1.

Insolvenční správce společnosti PPUB Janson sp. J. (dále jen PPUB“), polské společnosti, na jejíž majetek je v Polsku vedeno insolvenční řízení, podal u švédských soudů proti společnosti CeDe Group AB (dále jen „CeDe“), švédské společnosti, žalobu na zaplacení zboží dodaného na základě již existující smlouvy mezi společnostmi PPUB a CeDe, která se řídí švédským právem. V průběhu tohoto řízení se společnost CeDe domáhala započtení pohledávky, kterou má za společností PPUB a která převyšuje pohledávku společnosti PPUB. Insolvenční správce dříve toto započtení v rámci polského insolvenčního řízení odmítl. V průběhu řízení před švédskými soudy insolvenční správce společnosti PPUB postoupil pohledávku za společností CeDe na jinou společnost, a to KAN sp. z o.o. (dále jen „KAN“), která se poté ocitla v úpadku. Insolvenční správce společnosti KAN však tuto pohledávku odmítl převzít, následkem čehož je nyní účastníkem předmětného soudního řízení společnost KAN (v úpadku).

2.

Högsta domstolen (Nejvyšší soud, Švédsko) má pochybnosti o právu rozhodném pro takovouto započítávanou pohledávku. U předkládajícího soudu tvrdila společnost KAN, že započítávaná pohledávka by měla být projednána podle polského práva, zatímco společnost CeDe uváděla, že tato otázka by měla být posuzována podle švédského práva.

3.

Díky projednávané věci má nyní Soudní dvůr možnost zabývat se výkladem konkrétních ustanovení o rozhodném právu obsažených v nařízení (ES) č. 1346/2000 o úpadkovém řízení ( 2 ) a jejich interakce s obecným režimem upravujícím právo rozhodné pro smluvní závazkové vztahy ( 3 ). Kterým právem se řídí započítávaná pohledávka uplatněná proti společnosti v úpadku v kontextu řízení zahájeného žalobou na zaplacení, kterou podal insolvenční správce této společnosti?

4.

Podle článku 17 nařízení Řím I nadepsaného „Započtení“ platí: „Pokud se strany na právu na započtení nedohodly, řídí se započtení právem rozhodným pro pohledávku, vůči které se uplatňuje započtení.“

5.

Body 23 a 24 nařízení o úpadkovém řízení zní následovně:

6.

Bod 26 odůvodnění nařízení o úpadkovém řízení uvádí: „Pokud právní předpisy státu, který řízení zahájil, nepřipouštějí započtení pohledávek, měl by být věřitel přesto oprávněn domáhat se započtení pohledávek, pokud je možné na základě práva, kterým se řídí pohledávka dlužníka, který není schopen plnit své peněžité závazky. Tímto způsobem získá započtení pohledávek funkci určité záruky založené na právních předpisech, na které se může věřitel spoléhat v době vzniku pohledávky.“

7.

Článek 4 nařízení o úpadkovém řízení, který je nadepsán „Rozhodné právo“, zní následovně:

„1.   Pokud toto nařízení nestanoví jinak, je právem rozhodným pro úpadkové řízení a jeho účinky právo toho členského státu, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno (dále jen ‚stát, který řízení zahájil‘).

2.   Právo státu, který řízení zahájil, určuje podmínky pro zahájení tohoto řízení, jeho vedení a skončení. Určuje zejména,

[…]

[…]“

8.

Článek 6 nařízení o úpadkovém řízení, který je nadepsán „Započtení pohledávek“, stanoví:

„1.   Zahájením úpadkového řízení nejsou dotčena práva věřitelů žádat započtení pohledávek proti pohledávkám vůči dlužníkovi, pokud toto započtení pohledávek umožňuje právo rozhodné pro pohledávky dlužníka, který není schopen plnit své peněžité závazky.

2.   Odstavec 1 nevylučuje podání žaloby z důvodů neplatnosti, odporovatelnosti nebo neúčinnosti podle čl. 4 odst. 2 písm. m).“

9.

Dne 9. června 2010 uzavřela PPUB, společnost usazená v Polsku, smlouvu na dodávku zboží se společností CeDe, společností usazenou ve Švédsku. Podle této smlouvy se mělo na jakýkoli spor týkající se jejího výkladu použít švédské právo.

10.

Na konci ledna 2011 bylo v Polsku zahájeno insolvenční řízení proti společnosti PPUB. V červenci téhož roku podal insolvenční správce jmenovaný v rámci tohoto insolvenčního řízení ke švédskému Kronofogdemyndigheten (úřad pro vymáhání pohledávek, Švédsko) návrh na vydání evropského platebního rozkazu ( 4 ) proti společnosti CeDe s odůvodněním, že společnost CeDe dluží částku ve výši 1532489 švédských korun (SEK) s úrokem za zboží dodané společností PPUB na základě jejich smlouvy.

11.

Věc byla následně postoupena Malmö tingsrätten (soud prvního stupně v Malmö, Švédsko). Společnost CeDe rozporovala pohledávku společnosti PPUB, když provedla započtení své pohledávky převyšující částku požadovanou společností PPUB. Podle společnosti CeDe odpovídá tento dluh náhradě, k jejímuž zaplacení je povinna společnost PPUB z důvodu nedodání určitého zboží a vad dodaného zboží. Společnost CeDe tvrdí, že právo na započtení vzniklo před tím, než bylo zahájeno insolvenční řízení proti společnosti PPUB.

12.

Z údajů poskytnutých předkládajícím soudem se jeví, že insolvenční správce společnosti PPUB odmítl připustit započtení uplatňované společností CeDe v rámci insolvenčního řízení vedeného v Polsku.

13.

V řízení u Malmö tingsrätten (soud prvního stupně v Malmö) insolvenční správce společnosti PPUB tvrdil, že právo na započtení by mělo být na základě čl. 4 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení projednáno podle polského práva. Toto ustanovení stanoví, že pokud nařízení nestanoví jinak, je právem rozhodným pro úpadkové řízení a jeho účinky právo toho členského státu, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno (právo státu, kde bylo řízení zahájeno, resp. lex concursus). Podle insolvenčního správce z článku 4 odst. 2 písm. d) nařízení o úpadkovém řízení vyplývá, že lex concursus má v každém případě určovat podmínky, za kterých může k započtení pohledávek dojít. Důvodem je skutečnost, že čl. 6 odst. 1 uvedeného nařízení, který stanoví, že úpadkovým řízením není dotčeno právo na započtení, pokud je toto právo dovoleno dle práva rozhodného pro pohledávku dlužníka, se použije pouze v případě, kdy právo státu, kde bylo řízení zahájeno, započtení nepřipouští. Podle názoru insolvenčního správce se tedy toto ustanovení v projednávané věci nepoužije, protože polské právo započtení připouští.

14.

Společnost CeDe naopak tvrdila, že předmětné započtení je potřeba posuzovat podle švédského práva. Zaprvé uváděla, že žaloba insolvenčního správce se týká pohledávky, která vznikla na základě smlouvy mezi společnostmi CeDe a PPUB, jež obsahuje ustanovení o volbě práva, podle něhož se má na jakékoli spory týkající se výkladu této smlouvy použít švédské právo. To znamená, že švédské právo je použitelné na základě čl. 3 odst. 1 nařízení Řím I. Společnost CeDe se dále vyjádřila tak, že pokud strany nesjednaly právo na započtení, řídí se tato otázka podle článku 17 nařízení Řím I právem rozhodným pro pohledávku, vůči které se započtení uplatňuje.

15.

Zadruhé, společnost CeDe uváděla, že čl. 6 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení znamená, že se insolvenční řízení nedotýká práva na započtení, pokud započtení umožňuje právo státu, které je použitelné na pohledávku dlužníka. Vzhledem k tomu, že podle názoru společnosti CeDe je právem použitelným na pohledávku uplatňovanou insolvenčním správcem švédské právo, měla by být rovněž otázka započtení posuzována podle švédského práva.

16.

Malmö tingsrätt (soud prvního stupně v Malmö) rozhodl tak, že v souladu s obecným pravidlem zakotveným v článku 4 nařízení o úpadkovém řízení nelze polské právo považovat za právo omezující nebo zakazující započtení. Konstatoval proto, že výjimka zakotvená v čl. 6 odst. 1 tohoto nařízení se nepoužije a že ve věci v původním řízení by mělo být použito polské právo.

17.

Tento rozsudek byl v odvolacím řízení potvrzen Hovrätten över Skåne och Blekinge (Odvolací soud pro oblasti Skåne a Blekinge, Švédsko) s odůvodněním, že – mimo jiné – nejsou dány žádné důvody pro to, aby se soud odchýlil od obecného pravidla lex concursus zakotveného v čl. 4 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení. Skutečnost, že insolvenční správce neuznal pohledávku společnosti CeDe uplatňovanou k započtení, na tomto závěru nic nemění.

18.

V průběhu řízení u Hovrätten över Skåne och Blekinge (Odvolací soud pro oblasti Skåne a Blekinge) insolvenční správce společnosti PPUB převedl hlavní pohledávku na společnost KAN, společnost usazenou v Polsku, která vstoupila do řízení na místo insolvenčního správce.

19.

Společnost CeDe podala proti rozsudku Hovrätten över Skåne och Blekinge (Odvolací soud, Skåne a Blekinge) opravný prostředek k Högsta domstolen (Nejvyšší soud). Tvrdila, že na započítávanou pohledávku by mělo být použito švédské právo. Společnost KAN namítala, že by rozsudek Hovrätten över Skåne och Blekinge (Odvolací soud, Skåne a Blekinge) měl zůstat nezměněn.

20.

V průběhu řízení u Högsta domstolen (Nejvyšší soud) se společnost KAN ocitla v úpadku. Insolvenční správce v tomto insolvenčním řízení prohlásil, že dlužníkova pohledávka za společností CeDe nebude převzata do majetkové podstaty úpadce. Proto je nyní účastníkem řízení společnost KAN, v úpadku, nikoli majetková podstata úpadce.

21.

Za těchto podmínek se Högsta domstolen (Nejvyšší soud) rozhodl řízení přerušit a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

22.

V projednávané věci předložily písemná stanoviska Evropská komise a španělská vláda.

23.

Toto stanovisko je členěno následovně. Nejprve se budu zabývat první předběžnou otázkou, přičemž dojdu k závěru, že článek 4 nařízení o úpadkovém řízení se nepoužije ve vztahu k otázce práva rozhodného pro pohledávku insolvenčního správce společnosti PPUB za společností CeDe (dále jen „hlavní pohledávka“) (A). Druhou a třetí otázkou proto není potřeba se zabývat. Dále vysvětlím, proč se po postoupení hlavní pohledávky na společnost KAN staly čtvrtá a pátá otázka hypotetickými, a tedy nepřípustnými (B). Stručně se však budu zabývat podstatou těchto otázek, abych byl Soudnímu dvoru nápomocen pro případ, že by tyto otázky pokládal za přípustné (C).

24.

První položenou otázkou se předkládající soud Soudního dvora táže, zda se článek 4 nařízení o úpadkovém řízení vztahuje na žalobu podanou insolvenčním správcem společnosti PPUB. Pokud by odpověď byla kladná, míří druhá a třetí otázka na možné důsledky skutečnosti, že byla tato pohledávka postoupena na jinou právnickou osobu (KAN) a že se tato osoba následně ocitla v úpadku.

25.

Přesný rozsah první otázky však není zcela jasný, což se odráží v různých výkladech této otázky zúčastněnými stranami, které předložily svá písemná vyjádření.

26.

Komise pochopila první otázku tak, že se týká časové působnosti článku 4 nařízení o úpadkovém řízení. Ve svých podáních proto zkoumá, zda se uvedené ustanovení vztahuje na nárok vyplývající ze smlouvy uzavřené před zahájením úpadkového řízení. Komise dospívá k závěru, že ano.

27.

Španělská vláda zkoumá společně první, čtvrtou a pátou otázku. Ve vztahu k první otázce tato vláda tvrdí, že v rozsahu, v němž lex concursus upravuje podmínky, za kterých může dojít k započtení pohledávek, by se mělo lex concursus vztahovat i na žalobu podanou insolvenčním správcem.

28.

Přestože v zásadě souhlasím s názory Komise ohledně časové působnosti článku 4 nařízení o úpadkovém řízení, první otázku chápu poněkud šířeji.

29.

Předkládající soud se totiž táže, zda se pravidla týkající se rozhodného práva obsažená v článku 4 nařízení o úpadkovém řízení vztahují na žalobu, jako je ta, kterou podal insolvenční správce společnosti PPUB u švédských soudů.

30.

Co se v tomto kontextu rozumí pojmem „žaloba“? Zaprvé, předmětnou otázku by bylo možno chápat jako dotaz na to, zda se článek 4 nařízení o úpadkovém řízení vztahuje na hlavní (původně smluvní) pohledávku insolvenčního správce společnosti PPUB, která je základem jeho žaloby. Zadruhé, tato otázka by mohla být vykládána tak, že míří na možnost, že se článek 4 nařízení o úpadkovém řízení může vztahovat i na určité (jiné) aspekty řízení zahájeného žalobou insolvenčního správce, například na započítávanou pohledávku.

31.

Přikročím-li nyní k analýze první (a skutečně pravděpodobnější) varianty, jak chápat první předběžnou otázku, je potřeba hned na úvod uvést, že hlavní pohledávka, která je předmětem původní žaloby podané insolvenčním správcem společnosti PPUB, představuje pohledávku na zaplacení vyplývající ze smluvního vztahu mezi společnostmi PPUB a CeDe. Jako taková nemá tato pohledávka, kromě skutečnosti, že byla podána insolvenčním správcem společnosti PPUB, žádnou spojitost s úpadkovým řízením a jeho účinky ve smyslu čl. 4 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení.

32.

Ve svém předkládacím rozhodnutí se vnitrostátní soud výslovně dotazuje na relevanci judikatury Soudního dvora zabývající se výkladem článku 3 nařízení o úpadkovém řízení, který se týká příslušnosti pro vedení úpadkového řízení. Podle této judikatury svěřuje čl. 3 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení příslušnost pouze ve vztahu k těm žalobám, které vyplývají přímo z úpadkového řízení a úzce s ním souvisí. Určujícím kritériem pro tento účel „nejsou […] procesní souvislosti této žaloby, ale její právní základ. Podle tohoto přístupu je třeba zkoumat, zda právo nebo povinnost, které jsou základem žaloby, vyplývají z obecných pravidel občanského a obchodního práva nebo z odchylných pravidel, která jsou specifická pro insolvenční řízení.“ ( 5 )

33.

Je pravda, že výklad článků 3 a 4 nařízení o úpadkovém řízení v jejich vzájemné souvislosti nasvědčuje tomu, že cílem tohoto nařízení je sladit soudy nadané mezinárodní příslušností s právem rozhodným pro úpadkové řízení ( 6 ). I když o této obecné premise nelze mít pochybnosti, je nutno připustit, že shodu ius a forum nelze zajistit ve všech případech, v rozsahu, v němž jsou ustanovení nařízení o úpadkovém řízení týkající se rozhodného práva relevantní pro jiná řízení, než jsou ta, která lze kvalifikovat jako úpadková řízení. Zatímco čl. 3 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení se totiž omezuje na otázku příslušnosti soudu k zahájení úpadkového řízení, čl. 4 odst. 1 je širší a odkazuje na právo rozhodné pro úpadkové řízení a účinky tohoto řízení.

34.

Je proto třeba jednoznačně připustit, že judikatura Soudního dvora týkající se výkladu článku 3 nařízení o úpadkovém řízení není automaticky a ve všech svých aspektech přenositelná na výklad článku 4 tohoto nařízení. Článek 4 nařízení o úpadkovém řízení má širší rozsah působnosti.

35.

Po vyjasnění tohoto bodu je na otázku, zda se článek 4 nařízení o úpadkovém řízení použije na hlavní pohledávku v projednávané věci, nutno odpovědět s přihlédnutím ke specifickému obsahu tohoto ustanovení. Článek 4 nařízení o úpadkovém řízení obsahuje obecné pravidlo určování práva rozhodného pro „úpadkové řízení a jeho účinky“. Pokud toto nařízení nestanoví jinak, bude tímto právem dle čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení právo členského státu, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno (lex concursus). Článek 4 odst. 2 nařízení dále obsahuje „příkladmý výčet různých prvků řízení, které se řídí právem státu, který řízení zahájil“ ( 7 ), přičemž tento výčet mimo jiné zahrnuje i „podmínky, za kterých může dojít k započtení pohledávek“, [čl. 4 odst. 2 písm. d)] a „účinky úpadkového řízení na probíhající smlouvy, jejichž smluvní stranou je dlužník“ [čl. 4 odst. 2 písm. e)].

36.

Skutečnost, že čl. 4 odst. 2 nařízení o úpadkovém řízení odkazuje na podmínky, za kterých může dojít k započtení pohledávek, a na účinky úpadku na probíhající smlouvy, nemůže podle mého názoru znamenat, že jakákoli pohledávka týkající se smlouvy, jejíž smluvní stranou je osoba, proti níž je vedeno úpadkové řízení, (nebo je-li proti tomuto navrhovateli uplatňováno započtení), automaticky spadá do rozsahu působnosti pojmu „úpadkové řízení a jeho účinky“ pro účely určení toho, kterým ustanovením se řídí rozhodné právo. Pouhá skutečnost, že osobou, která takovou žalobu podala, je insolvenční správce, na tomto závěru – dle mého názoru – nic nemění ( 8 ).

37.

Případ, jako je právě tato projednávaná věc, zřetelně ukazuje, proč by jakýkoli jiný závěr vedl k nepředvídatelným, ba dokonce bizarním výsledkům. Nejenže by se právo, kterým se řídí smluvní pohledávka, lišilo od práva, na němž se strany dohodly; rovněž by se toto právo opakovaně měnilo, pokud by se následná postoupení či sami postupníci nakonec stali předmětem úpadkového řízení. Všechny tyto změny rozhodného práva by vycházely z událostí, které by následovaly až po uzavření smlouvy a volbě rozhodného práva, a navíc by byly i do značné míry nezávislé na předmětné smlouvě. Navíc by se toto vše mohlo odehrávat v průběhu řízení před stejným soudem.

38.

Za těchto okolností se domnívám, že článek 4 nařízení o úpadkovém řízení musí být vykládán v tom smyslu, že se nepoužije na určení práva rozhodného pro hlavní pohledávku, která je předmětem žaloby podané u soudů členského státu insolvenčním správcem společnosti, proti níž je vedeno úpadkové řízení v jiném členském státě, pokud je touto žalobou požadováno po jiné společnosti zaplacení peněžité částky vyplývající ze smluvních závazků převzatých předtím, než se společnost v úpadku ocitla.

39.

Ve světle této odpovědi není nezbytné zabývat se druhou a třetí otázkou položenou předkládajícím soudem. Nicméně s ohledem na skutečnost, že se otázky vyplývající obecně z dotazů předkládajícího soudu stávají relevantními v kontextu posouzení přípustnosti čtvrté a páté otázky, přezkoumám dopad postoupení hlavní pohledávky společnosti PPUB na společnost KAN a následný úpadek společnosti KAN v oddílu B tohoto stanoviska.

40.

Konečně, jak je uvedeno v bodě 30 tohoto stanoviska, je možný i druhý zmíněný výklad první předběžné otázky. Podle tohoto výkladu se první předběžná otázka týká možnosti dospět k závěru, že se článek 4 nařízení o úpadkovém řízení vztahuje na určité aspekty řízení zahájeného žalobou insolvenčního správce, například na započítávanou pohledávku. První otázka by se tedy netýkala (pouze, popřípadě vůbec) změny práva rozhodného pro hlavní pohledávku ze smlouvy, ale případně (též) změny použitelné na jiné prvky této žaloby.

41.

Pokud by bylo takové chápání první otázky správné, je zřejmé, že by se první otázka de facto překrývala s obsahem otázky čtvrté, které se budu věnovat dále v oddíle C.1 tohoto stanoviska. Na tomto místě postačí obecně uvést, že skutečnost, že hlavní řízení není samo o sobě řízením úpadkovým, nevylučuje, že by mohl být článek 4 nařízení o úpadkovém řízení relevantní pro určité aspekty tohoto řízení.

42.

Toto ustanovení určuje právo rozhodné pro úpadkové řízení a jeho účinky. Skutečnost, že úpadkové řízení ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení bylo zahájeno, znamená, že se změnil status jedné ze stran. To by samozřejmě mohlo mít důsledky (a v tomto smyslu vyvolávat účinky) i v jiných řízeních. To potvrzuje i čl. 4 odst. 2 nařízení o úpadkovém řízení, který pojednává o účincích, které úpadkové řízení může mít na jiná řízení, například „na řízení zahájená jednotlivými věřiteli, s výjimkou probíhajících soudních řízení“ ( 9 ). Judikatura nabízí v tomto ohledu ještě další příklady. Například ve věci Senior Home vyvstala otázka rozhodného práva (zejména otázka výkladu článku 5 nařízení o úpadkovém řízení týkajícího se práva rozhodného pro věcná práva) mimo rámec úpadkového řízení (a členského státu, který řízení zahájil) ( 10 ).

43.

Podstatou čtvrté otázky je, zda se na započtení provedené společností CeDe proti pohledávce na zaplacení uplatněné insolvenčním správcem společnosti PPUB a vyplývající z téže smlouvy vztahuje čl. 4 odst. 2 písm. d) nařízení o úpadkovém řízení.

44.

Tato otázka tedy předpokládá, že je předmětné započtení provedeno proti pohledávce uplatněné insolvenčním správcem společnosti, proti níž je vedeno úpadkové řízení. Jak však předkládající soud vysvětluje v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, hlavní pohledávka, původně uplatněná insolvenčním správcem společnosti PPUB, byla v mezidobí postoupena. Započítávaná pohledávka je proto nyní uplatňována v rámci řízení vedeného mezi společnostmi CeDe a KAN.

45.

Problém postoupení, na nějž naráží předkládající soud ve své druhé otázce ve vztahu k hlavní žalobě ( 11 ), je relevantní pro účely posouzení čtvrté a páté otázky, které se týkají použitelnosti článků 4 a 6 nařízení o úpadkovém řízení na započítávanou pohledávku.

46.

Jak Komise správně uvádí, postoupení hlavní pohledávky vyvolává pochybnosti ohledně potřeby odpovídat na otázku čtvrtou a pátou. Jak je totiž uvedeno v bodě 35 tohoto stanoviska, ustanovení nařízení o úpadkovém řízení týkající se rozhodného práva, zejména článek 4 tohoto nařízení, se vztahují na otázky týkající se samotného úpadkového řízení a jeho účinků, tak jak to dále upřesňuje druhý odstavec uvedeného ustanovení.

47.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti, postoupení pohledávky, která dříve náležela společnosti v úpadku, jako je PPUB, resp. jejímu insolvenčnímu správci, na (původně solventní) třetí osobu znamená, že úpadkové řízení již nebude v tomto ohledu vyvolávat žádné účinky. Bez ohledu na možný rozsah výkladu této formy slov tedy v souladu s odpovědí navrženou Komisí ve vztahu ke druhé otázce týkající se postoupení pohledávky zde nevidím možnost, jak by mohla být ustanovení nařízení o úpadkovém řízení týkající se rozhodného práva, včetně čl. 4 odst. 2 písm. d) a čl. 6 odst. 1, jakkoli relevantní pro vyřešení věci v původním řízení, neboť v důsledku postoupení již předmětná pohledávka není s úpadkovým řízením spojena.

48.

Následný úpadek nového věřitele (KAN) nemá na tento výsledek v projednávané věci vliv. Podle informací poskytnutých předkládajícím soudem nepřevzal insolvenční správce v úpadkovém řízení vedeném proti společnosti KAN pohledávku společnosti KAN za společností CeDe, takže společnost KAN vystupuje v řízení před předkládajícím soudem vlastním jménem. To znamená, že tato pohledávka nebyla učiněna součástí další majetkové podstaty a nemůže mít vliv na majetkovou podstatu společnosti KAN, kterou spravuje její insolvenční správce. Předmětná započítávaná pohledávka proto patrně již není dotčena žádným probíhajícím úpadkovým řízením, a nespadá tudíž do oblasti působnosti nařízení o úpadkovém řízení.

49.

Vzhledem k výše uvedenému a bez ohledu na to, zda by byla započítávaná pohledávka společnosti CeDe původně spadala do rozsahu působnosti čl. 4 odst. 2 písm. d) nařízení o úpadkovém řízení ( 12 ), je třeba uzavřít, že v důsledku postoupení hlavní pohledávky společnosti PPUB na společnost KAN již započítávaná pohledávka společnosti CeDe není úpadkovým řízením dotčena. Domnívám se proto, že vnitrostátnímu soudu nemůže při rozhodování v hlavním řízení pomoci žádná odpověď, kterou by Soudní dvůr případně poskytl na čtvrtou předběžnou otázku. Čtvrtou otázku položenou předkládajícím soudem, v rozsahu, v němž se týká použitelnosti čl. 4 odst. 2 písm. d) nařízení o úpadkovém řízení na započítávanou pohledávku uplatňovanou proti žalobě podané insolvenčním správcem společnosti PPUB, je nutno považovat za hypotetickou, a tudíž nepřípustnou ( 13 ).

50.

Stejný osud musí potkat i pátou otázku položenou předkládajícím soudem, která se týká vztahu mezi čl. 4 odst. 2 písm. d) a čl. 6 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení a na konkrétní situace, na něž se může čl. 6 odst. 1 vztahovat.

51.

V důsledku shora uvedeného jsou čtvrtá a pátá otázka v konkrétním kontextu projednávané věci hypotetické, a proto nepřípustné.

52.

Abych byl Soudnímu dvoru plně nápomocen v případě, že dojde k odlišnému závěru ohledně přípustnosti čtvrté a páté otázky, budu se na závěr, ve zbývající části tohoto stanoviska, stručně věnovat hmotněprávním problémům, které jsou předmětem těchto otázek. Musím však upozornit na skutečnost, že faktický a právní rámec nabízený předkládacím rozhodnutím je dosti neúplný. Z tohoto důvodu musí být má alternativní analýza krátká a abstraktní, neboť přesná povaha problému řešeného u vnitrostátního soudu mi zůstává poněkud nejasná.

53.

Čtvrtou otázkou se předkládající soud táže, zda se na započtení uplatňované společností CeDe proti pohledávce insolvenčního správce společnosti PPUB vztahuje čl. 4 odst. 2 písm. d) nařízení o úpadkovém řízení.

54.

Hned na úvod je potřeba poznamenat, že článek 4 nařízení o úpadkovém řízení sice neupravuje (jak je objasněno v odpovědi na první otázku) právo rozhodné pro hlavní pohledávku, to však nevylučuje, jak naznačují body 41 a 42 tohoto stanoviska, aby bylo toto ustanovení relevantní ve vztahu k některým jiným prvkům tohoto řízení, včetně možnosti a podmínek uplatnění započítávané pohledávky. Úpadkové řízení skutečně může mít vliv na možnost uplatnění takového započtení proti účastníkovi v úpadku.

55.

Článek 4 nařízení o úpadkovém řízení představuje lex specialis ve vztahu k obecnému pravidlu upravenému v článku 17 nařízení Řím I ( 14 ), podle kterého platí, že: „Pokud se strany na právu na započtení nedohodly, řídí se započtení právem rozhodným pro pohledávku, vůči které se uplatňuje započtení.“

56.

V důsledku této skutečnosti platí, že i když se hlavní pohledávka řídí právem určitého členského státu, je i nadále možné, na základě uplatnění zvláštního pravidla obsaženého v článku 4 nařízení o úpadkovém řízení, aby se započtení řídilo právem jiného členského státu.

57.

Ačkoli proto předkládací rozhodnutí naznačuje, že čtvrtá otázka je pokládána pouze pro případ kladné odpovědi na otázku první (tj. pokud by byl článek 4 použitelný na hlavní pohledávku), nesdílím názor, že osud započtení je nerozlučně spjat s osudem hlavní pohledávky.

58.

Po tomto vysvětlení je však stále ještě potřeba určit přesný rozsah čtvrté otázky. Pohledávka, jako je právě ta, kterou uplatňuje společnost CeDe proti hlavní pohledávce, totiž vyžaduje, aby vnitrostátní soud určil: i) hmotněprávní podstatu pohledávky týkající se nesmluvního plnění a ii) podmínky započtení. Tato druhá úroveň se může týkat různých otázek v závislosti na tom, zda vnitrostátní systém rozlišuje mezi podmínkami existence práva na započtení a tím, zda je možno se jich dovolat na základě norem upravujících úpadek. Vzhledem k tomu, že je zřejmé, že se čl. 4 odst. 2 písm. d) netýká otázek hmotněprávní podstaty, které mohou vyvstat dle bodu i) ( 15 ), což bude určeno podle práva rozhodného pro smlouvu, jak si je strany sjednaly, není na první pohled zřetelné, na které aspekty uvedené pod bodem ii) se čl. 4 odst. 2 písm. d) uvedeného nařízení vztahuje.

59.

Znění čl. 4 odst. 2 písm. d) nařízení o úpadkovém řízení totiž rozhodně není v tomto ohledu zcela jasné. Některé jazykové verze zřejmě naznačují, že tímto ustanovením se řídí podmínky, za nichž je možno „uplatnit“ započtení (čímž tedy naznačují možnost uplatnění započtení v úpadkovém řízení) ( 16 ), zatímco jiné jazykové verze pouze odkazují na podmínky započtení, ( 17 ) což by bylo možno chápat tak, že sem spadají též hmotněprávní podmínky započtení.

60.

Tato nejistota podnítila akademickou diskusi ohledně výkladu čl. 4 odst. 2 písm. d) nařízení o úpadkovém řízení. K této otázce lze patrně přistoupit trojím způsobem. Podle prvního výkladu je existence práva na započtení předběžnou otázkou, která se řídí právem rozhodným pro hlavní pohledávku, a čl. 4 odst. 2 písm. d) se pak použije pouze na procesní možnost uplatnění započtení v úpadkovém řízení. Podle druhého výkladu se čl. 4 odst. 2 písm. d) vztahuje na právo rozhodné pro právo na započtení jako takové. Třetí výklad uvádí, že konkrétní rozsah působnosti čl. 4 odst. 2 písm. d) závisí na lex concursus. To umožňuje, aby ustanovení čl. 4 odst. 2 písm. d) zůstalo i nadále neutrální a neodkazovalo na žádný vnitrostátní systém před ostatními ( 18 ).

61.

Tato otázka by měla být posuzována s přihlédnutím ke zvláštní povaze započtení. Jak uvedl Soudní dvůr, započtením „současně zanikají dva závazky existující vzájemně mezi dvěma osobami“ ( 19 ). Současně se pro obě zúčastněné strany jedná o způsob zaplacení (splnění povinnosti) a vymáhání pohledávky: uplatněním započtení jedna strana nutí svého dlužníka, aby zaplatil ( 20 ). To znamená, že v kontextu úpadkového řízení mají započtení přímý dopad na par conditio creditorum, neboť věřitelé, kteří mají započítávané pohledávky, mohou dosáhnout úplného uspokojení svých pohledávek mimo rámec úpadkového řízení. Vzhledem k této skutečnosti zaujaly vnitrostátní právní řády různých členských států různé (a někdy dosti rozdílné) postoje k otázce započtení v úpadkovém řízení, a to buď přijetím hlediska ochrany jednotlivého věřitele (vnímáním započtení jako určité formy záruky), nebo všech věřitelů dlužníka, který není schopen plnit své peněžité závazky (omezením započtení s odvoláním na zásadu pari passu) ( 21 ).

62.

Vzhledem k rozcházejícím se právním rámcům pro započtení v kontextu úpadkového řízení v různých členských státech i různým důvodům, z nichž tyto právní řády vycházejí, považuji třetí shora nastíněný přístup z praktického hlediska za rozumnější. Konkrétní rozsah působnosti článku 4 ve vztahu k započtení vychází z výkladu odstavců 1 a 2 článku 4 nařízení o úpadkovém řízení v jejich vzájemné souvislosti. Zatímco čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení zakotvuje obecné pravidlo, že právo rozhodné pro úpadkové řízení a jeho účinky bude určeno podle lex concursus, čl. 4 odst. 2 obsahuje demonstrativní výčet těchto účinků, mezi něž patří, mimo jiné, „d) podmínky, za kterých může dojít k započtení pohledávek“. Z toho vyplývá, že kdykoli bude podle lex concursus zjištěno, že úpadkové řízení vyvolává určité účinky mající vliv na započtení pohledávek, budou se jím tyto účinky řídit. V důsledku této skutečnosti bude ve vnitrostátních řádech, v nichž započtení působí jako účinek samotného úpadku, započtení jako takové spadat do rozsahu působnosti článku 4 nařízení.

63.

Navzdory shora uvedenému bych však přesto Soudnímu dvoru nedoporučoval, aby ohledně této otázky zaujímal jakýkoli postoj v kontextu projednávané věci. Problematika, kterou otevírají čtvrtá a pátá otázka, je mnohem hlubší. Zaslouží si řádnou právní diskusi vedenou na základě úplných informací, nikoli letmou zmínku v případu, kde skutkové okolnosti, z nichž položené otázky vycházejí, jakož i relevance těchto otázek, zůstávají nejasné.

64.

Prostřednictvím své páté otázky žádá předkládající soud o objasnění významu čl. 6 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení. Vnitrostátní soud má pochybnosti o přesném rozsahu použitelnosti čl. 6 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení: použije se pouze v případě, kdy započtení není dle lex concursus možné? Použije se i v případě, že existují určité rozdíly mezi možnostmi započtení, které nabízí lex concursus a právo rozhodné pro hlavní pohledávku? Použije se i za situace, kdy z právního hlediska žádné rozdíly neexistují, ale započtení bylo v členském státě, který řízení zahájil, odmítnuto?

65.

Článek 6 nařízení o úpadkovém řízení je výrazem modelu „oslabené univerzality“ nařízení o úpadkovém řízení, na jehož základě „je právem rozhodným pro hlavní úpadkové řízení a jeho účinky právo toho členského státu, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno, byť uvedené nařízení upravuje několik výjimek z tohoto pravidla“ ( 22 ). Jak je zdůrazněno v bodě 24 odůvodnění nařízení o úpadkovém řízení, účelem přijetí řady výjimek z obecného pravidla je ochrana oprávněných očekávání a právní jistoty v členských státech jiných než ve státě, ve kterém bylo řízení zahájeno.

66.

Konkrétní důvod pro zavedení výjimky započtení je podrobněji vysvětlen v bodě 26 odůvodnění nařízení o úpadkovém řízení, podle něhož je článek 6 uvedeného nařízení určen k řešení situací, kdy započtení pohledávek není přípustné dle lex concursus. Za takových okolností by však měl být věřitel přesto „oprávněn domáhat se započtení pohledávek, pokud je možné na základě práva, kterým se řídí pohledávka dlužníka, který není schopen plnit své peněžité závazky“. Tento bod odůvodnění dále vysvětluje důvod této výjimky: započtení pohledávek získá „funkci určité záruky založené na právních předpisech, na které se může věřitel spoléhat v době vzniku pohledávky“.

67.

Z doslovného a systematického výkladu tedy zřejmě vyplývá, že článek 6 nařízení o úpadkovém řízení (stejně jako jiná konkrétní ustanovení, například článek 5) působí ve vztahu k článku 4 tohoto nařízení jako určitá výjimka. Článek 6 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení totiž skutečně „koriguje“ obecné pravidlo v článku 4 (který zakotvuje obecné pravidlo lex concursus), aby zachoval právní jistotu věřitelů, kteří by byli měli podle práva rozhodného pro pohledávku dlužníka, který není schopen plnit své peněžité závazky, právo na započtení ( 23 ).

68.

V tomto kontextu se otázka předkládajícího soudu zužuje na vyřešení problému spočívajícího v tom, zda je pro účely uplatnění výjimky stanovené v čl. 6 odst. 1 uvedeného nařízení potřeba řešit „nepřípustnost“ započtení v lex concursus podle článku 4 nařízení o úpadkovém řízení konkrétně či abstraktně.

69.

Předkládající soud uvádí tři možnosti výkladu: článek 6 by bylo možno chápat jako ustanovení, které se použije: a) pokud lex concursus nepřipouští započítávané pohledávky; nebo též b) pokud lex concursus započítávané pohledávky připouští za jiných podmínek; nebo též dokonce c) pokud po použití podmínek započtení – které mohou být totožné – není započtení v konkrétním případě připuštěno.

70.

Komise se domnívá, že vzhledem ke své funkci záruky se čl. 6 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení použije bez ohledu na to, zda lex concursus nepřipouští úhradu prostřednictvím započtení obecně nebo v konkrétním případě. Naopak španělská vláda zřejmě tvrdí, že pokud lex concursus připouští započtení (ať již jakýmkoli způsobem), pak bude lex concursus rozhodným právem bez možnosti využít výjimky stanovené v čl. 6 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení.

71.

Sdílím názor Komise.

72.

Zaprvé, čl. 6 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení stanoví, že „zahájením úpadkového řízení nejsou dotčena práva věřitelů žádat započtení pohledávek […], pokud toto započtení pohledávek umožňuje právo rozhodné pro pohledávky dlužníka, který není schopen plnit své peněžité závazky“ ( 24 ). Poukaz na skutečnost, že „právo […] žádat započtení“ nebude dotčeno, naznačuje, že takové právo žádat započtení pohledávek již v konkrétním případě existuje.

73.

Zadruhé, cíle čl. 6 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení spočívajícího v zajištění právní jistoty v obchodních transakcích, který je zakotven v bodě 26 odůvodnění, lze dosáhnout pouze v případě, že předmětný test „nepřípustnosti“ je použit in concreto. Aby totiž čl. 6 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení mohl plnit svou funkci „záruky“, musí se vztahovat na případy, kdy by právo rozhodné pro pohledávku dlužníka, který není schopen plnit své peněžité závazky, v daném konkrétním případě takové započtení připouštělo.

74.

Uvedené lze shrnout tak, že přijmeme-li přístup zaměřený na konkrétní výsledky vyvolané příslušnými kolidujícími právními řády v daném konkrétním případě, musí být test, který je potřeba použít, zacílen na konkrétní řešení, k němuž by dospělo právo rozhodné pro hlavní pohledávku (včetně práva úpadkového).

75.

To znamená, že čl. 6 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení by se měl použít nejen v případě, kdy lex concursus zcela vylučuje možnost uplatnění započtení, ale také v případech, kdy se zvláštní podmínky přístupu k započtení liší, takže podle lex concursus by započtení nebylo v daném konkrétním případě možné, zatímco podle práva rozhodného pro hlavní pohledávku by možné bylo. Jinými slovy, aby bylo vyloučeno použití čl. 6 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení, musí existovat „podstatná rovnocennost“ mezi těmito dvěma soubory norem, tak aby lex concursus zůstalo i nadále použitelné. Proto pouhá skutečnost, že lex concursus za určitých podmínek možnost započtení připouští, nevylučuje použitelnost čl. 6 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení.

76.

Konečně, poslední podotázka položená předkládajícím soudem míří na situaci, kdy jsou normy lex concursus a lex causae rovnocenné, ale jejich použití v daném konkrétním případě vede k rozdílným závěrům.

77.

Popis skutkových okolností poskytnutý předkládajícím soudem je v tomto ohledu bohužel opět velmi kusý. Jediná informace poskytnutá Soudnímu dvoru uvádí, že insolvenční správce započítávanou pohledávku v rámci insolvenčního řízení odmítl, aniž uvedl důvody, na základě kterých tak učinil. Vzhledem k tomu, že chybí konkrétní soubor skutkových okolností, z nichž tato otázka vychází, jakož i jakékoli informace ohledně obsahu lex concursus nebo práva, kterým se řídí hlavní pohledávka, mám za to, že Soudní dvůr nemá k dispozici prvky nezbytné k tomu, aby na tuto otázku odpověděl.

78.

V každém případě je potřeba na závěr těchto úvah zdůraznit, že podle článku 16 nařízení o úpadkovém řízení má být hlavní úpadkové řízení v jednom členském státě uznáno ve všech ostatních členských státech a že článek 25 nařízení rozšiřuje toto pravidlo uznávání na všechny rozsudky týkající se vedení a skončení řízení ( 25 ).

79.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na první předběžnou otázku položenou Högsta domstolen (Nejvyšší soud, Švédsko) odpověděl následovně:

Článek 4 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení musí být vykládán v tom smyslu, že se nepoužije na určení práva rozhodného pro pohledávku, která je předmětem žaloby podané u soudů členského státu insolvenčním správcem společnosti, proti níž je vedeno insolvenční řízení v jiném členském státě, pokud je touto žalobou požadováno po jiné společnosti zaplacení peněžité částky vyplývající ze smluvních závazků sjednaných předtím, než se společnost v úpadku ocitla.