1. 

Navrhovatelka VG, právní nástupkyně MS, žalobce před Tribunálem Evropské unie, žádá Soudní dvůr, aby zrušil usnesení Tribunálu ze dne 31. května 2017 (dále jen „napadené usnesení“) ( 2 ), kterým Tribunál zamítnul jako zjevně nepřípustnou žalobu, která k němu byla podána na základě článku 268 SFEU a kterou bylo požadováno, aby byla Evropské komisi uložena povinnost zaplatit náhradu škody způsobené jejím rozhodnutím ze dne 10. dubna 2013, kterým rozhodla ukončit spolupráci MS v síti přednášejících Team Europe ( 3 ).

2.

Z bodu 1 a následujících napadeného usnesení vyplývá, že VG byla členem sítě Team Europe jakožto přednášející, a to od 20. července 2011 do 10. dubna 2013. Tato síť je místní komunikační sítí pro podporu zastoupení Komise při informování o evropských politikách na místní úrovni. VG podepsala dne 20. července 2011 v Montpellier „listinu o dohodě a o přistoupení k Team Europe“, která byla již dne 8. července 2011 v Paříži podepsána vedoucím zastoupení Komise ve Francii.

3.

Vedoucí zastoupení Komise dne 10. dubna 2013 telefonicky kontaktoval VG, aby ji informoval o stížnosti na její chování ze strany nejméně jedné ženy (dále jen „stížnost paní X“), která se zúčastnila jedné z akcí Team Europe, na níž se podílela. Následně bylo VG dopisem sděleno, že vedoucí zastoupení Komise ukončuje s okamžitou platností její spolupráci s Team Europe, v souladu s ustanoveními listiny o dohodě.

4.

VG podala dne 6. června 2013 k evropskému veřejnému ochránci práv stížnost proti rozhodnutí Komise o ukončení její spolupráce se sítí Team Europe, ve které požadovala zrušení uvedeného rozhodnutí, opětovné zařazení do této sítě a zaslání oficiální písemné omluvy. Dne 19. listopadu 2015 vydal veřejný ochránce práv rozhodnutí o této stížnosti, v němž učinil závěr, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu z toho důvodu, že Komise před vydáním rozhodnutí o ukončení spolupráce odpovídajícím způsobem nevyslechla VG ani neprovedla dostatečně podrobné posouzení projednávaného případu. Evropská komise na rozhodnutí veřejného ochránce práv nijak nereagovala.

5.

Předtím, než k Tribunálu podala žalobu na zrušení rozhodnutí ze dne 10. dubna 2013 a na náhradu újmy údajně utrpěné v důsledku vyloučení ze sítě Team Europe, požádala VG o přiznání právní pomoci. Usnesením ze dne 3. května 2016 ( 4 ) předseda Tribunálu její žádosti vyhověl. Za účelem ověření, zda jsou v projednávané věci splněny podmínky pro přiznání právní pomoci, se opíral zvláště o vyjádření Komise předložené veřejnému ochránci práv v rámci přezkumu stížnosti podané VG, podle kterého „členové Team Europe nejsou ve smluvním vztahu ke Komisi“ ( 5 ), přičemž poukázal na to, že Komise nechtěla v této fázi řízení zaujmout stanovisko k otázce kvalifikace právních vztahů existujících mezi stranami ( 6 ). Předseda Tribunálu učinil závěr, že „v této fázi řízení lze předběžně říci, že není zjevné, že předmětem žaloby na náhradu škody, kterou chce žalobce podat k unijnímu soudu, by byla náhrada škody založená objektivně a globálně na právech a povinnostech smluvního původu a z toho důvodu by měla být posouzena jako zjevně nepřípustná“ ( 7 ).

6.

Dne 19. července 2016 podala VG žalobu založenou na článku 268 SFEU, kterou žádala, aby byla Komisi uložena povinnost zaplatit náhradu škody způsobené jejím rozhodnutím ze dne 10. dubna 2013. Dne 31. května 2017 vydal Tribunál napadené usnesení na základě článku 126 svého jednacího řádu.

7.

VG podala dne 5. ledna 2018 proti napadenému usnesení kasační opravný prostředek. Ve svých návrhových žádáních požaduje, aby Soudní dvůr zrušil napadené rozhodnutí; aby vrátil věc Tribunálu nebo, pokud by měl Soudní dvůr za to, že o věci lze rozhodnout, aby vyhověl jejím návrhům předloženým Tribunálu; aby uznal mimosmluvní odpovědnost Komise; aby nařídil předložení listin, které Komise označila jako důvěrné a které představují nezbytnou oporu rozhodnutí o vyloučení; aby nařídil náhradu nemajetkové újmy způsobené zaviněným jednáním Komise vyčíslenou ex aequo et bono na 20000 Euro; aby uložil Komisi zveřejnit písemnou omluvu navrhovateli a přijmout jej zpět do Team Europe ( 8 ); aby uložil Komisi náhradu nákladů řízení za obě instance.

8.

Komise navrhla, aby Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek jako nepřípustný nebo aby jej v každém případě považoval za neopodstatněný; aby uložil VG náhradu veškerých nákladů řízení.

9.

Na podporu svého kasačního opravného prostředku VG zaprvé tvrdí, že napadené usnesení je stiženo vadou nesprávného právního posouzení v otázce právní kvalifikace základu žaloby na náhradu škody podané k Tribunálu a taktéž porušením povinnosti uvést odůvodnění. Zadruhé VG argumentuje tím, že napadené usnesení trpí vadou nesprávného právního posouzení v otázce právní kvalifikace listiny o dohodě a porušením povinnosti uvést odůvodnění, přičemž Tribunál též zkreslil obsah spisu.

10.

Před vlastní analýzou bych rád uvedl úvodní poznámku.

11.

Tento kasační opravný prostředek se zabývá otázkou povahy odpovědnosti Unie, které se žalobkyně dovolává. Jak dále uvidíme, je tato otázka zasazena do nejasného skutkového a právního rámce, kde chybí vysloveně smluvní dokument a kde existují protichůdná vyjádření Komise k povaze listiny o dohodě. Bez ohledu na výsledek, ke kterému přezkum kasačního opravného prostředku povede, je již nyní zřejmé, že Tribunál postupoval poněkud unáhleně, když při rozhodování o žalobě, která k němu byla podána, vydal usnesení založené na článku 126 svého jednacího řádu a označil uvedenou žalobu jako zjevně nepřípustnou. Využití takového nástroje se ostatně jeví jako nelogické vzhledem ke stanovisku, které předseda Tribunálu zaujal v usnesení, jímž rozhodl o žádosti VG o právní pomoc ( 9 ).

12.

Nyní lze přistoupit k přezkumu prvního důvodu kasačního opravného prostředku.

13.

V první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku VG vytýká Tribunálu v podstatě to, že v bodech 32 až 40 napadeného usnesení nesprávně kvalifikoval základ žaloby, kterou k němu podala. Tribunál řádně neprovedl test vyplývající z rozsudku Soudního dvora ze dne 18. dubna 2013, Komise v. Systran a Systran Luxembourg ( 10 ), protože vycházel pouze z listiny o dohodě, aniž zohlednil též údajně porušené právní pravidlo, povahu uplatňované újmy a vytýkané jednání. Přitom návrh předložený Tribunálu vymezil předmět žaloby jako nárok založený na pochybeních, kterých se Komise dopustila při posouzení stížnosti proti žalobkyni, jež způsobilo skutečnou a jistou nemajetkovou újmu, o jejíž náhradu VG usilovala. Navrhovatelka zdůrazňuje skutečnost, že vytýkaným jednáním není vyloučení ze sítě Team Europe, ale způsob vyřízení stížnosti paní X, přičemž vyloučení je pouze důsledkem pochybení. VG ostatně nepopírá, že Komise mohla ukončit účinnost listiny o dohodě. Předmětem sporu tak není ukončení smluvního vztahu – pokud listina o dohodě smluvní vztah zakládá – o čemž svědčí i povaha norem, kterých se VG dovolává (tedy Listina základních práv Evropské unie ( 11 ) nebo kodex řádné správní praxe ( 12 )), přičemž VG nenamítá mimo jiné porušení ujednání listiny o dohodě. Stejně tak povaha tvrzené újmy nemá vztah k jakémukoli porušení smluvní povinnosti, když VG tvrdí, že způsob, jakým Komise vyřídila stížnost podanou proti ní paní X, porušil její čest, důstojnost a pověst. Z těchto důvodů Tribunál jednání vytýkané v žalobě VG údajně nesprávně kvalifikoval, konkrétně v bodech 35 až 37 napadeného usnesení.

14.

Co se týče druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, VG tvrdí, že Tribunál porušil povinnost uvést odůvodnění. Zaprvé nevysvětlil, proč by měla být žádost o náhradu škody VG nutně spojena s výkladem listiny o dohodě, jelikož jednání vytýkané v uvedené žádosti není porušením údajné smlouvy, tudíž výklad listiny není ani potřebný, ani nezbytný pro posouzení žádosti o náhradu škody ve smyslu bodu 80 rozsudku ze dne 18. dubna 2013, Komise v. Systran a Systran Luxembourg ( 13 ). Zadruhé napadené rozhodnutí neuvádí důvody, na jejichž základě Tribunál usoudil, že vyřízení stížnosti paní X Komisí je nutně spojeno s výkladem listiny o dohodě. VG v tomto ohledu podotýká, že listina o dohodě neobsahuje ujednání o vyřizování případných stížností ani povinnost Komise odůvodnit ukončení dohody v rámci sítě Team Europe. Právní předpisy, zahrnující též základní práva, jejichž porušení se VG dovolává, se použijí nezávisle na ujednáních v listině o dohodě.

15.

Na některé prvky žaloby VG Tribunál neodpověděl, přičemž objektivně a globálně neověřil, s ohledem na různé důkazy obsažené ve spise, jestli zde skutečně existuje smluvní rámec, v souladu s požadavky vyplývajícími z rozsudku Komise v. Systran a Systran Luxembourg ( 14 ).

16.

Komise zdůrazňuje, že analýza Tribunálu je v souladu s požadavky judikátu Komise v. Systran a Systran Luxembourg ( 15 ). Tribunál prokázal, aniž se dopustil nesprávného právního posouzení, existenci smluvního rámce žalobcovy žádosti. Ten se neodvolával na žádnou jinou listinu než na oznámení o vypovězení a stěžoval si na ukončení smlouvy. Existuje přímý vztah mezi vytýkaným jednáním a ukončením spolupráce VG se sítí Team Europe. Listina o dohodě stanoví povinnosti jednotlivých stran jakož i způsoby ukončení spolupráce, přičemž právě proti těmto podmínkám ukončení brojí VG, která měla podle znění své žaloby předložené Tribunálu v úmyslu zpochybnit „radikální rozhodnutí ukončit spolupráci“. Také újma je spojena s vypovězením, jelikož VG mimo jiné žádala o své opětovné zařazení. Ve smyslu judikátu Komise v. Systran a Systran Luxembourg ( 16 ) by případná odpovědnost Komise měla být nutně posouzena na základě obsahu listiny o dohodě. Dovolávání se pravidel, která nevyplývají z listiny o dohodě, nic nemění na smluvní povaze sporu ( 17 ). Co se týče tvrzené nemajetkové újmy, ta vyplývá z okolností ukončení smluvního vztahu. VG se snaží uměle odlišit příčiny a okolnosti vypovězení listiny od samotného aktu vypovězení. Otázka, zda je důvod uváděný pro vypovězení podložený, je sama o sobě navýsost smluvní.

17.

Co se týče tvrzeného neodstatečného odůvodnění, Komise připomíná, že Tribunál se vyjádřil k námitce protiprávnosti, kterou vznesla, a ne k věci samé. VG mimoto uplatnila řadu argumentů, které byly Tribunálu již předloženy a které tento již zamítl, proto jsou nepřípustné ( 18 ). V každém případě pro zamítnutí žaloby podané k Tribunálu jako nepřípustné stačilo, aby Tribunál prokázal, že tato žaloba skutečně vychází ze smluvního kontextu spojeného s předmětem sporu, což Tribunál řádně prokázal v bodech 34 až 38 napadeného usnesení. V tomto ohledu se odůvodnění uvedeného usnesení nejeví ani jako nedostatečné, ani jako rozporuplné a Tribunál není povinen odpovídat na všechny argumenty VG.

18.

Ve své replice VG popírá, že by se snažila uměle oddělit příčiny a okolnosti vypovězení listiny o dohodě od samotného aktu vypovězení, a trvá na tom, že nekritizovala ukončení smlouvy ani nepopírala možnost ukončení účinnosti listiny o dohodě ze strany Komise. Vzhledem k tomu, že se VG nedovolává porušení listiny o dohodě, nemůže Komise tvrdit, že je její výklad nezbytný k prokázání opodstatněnosti nároků žalobkyně. VG připomíná, že Komisi vytkla porušení práva být slyšen, porušení povinnosti uvést odůvodnění, porušení povinnosti postupovat s řádnou péčí a porušení zásady presumpce neviny. Žaloba podaná VG směřovala tedy pouze proti správnímu postupu Komise. VG pro všechny případy připomíná, že není vyloučena koexistence smluvní a mimosmluvní odpovědnosti orgánu ve vztahu k jeho smluvnímu partnerovi ( 19 ). Tvrzená újma v žádném případě není spojena s nesprávným plněním smlouvy, představované listinou o dohodě. Zaviněné jednání Komise mělo jistě za následek rozhodnutí o vyloučení ze sítě Team Europe, ale požadované opětovné zařazení je součástí žádosti o naturální odčinění, jehož cílem je očistit pověst VG, poškozenou způsobem vyřízení stížnosti paní X Komisí.

19.

Ve své duplice Komise uvádí, že tvrzení VG trpí podstatným rozporem. VG vytýká Komisi, že nerespektovala její základní práva, a současně tvrdí, že listina o dohodě obsahuje pouze obecné nezávazné hlavní zásady a neupravuje jedinečný vztah mezi VG a Komisí. Pokud je však listina o dohodě pouze jednostranným aktem Komise bez vztahu k VG, Komise nechápe, na jakém základě by měla spočívat její povinnost vyslechnout VG nebo povinnost uvést odůvodnění. Nároky VG by měly smysl pouze v případě, že by byl dotčený akt smlouvou. Komise kromě toho opakuje, že pouhá argumentace porušením pravidel, která nevyplývají ze smlouvy, nemá za následek změnu smluvní povahy sporu ( 20 ). VG zvolila přístup, který je nejen v rozporu s judikátem Komise v. Systran a Systran Luxembourg ( 21 ), ale který by navíc umožnil přeměnit každý spor ze smlouvy ve spor založený na mimosmluvní odpovědnosti, což by mohlo vést k setření rozlišování mezi těmito dvěma typy odpovědnosti. Komise navíc zdůrazňuje skutečnost, že požadavek opětovného zařazení potvrzuje, že újma, za niž je považována náhrada, je výsledkem vyloučení ze sítě Team Europe, tedy ukončení účasti na smlouvě, kterou představuje listina o dohodě, jejíž úplný název ostatně zní „listina o dohodě a o přistoupení“. Opětovné zařazení se netýká pouze náhrady nemajetkové újmy, ale též obnovení smluvního vztahu v podobě, v jaké existoval před ukončením platnosti smlouvy.

20.

Úvodem poznamenávám, že účastníci nezpochybňují rámec analýzy zvolený Tribunálem a obsažený v bodě 25 a následujících napadeného usnesení. Tribunál vycházel zejména z rozsudku Soudního dvora ze dne 18. dubna 2013, Komise v. Systran a Systran Luxembourg ( 22 ), a připomněl, že Smlouva o FEU upravuje rozdělení pravomocí mezi soudy Unie a vnitrostátní soudy, co se týče žalob namířených proti Unii z důvodu její odpovědnosti. Mimosmluvní odpovědnost Unie spadá do výlučné pravomoci prvně uvedených soudů ( 23 ). Co se týče smluvní odpovědnosti Unie, pravomoc je rozdělena mezi soudy Unie, je-li přítomna rozhodčí doložka, a vnitrostátní soudy v ostatních případech ( 24 ).

21.

Předmět žaloby určuje, zda se tato žaloba týká smluvní nebo mimosmluvní odpovědnosti Unie ( 25 ). Rozsudek Komise v. Systran a Systran Luxembourg ( 26 ) stanovil metodologii pro takové posouzení. Soudní dvůr tak rozhodl, že soudy Unie při posuzování své pravomoci rozhodovat o žádosti o náhradu škody nemohou vycházet pouze z norem uplatňovaných účastníky řízení ( 27 ). Jsou povinny ověřit, zda je předmětem žaloby na náhradu škody, která je k nim podána, „návrh na náhradu škody, který objektivně a globálně vychází z práv a povinností smluvní či mimosmluvní povahy“ ( 28 ). Analýza musí zohlednit různé skutečnosti obsažené ve spise, jako jsou zejména údajně porušené právní pravidlo, povaha uplatňované škody, vytýkané jednání a právní vztahy existující mezi dotčenými stranami ( 29 ). Pokud z této analýzy vyplývá, že „mezi těmito stranami existuje skutečný smluvní kontext související s předmětem sporu, jehož důkladný přezkum se jeví být nezbytný pro rozhodnutí o uvedené žalobě ( 30 ), pokud je „nezbytné vyložit obsah jedné nebo několika smluv uzavřených mezi dotčenými účastníky řízení k prokázání opodstatněnosti nároků [účastníků] ( 31 )“ a samozřejmě neexistuje-li rozhodčí doložka, jsou soudy Unie povinny přerušit přezkum sporu a prohlásit, že nemají pravomoc rozhodnout o tomto sporu, protože přezkum žaloby zahrnuje posouzení smluvních práv a povinností, které podle článku 274 SFEU spadá do pravomoci vnitrostátních soudů ( 32 ).

22.

První důvod kasačního opravného prostředku tedy musí být posouzen ve světle těchto zásad.

23.

V tomto ohledu je nutno podotknout, že Tribunál se zaměřil na obsah listiny o dohodě, která podle něj určuje povinnosti každé ze stran, trvání spolupráce a způsoby ukončení spolupráce ( 33 ). Vzhledem k tomu, že žalobce neuplatnil jiné listiny, Tribunál z toho vyvodil, že vytýkané jednání má přímý vztah k existujícímu smluvnímu vztahu ( 34 ). Žádost o náhradu škody je podle jeho názoru spjatá s výkladem listiny o dohodě, která musí být nedílnou součástí podkladů, které musí být přezkoumány v rámci posouzení odpovědnosti Komise ( 35 ). Tato listina podle něj stanoví podmínky ukončení platnosti smlouvy a propůjčuje tak sporu smluvní povahu ( 36 ).

24.

Je zřejmé, že takovým postupem Tribunál neuplatnil test vytvořený Soudním dvorem v rozsudku Komise v. Systran a Systran Luxembourg ( 37 ) správně a že kladl hlavní důraz na listinu o dohodě, jejíž smluvní povahu brzy konstatoval. Výše uvedená judikatura však vyžaduje analýzu různých skutečností obsažených ve spise, jako jsou údajně porušené právní pravidlo, povaha uplatňované škody, vytýkané jednání a existující právní vztahy. Těmto různým skutečnostem je třeba přikládat stejnou váhu, zejména pokud je smluvní povaha listiny, jíž jsou strany údajně vázány, předmětem vážné diskuse, jako je tomu v projednávané věci.

25.

Ze spisu jasně vyplývá, že předmětem žaloby žalobkyně k Tribunálu byla „pochybení [Komise] při vyřizování stížnosti podané paní X proti žalobci, které posledně uvedenému způsobilo skutečnou a jistou nemajetkovou újmu“ ( 38 ). Podle VG tedy nespočívá skutečnost rozhodná pro vznik odpovědnosti ve svévolném ukončení smluvního vztahu vyjádřeného v listině o dohodě. Toto ukončení – pokud k němu vůbec došlo – se jeví být spíše součástí škody způsobené Komisí. Skutečnost, že VG v tomto ohledu u Tribunálu také usilovala o opětovné zařazení do sítě Team Europe, nic nevypovídá o povaze vztahů mezi VG a Komisí. Pokud by toto opětovné zařazení bylo možné, směřovalo by k obnovení situace, v níž byla VG před tím, než došlo k tvrzenému pochybení, ale nikoli nutně k obnovení smluvního vztahu. V každém případě Tribunál patrně nevyvodil z tohoto návrhového žádání žádný důsledek, když se o opětovném zařazení pouze zmínil v bodě 33 napadeného usnesení. Nemá to nicméně žádné důsledky, jelikož VG byla okolnostmi přinucena toto návrhové žádání v řízení před Soudním dvorem vypustit.

26.

Normy, kterých se VG dovolávala, měly být Tribunálem taktéž zohledněny, třebaže nejsou samy o sobě určující. I v tom je analýza Tribunálu nedostatečná ( 39 ). VG vytýkala Komisi, že při posuzování stížnosti paní X porušila článek 41 Listiny, obecné zásady řádné správy, právo na obhajobu, článek 16 kodexu řádné správní praxe, povinnost postupovat s řádnou péčí, zásadu presumpce neviny, povinnost uvést odůvodnění a zásadu přiměřenosti. Z těchto norem jasně vyplývalo, že VG se nepohybuje na poli smluvního vztahu, jelikož se jako žalobkyně dovolávala norem, jimiž se má řídit činnost Komise jakožto správního orgánu, a nikoli norem vyplývajících z údajné smlouvy. VG konkrétně nenamítala žádné porušení ustanovení listiny o dohodě. V tomto ohledu budí rozpaky argumentace Komise, která předstírá, že není schopna identifikovat právní základ povinností, kterých se VG dovolává, pokud by se jednalo o žalobu založenou na mimosmluvní odpovědnosti. Zdráhám se například uvěřit, že by si Komise nebyla vědoma skutečnosti, že i ona je povinna dodržovat zásady řádné správy nebo respektovat právo na obhajobu, jedná-li v mimosmluvní oblasti.

27.

Konečně analýza Tribunálu ohledně tvrzené újmy se omezuje na jeden bod ( 40 ) a znovu pouze opakuje, že VG usilovala o peněžitou náhradu škody a o uložení soudního příkazu Komisi. Povaha újmy nebyla blíže analyzována.

28.

Vzhledem k tomu, že se Tribunál spokojil s izolovanou analýzou listiny o dohodě, třebaže její smluvní povaha nebyla zcela zjevná, neprovedl přezkum vyžadovaný judikaturou, podle které jsou soudy Unie povinny ověřit, zda předmětem žaloby, která je jim předložena, je nárok na náhradu škody spočívající objektivně a globálně na právech a povinnostech smluvního původu. Zohlednění různých skutečností obsažených ve spise však mohlo vést, jak tvrdí VG, k pochybnostem o existenci skutečného smluvního rámce její žaloby.

29.

Konkrétně pokud by Tribunál přezkoumal řádně a spolu s listinou o dohodě údajně porušené právní předpisy, povahu uplatňované újmy jakož i vytýkané jednání, nemohl by učinit závěr, že „nárok na náhradu škody závisí na výkladu listiny o dohodě“ ( 41 ), a nedopustit se tím nesprávného právního posouzení. VG nepopírá, že listina o dohodě stanoví, že strany ji mohou kdykoli písemně a svobodně vypovědět. Dokládá to, že Tribunál zvolil omezený přístup, když měl za to, že k němu podaná žaloba brojila pouze a jen proti podmínkám, za kterých Komise ukončila své smluvní vztahy k VG.

30.

Tribunál nejenže nezohlednil všechny skutečnosti nezbytné pro stanovení právního základu žaloby, která k němu byla podána, ale ve svém odůvodnění též opomněl vysvětlit důvody, které podle něj nutně svědčí o smluvní povaze listiny o dohodě.

31.

Body 35 až 37 napadeného usnesení jsou sledem nepodložených tvrzení. Potřeba odůvodnění se však jevila o to naléhavější, že spis obsahoval dvě podstatné skutečnosti. VG se před Tribunálem jasně odvolala na vyjádření Komise učiněné v řízení před veřejným ochráncem práv, v němž Komise uvedla, že „členové Team Europe k [ní] nejsou ve smluvním vztahu“. Vyplývá to z bodu 23 napadeného usnesení.

32.

Kromě toho VG v rámci svých vyjádření též upozornila Tribunál na námitku nepřípustnosti, kterou Komise vznesla k usnesení, jímž předseda Tribunálu rozhodl o její žádosti o právní pomoc ( 42 ). Bod 15 tohoto usnesení uvádí, že Komise se rozhodla v této fázi nezaujmout stanovisko ke kvalifikaci právních vztahů vyplývajících z listiny o dohodě. Předseda Tribunálu z toho vyvodil, že podle názoru Komise lze takovou kvalifikaci učinit až po důkladné analýze listiny o dohodě ( 43 ). Předseda Tribunálu z těchto skutečností vyvodil, že „v této fázi řízení lze předběžně říci, že není zjevné, že předmětem žaloby na náhradu škody, kterou chce žadatel podat k soudu Unie, je žádost o odškodnění založená objektivně a globálně na právech a povinnostech smluvního původu“ ( 44 ). Rozumím tedy rozpakům VG nad napadeným usnesením, které zároveň – jak připomínám – konstatuje, že žaloba VG je zjevně nepřípustná.

33.

Jak připomíná Komise, povinnost odůvodnit rozsudky, která přísluší Tribunálu, samozřejmě neukládá tomuto soudu povinnost poskytovat vysvětlení, ve kterém by se vyčerpávajícím způsobem postupně zabýval každou z úvah uvedených účastníky sporu. Odůvodnění tedy může být implicitní za podmínky, že zúčastněným osobám umožní seznámit se s důvody, o které se Tribunál opírá, a Soudnímu dvoru disponovat poznatky dostatečnými k tomu, aby mohl vykonat soudní přezkum v rámci kasačního opravného prostředku ( 45 ). Jak tvrdí Komise, pouhé opakování argumentů již předložených Tribunálu by mělo vést k závěru o nepřípustnosti uvedených argumentů. Tak tomu nicméně nemůže být v případě, kdy je opakování těchto argumentů před Soudním dvorem vynuceno tím, že se k nim Tribunál vůbec nevyjádřil.

34.

Pokud je třeba důvodu kasačního opravného prostředku vycházejícímu z nedostatku odůvodnění vyhovět, není to proto, že Tribunál neodpověděl na všechny argumenty vznesené VG, ale proto, že ze znění napadeného usnesení dostatečně nevyplývají důvody, které vedly Tribunál k tomu, že pro závěr o smluvní povaze sporu učiněný pouze na základě listiny o dohodě šel nad rámec textu, jenž není otevřeně smluvní, a nad rámec opačných či velmi zdrženlivých prohlášení Komise. Text tohoto usnesení nevysvětluje ani důvody, proč v situaci, kdy VG uváděla jako předmět sporu pochybení Komise při vyřizování stížnosti paní X, Tribunál dovodil, že existuje „přímý vztah“ ( 46 ) mezi vytýkaným jednáním a údajným smluvním vztahem vyplývajícím z listiny o dohodě a že rozbor této listiny je nezbytný pro posouzení odpovědnosti Komise ( 47 ).

35.

Tím, že opomněl posoudit všechny důkazy obsažené ve spise, mezi nimi i vyjádření Komise, provedl Tribunál metodiku stanovenou rozsudkem Soudního dvora pouze částečně a porušil povinnost uvést odůvodnění. Za těchto podmínek musí být první důvod kasačního opravného prostředku přijat jako opodstatněný.

36.

VG v podstatě tvrdí, že Tribunál nesprávně kvalifikoval listinu o dohodě jako smlouvu, zatímco se jedná spíše o nezávazné hlavní zásady jednostranně definované Komisí a upravující fungování sítě Team Europe. Komise nikdy netvrdila, že se jedná o vztah smluvní povahy, jak o tom svědčí bod 21 jejího vyjádření před veřejným ochráncem práv a bod 15 usnesení Tribunálu o žádosti VG o právní pomoc ( 48 ); listina o dohodě se omezuje na shrnutí práv a povinností, jimiž se řídí Team Europe, a nikoli těch, kterými se řídí jedinečný vztah mezi Komisí a VG; neupravuje sankce pro případ porušení povinností ani odkaz na rozhodné právo a na příslušné soudy; listina o dohodě používá pojem „úkoly“, a nikoli „povinnosti“, čímž odkazuje spíše na pouhá pravidla chování, nikoli na skutečné právní vztahy mezi osobami. Komise pozdě změnila své stanovisko a uplatnila smluvní povahu listiny o dohodě. Společným úmyslem stran nikdy nebylo vzájemně se zavázat na základě smlouvy. Úmysl je však pro kvalifikaci aktu jakožto aktu smluvní povahy určující, o čemž svědčí bod 102 zásad evropského smluvního práva ( 49 ). Tribunál tedy kvalifikoval nesprávně listinu o dohodě jako smlouvu, zkreslil uvedenou listinu a porušil povinnost uvést odůvodnění. Napadené usnesení nevymezilo právo rozhodné pro kvalifikaci listiny o dohodě jakožto smlouvy, což by bylo nezbytné v případě – quod non – kdy by uvedená listina smlouvou byla. Komise zastává názor, že by se použilo francouzské právo. Ani podle čl. 1101 ( 50 ) a 1156 ( 51 ) francouzského občanského zákoníku však není možné kvalifikovat listinu o dohodě jako smlouvu ve smyslu francouzského práva, pokud VG neměla v úmyslu zavázat se a pokud jí ze žádné skutečnosti nemohlo být zřejmé, že podepisuje smlouvu, jejíž obsah určila pouze Komise, která nikdy nezmínila její smluvní povahu. Podle francouzského práva navíc smlouva stanoví povinnosti způsobilé k nucenému výkonu rozhodutí ( 52 ). Listina o dohodě však neumožňuje vynutit práva a povinnosti, nepředpokládá sankce ani nucený výkon rozhodnutí, přičemž každá strana může kdykoli svou účast ukončit. Smluvní povaha listiny o dohodě tedy nevyplývá ani z úmyslu stran, ani z jejich vůle, ani z jejího znění stanoveného Komisí. Z toho vyplývá, že ani z hlediska francouzského práva nelze listinu o dohodě kvalifikovat jako smlouvu. Tribunál tedy taktéž zkreslil listinu o dohodě a dopustil se nesprávného právního posouzení, když v bodě 39 napadeného usnesení dospěl k závěru, že předmětem žaloby je nárok na náhradu škody smluvní povahy.

37.

Komise tvrdí, že pouze Tribunál je příslušný ke zjištění skutkového stavu, přičemž se nesmí dopustit zjevného zkreslení, které musí být zřejmé bez nutnosti provádět nové důkazy. Zde tomu tak ale není. Navíc se žalobkyně omezila na uvedení stejných argumentů, které již předložila Tribunálu a které tento přezkoumal, proto jsou tyto argumenty nepřípustné. Vyjádření Komise před veřejným ochráncem práv nemohou zbavit smlouvu jejích účinků a měla by být vykládána v tom smyslu, že Komise popřela, že by listina o dohodě byla pracovní smlouvou. Naproti tomu Komise nevyloučila, že by se mohlo jednat o adhezní smlouvu. VG nevysvětlila, v čem by úmysl stran mohl být v rozporu s jasnými a jednoznačnými ustanoveními listiny o dohodě. Úvahy týkající se úmyslu stran jsou nové, a proto nepřípustné, ačkoli úmysl stran dohodnout se na souboru práv a povinností je v každém případě jasný. Úvahy týkající se pojmu smlouva ve smyslu francouzského práva jsou taktéž nové. V každém případě výklad francouzského práva je součástí skutkové otázky, která spadá zcela pod kontrolu Tribunálu. Argument týkající se nuceného výkonu rozhodnutí byl vznesen poprvé ve fázi kasačního opravného prostředku, a je tudíž nepřípustný. Uvedený výkon každopádně není nezbytnou podmínkou pro kvalifikaci listiny jako smlouvy.

38.

Nakonec Komise dodává, že žádost VG o předložení důvěrných dokumentů potvrzuje existenci vztahu mezi utrpěnou újmou a ukončením smluvního vztahu, nikoli vyřízením stížnosti paní X. Komise připomíná, že tato žádost byla předmětem dvou žalob k Tribunálu ( 53 ). Co se týká žádosti o vydání soudního příkazu, to podle ustálené judikatury nespadá do pravomocí Soudního dvora ( 54 ).

39.

VG ve své replice připomíná, že druhý důvod kasačního opravného prostředku vychází nejen ze zkreslení, ale též z nesprávné právní kvalifikace listiny o dohodě a z porušení povinnosti uvést odůvodnění. Komise nedostatečně vyhodnotila argumenty obsažené v kasačním opravném prostředku, o nichž tvrdí, že jsou pouhým opakováním argumentů vznesených před Tribunálem. Co se týče argumentu ohledně úmyslu stran, VG popírá jeho novost, jelikož je součástí analýzy právních vztahů existujících mezi stranami ve smyslu rozsudku ze dne 18. dubna 2013, Komise v. Systran a Systran Luxembourg ( 55 ). Uvedená analýza nutně vyžaduje i zohlednění úmyslu stran. Ustanovení listiny o dohodě nejsou tak jasná a jednoznačná, jak tvrdí Komise, tím spíše, že Komise sama popřela její smluvní povahu ve svých vyjádřeních před veřejným ochráncem práv. Co se týče odkazu na francouzské právo, VG uznává, že na něj před Tribunálem neodkazovala, ale tvrdí, že tento odkaz uvedla pouze na dokreslení druhého důvodu svého kasačního opravného prostředku, aby prokázala nesprávnost úvah obsažených v napadeném usnesení, přičemž sama Komise před Tribunálem tvrdila, že rozhodným právem je francouzské právo, podle kterého měl Tribunál posoudit smluvní povahu listiny o dohodě.

40.

Ve fázi dupliky Komise zastává názor, že VG uvedla argumenty týkající se úmyslu stran z toho důvodu, že nesmluvní povaha listiny o dohodě není tak zjevná. VG nevysvětlila, proč MS podepsal listinu o dohodě, pokud se jednalo o pouhé hlavní zásady. Co se týče argumentu vycházejícího z použití francouzského práva, ten je v této fázi řízení nepřípustný. V každém případě existence smluvního rámce ve smyslu rozsudku Komise v. Systran a Systran Luxembourg ( 56 ) by mohla být zjištěna bez použití francouzského práva. VG taktéž pomlčela o některých skutečnostech, které by mohly svědčit o smluvní povaze listiny, zejména o jejím přesném označení a o závěrečném odstavci listiny upravujícím vypovězení. Komise připomíná, že Tribunál se nedopustil nesprávného právního posouzení pouze v otázce své příslušnosti. Komise mimoto tvrdí, že VG zaměnila žalobní důvod vycházející z právní kvalifikace listiny o dohodě a žalobní důvod vycházející ze zkreslení. VG se odvolávala na zkreslení obsahu spisu, avšak podle ustálené judikatury Soudního dvora musí zkreslení důkazů zjevně vyplývat z písemností ve spise, bez nutnosti provést nové posouzení skutkového stavu a důkazů. VG se tedy měla přesně zaměřit na ty skutečnosti a dokumenty, které byly podle ní Tribunálem zkresleny, namísto toho se však omezila na opakování argumentů před Tribunálem již uvedených a neprokázala jakoukoli věcnou nesprávnost na straně Tribunálu. Komise vytýká žalobkyni, že se snaží obejít nepřípustnost žaloby na neplatnost rozhodnutí o vyloučení z Team Europe, kterou opomněla včas podat. Proto by měl Soudní dvůr postupovat stejným způsobem jako ve svém rozsudku Guigard v. Komise ( 57 ).

41.

Druhý důvod kasačního opravného prostředku VG může být rozdělen do tří částí, první se týká nesprávného právního posouzení při právní kvalifikaci listiny o dohodě, další porušení povinnosti uvést odůvodnění a poslední se týká zkreslení „spisu“.

42.

V návaznosti na to, co bylo konstatováno v rámci prvního důvodu, zahájím analýzu druhého důvodu kasačního opravného prostředku jeho druhou částí, podle které Tribunál porušil povinnost uvést odůvodnění, když kvalifikoval listinu o dohodě jako smlouvu. Ze stejných důvodů, jako jsou důvody vyložené pod bodem 34 tohoto stanoviska, by mělo být této druhé části vyhověno.

43.

Ze znění vyjádření VG k námitce nepřípustnosti vznesené Komisí totiž vyplývá, že argumenty zpochybňující smluvní povahu listiny o dohodě buďto nebyly Tribunálem posouzeny – jako vyjádření Komise před veřejným ochráncem práv nebo neexistence stanoviska Komise k povaze listiny o dohodě v průběhu řízení o žádosti o právní pomoc ( 58 ) vedeného před Tribunálem – nebo nebyly přijaty bez skutečného vysvětlení ( 59 ). VG vycházela mimo jiné z bodu 80 rozsudku Komise v. Systran a Systran Luxembourg ( 60 ), podle kterého „odkazování na jakýkoli smluvní vztah […] nebo na smluvní povinnosti, které se netýkají sporného jednání, nestačí ke změně povahy sporu tím, že by mu byl přiznán smluvní základ“, a vyvodila z něj, že pouhá existence smlouvy nepředstavuje překážku podání žaloby založené na mimosmluvní odpovědnosti Unie. Proto se postup, kterým Tribunál kvalifikoval listinu o dohodě jako smlouvu, jeví jako nedostatečně odůvodněný.

44.

S ohledem na výše uvedené se budu zabývat zbývajícími částmi druhého důvodu kasačního opravného prostředku jen pro úplnost.

45.

Co se týče první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku, VG argumentuje, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když kvalifikoval listinu jako smlouvu. Tribunál měl zohlednit úmysl stran, jak požaduje bod 102 zásad evropského smluvního práva. VG vytýká Tribunálu, že neurčil právo rozhodné pro smlouvu, podle kterého měla být povaha smlouvy posouzena. Pokud by to bylo právo francouzské, jak tvrdí Komise, měl se Tribunál zvláště zabývat úmyslem stran a otázkou, zda lze vynutit výkon povinností údajně vyplývajících z listiny o dohodě.

46.

Co se týče argumentu o úmyslu stran, napadené usnesení se o něm skutečně nezmiňuje, jak zdůrazňuje VG, ale sama žalobkyně se touto otázkou nezabývala ve svém vyjádření k námitce nepřípustnosti vznesené Komisí před Tribunálem. Nedovolávala se ani zásad evropského smluvního práva. Totéž platí i pro otázku nuceného výkonu rozhodnutí. Tyto argumenty tedy musí být pro svoji novost posouzeny jako nepřípustné ( 61 ). Stejně tak se diskuse před Tribunálem netýkala určení práva rozhodného pro smlouvu ani francouzského práva. V žádném případě Tribunál nezvolil žádné konkrétní právo pro kvalifikaci listiny o dohodě. Za těchto okolností nelze analýze Tribunálu vytknout nic, z čeho by vyplývalo špatné pochopení nebo použití francouzského práva.

47.

Pokud jde o poslední část druhého důvodu kasačního opravného prostředku, je třeba připomenout, že v souladu s čl. 256 odst. 1 SFEU a čl. 58 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie je kasační opravný prostředek omezen na právní otázky. Jedině Tribunál je příslušný zjistit skutkový stav, kromě případu, kdy by věcná nesprávnost jeho zjištění vyplývala z písemností ve spise, které mu byly předloženy, jakož i posoudit předložené důkazy. Zjištění skutkového stavu a posouzení těchto důkazů, s výhradou případu jejich zkreslování, tedy nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora ( 62 ). Takové zkreslení musí zjevně vyplývat z písemností ve spise, aniž je nutné provést nové posouzení skutkového stavu a důkazů ( 63 ).

48.

Zkreslení je tedy pojem úzce spjatý s posouzením skutkového stavu. VG nicméně tvrdí, že ke zkreslení listiny o dohodě došlo proto, že ji Tribunál právně „kvalifikoval“ jako smlouvu. Výtka se tedy netýká zkreslení skutkového stavu v klasickém smyslu výše uvedené judikatury Soudního dvora, ale nesprávné kvalifikace listiny o dohodě. V tomto pojetí tedy nelze uvedený důvod chápat jako důvod odlišný od toho, který byl již přezkoumán v rámci druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku, a není tedy třeba se jím dále zabývat.

49.

V souladu s čl. 61 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora může Soudní dvůr v případě zrušení rozhodnutí Tribunálu buď vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Tribunálu k rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že usnesení musí být dle mého názoru zrušeno, mohl by se Soudní dvůr vyjádřit k pravomoci unijních soudů k rozhodnutí o návrhu VG.

50.

Ze všech relevantních písemností ve spise vyplývá, že Soudní dvůr musí řádně zohlednit skutečnost, že VG se dovolává odpovědnosti Unie z důvodu jednání Komise při vyřizování stížnosti paní X proti žalobkyni. Dovolává se porušení článku 41 Listiny, obecných zásad řádné správy, práva na obhajobu, článku 16 kodexu řádné správní praxe, povinnosti postupovat s řádnou péčí, zásady presumpce neviny, povinnosti uvést odůvodnění a zásady přiměřenosti. Tvrzená újma je nemajetkové povahy, jednání Komise údajně zasáhlo do cti, důstojnosti a pověsti VG.

51.

Ze souhrnu těchto skutečností vyplývá, že tvrzená odpovědnost je prima facie mimosmluvní. Zbývá tak určit, zda dokument podepsaný oběma stranami může toto zjištění změnit.

52.

Listina o dohodě a o přistoupení výslovně nehovoří o své smluvní povaze. Její preambule uvádí, že je pouze shrnutím práv a úkolů, které s sebou nese přistoupení k Team Europe. Žádný bod listiny nenaznačuje, že by měla konkrétní právní sílu, přinejmenším ne obdobnou, jako má smlouva. Konkrétně žádný bod neuvádí případnou sankci za nedodržení listiny o dohodě. Žádný bod listiny nestanoví rozhodné právo nebo soudy příslušné k rozhodnutí případného sporu. Bod 5 druhý pododstavec listiny o dohodě stanoví, že strany se mohou kdykoli písemně zprostit práv a úkolů stanovených v uvedené listině. Před podáním žaloby nebyla ani sama Komise přesvědčena o smluvní povaze listiny o přistoupení.

53.

Z výše uvedeného nelze vyvodit, bez podrobnějších úvah o pojmu „smlouva“ ve skutkovém kontextu předmětné věci, že by existoval skutečný smluvní rámec nároku VG ve smyslu rozsudku Komise v. Systran a Systran Luxembourg ( 64 ). Dodávám, že pokud by byla smluvní povaha listiny o dohodě vyvozována pouze ze znění jejího bodu 5, znamenalo by to zvláštní a konkrétní analýzu obsahu údajné smlouvy, což Soudní dvůr vyloučil v bodech 76 a 77 tohoto rozsudku z důvodu, že taková analýza je součástí posouzení věci samé, a nikoli součástí určení povahy sporu.

54.

V každém případě výše uvedené jasně ukazuje, že z analýzy spisu nevyplývá nutnost posoudit listinu o dohodě jako smlouvu, aby bylo možné zjistit opodstatněnost nároků VG.

55.

Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, skutkový stav není srovnatelný se skutkovým stavem, na jehož základě byl vydán rozsudek ze dne 20. května 2009 Guigard v. Komise ( 65 ). V tomto rozsudku bylo napadeno neobnovení pracovní smlouvy uzavřené s Komisí. Žalobce se tedy dovolával mimosmluvní odpovědnosti Unie z důvodu odmítnutí obnovit jeho pracovní smlouvu. Zatímco Tribunál rozhodl, že s ohledem na normy, jejichž porušení bylo uplatňováno ( 66 ), a též proto, že se jednalo o uzavření nové smlouvy, bylo možné mít za to, že žaloba spadala do mimosmluvní odpovědnosti Unie, a mohla proto být podána k unijním soudům, Soudní dvůr se s tímto přístupem neztotožnil a rozhodl, že žalobu nelze oddělit od smluvních vazeb spojujících strany pracovní smlouvy, a to tím spíše, že podmínky, za kterých mohla být smlouva obnovena, byly určeny v samotné smlouvě ( 67 ). Smluvní kontext byl zcela jasný a strany nepopíraly, že byly smluvně zavázány. V tom spočívá zásadní rozdíl ve srovnání se situací v předmětném kasačním opravném prostředku, tudíž pro jeho rozhodnutí nelze z tohoto precedentu vyvodit žádné automatické poučení.

56.

Z předchozí analýzy tedy vyplývá, že nárok na náhradu škody předložený VG není založen objektivně a globálně na povinnostech smluvního původu. Předmět žaloby spočívá v návrhu na náhradu škody mimosmluvního původu. Spadá tedy do pravomoci Tribunálu, tak jak je definována v článku 268 SFEU.

57.

Ačkoli musí být kasačnímu opravnému prostředku vyhověno a žaloba podaná k Tribunálu musí být prohlášena za přípustnou, stav sporu nicméně nedovoluje rozhodnout o věci samé. Za těchto podmínek je namístě vrátit věc Tribunálu, v souladu s článkem 61 statutu Soudního dvora Evropské unie.

58.

Vzhledem k tomu, že věc musí být dle mého názoru vrácena Tribunálu, je namístě rozhodnout o náhradě nákladů řízení později.

59.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl takto: