15.5.2017   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 151/17

—

zrušil v celém rozsahu rozhodnutí Tribunálu ze dne 30. listopadu 2016 ve věci T-217/15;

—

vyhověl v celém rozsahu návrhovým žádáním vzneseným v prvním stupni a

—

uložil žalovanému a další účastnici řízení náhradu nákladů řízení.

1.

První důvod kasačního opravného prostředku vychází z toho, že napadený rozsudek je stižen nesprávným právním posouzením spočívajícím v závěru, že pro účely čl. 8 odst. 4 nařízení Rady č. 207/2009 (1) ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Evropské unie (dále jen „nařízení“) lze požadavek, aby význam „ne[byl] pouze místní“, splnit bez ohledu na zeměpisné území, na kterém majitel uplatňované ochranné známky vyvíjí činnost. Tento výklad překrucuje doslovný význam výrazu „místní“ a zkresluje účel, ze kterého vychází čl. 8 odst. 4 nařízení.

Napadené rozhodnutí je stiženo uvedeným nesprávným právním posouzením proto, že při posuzování otázky, zda údajné nezapsané obchodní jméno má či nemá pouze místní význam, byly zohledněny dokumenty vyvolávající účinky mimo území Španělska.

Na druhou stranu ze skutečnosti, že služby poskytované podnikem, pro jehož označování se využívá ochranná známka, respektive obchodní jméno, jsou poskytovány mezinárodní veřejnosti, nelze dovozovat, že užívání označení je širší než místní.

Závěr, ke kterému v rozsudku dospěl Tribunál v souvislosti s požadavkem, aby význam „ne[byl] pouze místní“, je tedy v rozporu s účelem čl. 8 odst. 4 nařízení. Tribunál v této souvislosti v rozsudku připouští, že tento požadavek, je-li uplatněn na obchodní jméno namítané vůči přihlášce ochranné známky Evropské unie, nezávisí na místním významu podniku, který jej používá, nýbrž na „geografickém rozmístění jeho zákazníků nebo na dobrém jménu, které získalo u veřejnosti v celostátním či dokonce v mezinárodním měřítku“. Tímto argumentem Tribunál v rozsudku překročil restriktivní účel čl. 8 odst. 4 nařízení, neboť umožňuje snadné prokázání, že byl prolomen výlučně místní význam tím, že nezapsané označení se jednoduše užívá na internetu, nebo – za okolností projednávané věci – tím, že hosté ubytovaní v dotčeném podniku pocházejí z mnoha zemí.

2.

Druhý důvod kasačního opravného prostředku vychází z toho, že rozsudek je stižen nesprávným právním posouzením spočívajícím v závěru, že pro účely čl. 8 odst. 4 nařízení ve spojení s čl. 9 odst. 1 písm. d) zákona č. 17/2001 ze dne 7. prosince 2001, o ochranných známkách (Ley 17/2001, de 7 de diciembre, de Marcas), platným ve Španělsku, nelze vyžadovat proslulost uplatňovaného nezapsaného označení, když většina judikatury vydané v této otázce ve Španělsku vychází z přesně opačné premisy, tedy že se vyžaduje nejen užívání uplatňovaného označení, nýbrž že toto užívání je proslulé na podstatné části území Španělska.

3.

Třetí důvod kasačního opravného prostředku vychází z toho, že napadený rozsudek je stižen nesprávným právním posouzením spočívajícím v závěru, že nebylo porušeno ustanovení čl. 8 odst. 4 písm. b) nařízení o ochranné známce EU, vycházeje z rozsudku LAGUIOLE (bod 37), jelikož citovaný rozsudek se na projednávanou věc neuplatní, neboť v projednávané věci je vykládáno španělské právo, a nikoli právo francouzské, jak tomu bylo ve věci LAGUIOLE, a navrhovatelka poukázala na rozsudky Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko), z nichž jasně plyne, že nezapsané obchodní jméno nesmí bránit užívání pozdější ochranné známky, a žalovaný nepoukázal na španělský zákon o nekalé soutěži (Ley de Competencia desleal), který tuto možnost údajně poskytuje, což navrhovatelka podloženě vyvrátila.

4.

Konečně čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku vychází z toho, že napadený rozsudek je stižen nesprávným právním posouzením spočívajícím ve výkladu pojmu „marcas intermedias“ (přechodové ochranné známky), raženého v souladu se španělským zákonem o ochranných známkách, a konkrétně že je napadený rozsudek stižen nesprávným právním posouzením v souvislosti s článkem 65 nařízení.

Navrhovatelka shledává, že napadený rozsudek je stižen nesprávným právním posouzením, neboť citovaný článek 65 nařízení nebrání stricto sensu posuzování vyvstalé právní otázky z hlediska právní argumentace uváděné účastníky řízení. Ačkoli v rozsudku je uvedeno jinak, navrhovatelka neusiluje o pozměnění skutkového základu, který vzal odvolací senát při rozhodování v úvahu, nýbrž o uvedení právního základu, ze kterého by bylo patrné nesprávné právní posouzení, kterého se se EUIPO dopustil v rozhodnutí napadeném žalobou.

Navrhovatelka apeluje na zásadu iura novit curia, podle které musí soud při rozhodování uplatnit právní normy, které považuje za relevantní, jakož i změnit právní základ, ze kterého vycházejí návrhová žádání účastníků řízení, pokud je ovšem rozhodnutí v souladu se skutkovými a právními otázkami účastníků řízení a nedojde k pozměnění vznesených žalobních důvodů ani k obrácení daného problému v jiný. V tomto smyslu měl Tribunál posoudit argumentaci navrhovatelky, neboť tím, že tak neučinil, porušil její právo se v řízení účinně bránit a zbavil ji jejích zapsaných práv.