7.8.2017   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 256/14

1)

Má se podnik, který nabízí sledování televizních programů prostřednictvím streamování a živého vysílání na internetu, už jen z tohoto důvodu považovat za podnik, který provozuje síť elektronických komunikací používanou pro veřejné šíření rozhlasového a televizního vysílání ve smyslu čl. 31 odst. 1 směrnice 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 (1)?

2)

V případě záporné odpovědi na první otázku, může členský stát – aniž by porušil směrnici nebo jiné právní předpisy Evropské unie – uložit povinnost šíření služeb rozhlasového či televizního vysílání jak podnikům provozujícím sítě elektronických komunikací, tak podnikům, které takové sítě neprovozují, ale nabízejí sledování televizních programů prostřednictvím streamování a živého vysílání na internetu?

3)

V případě kladné odpovědi na druhou otázku, mohou se členské státy vzdát možnosti podřídit povinnost šíření, pokud jde o poskytovatele služeb, kteří neprovozují sítě elektronických komunikací, souboru podmínek stanovených v čl. 31 odst. 1 směrnice 2002/22/ES ze dne 7. března 2002, ačkoliv je splnění těchto podmínek, pokud jde o provozovatele sítí, vyžadováno na základě směrnice?

4)

Může členský stát, který stanovil povinnost šíření určitých služeb rozhlasového či televizního vysílání v některých sítích – aniž by porušil příslušnou směrnici – určit, že s šířením těchto služeb na těchto sítích musí být dán souhlas, a to včetně šíření na internetové stránce, pokud na internetu šíří své vlastní programy sama předmětná služba?

5)

Musí se podmínka stanovená v čl. 31 odst. 1 směrnice 2002/22/ES, podle níž musí sítě, na které se vztahuje povinnost šíření, využívat významný počet koncových uživatelů jako hlavní prostředky pro příjem rozhlasového a televizního vysílání, posuzovat – pokud jde o šíření na internetu – z hlediska všech uživatelů, kteří sledují televizní programy prostřednictvím streamování a živého vysílání na internetu, anebo jen z hlediska uživatelů stránky, na kterou se vztahuje povinnost šíření?