25.9.2017   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 318/2

1)

Považuje se žadatel o mezinárodní ochranu za osobu na útěku ve smyslu čl. 29 odst. 2 druhé věty nařízení (EU) č. 604/2013 (1), pouze pokud se účelově a úmyslně vyhýbá příslušným vnitrostátním orgánům, které mají provést jeho přemístění, aby toto přemístění zmařil nebo ztížil, nebo k této domněnce stačí skutečnost, že se po relativně dlouhou dobu nezdržuje v ubytovacím zařízení, které mu bylo přiděleno, a orgánům není známo místo jeho pobytu, v důsledku čehož nelze provést jeho plánované přemístění?

Může se dotčená osoba dovolávat řádného uplatnění výše uvedeného ustanovení a v rámci řízení, v němž je napadáno rozhodnutí o přemístění, namítat uplynutí lhůty pro přemístění z toho důvodu, že nebyla na útěku?

2)

Je skutečnost, že členský stát provádějící přemístění informuje příslušný členský stát o tom, že dotčená osoba je na útěku, a zároveň uvede konkrétní lhůtu, která nepřekračuje 18 měsíců, během níž provede přemístění, dostatečná k tomu, aby vedla k prodloužení lhůty pro přemístění stanovené v čl. 29 odst. 1 prvním pododstavci nařízení č. 604/2013, nebo může být tato lhůta prodloužena pouze po vzájemné dohodě dotčených členských států?

3)

Je přemístění žadatele o azyl do příslušného členského státu protiprávní, pokud by uvedenému žadateli v tomto státě v případě udělení mezinárodní ochrany hrozilo vážné nebezpečí, že v něm bude vystaven zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie?

Spadá taková otázka ještě do působnosti unijního práva?

Jaká jsou kritéria unijního práva, podle nichž je třeba posuzovat životní podmínky osoby, které byla přiznána mezinárodní ochrana?