1.

Litevský trh se syrovým mlékem se vyznačuje roztříštěnou nabídkou od tisíců malých producentů syrového mléka a vysoce koncentrovanou poptávkou, kterou představuje pouze hrstka velkých nákupních společností. Drobní producenti nejsou organizováni. Nákupní společnosti jim proto mohou nutit své nákupní ceny, což má za následek velmi nízké ceny syrového mléka.

2.

V reakci na tuto situaci přijala Litva specifické právní předpisy, aby v odvětví syrového mléka zabránila nekalým obchodním praktikám. Tyto právní předpisy zavádějí klasifikaci producentů v závislosti na objemu syrového mléka prodaného za den a ukládají kupujícím syrového mléka povinnost nabízet stejnou cenu všem producentům, kteří patří do téže skupiny. Tyto předpisy rovněž kupujícím syrového mléka zakazují bezdůvodně snižovat ceny. Snížení nákupní ceny o 3 % nebo více je dovoleno pouze po schválení příslušným správním orgánem.

3.

Ve věci v původním řízení podala skupina poslanců litevského parlamentu návrh u Lietuvos Respublikos Konstitucinis Teismas (Ústavní soud Litevské republiky, dále jen „litevský ústavní soud“), kterým zpochybnila soulad těchto vnitrostátních právních norem s litevskou ústavou. V rámci tohoto řízení byly rovněž vysloveny určité pochybnosti o slučitelnosti těchto ustanovení s čl. 148 odst. 4 nařízení (EU) č. 1308/2013 ( 2 ), zejména s požadavkem na to, aby byly všechny náležitosti smlouvy mezi stranami volně sjednány, a to včetně kupní ceny.

4.

Na pozadí těchto skutečností je klíčovou otázkou v projednávané věci to, jakým způsobem je potřeba posoudit, zda v určité oblasti nebo ve vztahu k určité otázce došlo k „úplné harmonizaci“, resp. „vyloučení vnitrostátní úpravy unijními právními předpisy“. Jaká kritéria a úvahy je nutno zohlednit? Otázka rozsahu pravomocí členských států v oblastech, které jsou předmětem úpravy unijního práva, samozřejmě není nová, nicméně nedávné změny v legislativní technice a přístupu v rámci společné zemědělské politiky, jakož i společné organizaci trhu se zemědělskými produkty, mají určitý dopad i na tradiční judikaturu týkající se dané záležitosti v této oblasti, jak ukázalo nedávné rozhodnutí ve věci Scotch Whisky Association ( 3 ).

5.

Článek 148 nařízení č. 1308/2013 zní následovně:

„1.   Pokud se členský stát rozhodne, že každá dodávka syrového mléka na jeho území od zemědělce ke zpracovateli syrového mléka musí být podložena písemnou smlouvou mezi stranami nebo se rozhodne, že první kupující musí předložit písemný návrh na uzavření smlouvy o dodávkách syrového mléka od zemědělců, řídí se tato smlouva nebo návrh na uzavření smlouvy podmínkami stanovenými v odstavci 2.

[…]

2.   Smlouva nebo návrh na uzavření smlouvy uvedené v odstavci 1:

[…]

4.   Všechny náležitosti smluv o dodávkách syrového mléka uzavřených zemědělci, odběrateli nebo zpracovateli syrového mléka, včetně náležitostí uvedených v odst. 2 písm. c), jsou volně sjednány mezi stranami.

Odchylně od prvního pododstavce se použije jedna nebo obě z těchto možností:

Druhým pododstavcem není dotčeno právo zemědělce tuto minimální dobu trvání odmítnout, pokud tak učiní písemně. V takovém případě mohou strany volně sjednat všechny náležitosti smlouvy, včetně náležitostí uvedených v odst. 2 písm. c).“

6.

Nařízení (EU) 2017/2393 ( 4 ), kterým bylo novelizováno nařízení č. 1308/2013, změnilo čl. 148 odst. 4 písm. a) následovně:

[…]“

7.

Dle článku 46 prvního odstavce Lietuvos Respublikos Konstitucija (ústava Litevské republiky): „Ekonomika Litvy je založena na právu soukromého vlastnictví, svobodě samostatné hospodářské činnosti a hospodářské iniciativě“.

8.

Podle čl. 2 odst. 5 Lietuvos Respublikos Ūkio subjektų, perkančių-parduodančių žalią pieną ir prekiaujančių pieno gaminiais, nesąžiningų veiksmų draudimo įstatymas (zákon zakazující nekalé jednání na straně ekonomických subjektů při nákupu a prodeji syrového mléka a uvádění mléčných výrobků na trh) ( 5 ), ve znění zákona č. XII‑2230, (dále jen „zákon o zákazu nekalého jednání“) ( 6 ) jsou prodejci syrového mléka rozděleni do deseti skupin podle množství (v kilogramech) syrového mléka s přirozeným obsahem tuku prodaného za den. Článek 2 odst. 7 zákona o zákazu nekalého jednání stanoví, že kupní cena syrového mléka je peněžní částka, na které se dohodli kupující syrového mléka a prodejce a která je zaplacena za syrové mléko, jež má základní ukazatele složení mléka, a to bez přirážek, příplatků a srážek. Tyto ukazatele byly stanoveny ve vyhlášce č. 146 ministra zemědělství ze dne 9. května 2001 nazvané „Schválení pravidel nákupu mléka“.

9.

Článek 3 zákona o zákazu nekalého jednání je nadepsán „Zákaz nekalého jednání na straně ekonomických subjektů“. Podle čl. 3 odst. 3 bodu 1 tohoto zákona: „Kupujícímu syrového mléka je zakázáno činit následující nekalá jednání: 1. stanovovat různé kupní ceny syrového mléka v kupních smlouvách při nákupu syrového mléka, které splňuje kvalitativní požadavky stanovené vyhláškou litevského ministra zemědělství, od stejné skupiny prodejců syrového mléka, jestliže je dodáno kupujícímu syrového mléka stejným způsobem (syrové mléko dodané do nákupního místa mléka, syrové mléko získané přímo z farmy, syrové mléko dodané přímo společnosti zpracovávající syrové mléko), kromě případu, kdy je syrové mléko zakoupeno od prodejců syrového mléka, jež prodávají mléko, které sami vyrobili a kteří jsou členem organizace producentů mléka uznané podle pravidel stanovených vyhláškou litevského ministra zemědělství. V posledním případě však uplatněná kupní cena syrového mléka nesmí být nižší, než je cena, která by byla stanovena podle skupiny prodávajících syrového mléka.“

10.

Článek 3 odst. 3 bod 3 zákona o zákazu nekalého jednání stanoví: „Kupujícím syrového mléka je zakázáno činit následující nekalá jednání: […] bod 3. nedůvodně snižovat kupní cenu syrového mléka […]“

11.

Článek 5 zákona o zákazu nekalého jednání stanoví:

„1.   Jestliže kupující syrového mléka sníží kupní cenu syrového mléka stanovenou ve smlouvě o koupi a prodeji syrového mléka o více než 3 %, musí uvést důvody pro snížení ceny a musí poskytnout tyto důvody Agentuře pro regulaci trhu.

2.   Na základě obecných zásad schválených vyhláškou litevského ministra zemědělství Agentura pro regulaci trhu poté, co v rámci pěti pracovních dnů přezkoumá důvody pro snížení kupní ceny syrového mléka kupujícím syrového mléka uvedeného výše v odstavci 1 tohoto článku, rozhodne v rámci tří pracovních dnů, zda snížení kupní ceny syrového mléka o více než 3 % bylo důvodné.

3.   Jestliže Agentura pro regulaci trhu na základě obecných zásad stanovených v odstavci 2 tohoto článku rozhodne, že snížení kupní ceny syrového mléka o více než 3 % bylo nedůvodné, bude kupujícímu syrového mléka zakázáno snížení kupní ceny syrového mléka stanovené ve smlouvě o koupi a prodeji syrového mléka.“

12.

Lietuvos Respublikos Seimo narių grupė (skupina poslanců litevského parlamentu, dále jen „navrhovatelé“) požádala Lietuvos Respublikos Konstitucinis Teismas (litevský ústavní soud), aby přezkoumal slučitelnost zákona o zákazu nekalého jednání, zejména jeho článků 3 a 5, s litevskou ústavou, zejména prvním odstavcem článku 46. Tvrdí, že zákon o zákazu nekalého jednání je protiústavní, neboť omezuje právo stran smlouvy dohodnout se v dané smlouvě na podstatných náležitostech týkajících se koupě a prodeje syrového mléka. To je v rozporu s ústavně zakotvenou zásadou smluvní volnosti zaručenou čl. 46 prvním odstavci litevské Ústavy.

13.

Předkládající soud uvádí, že litevský trh se syrovým mlékem (odvětví mléka a mléčných výrobků je jedním z největších odvětví produkce potravin, představuje přibližně 2 % hrubého domácího produktu této země) se vyznačuje velkým množstvím drobných producentů (okolo 25000 producentů, přičemž 74 % z nich vlastní 1 až 5 krav) a pouze několika málo zpracovateli (šest společností zpracovává 97 % mléka). Nejrůznější metody použité na podporu spolupráce mezi producenty syrového mléka byly neúspěšné. Neexistují žádné organizace producentů syrového mléka, které jsou definovány a uznány ve smyslu článků 152 až 154 nařízení č. 1308/2013. Syrové mléko je nakupováno od drobných producentů syrového mléka prostřednictvím nákupních míst. Před přijetím zákona o zákazu nekalého jednání kupující v těchto výkupnách jednoduše oznámili cenu, za kterou jsou ochotni syrové mléko nakupovat, aniž s producenty syrového mléka jakkoli vyjednávali. V důsledku těchto skutečností patřila dle údajů předložených Evropskou komisí průměrná nákupní cena syrového mléka v Litvě mezi nejnižší v celé Evropské unii.

14.

Předkládající soud dále uvádí, že cílem zákona o zákazu nekalého jednání je zakázat nekalé jednání ze strany prodávajících i kupujících syrového mléka. Důvodová zpráva k návrhu tohoto zákona uvádí, že účelem zákona o zákazu nekalého jednání je zajistit rovnováhu mezi oprávněnými zájmy kupujících a prodávajících syrového mléka, omezit uplatňování značné tržní síly velkých společností zpracovávajících mléko a omezit nespravedlivé výhody, které ekonomické subjekty prodávající mléčné produkty získávají ze snižování velkoobchodních cen mléčných výrobků.

15.

Podle názorů vyjádřených v průběhu řízení před Lietuvos Respublikos Konstitucinis Teismas (litevský ústavní soud) představují čl. 3 odst. 3 body 1 a 3 a článek 5 zákona o zákazu nekalého jednání problém co do jejich slučitelnosti s čl. 148 odst. 4 nařízení č. 1308/2013. Lietuvos Respublikos Konstitucinis Teismas (litevský ústavní soud) podotýká, že výklad čl. 148 odst. 4 nařízení č. 1308/2013 je skutečně důležitý pro účely určení, zda jsou napadená ustanovení v souladu s čl. 46 prvním odstavcem litevské ústavy. Unijní právo je jedním z pramenů pro výklad práva Litevské republiky, včetně Ústavy, v těch oblastech, v nichž jsou pravomoci litevských státních orgánů sdíleny s Unií nebo svěřeny Unii, jako je tomu v případě odvětví zemědělství a vnitřního trhu.

16.

Za těchto podmínek se Lietuvos Respublikos Konstitucinis Teismas (litevský ústavní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

17.

Písemná vyjádření předložily německá, francouzská a litevská vláda, jakož i Komise. Tyto zúčastněné strany, jakož i navrhovatelé a nizozemská vláda, přednesli ústní vyjádření na jednání konaném dne 5. prosince 2018.

18.

Toto stanovisko je členěno následovně. Zaprvé tento oddíl zahájím předestřením úvah, jimiž by se mělo řídit posouzení, zda unijní právo brání přijímání určitých opatření členskými státy (A). Zadruhé budu ve světle těchto úvah analyzovat otázky předkládajícího soudu se závěrem, že vnitrostátní opatření, jako jsou opatření přijatá ve věci v původním řízení, jsou skutečně vyloučena (B). Zatřetí uvedu rovněž několik závěrečných poznámek nezbytných z hlediska širšího kontextu projednávané věci (C).

19.

Projednávaná věc nastoluje zásadní otázku, která je stará jako sám projekt evropské integrace: do jaké míry mohou členské státy (i nadále) přijímat vnitrostátní opatření v oblasti, kterou upravuje unijní právo? Vyvíjející se povaha regulace společné zemědělské politiky přináší ve vztahu k této otázce (jakož i starší judikatuře Soudního dvora, která se touto otázkou zabývá) poměrně nový obrat.

20.

V minulosti se vyvstávala otázka rozsahu unijní harmonizace v oblasti společné zemědělské politiky často, a to vzhledem k rozsáhlému a zevrubnému působení unijního práva v této oblasti. Není možné zpětně vysledovat všechny složitosti dosavadní objemné judikatury Soudního dvora v této oblasti ( 7 ), avšak lze ve stručnosti konstatovat, že Soudní dvůr poskytoval na tuto otázku vždy diferencované odpovědi v závislosti na: (1) míře, v jaké je prostor právní úpravy pokryt unijními normami; (2) zvláštní interakci mezi vnitrostátní normou a rámcem unijního práva, pokud jde o specifičnost kolize norem, jakož i (3) cílech sledovaných těmito odlišnými normami.

21.

Proto v těch situacích, kdy byla určitá záležitost unijním právem regulována extenzivně (což je někdy označováno jako „úplná“ harmonizace), již členské státy nemohou působit prostřednictvím jednostranně přijatých vnitrostátních ustanovení, která by mohla ovlivnit systém vytvořený na úrovni Unie. Regulační rámec unijního práva, který vytváří určitý systém či úplné legislativní nastavení, možná nebude znamenat „vyloučení celé oblasti“ nebo „oboru“, ale jeho účinky se takovému nastavení budou blížit: jakákoli vnitrostátní norma, která by jej mohla ovlivnit, je vyloučena ( 8 ). Tímto způsobem diskuse byla vytvořena určitá zkratka, tzv. „úplná harmonizace“, která byla definována abstraktně, na úrovni celé oblasti nebo podoblasti. Nebyly tak přípustné žádné vnitrostátní normy, které by se této oblasti dotýkaly.

22.

V minulosti to patrně platilo pro společný systém cen, který byl samotným jádrem „starého“ legislativního rámce společné organizace trhu v různých odvětvích. Navzdory skutečnosti, že lze debatovat o tom, zda skutečně došlo k absolutnímu vyloučení celé oblasti ( 9 ), Soudní dvůr uvedl, že „v oblastech zahrnutých do společné organizace trhu, a tím spíše zakládá-li se tato organizace na společném systému cen, členské státy již nemohou zasahovat jednostranně přijatými vnitrostátními ustanoveními do mechanismu tvorby ceny upravených v téže fázi produkce společnou organizací“ ( 10 ).

23.

Nicméně následné reformy společné zemědělské politiky vedly k tržněji orientovanému přístupu ve snaze o posílení konkurenceschopnosti tohoto odvětví a jeho udržitelnosti v kontextu globalizovaného obchodu ( 11 ). Tato změna přístupu vedla následně k „rekalibraci“ úrovně vyloučení, pokud jde o vnitrostátní legislativní prostor. Jednotná společná organizace trhů již totiž není založena na společném systému cen ( 12 ).

24.

Lze proto říci, že i tyto aspekty se (plně) navrátily do obecného režimu sdílených pravomocí. V souladu s čl. 4 odst. 2 písm. d) SFEU je společná zemědělská politika pravomocí sdílenou mezi Unií a členskými státy. Proto v souladu s čl. 2 odst. 2 SFEU mohou členské státy vykonávat svou legislativní pravomoc, pokud Unie určitou otázku dosud neupravila ( 13 ).

25.

Na podkladě těchto skutečností nemůže být vnitrostátní norma automaticky vyloučena z toho důvodu, že se týká mléka, tedy výrobku, na který se vztahuje jednotná společná organizace trhu. Stejně tak nemůže být vyloučena z toho důvodu, že se dotýká tvorby cen. Jinak řečeno, nejde o přístup „harmonizace oblasti“ nebo „blokového vyloučení“ (resp. tento přístup již nadále neplatí, pokud v minulosti vůbec kdy platil), kdy nebylo přípustné, aby byly na vnitrostátní úrovni v abstraktně definované oblasti přijímány jakékoli normy.

26.

K tomu, aby bylo možno správně posoudit (ne)existenci vylučovacího účinku unijních právních předpisů v dané konkrétní věci, je potřeba vzít v úvahu tři důležité aspekty: správnou úroveň analýzy nebo abstrakce, na níž mají být unijní a vnitrostátní normy postaveny proti sobě a porovnány (a); druh a rozsah střetu, k němuž může dojít (b); a následně vymezení cílů, které tyto odlišné normy sledují (c).

27.

Zkoumání vylučovacího účinku z hlediska „úplnosti“ harmonizace mimo rámec jasně definovaných situací nepředstavuje, dle mého názoru, vhodný rámec pro analýzu. Důvodem je skutečnost, že analýza, zda unijní právo vyčerpávajícím způsobem upravuje určitou otázku, bude samozřejmě záviset na tom, jak úzký nebo široký referenční rámec si vytyčíme.

28.

Představme si například situaci, kdy opatření unijního práva zakotvilo určitou (imaginární) normu třeba ve směrnici týkající se ochrany spotřebitele. Tato imaginární norma stanoví, že „pokud se obchodník při sjednávání smlouvy se spotřebitelem nenachází ve svých obchodních prostorách a při jednání o jakosti výrobku, který prodává, podezřele zamrká, a to alespoň dvakrát, je tato skutečnost dostatečným důvodem k tomu, aby byla daná smlouva prohlášena za neplatnou“. Jen těžko lze tuto situaci vykládat tak, že toto pravidlo (či několik pravidel upravujících tuto otázku v rámci daného opatření) usiluje o (úplnou) harmonizaci „všech náležitostí vzniku spotřebitelských smluv“ nebo – na vyšší úrovni abstrakce – „vzniku (spotřebitelských) smluv“, či dokonce „smluvního práva“ jako celku.

29.

Pokud se tedy předmětná otázka týká slučitelnosti vnitrostátní normy s ustanovením unijního práva, musí být logicky výchozím bodem pro posouzení této slučitelnosti oblast působnosti dané normy, jak je vymezena unijním právem. Jak jsem již uvedl na jiném místě, vhodným způsobem, jak se vypořádat s otázkou, zda je určitá vnitrostátní norma vyloučena právem unijním, je posouzení na úrovni mikroanalýzy, tedy zkoumání konkrétní normy nebo konkrétního a jasně vymezeného aspektu unijního práva ( 14 ). Je proto nezbytné provést analýzu vylučovacího účinku posouzením konkrétního normativního střetu.

30.

Máme-li normu unijního práva na její správné úrovni abstrakce, je dalším krokem posouzení, zda tato norma na úrovni povahy a rozsahu dané právní normy koliduje s některým ustanovením vnitrostátního práva. Potenciálně mohou vzniknout dva druhy střetu.

31.

Zaprvé zjevný normativní střet vzniká v případě, kdy dojde k přímé textové „kolizi“ mezi ustanoveními unijního práva a jednou nebo více normami vnitrostátního práva. Na úrovni normativního výroku nemůže současně existovat unijní a vnitrostátní dispozice: unijní norma stanoví „budiž A“, zatímco vnitrostátní norma stanoví „budiž (zcela či částečně) non-A“.

32.

Zadruhé normativní střety mohou ovšem být též funkční povahy: sem spadají situace, kdy jsou vnitrostátní normy a normy unijního práva neslučitelné, neboť i v případě absence výslovného a kolidujícího ustanovení jsou určité normy členského státu v rozporu s legislativním rámcem unijního práva na úrovni jejich použití nebo působení ( 15 ). Právě v tomto smyslu bych chápal konstatování Soudního dvora, že i za situace, kdy určitá otázka není vyčerpávajícím způsobem upravena společnou organizací trhu, jsou normy, které zasahují do jejího řádného fungování, unijním právem vyloučeny ( 16 ).

33.

Je však zřejmé, že tyto dvě kategorie jsou daleky tomu, aby je bylo možno pojímat jako dvě jasně oddělené množiny. Jsou to spíše dva body spektra. Je rovněž jasné, že přímé kolize znění norem nejsou příliš pravděpodobné ( 17 ). Častěji patrně dochází ke střetům v případech, kdy vnitrostátní ustanovení zakotvuje náhodně odlišné pravidlo, popřípadě zavádí výjimky, odchylky nebo dodatečné podmínky, které nejsou zakotveny ve výslovném ustanovení unijního práva. I z tohoto důvodu je obzvlášť nezbytné posoudit širší kontext určitého ustanovení, včetně obecného systému, jehož je součástí, a jeho cíle.

34.

Jde-li o určení, zda je vnitrostátní norma vyloučena kolidujícím ustanovením unijního práva, Soudní dvůr připustil, že předmětné cíle sledované na vnitrostátní úrovni hrají důležitou roli, čímž ponechal určitý prostor pro ospravedlnění vnitrostátního opatření na základě požadavků proporcionality ( 18 ).

35.

Tato možnost vnitrostátní diferenciace je však přirozeně spjata s rozsahem a úplností vyloučení ze strany unijního práva (což je také označováno jako „úplnost harmonizace“ ( 19 )). Tím se vysvětluje závěr, že vnitrostátní opatření, které vyvolávalo účinky na mechanismus tvorby cen ve fázích výroby a uvádění na trh v rámci společné organizace trhu podle starého režimu, by bylo vyloučeno „bez ohledu na [jeho] údajný nebo zdánlivý účel“ ( 20 ), resp. „i pokud by dané opatření zřejmě podpořilo společnou politiku v [Unii]“ ( 21 ).

36.

Naopak v oblastech regulace, které nejsou zcela pokryty unijním normotvůrcem nebo které se staly na úrovni Unie „deregulovanými“, může posuzování slučitelnosti vnitrostátních norem s unijním právem zohledňovat cíle sledované na obou úrovních. V důsledku této skutečnosti byly vnitrostátní normy sledující cíle obecného zájmu, na něž se nevztahuje dotčený nástroj unijního práva, jako je například ochrana lidského zdraví, prohlášeny za slučitelné s unijním právem, při dodržení požadavků zásady proporcionality, a to i v případě, že mají vliv na společnou organizaci trhu ( 22 ). Soudní dvůr rovněž uvedl, že „pouhé zřízení společné organizace trhu nemá za následek vyjmutí zemědělských producentů z působnosti jakýchkoli vnitrostátních ustanovení, jejichž smyslem je dosažení cílů odlišných od cílů, na něž se vztahuje společná organizace, přestože tato ustanovení mohou mít vliv na fungování trhu v dotyčném odvětví“ ( 23 ).

37.

Nicméně v situaci, kdy dotčené normy sledují stejné cíle jako kolidující norma unijního práva, jsou vnitrostátní ustanovení vyloučena ( 24 ). Tento diferencovaný přístup vychází ze skutečnosti, že sledují-li kolidující normy stejné cíle, pak jsou kolidující vnitrostátní normy v rozporu s normami unijního práva, jelikož jednoduše usilují o vytvoření jiné legislativní rovnováhy na základě stejného typu aspektů. Jinými slovy, po zvážení všech relevantních faktorů zvolil unijní normotvůrce určité normativní řešení, které vyžaduje dosažení rovnováhy mezi různými dotčenými zájmy a aspekty. Vnitrostátní norma, která sleduje stejné cíle, ale činí tak prostřednictvím jiného normativního nastavení, nutně představuje přehodnocení téže otázky.

38.

Existence různých cílů naopak znamená, že aspekty, které zohledňovaly oba normotvorné orgány, byly různého druhu. Mohou se například týkat různých právních oblastí, které mají pouze náhodnou spojitost s aktem unijního práva, nebo dokonce i v oblasti, na kterou se vztahuje unijní právo, se mohou týkat odlišných fází výrobního či distribučního řetězce nebo různých subjektů. Vnitrostátní zákonodárce je nadán určitou mírou volnosti, pokud jde o sledování jiných cílů veřejného zájmu, neboť tyto cíle nebyly (či nemohly být) zohledněny při koncipování dotčené unijní normy.

39.

Rád bych uvedl jedno důležité upřesnění: rozdíl ve sledovaných cílech musí být rozdílem co do druhu, nikoli pouze co do míry. Proto je například naprosto v pořádku, že při přijímání unijního opatření na ochranu spotřebitelů, v němž bylo dosaženo rovnováhy zejména mezi ochranou spotřebitelů na jedné straně a hospodářskou soutěží a smluvní volností na druhé straně, nebyl zohledněn cíl ochrany veřejného zdraví nebo životního prostředí. Odlišná je situace, kdy unijní i vnitrostátní opatření usilují o dosažení stejného druhu cílů, avšak těmto cílům přikládají různou váhu. Tak by tomu bylo v případě, pokud by vnitrostátní právní předpisy zmiňované v mém předchozím příkladu kladly v daném konkrétním případě větší důraz na ochranu spotřebitele než právo unijní, a to například zakotvením specifičtějších a podrobnějších zákazů. To by znamenalo rozdíl v míře či specifičnosti, nicméně dotčené právní normy by byly stále klasifikovány jako normy sledující stejný druh cílů.

40.

Konečně, i kdyby zde existoval skutečný rozdíl v druhu cíle, již bylo zdůrazněno, že neexistuje žádný prostor k arbitrárnímu přijímání vnitrostátních norem sledujících jiné cíle, bez ohledu na jejich případný „dopad“ na společná pravidla. Omezení, která vyplývají z použití zásady proporcionality, nezbytně znamenají, že zde existuje potřeba vyvážit tyto cíle s cíli společné zemědělské politiky a společné organizace trhu, jakož i to, že opatření musí být přiměřené a nesmí překračovat rámec toho, co je nezbytně nutné ( 25 ).

41.

Právě v mezích tohoto analytického rámce bych chápal nedávné závěry Soudního dvora ve věci Scotch Whisky Association ( 26 ). Tento případ se týkal vnitrostátních norem předepisujících minimální ceny alkoholických nápojů na maloobchodní úrovni za účelem ochrany lidského zdraví. Soudní dvůr konstatoval, že dotčená vnitrostátní právní úprava mohla zasahovat do konkurenčních vztahů, jelikož bránila některým producentům nebo dovozcům, aby využili nižších cen. Soudní dvůr dospěl k závěru, že vnitrostátní právní úprava je v rozporu se zásadou volné tvorby cen zemědělských produktů působením tržních sil, na níž je založeno nařízení č. 1308/2013. Avšak vzhledem k tomu, že vnitrostátní norma sledovala cíl týkající se obecného zájmu odlišného od zájmů, na které se vztahuje nařízení č. 1308/2013, Soudní dvůr upřesnil, že použití uvedené normy by nebylo vyloučeno, pokud by byla v souladu se zásadou proporcionality.

42.

Zdálo by se, že cíl ochrany veřejného zdraví nebyl konkrétně součástí rovnice, pokud jde o rovnováhu nastolenou unijním normotvůrcem na úrovni Unie při nastavování pravidel pro fungování společného trhu s vinařskými produkty ( 27 ). Tento cíl byl součástí odlišného vnitrostátního regulačního režimu, který byl veden jinými úvahami a pouze náhodou se překrýval s režimem unijním. Dotčená vnitrostátní norma byla opatřením použitelným pouze na maloobchodní úrovni. Ačkoli tedy i maloobchod přirozeně představuje určitou fázi (poslední fázi) marketingového řetězce, byl tento překryv a z něj plynoucí střet mezi unijními normami a vnitrostátními normami ve skutečnosti pouze okrajovou záležitostí.

43.

Po tomto obecném vysvětlení nyní přistoupím k analýze projednávané věci.

44.

Svými předběžnými otázkami se vnitrostátní soud táže na slučitelnost čl. 3 odst. 3 bodů 1 a 3 a článku 5 zákona o zákazu nekalého jednání s čl. 148 odst. 4 nařízení č. 1308/2013. Obsah a oblast působnosti čl. 148 odst. 4 nařízení č. 1308/2013 jsou proto logicky výchozím bodem pro posouzení potenciálního střetu, pokud jde o referenční rámec na úrovni Unie, když současně vymezují odpovídající úroveň abstrakce, na níž je nutno analýzu vylučovacího účinku provést.

45.

Argumentace francouzské vlády, která poukazuje na obecnou oblast „smluvních vztahů“ nebo obchodního práva jako referenční rámec pro posuzování úplnosti harmonizace, přičemž namítá, že nelze vyloučit normy platné pro celou oblast smluvních vztahů, neboť žádná taková harmonizace z nařízení č. 1308/2013 neplyne, proto není přesvědčivá. Nejde-li o případy vyloučení určité „oblasti“ nebo „oboru“, mezi něž tento prvek společné organizace trhu s mlékem nepatří (resp. již nepatří), je nutno se zaměřit na vlastní normativní střet. Německá vláda a Komise přijaly tento referenční rámec a následně se, a podle mého názoru správně, zaměřily na konkrétní normu týkající se volného sjednávání všech náležitostí smlouvy o dodávkách syrového mléka (včetně jeho ceny) zakotvenou v čl. 148 odst. 4 nařízení č. 1308/2013.

46.

K tomu, aby bylo možno dát odpověď na otázky položené předkládajícím soudem, je potřeba nejprve určit přesnou oblast působnosti a výklad této normy obsažené v čl. 148 odst. 4 nařízení č. 1308/2013 (1). Zadruhé je třeba zkoumat, zda dotčená vnitrostátní ustanovení jsou s tímto ustanovením v kolizi (2). Pokud tomu tak je, mohla by být kolidující vnitrostátní norma s unijním právem slučitelná – při splnění požadavků zásady proporcionality – pouze v případě, že by sledovala jiné druhy cílů (3).

47.

Po provedení této analýzy jsem nucen konstatovat, že jelikož čl. 3 odst. 3 body 1 a 3 a článek 5 zákona o zákazu nekalého jednání patrně skutečně sledují stejný druh cílů, s nimiž je již spjat čl. 148 odst. 4 nařízení č. 1308/2013 a které již byly zohledněny unijním normotvůrcem při přijímání tohoto ustanovení, jsou dotčené vnitrostátní normy unijním právem vyloučeny (4).

48.

Článek 148 nařízení č. 1308/2013 je nutno posuzovat v kontextu vývoje úpravy společné organizace trhu v odvětví mléka a mléčných výrobků ( 28 ). Postupné reformy společné zemědělské politiky přinesly změnu přístupu, opírající se nyní o silnější důraz na tržní orientaci a konkurenceschopnost ( 29 ).

49.

Avšak aby bylo možno reagovat na obtížnou situaci na trhu v tomto odvětví, bylo dle doporučení skupiny na vysoké úrovni pro odvětví mléka považováno za nezbytné přijetí dodatečných opatření. Tato (podpůrná) opatření zahrnovala i doporučení přijmout ustanovení týkajících se smluvních vztahů. Výsledkem bylo zavedení ustanovení odpovídajícího nynějšímu článku 148 v roce 2012 v nařízení (ES) č. 1234/2007 ( 30 ).

50.

Přijetí ustanovení o formalizovaných písemných smlouvách bylo považováno za právě takové podpůrné opatření v odvětví mléka, a to i s ohledem na skutečnost, že společný systém cen již neplatil a systém kvót se již blížil konci své platnosti. Unijní normotvůrce dospěl k závěru, že formalizované písemné smlouvy by „mohly pomoci posílit odpovědnost subjektů dodavatelského řetězce v odvětví mléka a mléčných výrobků a zvýšit vědomí o potřebě lépe reagovat na tržní signály, s cílem zlepšit přenos cen a přizpůsobit nabídku poptávce, a zároveň jim pomoci vyvarovat se určitých nekalých obchodních praktik“ ( 31 ). Ustanovení týkající se smluvních vztahů, které bylo původně koncipováno jako dočasné, se později stalo trvalým opatřením ( 32 ) a bylo rozšířeno i na jiná odvětví, než je odvětví mléka a mléčných výrobků ( 33 ).

51.

Podle článku 148 nařízení č. 1308/2013 platí, že pokud se členské státy rozhodnou, že dodávky syrového mléka od zemědělce ke zpracovateli musí být podloženy písemnou smlouvou (jako je tomu, dle předkládajícího soudu, v Litvě), musí tyto smlouvy dle odstavce 1 tohoto ustanovení splňovat určité podmínky. Jak je vysvětleno v bodě 127 odůvodnění, toto nařízení stanoví některé základní podmínky pro používání těchto smluv v zájmu stanovení vhodných minimálních požadavků pro tyto smlouvy a zajištění řádného fungování vnitřního trhu a společné organizace trhu. K zajištění plnění této funkce zakotvuje čl. 148 odst. 2 nařízení č. 1308/2013 minimální obsah, který by tyto smlouvy měly obsahovat, včetně ceny ( 34 ).

52.

Článek 148 odst. 2 dále stanoví, že se smlouva uzavře před dodávkou a musí být v písemné formě; dále musí obsahovat zejména náležitosti, jako je cena, objem dodávaného mléka a časový rozvrh dodávek, doba trvání smlouvy, podrobné údaje o platbách, opatření týkající se odběru a pravidla použitelná v případě vyšší moci. Článek 148 odst. 2 písm. c) bod i) stanoví, že „cena“, která musí být v písemné smlouvě povinně obsažena, může být vyjádřena různými způsoby: cena bude stálá a stanovená ve smlouvě nebo bude cena vypočtena kombinací různých faktorů stanovených ve smlouvě (jež mohou zahrnovat tržní ukazatele odrážející změny v tržních podmínkách, dodaný objem a jakost nebo složení dodaného syrového mléka).

53.

Nicméně i v případě, že členské státy využijí možnosti poskytnuté jim nařízením č. 1308/2013, tedy prohlásí písemné smlouvy za povinné, musí být všechny náležitosti těchto smluv mezi prodávajícími a kupujícími – včetně ceny – i nadále sjednávány volně. Touto formulací a ve spojení s bodem 127 odůvodnění nařízení č. 1308/2013 stanoví čl. 148 odst. 4 tohoto nařízení meze pravomoci členských států zasahovat do daného odvětví zavedením povinného uzavírání písemných smluv. Samotné toto ustanovení připouští pouze dvě specifické odchylky od zásady volného sjednávání. Zaprvé členské státy mohou zakotvit povinnost stran dohodnout se na vazbě mezi určitým dodaným množstvím a cenou za tuto dodávku. Zadruhé členské státy mohou stanovit minimální dobu trvání smluv mezi zemědělci a prvními kupujícími.

54.

Tuto poměrně složitou strukturu daného ustanovení lze shrnout tak, že výchozím pravidlem, které údajně prostupuje celou novou společnou organizaci trhu, je volná tvorba prodejních cen na základě spravedlivé hospodářské soutěže, která je rovněž „výrazem zásady volného pohybu zboží v podmínkách skutečné hospodářské soutěže“ ( 35 ). Coby výjimka ze shora uvedeného je stanoveno, že členské státy mohou trvat na řadě vyjmenovaných smluvních formálních náležitostí, coby v zásadě podpůrné opatření určené k nápravě nerovnováhy v tomto specifickém odvětví. Nicméně i v případě, že členské státy tyto výjimky zakotví, existuje zde vnější mez této výjimky: členské státy nemohou zajít tak daleko, aby narušily zásadu volného sjednávání všech náležitostí smluv, včetně ceny, s drobnými výjimkami v čl. 148 odst. 4.

55.

Právě v kontextu této povahy a oblasti působnosti použitelné unijní normy je nutno posuzovat dotčená vnitrostátní ustanovení.

56.

Svou první otázkou se předkládající soud táže, zda čl. 148 odst. 4 nařízení č. 1308/2013 vylučuje vnitrostátní ustanovení, jako je čl. 3 odst. 3 bod 1 zákona o zákazu nekalého jednání. Podle uvedeného ustanovení zákona je kupujícímu syrového mléka zakázáno uplatňovat odlišné ceny syrového mléka vůči prodejcům syrového mléka ze stejné skupiny. Tyto skupiny jsou utvářeny podle množství prodaného mléka a zahrnují pouze producenty, kteří nejsou členy žádné uznané organizace producentů mléka. Na danou skupinu musí být uplatněna stejná cena syrového mléka, které je téže jakosti a složení jako mléko dodané kupujícímu stejným způsobem.

57.

Předkládající soud dále uvádí, že smluvní strany se nemohou dohodnout na kupní ceně za syrové mléko zohledněním relevantních faktorů odlišných od faktorů stanovených předmětnými právními předpisy. Podle informací poskytnutých předkládajícím soudem platí, že dle Pravidel nákupu mléka je mléko nakoupeno, pokud počáteční ukazatele kvality (barva mléka, vůně, konzistence, teplota, chuť, kyselost, čistota, hustota, neutralizující a inhibující látky) odpovídají ukazatelům stanoveným v pravidlech. Jestliže mléko neodpovídá dalším ukazatelům kvality mléka (jako jsou celkové množství bakterií, množství somatických buněk, inhibující látky, bod mrznutí mléka), uplatní se srážky ve výši stanovené v pravidlech. Podle těchto pravidel mohou být producentům syrového mléka vypláceny přirážky nebo příplatky podle podmínek stanovených ve smlouvě, a tedy i za mléko lepší kvality.

58.

Na základě shora uvedeného proto platí, že kupujícímu syrového mléka není zakázáno uplatňovat rozdílné ceny syrového mléka vůči prodávajícím syrového mléka ze stejné skupiny, pouze pokud se složení a jakost dodaného mléka liší. Seznam faktorů, jež ovlivňují nákupní cenu syrového mléka, je nicméně vyčerpávající. Smluvní strany si proto nemohou svobodně volit faktory relevantní pro určení ceny.

59.

Vzhledem k tomuto dvojímu omezení musím souhlasit s Komisí a německou vládou, že tato vnitrostátní ustanovení nejsou slučitelná s volností sjednat všechny náležitosti písemných smluv zakotvenou v čl. 148 odst. 4 nařízení č. 1308/2013. Kromě toho, jak rovněž uvedla německá vláda, čl. 148 odst. 4 výslovně stanoví výjimky ze zásady volného sjednávání náležitostí smlouvy. Omezení zakotvená v čl. 3 odst. 3 bodě 1 zákona o zákazu nekalého jednání nespadají do žádné z uvedených výjimek.

60.

Litevská vláda nicméně uvedla, že smluvní strany volně sjednávají „základní cenu“, a to odkazem na ukazatele vycházející ze složení mléka. Smyslem čl. 3 odst. 3 bodu 1 je uplatnit základní cenu na všechny členy skupiny. V takovém případě se cena může lišit v závislosti na použitých způsobech dodání. Konečná cena bude navíc ovlivněna přirážkami, slevami nebo prémiemi založenými na kritériích jakosti. Na základě shora uvedeného litevská vláda tvrdí, že tento mechanismus respektuje zásadu volného sjednání ceny, přičemž současně brání nekalým praktikám.

61.

Argumentace litevské vlády není přesvědčivá.

62.

Zaprvé litevská vláda trvá na tom, že základní cena je mezi smluvními stranami sjednávána volně. Avšak i kdyby tomu tak bylo ve vztahu k jednomu producentovi, patrně tomu, s nímž kupující uzavřel první smlouvu v rámci dané skupiny ( 36 ), smyslem čl. 3 odst. 3 bodu 1 zákona o zákazu nekalého jednání je uplatňovat stejnou základní cenu povinně na všechny ostatní producenty v rámci téže skupiny. Nevidím možnost, jak by mohlo povinné určení stejné základní ceny pro všechny členy skupiny producentů respektovat, s ohledem na všechny ostatní uzavřené smlouvy, zásadu volného sjednání náležitostí smlouvy. Pro všechny ostatní producenty v této skupině se základní cena stává de facto cenou pevně stanovenou.

63.

Zadruhé ani ta tvrzení litevské vlády, podle nichž se cena rovněž může lišit v závislosti na dalších faktorech, které jsou stanoveny právními předpisy, nevedou k odlišnému závěru. Spíše jen podtrhují skutečnost, že jakmile je základní cena pevně stanovena, jsou stejně tak pevně stanoveny veškeré faktory, které mohou být zohledněny při výpočtu přesné ceny za každou jednotlivou dodávku, takže ve skutečnosti k žádnému volnému sjednávání ceny nedochází.

64.

Článek 148 odst. 2 písm. c) bod i) nařízení č. 1308/2013 odkazuje na minimální obsah smluv, pokud jde o uvedení ceny splatné za dodávku, která musí být v dané smlouvě uvedena. Smlouva musí odkazovat na pevnou cenu nebo musí být vypočtena kombinací různých faktorů, které musí být ve smlouvě uvedeny. Jako příklad dané ustanovení uvádí, že tyto faktory „mohou zahrnovat tržní ukazatele odrážející změny v tržních podmínkách, dodaný objem a jakost nebo složení dodaného syrového mléka“.

65.

Vzhledem k použití spojky „nebo“ v čl. 148 odst. 2 písm. c) bod i) se jeví, že nařízení č. 1308/2013 je neutrální, pokud jde o mechanismus stanovování cen, který si smluvní strany zvolí. Navíc slova „jež mohou zahrnovat“ naznačují, že faktory uvedené ve druhé odrážce čl. 148 odst. 2 písm. c) bodu i) jsou pouze orientační a že je možno zahrnout další prvky nebo některé prvky vypustit.

66.

V každém případě však význam čl. 148 odst. 4 zůstává v konečném důsledku stejný: stranám musí být umožněno sjednat volně všechny náležitosti smlouvy. Stanovení neměnného seznamu faktorů, které mohou být jako jediné zohledněny při výpočtu přesné ceny za každou dodávku, vyhláškou členského státu, která musí být všemi stranami povinně používána, je opět jen těžko s dispozicí této právní normy slučitelné.

67.

Vzhledem ke shora uvedenému je nutno dojít k závěru, že dotčené ustanovení v projednávané věci omezuje volnost smluvních stran sjednat nákupní cenu syrového mléka, a to ze dvou důvodů: základní cenu váže na skupiny a současně vede k tomu, že strany smlouvy se nemohou dohodnout na jiné nákupní ceně syrového mléka na základě zohlednění jiných faktorů, než které jsou specifikovány ve vnitrostátních právních předpisech.

68.

Druhou otázkou se vnitrostátní soud táže, zda čl. 148 odst. 4 nařízení č. 1308/2013 vylučuje vnitrostátní normy, podle nichž je kupujícím syrového mléka zakázáno nedůvodně snižovat jeho kupní cenu. Snížení ceny o více než 3 % je možné pouze tehdy, pokud příslušný orgán (Agentura pro regulaci trhu) považuje takové snížení za důvodné.

69.

Podle litevské vlády je cílem čl. 3 odst. 3 bodu 3 a článku 5 zákona o zákazu nekalého jednání poskytnout určité záruky, aby se zamezilo nedůvodným cenovým úpravám po uzavření smlouvy. Tato ustanovení nezakládají omezení volného sjednávání cen, nýbrž představují záruku, že cena nebude měněna bez uvedení objektivních důvodů pro takový postup.

70.

Německá vláda tvrdí, že čl. 3 odst. 3 bod 3 zákona o zákazu nekalého jednání není v rozporu s čl. 148 odst. 4 nařízení č. 1308/2013. Uvádí, že se tato norma týká jednostranného chování jedné ze stran smlouvy po uzavření této smlouvy a jako taková nespadá do oblasti působnosti čl. 148 odst. 4, neboť se vztahuje na aspekt, který není daným ustanovením upraven: předcházení nekalým praktikám.

71.

Komise má za to, že toto ustanovení, podobně jako čl. 3 odst. 3 bod 1 zákona o zákazu nekalého jednání, představuje omezení volného sjednání ceny, jak je zakotveno v čl. 148 odst. 4 nařízení č. 1308/2013, a je tudíž tímto posledně jmenovaným ustanovením vyloučeno.

72.

V tomto bodu souhlasím s Komisí.

73.

Úvodem jsem nucen připustit, že čl. 3 odst. 3 bod 3 a článek 5 zákona o zákazu nekalého jednání jsou pro mne poněkud matoucí. Jejich samotná existence, zdá se, naznačuje, že navzdory povinnosti uzavírat smlouvy v písemné formě (a dokonce i po stanovení společných cen v rámci skupiny podle čl. 3 odst. 3 bodu 1 uvedeného zákona) může docházet k poměrně velkému kolísání ceny i po uzavření takové písemné smlouvy, jejímž avizovaným smyslem bylo právě vnést do smluvních vztahů prvek stability.

74.

Na jednání litevská vláda vysvětlila, že důvodem přijetí tohoto ustanovení je specifičnost litevského trhu. Vzhledem k nerovné vyjednávací síle kupujících syrového mléka oproti jeho producentům mohou kupující stanovit producentům nižší cenu pod hrozbou stažení budoucích zakázek. Podle litevské vlády smluvní podmínky nefungují takovým způsobem, jak by měly, pokud jde o kupující syrového mléka.

75.

Ve světle takovéto reality shledávám argumentaci německé vlády – která se opírá o rozdíl mezi přesným okamžikem uzavření smlouvy, na nějž se vztahuje zásada volného vyjednávání, a následným plněním uvedené smlouvy, které žádným takovým pravidlům nepodléhá – poněkud formalistickou a nepřesvědčivou. Vysvětlení nabízená litevskou vládou spíše podtrhují skutečnost, že vyjednávací asymetrie, která existuje ve fázi sjednávání smlouvy, se může snadno promítnout i do pozdější fáze jejího plnění. To se může stát formálně (zakotvením smluvních doložek, které by takové kolísání ceny umožnily, což je bez jakékoli pochybnosti zjevně na úkor pouze jedné ze stran) nebo fakticky (vzhledem k tomu, že mezi týmiž stranami bude patrně uzavřeno několik po sobě jdoucích smluv, v nichž se může – způsobem naznačeným litevskou vládou – „nedostatek spolupráce“ při „neplnění“ jedné smlouvy projevit v „méně příznivých podmínkách“ v další smlouvě uzavřené mezi stejnými stranami).

76.

Avšak zohledníme-li oba tyto pohledy, je podle mého názoru rovněž poměrně zjevné, že příslušná ustanovení skutečně usilují o omezení volnosti sjednávání náležitostí smlouvy, což oslabuje fungování čl. 148 odst. 4 nařízení. Tato ustanovení omezují možnost volně si sjednat snížení ceny. Článek 3 odst. 3 bod 3 zákona o zákazu nekalého jednání zakotvuje absolutní zákaz nedůvodného snížení, čímž jasně omezuje smluvní volnost stran. Jeho článek 5 tuto logiku dále rozšiřuje a zasazuje do institucionálního rámce tím, že snížení cen o více než 3 % činí závislým na schválení příslušným správním orgánem.

77.

Závěrem uvádím, že jsem si vědom hospodářské reality, v níž funguje litevský trh se syrovým mlékem, nicméně nenacházím způsob, jak učinit tyto vnitrostátní normy slučitelné s jasně formulovanou normou, která zakládá právo smluvních stran sjednat si volně všechny náležitosti dané smlouvy.

78.

Při jednání nizozemská vláda uvedla, s odkazem na rozsudek ve věci Scotch Whisky Association a další ( 37 ), že navzdory dotčeným normám, které představují omezení volného sjednávání náležitostí smlouvy zakotveného čl. 148 odst. 4 nařízení č. 1308/2013, by tato ustanovení měla být přesto zkoumána z hlediska požadavků zásady proporcionality, jelikož sledují cíle odlišné od cílů, na něž se vztahuje zmiňované nařízení. V této souvislosti má nizozemská vláda za to, že cíl sledovaný zákonem o zákazu nekalého jednání – tj. zabránit nekalým obchodním praktikám – není samostatným cílem uvedeného nařízení, ale hraje pouze roli podružného faktoru.

79.

Obdobně i francouzská vláda při jednání tvrdila, že řešení ve věci Scotch Whisky Association je na projednávanou věc použitelné, neboť dotčená norma nepředstavuje úplnou harmonizaci. To, zda mohou být na tomto základě připuštěna vnitrostátní ustanovení, která mají dopad na výslovné ustanovení unijního práva, je možné určovat pouze případ od případu.

80.

Německá vláda zastává opačné stanovisko. Podle této vlády se projednávaná věc liší od případu Scotch Whisky Association. Na rozdíl od citovaného případu, kde předmětná záležitost nebyla upravena nařízením č. 1308/2013, se projednávaná věc týká výslovné normy, která zakotvuje meze, jež může členský stát stanovit ve vztahu k volnému sjednávání všech náležitostí smlouvy.

81.

Použijeme-li analytický rámec nastíněný výše v bodech 26 až 42 tohoto stanoviska, stává se klíčovou otázkou této fáze následující posouzení: jaké byly přesně cíle sledované oním ustanovením unijního práva a ustanovením práva vnitrostátního, jejichž střet byl právě potvrzen?

82.

Pokud jde o čl. 148 odst. 4 nařízení č. 1308/2013, jsou zde patrné dva cíle. Zaprvé se jedná o cíl posílení vyjednávací síly producentů mléka ve specifickém odvětví mléka. Jak správně podotýká Komise, toto nařízení, tak jak postuluje v bodě 128 odůvodnění, zavedlo opatření k posílení pozice producentů mléka a mléčných výrobků ve vyjednávání se zpracovateli, s cílem zajistit přiměřenou životní úroveň těchto producentů. Článek 149 nařízení č. 1308/2013 zakotvuje právo organizací producentů, které jsou tvořeny producenty mléka a mléčných výrobků nebo jejich sdruženími, kolektivně jednat o doložkách ve smlouvách na dodávky syrového mléka, coby výjimku z použití pravidel hospodářské soutěže. Toto nařízení se navíc obecně odvolává (nejen v odvětví mléka) na schopnost těchto organizací producentů soustředit nabídku, a tím přispívat k posílení vyjednávací pozice producentů, čímž je podpořeno vytváření a uznávání těchto organizací ( 38 ).

83.

Zadruhé, jak uvádí bod 138 odůvodnění nařízení č. 1308/2013, použití písemných smluv, jak je stanoveno v článcích 148 a 168 nařízení č. 1308/2013, je obecně považováno za nástroj, který může pomoci zamezit určitým nekalým obchodním praktikám. Ustanovení obdobné článku 148 bylo vloženo do nařízení č. 1234/2007 nařízením č. 261/2012, a to výslovně za tím účelem, aby použití formalizovaných písemných smluv pomohlo zamezit určitým nekalým obchodním praktikám ( 39 ). Zejména z bodů odůvodnění nařízení č. 261/2012 jasně vyplývá, že úvahou, která vedla k přijetí ustanovení odpovídajícího současnému článku 148 nařízení č. 1308/2013, bylo to, že navzdory velmi rozdílným situacím v členských státech, pokud jde o odvětví výroby a zpracování mléka, je v mnoha případech koncentrace nabídky nízká, což způsobuje nerovnováhu vyjednávací síly v dodavatelském řetězci mezi zemědělci a mlékárnami, přičemž tato nerovnováha je náchylná k tomu, aby umožňovala provozování nekalých obchodních praktik ( 40 ).

84.

Pokud jde o cíle sledované zákonem o zákazu nekalého jednání, litevská vláda uvedla, že dotčené normy mají za cíl zákaz nekalých obchodních praktik, tedy povzbuzení hospodářské soutěže a posílení vyjednávací síly zemědělců. Článek 3 odst. 3 bod 1 uvedeného zákona zajišťuje určitou míru spolupráce mezi producenty, když upravuje pevné stanovení cen syrového mléka jako prostředku k posílení jejich vyjednávací pozice. Zákon o zákazu nekalého jednání má tedy za cíl posílit vyjednávací sílu producentů mléka a zamezit nekalým obchodním praktikám v odvětví mléka.

85.

Je proto zřejmé, že cíle sledované předmětnými ustanoveními vnitrostátního práva jsou totožné s cíli sledovanými dotčeným nařízením. Při jednání to litevská vláda sama připustila. Unijní normotvůrce koncipoval článek 148 nařízení č. 1308/2013 právě na základě zohlednění úvah stejné povahy, jako byly ty, které přiměly litevského zákonodárce k přijetí napadených ustanovení zákona o zákazu nekalého jednání. Dosaženo bylo patrně odlišné rovnováhy mezi týmiž hodnotami: při hledání možností, jak uvést do souladu cíle volné hospodářské soutěže s konkrétními cíli společné zemědělské politiky, včetně cíle spočívajícího v zajištění přiměřené životní úrovně pro zemědělce v odvětví mléka, posílení jejich vyjednávací síly a ochrany těchto zemědělců proti nekalým obchodním praktikám, se unijní normotvůrce rozhodl, namísto patrně důraznějších opatření přijatých litevským zákonodárcem, pouze připustit možnost, aby byla členským státům uložena povinnost požadovat písemnou smlouvu.

86.

Zda a do jaké míry je toto opatření ve skutečnosti vhodné a účinné k dosažení těchto cílů, je poněkud odlišnou otázku, k níž se vrátím v závěrečné části svého stanoviska. Není však pochybnosti o tom, že unijní normotvůrce provedl jednoznačnou hodnotovou volbu: zohlednil stejné cíle a upravil stejnou situaci v naprosto stejné fázi výrobního řetězce. Z těchto důvodů není v tomto případě střet mezi normami unijního práva a vnitrostátními normami pouhým marginálním případem dvou částečně se překrývajících režimů, kdy by vůbec bylo možné diskutovat o jakémkoli dalším zkoumání případné proporcionality. Naopak jedná se o zásadní funkční kolizi mezi dvěma způsoby regulace naprosto totožné otázky odrážející rozdílné hodnotové volby mezi stejnými cíli.

87.

Skutečnost, že – jak uvádí předkládající soud – stále neexistují žádná další konkrétní opatření unijního práva týkající se nekalých obchodních praktik mezi společnostmi v rámci potravinového řetězce, nýbrž pouze opatření přípravná ( 41 ), na tomto výsledku nic podstatného nemění.

88.

Návrh směrnice o nekalých obchodních praktikách mezi podniky v potravinovém řetězci byl zveřejněn v dubnu 2018 ( 42 ). Je skutečně pravda, že dokud zůstává tento legislativní prostor neobsazen, dokud nebude v této oblasti přijat nástroj unijního práva, mohou členské státy přijímat vlastní vnitrostátní úpravu.

89.

Stejně tak ovšem platí, že opatření, která mohou členské státy v uvedeném mezidobí přijímat, nesmí být v rozporu s již existujícími normami unijního práva dle nařízení č. 1308/2013 či jakýchkoli jiných stávajících nástrojů unijního práva.

90.

Při jednání nizozemská vláda nicméně uvedla, že výše uvedený návrh znamená, že unijní právo nemohlo již v článku 148 nařízení č. 1308/2013 obsahovat výlučnou úpravu otázky nekalých obchodních praktik v odvětví syrového mléka, resp. ochrany proti nim. Pokud by tomu tak bylo, jak by mohla Komise nyní navrhovat novou právní úpravu v této oblasti? Komise tak tím, že navrhla novou právní úpravu zcela totožné otázky, konkludentně připustila, že konkrétní mezera v právní úpravě existuje.

91.

Jakkoli se tato argumentace může na první pohled jevit velmi elegantní, při bližším zkoumání se tato konstrukce hroutí. Zaprvé k vyloučení vnitrostátní úpravy unijním právem, jak je popsáno výše ( 43 ), došlo na úrovni normy, která stanoví, že všechny náležitosti smlouvy musí být smluvními stranami sjednány volně. To nevylučuje jiná možná opatření, jejichž cílem je napravit tuto nerovnováhu a která nebrání fungování této konkrétní normy. Ovšem opatření, která jsou předmětem původního řízení, takovou překážku představují. Zadruhé, i kdybychom připustili, že existuje přesná shoda mezi oblastí působnosti nových unijních norem, které mají být předmětem návrhu, a stávající oblastí působnosti článku 148 a jinými ustanoveními nařízení č. 1308/2013, quid non, pak skutečnost, že jsou v totožné oblasti navrženy nové normy, mohla jednoduše znamenat též to, že stávající úprava této oblasti se tímto mění. Pozdější ustanovení unijního práva by pak představovala lex posterior na stejné legislativní úrovni, jako je nařízení č. 1308/2013.

92.

V důsledku výše uvedeného mám za to, že čl. 148 odst. 4 nařízení č. 1308/2013 musí být vykládán v tom smyslu, že vylučuje takovou právní úpravu, jako je právní úprava dotčená v projednávané věci, která za účelem posílení vyjednávací síly producentů syrového mléka a zabránění nekalým obchodním praktikám:

93.

Se změnou rámce právní úpravy v oblasti společné zemědělské politiky a společné organizace trhů se zemědělskými produkty, jakož i po vydání rozhodnutí Soudního dvora ve věci Scotch Whisky Association, se mohly objevit pochybnosti o tom, jaký prostor je vlastně ponechán vnitrostátním normám, když sledují legitimní cíle, na něž se nevztahují nástroje společné zemědělské politiky.

94.

S ohledem na změněný regulační přístup a logiku, kterou jsem se zabýval v tomto stanovisku, existuje určitý prostor pro rozdíly mezi úpravou v jednotlivých členských státech, zejména v okrajových částech trhu, kde je nutno sladit tržní síly trhu s jinými cíli a hodnotami. Nedomnívám se však, že „povolení se odchýlit“, i v případě, že je toto odchýlení motivováno zcela legitimními cíli, lze rozšiřovat až do takových krajností, kdy v podstatě začíná demontovat jádro regulace jednotné společné organizace trhu.

95.

Tato konstatování nikterak nepopírají legitimitu a správnost cílů, o jejichž dosažení usiloval litevský zákonodárce prostřednictvím napadených ustanovení zákona o zákazu nekalého jednání. Upřímně řečeno jsou mi tyto cíle do značné míry osobně sympatické. Dotčená vnitrostátní ustanovení se snaží reagovat na konkrétní vnitrostátní situaci, kdy se zdá, že přístup zakotvený v nařízení, opírající se o potenciál organizací a sdružení producentů, patrně nefungoval správně. Poslední zpráva Komise o provádění příslušných ustanovení nařízení č. 1308/2013 je odrazem této reality v terénu na vnitrostátní úrovni, když hovoří o odporu ke „sdružovacímu přístupu“ v některých členských státech jako o jedné z příčin toho, proč nařízení nebylo zcela úspěšné ( 44 ).

96.

Pokud však organizace trhu zemědělských produktů nemá být děravá jako ementál, ani tyto aspekty nedovolují členskému státu, aby se jednostranně odchýlil od jasných požadavků unijního práva. Zaprvé nařízení č. 1308/2013 stanoví konkrétní opatření, která mají být přijata v souvislosti s konkrétními problémy ( 45 ). Zadruhé toto nařízení rovněž usiluje o zajištění schopnosti reakce unijního normotvůrce vložením povinnosti podávat zprávy a hlášení ( 46 ).

97.

Zatřetí, a to především, jsou členské státy v obecné rovině povinny dodržovat unijní právo, a to prostřednictvím povinnosti loajální spolupráce. V případě potíží a problémů při uplatňování unijního práva musí, pokud to považují za nezbytné k řešení těchto problémů, využít příslušné institucionální cesty na úrovni Unie za účelem podpory legislativní změny a postupné adaptace na měnící se okolnosti ( 47 ).

98.

Povinnost loajální spolupráce však platí pro obě strany. Povinnost „spolupracovat v dobré víře za účelem překonání obtíží při plném dodržování Smlouvy a jiných právních předpisů [Unie], zejména pak těch, které upravují společnou organizaci trhu v dotyčném odvětví,“ neukládá pouze členským státům, ale i unijním orgánům ( 48 ).

99.

V tomto rámci je povinností unijního normotvůrce, aby na tento vývoj včas reagoval ( 49 ). Jak jsem již zdůraznil na jiném místě, skutečnost, že má unijní normotvůrce široký prostor pro uvážení, zejména v oblasti společné zemědělské politiky, neznamená „bianko šek“, na jehož základě by minulá regulační rozhodnutí týkající se organizace trhu měla být vnímána jako trvalé a dostatečné odůvodnění jejich uplatňování i do budoucna, na podstatně změněné sociální a tržní prostředí ( 50 ). I samotná zásada proporcionality vyžaduje, aby byla opatření unijního práva přiměřená s ohledem na cíle, které hodlají sledovat, a pokud taková nejsou, může být jejich platnost v konečném důsledku napadena ( 51 ). Takovéto napadení by však bylo jinou záležitostí, přičemž by vyžadovalo předložení odlišné argumentace a důkazů Soudnímu dvoru.

100.

Ve světle výše uvedených důvodů navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky Lietuvos Respublikos Konstitucinis Teismas (Ústavní soud Litevské republiky) takto:

„Článek 148 odst. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013 ze dne 17. prosince 2013, kterým se stanoví společná organizace trhů se zemědělskými produkty a zrušují nařízení Rady (EHS) č. 922/72, (EHS) č. 234/79, (ES) č. 1037/2001 a (ES) č. 1234/2007, je třeba vykládat tak, že vylučuje takovou vnitrostátní právní úpravu, jako je právní úprava dotčená v projednávané věci, která za účelem posílení vyjednávací síly producentů syrového mléka a zabránění nekalým obchodním praktikám: