–

za německou vládu T. Henzem a M. Hellmannem, jakož i J. Mentgen, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi M. Wilderspinem a M. Heller, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 odst. 2 Haagského protokolu ze dne 23. listopadu 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti schváleném jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2009/941/ES ze dne 30. listopadu 2009 (Úř. věst. 2009, L 331, s. 17, dále jen „Haagský protokol“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi nezletilou KP a jejím otcem LO ve věci pohledávek výživného.

3

Článek 3 nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (Úř. věst. 2009, L 7, s. 1, a oprava Úř. věst. 2011, L 131, s. 26) obsahuje obecná ustanovení týkající se soudní příslušnosti v členských státech ve věcech vyživovacích povinností.

4

Článek 15 tohoto nařízení stanoví, že právo rozhodné pro otázky vyživovacích povinností se v členských státech, které jsou vázány Haagským protokolem, určuje v souladu s uvedeným protokolem.

5

Článek 3 Haagského protokolu, nadepsaný „Obecné pravidlo pro rozhodné právo“, zní takto:

„1.   Vyživovací povinnosti se řídí právem státu, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, nestanoví-li [Haagský] protokol jinak.

2.   V případě změny místa obvyklého pobytu oprávněného se použije právo státu, v němž má oprávněný nové místo obvyklého pobytu, a to od okamžiku takové změny.“

6

Článek 4 uvedeného protokolu, nazvaný „Zvláštní pravidla ve prospěch určitých oprávněných“, stanoví:

„1.   Následující ustanovení se použijí, jedná-li se o vyživovací povinnosti:

[…]

2.   Pokud oprávněný nemůže získat výživné od povinného na základě práva uvedeného v článku 3, použije se právo státu, v němž má sídlo soud.

3.   Pokud oprávněný zahájil řízení u příslušného orgánu státu, v němž má místo obvyklého pobytu povinný, použije se právo státu, v němž má sídlo soud, bez ohledu na článek 3. Pokud však oprávněný nemůže na základě tohoto práva získat výživné od povinného, použije se právo státu, v němž má místo obvyklého pobytu oprávněný.

4.   Pokud oprávněný nemůže získat výživné od povinného na základě práva uvedeného v článku 3 a v odstavcích 2 a 3 tohoto článku, použije se právo státu jejich společné státní příslušnosti, pokud tuto společnou státní příslušnost mají.“

7

Článek 1613 Bürgerliches Gesetzbuch (občanský zákoník, dále jen „BGB“), nazvaný „Zpětné uplatnění nároku na výživné“, stanoví:

„1.   Oprávněný může zpětně požadovat plnění nebo náhradu škody z důvodu nesplnění vyživovací povinnosti pouze od okamžiku, ke kterému byl povinný vyzván za účelem uplatnění nároku na výživné, aby podal informaci o svých příjmech a svém jmění, nebo od okamžiku, ke kterému se povinný dostal do prodlení nebo se spor týkající se nároku na výživné začal projednávat před soudem. […]

2.   Oprávněný může zpětně bez omezení podle odst. 1 požadovat plnění

8

Předkládající soud uvádí, že v Rakousku je možné uplatňovat nároky na výživné za tři roky zpětně.

9

Tento soud upřesňuje, že podle ustálené vnitrostátní judikatury je podmínkou pro uplatnění nároku na výživné zpětně prodlení osoby povinné k placení výživného, avšak v případě výživného na dítě není nutné, aby byl povinný vyzván k jeho zaplacení, a to z důvodu zvláštního blízkého vztahu podle rodinného práva.

10

KP, narozená dne 6. března 2013, a její rodiče jsou němečtí státní příslušníci, kteří žili v Německu až do 27. května 2015. Dne 28. května 2015 se KP a její matka usadily v Rakousku, které se stalo novým místem jejich obvyklého pobytu.

11

Dne 18. května 2015 KP podala u Bezirksgericht Fünfhaus (okresní soud ve Fünfhausu, Rakousko) návrh, kterým se domáhala zaplacení výživného ze strany LO. Dne 18. května 2016 KP rozšířila svůj návrh o období od 1. června 2013 do 31. května 2015.

12

Bezirksgericht Fünfhaus (okresní soud ve Fünfhausu) návrh KP na nařízení úhrady výživného za období od 1. června 2013 do 31. května 2015 zamítl z důvodu, že na toto období je třeba podle článku 3 Haagského protokolu použít německé právo, jehož podmínky stanovené pro uplatnění nároků na zpožděné platby výživného nebyly splněny. Článek 4 odst. 2 Haagského protokolu, který se týká použití práva státu, v němž má sídlo soud, se totiž podle jeho názoru vztahuje pouze na práva vzniklá poté, co došlo k usazení v novém místě obvyklého pobytu.

13

Landesgericht für Zivilrechtssachen Wien (zemský soud pro občanskoprávní věci ve Vídni, Rakousko) rozhodnutí Bezirksgericht Fünfhaus (okresní soud ve Fünfhausu) potvrdil.

14

KP podala proti rozhodnutí Landesgericht für Zivilrechtssachen Wien (zemský soud pro občanskoprávní věci ve Vídni) dovolání k předkládajícímu soudu, Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko).

15

V řízení před předkládajícím soudem KP tvrdí, že podle čl. 3 odst. 1 Haagského protokolu se německé právo týkající se vyživovacích povinností použije na její návrh na úhradu výživného, ale neumožňuje jí domoci se výživného zpětně vzhledem k tomu, že nejsou splněny podmínky stanovené v článku 1613 BGB. Podle KP je tudíž třeba v souladu s čl. 4 odst. 2 Haagského protokolu použít rakouské právo, které vyplacení pohledávek výživného zpětně umožňuje.

16

LO tvrdí, že se článek 4 odst. 2 Haagského protokolu nepoužije na případy, ve kterých jsou jednotlivé nárokované částky výživného promlčené nebo zanikly prekluzí. Kromě toho se podle názoru LO toto ustanovení použije pouze tehdy, pokud řízení bylo zahájeno osobou povinnou k placení výživného anebo pokud o návrhu rozhoduje soud státu, v němž žádná ze zúčastněných stran nemá místo pobytu. V daném případě přitom KP podala návrh u soudu státu, jenž se stal státem jejího obvyklého místa pobytu. Nakonec LO tvrdí, že uvedené ustanovení nelze použít k získání platby výživného zpětně, pokud je návrh na úhradu výživného podán poté, kdy oprávněný z výživného změní své místo pobytu.

17

Předkládající soud uvádí, že podle čl. 3 odst. 2 Haagského protokolu platí, že v případě změny místa obvyklého pobytu oprávněného se právo státu nového obvyklého pobytu uplatní od okamžiku, kdy k této změně došlo, a tudíž pouze pro futuro.

18

Podle předkládajícího soudu je tudíž v projednávaném případě třeba na období předcházející této změně použít německé právo, pokud není použití tohoto práva vyloučeno podle čl. 4 odst. 2 Haagského protokolu. Nicméně použití tohoto ustanovení na takovou situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, je nejasné. Předkládající soud v tomto ohledu odkazuje na bod 63 důvodové zprávy A. Bonomiho k Haagskému protokolu (znění přijaté ke dni dvacátého prvního zasedání Haagské konference mezinárodního práva soukromého, dále jen „zpráva A. Bonomiho“), podle něhož se podpůrný hraniční určovatel místa soudu požije pouze tehdy, pokud je návrh podán v jiném státě, než je stát obvyklého pobytu oprávněného, neboť v opačném případě se právo místa obvyklého pobytu a právo místa soudu shodují. Předkládající soud dodává, že podle této zprávy by se o podpůrném použití práva místa soudu podle uvedeného čl. 4 odst. 2 mohlo uvažovat pouze v případě, že řízení zahájil povinný, například u příslušného orgánu členského státu, v němž má své místo obvyklé pobytu, nebo v případě, že orgán, u kterého bylo řízení zahájeno, je orgánem státu, v němž žádná ze zúčastněných stran nemá místo svého pobytu.

19

S ohledem na to, že v projednávaném případě KP nevyzvala LO [k zaplacení výživného], se předkládající soud dále táže, zda se čl. 4 odst. 2 Haagského protokolu vztahuje na případy, kdy na základě rozhodného práva podle článku 3 uvedeného protokolu sice pohledávka na výživném existuje, ale její vyplacení zpětně je zamítnuto z toho důvodu, že oprávněný nesplnil určité zákonné požadavky.

20

Za těchto podmínek se Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

V případě záporné odpovědi na tuto otázku:

21

Nejprve je třeba posoudit pravomoc Soudního dvora k výkladu Haagského protokolu.

22

V tomto ohledu je třeba uvést, že v souladu s článkem 267 SFEU má Soudní dvůr pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se výkladu aktů přijatých unijními orgány.

23

Přitom je třeba připomenout, že rozhodnutím 2009/941 přijatým na základě článku 300 ES, nyní článek 218 SFEU, Rada Evropské unie schválila Haagský protokol, jehož znění je uvedeno v příloze tohoto rozhodnutí.

24

Zároveň podle ustálené judikatury platí, že dohoda uzavřená Radou podle článku 218 SFEU představuje, pokud jde o Unii, akt přijatý jedním z jejích orgánů ve smyslu čl. 267 prvního pododstavce písm. b) SFEU (v tomto smyslu rozsudek ze dne 22. října 2009, Bogiatzi, C‑301/08, EU:C:2009:649, bod 23).

25

Z toho vyplývá, že Soudní dvůr má pravomoc vykládat Haagský protokol.

26

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 4 odst. 2 Haagského protokolu musí být vykládán v tom smyslu, že se může vztahovat na situaci, kdy oprávněný z výživného, který změnil místo svého obvyklého pobytu, podá u soudu státu nového místa obvyklého pobytu návrh na úhradu výživného za dobu, kdy měl místo pobytu v jiném členském státě, ačkoli stát soudu, k němuž byl návrh podán, je zároveň státem, ve kterém má oprávněný místo obvyklého pobytu.

27

Podle uvedeného čl. 4 odst. 2 platí, že pokud oprávněný nemůže získat výživné od povinného na základě práva uvedeného v článku 3 Haagského protokolu, použije se právo státu, v němž má sídlo soud.

28

Uvedený článek 3 stanoví obecné pravidlo pro určení rozhodného práva, podle něhož se vyživovací povinnosti řídí právem státu, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu.

29

Jak vyplývá z čl. 4 odst. 2 Haagského protokolu, toto ustanovení, které umožňuje použít právo státu soudu namísto práva státu, v němž má oprávněný z výživného místo obvyklého pobytu, má užitečný účinek pouze tehdy, pokud se tyto právní úpravy liší.

30

Je však třeba ověřit, zda je vždy nezbytné, aby byl stát sídla soudu odlišný od státu, v němž má oprávněný z výživného místo obvyklého pobytu, k tomu, aby byly použitelné právní předpisy odlišné a aby mělo uvedené ustanovení takový účinek.

31

V projednávaném případě z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že KP se přestěhovala do Rakouska a že tento členský stát je nyní státem místa jejího obvyklého pobytu. Podle čl. 3 odst. 1 Haagského protokolu je tedy rozhodným právem rakouské právo. Nicméně v souladu s čl. 3 odst. 2 uvedeného protokolu se rakouské právo použije až na období poté, kdy se KP přestěhovala do Rakouska, v tomto případě tedy na dobu od 28. května 2015. Pro předcházející období od 1. června 2013 do 28. května 2015 je právem státu obvyklého pobytu KP německé právo.

32

Pokud jde o právo státu soudu, jedná se o právo členského státu, u jehož soudu byl oprávněným podán návrh na zahájení řízení, tedy rakouské právo.

33

Z toho vyplývá, že v takové situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, kdy se právo státu soudu – v projednávané věci rakouské právo – neshoduje s právem státu, v němž má oprávněný z výživného místo obvyklé pobytu v období, za které uplatnil nárok na výživné, v daném případě s německým právem, může mít čl. 4 odst. 2 Haagského protokolu užitečný účinek. Okolnost, že oprávněný podal návrh u soudu státu svého obvyklého pobytu, takže stát soudu odpovídá státu jeho obvyklého pobytu, nebrání použití tohoto ustanovení, neboť právo určené podpůrným hraničním určovatelem podle tohoto ustanovení a právo určené hlavním hraničním určovatelem podle článku 3 uvedeného protokolu se v projednávané věci neshodují.

34

Nicméně je ještě třeba, aby se mohlo právo místa soudu uvedené v tomto ustanovení použít na projednávání návrhu na úhradu výživného za uplynulé období.

35

Zatímco, s ohledem zejména na zprávu A. Bonomiho, se čl. 4 odst. 2 Haagského protokolu podle všeho vztahuje na návrhy na úhradu výživného za období počínající dnem podání návrhu, existuje nejistota ohledně toho, zda se toto ustanovení použije rovněž na období předcházející takovému návrhu, a pokud ano, ohledně podmínek takového použití.

36

Podle Evropské komise se právo místa soudu podle tohoto ustanovení použije pokaždé, když oprávněná osoba nemůže získat výživné podle práva státu svého obvyklého pobytu nebo, pokud jde o předchozí období, podle práva státu jejího obvyklého pobytu použitelného v tomto období. Německá vláda se domnívá, že v případech návrhů na úhradu výživného za uplynulé období se právo státu soudu neuplatní automaticky a že musí existovat vazba mezi faktickou situací, z níž vyplývá nárok uplatněný oprávněnou osobou, a právem rozhodným pro posouzení tohoto nároku.

37

V tomto ohledu je třeba uvést, že samotné znění čl. 4 odst. 2 Haagského protokolu neumožňuje s jistotou určit rozsah působnosti tohoto ustanovení.

38

Je třeba ho vykládat s přihlédnutím k systému pravidel pro hraniční určovatele zavedenému Haagským protokolem a k cíli tohoto protokolu.

39

Pokud jde o systém pravidel pro hraniční určovatele zavedený Haagským protokolem, je třeba uvést, že jeho čl. 4 odst. 2 obsahuje zvláštní pravidlo ve prospěch určitých oprávněných osob, které doplňuje obecné pravidlo uvedené v článku 3 tohoto protokolu.

40

Tento první závěr vede ke zpochybnění správnosti tvrzení Komise. Použitelnost zásady práva státu obvyklého pobytu oprávněného uvedené v čl. 3 odst. 1 Haagského protokolu je totiž omezena podle odstavce 2 tohoto článku na dobu, kdy tento pobyt trvá. Pokud by měl být čl. 4 odst. 2 tohoto protokolu vykládán tak, že umožňuje, aby právo místa soudu, tj. v případě, jako je ten v původním řízení, právo státu nového obvyklého pobytu osoby oprávněné, zůstalo použitelné i na období před usazením v tomto státě, jelikož je splněna podmínka, kterou toto ustanovení předpokládá, vedl by tento výklad k tomu, že by obecné pravidlo uvedené v daném čl. 3 odst. 2 bylo zbaveno svého užitečného účinku, pokud jde o působnost ratione temporis práva státu, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu.

41

Kromě toho, jak vyplývá zejména ze zprávy A. Bonomiho a z cílů sledovaných Komisí, která se aktivně účastnila vyjednávání o přijetí Haagského protokolu (viz návrh nařízení Rady o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a spolupráci ve věcech vyživovací povinnosti [COM(2005) 649 final]), účelem tohoto systému je zaručit předvídatelnost rozhodného práva tím, že je zajištěno, že určené právo neztratí svou dostatečnou vazbu s dotčenou rodinnou situací.

42

V tomto ohledu stanoví čl. 3 odst. 1 Haagského protokolu jako hlavní hraniční určovatel použití práva státu, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, což představuje nejbližší vztah k situaci oprávněného, a jeví se tudíž jako nejvhodnější právo, kterým se má řídit posuzování konkrétních problémů, s nimiž se osoba oprávněná k výživnému může potýkat.

43

K zachování tohoto vztahu čl. 3 odst. 2 Haagského protokolu stanoví, že v případě změny obvyklého pobytu se použije právo státu nového obvyklého pobytu od chvíle, kdy tato změna nastala.

44

Pokud jde o zvláštní pravidla obsažená v čl. 4 odst. 2 až 4 Haagského protokolu, která stanoví řadu primárních a sekundárních hraničních určovatelů použitelných „kaskádovitě“ ke zmírnění rizika, že osoba oprávněná nezíská výživné podle postupně určených rozhodných práv, čl. 4 odst. 3 Haagského protokolu stanoví primárně rozhodným právem právo místa soudu, pokud osoba oprávněná zahájí řízení u příslušného orgánu státu, v němž má povinný své místo obvyklého pobytu. Jak vyplývá z bodu 59 stanoviska generálního advokáta, tento stát vykazuje vazbu s rodinnou situací osoby oprávněné a osoby povinné alespoň co do možností povinného uspokojit potřeby oprávněné osoby. Předvídatelnost tohoto rozhodného práva také odráží skutečnost, že uvedené právo závisí na příslušnosti zvoleného soudu, což se v tomto případě shoduje s klasickým pravidlem, že žalobce podává svou žalobu u soudu žalovaného.

45

Vazba s danou rodinné situací se rovněž objevuje v čl. 4 odst. 4 Haagského protokolu, který jako rozhodné právo určuje právo státu společné státní příslušnosti účastníků řízení. Jak uvedl generální advokát v bodě 59 svého stanoviska, toto ustanovení totiž obsahuje určitý aspekt trvalosti související s rodinnou situací oprávněného a osoby povinné k placení výživného.

46

S ohledem na systém pravidel pro hraniční určovatele stanovený Haagským protokolem a na jím sledovaný cíl předvídatelnosti, jak byly popsány v bodě 41 tohoto rozsudku, je třeba mít za to, že pokud použití práva státu soudu stanoveného podpůrně v čl. 4 odst. 2 Haagského protokolu vyplývá pouze z volby nového místa obvyklého pobytu osoby oprávněné, aniž existuje vazba mezi tímto právem a rodinnou situací dotčené osoby oprávněné a osoby povinné k placení výživného v období, k němuž se vztahuje tato povinnost, není použití práva státu soudu v souladu ani s tímto systémem, ani s jeho cílem.

47

Okolnost, že použití práva státu soudu je ve prospěch osoby oprávněné, nemůže sama o sobě postačovat k odůvodnění použití tohoto ustanovení, jelikož v případě neexistence takové vazby, je použití práva státu soudu pro osobu povinnou nepředvídatelné.

48

V tomto ohledu, jak vyplývá z bodů 78 a 79 stanoviska generálního advokáta, může tato vazba vyplývat z příslušnosti soudu, kterou by měl soud, u něhož by bylo zahájeno řízení o řešení sporů ve věcech vyživovacích povinností za dané období v souladu s použitelnými ustanoveními nařízení č. 4/2009.

49

Tato úvaha je odůvodněna úzkým vztahem mezi Haagským protokolem a nařízením č. 4/2009. Článek 15 tohoto nařízení totiž výslovně odkazuje na Haagský protokol a určování příslušných soudů podle uvedeného nařízení nepřímo umožňuje určit právo státu soudu. Kromě toho, jak zdůraznil generální advokát v bodě 56 svého stanoviska, toto nařízení vychází z předpokladu, že mezi výživným, o které v dané věci jde, a státem, jehož soud je příslušný k projednání této věci, existuje vazba.

50

Je proto třeba mít za to, že nutná vazba mezi právem státu soudu a situací osoby oprávněné a osoby povinné, jichž se týká vyživovací povinnost za období uvedené v návrhu na úhradu výživného, existuje, jestliže právo státu soudu odpovídá právu členského státu, jehož soudy jsou příslušné projednávat spory týkající se výživného, které se vztahuje na uvedené období.

51

Vzhledem k předchozím úvahám je třeba na první otázku odpovědět tak, že článek 4 odst. 2 Haagského protokolu musí být vykládán v tom smyslu, že:

52

Podstatou druhé otázky je, zda se výraz „nemůže získat výživné“ obsažený v čl. 4 odst. 2 Haagského protokolu vztahuje také na situaci, v níž osoba oprávněná nemůže získat výživné podle práva státu svého bývalého obvyklého pobytu z důvodu, že nesplňuje některé podmínky stanovené tímto právem.

53

Úvodem je třeba uvést, že tato otázka vyvstane v případě, že by předkládající soud s ohledem na odpověď poskytnutou na první otázku konstatoval, že rakouské soudy jsou příslušné podle nařízení č. 4/2009 pro rozhodnutí o návrhu na úhradu výživného, pokud jde o KP, za období od června 2013 do 28. května 2015. V takové situaci totiž právo místa soudu – v projednávané věci rakouské právo – lze použít, pokud oprávněný z výživného „nemůže získat výživné“ podle práva státu místa, v němž měl v minulosti obvyklý pobyt, jako je tomu ve věci v původním řízení, v daném případě tedy podle německého práva. Je tedy třeba zkoumat, zda se oprávněný z výživného, jako je KP, nachází v takové situaci.

54

Za účelem odpovědi na tuto otázku je užitečné odkázat na zprávu A. Bonomiho, která se zabývá právě takovými problémy.

55

Tato zpráva uvádí, že oprávněný z výživného může využít práva místa soudu, nejen pokud právo státu jeho obvyklého pobytu nestanoví vůbec vyživovací povinnosti vyplývající z rodinných vztahů, například z důvodu, že toto právo nestanoví povinnosti dětí vůči svým rodičům, ale rovněž z důvodu, že taková povinnost je v zásadě uznána, avšak váže se na podmínku, která není v projednávané věci splněna. Tato zpráva uvádí příklad případu, kdy právo státu, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, stanoví, že povinnost rodičů vůči dítěti zaniká dosažením věku 18 let, přičemž osoba oprávněná tohoto věku již dosáhla.

56

Podle tohoto výkladu se tedy čl. 4 odst. 2 Haagského protokolu použije rovněž v případě, že není splněna zákonná podmínka.

57

Je třeba mít za to, že takový široký výklad čl. 4 odst. 2 Haagského protokolu odpovídá cíli tohoto ustanovení, který byl připomenut v bodě 44 tohoto rozsudku, a sice zmírnit riziko, že osoba oprávněná nezíská výživné podle práva určeného podle hlavního hraničního určovatele.

58

Tento výklad by se měl vztahovat i na takový případ, jako je případ, o nějž se jedná v původním řízení, kdy nemožnost osoby oprávněné získat výživné vyplývá ze skutečnosti, že taková osoba nevyzvala povinného, a tedy nesplnila podmínku stanovenou zákonem, v daném případě podmínku podle článku 1613 BGB. Jak vyplývá z bodu 93 stanoviska generálního advokáta, nic totiž nenasvědčuje tomu, že nečinnost oprávněného vylučuje použitelnost čl. 4 odst. 2.

59

V důsledku toho je namístě na druhou otázku odpovědět tak, že výraz „nemůže získat výživné“ obsažený v čl. 4 odst. 2 Haagského protokolu musí být vykládán v tom smyslu, že zahrnuje i situace, kdy osoba oprávněná nemůže získat výživné podle práva státu místa svého obvyklého pobytu z toho důvodu, že nesplňuje podmínky stanovené tímto právem.

60

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto: