Věc C‑180/17

X
a
Y

proti

Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Raad van State (státní rada, Nizozemsko)]

„Řízení o předběžné otázce – Společná politika v oblasti azylu a doplňkové ochrany – Směrnice 2013/32/EU – Článek 46 – Směrnice 2008/115/ES – Článek 13 – Listina základních práv Evropské unie – Článek 18, čl. 19 odst. 2 a článek 47 – Právo na účinný prostředek právní nápravy před soudem – Zásada nenavracení – Rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o mezinárodní ochranu a ukládá se povinnost navrácení – Vnitrostátní právní úprava, která stanoví soudní řízení ve druhém stupni – Automatický odkladný účinek omezující se pouze na řízení v prvním stupni“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 26. září 2018

  1. Předběžné otázky – Pravomoc Soudního dvora – Otázky týkající se aktů unijního práva v případě, že v původním řízení je zpochybňována jeho použitelnost – Zahrnutí – Podmínka – Sporná otázka neoddělitelně spjatá s tím, jak bude třeba odpovědět na předběžné otázky

    (Článek 267 SFEU)

  2. Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Řízení pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany – Směrnice 2013/32 – Právo na účinný opravný prostředek k soudu – Rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o mezinárodní právní ochranu a ukládá se povinnost navrácení – Vnitrostátní právní úprava, která stanoví, že odvolání proti takovému rozhodnutí nemá odkladný účinek – Přípustnost – Omezení – Respektování zásady rovnocennosti a zásady efektivity

    (Listina základních práv Evropské unie, článek 18, čl. 19 odst. 2 a článek 47; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115, článek 13; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32, článek 46)

  3. Základní práva – Právo na účinnou soudní ochranu – Jeho zakotvení v čl. 47 prvním pododstavci Listiny základních práv Evropské unie a v článku 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – Stejný význam a rozsah – Úroveň ochrany zajištěná Listinou, která neporušuje úroveň zaručenou uvedenou Úmluvou

    (Listina základních práv Evropské unie, článek 47 první pododstavec, čl. 52 odst. 3 a článek 53)

  1.  Viz znění rozhodnutí.

    (viz body 17–19)

  2.  Článek 46 směrnice Evropského parlamentu a Rady 20013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany a článek 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, ve spojení s článkem 18, čl. 19 odst. 2 a článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie, musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která ačkoli stanoví odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým se potvrzuje rozhodnutí, jímž se zamítá žádost o mezinárodní ochranu a ukládá se povinnost navrácení, nespojuje s tímto opravným prostředkem automatický odkladný účinek, i když se dotčená osoba dovolává skutečnosti, že hrozí vážné porušení zásady nenavracení.

    Platí tedy, že i když ustanovení směrnic 2013/32 a 2008/115 ukládají členským státům, aby stanovily právo na účinný prostředek právní nápravy proti rozhodnutím, jimiž se zamítá žádost o mezinárodní ochranu, a proti rozhodnutím, jimiž se ukládá navrácení, žádné z těchto ustanovení nestanoví, že členské státy přiznají žadatelům o mezinárodní ochranu, jejichž prostředek právní nápravy podaný proti rozhodnutí, jímž se zamítá jejich žádost, a proti rozhodnutí o navrácení byl v prvním stupni zamítnut, právo podat odvolání, a tím spíše ani to, že výkon takového práva má být spojen s automatickým odkladným účinkem. Takové požadavky nelze vyvodit ze systematiky ani z účelu těchto směrnic.

    V této souvislosti je třeba zdůraznit, že směrnice 2008/115 i směrnice 2013/32 musí být vykládány při plném respektování základních práv a zásad uznaných zejména v Listině, jak vyplývá z bodu 24 odůvodnění prvně zmíněné směrnice a bodu 60 odůvodnění druhé zmíněné směrnice (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. června 2018, Gnandi, C‑181/16, EU:C:2018:465, bod 51). V tomto ohledu z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že pokud se členský stát rozhodne navrátit žadatele o mezinárodní ochranu do země, ve vztahu k níž panují vážné důvody se domnívat, že by zde byl vystaven skutečnému riziku zacházení odporujícímu článku 18 Listiny, ve spojení s článkem 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, ve znění Protokolu k této Úmluvě, nebo článku 19 odst. 2 Listiny, právo na účinnou soudní ochranu zakotvené v článku 47 Listiny vyžaduje, aby měl tento žadatel k dispozici právní prostředek nápravy s automatickým odkladným účinkem proti vykonání opatření umožňujícího jeho navrácení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. června 2018, Gnandi, C‑181/16, EU:C:2018:465, bod 54 a citovaná judikatura). Z ustálené judikatury Soudního dvora nicméně vyplývá, že článek 47 Listiny, vykládaný ve světle záruk obsažených v jejím článku 18 a v čl. 19 odst. 2, nevyžaduje existenci dvoustupňového řízení, stejně jako to nevyžaduje článek 46 směrnice 2013/32 ani článek 13 směrnice 2008/115. Důležitá je totiž pouze existence práva na prostředek nápravy před soudem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. července 2011, Samba Diouf, C‑69/10, EU:C:2011:524, bod 69, a rozsudek ze dne 19. června 2018, Gnandi, C‑181/16, EU:C:2018:465, bod 57).

    V tomto ohledu je třeba upřesnit, že zavedení druhého stupně soudního řízení ve věcech, v nichž jsou napadena rozhodnutí, jimiž se zamítá žádost o mezinárodní ochranu, a rozhodnutí, jimiž se ukládá povinnost navrácení, a volba přiznat takovému druhému stupni soudního řízení případně automatický odkladný účinek, jsou – na rozdíl od argumentu vzneseného belgickou vládou, jenž je uveden v bodě 17 tohoto rozsudku – procesními podmínkami, jimiž se uplatňuje právo na účinný prostředek právní nápravy proti takovým rozhodnutím, jež je stanoveno v článku 46 směrnice 2013/32 a v článku 13 směrnice 2008/115. Ačkoli jsou takové procesní podmínky upraveny členskými státy na základě zásady jejich procesní autonomie v jejich vnitrostátních právních řádech, Soudní dvůr uvedl, že tyto podmínky musí dodržovat zásady rovnocennosti a efektivity (v obdobném smyslu viz rozsudek ze dne 17. července 2014, Sánchez Morcillo a Abril García, C‑169/14, EU:C:2014:2099, body 31, 36 a 50 a citovaná judikatura, a usnesení ze dne 16. července 2015, Sánchez Morcillo a Abril García, C‑539/14, EU:C:2015:508, bod 33).

    (viz body 23, 24, 27, 28, 30, 34, 44 a výrok)

  3.  Viz znění rozhodnutí.

    (viz bod 31)