, že pravomoc zrušení může být rozšířena, aby zaplnil tuto předpokládanou mezeru.

42.

Z tohoto teoretického úhlu pohledu je sporné, zda jsou odvolací senáty nadány pravomocí zrušit vlastní rozhodnutí, když je proti nim podán opravný prostředek u Tribunálu. Navzdory jejich správní povaze, existuje shoda ohledně kvazisoudní funkce ( 39 ) těchto senátů obecně, a senátů EUIPO zejména ( 40 ). Bylo by možno obdobně použít totéž kritérium, jímž se řídí soudní orgány stricto sensu, to znamená nemožnost zrušit z moci úřední své rozsudky z důvodu, že v nich a posteriori shledají chybu, věcnou nebo formální.

43.

Z této perspektivy (trvám na tom, že spíše teoretické) rozhodnutí, která vydají odvolací senáty, mohou pozbýt účinnosti pouze běžnou cestou, kterou unijní zákonodárce vytvořil pro přezkum aktů svých institucí a agentur: to znamená prostřednictvím žaloby na neplatnost před Tribunálem, na niž odkazuje článek 65 nařízení č. 207/2009 ( 41 ).

44.

Stává se nicméně, že tato otázka je svěřena unijnímu zákonodárci, který může svobodně nastavit normativní rámec. V rámci jeho prostoru pro uvážení může být jak zakázáno, tak povoleno, aby odvolací senáty zrušily svá rozhodnutí, když jsou shledána sub iudice.

45.

Hovoříme-li o rozhodnutích postižených zjevnou vadou řízení, je za těchto okolností násilné konstatovat, že čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, nerozlišuje mezi těmi, která vydávají různé stupně EUIPO, z nich jednou z nich je právě odvolací senát. Ani jednací řád těchto senátů ( 42 ), ani prováděcí předpisy platné v rozhodné době neobsahovaly výluku v tomto smyslu ( 43 ).

46.

Společnost Repower AG kritizuje, že Tribunál se odvolával na obecnou zásadu zrušení nezákonných správních aktů, aby potvrdil napadené rozhodnutí. Podle jejího názoru článek 83 nařízení č. 207/2009 je lex specialis, který opravňuje EUIPO k uplatnění obecných zásad uznávaných v této oblasti v členských státech, když toto nařízení vykazuje právní mezeru. Tento článek navíc umožňuje dovolávat se pouze společných zásad v členských státech, nikoli obecných zásad unijního práva.

47.

Podle společnosti Repower AG, čl. 80 nařízení č. 207/2009 nevykazuje žádnou právní mezeru: stanoví výjimku z nezrušitelného charakteru, a to tak, že opravňuje EUIPO ke zrušení rozhodnutí pouze tehdy, když je stiženo zjevnou vadou řízení. Pokud by se rozšířila tato pravomoc na jiné druhy vad, článek 80 by ztratil význam, zákonodárce je tedy chtěl ponechat mimo dosah výjimky.

48.

Společnost Repower AG také kritizuje, že Tribunál cituje rozsudky o zrušení rozhodnutí Komise v oblasti státních podpor ( 44 ) nebo kartelových praktik mezi podniky ( 45 ), které obsahují normy, jež jsou normám nařízení č. 207/2009 vzdálené.

49.

A konečně tvrdí, že ze systematického úhlu pohledu článek 61 nařízení č. 207/2009 pouze stanovil možnost zrušení nějakého aktu některou instancí EUIPO, jejíž rozhodnutí bylo napadeno před odvolacími senáty v řízení ex parte. Z toho lze usoudit, že není-li zde podobné ustanovení pro přezkum inter partes, pak zákonodárce chtěl, aby žalobu na neplatnost podanou k Tribunálu oslabila možnost zrušení rozhodnutí z moci úřední některým z odvolacích senátů.

50.

EUIPO a asociace repowermap důrazně namítají, že tento kasační důvod je nepřípustný, neboť se omezuje na opakování argumentů o absenci právní mezery v nařízení č. 207/2009, které byly rozvíjeny v prvním stupni řízení, aniž byla jasně identifikována právní chyba, jíž se měl dopustit Tribunál.

51.

Ohledně podstaty věci, podpůrně, EUIPO nesouhlasí s Repower AG ohledně použitelnosti rozsudků o oprávnění Komise ke zrušení vlastních rozhodnutí. Tato judikatura není víc než vyjádřením obecného principu zrušení nezákonných správních aktů, které zakládají subjektivní práva. Podmínky, jimž je třeba zrušení podřídit (tedy dodržení přiměřené lhůty a legitimní očekávání beneficienta), byly v posuzovaném případě splněny.

52.

Asociace repowermap zdůrazňuje, že kasační opravný prostředek neobjasnil, jakým způsobem by odlišnost oblastí (státní podpory/právo ochranných známek) měla ovlivnit podmínky použití zásady zrušení správních rozhodnutí.

53.

V článku 169 odst. 2 uvedeného jednacího řádu Soudního dvora je stanoveno, že „dovolávané právní důvody a argumenty musí přesně označit napadané body odůvodnění rozhodnutí Tribunálu“.

54.

Přestože při uplatňování tohoto pravidla je vhodné neupadnout do přílišného formalismu, také od něj nelze odhlédnout. Právě v oblasti ochranných známek Unie Soudní dvůr upřesnil, že pokud žalobce napadne výklad nebo použití unijního práva Tribunálem, mohou se v kasačním řízení znovu diskutovat právní důvody přezkoumané v prvním stupni ( 46 ).

55.

Vzhledem k tomu, že společnost Repower AG se u Tribunálu dovolávala porušení článku 80 nařízení č. 207/2009 a její důvody neplatnosti ohledně této otázky byly zamítnuty rozsudkem, nemělo by být žádnou anomálií, že argumenty předložené v prvním stupni byly předloženy také v kasačním opravném prostředku, které byly v této procesní fázi namířeny proti postupně uplatněnému odůvodnění Tribunálu.

56.

Je tedy nemožné přehlédnout, že společnost Repower AG, která je povinna upřesnit napadené body napadeného rozsudku, v bodech 31 až 41 své žaloby týkajících se druhého kasačního důvodu výslovně neoznačila konkrétní body nebo odstavce rozsudku, který kritizuje. Nesplnila tak příkaz čl. 169 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora, jakož i judikatury, která jej vykládá, podle níž kasační opravný prostředek musí přesně označit napadané body odůvodnění rozhodnutí, jehož zrušení se žádá ( 47 ).

57.

Je jisté, že v průběhu ústního jednání společnost Repower AG, když odpovídala na jednu z otázek odvolacího senátu, upřesnila, že druhý kasační důvod se týkal bodů 65 a 66 napadeného rozsudku. Pokud se odhlédne od zpoždění, Soudní dvůr by mohl připustit tento argument, pokud by se na svou vlastní judikaturu podíval méně přísným pohledem. Ve svém důsledku, navzdory všemu, ostatní účastníci řízení i samotný Soudní dvůr mohli identifikovat, zejména ve fázi ústního projednání věci, sporné body, o něž se opírá druhý kasační důvod.

58.

Shrnuto, z pohledu ortodoxně procesního, sledujeme-li doslovně judikaturu, bylo by namístě prohlásit druhý kasační důvod za nepřípustný. Nicméně pro případ, že by to Soudní dvůr takto neposoudil, nabídnu svůj názor (bez potřebné důslednosti) na právní chyby, které se napadenému rozhodnutí přičítají.

59.

Společnost Repower AG ( 48 ) uvádí, že zákonodárce neupravil pravomoc odvolacích senátů k přezkumu svých aktů z moci úřední, což je tvrzení, které opakuje třetí důvod ( 49 ). Z důvodů, které jsem už výše předestřel, se nedomnívám, že by její názor mohl být přijat.

60.

Na druhou stranu druhý kasační důvod může uspět, pokud se prokáže, že se Tribunál musel omezit na použití článku 80 nařízení č. 207/2009.

61.

Jak jsem již předeslal v úvodních úvahách, jsem ve shodě se společností Repower AG v tom, že unijní zákonodárce v čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009 zvolil omezení zrušení, které má EUIPO k dispozici, na případy „zjevných chyb řízení“.

62.

Tato volba, jasně v ustanovení vyjádřená, je ukázka pravomoci zákonodárce upravit, a dokonce omezit opravné prostředky na principu zrušení ze strany unijních institucí a agentur ( 50 ). EUIPO a soudům je tedy svěřeno, aby kontrolovaly jednání tohoto Úřadu.

63.

Článek 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009 je, jak jsem přesvědčen, soběstačná norma, v tom smyslu, že vymezuje rámec pravomoci zrušení. Není tedy třeba opouštět tento rámec, abychom věděli, které důvody, jež jsou z něj vyloučeny (například věcné vady) by mohly být zhojeny, ať už pod záštitou obecné zásady, nebo článku 83 nařízení. Posledně zmíněné ustanovení přichází v úvahu pouze při absenci jiných ustanovení nařízení (nebo dalších od něj odvozených předpisů), absenci, kterou v tomto případě nevnímáme.

64.

Po ujasnění těchto východisek nesouhlasím s Tribunálem, když se odvolává na některé z vlastních rozsudků ( 51 ), aby podpořil analogii tohoto ustanovení, jež srovnává s článkem 9 nařízení č. 659/1999 ( 52 ). V těchto rozsudcích Tribunál vyložil, že Komise může zrušit za všech okolností (při splnění určitých podmínek ohledně lhůty a legitimního očekávání jejich adresátů) své nezákonné akty, nezávisle na zmíněném článku 9 nařízení č. 659/1999.

65.

Ač nemám potřebu vyslovit se nyní k výkladu čl. 9 nařízení č. 659/1999, stačí zdůraznit, že čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009 má právní textaci od něj velmi odlišnou. Podle mého názoru článek 9 nařízení č. 659/1999 obsahuje jedinečnou hypotézu (nesprávné informace poskytnuté účastníky řízení) nevylučující další důvody zrušení. Naproti tomu čl. 80 odst. 1 takříkajíc vyčerpává oblast použitelnosti zrušení, když zrušení umožňuje pouze tehdy, existuje-li zjevná procesní chyba řízení.

66.

Rozdílná právní struktura obou ustanovení způsobuje, že hypoteticky lze dovodit obecnou použitelnost zásady zrušení nezákonných aktů nad rámec článku 9 nařízení č. 659/1999, ne však ve vztahu k čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009.

67.

Bylo by tedy vhodné v této otázce druhý kasační důvod přijmout. Takové uchopení věci nutně nemusí vyústit v neplatnost napadeného rozsudku, pokud by navzdory všemu Tribunál kvalifikoval vhodným způsobem vadu, jíž se v prvním rozhodnutí dopustil odvolací senát. Jak následně vysvětlím, zdá se mi, že Tribunál také nepotvrdil tuto kvalifikaci.

68.

V napadeném rozsudku znovu Tribunál s citací jiného rozsudku ( 53 ) potvrdil, že „odůvodněním rozhodnutí je dotčena samotná podstata takového rozhodnutí a nedostatečné odůvodnění nelze považovat za procesní chybu ve smyslu čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009“ ( 54 ). Na tomto základě zneplatnil posouzení odvolacího senátu, který kvalifikoval jako procesní vadu nedostatek odůvodnění v prvním ze svých rozhodnutí ( 55 ).

69.

Domnívám se tedy, že tato premisa není právně ustálená a že měl odvolací senát pravdu, když nedostatek odůvodnění posoudil jako procesní vadu.

70.

Ostatně ustálená judikatura Soudního dvora uvádí, že „povinnost uvést odůvodnění je podstatnou formální náležitostí, která musí být odlišena od otázky podstaty odůvodnění, jež patří k obsahu zákonnosti sporného aktu po věcné stránce“ ( 56 ).

71.

Nesplní-li se povinnost odůvodnit nějaký akt (protože odůvodnění je buď neexistující, nebo nedostatečné, pokud je tato nedostatečnost relevantní), bude tento akt postižen formální vadou nebo vadou řízení, ne však vadou věcnou. Odůvodnění je pokládáno za „formální náležitost ( 57 )“, to znamená nezbytnou součást řízení, která vede k přijetí konečného rozhodnutí a jeho vnější struktury. Naproti tomu objasnění toho, zda důvody předložené v rozhodnutí jsou právně správné, se řeší v debatě o podstatě věci, to znamená, při kontrole věcné zákonnosti tohoto aktu.

72.

Pro posouzení, zda byla splněna povinnost odůvodnění, je třeba zohlednit nejen znění aktu, ale také jeho kontext a soubor právních norem, jimiž je regulována oblast, o kterou se jedná ( 58 ). Přezkum odůvodnění ukazuje výrazný kazuistický charakter, takže s ohledem na kontext a rozsah rozhodnutí může být postup s podobnou mírou důslednosti kvalifikován jako odůvodnění dostatečné, nedostatečné nebo neexistující, a to podle okolností.

73.

Z písemnosti ze dne 22. června 2016, která byla účastníkům řízení zaslána odvolacím senátem, vyplývá, že senát zjistil „z podání k Tribunálu Evropské unie“ (týká se toho, který byl podán asociací repowermap, jímž bylo zahájeno řízení ve věci T‑188/16, které je v tuto chvíli přerušeno), nedostatek odůvodnění ve smyslu článku 75 nařízení č. 207/2009.

74.

V bodech 94 a 95 svého podání k Tribunálu asociace repowermap skutečně kritizovala rozhodnutí odvolacího senátu (později zrušeného), že neobsahovalo ani jediný odstavec, a dokonce ani jedinou větu, v níž by se zkoumaly důvody, z jakých sporné označení není ve vztahu k výrobkům a službám popisné. Opakuji, že po těchto tvrzeních odvolací senát zrušil své rozhodnutí ze dne 8. února 2016.

75.

Z toho důvodu měla vada, kterou shledal odvolací senát, vliv na nedostatečnost odůvodnění jeho usnesení ze dne 8. února 2016. Mohla být, jak potom správně konstatoval tento senát, kvalifikována jako procesní vada. Ve skutečnosti žádná ze stran nediskutuje o nedostatečném odůvodnění, ani o zjevném charakteru této vady ve smyslu čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009.

76.

Za těchto okolností jsem toho názoru, že Tribunál porušil čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009 tím, že v odstavci 59 napadeného rozsudku prohlásil, že odvolací senát nemohl své rozhodnutí založit na tomto ustanovení.

77.

Je ustáleno v judikatuře, že „pokud právní důvody v rozsudku Tribunálu odhalují porušení unijního práva, ale výrok je odůvodněn v souladu s dalšími právními důvody, pak takové porušení nemá dostatečnou váhu k tomu, aby vyvolalo neplatnost předmětného rozsudku, a je namístě nahrazení těchto důvodů“ ( 59 ). Toto porušení naproti tomu vyvolá nedostatečnost právního základu, a tudíž následně neúčinnost argumentace v rozsudku, který se o ni opírá ( 60 ).

78.

V dané věci Tribunál nakonec potvrdil, přestože s některými argumenty, které považuji za nesprávné, zrušené rozhodnutí vydané odvolacím senátem dne 3. srpna 2016. Pokud by, jak se domnívám, bylo toto zrušení v souladu s čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, bylo by vhodné (pokud bude překonána překážka nepřípustnosti) nahradit odůvodnění související s rozsudkem odůvodněním jiným, které podporuje kvalifikaci zjevné chyby řízení, na niž se odkazuje odvolací senát za účelem zrušení svého rozhodnutí ze dne 8. února 2016.

79.

Společnost Repower AG vyčítá Tribunálu, že přenesl důkazní břemeno na ni, čímž porušil pravidla týkající se důkazního břemene při použití článku 83 nařízení č. 207/2009. Tvrdí, že argumentuje-li EUIPO obecnou zásadou zrušení nezákonných správních aktů, přísluší této instituci ověřit existenci takové zásady v členských státech. Oproti tomuto tvrzení Tribunálu nelze požadovat po společnosti Repower AG, aby doložila informace o některém členském státě, který by tuto zásadu neuznával.

80.

Podle názoru společnosti Repower AG článek 83 nařízení č. 207/2009 pouze odkazuje na pravidla řízení v členských státech v oblasti ochranných známek. V těchto státech však není společná zásada, která by stanovila možnost zrušit vlastní rozhodnutí národních úřadů pro ochranné známky.

81.

EUIPO a asociace repowermap jsou toho názoru, že třetí kasační důvod vychází z nesprávného pochopení napadeného rozsudku a toho, že Tribunál nepřenesl důkazní břemeno. Jednoduše připomněly, že zásada zrušení nezákonných správních aktů je v členských státech společná, jak uváděl Soudní dvůr od svých prvních rozhodnutí, a setrvale se opakuje v rozhodnutích soudní orgány Unie. V tomto kontextu napadený rozsudek vytýká společnosti Repower AG, že nepředložil žádný důkaz její neexistence v právním řádu některého z členských států.

82.

Asociace repowermap dodává, že funkce obecné právní zásady spočívá v tom, že slouží jako výkladové vodítko a koriguje nežádoucí dopady norem, a proto by její zakotvení v judikatuře činilo nepotřebným její prokazování.

83.

Na ústním jednání se projednávalo, zda Tribunál použil přímo obecnou zásadu zrušení nezákonných správních aktů, nebo to učinil prostřednictvím čl. 83 nařízení č. 207/2009.

84.

Pochybnost zde vyvstává v důsledku znění posledního bodu odstavce 66 napadeného rozsudku, jednoho z mála, v němž Tribunál odkazuje na článek 83. V tomto bodě se uvádí zejména, že „v každém případě vzhledem k tomu, že pojem „zjevná procesní chyba“ není v žádném z výše uvedených nařízení definován, čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009 […] není jednoznačný, a tudíž dostatečně jasný, aby vyloučil uplatnění článku 83 nařízení č. 207/2009“.

85.

Z odstavců 62 až 65 napadeného rozsudku dle mého názoru vyplývá, že Tribunál chtěl použít přímo obecnou zásadu zrušení nezákonných aktů poté, co usoudil, že článek 80 nařízení č. 207/2009 obsahuje právní mezeru. Domnívám se, že to je skutečné ratio rozsudku a že jeho bod 66 pouze doplňuje hypotetické odvolání na článek 83. Po pravdě jediný odstavec (číslo 93) rozsudku věnovaný výhradně tomuto ustanovení zní jako odpověď na doplňkové tvrzení navrhovatelky, nikoli jako klíčový argument pro zamítnutí jejího opravného prostředku.

86.

V tomto kontextu se tedy odkaz Tribunálu na článek 83 nařízení č. 207/2009 provádí a mayor abundamiento, nikoli jako ratio decidendi výroku. Z toho vyplývá, že třetí důvod by měl být kvalifikován podle ustálené judikatury jako nepřípustný, neboť jeho případné posouzení by nemohlo vyvolat neplatnost napadeného rozsudku ( 61 ).

87.

Nicméně pro případ, že by Soudní dvůr nesdílel toto posouzení, podpůrně se vyjádřím k tomuto důvodu věcně.

88.

Podle Tribunálu společnost Repower uváděla, že „EUIPO by měla doložit obecné zásady vnitrostátního práva a opřít se o zásady použitelné ve všech členských státech bez výjimky ( 62 )“.

89.

Tribunál odmítl toto tvrzení s tím, že naznal, že zásada zrušení nezákonných aktů je běžná ve všech členských státech, jak uvedl v prvních rozsudcích Soudního dvora ( 63 ) a jak bylo později potvrzeno Soudním dvorem a Tribunálem ( 64 ).

90.

Pokud tedy poté, co jednou provždy odmítneme hru s článkem 80 nařízení č. 207/2009 a přijmeme premisu použitelnosti článku 83, což by v tomto řízení bylo namístě, nebudeme se tolik zabývat hranicemi zásady zrušení obecně, nebo jejím chápáním judikaturou, nýbrž výkladem článku 83 nařízení č. 207/2009, podle něhož při absenci procesních ustanovení tohoto nařízení „přihlédne úřad k obecným procesním zásadám uznávaným v členských státech ( 65 )“.

91.

Jinými slovy, pokud připustíme, že zde existuje mezera (quod non) v článku 80 nařízení č. 207/2009, mělo by se prověřit, zda a za jakých podmínek se zmíněná zásada uplatňuje na zrušení rozhodnutí národních úřadů pro ochranné známky (včetně odvolacích senátů) podle vnitrostátního práva. Přísluší EUIPO, aby tyto skutečnosti doložil.

92.

Tribunál vyčetl společnosti Repower AG, že „nedoložila žádný příklad členského státu, v němž by se neuznávala taková zásada ( 66 )“. Opakuji, že ve skutečnosti to však byl EUIPO, po němž měl Tribunál požadovat důkaz v této specifické oblasti (nejen obecně) k doložení toho, jakým způsobem právní řády členských států umožňují jejich úřadům pro ochranné známky zrušení jejich rozhodnutí.

93.

Shrnuto, nebude-li přijata má analýza jeho nepřípustnosti, bylo by třeba tomuto kasačnímu důvodu vyhovět.

94.

Toto potvrzující posouzení by nemohlo mít jiný důsledek než vrácení věci Tribunálu s ohledem na to, že k podepření svého názoru ve prospěch zrušení odvolacím senátem EUIPO nikdy neodkázala na článek 83 nařízení č. 207/2009 ( 67 ).

95.

Za těchto okolností by měl dát Tribunál EUIPO lhůtu, aby mohl doložit, jak je zásada zrušení rozhodnutí přijatých úřady pro ochranné známky ( 68 ) uplatňována v právu členských států.

96.

Vzhledem k tomu, že toto stanovisko se týká pouze dvou z pěti kasačních důvodů, nemohu se vyjádřit k uložení povinnosti zaplatit náklady řízení, které by bylo namístě (podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora Evropské unie), pokud by kasační opravný prostředek společnosti Repower AG byl jako celek neopodstatněný.

97.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby: