19.6.2017   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 195/12

—

Zrušit usnesení Tribunálu Evropské unie ze dne 25. ledna 2017 ve věci T-217/16.

—

Vrátit projednávanou věc T-217/16 Tribunálu Evropské unie, aby rozhodl o časovém omezení stanoveném v článku 2 prováděcího nařízení Komise (EU)2016/278 ze dne 26. února 2016.

—

Uložit Evropské komisi náhradu nákladů řízení.

1.

První důvod vychází z aktivní legitimace k podání žaloby na neplatnost k Tribunálu Evropské unie proti nařízení 2016/278 (1) v rozsahu, v němž předpokládá, že aktivní legitimace splňuje požadavky čl. 263 odst. 4 SFEU. Jak je Tribunálu známo, uvedené požadavky jsou: i) přímé a individuální dotčení napadeným aktem, nebo ii) přímé dotčení právními předpisy, které nezahrnují prováděcí opatření.

Pokud jde o přímé dotčení napadeným aktem, náš právní zástupce má za to, že Tribunál nijak nezpochybňuje požadavek přímého dotčení. Naproti tomu, pokud jde o individuálního dotčení, týká se společnosti Internacional de Productos Metálicos, S.A. (dále jen „IPM“), jelikož dotčené nařízení se vztahuje na všechny a každého jednotlivého dovozce, který do svého JCD zahrnul kódy kombinované nomenklatury nebo kódy TARIC týkající se výrobků, na které byla uložena antidumpingová cla v letech 2009 (nabytí účinnosti nařízení 91/2009) a 2016 (nabytí účinnosti nařízení 2016/278). Takto uvedení dovozci představují „úzký okruh hospodářských subjektů“, kterých se omezení účinků zrušení antidumpingových cel dotýká konkrétně a specificky.

Na druhou stranu, pokud jde o přímé dotčení právními předpisy, které nezahrnují prováděcí opatření, analýza se soustředí na potvrzení neexistence prováděcích aktů v nařízení 2016/278. V tomto kontextu finanční vyrovnání, na které Tribunál odkazuje jako na prováděcí akty nařízení, nejsou takovýmito prováděcími opatřeními, jelikož jedinými získanými vyrovnáními byla vyrovnání odvozená z ustanovení nařízení 91/2009 (2), přičemž nebylo získáno žádné vyrovnání odvozené z ustanovení napadeného nařízení (nařízení 2016/278). Důkazem toho je skutečnost, že samotná vyrovnání vyčíslená v daný moment společnosti IPM ze strany španělských celních orgánů byla přijata před nabytím účinnosti napadeného nařízení.

V tomto kontextu představuje napadený článek 2 autonomní pravidlo, které nevyžaduje žádný následný akt na vyvolání právních účinků ode dne nabytí účinnosti, jelikož se omezuje na zrušení některých antidumpingových cel s ohledem na jejich neslučitelnost s antidumpingovou dohodou a Dohodou GATT.

Krom toho nařízení ukládá povinnost zdržet se jednání – obsahuje příkaz, aby Španělské království znovu nepodniklo kroky k uložení antidumpingového cla –, a teda brání vydávání jakéhokoli celního aktu, který by mohl být napaden na základě vnitrostátního práva, přičemž podání žaloby na neplatnost je jediným způsobem, s nímž společnost IPM v souvislosti s napadením článku 2 nařízení 2016/278.

S ohledem na výše uvedené společnost IMP předpokládá, že je nepochybně aktivně legitimována podle článku 263 SFEU k podání žaloby na neplatnost článku 2 nařízení 2016/278, jelikož uvedené nařízení s ohledem na svoji vlastní povahu a obsah nezahrnuje žádné prováděcí opatření.

2.

V rámci druhého žalobního důvodu společnost IPM rozebírá žádost podanou Tribunálu, která se týká uznání retroaktivního účinku článku 1 napadeného nařízení. V této souvislosti a v rozporu s tím, co konstatuje Tribunál v napadeném usnesení, kde tvrdí, že nemá pravomoc vyhlásit retroaktivitu článku 1 nařízení, se společnost IPM domnívá, že uvedená retroaktivita je nevyhnutelným důsledkem zrušení článku 2 nařízení, jelikož uvedený článek stanoví časové omezení, jehož se týkala zamítnutá žaloba na neplatnost. Z toho důvodu žádost o určení retroaktivity článku 1 nařízení, kterou podala společnost IPM, je v celém rozsahu přípustná, jelikož je implicitně přijatá jako důsledek určené neplatnosti článku 2 nařízení.