Věc T‑737/17

Francis Wattiau

v.

Evropský parlament

Rozsudek Tribunálu (devátého senátu) ze dne 30. dubna 2019

„Veřejná služba – Sociální zabezpečení – RCAM – Úhrada léčebných výloh – Úmluva uzavřená mezi Evropskou unií, Lucemburskem a Konsorciem lucemburských nemocnic o stanovení cen za nemocniční péči, kterou obdrželi účastníci RCAM – Námitka protiprávnosti – Zásada zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti – Článek 18 první pododstavec SFEU – Články 20 a 21 Listiny základních práv – Článek 39 společných pravidel týkajících se nemocenského pojištění úředníků“

  1. Žaloby úředníků – Námitka protiprávnosti – Akty, proti nimž může být vznesena námitka protiprávnosti – Akt obecného charakteru zakládající napadené rozhodnutí – Úmluva o stanovení cen za nemocniční péči, kterou obdrželi účastníci systému nemocenského pojištění Unie, uzavřená mezi Unií, členským státem a seskupením vnitrostátních nemocnic – Postavení na roveň aktu přijatému orgánem Unie – Přípustnost

    [Články 263 a 277 SFEU; služební řád, článek 72; pravidla týkající se nemocenského pojištění, čl. 39 odst. 2 písm. e)]

    (viz body 55–61)

  2. Úředníci – Sociální zabezpečení – Nemocenské pojištění – Výdaje za nemoc – Náhrada – Uzavření úmluvy mezi Komisí a členským státem, která se týká účasti systému nemocenského pojištění Unie na celkovém rozpočtu vnitrostátních nemocnic – Oprávnění vnitrostátních poskytovatelů nemocniční péče uplatňovat vyšší sazby na účastníky systému Unie než na účastníky vnitrostátního systému – Nepřípustnost – Nepřímá diskriminace na základě státní příslušnosti – Odůvodnění – Absence

    [Článek 18 první pododstavec SFEU; Listina základních práv Evropské unie, čl. 20 a čl. 21 odst. 2; pravidla týkající se nemocenského pojištění, čl. 39 odst. 2 písm. e)]

    (viz body 65, 66, 76, 78–82, 86, 89, 92, 94–97)

  3. Sociální zabezpečení – Migrující pracovníci – Unijní právní úprava – Osobní působnost – Úředníci Unie – Vyloučení – Podrobení systému sociálního zabezpečení plynoucímu ze služebního řádu

    (Články 45 a 48 SFEU; protokol č. 7 připojený ke Smlouvě o EU a Smlouvě o FEU, článek 14)

    (viz body 69–71)

Shrnutí

Svým rozsudkem Wattiau v. Parlament (T‑737/17), vydaným dne 30. dubna 2019, Tribunál zrušil rozhodnutí zúčtovací kanceláře společného systému nemocenského pojištění Evropské unie v Lucembursku (RCAM), podle něhož měl žalobce, který dříve pracoval jako evropský úředník, v současné době je v důchodu a je účastníkem RCAM, povinnost zaplatit 15 % faktury za zdravotní péči, kterou mu lucemburské nemocniční centrum zaslalo z důvodu sezení oxygenoterapie v hyperbarické komoře, kterým se žalobce podrobil. Žalobce měl za to, že částka faktur, které se týkaly dotčené péče, byla ve srovnání s částkou, která by byla vyfakturována účastníkovi vnitrostátního zdravotního systému, nadhodnocená. Na podporu těchto návrhových žádání znějících na zrušení rozhodnutí vznesl žalobce námitku protiprávnosti proti úmluvě o stanovení cen za nemocniční péči, kterou obdrželi účastníci RCAM a systému zdravotního pojištění Evropské investiční banky (EIB), která byla uzavřena v roce 1996 mezi EIB na straně jedné a Konsorciem lucemburských nemocnic a Lucemburským velkovévodstvím na straně druhé (dále jen „úmluva z roku 1996“).

Tribunál předběžně rozhodl, že námitka protiprávnosti byla přípustná. Přesněji měl Tribunál za to, že nejenže lze úmluvu z roku 1996 považovat za akt přijatý orgány Unie ve smyslu článku 277 SFEU, ale že tato úmluva je rovněž aktem s obecnou působností. Dále měl za to, že má úmluva z roku 1996 přímou právní vazbu na napadené rozhodnutí. Jedna z částek obsažených v napadeném rozhodnutí totiž vyplývala ze sazebníku, který byl stanoven na základě úmluvy z roku 1996 a který byl součástí přílohy této úmluvy.

Pokud jde o opodstatněnost námitky protiprávnosti, měl Tribunál za to, že dotčený systém fakturace představoval nepřímou diskriminaci na základě státní příslušnosti. Tribunál v tomto ohledu zaprvé rozhodl, že se účastníci RCAM a účastníci Lucemburského státního zdravotnického fondu nacházejí v případech, kdy obě tyto kategorie účastníků dostávají stejnou zdravotní péči, ve srovnatelné situaci.

Zadruhé měl Tribunál za to, že sazby uplatňované na účastníky RCAM, které vyplývaly ze sazebníku přijatého na základě úmluvy z roku 1996, byly podstatně vyšší než sazby uplatňované na účastníky Lucemburského státního zdravotnického fondu. Úmluva z roku 1996 totiž zavedla systém fakturace, podle kterého měli účastníci RCAM povinnost platit jak fixní náklady, tak variabilní náklady související s dotyčným nemocničním ošetřením, zatímco účastníci Lucemburského státního zdravotnického fondu za stejnou péči nenesli žádné náklady ve formě faktur.

Konečně zatřetí Tribunál poukázal na to, že neexistuje žádný legitimní cíl, který by v projednávaném případě odůvodňoval rozdíl v zacházení mezi příjemci těchto dvou režimů náhrad za zdravotní péči, který plyne ze sazebníku připojeného k úmluvě z roku 1996.