–

za E. M. L. van Rielem a C. J. Ullersma, advocaten,

–

za nizozemskou vládu M. K. Bulterman a C. S. Schillemans, jako zmocněnkyněmi,

–

za Evropskou komisi G. Wilsem a C. Cattabriga, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 odst. 2 písm. c) a čl. 11 odst. 2 směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny (Úř. věst. 2003, L 251, s. 12; Zvl. vyd. 19/06 s. 224).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi E., nezletilým eritrejským státním příslušníkem pobývajícím v Súdánu, a Staatssecretaris van Veilligheid en Justitie (státní tajemník pro bezpečnost a spravedlnost, Nizozemsko) (dále jen „státní tajemník“) ve věci rozhodnutí, jímž posledně uvedený zamítl žádost o sloučení rodiny podané ve prospěch E. paní A., jež je eritrejskou státní příslušnicí požívající v Nizozemsku doplňkové ochrany a která tvrdí, že je tetou a poručnicí E.

3

Bod 8 odůvodnění směrnice 2003/86 zní:

„Zvláštní pozornost je třeba věnovat situaci uprchlíků, které různé důvody přinutily uprchnout z jejich země a které jim brání vést v jejich zemi normální rodinný život. Proto je třeba jim stanovit příznivější podmínky pro uplatňování jejich práva na sloučení rodiny.“

4

Článek 2 směrnice 2003/86 obsažený v kapitole I, nadepsané „Obecná ustanovení“, stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]“

5

Článek 3 uvedené směrnice, který je také obsažen v kapitole I, stanoví:

„1.   Tato směrnice se použije, pokud je osoba usilující o sloučení rodiny držitelem povolení k pobytu vydaného členským státem s dobou platnosti alespoň jeden rok, lze odůvodněně předpokládat, že získá právo trvalého pobytu, a pokud jsou členové jeho rodiny státními příslušníky třetí země s jakýmkoliv právním postavením.

2.   Tato směrnice se nepoužije, pokud je osoba usilující o sloučení rodiny:

[…]

[…]

5.   Touto směrnicí není dotčena možnost členských států přijmout nebo zachovat příznivější ustanovení.“

6

Článek 4 směrnice 2003/86, který je součástí kapitoly II, nadepsané „Rodinní příslušníci“, ve svém odstavci 1 stanoví:

„Členské státy povolí vstup a pobyt níže uvedených rodinných příslušníků podle této směrnice a s výhradou dodržení podmínek uvedených v kapitole IV, jakož i v článku 16:

[…]

[…]

Nezletilé děti uvedené v tomto článku musí být pod věkovou hranicí zletilosti stanovenou právem dotyčného členského státu a musí být svobodné.

[…]“

7

Podle článku 5 této směrnice, který je obsažen v kapitole III, nadepsané „Podání a posouzení žádosti“:

„1.   Členské státy určí, zda žádost o vstup a pobyt za účelem uplatňování práva na sloučení rodiny podá u příslušných orgánů dotyčného členského státu osoba usilující o sloučení rodiny, nebo rodinný příslušník nebo příslušníci.

2.   K žádosti se připojí doklady potvrzující rodinné vztahy a dodržení podmínek stanovených v článcích 4 a 6 a popřípadě v článcích 7 a 8, jakož i ověřené opisy cestovních dokladů rodinných příslušníků.

V případě potřeby mohou členské státy pro účely získání důkazu o existenci rodinných vztahů vést pohovory s osobou usilující o sloučení rodiny a jejími rodinnými příslušníky a provádět další šetření, která budou považovat za nezbytná.

[…]

4.   Příslušné orgány členského státu žadateli písemně oznámí rozhodnutí co nejdříve, v každém případě však nejpozději devět měsíců ode dne podání žádosti.

Za mimořádných okolností souvisejících s obtížností posouzení žádosti může být lhůta uvedená v prvním pododstavci prodloužena.

Rozhodnutí o zamítnutí žádosti je třeba řádně odůvodnit. Důsledky toho, že rozhodnutí nebylo učiněno ve lhůtě stanovené v prvním pododstavci, musí být určeny vnitrostátními právními předpisy příslušného členského státu.

5.   Při posuzování žádosti členské státy dbají na to, aby byl brán náležitý ohled na nejlepší zájmy nezletilých dětí.“

8

Článek 10 uvedené směrnice, obsažený v kapitole V, nadepsané „Sloučení rodiny uprchlíků“, v odst. 2 uvádí:

„Členské státy mohou povolit sloučení rodiny jiných rodinných příslušníků neuvedených v článku 4, pokud jsou na uprchlíkovi závislí.“

9

Článek 11 směrnice 2003/86 obsažený ve stejné kapitole V upřesňuje:

„1.   Pokud jde o podání a posouzení žádosti, použije se článek 5 s výhradou odstavce 2 tohoto článku.

2.   Pokud uprchlík nemůže předložit úřední doklady o rodinných vztazích, bere členský stát v úvahu jiné důkazy o existenci těchto vztahů, které posoudí v souladu s vnitrostátním právem. Zamítnutí žádosti se nemůže zakládat pouze na skutečnosti, že tyto doklady chybějí.“

10

Kapitola VII této směrnice upravující „[s]ankce a opravné prostředky“ zahrnuje články 16 až 18.

11

Článek 16 odst. 2 uvedené směrnice stanoví:

„Členské státy mohou též zamítnout žádost o vstup a pobyt za účelem sloučení rodiny nebo odejmout povolení k pobytu některému rodinnému příslušníkovi či zamítnout prodloužení jeho doby platnosti, pokud se zjistí, že:

[…]“

12

Článek 17 téže směrnice stanoví:

„Členské státy berou náležitě v úvahu povahu a pevnost rodinných vztahů dotyčné osoby a dobu trvání jejího pobytu v členském státě, jakož i existenci rodinných, kulturních a sociálních vazeb se zemí původu v případě, že žádost zamítnou, odejmou povolení k pobytu či zamítnou prodloužení jeho doby platnosti nebo rozhodnou o navrácení osoby usilující o sloučení rodiny nebo jejích rodinných příslušníků.“

13

Sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu ze dne 3. dubna 2014, o pokynech pro používání směrnice 2003/86 o právu na sloučení rodiny [COM(2014) 210, dále jen „pokyny“] uvádí následující:

„[…]

[…]

Podle čl. 5 odst. 2 se k žádosti o sloučení rodiny připojí:

[…]

Členské státy mají určitý prostor pro uvážení při rozhodování o tom, zda je vhodné či nezbytné ověřit existenci rodinných vztahů prostřednictvím pohovorů nebo dalších šetření, včetně zkoušek DNA. Kritéria týkající se vhodnosti či nezbytnosti znamenají, že taková šetření nejsou přípustná v případech, kdy existují jiné vyhovující a méně restriktivní prostředky k získání důkazu o existenci rodinných vztahů. Každou žádost, připojené doklady a vhodnost či nezbytnost pohovorů a dalších šetření je třeba posuzovat případ od případu.

[…]

[…]

Komise poukazuje na to, že ustanovení kapitoly V musí být vykládána s ohledem na zásady stanovené v čl. 5 odst. 5 a v článku 17. Členské státy tudíž musí při posuzování žádostí uprchlíků o sloučení rodiny v každém konkrétním případě vyváženým a odpovídajícím způsobem zhodnotit veškeré zájmy, jež jsou ve hře, a náležitě přihlédnout k nejlepším zájmům nezletilých dětí […]. Žádný samostatný aspekt nesmí automaticky vést k rozhodnutí; každý z nich musí být zohledněn pouze jako jeden z relevantních […]

[…]

Článek 11 uvádí, že na podání a posouzení žádosti se použije článek 5 s výhradou odchylky v čl. 11 odst. 2, pokud jde o úřední doklady. V souladu s čl. 5 odst. 2 proto členské státy mohou vyžadovat doklady potvrzující rodinné vztahy a v případě potřeby vést pohovory a provádět další [přiměřená a nezbytná] šetření.

Specifická situace uprchlíků, kteří byli nuceni uprchnout ze své země, nicméně s sebou nese to, že pro uprchlíky či jejich rodinné příslušníky je často nemožné nebo nebezpečné zajistit si úřední doklady nebo spojit se s diplomatickými či konzulárními úřady jejich země původu.

V článku 11 odst. 2 je výslovně, a aniž by byl ponechán prostor pro uvážení, stanoveno, že zamítnutí žádosti se nemůže zakládat pouze na skutečnosti, že chybějí úřední doklady, a proto jsou v takových případech členské státy povinny ‚brát v úvahu jiné důkazy‘ o existenci rodinných vztahů. Jelikož tyto ‚jiné důkazy‘ je nutno posuzovat v souladu s vnitrostátním právem, mají členské státy určitý prostor pro uvážení, nicméně měly by přijmout jasná pravidla týkající se těchto požadavků na předložení důkazů. Příklady ‚jiných důkazů‘ o existenci rodinných vztahů mohou být písemná a/nebo ústní prohlášení žadatelů, pohovory s rodinnými příslušníky nebo šetření dané situace v zahraničí. Uvedená prohlášení tak poté mohou být potvrzena podpůrnými důkazními prostředky, což mohou být např. různé doklady, audiovizuální materiály, jakékoli dokumenty či fyzické důkazy (diplomy, důkazy o peněžních převodech apod.) či znalosti určitých skutečností.

Individuální posouzení podle článku 17 vyžaduje, aby členské státy při zkoumání důkazů předložených žadatelem braly v úvahu všechny relevantní skutečnosti, včetně věku, pohlaví, vzdělání, původu, sociálního postavení i specifických kulturních aspektů. Komise se domnívá, že pokud po přezkoumání jiných druhů důkazů stále přetrvávají závažné pochybnosti či existuje-li silné podezření na podvod, může být jakožto poslední možnost využita zkouška DNA […] V takových případech by podle Komise členské státy měly dodržovat zásady úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) týkající se zkoušek DNA […]

[…]“

14

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že směrnice 2003/86 byla do nizozemského právního řádu provedena Vreemdelingenwet 2000 (zákon z roku 2000 o cizincích), Vreemdelingencirculaire 2000 (oběžník o cizincích z roku 2000) a Werkinstructie 2014/9 (služební pokyn č. 2014/9).

15

Předkládající soud, kterým je rechtbank Den Haag zittingsplaats Haarlem (soud v Haagu, zasedající v Haarlemu, Nizozemsko) upřesňuje, že Nizozemské království provedlo příznivější ustanovení kapitoly V této směrnice týkající se sloučení rodiny uprchlíků, včetně fakultativních ustanovení, která jsou v ní obsažena. Nizozemské království se především rozhodlo aplikovat uvedenou směrnici na osoby požívající doplňkové ochrany, přestože se na ně směrnice podle jejího čl. 3 odst. 2 písm. c) nevztahuje. Nizozemský zákonodárce se tedy rozhodl pro přímou a bezpodmínečnou aplikaci této kapitoly V na situaci uvedených osob.

16

Oběžník o cizincích z roku 2000 a služební pokyn č. 2014/9 upravují především posuzování důkazů o existenci rodinných vztahů mezi osobou usilující o sloučení rodiny a státním příslušníkem třetí země, v jehož prospěch je podána žádost o sloučení rodiny. Vyplývá z toho, že státní tajemník vyhoví této žádosti, pokud je prokázáno, že státní příslušník třetí země je skutečně součástí rodiny osoby usilující o sloučení.

17

Podle údajů předkládajícího soudu musí osoba, která usiluje o sloučení rodiny, prokázat, že dotčený státní příslušník třetí země byl před příchodem osoby usilující o sloučení rodiny do Nizozemska skutečně součástí její rodiny a že tento skutečný rodinný vztah nebyl přerušen. Ačkoli osoba usilující o sloučení rodiny musí v zásadě předložit tento důkaz prostřednictvím dokumentů, má nicméně možnost v případě jejich neexistence poskytnout doplňující informace nebo věrohodná, spolehlivá a koherentní vysvětlení, že skutečně patří do rodiny dotyčného státního příslušníka třetí země. Pro účely posouzení, zda je poručenec skutečně součástí rodiny osoby usilující o sloučení rodiny, se zejména přihlíží k důvodu, pro který byl do této rodiny přijat.

18

Konečně v případě nemožnosti prokázat skutečný rodinný vztah prostřednictvím úředních dokladů nebo analýzy DNA je možné provést pohovor, v němž budou probrány otázky ohledně totožnosti. Předkládající soud uvádí, že tak je tomu zejména v případě poručenců v rámci řízení o sloučení rodiny.

19

Paní A. a její dcera pobývají od 11. března 2015 legálně v Nizozemsku jakožto osoby, jimž byl přiznán status doplňkové ochrany ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. c) směrnice 2003/86. Dne 16. dubna 2015 podala A. u příslušných nizozemských orgánů žádost o sloučení rodiny ve prospěch E.

20

Na podporu této žádosti předložila prohlášení Eritrejské osvobozenecké fronty ze dne 6. dubna 2015 (dále jen „prohlášení EOF“), z něhož vyplývá, že je tetou E. a od smrti jeho biologických rodičů, když bylo E. pět let, také jeho poručnicí. Rovněž uvedla, že po jejich uprchnutí z Eritreje v roce 2013, kdy bylo E. deset let, žil s A. v Súdánu do doby, než odjela do Nizozemska. V současnosti pobývá E. stále v Súdánu a je umístěn do pěstounské rodiny.

21

Rozhodnutím ze dne 12. května 2016 státní tajemník žádost o sloučení rodiny zamítl.

22

Státní tajemník vycházel nejprve ze skutečnosti, že nebyl předložen žádný úřední doklad o skutečných rodinných vztazích mezi E. a paní A., jelikož jediným předloženým dokumentem bylo prohlášení EOF, k jehož vydání neměla oprávnění. Státní tajemník poté konstatoval, že nebylo podáno žádné věrohodné vysvětlení k nemožnosti předložit úřední doklady, přestože Eritrea vydává doklady tohoto typu, jako jsou úmrtní listy a akty o svěření do poručenské péče, průkazy totožnosti nebo i školní průkazky či studentské karty. Nakonec státní tajemník dodal, že vzhledem k těmto okolnostem může být žádost o sloučení rodiny zamítnuta, aniž je nezbytné zorganizovat pohovor s E. nebo s paní A. za účelem prokázání skutečné existence jejich rodinného vztahu.

23

Stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 27. října 2016.

24

Vzhledem k tomu, že proti zamítavému rozhodnutí o žádosti o sloučení rodiny dotčené ve věci v původním řízení byla u předkládajícího soudu podána žaloba na neplatnost, konalo se dne 18. května 2017 jednání. V návaznosti na to byla věc předána k rozhodnutí senátu, před nímž se konalo druhé jednání dne 13. září 2017.

25

Předkládající soud upřesňuje, že v průběhu tohoto posledně uvedeného jednání již státní tajemník neuplatňoval své námitky týkající se totožnosti E. a paní A. ani existence biologického vztahu mezi nimi. Státní tajemník již rovněž netvrdil, že nebyly předloženy úřední doklady prokazující poručenství paní A. nad E., jelikož v eritrejském právu je poručenství svěřováno přímo ex lege. Z toho podle uvedeného soudu vyplývá, že jedinými skutečnostmi, které jsou ve věci v původním řízení ještě zpochybňovány, jsou ty, jež se týkají nepředložení úmrtních listů biologických rodičů E. a věrohodnosti vysvětlení podaných v tomto ohledu paní A.

26

Předkládající soud pochybuje o výkladu čl. 11 odst. 2 směrnice 2003/86 a zejména se táže, zda dotyčný členský stát musí „zohlednit jiné důkazy o existenci [rodinných vztahů]“ v případě, že uprchlík nepodá věrohodné vysvětlení ke své neschopnosti poskytnout úřední doklady.

27

Tento stejný soud si však není jist, zda ve světle rozsudku ze dne 18. října 2012, Nolan (C‑583/10, EU:C:2012:638, body 53 až 56), má Soudní dvůr pravomoc odpovědět na takovou otázku, jaká vyvstala ve věci v původním řízení, přičemž podotýká, že situace paní A., vzhledem k tomu, že je jí poskytována pouze doplňková ochrana, nespadá sice do působnosti ustanovení této směrnice, avšak tato ustanovení se stala přímo a bezpodmínečně použitelnými na tuto situaci na základě nizozemského práva.

28

Za těchto okolností se rechtbank Den Haag zittingsplaats Haarlem (soud v Haagu, zasedající v Haarlemu, Nizozemsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

29

Předkládající soud požádal o projednání této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení o předběžné otázce upraveném v článku 107 jednacího řádu Soudního dvora.

30

Dne 23. listopadu 2017 rozhodl první senát Soudního dvora po vyslechnutí generálního advokáta, že není důvodné této žádosti vyhovět.

31

Rozhodnutím ze dne 27. listopadu 2017 však předseda Soudního dvora rozhodl o přednostním projednání této věci v souladu s čl. 53 odst. 3 jednacího řádu Soudního dvora.

32

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda má Soudní dvůr na základě článku 267 SFEU pravomoc podat výklad čl. 11 odst. 2 směrnice 2003/86 v takové situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, v níž má předkládající soud rozhodnout o žádosti o sloučení rodiny podané osobou, které byl přiznán status doplňkové ochrany, pokud se toto ustanovení stalo přímo a bezpodmínečně použitelným na takovou situaci na základě vnitrostátního práva.

33

Článek 3 odst. 2 písm. c) směrnice 2003/86 zejména stanoví, že se tato směrnice nepoužije, pokud je osoba usilující o sloučení rodiny oprávněna pobývat v členském státě na základě podpůrné formy ochrany v souladu s mezinárodními závazky, vnitrostátními právními předpisy či postupy členských států.

34

Z výše uvedeného vyplývá, že směrnice 2003/86 musí být vykládána v tom smyslu, že se nepoužije na státní příslušníky třetích zemí, kteří jsou rodinnými příslušníky osoby, které byl přiznán status doplňkové ochrany, jako je paní A. (rozsudek ze dne 7. listopadu 2018, K a B, C‑380/17, EU:C:2018:877, bod 33).

35

Z ustálené judikatury Soudního dvora však vyplývá, že Soudní dvůr má pravomoc rozhodnout o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se ustanovení unijního práva v situacích, kdy se na skutkový stav v původním řízení sice přímo nevztahuje působnost tohoto práva, ale ustanovení uvedeného práva se stala použitelnými na základě vnitrostátního práva v důsledku odkazu tohoto práva na jejich obsah (rozsudek ze dne 7. listopadu 2018, K a B, C‑380/17, EU:C:2018:877, bod 34, jakož i citovaná judikatura).

36

V takových situacích totiž existuje jasný zájem Evropské unie na tom, aby se za účelem předejití budoucím rozdílným výkladům dostalo ustanovením převzatým z unijního práva jednotného výkladu (rozsudek ze dne 7. listopadu 2018, K a B, C‑380/17, EU:C:2018:877, bod 35, jakož i citovaná judikatura).

37

Výklad ustanovení unijního práva Soudním dvorem v situacích, které nespadají do jejich působnosti, je tedy odůvodněn, jestliže se tato ustanovení stala na základě vnitrostátního práva přímo a bezpodmínečně použitelnými na takové situace, aby bylo zajištěno, že s těmito situacemi a situacemi spadajícími do působnosti unijního práva bude zacházeno stejně (rozsudek ze dne 7. listopadu 2018, K a B, C‑380/17, EU:C:2018:877, bod 36, jakož i citovaná judikatura).

38

V projednávané věci předkládající soud, který má jako jediný pravomoc vykládat vnitrostátní právo v rámci systému soudní spolupráce zavedeného článkem 267 SFEU (v tomto smyslu viz obdobně rozsudek ze dne 7. listopadu 2018, K a B, C‑380/17, EU:C:2018:877, bod 37, jakož i citovaná judikatura), upřesnil, že se nizozemský zákonodárce rozhodl zajistit osobám, kterým byl přiznán status doplňkové ochrany, příznivější zacházení, než jaké je upraveno směrnicí 2003/86, když na ně uplatňuje pravidla vztahující se na uprchlíky stanovená touto směrnicí. Uvedený soud z toho dovodil, že je na základě nizozemského práva povinen použít ve věci v původním řízení čl. 11 odst. 2 uvedené směrnice.

39

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že se toto ustanovení stalo na základě nizozemského práva přímo a bezpodmínečně použitelným na takové situace, jako je situace, jež nastala ve věci v původním řízení, a že tedy existuje jasný zájem Unie na tom, aby Soudní dvůr o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce rozhodl (obdobně viz rozsudek ze dne 7. listopadu 2018, K a B, C‑380/17, EU:C:2018:877, bod 38, jakož i citovaná judikatura).

40

Soudní dvůr již totiž judikoval, že je-li splněna podmínka uvedená v bodě 37 tohoto rozsudku, může být jeho pravomoc dána i v situacích, které jsou z působnosti unijního aktu výslovně vyloučeny (rozsudek ze dne 7. listopadu 2018, C a A, C‑257/17, EU:C:2018:876, bod 37, jakož i citovaná judikatura).

41

V tomto kontextu není smysluplné, aby se pravomoc Soudního dvora měnila v závislosti na tom, zda byl rozsah působnosti příslušného ustanovení vymezen prostřednictvím pozitivní definice nebo uvedením určitých případů vyloučení, neboť obě legislativní techniky lze použít stejnou měrou (rozsudek ze dne 7. listopadu 2018, C a A, C‑257/17, EU:C:2018:876, bod 39).

42

Kromě toho, pokud předkládající soud uvádí, že jeho pochybnosti stran pravomoci Soudního dvora vyplývají z rozsudku ze dne 18. října 2012, Nolan (C‑583/10, EU:C:2012:638), je třeba poukázat na to, že věc, ve které byl vydán uvedený rozsudek, se vyznačovala zvláštnostmi, jimiž se věc v původním řízení nevyznačuje (obdobně viz rozsudek ze dne 7. listopadu 2018, C a A, C‑257/17, EU:C:2018:876, body 41 až 43).

43

Vzhledem k výše uvedenému je třeba na první otázku odpovědět tak, že Soudní dvůr má na základě článku 267 SFEU pravomoc podat výklad čl. 11 odst. 2 směrnice 2003/86 v takové situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, v níž má předkládající soud rozhodnout o žádosti o sloučení rodiny podané osobou, které byl přiznán status doplňkové ochrany, pokud se toto ustanovení stalo přímo a bezpodmínečně použitelným na takovou situaci na základě vnitrostátního práva.

44

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 11 odst. 2 směrnice 2003/86 vykládán v tom smyslu, že za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené ve věci v původním řízení, kdy byla osobou usilující o sloučení rodiny, které byl přiznán status doplňkové ochrany, podána žádost o takové sloučení ve prospěch nezletilé osoby, jejíž je tetou a údajně poručnicí, která pobývá jakožto uprchlík a bez rodinných vazeb ve třetí zemi, brání tomu, aby byla tato žádost zamítnuta pouze z toho důvodu, že osoba usilující o sloučení rodiny nepředložila úřední doklady osvědčující úmrtí biologických rodičů nezletilého, a tedy skutečnou povahu rodinných vztahů s touto osobou, a že vysvětlení osoby usilující o sloučení rodiny předložené k odůvodnění její neschopnosti takové doklady předložit bylo příslušnými orgány považováno za nevěrohodné pouze na základě obecných informací, které měly k dispozici ohledně situace v zemi původu, aniž zohlednily konkrétní situaci osoby usilující o sloučení rodiny a nezletilého, jakož i zvláštní obtíže, s nimiž se tyto osoby podle svého tvrzení potýkaly předtím a poté, co uprchly ze své země původu.

45

V tomto ohledu je třeba připomenout, že cílem sledovaným směrnicí 2003/86 je usnadnit sloučení rodiny a dále poskytnutí ochrany státním příslušníkům třetích zemí a zejména nezletilým osobám (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. prosince 2012, O a další, C‑356/11 a C‑357/11, EU:C:2012:776, bod 69).

46

V této souvislosti ukládá čl. 4 odst. 1 uvedené směrnice členským státům přesně vymezené pozitivní povinnosti, kterým odpovídají jasně definovaná subjektivní práva. Členské státy jsou v případech určených uvedenou směrnicí povinny povolit sloučení některým rodinným příslušníkům osoby usilující o sloučení rodiny, aniž mohou využít svého prostoru pro uvážení (rozsudky ze dne 27. června 2006, Parlament v. Rada, C‑540/03, EU:C:2006:429, bod 60, jakož i ze dne 6. prosince 2012, O a další, C‑356/11 a C‑357/11, EU:C:2012:776, bod 70).

47

Mezi rodinné příslušníky osoby usilující o sloučení rodiny, jejichž vstup a pobyt musí dotčený členský stát povolit, patří podle čl. 4 odst. 1 písm. c) směrnice 2003/86 „nezletilé děti osoby usilující o sloučení rodiny včetně dětí osvojených, pokud má osoba usilující o sloučení rodiny děti v opatrování a děti jsou na ní závislé“.

48

Kromě toho mohou členské státy podle čl. 10 odst. 2 směrnice 2003/86 povolit sloučení rodiny jiných rodinných příslušníků neuvedených v článku 4 této směrnice, pokud jsou na uprchlíkovi závislí.

49

V tomto ohledu předkládající soud upřesnil, že nizozemské právo povoluje sloučení rodiny poručenců, s nimiž má osoba usilující o sloučení rodiny skutečné rodinné vztahy, a že nizozemské orgány jsou povinny povolit požadované sloučení rodiny, pokud je existence skutečného rodinného vztahu mezi osobou usilující o sloučení rodiny a poručencem prokázána.

50

Vzhledem k tomu, že E. je podle tvrzení paní A. jejím poručencem, může v projednávaném případě žádost o sloučení rodiny dotčená ve věci v původním řízení spadat podle všeho přinejmenším pod situaci uvedenou v čl. 10 odst. 2 směrnice 2003/86, a v případě prokázání této hypotézy mají nizozemské orgány podle nizozemského práva povinnost požadované sloučení rodiny povolit.

51

Z podobných důvodů, jaké jsou uvedeny v bodě 38 tohoto rozsudku, je tedy třeba dospět k závěru, že se článek 11 této směrnice stal na základě nizozemského práva použitelným na takovou situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení.

52

Stran posouzení, které musí provést příslušné vnitrostátní orgány, z čl. 5 odst. 2 tak i čl. 11 odst. 2 směrnice 2003/86 vyplývá, že tyto orgány mají prostor pro uvážení zejména při zkoumání, zda existují rodinné vztahy, přičemž toto posouzení se musí provést v souladu s vnitrostátním právem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. června 2006, Parlament v. Rada, C‑540/03, EU:C:2006:429, bod 59, jakož i ze dne 6. prosince 2012, O a další, C‑356/11 a C‑357/11, EU:C:2012:776, bod 74).

53

Prostor pro uvážení přiznaný členským státům však nesmí být využíván takovým způsobem, který by ohrožoval cíl směrnice 2003/86 a její užitečný účinek. Jak navíc vyplývá z jejího bodu 2 odůvodnění, tato směrnice ctí základní práva a řídí se zásadami zakotvenými v Listině základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. prosince 2012, O a další, C‑356/11 a C‑357/11, EU:C:2012:776, body 74 a 75).

54

Členské státy totiž nejenže musí vykládat své vnitrostátní právo v souladu s unijním právem, ale musí rovněž dbát na to, aby se neopíraly o výklad znění předpisu sekundárního práva, který koliduje se základními právy chráněnými právním řádem Unie (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. června 2006, Parlament v. Rada, C‑540/03, EU:C:2006:429, bod 105; ze dne 23. prosince 2009, Detiček, C‑403/09 PPU, EU:C:2009:810, bod 34, jakož i ze dne 6. prosince 2012, O a další, C‑356/11 a C‑357/11, EU:C:2012:776, bod 78).

55

Článek 7 Listiny, který uznává právo na respektování soukromého nebo rodinného života, musí být přitom vykládán ve spojení s povinností brát v úvahu nejlepší zájmy dítěte, uznanou v čl. 24 odst. 2 Listiny, zohlednit při tom nezbytnost, aby dítě pravidelně udržovalo osobní vztahy s oběma rodiči, vyjádřenou v uvedeném čl. 24 odst. 3 (rozsudek ze dne 27. června 2006, Parlament v. Rada, C‑540/03, EU:C:2006:429, bod 58).

56

Z toho vyplývá, že ustanovení směrnice 2003/86 musí být vykládána a uplatňována ve světle článku 7 a čl. 24 odst. 2 a 3 Listiny, jak ostatně vyplývá ze znění bodu 2 odůvodnění a čl. 5 odst. 5 uvedené směrnice, které ukládají členským státům povinnost posuzovat dotčené žádosti o sloučení rodiny v zájmu dotyčných dětí a s cílem upřednostnit rodinný život (rozsudek ze dne 6. prosince 2012, O a další, C‑356/11 a C‑357/11, EU:C:2012:776, bod 80).

57

V tomto ohledu musí příslušné vnitrostátní orgány vyváženým a odpovídajícím způsobem posoudit všechny zájmy, jež jsou ve hře, přičemž musí zejména přihlédnout k zájmům dotyčných dětí (rozsudek ze dne 6. prosince 2012, O a další, C‑356/11 a C‑357/11, EU:C:2012:776, bod 81).

58

Kromě toho je třeba zohlednit článek 17 směrnice 2003/86, který vyžaduje individualizaci zkoumání žádosti o sloučení rodiny (rozsudky ze dne 9. července 2015, K a A, C‑153/14, EU:C:2015:453, bod 60, jakož i ze dne 21. dubna 2016, Khachab, C‑558/14, EU:C:2016:285, bod 43), v jehož rámci musí být náležitě vzata v úvahu povaha a pevnost rodinných vztahů dotyčné osoby a doba trvání jejího pobytu v členském státě, jakož i existence rodinných, kulturních a sociálních vazeb se zemí původu (rozsudek ze dne 27. června 2006, Parlament v. Rada, C‑540/03, EU:C:2006:429, bod 64).

59

Příslušné vnitrostátní orgány musí tedy při provádění směrnice 2003/86 a posuzování žádostí o sloučení rodiny provést zejména individualizované posouzení, které zohlední veškeré relevantní skutečnosti, které nastaly v projednávaném případě, a které případně obzvláště zohlední zájmy dotyčných dětí a cíl upřednostnit rodinný život. Na rozsah a intenzitu požadovaného posouzení mohou mít vliv zejména takové okolnosti, jako je věk dotyčných dětí, jejich situace v zemi původu a stupeň jejich závislosti na rodičích (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. června 2006, Parlament v. Rada, C‑540/03, EU:C:2006:429, bod 56). Jak každopádně stanoví bod 6.1 pokynů, žádný samostatný aspekt nesmí automaticky vést k určitému rozhodnutí.

60

Pokud jde o povinnosti osoby usilující o sloučení rodiny, jakož i jejího rodinného příslušníka, jehož se týká žádost o sloučení rodiny, je třeba připomenout, že podle prvního pododstavce čl. 5 odst. 2 směrnice 2003/86 musí být k takové žádosti připojeny zejména „doklady potvrzující rodinné vztahy“. Článek 11 odst. 2 této směrnice upřesňuje, že tyto doklady musí mít „úřední“ povahu a že pokud tyto doklady chybějí, „členský stát vezme v úvahu jiné důkazy o existenci těchto vztahů“. Článek 5 odst. 2 druhý pododstavec uvedené směrnice pak stanoví, že „v případě potřeby mohou členské státy pro účely získání důkazu o existenci rodinných vztahů vést pohovory s osobou usilující o sloučení rodiny a jejími rodinnými příslušníky a provádět další šetření, která budou považovat za nezbytná“.

61

Jak přitom uvedl generální advokát v bodech 57 a 71 svého stanoviska, z těchto ustanovení vyplývá, že osoba usilující o sloučení rodiny, jakož i její rodinný příslušník dotčený žádostí o toto sloučení mají povinnost spolupracovat s příslušnými vnitrostátními orgány mimo jiné při zjišťování své totožnosti, existence svých rodinných vztahů, jakož i poskytnout v nejvyšší možné míře požadované doklady a případně požadovaná vysvětlení a požadované informace (viz obdobně rozsudek ze dne 14. září 2017, K., C‑18/16, EU:C:2017:680, bod 38).

62

Tato povinnost součinnosti tedy znamená, že osoba usilující o sloučení rodiny nebo její rodinný příslušník, jehož se týká žádost o sloučení rodiny, poskytnou veškeré relevantní důkazy pro posouzení tvrzené skutečné existence rodinných vztahů, ale také to, že odpoví na otázky a žádosti příslušných vnitrostátních orgánů, které jsou jim v tomto ohledu určeny, že budou těmto orgánům k dispozici pro účely pohovorů nebo dalších šetření a vysvětlí, pokud nemohou předložit úřední doklady osvědčující rodinné vztahy, důvody, proč nejsou schopni tyto doklady poskytnout.

63

Pokud jde o zkoumání podloženosti nebo věrohodnosti důkazů, prohlášení nebo vysvětlení takto podaných osobou usilující o sloučení rodiny nebo rodinným příslušníkem, jehož se týká žádost o sloučení rodiny, ze strany příslušných vnitrostátních orgánů, nezbytné individualizované posouzení vyžaduje, aby tyto orgány zohlednily všechny relevantní skutečnosti včetně věku, pohlaví, vzdělání, původu a sociálního postavení osoby usilující o sloučení rodiny nebo jejího rodinného příslušníka, jehož se žádost týká, jakož i specifická kulturní hlediska, jak rovněž uvádí bod 6.1.2 pokynů.

64

Jak uvedl generální advokát v bodech 65, 66, 77, 79 a 81 svého stanoviska, z toho vyplývá, že tyto důkazy, tato prohlášení a vysvětlení musejí být posouzeny objektivním způsobem s ohledem na relevantní, objektivní, spolehlivé, přesné a aktuální obecné i zvláštní informace o situaci v zemi původu, včetně zejména stavu legislativy, jakož i způsobu jejího uplatňování, fungování správních orgánů a případně existence nedostatků, které se dotýkají buď určitých oblastí uvedené země, nebo určitých skupin osob v uvedené zemi.

65

Vnitrostátní orgány dále musejí rovněž zohlednit osobnost osoby usilující o sloučení rodiny nebo rodinného příslušníka, jehož se týká žádost o sloučení rodiny, konkrétní situaci, v níž se nacházejí, a zvláštní obtíže, s nimiž se potýkají, takže požadavky na podloženost či věrohodnost důkazů předložených osobou usilující o sloučení rodiny nebo jejím rodinným příslušníkem zejména za účelem prokázání neschopnosti předložit úřední doklady o rodinných vztazích musejí být přiměřené a záviset na povaze a rozsahu obtíží, s nimiž se tyto osoby potýkají.

66

Podle bodu 8 odůvodnění směrnice 2003/86 je totiž třeba zvláštní pozornost věnovat situaci uprchlíků, které různé důvody přinutily uprchnout z jejich země a brání jim vést v jejich zemi normální rodinný život. Rovněž pokyny v bodě 6.1.2 upřesňují, že specifická situace uprchlíků s sebou nese to, že pro uprchlíky či jejich rodinné příslušníky je často nemožné nebo nebezpečné zajistit si úřední doklady nebo spojit se s diplomatickými či konzulárními úřady své země původu.

67

Z předchozích úvah kromě toho vyplývá, že pokud osoba usilující o sloučení rodiny zjevně nesplní povinnost součinnosti, kterou má, nebo pokud z objektivních důkazů, které mají k dispozici příslušné vnitrostátní orgány, vyplyne jasně najevo, že žádost o sloučení rodiny je podvodná, mají tyto orgány právo tuto žádost zamítnout.

68

Naproti tomu v případě, že takové okolnosti nenastanou, musí být nepředložení úředních dokladů osvědčujících rodinné vztahy, jakož i případná nevěrohodnost vysvětlení podaných v tomto ohledu považovány za pouhé skutečnosti, které je třeba zohlednit při individualizovaném posouzení všech relevantních skutečností projednávaného případu a nezbavují příslušné vnitrostátní orgány povinnosti, upravené v čl. 11 odst. 2 směrnice 2003/86, vzít v úvahu i jiné důkazy.

69

Jak je totiž rovněž připomenuto v bodě 6.1.2 pokynů, čl. 11 odst. 2 této směrnice výslovně stanoví, aniž ponechává v tomto ohledu prostor pro uvážení, že zamítnutí žádosti se nemůže zakládat pouze na skutečnosti, že chybějí úřední doklady, a proto jsou v takových případech členské státy povinny brát v úvahu jiné důkazy o existenci rodinných vztahů.

70

V projednávaném případě státní tajemník ve svých rozhodnutích ze dne 12. května 2016 a ze dne 27. října 2016 dospěl mimo jiné k závěru, že paní A. neposkytla žádný úřední doklad o úmrtí rodičů E. a o existenci opatrovnictví, které vykonává na nezletilou osobou, ani neposkytla věrohodné vysvětlení své neschopnosti tyto doklady předložit, ačkoli podle tvrzení státního tajemníka bylo možné v Eritreji takové doklady získat.

71

Je však nesporné, že na jednání dne 13. září 2017 u předkládajícího soudu vzal státní tajemník zpět svou námitku týkající se nepředložení úředních dokladů osvědčujících existenci opatrovnictví ze strany paní A. nad E. poté, co konstatoval, že v eritrejském právu je takové poručenství svěřováno přímo ex lege.

72

Z toho vyplývá, že zamítavé rozhodnutí o žádosti o sloučení rodiny dotčené ve věci v původním řízení spočívá nyní pouze na nepředložení úmrtních listů biologických rodičů E. a na nevěrohodnosti vysvětlení, která v tomto ohledu podala paní A.

73

Na jednání u Soudního dvora nizozemská vláda uvedla, že bude nezbytné prokázat úmrtí biologických rodičů E. za účelem vyloučení případu únosu dítěte, nebo dokonce obchodování s lidmi.

74

S výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, je přitom třeba zaprvé konstatovat, že ze spisu, který má k dispozici Soudní dvůr, nevyplývá žádné porušení povinnosti součinnosti ze strany paní A. Je totiž nesporné, že posledně uvedená odpověděla na všechny otázky a žádosti státního tajemníka jí určené v průběhu správního řízení a že zejména uvedla důvody, pro které nebyli ona ani E. podle jejího názoru schopni předložit úřední doklady osvědčující rodinné vztahy požadované uvedenými orgány.

75

V tomto posledním ohledu, jak vyplývá ze spisu, který má k dispozici Soudní dvůr, paní A. nejprve tvrdila, že vydání úmrtních listů v Eritreji nespadá do příslušnosti matričních orgánů v Asmaře (Eritrea), ale do příslušnosti místních úřadů, u nichž se postup vydávání dokladů značně liší podle místa. Poté paní A. uvedla, že tyto akty nikdy neměla, protože pochází z malé vesnice, že vycházela ze svého domu jen v případě nutnosti a že držení úmrtních listů je neobvyklé. Nakonec uvedla, že získat tyto akty je toho času nemožné, jelikož ona i E. opustili Eritreu nelegálně, takže žádost o takové akty prostřednictvím místních známých by vedla k možným „krokům ze strany diaspory“ a vystavila by jejich rodinu, která zůstala v Eritreji, nebezpečí a riziku povinnosti zaplatit „daň z diaspory“.

76

Zadruhé ze stejného spisu vyplývá, že ačkoli státní tajemník zohlednil pro účely posouzení věrohodnosti vysvětlení podaných paní A. obecné informace, které měl k dispozici ohledně situace v Eritreji, není zjevné, že zohlednil způsob, jakým jsou uplatňovány relevantní právní předpisy ani skutečnost, že matriční orgány v této zemi případně fungují v závislosti na různých místních podmínkách. Uvedený spis navíc neumožňuje ani ověřit, zda a případně v jakém rozsahu vzal státní tajemník v úvahu osobnost a konkrétní situaci paní A. a E., jakož i zvláštní obtíže, se kterými se podle jejího názoru potýkali předtím a poté, co uprchli ze své země původu.

77

Zatřetí žádná informace ve spisu, který má k dispozici Soudní dvůr, nedokládá, že státní tajemník vzal v úvahu věk E., jeho situaci uprchlíka v Súdánu, v němž je podle informací paní A. umístěn do pěstounské rodiny bez jakékoli rodinné vazby, nebo nejlepší zájem tohoto dítěte, který se za takových okolností nabízí. Kdyby se přitom tvrzení paní A. ukázala jako pravdivá, mohlo by být vyhovění žádosti o sloučení rodiny dotčené ve věci v původním řízení jediným způsobem, jak E. zajistit možnost vyrůstat v rodinném prostředí. Jak bylo přitom uvedeno v bodě 59 tohoto rozsudku, tyto okolnosti mohou mít vliv na rozsah a intenzitu požadovaného zkoumání.

78

Příslušné vnitrostátní orgány sice mohou podnikat kroky za účelem odhalování podvodných žádostí o sloučení rodiny, k nimž dochází v kontextu únosu dětí nebo i obchodování s lidmi, jak správně tvrdí nizozemská vláda, avšak tato okolnost nezbavuje tyto orgány povinnosti zohlednit nejlepší zájem dítěte, které by se mohlo nacházet v takových podmínkách, jaké popsala paní A.

79

Kromě toho nepředložení úmrtních listů biologických rodičů a nedostatečná věrohodnost vysvětlení podaných k odůvodnění tohoto nepředložení neumožňují samy o sobě dospět k závěru, že dotčená žádost o sloučení rodiny je nutně podána v kontextu únosu dítěte nebo obchodování s lidmi. V tomto ohledu vyplývá z čl. 11 odst. 2 směrnice 2003/86, podle něhož dotčený členský stát vezme v úvahu jiné důkazy o existenci rodinných vztahů a nemůže vycházet pouze ze skutečnosti, že tyto doklady chybějí, vykládaného ve světle článku 7 a čl. 24 odst. 2 a 3 Listiny, že vnitrostátní orgány mohou v závislosti na okolnostech projednávaného případu být povinny provést nezbytná doplňující ověření, jako je pohovor s osobou usilující o sloučení rodiny, za účelem vyloučení existence takových jevů.

80

Je na předkládajícím soudu, který jako jediný má přímou znalost sporu, jenž mu byl předložen, aby s ohledem na skutečnosti popsané v předchozích bodech ověřil, zda posouzení žádosti dotčené ve věci v původním řízení státním tajemníkem je v souladu s požadavky směrnice 2003/86.

81

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 11 odst. 2 směrnice 2003/86 musí být vykládán v tom smyslu, že za takových okolností, jako jsou okolnosti ve věci v původním řízení, kdy byla osobou usilující o sloučení rodiny, které byl přiznán status doplňkové ochrany, podána žádost o takové sloučení ve prospěch nezletilé osoby, jejíž je tetou a údajně opatrovnicí, kteráž pobývá jakožto uprchlík a bez rodinných vazeb ve třetí zemi, brání tomu, aby byla tato žádost zamítnuta pouze z toho důvodu, že osoba usilující o sloučení rodiny nepředložila úřední doklady osvědčující úmrtí biologických rodičů nezletilého, a tedy skutečnou povahu rodinných vztahů s touto osobou, a že vysvětlení osoby usilující o sloučení rodiny předložené k odůvodnění své neschopnosti takové doklady předložit bylo příslušnými orgány považováno za nevěrohodné pouze na základě obecných informací, které měly k dispozici ohledně situace v zemi původu, aniž zohlednily konkrétní situaci osoby usilující o sloučení rodiny a nezletilého, jakož i zvláštní obtíže, s nimiž se tyto osoby podle svého tvrzení potýkaly předtím a poté, co uprchly ze své země původu.

82

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto: