1

Svým kasačním opravným prostředkem se Mykola Janovyč Azarov domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 7. července 2017, Azarov v. Rada (T‑215/15, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2017:479), kterým tento soud zamítl jeho žalobu znějící na zrušení rozhodnutí Rady (SZBP) 2015/364 ze dne 5. března 2015, kterým se mění rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2015, L 62, s. 25), a prováděcího nařízení Rady (EU) 2015/357 ze dne 5. března 2015, kterým se provádí nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2015, L 62, s. 1), a to v rozsahu, v němž se ho tyto akty týkají (dále jen „napadené akty“).

2

Dne 5. března 2014 přijala Rada rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 66, s. 26). V článku 1 odst. 1 a 2 tohoto rozhodnutí se stanoví:

„1.   Zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které náleží osobám určeným jako osoby odpovědné za zneužití ukrajinských státních prostředků a za porušování lidských práv na Ukrajině, a fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům s nimi spojeným, jak jsou uvedeny v příloze, nebo které jsou těmito osobami nebo subjekty vlastněny, drženy či kontrolovány.

2.   Žádné finanční prostředky ani hospodářské zdroje se nezpřístupní přímo ani nepřímo fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům uvedeným v příloze ani v jejich prospěch.“

3

Téhož dne, tj. 5. března 2014, přijala Rada nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 66, s. 1), které provádí, pokud jde o Evropskou unii, omezující opatření stanovená v rozhodnutí 2014/119.

4

Článek 2 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:

„Zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které patří fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům uvedeným v příloze I nebo které jsou jimi vlastněny, drženy či ovládány.“

5

Článek 3 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví:

„Příloha I obsahuje seznam osob, které byly v souladu s článkem 1 rozhodnutí 2014/119/SZBP určeny Radou jako odpovědné za zneužití ukrajinských státních prostředků a za porušování lidských práv na Ukrajině, a fyzických nebo právnických osob, subjektů či orgánů s nimi spojených.“

6

Navrhovatel, označený jako „ukrajinský předseda vlády do ledna roku 2014“, byl zařazen na seznamy osob, subjektů a orgánů, jejichž finanční prostředky a hospodářské zdroje jsou zmrazeny, uvedené v příloze rozhodnutí 2014/119 a příloze I nařízení č. 208/2014. Odůvodnění jeho zařazení na tyto seznamy byla totožná a zněla:

„Osoba, jež je na Ukrajině vyšetřována z důvodu účasti na trestných činech v souvislosti se zneužitím ukrajinských státních prostředků a jejich nezákonným převodem do zahraničí.“

7

Rozhodnutím (SZBP) 2015/143 ze dne 29. ledna 2015, kterým se mění rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2015, L 24, s. 16), změnila Rada znění čl. 1 odst. 1 posledně uvedeného rozhodnutí následovně:

„Zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které náleží osobám odpovědným za zneužití ukrajinských státních prostředků a za porušování lidských práv na Ukrajině, a fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům s nimi spojeným, jak jsou uvedeny v příloze, nebo které tyto osoby vlastní, drží či kontrolují.

Pro účely tohoto rozhodnutí se osobou odpovědnou za zneužití ukrajinských státních prostředků rozumí i každá osoba, kterou ukrajinské orgány vyšetřují v souvislosti se:

8

Nařízením (EU) 2015/138 ze dne 29. ledna 2015, kterým se mění nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2015, L 24, s. 1), změnila Rada znění článku 3 posledně uvedeného rozhodnutí obdobným způsobem.

9

Napadenými akty Rada na základě přezkoumání ponechala jméno navrhovatele na těchto seznamech, a prodloužila tak použití omezujících opatření přijatých vůči němu až do 6. března 2016 z těchto důvodů:

„Osoba, proti níž vedou ukrajinské orgány trestní řízení z důvodu zneužití veřejných prostředků nebo majetku.“

10

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 29. dubna 2015 podal navrhovatel žalobu znějící na zrušení napadených aktů, přičemž se dovolával pěti žalobních důvodů, z nichž první vycházel z porušení povinnosti uvést odůvodnění, druhý z porušení jeho základních práv, třetí ze zneužití pravomoci, čtvrtý z porušení zásady řádné správy a pátý ze zjevně nesprávného posouzení.

11

Tribunál všechny tyto žalobní důvody zamítl, a tudíž zamítl žalobu v plném rozsahu.

12

Navrhovatel navrhuje, aby Soudní dvůr:

13

Rada navrhuje, aby Soudní dvůr:

14

Navrhovatel vznáší na podporu svého kasačního opravného prostředku pět důvodů. Svým prvním důvodem vytýká Tribunálu, že porušil článek 296 SFEU a článek 41 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). Svým druhým důvodem, který je rozdělen do čtyř částí, tvrdí, že Tribunál dospěl k nesprávnému závěru o tom, že nedošlo k porušení jeho základních práv. Svým třetím důvodem vytýká Tribunálu, že konstatoval, že Rada nezneužila svou pravomoc. Čtvrtý důvod vychází z porušení článku 41 Listiny. Konečně ve svém pátém důvodu, který je rozdělen na šest částí, navrhovatel tvrdí, že Tribunál neprávem zastával názor, že se Rada přijetím napadených aktů nedopustila zjevně nesprávného posouzení.

15

Jako první je třeba posoudit třetí část pátého důvodu kasačního opravného prostředku.

16

Navrhovatel tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 166 a následujících napadeného rozsudku konstatoval, že rozsudek Tribunálu ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada (T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885), který byl v té době předmětem kasačního opravného prostředku a podle něhož je na Radě, aby než se opře o rozhodnutí orgánu třetí země, ověřila, že relevantní právní úprava tohoto státu zajišťuje ochranu práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu rovnocennou ochraně zaručené na unijní úrovni, nelze v projednávané věci použít, jelikož napadené akty se svým zněním a účelem odlišují od těch, které byly předmětem věci, ve které byl vydán tento rozsudek.

17

V tomto ohledu navrhovatel tvrdí, že rozdíly mezi těmito dvěma kategoriemi aktů nejsou zásadní a dovolává se rozsudku Soudního dvora ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE (C‑599/14 P, EU:C:2017:583), který byl mezitím vyhlášen. Domnívá se, že přijetí omezujících opatření vůči němu bylo podmíněno existencí rozhodnutí příslušného orgánu, aby Rada mohla na základě takového rozhodnutí určit, že je osobou odpovědnou za zneužití finančních prostředků. Požadavky stanovené Soudním dvorem se tedy použijí na toto kritérium pro zařazení na seznam formulované v širším smyslu než kritérium zkoumané ve věci, ve které byl vydán tento rozsudek. Kromě toho argumentace Tribunálu, podle které boj proti terorismu, o nějž se jednalo v uvedených rozsudcích, nezapadá nutně do rámce spolupráce s třetím státem, který se Rada rozhodla podporovat, jak je tomu v projednávané věci, je rovněž chybná.

18

Rada v odpovědi tvrdí, že třetí část pátého důvodu kasačního opravného prostředku je neopodstatněná. Domnívá se, stejně jako Tribunál v napadeném rozsudku, že rozdíl mezi modelem omezujících opatření dotčených ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE (C‑599/14 P, EU:C:2017:583), a modelem dotčeným v projednávané věci je podstatný, vezme-li se v úvahu jejich znění a struktura, jakož i cíle a obecné podmínky, na nichž jsou založena. Konkrétně politické rozhodnutí Unie podporovat ukrajinský režim, zejména jeho reformy k posílení právního státu na Ukrajině, představuje důležitý prvek, jelikož Soudní dvůr v rozsudku ze dne 19. října 2017,Janukovyč v. Rada (C‑598/16 P, nezveřejněný, EU:C:2017:786, bod 61), uvedl, že omezující opatření proti zneužívání veřejných prostředků v této zemi zapadají do rámce politiky podpory třetí země, jež má pomáhat hospodářské i politické stabilitě tohoto státu.

19

Rada dodává, že závěr, k němuž dospěl Soudní dvůr v bodech 64 a 75 tohoto rozsudku, může být v projednávané věci použit s ohledem na skutková zjištění Tribunálu učiněná v bodech 175 a 176 napadeného rozsudku, která nepodléhají přezkumu Soudního dvora a z nichž vyplývá, že důkazy předložené navrhovatelem nepostačovaly k prokázání, že jeho konkrétní situace byla ovlivněna problémy, na které poukazoval v souvislosti s ukrajinským soudním systémem.

20

Podle judikatury Soudního dvora musí unijní soudy při přezkumu omezujících opatření zajišťovat v zásadě plný přezkum legality všech unijních aktů z hlediska základních práv, která jsou součástí unijního právního řádu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, bod 97; ze dne 28. listopadu 2013, Rada v. Fulmen a Mahmoudian, C‑280/12 P, EU:C:2013:775, bod 58, jakož i ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 106).

21

Mezi tato základní práva patří zejména dodržování práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu (rozsudky ze dne 28. listopadu 2013, Rada v. Fulmen a Mahmoudian, C‑280/12 P, EU:C:2013:775, bod 59 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 28. listopadu 2013, Rada v. Manufacturing Support & Procurement Kala Naft, C‑348/12 P, EU:C:2013:776, bod 66).

22

Účinnost soudní kontroly zaručené v článku 47 Listiny vyžaduje, jak připomněl Tribunál v bodě 136 napadeného rozsudku, aby se unijní soud při přezkumu legality důvodů, o které se opírá rozhodnutí o zařazení jména určité osoby na seznam osob, vůči nimž jsou namířena omezující opatření, nebo o jejím ponechání na tomto seznamu, ujistil o tom, že se toto rozhodnutí, které má ve vztahu k ní charakter individuálního rozhodnutí, opírá o dostatečně pevný skutkový základ. Proto je třeba ověřit skutečnosti uváděné v odůvodnění, ze kterého toto rozhodnutí vychází, tak aby se soudní přezkum neomezoval na posouzení abstraktní věrohodnosti uváděných důvodů, ale aby se zaměřil na otázku, zda jsou tyto důvody, nebo alespoň jeden z nich, který sám o sobě postačuje k odůvodnění uvedených aktů, podložené (rozsudky ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, bod 119; ze dne 18. června 2015, Ipatau v. Rada, C‑535/14 P, EU:C:2015:407, bod 42, jakož i ze dne 18. února 2016, Rada v. Bank Mellat, C‑176/13 P, EU:C:2016:96, bod 109).

23

V projednávaném případě, jak Tribunál upřesnil v bodech 132 až 134 napadeného rozsudku, byla omezující opatření přijatá vůči navrhovateli napadenými akty ponechána v platnosti na základě kritéria pro zařazení na seznam uvedeného v čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2014/119, ve znění rozhodnutí 2015/143, a v čl. 2 odst. 1 ve spojení s čl. 3 odst. 1 nařízení č. 208/2014, ve znění nařízení 2015/138. Toto kritérium počítá se zmrazením finančních prostředků osob, které byly určeny jako osoby odpovědné za zneužití veřejných prostředků, včetně osob, které ukrajinské orgány vyšetřují.

24

V tomto ohledu z bodů 134, 149 a 150 napadeného rozsudku vyplývá, že Rada za účelem přijetí těchto omezujících opatření vycházela z okolnosti, že navrhovatel je osobou, proti níž „vedou ukrajinské orgány trestní řízení z důvodu zneužití veřejných prostředků nebo majetku“, jak je uvedeno v dopise ze dne 10. října 2014, který se týkal vyšetřování zahájeného ukrajinskou soudní správou proti dotyčnému, jenž pocházel od této správy.

25

Z toho vyplývá, že ponechání omezujících opatření přijatých vůči navrhovateli v platnosti napadenými akty vychází z rozhodnutí orgánu třetího státu, který je v tomto ohledu příslušný, zahájit a vést trestní řízení týkající se trestného činu zneužití veřejných prostředků. V tomto ohledu je irelevantní okolnost, uvedená v bodě 169 napadeného rozsudku, že existence takového rozhodnutí nepředstavuje kritérium pro zařazení na seznam stanovené v čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2014/119, ve znění rozhodnutí 2015/143, nýbrž skutkový základ, z něhož vycházejí dotčená omezující opatření.

26

V případě takového rozhodnutí přitom přísluší Radě, aby než se opře o rozhodnutí orgánu třetí země, ověřila, zda bylo toto rozhodnutí přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu (rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 24).

27

Podle ustálené judikatury Soudního dvora je totiž Rada při přijímání omezujících opatření povinna dodržovat základní práva, která jsou součástí unijního právního řádu, mezi něž patří, jak bylo uvedeno v bodě 21 tohoto rozsudku, dodržování práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, body 97 a 98; ze dne 28. listopadu 2013, Rada v. Manufacturing Support & Procurement Kala Naft, C‑348/12 P, EU:C:2013:776, body 65 a 66, jakož i ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 25).

28

V tomto ohledu má požadavek, aby Rada ověřila, zda rozhodnutí třetích států, na jejichž základě rozhoduje o zařazení osoby nebo subjektu na seznam osob a subjektů, jejichž majetek je zmrazen, byla přijata při dodržení těchto práv, za cíl zajistit, aby k takovému zařazení docházelo pouze na dostatečně pevném skutkovém základě, a tím chránit dotčené osoby nebo subjekty (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 26).

29

Soudní dvůr rovněž rozhodl, že Rada je povinna v odůvodnění k rozhodnutí o zařazení osoby nebo subjektu na seznam osob a subjektů, jejichž majetek je zmrazen, a k následným rozhodnutím uvést, byť i jen stručně, důvody, proč se domnívá, že rozhodnutí třetího státu, ze kterého hodlá vycházet, bylo přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, body 31 a 33).

30

Aby Rada splnila svou povinnost uvést odůvodnění, musí tudíž v rozhodnutí o uložení omezujících opatření zmínit, že ověřila, že rozhodnutí třetího státu, o něž opírá tato opatření, bylo přijato při dodržení těchto práv (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE, C‑599/14 P, EU:C:2017:583, bod 37).

31

V projednávaném případě je třeba uvést, že v bodě 167 napadeného rozsudku Tribunál shledal, že přístup přijatý v rozsudku ze dne 16. října 2014, LTTE v. Rada (T‑208/11 a T‑508/11, EU:T:2014:885), nelze v projednávaném případě použít.

32

Tribunál v bodě 175 napadeného rozsudku dále uvedl, že „[p]řípadný nesoulad mezi ochranou základních práv na Ukrajině a ochranou základních práv v Unii by […] mohl mít dopad na legalitu [napadených aktů] jen tehdy, kdyby se politické rozhodnutí Rady podporovat nový ukrajinský režim […] ukázalo jako zjevně mylné“. K dosažení tohoto závěru se Tribunál dovolává, jak vyplývá z bodů 173 a 174 napadeného rozsudku, judikatury vycházející z rozsudku ze dne 21. dubna 2015, Anbouba v. Rada (C‑630/13 P, EU:C:2015:247, bod 42), podle níž Soudní dvůr uznává širokou posuzovací pravomoc unijního normotvůrce při stanovování obecných kritérií pro zařazení na seznam, která se použijí k přijetí omezujících opatření.

33

Tyto úvahy jsou stiženy vadou spočívající v nesprávném právním posouzení.

34

Rada totiž může mít za to, že rozhodnutí o zařazení na seznam je založeno na dostatečně pevném skutkovém základě teprve poté, co ověří, že při přijetí rozhodnutí dotčeného třetího státu, na němž hodlá založit přijetí omezujících opatření, bylo dodrženo právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu.

35

Ačkoli je v projednávaném případě pravda, že kritérium pro zařazení na seznam uvedené v bodě 23 tohoto rozsudku umožňuje Radě založit omezující opatření na takovém rozhodnutí třetího státu, jako je dopis ze dne 10. října 2014 uvedený v bodě 24 tohoto rozsudku, nic to nemění na tom, že povinnost tohoto orgánu dodržovat právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu znamená, že se musí ujistit o tom, že orgány třetí země, které toto rozhodnutí přijaly, dodržely uvedená práva.

36

Ukrajina je jedním ze států, které přistoupily k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, jak uvedl Tribunál v bodě 173 napadeného rozsudku. I když taková okolnost znamená přezkum základních práv zaručených touto úmluvou Evropským soudem pro lidská práva, která v souladu s čl. 6 odst. 3 SEU tvoří součást unijního práva jakožto obecné zásady, nemůže učinit nadbytečným ověření ze strany Rady ohledně toho, zda rozhodnutí takového třetího státu, o něhož opírá omezující opatření, bylo přijato při dodržení základních práv, a zejména práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu.

37

Okolnost, že se uvedená judikatura týká kontextu omezujících opatření založených na společném postoji Rady 2001/931/SZBP ze dne 27. prosince 2001 o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu (Úř. věst. 2001, L 344, s. 93; Zvl. vyd. 18/01, s. 217), který podle svého čl. 1 odst. 4 výslovně odkazuje na rozhodnutí přijaté příslušným orgánem, nemůže tento závěr zpochybnit. Rozdíly ve znění, struktuře a cílech, které Tribunál v bodech 168 až 172 napadeného rozsudku identifikoval mezi modelem omezujících opatření stanoveným tímto společným postojem na jedné straně a na straně druhé modelem omezujících opatření stanoveným rozhodnutím 2014/119, ve znění rozhodnutí 2015/143, a nařízením č. 208/2014, ve znění nařízení 2015/138, nemůže mít za následek, že se záruky vyplývajících z této judikatury uplatní pouze na omezující opatření přijatá v oblasti boje proti terorismu na základě modelu uvedeného společného postoje, s vyloučením těch, která byla přijata Radou v rámci spolupráce se třetím státem na základě politické volby.

38

Pokud jde o posouzení Tribunálu shrnuté v bodě 32 tohoto rozsudku, je třeba dodat, že vymezení obecných kritérií pro zařazení na seznam, jež umožňují přijetí omezujících opatření, není v projednávaném případě sporné. Naopak se jedná o rozhodnutí ponechat na základě napadených aktů v platnosti zmrazení majetku navrhovatele, které má ve vztahu k němu povahu individuálního rozhodnutí. Přitom v souladu s judikaturou citovanou v bodě 22 tohoto rozsudku se musí unijní soud v rámci přezkumu legality důvodů, na nichž je takové rozhodnutí založeno, ujistit, že alespoň jeden z důvodů je dostatečně přesný a konkrétní, podložený a představuje sám o sobě dostatečný základ pro toto rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. listopadu 2013, Rada v. Manufacturing Support & Procurement Kala Naft, C‑348/12 P, EU:C:2013:776, bod 72).

39

Mimoto v případě zpochybnění legality je úkolem příslušného unijního orgánu, aby prokázal, že jsou důvody uplatňované vůči dotyčné osobě podložené, přičemž tato osoba není povinna předložit důkazy o opaku svědčící o tom, že uvedené důvody podložené nejsou (rozsudky ze dne 18. července 2013, Komise a další v. Kadi, C‑584/10 P, C‑593/10 P a C‑595/10 P, EU:C:2013:518, bod 121, jakož i ze dne 28. listopadu 2013, Rada v. Fulmen a Mahmoudian, C‑280/12 P, EU:C:2013:775, bod 66).

40

Pokud jde o rozsudky ze dne 19. října 2017, Janukovyč v. Rada (C‑598/16 P, nezveřejněný, EU:C:2017:786), a ze dne 19. října 2017, Janukovyč v. Rada (C‑599/16 P, nezveřejněný, EU:C:2017:785), na které se odvolává Rada, je třeba uvést, že Soudní dvůr v rámci kasačních opravných prostředků, ve kterých byly vydány tyto rozsudky, nerozhodoval o otázce, zda se judikatura vycházející z rozsudku ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE (C‑599/14 P, EU:C:2017:583), vztahuje na případ omezujících opatření přijatých s ohledem na situaci na Ukrajině. Kromě toho je třeba konstatovat, že s ohledem na ustálenou judikaturu citovanou v bodech 27, 28 a 39 tohoto rozsudku nelze z uvedených rozsudků vyvodit, že Rada není povinna ověřit, zda rozhodnutí třetího státu, na němž hodlá založit přijetí omezujících opatření, bylo přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu. Takový závěr by byl totiž v rozporu s touto ustálenou judikaturou. Závěry vyplývající z těchto rozsudků tudíž nemají na projednávaný kasační opravný prostředek žádný vliv.

41

Z výše uvedeného vyplývá, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když na rozdíl od toho, co Soudní dvůr rozhodl v rozsudku ze dne 26. července 2017, Rada v. LTTE (C‑599/14 P, EU:C:2017:583), dospěl k závěru, že Rada nebyla povinna ověřit, zda rozhodnutí třetího státu, na němž hodlá založit přijetí omezujících opatření, bylo přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu, takže žalobní důvod vycházející ze zjevně nesprávného posouzení, který byl před ním vznesen, musí být zamítnut.

42

Vzhledem k tomu, že třetí části pátého důvodu kasačního opravného prostředku tedy musí být vyhověno, je třeba na tomto základě zrušit napadený rozsudek v plném rozsahu, aniž je nutné se vyslovit k ostatním částem tohoto důvodu kasačního opravného prostředku nebo k ostatním důvodům kasačního opravného prostředku.

43

V souladu s čl. 61 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie zruší Soudní dvůr rozhodnutí Tribunálu, je-li kasační opravný prostředek opodstatněný. Pokud to soudní řízení dovoluje, může sám Soudní dvůr vydat konečné rozhodnutí ve věci.

44

Soudní dvůr má v projednávaném případě k dispozici informace nezbytné ke konečnému rozhodnutí o žalobě na neplatnost napadených aktů podané navrhovatelem k Tribunálu.

45

V tomto ohledu z odůvodnění napadených aktů nijak nevyplývá, že by Rada ověřila, že ukrajinská soudní správa dodržela právo navrhovatele na obhajobu a jeho právo na soudní ochranu.

46

V tomto ohledu postačí uvést, že z důvodů uvedených v bodech 25 až 30 a 34 až 42 tohoto rozsudku je žaloba opodstatněná a že je třeba napadené akty zrušit v rozsahu, v němž se týkají navrhovatele.

47

Článek 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že je-li kasační prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.

48

Podle čl. 138 odst. 1 téhož jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě článku 184 tohoto jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

49

Vzhledem k tomu, že navrhovatel požadoval uložení náhrady nákladů řízení Radě a Rada neměla úspěch ve věci, je namístě jí uložit náhradu nákladů řízení v obou stupních.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: