Věc T‑738/17

Syndicat Transport Île de Francie (STIF‑IDF)

Evropská komise

Rozsudek Tribunálu (prvního senátu) ze dne 12. července 2019

„Státní podpory – Režim podpory protiprávně zavedený Francií v letech 1994 až 2008 – Subvence na investice poskytnuté STIF‑IDF – Rozhodnutí prohlašující režim podpory za slučitelný s vnitřním trhem – Zvýhodnění – Kompenzace nákladů připadajících na plnění povinností veřejné služby – Článek 107 odst. 1 SFEU – Povinnost uvést odůvodnění“

Žaloba na neplatnost – Přípustnost – Zamítnutí žaloby z meritorního hlediska bez rozhodnutí o přípustnosti – Posuzovací pravomoc unijního soudu

(Článek 263 SFEU)

(viz body 18, 19)
Žaloba na neplatnost – Žalobní důvody – Nedostatek nebo nedostatečnost odůvodnění – Žalobní důvod odlišný od žalobního důvodu týkajícího se legality merita věci

(Článek 263 a čl. 296 druhý pododstavec SFEU)

(viz bod 21)
Podpory poskytované státy – Rozhodnutí Komise kvalifikující opatření jako státní podporu – Povinnost uvést odůvodnění – Rozsah – Opatření k vyrovnání nákladů na úkoly prováděné podnikem v oblasti veřejných služeb – Čtvrtá podmínka stanovená rozsudkem Altmark

(Článek 107 odst. 1 a čl. 296 druhý pododstavec SFEU)

(viz body 27–42)
Podpory poskytované státy – Pojem – Opatření k vyrovnání nákladů na úkoly prováděné podnikem v oblasti veřejných služeb – Čtvrtá podmínka stanovená rozsudkem Altmark – Určení kompenzace, není-li podnik vybrán prostřednictvím řízení o zadání veřejné zakázky, na základě analýzy nákladů průměrného podniku daného odvětví

(Článek 107 SFEU)

(viz body 46, 47, 54–65)

Résumé

V rozsudcích ze dne 12. července 2019, Keolis CIF a další v. Komise (T‑289/17), Transdev a další v. Komise (T‑291/17), Région Île‑de‑France v. Komise (T‑292/17), Optile v. Komise (T‑309/17), Ceobus a další v. Komise (T‑330/17) a STIF‑IDF v. Komise (T‑738/17), Tribunál zamítl několik návrhů na částečnou neplatnost rozhodnutí Komise ze dne 2. února 2017 týkajícího se dvou režimů podpor zavedených Francií ve prospěch provozovatelů autobusové dopravy v regionu Île‑de‑France ( 1 ).

Všechny tyto věci spadají do rámce poskytování dvou režimů podpor ve prospěch provozovatelů autobusové dopravy v regionu Île‑de‑France, přičemž první režim byl prováděn regionem Île‑de‑France v letech 1994 až 2008 a druhý ze strany Syndicat des Transports d’Île‑de‑France (odborový svaz dopravy regionu Île‑de‑France) (STIF‑IDF) od roku 2008. Podpory vyplacené v rámci těchto režimů měly usnadnit nákup zařízení podniky pravidelné veřejné dopravy v regionu Île‑de‑France a kompenzovat jejich investiční náklady.

V rozhodnutí napadeném před Tribunálem Komise nejprve dospěla k závěru, že jsou oba režimy podpor slučitelné s vnitřním trhem. Poté však dospěla k závěru, že finanční podpora poskytnutá v rámci těchto režimů byla protiprávně prováděna, jelikož představovala „novou podporu“ a nebyla jí oznámena. V tomto ohledu Komise zejména konstatovala porušení čl. 108 odst. 3 SFEU, který zakazuje členským státům, které hodlají poskytovat nebo upravit státní podporu, provést plánovaná opatření předtím, než Komise provede předběžnou kontrolu jejich projektů. Článek 108 odst. 3 SFEU tak stanoví povinnost „standstill“, která se vztahuje na novou podporu, ale nikoli na existující podporu.

V rozsudcích Keolis CIF a další v. Komise, Transdev a další v. Komise, Optile v. Komise a Ceobus a další v. Komise Tribunál zamítl žaloby podané několika provozovateli sítí osobní silniční dopravy na území tohoto regionu, znějící na zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká režimu podpory prováděného regionem Île‑de‑France v letech 1994 až 2008. V tomto rámci několik žalobců vzneslo výtky vycházející z různých porušení povinnosti uvést odůvodnění ze strany Komise, které však byly Tribunálem všechny zamítnuty. Na podporu svých žalob žalobci rovněž zpochybňovali kvalifikaci subvencí na investice obdržených dopravními podniky v rámci dotčeného režimu podpory jako nové podpory. Provozovatelé sítí silniční dopravy rovněž tvrdili, že došlo k porušení pravidel pro promlčení stanovených v článku 17 nařízení 2015/1589 ( 2 ).

Pokud jde o kvalifikaci režimu podpory prováděného regionem Île‑de‑France v letech 1994 až 2008 jako nové podpory, Tribunál na jedné straně zamítl výtky vycházející z porušení čl. 1 písm. b) bodu i) nařízení 2015/1589, podle kterého podpory, které byly zavedeny před vstupem Smlouvy o FEU v platnost v dotyčném členském státě, se považují za existující. Žalobci totiž nepředložili Tribunálu dostatečné důkazy k tomu, aby prokázali, že dotčený režim podpory byl zaveden před tím, než vstoupila v platnost Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství ve Francii dne 1. ledna 1958. Tribunál naproti tomu zamítl výtky vycházející z porušení čl. 1 písm. b) bodu v) nařízení 2015/1589, podle kterého podpora, která v době, kdy začala být uskutečňována, nevytvářela podporu a poté se stala podporou následkem vývoje vnitřního trhu bez toho, že by byla členským státem pozměněna, se považuje za existující. V tomto ohledu Tribunál konstatoval, že dopravní podniky, které byly příjemci poskytnuté podpory, mohly od zavedení dotčeného režimu podpory používat vybavení financované touto podporou v rámci dopravní činnosti otevřené hospodářské soutěži. Pokud jde o období od roku 1994 do roku 2008, dotyčné dopravní podniky mimoto nezpochybnily kvalifikaci subvencí poskytnutých jako státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Závěr Komise, že všechna kritéria stanovená v tomto ustanovení byla pro toto období splněna, byl navíc v souladu s analýzou obsaženou v několika rozhodnutích vnitrostátních soudů vydaných v této oblasti.

Tribunál rovněž zamítl výtky vycházející z porušení článku 17 nařízení 2015/1589, který stanoví desetiletou promlčecí lhůtu pro navrácení podpory. V tomto ohledu Tribunál poznamenal, že se pravidla v oblasti promlčení stanovená v tomto ustanovení týkají pouze pravomocí Komise, takže nejsou určena k použití v případech, kdy Komise, stejně jako v projednávané věci, uznala slučitelnost protiprávní podpory s vnitřním trhem po jejím poskytnutí. Tribunál však připomněl, že pravomoci vnitrostátních orgánů, pokud jde o případné navrácení takové podpory, nadále podléhají pouze pravidlům vnitrostátního práva o promlčení, která se použijí před vnitrostátním soudem.

V rozsudku Région Île‑de‑France v. Komise Tribunál zamítl žalobu podanou regionem Île‑de‑France. Tribunál měl za to, že žalobce nemůže Komisi vytýkat, že porušila povinnost uvést odůvodnění v rámci posouzení selektivního charakteru režimu podpory, který tento region prováděl v letech 1994 až 2008, a neoprávněné hospodářské výhody poskytnuté příjemcům tohoto režimu. Tribunál dále konstatoval, že neexistuje žádný důvod zpochybňovat opodstatněnost posouzení v napadeném rozhodnutí, jež se týkají existence hospodářské výhody a selektivity systému. V tomto ohledu Tribunál upřesnil, že podniky z jiných členských států nebo jiných francouzských regionů nesplňovaly požadavky na poskytnutí sporných subvencí a pouze podniky působící na trhu pravidelné osobní dopravy a vykonávající činnost na území žalobce je mohly využívat. Tribunál tudíž rozhodl, že žalobní důvod vycházející z porušení čl. 1 písm. b) bodů i) a v) nařízení č. 2015/1589 musí být zamítnut.

Rozsudkem STIF‑IDF v. Komise Tribunál zamítl žalobu podanou STIF‑IDF znějící na zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týkalo režimu podpory prováděného tímto odborovým svazem od roku 2008. Tato část napadeného rozhodnutí se konkrétně zaměřovala na řadu smluv uzavřených mezi STIF‑IDF a soukromými podniky vykonávajícími činnosti pravidelné veřejné dopravy na území regionu Île‑de‑France, které stanovily výplatu finančního příspěvku ze strany STIF‑IDF signatářským podnikům jako náhradu za plnění povinností veřejné služby, k nimž se tyto podniky smluvně zavázaly.

Na podporu své žaloby na neplatnost se STIF‑IDF dovolával ustálené judikatury, podle níž státní zásah nepředstavuje státní podporu ve smyslu článku 107 SFEU, pokud je protihodnotou za plnění uskutečněná podniky‑příjemci za účelem plnění povinností veřejné služby, takže tyto podniky ve skutečnosti nejsou finančně zvýhodněny, a uvedený zásah tedy v důsledku neposkytuje těmto podnikům výhodnější soutěžní postavení oproti konkurenčním podnikům. K tomu, aby taková kompenzace nebyla v konkrétním případě kvalifikována jako státní podpora, je třeba splnit kritéria Altmark ( 3 ). Čtvrté z těchto kritérií stanoví, že úroveň státního zásahu musí být určena na základě analýzy nákladů, které by průměrný podnik, správně řízený a přiměřeně vybavený k tomu, aby dostál stanoveným požadavkům veřejné služby, vynaložil při plnění těchto povinností. STIF‑IDF ve své žalobě Komisi konkrétně vytýkal, že v napadeném rozhodnutí nesprávně dospěla k závěru, že sporný režim podpory nesplňuje toto kritérium a že porušila v tomto ohledu povinnost uvést odůvodnění.

Tribunál poté, co potvrdil, že Komise dostatečně rozvedla důvody, pro které se domnívala, že sporný režim podpory nesplňuje čtvrté kritérium Altmark, uvedl, že důkazy předložené STIF‑IDF na podporu jeho výtek byly v podstatě tvořeny odkazy na metodické nástroje, které žalobce použil před stanovením výše finančních příspěvků k vyplacení signatářským podnikům, jakož i na různé dodatečné kontroly, které provedl k ověření investic uskutečněných těmito podniky. Vzhledem přitom k tomu, že tyto důkazy nebyly relevantní nebo přinejmenším dostačující k určení, zda byla výše kompenzace stanovena v souladu se čtvrtým kritériem Altmark, Tribunál shledal, že informace poskytnuté STIF‑IDF neumožňují prokázat, že by posouzení sporného režimu podpory provedené v napadeném rozhodnutí s ohledem na toto kritérium bylo stiženo nesprávným právním posouzením nebo posouzením skutkového stavu.

( 1 ) – Rozhodnutí Komise (EU) 2017/1470 ze dne 2. února 2017 týkajícího se režimů podpor SA.26763 2014/C (ex 2012/NN) zavedených Francií ve prospěch provozovatelů autobusové dopravy v regionu Île-de-France (Úř. věst. 2017, L 209, s. 24).

( 2 ) – Nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 SFEU (Úř. věst. 2015, L 249, s. 9).

( 3 ) – Jedná se o čtyři kritéria pro použití této judikatury, která byla stanovena v rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg, C‑280/00, EU:C:2003:415, body 88–93.