1

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu článku 47 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) ve spojení s články 67, 81 a 82 SFEU.

2

Tyto žádosti byly předloženy v rámci sporu mezi společností Demarchi Gino Sas a Ministero della Giustizia (ministerstvo spravedlnosti) a sporu mezi Grazianem Garavaldim a tímtéž ministerstvem ve věci vyplacení částek, které ministerstvo dluží z titulu spravedlivé náhrady újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení.

3

Z předkládacích rozhodnutí vyplývá, že legge n. 89 – Previsione di equa riparazione in caso di violazione del termine ragionevole del processo e modifica dell’articolo 375 del codice di procedura civile (zákon č. 89 o nároku na spravedlivou náhradu újmy v případě nedodržení přiměřené délky soudního řízení a změně článku 375 občanského zákoníku) ze dne 24. března 2001 (GURI č. 78 ze dne 3. dubna 2001, dále jen „zákon č. 89/2001“) stanoví, že účastník řízení, kterému je způsobena majetková nebo nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky řízení má nárok na „spravedlivou náhradu“ za podmínek a v rozsahu stanovených tímto zákonem.

4

Článek 3 uvedeného zákona stanoví, že žádost o náhradu musí být podána předsedovi Corte d’appello (odvolací soud, Itálie), v jehož obvodu se nachází soud prvního stupně, před kterým probíhalo řízení, jehož délka je považována na nepřiměřenou.

5

La legge no 208 – Disposizioni per la formazione del bilancio annuale e pluriennale dello Stato (zákon č. 208 obsahující ustanovení o sestavování státního ročního a víceletého rozpočtu) ze dne 28. prosince 2015 (běžný doplněk GURI č. 302 ze dne 30. prosince 2015) novelizoval zákon č. 89/2001. Do tohoto zákona byl vložen článek 5e následujícího znění:

„1.   Za účelem inkasa částek vyplácených v souladu s tímto zákonem adresuje věřitel orgánu veřejné správy, který je dlužníkem, prohlášení, které potvrzuje skutečnost, že neobdržel částky dlužné z téhož titulu, skutečnost, že ohledně této pohledávky bylo vedeno soudní řízení, částku, již musí orgán veřejné správy ještě zaplatit, a způsob platby zvolený podle odstavce 9 tohoto článku; požadovanou dokumentaci zašle v souladu s vyhláškami uvedenými v odstavci 3.

2.   Prohlášení uvedené v odstavci 1 je platné po dobu šesti měsíců a na žádost orgánu musí být kdykoli znovu učiněno.

3.   Ministerstvo hospodářství a financí a ministerstvo spravedlnosti vydají do 30. října 2016 vyhlášky schvalující formuláře prohlášení podle odstavce 1 a seznam dokladů předávaných orgánu, který je dlužníkem, podle odstavce 1. Orgány veřejné správy na svých oficiálních stránkách zveřejní formuláře uvedené v předchozí větě.

4.   V případě nepředání prohlášení nebo dokladů podle předchozích odstavců, jejich neúplnosti nebo vadnosti jejich předání nemůže být vydán platební příkaz.

5.   Orgán provede platbu do šesti měsíců od data splnění požadavků stanovených v předchozích odstavcích. Tato lhůta nezačne běžet, pokud prohlášení nebo doklady podle předchozích odstavců nebyly předány, jsou neúplné nebo byly předány vadným způsobem.

[…]

7.   Před uplynutím lhůty uvedené v odstavci 5 není věřitel oprávněn k provedení nuceného výkonu, k oznámení platebního rozkazu ani k podání návrhu na zahájení nuceného výkonu rozhodnutí.

[…]“

6

Demarchi Gino Sas a G. Garavaldi se jakožto věřitelé účastnili dvou různých insolvenčních řízení, která byla vedena u Tribunale di Genova (soud v Janově, Itálie) a Tribunale di La Spezia (tribunal v La Spezia, Itálie).

7

Vzhledem k tomu, že uvedená řízení trvala nepřiměřeně dlouho, podali žalobci v původním řízení žalobu ke Corte d‘apello di Torino (odvolací soud v Turíně, Itálie), kterou se domáhali na základě zákona č. 89/2001 náhrady jim způsobené újmy.

8

Dvěma rozhodnutími Corte d‘apello di Torino (odvolací soud v Turíně) uznal nárok žalobců v původním řízení na spravedlivou náhradu za nepřiměřenou délku soudních řízení, jichž byli účastníky, a uložil ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit částky ve výši, kterou určil.

9

Jelikož se žalobci v původním řízení nedočkali dobrovolného zaplacení uvedených částech ze strany příslušného orgánu, podali k Tribunale amministrativo regionale per il Piemonte (správní soud pro region Piemont, Itálie) žalobu upravenou článkem 112 a násl. decreto legislativo n. 104 – Codice del processo amministrativo (nařízení s mocí zákona č. 104, jímž se kodifikuje správní řízení soudní) ze dne 2. července 2010 (běžný doplněk GURI č. 156, ze dne 7. července 2010), jíž se u správního soudu domáhali, aby nařídil výkon rozhodnutí ohledně povinností, které byly pravomocným rozsudkem uloženy orgánu veřejné správy.

10

Z předkládacích rozhodnutí vyplývá, že i když žalobci v původním řízení podali žaloby po nabytí účinnosti článku 5e zákona č. 89/2001, nesplnili předtím povinnosti stanovené v odstavci 1 toho článku, a z tohoto důvodu by měl předkládající soud považovat jejich žaloby za nepřípustné.

11

Tento soud vysvětluje, že článek 5e zákona č. 89/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že věřitel, jenž má nárok na spravedlivou náhradu, nemůže iniciovat žádné soudní řízení určené k vymáhání této náhrady, dokud nesplní všechny náležitosti stanovené v odstavci 1 tohoto článku a dokud neuplyne šestiměsíční lhůta od data, k němuž byly tyto náležitosti splněny.

12

V tomto ohledu uvedený soud poukazuje na to, že uvedené ustanovení jednak ukládá věřiteli, jenž má nárok na spravedlivou náhradu, řadu povinností, a zejména povinnost učinit obsáhlé prohlášení, které jsou podmínkou, která musí být nutně splněna, aby mohl věřitel obdržet platbu náhrady, která byla stanovena, a jednak podstatným způsobem prodlužuje lhůtu, v níž musí stát vystavit příkaz k úhradě.

13

A konečně předkládající soud tvrdí, že článek 5e zákona č. 89/2001 zbavuje věřitele možnosti požadovat následně spravedlivou náhradu újmy, která je mu způsobena zpožděním ve vyplacení náhrady, na kterou má nárok.

14

Tento soud si tedy klade otázku, zda článek 5e zákona č. 89/2001 porušuje práva zakotvená v čl. 47 odst. 2 Listiny vykládaném ve spojení s články 67, 81 a 82 SFEU.

15

Vzhledem k výše uvedenému se Tribunale Amministrativo Regionale per il Piemonte (správní soud pro region Piemont) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Brání zásada, podle které má každý právo na to, aby jeho věc byla v přiměřené lhůtě projednána nestranným soudem, zakotvená v čl. 47 odst. 2 [Listiny] a v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, která je zásadou unijního práva na základě čl. 6 odst. 3 [SEU], ve spojení se zásadou vyplývající z článku 67 SFEU, podle které Unie tvoří prostor práva při respektování základních práv, jakož i zásadou vyplývající z článků 81 a 82 SFEU, podle které Unie rozvíjí justiční spolupráci v občanských a trestních věcech s mezinárodním prvkem založenou na zásadě vzájemného uznávání soudních a mimosoudních rozhodnutí, takové vnitrostátní právní úpravě, jako je italská právní úprava obsažená v článku 5e zákona č. 89/2001, která ukládá osobám, kterým byl přiznán nárok, aby jim italský stát zaplatil ‚spravedlivou náhradu‘ za nepřiměřenou délku soudních řízení, řadu povinností, které musí splnit, aby se platby domohly, a čekat na uplynutí lhůty stanovené v uvedeném čl. 5e odst. 5 zákona 89/2001, aniž by mezitím mohly učinit jakýkoli právní úkon směřující k vykonání soudního rozhodnutí a mohly se posléze domáhat náhrady škody za opožděné zaplacení náhrady, a to i v případech, kdy ‚spravedlivá náhrada‘ byla přiznána v souvislosti s nepřiměřenou délkou občanskoprávního řízení s mezinárodním prvkem, nebo každopádně v oblasti, která spadá do pravomoci Evropské unie či v oblasti, ve které Evropská unie stanoví vzájemné uznávání soudních rozhodnutí?“

16

Svojí otázkou se předkládající soud táže Soudního dvora v podstatě na to, zda zásada zakotvená v čl. 47 odst. 2 Listiny ve spojení s články 67, 81 a 82 SFEU musí být vykládána tak, že brání vnitrostátní právní úpravě, která od osob, jimž byla způsobena újma nepřiměřenou délkou soudního řízení týkajícího se záležitosti spadající do oblasti soudní spolupráce, vyžaduje, aby učinily řadu složitých kroků administrativní povahy k tomu, aby dosáhly spravedlivé náhrady, jejíž vyplacení v jejich prospěch bylo uloženo státu, aniž smí v mezidobí podat k soudu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí a požadovat následně náhradu újmy způsobené opožděním této platby.

17

V tomto ohledu je nutno připomenout, že v souladu s čl. 51 odst. 1 Listiny jsou její ustanovení určena členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie. Článek 6 odst. 1 SEU, stejně jako čl. 51 odst. 2 Listiny, upřesňují, že ustanovení této Listiny nerozšiřují unijní pravomoci, jak jsou vymezeny ve Smlouvách (viz usnesení ze dne 14. dubna 2016, Târșia, C‑328/15, nezveřejněné, EU:C:2016:273, bod 23 a citovaná judikatura, jakož i usnesení ze dne 10. listopadu 2016, Pardue, C‑321/16, nezveřejněné, EU:C:2016:871, bod 18).

18

Z ustálené judikatury Soudního dvora totiž vyplývá, že základní práva zaručená v unijním právním řádu se uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem, avšak nikoli mimo tyto situace. V této souvislosti Soudní dvůr připomněl, že vnitrostátní právní úpravu, která nespadá do rámce unijního práva, nemůže posoudit z hlediska Listiny (rozsudky ze dne 26. února 2013, Åkerberg Fransson, C‑617/10, EU:C:2013:105, bod 19 a citovaná judikatura; ze dne 6. března 2014, Siragusa, C‑206/13, EU:C:2014:126, bod 21, jakož i ze dne 8. prosince 2016, Eurosaneamientos a další, C‑532/15 a C‑538/15, EU:C:2016:932, bod 52)

19

Je rovněž třeba připomenout, že pojem „uplatňování práva Unie“ ve smyslu článku 51 Listiny vyžaduje existenci určité míry spojitosti, která jde nad rámec příbuznosti dotyčných oblastí nebo nepřímého dopadu jedné oblasti na druhou (rozsudek ze dne 6. října 2016, Paoletti a další, C‑218/15, EU:C:2016:748, bod 14, jakož i citovaná judikatura).

20

Pro určení, zda vnitrostátní právní úprava je případem uplatňování unijního práva ve smyslu článku 51 Listiny, je třeba kromě dalších skutečností ověřit, zda má uvedená vnitrostátní právní úprava za cíl provést ustanovení unijního práva, jakou má tato právní úprava povahu a zda sleduje jiné cíle, než zahrnuje unijní právo, i když může toto právo nepřímo ovlivnit, a zda existuje unijní úprava zvláštní pro tuto oblast nebo způsobilá ji ovlivnit (rozsudky ze dne 6. března 2014, Siragusa, C‑206/13, EU:C:2014:126, bod 25 a citovaná judikatura, jakož i rozsudek ze dne 10. července 2014, Julián Hernández a další, C‑198/13, EU:C:2014:2055, bod 37).

21

Soudní dvůr zejména dospěl k závěru, že základní práva Unie nelze uplatnit na vnitrostátní právní úpravu, jestliže unijní ustanovení v dotyčné oblasti neukládají členským státům žádnou povinnost ohledně situace dotčené v původním řízení (rozsudek ze dne 6. března 2014, Siragusa, C‑206/13, EU:C:2014:126, bod 26 a citovaná judikatura).

22

V daném případě, jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, se vnitrostátní ustanovení, o které se jedná ve věci v původním řízení, týká postupu sloužícího k inkasu částek dlužných členských státem z titulu spravedlivé náhrady za nepřiměřenou délku soudního řízení stanoveného článkem 5e zákona č. 89/2001.

23

Předkládající soud vysvětluje, že i když zákon č. 89/2001 nemůže být považován za opatření přijaté na základě článků 81 a 82 SFEU ani na základě konkrétního nařízení nebo konkrétní směrnice, zaručuje tím, že má za cíl kontrolovat délku všech soudních řízení, řádné fungování unijního prostoru spravedlnosti, když předchází tomu, aby byla nepřiměřenou délkou soudních řízení zmařena užitečnost vzájemného uznávání soudních rozhodnutí, na kterém se zakládá justiční spolupráce v občanských a trestních věcech.

24

Tento soud rovněž zdůrazňuje, že ve věcech v původních řízeních jsou řízeními, jejichž nepřiměřená délka vedla k založení odpovědnosti státu, insolvenční řízení, která tedy spadají do oblasti, v níž Unie již vykonala pravomoc tím, že přijala několik aktů, mezi něž patří zejména nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení (Úř. věst. 2015, L 141, s. 19).

25

Avšak je třeba poukázat na to, že ustanovení Smlouvy o FEU, na něž odkazuje předkládající soud, neukládají členským státům žádné zvláštní povinnosti ohledně inkasa částek dlužných členským státem z titulu spravedlivé náhrady za nepřiměřenou délku soudního řízení a že za současného stavu unijní právo neobsahuje žádnou zvláštní úpravu této problematiky.

26

Nelze proto než konstatovat, že v daném případě neexistuje nic, co by umožňovalo učinit závěr, že zákon č. 89/2001, který má povahu obecné úpravy, měl za cíl provedení ustanovení unijního práva, které je součástí oblasti justiční spolupráce, a i když tento zákon může nepřímo ovlivnit fungování prostoru spravedlnosti v rámci Unie, sleduje jiné cíle, než jsou cíle, na něž míří ustanovení citovaná v předkládacích rozhodnutích.

27

Ze spisu předloženému Soudnímu dvoru dále nevyplývá, že insolvenční řízení, o něž se jedná ve věci v původním řízení, spadala do působnosti nařízení č. 2015/848, který vymezuje právní rámec přeshraničních insolvenčních řízení, když upravuje zejména otázky soudní příslušnosti, uznávání insolvenčních řízení a rozhodného práva.

28

Z toho vyplývá, že nic neumožňuje učinit závěr, že se spor v původním řízení týká výkladu nebo použití nějakého jiného pravidla unijního práva, než jsou právní normy obsažené v Listině. Pokud přitom právní situace nespadá do působnosti unijního práva, Soudní dvůr nemá pravomoc se jí zabývat a případně dovolávaná ustanovení Listiny sama o sobě nemohou tuto pravomoc založit (usnesení ze dne 18. února 2016, Rîpanu, C‑407/15, nezveřejněné, EU:C:2016:167, bod 22 a citovaná judikatura).

29

Za těchto podmínek je třeba na základě čl. 53 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora konstatovat, že Soudní dvůr zjevně nemá pravomoc k tomu, aby odpověděl na předběžnou otázku položenou Tribunale amministrativo regionale per il Piemonte (správní soud pro region Piemont).

30

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmý senát) rozhodl takto:

Soudní dvůr Evropské unie zjevně nemá pravomoc odpovědět na předběžnou otázku položenou rozhodnutími Tribunale amministrativo regionale per il Piemonte (správní soud pro region Piemont, Itálie) ze dne 11. ledna 2017.