Věc C‑18/17

Danieli & C. Officine Meccaniche SpA a další

proti

Regionale Geschäftsstelle Leoben des Arbeitsmarktservice

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Verwaltungsgerichtshof)

„Řízení o předběžné otázce – Přistoupení nových členských států – Chorvatská republika – Přechodná opatření – Volný pohyb služeb – Směrnice 96/71/ES – Vysílání pracovníků – Vyslání státních příslušníků Chorvatska a třetích zemí do Rakouska prostřednictvím podniku se sídlem v Itálii“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 14. listopadu 2018

  1. Volný pohyb služeb – Omezení – Vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb – Směrnice 96/71 – Působnost – Poskytování pracovní síly – Pojem – Kritéria pro posouzení

    [Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71, čl. 1 odst. 3 písm. c)]

  2. Přistoupení nových členských států – Chorvatsko – Přechodná opatření – Volný pohyb služeb – Vysílání pracovníků – Vnitrostátní právní úprava starého členského státu omezující poskytování chorvatských pracovníků na jeho území – Přípustnost

    [Články 56 SFEU a 57 SFEU; aktu o přistoupení z roku 2012, příloha V, kapitola 2, odst. 2; směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71, čl. 1 odst. 3 písm. c)]

  3. Volný pohyb služeb – Služby – Pojem – Poskytování pracovní síly

    (Článek 57 SFEU)

  4. Volný pohyb služeb – Ustanovení Smlouvy – Působnost – Určující kritérium – Cizí prvek – Provozovna poskytovatele služeb v jiném členském státě nežli ve státě místa provedení služby

    (Články 56 SFEU a 57 SFEU)

  5. Volný pohyb služeb – Omezení – Vyslání pracovníků, kteří jsou státními příslušníky třetích zemí, podnikem usazeným v jiném členském státě – Vnitrostátní právní úprava vyžadující pracovní povolení pro poskytování pracovní síly – Nepřípustnost – Nepřiměřená povaha dotčeného požadavku

    (Články 56 SFEU a 57 SFEU)

  1.  Viz znění rozhodnutí.

    (viz body 27, 28)

  2.  Články 56 a 57 SFEU, jakož i kapitola 2, odstavec 2 přílohy V aktu o podmínkách přistoupení Chorvatské republiky a o úpravách Smlouvy o Evropské unii, Smlouvy o fungování Evropské unie a Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii musí být vykládány v tom smyslu, že členský stát je oprávněn omezit vysílání chorvatských pracovníků, kteří jsou zaměstnáni u podniku se sídlem v Chorvatsku, prostřednictvím požadavku pracovního povolení, pokud toto vyslání probíhá tak, že tito pracovníci jsou poskytnuti, ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. c) směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb, podniku se sídlem v jiném členském státě, aby tento posledně uvedený podnik mohl poskytnout službu v prvně uvedeném členském státě.

    V projednávaném případě je třeba konstatovat, že právní úprava členského státu, která během přechodného období stanoveného v kapitole 2 odstavci 2 přílohy V aktu o přistoupení Chorvatska nadále podmiňuje, ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. c) směrnice 96/71, vyslání chorvatských státních příslušníků na území tohoto členského státu pracovním povolením, je jako opatření upravující přístup chorvatských státních příslušníků na trh práce tohoto státu, ve smyslu kapitoly 2 odstavce 2 přílohy V aktu o přistoupení Chorvatska slučitelná s články 56 a 57 SFEU (obdobně viz rozsudek ze dne 10. února 2011, Vicoplus a další, C‑307/09 až C‑309/09, EU:C:2011:64, body 32 a 33).

    (viz body 36, 38, výrok 1)

  3.  Viz znění rozhodnutí.

    (viz bod 40)

  4.  Viz znění rozhodnutí.

    (viz bod 42)

  5.  Články 56 a 57 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že členský stát není oprávněn požadovat, aby státní příslušníci třetích zemí poskytnutí podniku usazenému v jiném členském státě jiným podnikem rovněž usazeným v tomto jiném členském státě za účelem poskytování služeb v prvně uvedeném členském státě, měli pracovní povolení.

    Pokud jde o vysílání pracovníků z třetího státu podnikem, který je poskytovatelem služeb a je usazen v členském státě Unie, Soudní dvůr již rozhodl, že vnitrostátní právní úprava, která poskytování služeb na vnitrostátním území podnikem usazeným v jiném členském státě podmiňuje vydáním správního povolení, představuje omezení svobody poskytování služeb ve smyslu článku 56 SFEU (rozsudek ze dne 11. září 2014, Essent Energie Productie, C‑91/13, EU:C:2014:2206, bod 45).

    Avšak vnitrostátní právní úprava oblasti, která nebyla na unijní úrovni harmonizována a která se bez rozdílu uplatňuje na všechny osoby nebo podniky vykonávající činnost na území dotčeného členského státu, může být odůvodněná, i přes svůj omezující účinek na volný pohyb služeb, pokud reaguje na naléhavý důvod obecného zájmu, jenž dosud není chráněn pravidly, kterým poskytovatel služeb podléhá v členském státě, kde je usazen, je způsobilá zaručit uskutečnění cíle, který sleduje, a nepřekračuje meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné (rozsudek ze dne 11. září 2014, Essent Energie Productie, C‑91/13, EU:C:2014:2206, bod 48).

    V tomto ohledu je třeba připomenout, že i když snaha předejít narušování pracovního trhu je zajisté naléhavým důvodem obecného zájmu, pracovníci zaměstnávaní podnikem usazeným v určitém členském státě, kteří jsou vysláni do jiného členského státu za účelem poskytování služeb, neusilují o vstup na pracovní trh tohoto druhého členského státu, neboť se po splnění svého úkolu vracejí do státu původu nebo pobytu (rozsudek ze dne 11. září 2014, Essent Energie Productie, C‑91/13, EU:C:2014:2206, bod 51).

    Skutečnost, že členský stát trvale zachovává požadavek pracovního povolení pro státní příslušníky třetích států, kteří byli poskytnuti podniku usazenému v tomto státě podnikem usazeným v jiném členském státě, přitom překračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení cíle spočívajícího ve snaze předejít narušování pracovního trhu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. září 2014, Essent Energie Productie, C‑91/13, EU:C:2014:2206, bod 56).

    (viz body 44, 46, 48, 49, 53, výrok 2)