–

za španělskou vládu A. Gavela Llopis, jako zmocněnkyní,

–

za belgickou vládu P. Cottinem a M. Jacobs, jako zmocněnci,

–

za řeckou vládu K. Boskovitsem, E. Zisi a A. Dimitrakopoulou, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi P. Arenasem a M. Wasmeierem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 9 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1889/2005 ze dne 26. října 2005 o kontrolách peněžní hotovosti vstupující do Společenství nebo je opouštějící (Úř. věst. 2005, L 309, s. 9).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Lu Zhengem a Ministerio de Economía y Competitividad (ministerstvo hospodářství a konkurenceschopnosti, Španělsko) ve věci pokuty, která mu byla uložena za porušení povinnosti ohlásit při opuštění španělského území určité částky převážené peněžní hotovosti.

3

Body 2 a 3 odůvodnění nařízení č. 1889/2005 znějí následovně:

4

Podle článku 1 tohoto nařízení:

„1.   Toto nařízení doplňuje ustanovení směrnice [91/308] o transakcích prováděných prostřednictvím úvěrových a finančních institucí, jakož i prostřednictvím některých profesí, stanovením harmonizovaných pravidel pro kontrolu peněžní hotovosti vstupující do Společenství nebo je opouštějící, prováděnou příslušnými orgány.

2.   Tímto nařízením nejsou dotčena vnitrostátní opatření pro kontrolu pohybu peněžní hotovosti v rámci Společenství, pokud jsou taková opatření přijata v souladu s článkem [65 SFEU].“

5

Článek 3 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví:

„Každá fyzická osoba, která vstupuje do Společenství nebo je opouští a má u sebe peněžní hotovost v hodnotě 10000 EUR nebo více, ohlásí tuto částku v souladu s tímto nařízením příslušným orgánům členského státu, přes který do Společenství vstupuje nebo je opouští. Ohlašovací povinnost není splněna, pokud jsou poskytnuté informace nesprávné nebo neúplné.“

6

Článek 9 odst. 1 téhož nařízení stanoví:

„Členské státy stanoví sankce za nesplnění ohlašovací povinnosti stanovené v článku 3. Takové sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“

7

Z ustanovení čl. 2 odst. 1 písm. v) ve spojení s článkem 34 Ley 10/2010 de prevención del blanqueo de capitales y de la financiación del terrorismo (zákon 10/2010 o předcházení praní peněz a financování terorismu) ze dne 28. dubna 2010 (BOE č. 103, ze dne 29. dubna 2010) vyplývá, že fyzické osoby, které vstupují na vnitrostátní území nebo jej opouštějí s platebními prostředky, jejichž výše se rovná nebo je vyšší než 10000 eur, jsou povinny provést předběžné ohlášení obsahující přesné informace týkající se držitele, vlastníka, příjemce, výše, povahy, původu, zamýšleného použití, trasy cesty a způsobu přepravy platebních prostředků.

8

Článek 35 odst. 2 tohoto zákona stanoví, že v případě nepodání ohlášení, je-li povinné, nebo v případě uvedení nepravdivých údajů, pokud je nutno je považovat za zvlášť důležité, zasahující celníci nebo policisté zadrží veškeré nalezené platební prostředky, vyjma minimální částky pro zajištění životního minima.

9

Podle čl. 52 odst. 3 písm. a) zákona 10/2010 představuje porušení uvedené ohlašovací povinnosti závažný přestupek, za který se podle čl. 57 odst. 3 tohoto zákona uloží pokuta, jejíž minimální výše činí 600 eur a jejíž maximální výše může dosáhnout dvojnásobku částky neohlášené peněžní hotovosti.

10

Článek 59 odst. 3 uvedeného zákona stanoví:

„Pro účely stanovení sankce, která se uplatní v případě porušení ohlašovací povinnosti stanovené v článku 34, se za přitěžující považují následující okolnosti:

11

Dne 10. srpna 2014 odevzdal Lu Zheng, čínský státní příslušník, na letišti Gran Canaria (Španělsko) k odbavení svá zavazadla k letu do Hong Kongu (Čína) s mezipřistáním v Madridu (Španělsko) a v Amsterodamu (Nizozemsko).

12

Při kontrole, která byla provedena během mezipřistání na letišti Madrid-Barajas, bylo zjištěno, že se v zavazadlech L. Zhenga nacházela částka 92000 eur v peněžní hotovosti, kterou posledně uvedený v rozporu s povinností stanovenou v článku 34 zákona 10/2010 neohlásil.

13

Tato částka byla zadržena, po odečtení částky 1000 eur, která odpovídá životnímu minimu podle čl. 35 odst. 2 tohoto zákona.

14

Dne 15. dubna 2015 uložil Secretario General del Tesoro y Política Financiera (generální tajemník pro finance a finanční politiku, Španělsko) ministerstva hospodářství a konkurenceschopnosti L. Zhengovi správní pokutu ve výši 91900 eur poté, co jako přitěžující okolnosti konstatoval vysokou hodnotu neohlášené částky, neprokázání legálního původu peněžní hotovosti, rozporuplnost prohlášení dotyčného týkajících se jeho výdělečné činnosti a skutečnost, že se peněžní hotovost nacházela na místě, které naznačovalo úmyslný záměr ji utajit.

15

Lu Zheng podal u předkládajícího soudu žalobu proti rozhodnutí, kterým mu byla uložena pokuta, a navrhl, aby bylo zrušeno nebo aby mu byla uložena minimální sankce nebo aby mu byla uložena sankce přiměřená porušení, jehož se dopustil. V této souvislosti se odvolává na porušení zásady proporcionality.

16

Předkládající soud má v podstatě za to, že se na L. Zhenga, přestože peněžní hotovost, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, zůstala na území Evropské unie, vztahovala ohlašovací povinnost uvedená v čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1889/2005, protože dotyčný neměl před svým příletem na čínské území přístup k penězům, které se nacházely v jeho zavazadlech odbavených na letišti Gran Canaria.

17

Vzhledem k výkladu čl. 9 odst. 1 tohoto nařízení, který ve svém rozsudku ze dne 16. července 2015, Chmielewski (C‑255/14, EU:C:2015:475) podal Soudní dvůr, si předkládající soud klade otázku týkající se rozsahu působnosti tohoto ustanovení a slučitelnosti některých prvků vnitrostátní právní úpravy, která stanoví sankce za nesplnění povinnosti ohlásit pohyb peněžní hotovosti, s tímto ustanovením.

18

Za těchto podmínek se Tribunal Superior de Justicia de Madrid (Vrchní soud v Madridu, Španělsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

19

Španělská vláda zpochybňuje přípustnost první předložené otázky z důvodu, že pokuta, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, je nižší než výše neohlášené peněžní hotovosti, a zdaleka tedy nedosahuje dvojnásobku její výše. Odpověď na tuto otázku proto není nezbytná pro vyřešení sporu v původním řízení.

20

V této souvislosti je třeba připomenout, že je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu nebo platnosti normy unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (rozsudek ze dne 16. června 2015, Gauweiler a další, C‑62/14, EU:C:2015:400, bod 24).

21

Z toho vyplývá, že k otázkám týkajícím se unijního práva se váže domněnka relevance. Soudní dvůr smí rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem odmítnout pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad nebo žádané posouzení platnosti unijní normy nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 16. června 2015, Gauweiler a další, C‑62/14, EU:C:2015:400, bod 25).

22

V projednávaném případě španělská vláda nezpochybňuje skutečnost, že vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení umožňuje uložit pokutu ve výši až dvojnásobku výše neohlášené peněžní hotovosti. Jak totiž vyplývá z bodu 9 tohoto rozsudku, čl. 57 odst. 3 zákona 10/2010 stanoví, že za každé takové nesplnění ohlašovací povinnosti, jako je to, o které se jedná ve věci v původním řízení, se uloží pokuta, jejíž minimální výše činí 600 eur a jejíž maximální výše může dosáhnout dvojnásobku částky neohlášené peněžní hotovosti.

23

Je sice pravda, že pokuta dotčená ve věci v původním řízení nedosahuje maximální částky, která je povolena touto právní úpravou, nic to však nemění na skutečnosti, že výše této pokuty byla stanovena na základě uvedené právní úpravy s přihlédnutím k maximální částce, která je v ní stanovena.

24

Není proto zjevné, že by první položená otázka byla hypotetická nebo neměla vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení.

25

Za těchto podmínek musí být tato otázka prohlášena za přípustnou.

26

První a druhá otázka, které je třeba posoudit společně, se týkají výkladu čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1889/2005, a konkrétně otázky, zda toto ustanovení brání takové právní úpravě členského státu, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která stanoví, že za nesplnění povinnosti ohlásit při vstupu nebo opuštění území tohoto členského státu vysoké částky peněžní hotovosti bude uložena pokuta, která se vypočítá s ohledem na některé přitěžující okolnosti a může činit až dvojnásobek neohlášené částky.

27

Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší, aby otázky, které jsou mu položeny, případně přeformuloval. Soudní dvůr může kromě toho zohlednit i normy unijního práva, na které vnitrostátní soud ve svých otázkách neodkázal (rozsudek ze dne 13. října 2016, M. a S., C‑303/15, EU:C:2016:771, bod 16 a citovaná judikatura).

28

V tomto ohledu je třeba uvést, že předkládající soud vychází z předpokladu, že pohyb peněžní hotovosti, o který se jedná ve věci v původním řízení, musí být považován za opuštění Unie, protože L. Zheng neměl před svým příletem do Číny přístup k penězům, které se nacházely v jeho kufru, který byl odbaven na letišti Gran Canaria.

29

V této souvislosti je třeba připomenout, že ohlašovací povinnost stanovená v čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1889/2005 platí pouze pro fyzické osoby, které vstupují do Unie nebo ji opouštějí a mají u sebe peněžní hotovost v hodnotě 10000 eur nebo více. Z tohoto ustanovení dále vyplývá, že ohlášení stanovené tímto nařízením musí být dotyčnou fyzickou osobou provedeno u příslušných orgánů členského státu, přes který do Unie vstupuje nebo ji opouští.

30

Přestože uvedené nařízení pojem „fyzická osoba, která vstupuje [do Unie] nebo j[i] opouští“ nedefinuje, Soudní dvůr již konstatoval, že tento pojem je i přesto zcela jednoznačný a je třeba jej chápat v jeho běžném smyslu, to znamená tak, že odkazuje na přemístění fyzické osoby z místa, které není součástí území Unie, do místa, které je součástí tohoto území, nebo z místa, které je součástí území Unie do místa, které není součástí tohoto území (rozsudek ze dne 4. května 2017, El Dakkak a Intercontinental, C‑17/16, EU:C:2017:341, body 19 až 21).

31

Z toho vyplývá, že čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1889/2005 musí být vykládán v tom smyslu, že každá fyzická osoba, která – jako L. Zheng – fyzicky opouští Unii a má u sebe peněžní hotovost v hodnotě 10000 eur nebo více, je povinna ohlásit přepravovanou částku příslušným orgánům členského státu, přes který Unii fyzicky opouští.

32

V projednávaném případě byl L. Zheng – vzhledem k tomu, že z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že měl území Unie opustit přes letiště Amsterodam – podle uvedeného nařízení povinen ohlásit peněžní hotovost, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, nikoli španělským orgánům, nýbrž příslušným nizozemským orgánům.

33

Je však třeba vycházet z toho, že nařízení č. 1889/2005 v zásadě nebrání vnitrostátní právní úpravě členského státu, která stanoví jiné oznamovací povinnosti, než jsou ty, které jsou stanoveny v tomto nařízení.

34

Z bodu 3 odůvodnění a z čl. 1 odst. 2 tohoto nařízení totiž vyplývá, že tímto nařízením není dotčena možnost členských států provádět v souladu s ustanoveními Smlouvy o FEU, a zejména jejího článku 65 vnitrostátní kontrolu pohybu peněžní hotovosti v rámci Unie.

35

První a druhou předloženou otázku je proto třeba chápat tak, že se předkládající soud prostřednictvím těchto otázek táže, zda články 63 a 65 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která stanoví, že za nesplnění povinnosti ohlásit při vstupu nebo opuštění území tohoto členského státu vysoké částky peněžní hotovosti, bude uložena pokuta, která se vypočítá s ohledem na některé přitěžující okolnosti, a která může činit až dvojnásobek neohlášené částky.

36

Článek 65 odst. 1 písm. b) SFEU stanoví, že článkem 63 SFEU, který podle ustálené judikatury obecně zakazuje omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy (rozsudek ze dne 6. března 2018, SEGRO a Horváth, C‑52/16 a C‑113/16, EU:C:2018:157, bod 61 a citovaná judikatura), není dotčeno zejména právo členských států stanovit postupy pro ohlašování pohybu kapitálu pro účely správní či statistické nebo učinit opatření odůvodněná veřejným pořádkem či veřejnou bezpečností.

37

V této souvislosti mohou být vnitrostátní opatření omezující volný pohyb kapitálu odůvodněna důvody uvedenými v článku 65 SFEU, pokud respektují zásadu proporcionality, která vyžaduje, aby daná opatření byla způsobilá zajistit uskutečnění legitimně sledovaného cíle a nepřekračovala meze toho, co je k jeho dosažení nezbytné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. března 2018, SEGRO a Horváth, C‑52/16 a C‑113/16, EU:C:2018:157, body 76 a 77, jakož i citovaná judikatura).

38

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že Soudní dvůr již uznal, že boj proti praní peněz, jenž spadá pod ochranu veřejného pořádku, představuje legitimní cíl, který může odůvodnit omezení základních svobod zaručených Smlouvou (rozsudek ze dne 25. dubna 2013, Jyske Bank Gibraltar, C‑212/11, EU:C:2013:270, bod 64 a citovaná judikatura).

39

Pokud jde konkrétně o ohlašovací povinnost, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, z ustálené judikatury dále vyplývá, že volný pohyb kapitálu, který je zakotven ve Smlouvách, nebrání tomu, aby vývoz bankovek podléhal předchozímu ohlášení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. února 1995, Bordessa a další, C‑358/93 a C‑416/93, EU:C:1995:54, bod 31, a ze dne 14. prosince 1995, Sanz de Lera a další, C‑163/94, C‑165/94 a C‑250/94, EU:C:1995:451, bod 10).

40

Nicméně zásadu proporcionality je nutno dodržet nejen stran určení skutečností naplňujících znaky porušení, ale i stran určení pravidel týkajících se výše pokut a o posouzení skutečností, které mohou být vzaty v úvahu pro jejich stanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. února 2012, Urbán, C‑210/10, EU:C:2012:64, body 53 a 54).

41

Administrativní nebo represivní opatření dovolená vnitrostátní právní úpravou nesmějí především překračovat meze toho, co je nezbytné k dosažení legitimních cílů sledovaných touto právní úpravou (obdobně viz rozsudek ze dne 16. července 2015, Chmielewski, C‑255/14, EU:C:2015:475, bod 22).

42

V této souvislosti musí být sankce přiměřené závažnosti porušení, která postihují (obdobně viz rozsudek ze dne 16. července 2015, Chmielewski, C‑255/14, EU:C:2015:475, bod 23).

43

V této souvislosti je třeba připomenout, že Soudní dvůr rozhodl, že i když členské státy mají v souladu s čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1889/2005 při volbě sankcí, které přijmou za účelem zajištění dodržování ohlašovací povinnosti upravené v článku 3 tohoto nařízení, prostor pro uvážení, pokuta, jejíž výše odpovídá 60 % částky neohlášené peněžní hotovosti, je-li tato částka vyšší než 50000 eur, uložená v případě porušení této povinnosti, se s ohledem na povahu dotčeného protiprávního jednání nejeví jako přiměřená. Taková pokuta totiž podle Soudního dvora překračuje meze toho, co je nezbytné k zaručení dodržování uvedené povinnosti a k zajištění naplňování cílů sledovaných uvedeným nařízením, neboť cílem sankce upravené v tomto článku 9 není postihovat případné podvodné či protiprávní činnosti, ale pouze porušení této povinnosti (rozsudek ze dne 16. července 2015, Chmielewski, C‑255/14, EU:C:2015:475, body 29 až 31).

44

V projednávaném případě je přitom nutno konstatovat, že cílem čl. 57 odst. 3 zákona 10/2010, stejně jako článku 9 nařízení č. 1889/2005, není postihovat případné podvodné či protiprávní činnosti, ale porušení ohlašovací povinnosti.

45

Kromě toho, i pokud je takováto pokuta vypočítávána s ohledem na určité přitěžující okolnosti s výhradou, že splňují zásadu proporcionality, skutečnost, že její maximální výše může dosáhnout dvojnásobku částky neohlášené peněžní hotovosti a že v každém případě, stejně jako v projednávané věci, pokuta může být stanovena ve výši, která odpovídá téměř 100 % této částky, překračuje meze toho, co je nezbytné k zaručení dodržování ohlašovací povinnosti.

46

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první a druhou otázku odpovědět, že články 63 a 65 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která stanoví, že za nesplnění povinnosti ohlásit při vstupu nebo opuštění území tohoto členského státu vysoké částky peněžní hotovosti bude uložena pokuta, která může činit až dvojnásobek neohlášené částky.

47

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda unijní právo použitelné ve věci v původním řízení musí být vykládáno v tom smyslu, že uložení pokuty, která může nezávisle na částce, která je předmětem pohybu hotovosti, dosáhnout výše 25 % neohlášené peněžní hotovosti, splňuje požadavek přiměřenosti.

48

V této souvislosti z ustálené judikatury vyplývá – přestože se, jak bylo uvedeno v bodech 20 a 21 tohoto rozsudku, k otázkám týkajícím se unijního práva váže domněnka relevance – že potřeba dospět k výkladu unijního práva, který bude vnitrostátnímu soudci k užitku, vyžaduje, aby tento soudce vymezil skutkový a právní rámec, ze kterého vycházejí otázky, které pokládá, nebo aby alespoň vysvětlil skutkové předpoklady, na kterých jsou tyto otázky založeny. Předkládací rozhodnutí musí kromě toho uvést přesné důvody, které vedly vnitrostátní soud k tomu, aby si kladl otázky ohledně výkladu unijního práva a usoudil, že je nezbytné položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku (rozsudek ze dne 14. června 2017, Online Games a další, C‑685/15, EU:C:2017:452, bod 43 a citovaná judikatura).

49

V projednávaném případě z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že peněžitá sankce, kterou ve své třetí předběžné otázce uvádí předkládající soud, neodpovídá sankci, která byla uložena žalobci v původním řízení, a ostatně se ani nezdá, že by jako taková ve španělském právním řádu existovala. V každém případě žádná informace ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, neprokazuje existenci takovéto sankce.

50

Tuto otázku je tedy třeba prohlásit za nepřípustnou, jelikož funkcí svěřenou Soudnímu dvoru v rámci článku 267 SFEU je přispívat k výkonu spravedlnosti v členských státech, a nikoliv poskytovat poradní stanoviska k obecným či hypotetickým otázkám (rozsudek ze dne 26. února 2013, Åkerberg Fransson, C‑617/10, EU:C:2013:105, bod 42 a citovaná judikatura).

51

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

Články 63 a 65 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která stanoví, že za nesplnění povinnosti ohlásit při vstupu nebo opuštění území tohoto členského státu vysoké částky peněžní hotovosti bude uložena pokuta, která může činit až dvojnásobek neohlášené částky.