Věc C‑584/17 P

ADR Center SpA

v.

Evropská komise

Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 16. července 2020

„Kasační opravný prostředek – Rozhodčí doložka – Grantové dohody uzavřené v rámci zvláštního programu ‚Civilní soudnictví‘ na období 2007‑2013 – Zprávy o auditu zpochybňující způsobilost některých nákladů – Rozhodnutí Evropské komise o vymáhání neoprávněně vyplacených částek – Článek 299 SFEU – Pravomoc Komise přijmout rozhodnutí představující exekuční titul v rámci smluvních vztahů – Pravomoc unijního soudu – Účinná soudní ochrana“

1. Komise – Pravomoci – Plnění rozpočtu Unie – Pohledávky Unie vzniklé na základě smlouvy uzavřené s orgánem – Vymáhání prostřednictvím rozhodnutí představujícího exekuční titul – Pravomoc přijmout takové rozhodnutí v rámci smluvních vztahů – Právní základ – Smluvní původ pohledávky – Nedostatek relevance

   (Článek 299 první pododstavec SFEU; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 966/2012, čl. 79 odst. 2)

   (viz body 51–58, 61)

2. Žaloba na neplatnost – Akty napadnutelné žalobou – Pojem – Akty s právně závaznými účinky – Žaloba týkající se ve skutečnosti sporu smluvní povahy – Nedostatek pravomoci unijního soudu – Nepřípustnost

   (Články 263, 272, 274 a 299 SFEU)

   (viz body 62–65)

3. Žaloba na neplatnost – Akty napadnutelné žalobou – Akty s právně závaznými účinky – Žaloba týkající se ve skutečnosti sporu smluvní povahy – Rozhodnutí Komise představující exekuční titul pro účely vymáhání pohledávky – Akt zakládající právní účinky jdoucí nad rámec smluvního vztahu mezi stranami a implikující výkon výsad veřejné moci – Pravomoc unijního soudu – Nezbytnost rozhodčí doložky zakládající tuto pravomoc – Přípustnost

   (Články 263, 272 a 299 SFEU; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 966/2012, čl. 79 odst. 2)

   (viz body 69–73)

4. Žaloba na neplatnost – Pravomoc unijního soudu – Rozsah – Soudní přezkum týkající se rozhodnutí Komise představujícího exekuční titul pro účely vymáhání pohledávky – Pravomoc přezkoumat jak žalobní důvody zpochybňující legalitu takového rozhodnutí, tak žalobní důvody vycházející z nesplnění smluvních závazků, které vedlo k přijetí takového rozhodnutí – Možnost tohoto soudu překvalifikovat žalobu za účelem přezkumu žalobních důvodů vycházejících z nesplnění smluvních závazků – Dodržení práva na účinnou soudní ochranu – Absence

   (Články 263 a 272 SFEU; Listina základních práv Evropské unie, článek 47; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 966/2012, čl. 79 odst. 2)

   (viz body 80–89)

Shrnutí

Rozsudkem ADR Center v. Komise (C‑584/17 P), vydaným dne 16. července 2020, zamítl Soudní dvůr kasační opravný prostředek podaný italskou společností ADR Center SpA (dále jen „ADR“) proti rozsudku Tribunálu ( 1 ), kterým Tribunál zamítl její žalobu znějící jednak na zrušení rozhodnutí Komise ( 2 ) o zpětném získání části finančního příspěvku, který byl společnosti ADR vyplacen na základě tří grantových dohod, a jednak na to, aby byla tomuto orgánu uložena povinnost zaplatit jí závěrečnou platbu podle tří grantových dohod, jakož i náhradu škody.

V projednávaném případě je ADR společností, která poskytuje služby v oblasti mimosoudního řešení sporů. V roce 2008 uzavřela Komise s konsorcii, jejichž koordinaci ADR zajišťovala, tři grantové dohody v rámci programu „Civilní soudnictví“, v němž byly sjednány rozhodčí doložky ve prospěch unijního soudu. V návaznosti na audity provedené Komisí zahájila Komise řízení o vymáhání neoprávněně vyplacených částek. Vzhledem k tomu, že ADR tyto částky nevrátila, přijala Komise dne 27. června 2014 rozhodnutí představující exekuční titul ve smyslu článku 299 SFEU. Poté, co Tribunál zamítl žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí, podala ADR k Soudnímu dvoru projednávaný kasační opravný prostředek. Společnost ADR Tribunálu zejména vytýkala, že se dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu zásady upravující finanční podporu Unie a čl. 299 prvního pododstavce SFEU, článku 47 Listiny základních práv Unie, jakož i článku 79 finančního nařízení ( 3 ).

V této souvislosti se Soudní dvůr nejprve zabýval pravomocí Komise přijmout rozhodnutí představující exekuční titul v rámci smluvních vztahů. V tomto ohledu Soudní dvůr nejprve zdůraznil, že se čl. 299 první pododstavec SFEU použije na všechny akty, kterými se stanoví peněžitý závazek unijních orgánů, a poté upřesnil, že toto ustanovení není samo o sobě dostatečným právním základem pro přijetí aktů představující exekuční titul. Soudní dvůr kromě toho konstatoval, že čl. 79 odst. 2 finančního nařízení přiznává Komisi pravomoc formálně stanovovat pohledávky za jinými subjekty než členskými státy formou rozhodnutí představující exekuční titul a že se toto ustanovení použije na všechny operace spadající do rozpočtu Unie. Soudní dvůr tak potvrdil závěr Tribunálu, že ani článek 299 SFEU, ani čl. 79 odst. 2 finančního nařízení nerozlišují podle toho, zda pohledávka, jejíž stanovení je formalizováno rozhodnutím představujícím exekuční titul, má smluvní či mimosmluvní původ. Soudní dvůr tedy rozhodl, že tato ustanovení svěřují Komisi pravomoc přijmout rozhodnutí představující exekuční titul, i když je dotčený peněžitý závazek smluvní povahy.

Soudní dvůr dále zdůraznil, že pokud mezi žalobcem a jedním z unijních orgánů existuje smlouva, lze k unijnímu soudu podat žalobu na základě článku 263 SFEU pouze v případě, že cílem napadeného aktu je vyvolat právní účinky jdoucí nad rámec smluvního vztahu mezi stranami a implikující, že orgán, který je stranou smlouvy, jednal při výkonu výsad veřejné moci. Soudní dvůr tak potvrdil sled úvah Tribunálu a konstatoval, že rozhodnutí Komise o vymáhání, které je exekučním titulem ve smyslu článku 299 SFEU, implikuje výkon takových výsad a že závazné účinky takového rozhodnutí nevyplývají z grantových dohod uzavřených tímto orgánem, ale z ustanovení článku 299 SFEU ve spojení s čl. 79 odst. 2 finančního nařízení. Soudní dvůr navíc uvedl, že pokud Komise využije uvedených výsad veřejné moci k přijetí aktů, jejichž právní účinky jdou nad rámec smluvního vztahu, jako je rozhodnutí představující exekuční titul, spadají tyto akty do pravomoci unijního soudu a lze je napadnout žalobou na neplatnost založenou na článku 263 SFEU. Soudní dvůr však upřesnil, že oprávnění Komise přijmout rozhodnutí představující exekuční titul v rámci smluvních vztahů musí být omezena na smlouvy, které obsahují rozhodčí doložku ve prospěch unijního soudu, aby se zamezilo omezení pravomoci vnitrostátních soudů a neumožnilo Komisi obcházet rozdělení pravomocí mezi těmito soudy a unijním soudem.

Konečně se Soudní dvůr vyjádřil ke slučitelnosti judikatury Tribunálu, podle níž unijní soud, k němuž byla podána žaloba na neplatnost podaná proti rozhodnutí představujícímu exekuční titul, které je aktem přijatým na základě vlastní pravomoci a liší se od smluvního vztahu mezi stranami, by měl posoudit pouze žalobní důvody zpochybňující legalitu takového aktu a prohlásit za nepřípustný jakýkoli žalobní důvod vycházející z nesplnění ujednání dotyčné smlouvy nebo porušení ustanovení vnitrostátního práva použitelného na tuto smlouvu, se zásadou účinné soudní ochrany zakotvenou v článku 47 Listiny základních práv. Soudní dvůr tak zdůraznil, že i kdyby unijní soud za účelem přezkumu žalobního důvodu týkajícího se uvedené smlouvy překvalifikoval žalobu na neplatnost, která mu byla předložena, na žalobu podanou jak na základě článku 263 SFEU, tak na základě článku 272 SFEU, takové překvalifikování by nemohlo zajistit účinnou soudní ochranu. Podle Soudního dvora totiž toto překvalifikování, podléhající nejen vůli tohoto soudu, ale i neexistenci výslovného nesouhlasu v tomto smyslu ze strany žalobce a existenci žalobního důvodu vycházejícího z porušení pravidel upravujících dotčený smluvní vztah, nezajišťuje dodržování práva na účinnou soudní ochranu, které vyžaduje, aby uvedený soud přezkoumal všechny skutkové a právní otázky relevantní pro spor, který mu byl předložen. Soudní dvůr tedy dospěl k závěru, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že v rámci žaloby podané na základě článku 263 SFEU musí unijní soud posoudit legalitu napadeného aktu pouze z hlediska unijního práva, zatímco v rámci žaloby podané na základě článku 272 SFEU se žalobce může platně dovolávat pouze nesplnění ujednání dotyčné smlouvy nebo porušení práva použitelného na tuto smlouvu. Soudní dvůr nicméně upřesnil, že vzhledem k tomu, že Tribunál provedl úplnou analýzu všech skutkových a právních otázek relevantních pro rozhodnutí sporu, nemělo nesprávné právní posouzení vliv na výrok napadeného rozsudku. Z tohoto důvodu Soudní dvůr nakonec odmítl jako irelevantní argumentaci vycházející z porušení zásady účinné soudní ochrany.

( 1 ) – Rozsudek Tribunálu ze dne 20. července 2017, ADR Center v. Komise (T‑644/14, EU:T:2017:533).

( 2 ) – Rozhodnutí Komise C(2014) 4485 final ze dne 27. června 2014.

( 3 ) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 966/2012 ze dne 25. října 2012, kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie a kterým se zrušuje nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 (Úř. věst. 2012, L 298, s. 1).