Věc C‑45/17

Frédéric Jahin

proti

Ministre de l’Économie et des Finances
a
Ministre des Affaires sociales et de la Santé

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Conseil d’État (Francie)]

„Řízení o předběžné otázce – Volný pohyb kapitálu – Články 63 a 65 SFEU – Nařízení (ES) č. 883/2004 – Článek 11 – Odvody z kapitálových příjmů použité na financování systému sociálního zabezpečení členského státu – Osvobození pro státní příslušníky členského státu Evropské unie účastnící se systému sociálního zabezpečení jiného členského státu – Fyzické osoby, které se účastní systému sociálního zabezpečení třetího státu – Rozdílné zacházení – Omezení – Odůvodnění“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (desátého senátu) ze dne 18. ledna 2018

  1. Volný pohyb kapitálu a plateb–Ustanovení Smlouvy–Působnost–Pohyby kapitálu ve smyslu článku 63 SFEU–Pojem–Odvody týkající se příjmů z nemovitostí a zisku ze zcizení nemovitosti dosažených v členském státě jeho státním příslušníkem s bydlištěm ve třetím státě–Zahrnutí

    (Článek 63 SFEU)

  2. Volný pohyb kapitálu a plateb–Omezení–Daňové právní předpisy–Odvody z kapitálových příjmů v rámci příspěvků na systém sociálního zabezpečení členského státu–Osvobození pro státní příslušníky členského státu Unie účastnící se systému sociálního zabezpečení jiného členského státu podle zásady použití právních předpisů jediného členského státu v oblasti sociálního zabezpečení–Rozdílné zacházení mezi takovými státními příslušníky a fyzickými osobami, které se účastní systému sociálního zabezpečení ve třetím státě–Nesrovnatelné situace–Přípustnost

    (Články 63 a 65 SFEU; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004, článek 11)

  1.  Nejprve je třeba připomenout, že článek 63 SFEU zavádí volný pohyb kapitálu mezi členskými státy a mezi členskými státy a třetími zeměmi.

    Z toho vyplývá, že územní působnost volného pohybu kapitálu podle článku 63 SFEU není omezena pouze na pohyb kapitálu mezi členskými státy, ale vztahuje se také na pohyby mezi členskými a třetími státy.

    Pokud jde o věcnou působnost článku 63 SFEU, Smlouva o FEU sice pojem „pohyb kapitálu“ nedefinuje, z ustálené judikatury Soudního dvora však vyplývá, že takový pohyb ve smyslu uvedeného článku zahrnuje mj. operace, kterými nerezidenti uskutečňují investice do nemovitostí na území členského státu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. ledna 2001, Stefan, C‑464/98, EU:C:2001:9, bod 5; ze dne 5. března 2002, Reisch a další, C‑515/99, C‑519/99 až C‑524/99 a C‑526/99 à C‑540/99, EU:C:2002:135, bod 30, jakož i ze dne 8. září 2005, Blanckaert, C‑512/03, EU:C:2005:516, bod 35).

    Z výše uvedeného vyplývá, že takové odvody, jako jsou odvody prováděné podle vnitrostátních právních předpisů dotčených ve věci v původním řízení, spadají v rozsahu, v němž se týkají příjmů z nemovitostí a zisku ze zcizení nemovitosti dosažených v členském státě fyzickou osobou, která má státní příslušnost daného členského státu, ale má bydliště v jiném třetím státě, který není Švýcarskou konfederací nebo členem EHP, spadají pod pojem „pohyb kapitálu“ ve smyslu článku 63 SFEU.

    (viz body 19 a 21–23)

  2.  Články 63 a 65 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takovým právním předpisům členského státu, jako jsou předpisy dotčené ve věci v původním řízení, podle nichž státní příslušník tohoto členského státu, který má bydliště v jiném třetím státě, který není Švýcarskou konfederací nebo členem Evropského hospodářského prostoru (EHP), a účastní se v něm systému sociálního zabezpečení, podléhá v uvedeném členském státě odvodům z kapitálových příjmů v rámci příspěvků na tímto státem zřízený systém sociálního zabezpečení, zatímco státní příslušník členského státu Unie účastnící se systému sociálního zabezpečení jiného členského státu je podle zásady použití právních předpisů jediného členského státu v oblasti sociálního zabezpečení, stanovené v článku 11 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, od nich osvobozen.

    Tato zásada použití právních předpisů jediného členského státu v oblasti sociálního zabezpečení má, co se týče občanů Unie pohybujících se uvnitř Unie, zamezit obtížím, které mohou pramenit ze současného použití právních předpisů několika států, a odstranit nerovné zacházení, které by vyplývalo z částečného či úplného souběhu použitelných právních předpisů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. února 2015, de Ruyter, C‑623/13, EU:C:2015:123, bod 37 a citovaná judikatura).

    Z výše uvedených úvah plyne, že existuje objektivní rozdíl mezi situací státního příslušníka dotčeného členského státu, který má bydliště v jiném třetím státě, který není členem EHP nebo Švýcarskou konfederací, a který se v něm účastní systému sociálního zabezpečení, a situací státního příslušníka členského státu Unie účastnícího se systému sociálního zabezpečení jiného členského státu, jelikož pouze na posledně uvedeného je možno v rámci jeho pohybu uvnitř Unie uplatnit zásadu použití právních předpisů jediného členského státu v oblasti sociálního zabezpečení, stanovenou v článku 11 nařízení č. 883/2004.

    Z toho plyne, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, může být z pohledu čl. 65 odst. 1 písm. a) SFEU odůvodněna rozdílem v objektivní situaci fyzické osoby, která je státním příslušníkem členského státu, ale má bydliště v jiném třetím státě, který není členem EHP nebo Švýcarskou konfederací, a je účastníkem jeho systému sociálního zabezpečení, a státního příslušníka členského státu Unie který má bydliště a účastní se systému sociálního zabezpečení v jiném členském státě.

    Vzhledem k tomu, že Smlouva o FEU neobsahuje žádné ustanovení, které by volný pohyb pracovníků rozšiřovalo i na osoby, které se přestěhují do třetí země, je přitom třeba vyhnout se tomu, aby výklad čl. 63 odst. 1 SFEU, pokud jde o vztahy s jinými třetími zeměmi, které nejsou členem EHP nebo Švýcarskou konfederací, umožňoval osobám, které nespadají do rámce územní působnosti volného pohybu pracovníků, těžit z této svobody (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. listopadu 2012, Test Claimants in the FII Group Litigation, C‑35/11, EU:C:2012:707, bod 100).

    (viz body 41, 42, 44, 46, 47 a výrok)