Věc C‑377/17
Evropská komise
v.
Spolková republika Německo
Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 4. července 2019
„Nesplnění povinnosti státem – Služby na vnitřním trhu – Směrnice 2006/123/ES – Článek 15 – Článek 49 SFEU – Svoboda usazování – Odměny architektů a inženýrů za plánovací služby – Minimální a maximální sazby“
Svoboda usazování – Volný pohyb služeb – Služby na vnitřním trhu – Směrnice 2006/123 – Požadavky podléhající hodnocení – Vnitrostátní právní úprava, která zavádí systém minimálních a maximálních sazeb za plánovací služby architektů a inženýrů – Odůvodnění – Důkazní břemeno náležející členskému státu – Působnost
(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123, článek 15)
(viz body 64, 65, 85)
Svoboda usazování – Volný pohyb služeb – Služby na vnitřním trhu – Směrnice 2006/123 – Požadavky podléhající hodnocení – Vnitrostátní právní úprava, která zavádí systém minimálních a maximálních sazeb za plánovací služby architektů a inženýrů – Nepřípustnost – Odůvodnění – Pojištění kvality služeb a ochrany spotřebitelů – Porušení zásady proporcionality
[Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123, čl. 15 odst. 2 písm. g) a článek 3]
(viz body 66–71, 76–82, 88, 89, 92–95, výrok 1)
Shrnutí
V rozsudku Komise v. Německo (C‑377/17), vydaném dne 4. července 2019, Soudní dvůr rozhodl, že Spolková republika Německo nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají ze směrnice 2006/123 ( 1 ), když zachovala závazné sazby za plánovací služby architektů a inženýrů.
Soudní dvůr zkoumal německou právní úpravu, která zavádí systém minimálních a maximálních sazeb za plánovací služby architektů a inženýrů. Podle Spolkové republiky Německo měly minimální sazby za cíl dosáhnout kvality plánovacích služeb a ochrany spotřebitele, zatímco cílem maximálních sazeb bylo zajistit ochranu spotřebitele tím, že zaručují transparentnost odměn a zamezují přehnaným odměnám.
Podle Soudního dvora dotčené sazby spadají do působnosti směrnice 2006/123, která členským státům ukládá, aby posoudily, zda jsou v rámci jejich právního systému uplatňovány takové požadavky, které podmiňují výkon činnosti dodržováním minimálních nebo maximálních sazeb ze strany poskytovatele ( 2 ). Mají-li být v souladu s cíli této směrnice, musí být takové požadavky nediskriminační, nezbytné a přiměřené k dosažení naléhavého důvodu obecného zájmu ( 3 ).
Vzhledem k tomu, že cíle, kterých se dovolává Spolková republika Německo, jsou uznány judikaturou Soudního dvora jakožto naléhavé důvody obecného zájmu, provedl Soudní dvůr analýzu vhodnosti a přiměřenosti německého systému sazeb.
Na prvním místě, pokud jde o minimální sazby, Soudní dvůr nejprve ve spojení s rozsudkem ze dne 5. prosince 2006, Cipolla a další (C‑94/04 a C‑202/04) konstatoval, že existence minimálních sazeb pro plánovací služby je s ohledem na vlastnosti německého trhu v zásadě schopna přispět k zajištění vysoké úrovně kvality těchto služeb. S ohledem jednak na velmi vysoký počet hospodářských subjektů působících na trhu plánovacích služeb a jednak na značnou informační asymetrii mezi poskytovateli plánovacích služeb a spotřebiteli, které charakterizují tento trh, totiž může existovat riziko, že tito poskytovatelé si budou konkurovat tak, že by to mohlo vést k nabízení příliš levných úkonů, nebo dokonce k vyloučení hospodářských subjektů nabízejících kvalitní služby na základě nepříznivého výběru. V tomto kontextu může stanovení minimálních sazeb přispět k omezení tohoto rizika tím, že se zabrání tomu, aby byly služby nabízeny za ceny, které nestačí k dlouhodobému zajištění kvality těchto služeb.
Soudní dvůr však poté rozhodl, že minimální sazby nejsou vhodné k zajištění dosažení sledovaných cílů. Podle Soudního dvora okolnost, že plánovací služby nejsou vyhrazeny příslušníkům určitých profesí podléhajících povinné kontrole na základě právní úpravy svobodných povolání nebo kontrole profesních komor, odráží nesoudržnost německé právní úpravy ve vztahu k cíli zachování vysoké úrovně kvality plánovacích služeb. Minimální sazby totiž nemohou být vhodné k dosažení takového cíle, jestliže samotný výkon služeb, které jim podléhají, nedoprovází minimální záruky umožňující zajistit kvalitu uvedených služeb.
Na druhém místě, pokud jde o maximální sazby, Soudní dvůr uvedl, že ačkoli jsou takové sazby způsobilé přispět k ochraně spotřebitelů, Spolková republika Německo neprokázala, proč by k adekvátnímu dosažení uvedeného cíle nepostačilo jakožto méně restriktivní opatření dát zákazníkům k dispozici cenová vodítka ohledně jednotlivých kategorií služeb. Z toho vyplývá, že požadavek spočívající ve stanovení maximálních sazeb nelze považovat za přiměřený tomuto cíli.
( 1 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu (Úř. věst. 2006, L 376, s. 36).
( 2 ) – Článek 15 odst. 2 písm. g) směrnice 2006/123.
( 3 ) – Článek 15 odst. 3 směrnice 2006/123.