17.7.2017   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 231/41

—

částečně zrušil rozhodnutí Evropské komise ze dne 2. února 2017 týkající se režimů podpor SA.26763 2014/C (ex 2012/NN) zavedených Francií ve prospěch podniků provozujících autobusovou dopravu v regionu Île-de-France v rozsahu, v němž je v jeho článku 1 prohlášeno, že regionální režim podpor byl zaveden „protiprávně“, ačkoliv se jednalo o existující režim podpor;

—

podpůrně, částečně zrušil rozhodnutí Evropské komise ze dne 2. února 2017 týkající se režimů podpor SA.26763 2014/C (ex 2012/NN) zavedených Francií ve prospěch podniků provozujících autobusovou dopravu v regionu Île-de-France v rozsahu, v němž je v jeho článku 1 prohlášeno, že regionální režim podpor byl zaveden protiprávně, co se týče období přede dnem 25. listopadu 1998;

—

uložil Evropské komisi náhradu všech nákladů řízení.

1.

První žalobní důvod vychází z toho, že předmětný regionální režim podpor nebyl prováděn protiprávně, jelikož se na něj nevztahovala povinnost předchozího oznámení. Regionální režim podpor je totiž existující režim podpor ve smyslu čl. 108 odst. 1 SFEU a ustanovení čl. 1 písm. b) a kapitoly VI nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 Smlouvy o fungování Evropské unie (Úř. věst. 2015, L 248, s. 9) (dále jen „nařízení 2015/1589“). Podle pravidel použitelných na existující režimy podpor platí, že jejich provádění není protiprávní, přičemž Komise případně může pouze stanovit vhodná opatření, v jejichž důsledku se tyto režimy v budoucnu změní nebo zaniknou.

2.

Druhý žalobní důvod, vznesený podpůrně, vychází z toho, že regionální režim podpor nepředstavuje existující režim podpor. Podle žalobců postupovala Komise v napadeném rozhodnutí protiprávně, pokud měla za to, že desetiletá promlčecí lhůta byla přerušena tím, že Syndicat autonome des transporteurs de voyageurs (Svaz provozovatelů osobní dopravy, dále jen „SATV“) podal v roce 2004 u vnitrostátního soudu žalobu. Článek 17 nařízení 2015/1589 totiž stanoví, že desetiletá promlčecí lhůta se přerušuje pouze opatřením přijatým Komisí nebo členským státem jednajícím na žádost Komise. Žalobci tvrdí, že podání žaloby SATV u vnitrostátního soudu není opatřením, které by přerušovalo promlčecí lhůtu ve smyslu tohoto ustanovení.