–

za Y a X J. Pietersem, advocaat,

–

za nizozemskou vládu J. Langerem, M. K. Bulterman a M. H. S. Gijzen, jako zmocněnci,

–

za belgickou vládu M. Jacobs, C. Pochet a C. Van Lul, jako zmocněnkyněmi,

–

za estonskou vládu, N. Grünberg, jako zmocněnkyní,

–

za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,

–

za Evropskou komisi C. Cattabriga a M. Condou-Durande, jakož i G. Wilsem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 46 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60) a článku 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (Úř. věst. 2008, L 348, s. 98), ve spojení s článkem 18, čl. 19 odst. 2 a článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi X a Y na straně jedné a Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie (státní tajemník pro bezpečnost a spravedlnost, Nizozemsko) na straně druhé ve věci zamítnutí žádostí o mezinárodní ochranu prvně uvedených osob a rozhodnutí, jimiž jim byla uložena povinnost navrácení.

3

Článek 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, podepsané v Ženevě dne 28. července 1951 [Recueil des traités des Nations unies (Sbírka smluv Organizace spojených národů), svazek 189, s. 137, č. 2545 (1954)], doplněné Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků uzavřeným v New Yorku dne 31. ledna 1967, jenž vstoupil v platnost dne 4. října 1967, (dále jen „Ženevská úmluva“), nadepsaný „Zákaz vyhoštění a navracení (refoulement)“, v odstavci 1 stanoví:

„Žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení.“

4

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsaná dne 4. listopadu 1950 v Římě (dále jen „EÚLP“), v článku 3, nadepsaném „Zákaz mučení“, stanoví:

„Nikdo nesmí být mučen ani podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

5

Článek 13 této úmluvy zní následovně:

„Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“

6

Body 12 a 60 odůvodnění směrnice 2013/32 uvádějí:

[…]

7

Článek 3 této směrnice, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavci 1 stanoví:

„Tato směrnice se vztahuje na všechny žádosti o mezinárodní ochranu podané na území členského státu, včetně na jeho hranicích, v jeho teritoriálních vodách nebo tranzitním prostoru, a na odnětí mezinárodní ochrany.“

8

Článek 46 uvedené směrnice, nadepsaný „Právo na účinný opravný prostředek“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby měl žadatel o mezinárodní ochranu právo na účinný opravný prostředek před soudem proti:

[…]

3.   Členské státy pro dosažení souladu s odstavcem 1 zajistí, aby účinný opravný prostředek obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice [Evropského parlamentu a Rady] 2011/95/EU [ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9], a to alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu prvního stupně.

[…]

5.   Aniž je dotčen odstavec 6, umožní členské státy žadatelům setrvat na území, dokud neuplyne lhůta, v níž mohou uplatnit právo na účinný opravný prostředek, nebo v případě, že v dané lhůtě toto právo uplatní, dokud nebude znám výsledek řízení o opravném prostředku.

6.   V případě rozhodnutí:

musí mít soud pravomoc rozhodnout, zda žadatel smí či nesmí setrvat na území členského státu, dokud nebude znám výsledek řízení o opravném prostředku, buď na žádost dotyčného žadatele, nebo v případě jednání z moci úřední pokud v důsledku rozhodnutí již žadatel není oprávněn setrvat v daném členském státě a pokud v takových případech vnitrostátní právo nezakládá jeho právo setrvat v členském státě.

[…]“

9

Body 2, 4 a 24 odůvodnění směrnice 2008/115 uvádějí:

[…]

[…]

10

Článek 2 odst. 1 této směrnice stanoví, že se tato směrnice vztahuje na státní příslušníky třetích zemí neoprávněně pobývající na území členského státu.

11

Článek 3 uvedené směrnice stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]“

12

Článek 12 odst. 1 směrnice 2008/115 stanoví:

„Rozhodnutí o navrácení, a pokud jsou vydávána, rozhodnutí o zákazu vstupu a rozhodnutí o vyhoštění se vydávají v písemné podobě a uvádějí se v nich věcné i právní důvody a informace o dostupných prostředcích právní nápravy.

[…]“

13

Článek 13 této směrnice, nadepsaný „Prostředky právní nápravy“, zní takto:

„1.   Dotčený státní příslušník třetí země musí mít možnost využít účinný prostředek právní nápravy ve formě odvolání proti rozhodnutí týkajícímu se navrácení uvedenému v čl. 12 odst. 1 nebo návrhu na jeho přezkum příslušným soudním nebo správním orgánem nebo příslušným subjektem, jehož členové jsou nestranní a jejichž nezávislost je zaručena.

2.   Orgán nebo subjekt uvedený v odstavci 1 musí mít pravomoc přezkoumávat rozhodnutí týkající se navrácení a uvedená v čl. 12 odst. 1, včetně možnosti dočasně pozastavit jejich výkon, jestliže nelze dočasné pozastavení uplatnit již podle vnitrostátních právních předpisů.

[…]“

14

V nizozemském právu mají prostředky právní nápravy podané v soudním řízení v prvním stupni před rechtbank (okresní soud, Nizozemsko) proti rozhodnutí Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie (státní tajemník pro bezpečnost a spravedlnost, Nizozemsko) v oblasti mezinárodní ochrany automatický odkladný účinek. I když lze proti rozsudku vydanému rechtbank (okresní soud), kterým se potvrzuje rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost o mezinárodní ochranu a ukládá se povinnost navrácení, podat odvolání, odvolací řízení automatický odkladný účinek nemá. Až do rozhodnutí o odvolání ve věci samé však navrhovatel může podat k voorzieningenrechter (soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních) Raad van State (Státní rada, Nizozemsko) návrh na vydání předběžného opatření, mimo jiné za účelem zabránění vyhoštění. Tento návrh na vydání předběžného opatření však nemá sám o sobě automatický odkladný účinek.

15

X a Y, ruským státním příslušníkům, byla doručena rozhodnutí, kterými byla zamítnuta jejich žádost o mezinárodní ochranu a byla jim uložena povinnost navrácení. Vzhledem k tomu, že jejich žaloby podané u rechtbank Den Haag (okresní soud v Haagu, Nizozemsko) proti těmto rozhodnutím byly rozsudky posledně uvedeného soudu zamítnuty, podaly prvně uvedené osoby proti těmto rozsudkům odvolání k Raad van State (Státní rada). Vzhledem k tomu, že toto odvolání nemá automatický odkladný účinek, podali X a Y předkládajícímu soudu návrh na vydání předběžných opatření, než bude rozhodnuto ve věci samé. Tento soud tomuto návrhu na vydání předběžných opatření vyhověl a rozhodl, že X a Y nemohou být vyhoštěni, dokud nebude meritorně rozhodnuto v odvolacím řízení. V předkládacím rozhodnutí nicméně uvedený soud uvádí, že vydání předběžných opatření bylo odůvodněno nezbytností zabránit vyhoštění X a Y, dokud Soudní dvůr nebude mít možnost vyjádřit se k předběžným otázkám, a že o zachování těchto předběžných opatření bude uvedený soud rozhodovat na základě odpovědí Soudního dvora.

16

Za těchto podmínek se Raad van State (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

17

Belgická vláda vznáší námitku nedostatku pravomoci Soudního dvora odpovědět na předložené otázky, neboť předmět, jehož se týkají, a sice zavedení odvolání proti rozsudkům soudů prvního stupně, jež se týkají takových rozhodnutí, jako jsou rozhodnutí dotčená ve věci v původním řízení, a případné stanovení automatického odkladného účinku takového odvolání, spadá do výlučné pravomoci členských států.

18

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že článek 46 směrnice 2013/32 a článek 13 směrnice 2008/115 obsahují ustanovení, která upravují právo na účinný prostředek právní nápravy proti takovým rozhodnutím, v nichž příslušné orgány členského státu odmítly vyhovět žádostem o mezinárodní ochranu a uložily žadatelům povinnost navrácení, jako jsou rozhodnutí, která jsou předmětem odvolání v původním řízení.

19

Pokud jde o otázku, zda zavedení odvolání proti rozsudkům soudů prvního stupně, jež se týkají takových rozhodnutí, a rozhodnutí o tom, že těmto procesním prostředkům nápravy bude případně přiznán automatický odkladný účinek, spadá výlučně do pravomoci členských států, je tato otázka neoddělitelně spjata s tím, jak bude třeba odpovědět na předložené otázky, neboť tyto otázky se týkají konkrétně rozsahu práva na prostředek právní nápravy, jež je stanoveno v článku 46 směrnice 2013/32 a v článku 13 směrnice 2008/115, ve spojení se zárukami, jež jsou stanoveny v článku 18, čl. 19 odst. 2 a v článku 47 Listiny. Za těchto podmínek je pravomoc Soudního dvora k zodpovězení těchto otázek dána (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. března 2017, X a X, C‑638/16 PPU, EU:C:2017:173, bod 37 a citovaná judikatura).

20

Podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda článek 46 směrnice 2013/32 a článek 13 směrnice 2008/115, ve spojení s článkem 18, čl. 19 odst. 2 a článkem 47 Listiny, musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která ačkoli stanoví odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým se potvrzuje rozhodnutí, jímž se zamítá žádost o mezinárodní ochranu a ukládá se povinnost navrácení, nespojuje s tímto opravným prostředkem automatický odkladný účinek, i když se dotčená osoba dovolává skutečnosti, že hrozí vážné porušení zásady nenavracení.

21

V článku 46 odst. 1 směrnice 2013/32 se stanoví, že členské státy zajistí, aby žadatelé o mezinárodní ochranu měli právo na účinný opravný prostředek před soudem, mimo jiné proti rozhodnutí o zamítnutí jejich žádosti o mezinárodní ochranu. Podle znění čl. 46 odst. 3 této směrnice členské státy ke splnění tohoto práva zajistí, aby účinný opravný prostředek obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95, a to alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu prvního stupně. Podle čl. 46 odst. 5 směrnice 2013/32, a aniž jsou dotčeny případy uvedené v odstavci 6 tohoto článku, musí členské státy umožnit žadatelům setrvat na území, dokud neuplyne lhůta, v níž mohou uplatnit právo na účinný opravný prostředek, nebo v případě, že v dané lhůtě toto právo uplatní, dokud nebude znám výsledek řízení o opravném prostředku.

22

Podle čl. 13 odst. 1 směrnice 2008/115, ve spojení s jejím čl. 12 odst. 1, musí mít dotčený státní příslušník třetí země možnost využít účinný prostředek právní nápravy k napadení rozhodnutí o navrácení, které vůči němu přijal příslušný soudní nebo správní orgán nebo příslušný subjekt, jehož členové jsou nestranní a jejichž nezávislost je zaručena.

23

Platí tedy, že i když ustanovení směrnic 2013/32 a 2008/115 ukládají členským státům, aby stanovily právo na účinný prostředek právní nápravy proti rozhodnutím, jimiž se zamítá žádost o mezinárodní ochranu, a proti rozhodnutím, jimiž se ukládá navrácení, žádné z těchto ustanovení nestanoví, že členské státy přiznají žadatelům o mezinárodní ochranu, jejichž prostředek právní nápravy podaný proti rozhodnutí, jímž se zamítá jejich žádost, a proti rozhodnutí o navrácení byl v prvním stupni zamítnut, právo podat odvolání, a tím spíše ani to, že výkon takového práva má být spojen s automatickým odkladným účinkem.

24

Takové požadavky nelze vyvodit ze systematiky ani z účelu těchto směrnic. Hlavním cílem uvedených směrnic totiž je, jak vyplývá z bodu 12 odůvodnění směrnice 2013/32, stanovit další normy řízení v členských státech pro přiznávání a odnímání mezinárodní ochrany za účelem zavedení společného azylového řízení v Unii, jakož i – jak vyplývá z bodů 2 a 4 odůvodnění směrnice 2008/115 – vypracovat účinnou politiku pro vyhošťování a dobrovolný návrat při plném respektování základních práv a důstojnosti dotyčných osob (stran směrnice 2008/115 viz rozsudek ze dne 19. června 2018, Gnandi, C‑181/16, EU:C:2018:465, bod 48 a citovaná judikatura). Naproti tomu z bodů odůvodnění uvedených směrnic nijak nevyplývá, že tyto směrnice usilují o to, aby členské státy měly povinnost zavést soudní řízení ve druhém stupni.

25

Mimoto, pokud jde o směrnici 2013/32, povinnost zajistit účinný prostředek právní nápravy se výslovně vztahuje, jak vyplývá z čl. 46 odst. 3 této směrnice, na „řízení o opravném prostředku u soudu prvního stupně“. Vzhledem k tomu, že tato povinnost vyžaduje úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, týká se tato povinnost pouze průběhu soudního řízení v prvním stupni. Uvedenou povinnost tudíž nelze s ohledem na cíl uvedené směrnice vykládat tak, že členským státům ukládá, aby zavedly druhý stupeň soudního řízení nebo aby stanovily určitou úpravu jeho průběhu.

26

Z tohoto důvodu byť – jak potvrzuje výraz „alespoň“ uvedený v čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32 – unijní právo, pokud jde o rozhodnutí, jimiž se zamítá žádost o mezinárodní ochranu, nebrání tomu, aby členský stát stanovil řízení ve druhém stupni pro přezkum opravných prostředků podaných proti rozhodnutím, jimiž se zamítá žádost o mezinárodní ochranu, a rozhodnutím o navrácení, neobsahuje směrnice 2013/32 ani směrnice 2008/115 žádné pravidlo, jež by se týkalo zavedení a úpravy takového stupně soudního řízení. Konkrétně, jak uvádí generální advokát v bodě 41 stanoviska, ze znění, systematiky ani z účelu těchto směrnic nevyplývá, že pokud členský stát stanoví řízení ve druhém stupni o opravných prostředcích podaných proti takovým rozhodnutím, musí jím zavedené odvolací řízení přiznávat opravnému prostředku podanému navrhovatelem automatický odkladný účinek.

27

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že směrnice 2008/115, jakož i směrnice 2013/32 musí být vykládány při plném respektování základních práv a zásad uznaných zejména v Listině, jak vyplývá z bodu 24 odůvodnění prvně zmíněné směrnice a bodu 60 odůvodnění druhé zmíněné směrnice (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. června 2018, Gnandi, C‑181/16, EU:C:2018:465, bod 51).

28

V tomto ohledu z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že pokud se členský stát rozhodne navrátit žadatele o mezinárodní ochranu do země, ve vztahu k níž panují vážné důvody se domnívat, že by zde byl vystaven skutečnému riziku zacházení odporujícímu článku 18 Listiny, ve spojení s článkem 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, ve znění Protokolu k této Úmluvě, nebo článku 19 odst. 2 Listiny, právo na účinnou soudní ochranu zakotvené v článku 47 Listiny vyžaduje, aby měl tento žadatel k dispozici právní prostředek nápravy s automatickým odkladným účinkem proti vykonání opatření umožňujícího jeho navrácení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. června 2018, Gnandi, C‑181/16, EU:C:2018:465, bod 54 a citovaná judikatura).

29

Soudní dvůr rovněž upřesnil, že pokud jde o rozhodnutí o navrácení a případné rozhodnutí o vyhoštění, ochrana spjatá s právem na účinnou právní ochranu a zásadou nenavracení musí být zajištěna tím, že žadateli o mezinárodní ochranu je přiznáno právo na účinný prostředek právní nápravy s automatickým odkladným účinkem přinejmenším v rámci jednoho stupně soudního řízení. Mimoto členské státy musí zajistit plnou účinnost prostředku právní nápravy proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu pozastavením všech účinků rozhodnutí o navrácení během lhůty pro podání tohoto opravného prostředku, a pokud je takový prostředek právní nápravy podán, až do rozhodnutí o něm (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. června 2018, Gnandi, C‑181/16, EU:C:2018:465, body 56, 58 a 61 a citovaná judikatura, a usnesení ze dne 5. července 2018, C a další, C‑269/18 PPU, EU:C:2018:544, bod 50).

30

Z ustálené judikatury Soudního dvora nicméně vyplývá, že článek 47 Listiny, vykládaný ve světle záruk obsažených v jejím článku 18 a v čl. 19 odst. 2, nevyžaduje existenci dvoustupňového řízení, stejně jako to nevyžaduje článek 46 směrnice 2013/32 ani článek 13 směrnice 2008/115. Důležitá je totiž pouze existence práva na prostředek nápravy před soudem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. července 2011, Samba Diouf, C‑69/10, EU:C:2011:524, bod 69, a rozsudek ze dne 19. června 2018, Gnandi, C‑181/16, EU:C:2018:465, bod 57).

31

V tomto ohledu je třeba dále připomenout, že jelikož Listina obsahuje práva, která odpovídající právům zaručeným EÚLP, má článek 52 odst. 3 Listiny zajistit nezbytný soulad mezi právy obsaženými v Listině a odpovídajícími právy zaručenými EÚLP, aniž je narušena autonomie unijního práva a Soudního dvora Evropské unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. února 2016, N., C‑601/15 PPU, EU:C:2016:84, bod 47, a rozsudek ze dne 14. září 2017, K., C‑18/16, EU:C:2017:680, bod 50 a citovaná judikatura). Podle vysvětlení k článku 47 Listiny vychází první pododstavec tohoto článku z článku 13 EÚLP. Soudní dvůr musí tudíž usilovat o to, aby jím podaný výklad čl. 47 prvního pododstavce Listiny zajišťoval úroveň ochrany, která neporušuje úroveň, jež je zaručena článkem 13 EÚLP, tak jak jej vykládá Evropský soud pro lidská práva (v obdobném smyslu viz rozsudek ze dne 15. února 2016, N., C‑601/15 PPU, EU:C:2016:84, bod 77, a rozsudek ze dne 20. března 2018, Menci, C‑524/15, EU:C:2018:197, bod 62).

32

Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva přitom ani v případě výtky vycházející z toho, že by dotčená osoba byla v důsledku vyhoštění vystavena skutečnému nebezpečí zacházení, jež je v rozporu s článkem 3 Úmluvy, článek 13 uvedené úmluvy neukládá Vysokým smluvním stranám povinnost zavést dvoustupňové soudní řízení, ani případně přiznat odvolacímu řízení automatický odkladný účinek (v tomto smyslu viz rozsudek ESLP, 5. července 2016, A.M. v. Nizozemsko, CE:ECHR:2016:0705JUD002909409, bod 70).

33

Z toho vyplývá, že se ochrana přiznaná článkem 46 směrnice 2013/32 a článkem 13 směrnice 2008/115, ve spojení s článkem 18, čl. 19 odst. 2 a článkem 47 Listiny, žadateli o mezinárodní ochranu proti rozhodnutí, kterým se zamítá jeho žádost a ukládá se mu povinnost navrácení, omezuje pouze na existenci jediného soudního prostředku právní nápravy.

34

V tomto ohledu je třeba upřesnit, že zavedení druhého stupně soudního řízení ve věcech, v nichž jsou napadena rozhodnutí, jimiž se zamítá žádost o mezinárodní ochranu, a rozhodnutí, jimiž se ukládá povinnost navrácení, a volba přiznat takovému druhému stupni soudního řízení případně automatický odkladný účinek, jsou – na rozdíl od argumentu vzneseného belgickou vládou, jenž je uveden v bodě 17 tohoto rozsudku – procesními podmínkami, jimiž se uplatňuje právo na účinný prostředek právní nápravy proti takovým rozhodnutím, jež je stanoveno v článku 46 směrnice 2013/32 a v článku 13 směrnice 2008/115. I když jsou takové procesní podmínky upraveny členskými státy na základě zásady jejich procesní autonomie v jejich vnitrostátních právních řádech, Soudní dvůr uvedl, že tyto podmínky musí dodržovat zásady rovnocennosti a efektivity (v obdobném smyslu viz rozsudek ze dne 17. července 2014, Sánchez Morcillo a Abril García, C‑169/14, EU:C:2014:2099, body 31, 36 a 50 a citovaná judikatura, a usnesení ze dne 16. července 2015, Sánchez Morcillo a Abril García, C‑539/14, EU:C:2015:508, bod 33).

35

Z ustálené judikatury Soudního dvora tak vyplývá, že procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, nesmějí být méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), ani upravené takovým způsobem, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. června 2014, Kone a další, C‑557/12, EU:C:2014:1317, bod 25, a rozsudek ze dne 6. října 2015, Târşia, C‑69/14, EU:C:2015:662, bod 27 a citovaná judikatura).

36

Dodržování požadavků, jež vyplývají ze zásad rovnocennosti a efektivity musí být analyzováno s přihlédnutím k místu dotčených pravidel v řízení jako celku, k průběhu tohoto řízení a zvláštnostem těchto pravidel u různých vnitrostátních soudních orgánů (rozsudek ze dne 1. prosince 1998, Levez, C‑326/96, EU:C:1998:577, bod 44, a rozsudek ze dne 27. června 2013, Agrokonsulting-04, C‑93/12, EU:C:2013:432, bod 38 a citovaná judikatura).

37

Pokud jde o zásadu rovnocennosti, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že její dodržování vyžaduje rovné zacházení se žalobami založenými na porušení vnitrostátního práva a podobnými žalobami založenými na porušení unijního práva, nikoli však rovnocennost vnitrostátních procesních pravidel, která se použijí na spory odlišné povahy (rozsudek ze dne 6. října 2015, Târşia, C‑69/14, EU:C:2015:662, bod 34 a citovaná judikatura).

38

Je tedy třeba identifikovat srovnatelná řízení či prostředky právní nápravy a dále určit, zda je s prostředky právní nápravy založenými na vnitrostátním právu zacházeno příznivěji než s prostředky právní nápravy, jež jsou spojeny s ochranou práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. února 2015, Baczó a Vizsnyiczai, C‑567/13, EU:C:2015:88, bod 45, a rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, Dimos Zagoriou, C‑217/16, EU:C:2017:841, bod 19).

39

Pokud jde o srovnatelnost prostředků právní nápravy, posouzení podobnosti dotyčných prostředků právní nápravy z hlediska jejich předmětu, důvodu a podstatných náležitostí je na vnitrostátním soudu, který je přímo obeznámen s použitelnými procesními podmínkami (rozsudek ze dne 27. června 2013, Agrokonsulting-04, C‑93/12, EU:C:2013:432, bod 39, a rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, Dimos Zagoriou, C‑217/16, EU:C:2017:841, bod 20).

40

Stran obdobného zacházení s prostředky právní nápravy je třeba připomenout, že každý případ, ve kterém vyvstává otázka, zda je vnitrostátní procesní ustanovení týkající se prostředků právní nápravy založených na unijním právu méně příznivé než ustanovení týkající se obdobných prostředků právní nápravy vnitrostátní povahy, musí být posuzován vnitrostátním soudem s přihlédnutím k místu dotčených pravidel v řízení jako celku, k průběhu uvedeného řízení a zvláštnostem těchto pravidel u různých vnitrostátních soudních orgánů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, Dimos Zagoriou, C‑217/16, EU:C:2017:841, bod 21).

41

V projednávané věci předkládající soud ve svém předkládacím rozhodnutí uvádí, že v určitých oblastech správního práva mimo oblast mezinárodní ochrany přiznává nizozemské právo odvoláním automatický odkladný účinek. Je však třeba uvést, že žádný ze zúčastněných, kteří předložili vyjádření Soudnímu dvoru, nevyjádřil pochybnosti stran dodržení zásady rovnocennosti vnitrostátní právní úpravou dotčenou v původním řízení. Ve spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, každopádně není uveden žádný poznatek, který by umožňoval posoudit, zda jsou odvolání podaná v těchto oblastech srovnatelná z hlediska jejich předmětu, důvodu a podstatných náležitostí s odvoláním dotčeným ve věci v původním řízení, či zkoumat, zda je třeba mít v případě prvně uvedených odvolání za to, že jsou s ohledem na kritéria, jež jsou uvedena v bodě 40 tohoto rozsudku, příznivější oproti odvolání uváděném na druhém místě.

42

Za těchto podmínek je na předkládajícím soudu, aby ověřil dodržení zásady rovnocennosti s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v bodech 36 až 41 tohoto rozsudku (v obdobném smyslu viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2017, Dimos Zagoriou, C‑217/16, EU:C:2017:841, bod 24).

43

Stran zásady efektivity je třeba mít za to, že tato zásada v projednávané věci neobsahuje požadavky, které by šly nad rámec požadavků, které vyplývají ze základních práv, zejména z práva na účinnou soudní ochranu zaručeného Listinou. Vzhledem k tomu, že – jak vyplývá z bodu 30 tohoto rozsudku – článek 47 Listiny, ve spojení se zárukami uvedenými v jejím článku 18 a čl. 19 odst. 2, vyžaduje pouze to, aby žadatel o mezinárodní ochranu, jemuž bylo vydáno zamítavé rozhodnutí stran jeho žádosti a na kterého se vztahuje rozhodnutí o navrácení, mohl účinně uplatnit svá práva před jedním soudním orgánem, nelze mít pouze na základě skutečnosti, že soudní řízení v dalším stupni, jež je stanoveno vnitrostátním právem, nemá automatický odkladný účinek, za to, že byla porušena zásada efektivity.

44

Vzhledem k předcházejícím úvahám je třeba odpovědět na první a druhou předloženou otázku tak, že článek 46 směrnice 2013/32 a článek 13 směrnice 2008/115, ve spojení s článkem 18, čl. 19 odst. 2 a článkem 47 Listiny, musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která ačkoli stanoví odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým se potvrzuje rozhodnutí, jímž se zamítá žádost o mezinárodní ochranu a ukládá se povinnost navrácení, nespojuje s tímto opravným prostředkem automatický odkladný účinek, i když se dotčená osoba dovolává skutečnosti, že hrozí vážné porušení zásady nenavracení.

45

S ohledem na odpověď na první a druhou otázku není namístě odpovídat na třetí otázku.

46

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:

Článek 46 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany a článek 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, ve spojení s článkem 18, čl. 19 odst. 2 a článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie, musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která ačkoli stanoví odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým se potvrzuje rozhodnutí, jímž se zamítá žádost o mezinárodní ochranu a ukládá se povinnost navrácení, nespojuje s tímto opravným prostředkem automatický odkladný účinek, i když se dotčená osoba dovolává skutečnosti, že hrozí vážné porušení zásady nenavracení.