1.

Pro současnou ekonomickou realitu je charakteristická rostoucí globalizace mezinárodního obchodu, otevírající podnikům stále širší možnosti delokalizovat výrobu zboží, a to zejména zboží nízkého technologického obsahu, do různých zemí. V takovém globálním ekonomickém kontextu je čím dál důležitější, aby Evropská unie disponovala nástroji obchodní ochrany, které jsou způsobilé účinnou měrou reagovat na výzvy, které s sebou takové obchodní prostředí nese, a to zajištěním účinné ochrany výrobního odvětví Unie před dovozy výrobků, které jsou předmětem dumpingu. Mezi těmito nástroji hrají podstatnou roli při zajištění účinnosti antidumpingových opatření přijatých Unií pravidla proti obcházení.

2.

V projednávané věci bude Soudní dvůr poprvé řešit komplexní praktiky obcházení spočívající v navazujících a několikanásobných montážních operacích, ke kterým dochází v různých třetích zemích. Zásadní otázkou, kterou tato věc nastoluje, je, jakým způsobem mohou unijní orgány, které čelí takovým praktikám, existenci obcházení prokázat.

3.

Tato otázka vyvstává v rámci řízení o kasačním opravném prostředku, které bylo zahájeno na návrh Evropské komise proti rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 10. října 2017, Kolachi Raj Industrial v. Komise (T‑435/15 ( 2 ), dále jen „napadený rozsudek“), kterým Tribunál zrušil prováděcí nařízení (EU) 2015/776 ( 3 ) (dále jen „sporné nařízení“), kterým se konečné antidumpingové clo uložené na dovoz jízdních kol pocházejících z Číny rozšiřuje na dovoz jízdních kol zasílaných zejména z Pákistánu v rozsahu, v němž se týká společnosti Kolachi Raj Industrial (Private) Ltd. (dále jen společnost „Kolachi“).

4.

Projednávaná věc má tudíž značný význam v rámci unijní antidumpingové právní úpravy, neboť Soudnímu dvoru umožní, aby poprvé určil požadavky týkající se dokazování, kterým podléhají unijní orgány v případě komplexních praktik obcházení.

5.

V době rozhodné z hlediska skutkového základu sporu byla ustanovení upravující přijímání antidumpingových opatření Unií zakotvena v nařízení (ES) č. 1225/2009 ( 4 ).

6.

Článek 13 tohoto nařízení se týká obcházení a zněl takto:

„1.   Antidumpingová cla uložená na základě tohoto nařízení mohou být rozšířena na dovoz obdobných výrobků, též mírně upravených, ze třetích zemí nebo na dovoz mírně upravených obdobných výrobků ze země, která je předmětem opatření, nebo částí těchto výrobků, jestliže dochází k obcházení platných opatření. […] Obcházením se rozumí změna obchodních toků mezi třetími zeměmi a [Unií] nebo mezi jednotlivými společnostmi v zemi, která je předmětem opatření, a [Unií] způsobená praktikami, zpracovatelskými postupy nebo pracemi, pro něž mimo uložení cla neexistuje dostatečné opodstatnění nebo hospodářský důvod, pokud zároveň existují důkazy o újmě nebo o tom, že nápravné účinky cla jsou mařeny, pokud se jedná o ceny nebo množství obdobného výrobku, a existují důkazy o dumpingu ve vztahu k běžné hodnot[ě] určené dříve pro obdobný výrobek, v případě nutnosti v souladu s článkem 2.

Praktiky, zpracovatelské procesy nebo práce uvedené v prvním pododstavci zahrnují mimo jiné […] za podmínek uvedených v odstavci 2 montáž součástí při montážní operaci v [Unii] nebo třetí zem[i].

2.   Montáž v [Unii] nebo ve třetí zemi se považuje za obcházení platných opatření, pokud

3.   Šetření podle tohoto článku se zahájí z podnětu Komise nebo na žádost členského státu nebo jiné zúčastněné strany, pokud žádost obsahuje dostatečné důkazy o činitelích uvedených v odstavci 1.[…]

Šetření provádí Komise. Komisi při tom mohou být nápomocny celní orgány a šetření musí být ukončeno do devíti měsíců.

Jestliže definitivně zjištěné skutečnosti prokáží, že působnost opatření má být rozšířena, Komise tak učiní […].

[…]

5.   Tímto článkem není dotčeno běžné uplatňování platných celních předpisů.“

7.

Skutečnosti předcházející sporu a sporné nařízení jsou popsány v bodech 1 až 19 a 20 až 27 napadeného rozsudku, přičemž na tyto body odkazuji, pokud jde o podrobnosti.

8.

Pro potřeby tohoto řízení toliko připomínám, že Unie již v roce 1993 uložila antidumpingové clo na dovoz jízdních kol pocházejících z Číny, které bylo následně předmětem opakovaného přezkumu a nakonec bylo v roce 2013 zachováno ve výši 48,5 % ( 5 ).

9.

Na základě prvního šetření obcházení bylo Unií v roce 2013 prováděcím nařízením č. 501/2013 ( 6 ) toto antidumpingové clo rozšířeno na dovoz jízdních kol zasílaných z Indonésie, Malajsie, ze Srí Lanky a z Tuniska.

10.

Po obdržení nové stížnosti v roce 2014 zahájila Komise druhé šetření obcházení, které se tentokrát týkalo možného obcházení antidumpingových opatření uložených v roce 2013 na dovoz čínských jízdních kol dovozem jízdních kol zasílaných z Kambodži, Pákistánu a Filipín.

11.

Co se týče konkrétně Pákistánu, účastnila se tohoto druhého šetření společnost Kolachi, jediný výrobce jízdních kol v této zemi. Z uvedeného šetření vyplynulo, že společnost Kolachi díly jízdních kol nevyrábí v Pákistánu, nýbrž je nakupuje na Srí Lance a v Číně za účelem montáže jízdních kol v Pákistánu ( 7 ). Většinu dodavatelů společnosti Kolachi představovaly srílanské společnosti, které byly součástí skupiny, k níž náležela společnost Kolachi, a jejímž vlastníkem byla osoba čínského původu, a v jejichž případě již bylo konstatováno obcházení antidumpingového cla uloženého Unií na dovoz čínských jízdních kol ( 8 ). Při šetření dále vyšlo najevo, že dodavatel, od kterého společnost Kolachi nakupovala největší část (93 %) dílů jízdních kol používaných při montážních operacích v Pákistánu, a sice společnost Flying Horse Pvt Ltd, jednající jako prostředník, který nakupoval značný objem těchto dílů od výrobce dílů jízdních kol usazeného na Šrí Lance, a dále skutečnost, že tímto výrobcem byla právě společnost Great Cycles Pvt Ltd, tedy jedna z oněch společností propojených se společností Kolachi. Z šetření vyplynulo, že většina dílů dovezených ze Srí Lanky, které byly zakoupeny u společnosti Flying Horse, byly vyrobeny společností Great Cycles, přičemž při jejich výrobě byly ve velmi podstatné míře použity čínské materiály. Komise taktéž zjistila řadu anomálií, které činily vztahy mezi společnostmi Flying Horse a Kolachi podezřelými ( 9 ).

12.

Dne 18. května 2015 přijala Komise sporné nařízení, kterým konečné antidumpingové clo ve výši 48,5 % vztahující se na dovoz jízdních kol pocházejících z Číny rozšířila na dovoz jízdních kol zasílaných mimo jiné z Pákistánu bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z této země či nikoli ( 10 ).

13.

Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 29. července 2015 podala společnost Kolachi žalobu znějící na zrušení sporného nařízení v rozsahu, ve kterém se jí dotýká. V průběhu řízení před Tribunálem bylo European Bicycle Manufacturers Association (EBMA) povoleno vstoupit do řízení v postavení vedlejšího účastníka na podporu návrhových žádání Komise ( 11 ).

14.

Na podporu své žaloby na neplatnost vznesla společnost Kolachi jediný žalobní důvod vycházející z porušení čl. 13 odst. 2 písm. b) základního nařízení. V rámci první části svého jediného žalobního důvodu společnost Kolachi zpochybnila analýzu Komise týkající se nedostatečné důkazní hodnoty osvědčení o původu zboží na tiskopise A, které tato společnost během šetření předložila, aby prokázala, že díly vyráběné společností Great Cycles jsou skutečně srílanského původu. Ve sporném nařízení Komise tyto tiskopisy z důvodu několika nesrovnalostí odmítla. V druhé části jediného žalobního důvodu společnost Kolachi tvrdila, že Komise použila čl. 13 odst. 2 písm. b) základního nařízení nesprávně jako pravidlo původu na výrobu dílů jízdních kol na Srí Lance, ačkoliv předmětem šetření bylo údajné obcházení v Pákistánu.

15.

V napadeném rozsudku Tribunál postupoval ve dvou krocích.

16.

V první řadě Tribunál v bodech 77 až 93 napadeného rozsudku vymezil pravidla pro dokazování podmínek, která jsou stanovena v čl. 13 odst. 2 základního zařízení za účelem určení existence montážních operací, které představují praktiky obcházení.

17.

Tribunál vyšel v tomto ohledu ze zásad, které vytyčil v rozsudku ze dne 26. září 2000, Starway v. Rada (T‑80/97, EU:T:2000:216, dále jen „rozsudek Starway“), a v bodě 83 napadeného rozsudku konstatoval, že ačkoli pro účely použití čl. 13 odst. 2 písm. b) základního nařízení obecně stačí zabývat se pouze „proveniencí“ dílů použitých pro montáž finálního výrobku, může být v případě pochybností nutné ověřit, zda díly „pocházející“ ze třetí země nejsou ve skutečnosti původem z jiné země.

18.

Tribunál dále v bodech 84 a 85 napadeného rozsudku vyložil pojem „pocházejí ze“ použitý v čl. 13 odst. 2 písm. a) základního nařízení v tom smyslu, že je třeba jej chápat tak, že odkazuje na „dovoz“.

19.

Na tomto základě Tribunál v bodech 86 a 87 napadeného rozsudku nejprve konstatoval, že vzhledem k tomu, že nejméně 47 % dílů použitých při montáži jízdních kol v Pákistánu bylo dovezeno ze Srí Lanky poté, co byly v této zemi vyrobeny, mohou být tyto díly považovány za „pocházející“ ze Srí Lanky, a následně uvedl, že tento závěr nicméně nebrání Komisi, aby v případě pochybností ověřila, zda díly „pocházející“ ze Srí Lanky nejsou ve skutečnosti původem ze země, na niž se vztahují opatření, v daném případě z Číny.

20.

Na základě tohoto výkladu čl. 13 odst. 2 základního nařízení Tribunál přistoupil v druhé řadě, v bodech 94 až 119 napadeného rozsudku, k ověření, zda Komise mohla, aniž se dopustila nesprávného právního posouzení, dospět k závěru, že díly jízdních kol pocházející ze Srí Lanky jsou ve skutečnosti čínského původu.

21.

V bodech 94 až 106 napadeného rozsudku Tribunál v tomto ohledu zamítl první část žalobního důvodu společnosti Kolachi týkající se důkazní hodnoty osvědčení o původu zboží na tiskopise A. Tato část napadeného rozsudku není předmětem projednávaného kasačního opravného prostředku.

22.

V bodech 107 až 119 napadeného rozsudku Tribunál naproti tomu vyhověl druhé části jediného žalobního důvodu společnosti Kolachi a konstatoval, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení tím, že „per analogiam“ použila čl. 13 odst. 2 písm. b) základního nařízení na díly jízdních kol nakoupené ze Srí Lanky za účelem ověření jejich původu v rámci montážních operací v Pákistánu. Podle Tribunálu tím Komise ve skutečnosti zkoumala, zda výroba dílů jízdních kol na Srí Lance obchází antidumpingová opatření uložená na jízdní kola pocházející z Číny, což však nebylo předmětem daného šetření. Dále podle Tribunálu Komise „per analogiam“ uplatnila ustanovení, konkrétně čl. 13 odst. 2 písm. b) základního nařízení, které vzhledem k tomu, že není pravidlem původu, nemohlo být použito za účelem určení původu zboží.

23.

Z těchto důvodů Tribunál zrušil sporné nařízení v rozsahu, v němž se týká společnosti Kolachi.

24.

Dne 8. prosince 2017 Komise podala kasační opravný prostředek směřující proti napadenému rozsudku. V rámci tohoto kasačního opravného prostředku Komise navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek, zamítl žalobu v prvním stupni a uložil společnosti Kolachi náhradu nákladů řízení, nebo podpůrně vrátil věc Tribunálu k novému posouzení a rozhodl, že o náhradě nákladů řízení v obou stupních bude rozhodnuto později.

25.

V kasační odpovědi společnost Kolachi navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek v plném rozsahu zamítl, nebo podpůrně, aby opravil napadený rozsudek a potvrdil jeho výrok. Dále navrhuje, aby Soudní dvůr rozhodl, že Komise ponese vlastní náklady řízení vynaložené v rámci řízení o kasačním opravném prostředku a nahradí náklady vynaložené společností Kolachi, a rozhodl, že sdružení EBMA ponese vlastní náklady řízení vynaložené v rámci řízení o kasačním opravném prostředku.

26.

Sdružení EBMA navrhuje, aby Soudní dvůr napadený rozsudek zrušil, zamítl žalobu v prvním stupni a uložil společnosti Kolachi náhradu nákladů řízení v obou stupních, nebo podpůrně, aby vrátil věc Tribunálu k novému posouzení, rozhodl, že o náhradě nákladů řízení v prvním stupni bude rozhodnuto později, a uložil společnosti Kolachi náhradu nákladů řízení o kasačním opravném prostředku.

27.

Na podporu svého kasačního opravného prostředku Komise, podporovaná sdružením EBMA, uplatňuje jediný důvod, který se dělí na dvě části a vychází z nesprávného právního posouzení při výkladu článku 13 základního nařízení. Tento důvod směřuje proti bodům 83 až 93 a 107 až 119 napadeného rozsudku.

28.

Komise rozporuje zejména výklad podaný Tribunálem ( 12 ), který podle jejího názoru založil právní domněnku, podle níž by se v podstatě mělo mít za to, že díl „pochází“ ze země ve smyslu čl. 13 odst. 2 písm. a) základního nařízení, pouze v případě, že je z této země dovezen, jinými slovy pokud z ní byl zaslán, ledaže Komise prokáže, že tento díl „je původem“ ze země, na niž se vztahuje antidumpingové opatření.

29.

V rámci první části jediného důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že tento výklad je nesprávný, jelikož implikuje, že „provenienci“ dílů použitých při montáži lze prokázat pouze pravidly původu, což nemá žádnou oporu ve znění článku 13 základního nařízení a je v rozporu s tím, co normotvůrce zamýšlel při přijetí režimu proti obcházení. Komise má za to, že uvedené ustanovení totiž zavádí právní režim, který je odlišný od pravidel původu a na nich nezávislý. Výklad, který podal Tribunál, kromě toho podle Komise snižuje účinnost nástroje proti obcházení. Kritéria stanovená pravidly původu by totiž musela být ověřována pro každý jednotlivý díl, což je v rámci šetření obcházení neproveditelné.

30.

V rámci druhé části důvodu kasačního opravného prostředku Komise tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení v tom ohledu, že jím podaný výklad čl. 13 odst. 2 základního nařízení omezuje druh důkazu, který může Komise použít k prokázání toho, že díly použité při montážních operacích „pocházejí“ ze země, na niž se vztahují antidumpingová opatření, a to tím, že jí zakazuje tuto skutečnost prokázat jinak než s využitím pravidel původu.

31.

Společnost Kolachi argumenty Komise zpochybňuje. Co se týče první části důvodu kasačního opravného prostředku, zdůrazňuje, že základní nařízení ani dřívější nařízení pojem „pocházející z“ nedefinují. Nejedná se tedy o autonomní pojem, ale pojem, který by měl být vykládán s ohledem na obdobné pojmy unijní právní úpravy, a to zejména s ohledem na pojem z celní oblasti „původ“, což ostatně podle společnosti Kolachi vyplývá z čl. 13 odst. 5 základního nařízení.

32.

Společnost Kolachi se kromě toho domnívá, že Komise si napadený rozsudek vykládá nesprávně. Tribunál se podle ní nevyslovil k dokazování provenience, nýbrž k tomu, zda Komise může „ověřit“ původ dílů. Tribunál tudíž neomezil prostředky, které má Komise k dispozici, ani nerozhodl, že se pojem „provenience“ zakládá na pravidlech původu. Pravidla původu, tak jak jsou pojata v celních předpisech, podle společnosti Kolachi v každém případě představují vhodné hledisko pro určení „provenience“ dílů. Takový výklad je podle uvedené společnosti podpořen závazky Unie v rámci Světové obchodní organizace (WTO). Prahové hodnoty stanovené v čl. 13 odst. 2 písm. b) základního nařízení naproti tomu nejsou pro určení původu dílu relevantní. Nadto nebylo nikterak prokázáno, že výklad podaný Tribunálem snižuje účinnost pravidel proti obcházení.

33.

Pokud jde o druhou část důvodu kasačního opravného prostředku, společnost Kolachi tvrdí, že neexistuje-li výslovné ustanovení týkající se použití kritérií uvedených v čl. 13 odst. 2 písm. b) základního nařízení na určení původu dílů, není takové použití dovoleno. Vzhledem k tomu, že uvedené ustanovení představuje výjimku z obecného režimu v oblasti ukládání antidumpingových cel, je třeba jej vykládat striktně. Navíc nelze stanovit žádnou logickou spojitost mezi kritérii uvedenými v čl. 13 odst. 2 písm. b) základního nařízení a určením, odkud předmětné díly pocházejí.

34.

Podpůrně, pokud by Soudní dvůr dospěl k závěru, že je napadený rozsudek stižen vadou spočívající v nesprávném právním posouzení, společnost Kolachi navrhuje, aby Soudní dvůr změnil odůvodnění tím, že v napadeném rozsudku nahradí odkazy na původ dílů odkazem na jejich provenienci.

35.

Kasační opravný prostředek Komise, podporované sdružením EBMA, zpochybňuje jak závěr Tribunálu uvedený v bodech 107 až 119 napadeného rozsudku, podle kterého se Komise tím, že „per analogiam“ použila čl. 13 odst. 2 písm. b) základního nařízení na díly nakoupené ze Srí Lanky, dopustila nesprávného právního posouzení, tak teoretický/výkladový předpoklad, na kterém se tento závěr zakládá, a sice analýzu pravidel pro dokazování podmínek stanovených v čl. 13 odst. 2 základního zařízení, na jejichž základě lze konstatovat existenci montážních operací, které představují praktiky obcházení, kterou Tribunál provedl v bodech 83 a 93 uvedeného rozsudku.

36.

Než přistoupím k analýze argumentů týkajících se jediného důvodu kasačního opravného prostředku, který Komise vznáší proti napadenému rozsudku, považuji za vhodné připomenout některé zásady vztahující se k unijní právní úpravě v oblasti obcházení, jak vyplývají z judikatury.

37.

Předně je třeba uvést, že unijní právní úprava v oblasti obcházení, která je obsažena v základním nařízení, nemá základ v antidumpingovém kodexu z roku 1994 ( 13 ), ale byla přijata jednostranně Unií ( 14 ). Přestože otázka obcházení byla předmětem diskuse v rámci jednání WTO-GATT, nebylo dosaženo žádné dohody ( 15 ).

38.

Z toho plyne, že unijní právní úprava v oblasti obcházení obsažená v článku 13 základního nařízení představuje právní rámec, který je sice součástí unijní antidumpingové právní úpravy, vyznačuje se však specifickou povahou.

39.

Co se týče cílů této právní úpravy, Soudní dvůr měl již příležitost objasnit, že podle účelu a systematiky základního nařízení, zejména jeho bodu 19 odůvodnění a článku 13, je jediným cílem nařízení o rozšíření antidumpingového cla zajistit jeho účinnost a zabránit tomu, aby bylo obcházeno, a že opatření, kterým se rozšiřuje konečné antidumpingové clo, je tudíž pouze doplněním původního aktu, kterým bylo toto clo, jež chrání účinné uplatňování konečných opatření, uloženo ( 16 ).

40.

Unijní ustanovení proti obcházení je tedy třeba vykládat ve světle tohoto cíle, a sice cíle zajistit účinnost antidumpingových opatření přijatých Unií a zabránit jejich obcházení.

41.

Soudní dvůr dále poskytl ve své judikatuře celou řadu vodítek k dokazování čtyř podmínek, které musí být splněny, aby byla prokázána existence obcházení ( 17 ).

42.

Soudní dvůr totiž uvedl, že ze základního nařízení, a zejména z jeho čl. 13 odst. 3, vyplývá, že důkazní břemeno ohledně obcházení nesou orgány Unie. Pokud se tedy dotčené orgány rozhodnou, že antidumpingové clo, jež uložily na dovoz z některé země, rozšíří na jinou zemi, mají povinnost prokázat, že všechny podstatné znaky obcházení tohoto cla, jež jsou uvedeny v čl. 13 odst. 1 třetí větě základního nařízení, jsou naplněny ( 18 ).

43.

Ačkoliv není pochyb o tom, že důkazní břemeno ohledně praktik obcházení nesou unijní orgány, při stanovení pravidel pro míru dokazování obcházení je však třeba mít na paměti dva závěry vyplývající z judikatury.

44.

Soudní dvůr předně uvedl, že definice „obcházení“ uvedená v čl. 13 odst. 1 základního nařízení je formulována velmi obecně, což ponechává unijním orgánům široký prostor pro uvážení ( 19 ). Přiznání tohoto prostoru pro uvážení je ostatně v souladu s širokou posuzovací pravomocí, jíž podle ustálené judikatury obecně disponují orgány v oblasti společné obchodní politiky a obzvláště v oblasti obchodních ochranných opatření, a to z důvodu složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí zkoumat ( 20 ).

45.

Důsledkem tohoto prostoru pro uvážení je navíc omezení soudního přezkumu na ověření toho, zda byla dodržena procesní pravidla, zda skutková zjištění, na jejichž základě byla učiněna napadená volba, byla věcně správná, zda nedošlo ke zjevně nesprávnému posouzení těchto skutkových zjištění nebo zda nedošlo ke zneužití pravomoci ( 21 ).

46.

Dále Soudní dvůr též zdůraznil, že v rámci šetření týkajících se případné existence praktik obcházení jsou pravomoci, jimiž disponují unijní orgány, spíše omezené. Na rozdíl od jiných oblastí unijního práva, například oblasti porušování unijního práva hospodářské soutěže, tyto orgány nedisponují pravomocí donutit dotčené výrobce-vývozce, aby spolupracovali na šetření nebo poskytli informace. Jsou tedy závislé na dobrovolné spolupráci zúčastněných stran při poskytnutí nezbytných informací ( 22 ).

47.

Kromě toho taková šetření obvykle probíhají z velké části v zemích nacházejících se mimo Unii a jsou zatížena významnými omezeními časové povahy. Podle čl. 13 odst. 3 druhého pododstavce základního nařízení musí být šetření obcházení ukončena ve lhůtě devíti měsíců.

48.

Soudní dvůr naproti tomu neměl doposud příležitost zabývat se konkrétně pravidly dokazování existence montážních operací představujících praktiky obcházení podle čl. 13 odst. 2 základního nařízení.

49.

Jediným relevantním soudním precedentem v tomto ohledu je rozsudek ve věci Starway, na který Tribunál, jak vyplývá z bodu 17 tohoto stanoviska, v napadeném rozsudku odkázal jako na východisko svého výkladu čl. 13 odst. 2 základního nařízení.

50.

V rozsudku ve věci Starway Tribunál v zásadě rozhodl, že k tomu, aby bylo možno mít za to, že montáž obchází platná antidumpingová opatření, musí unijní orgány na základě čl. 13 odst. 2 základního nařízení prokázat, že díly, jejichž hodnota činí nejméně 60 % celkové hodnoty částí montovaného výrobku, pocházejí ze země, na niž se vztahují opatření. Nejsou však povinny prokázat, že tyto díly jsou též původem z této země. Je naopak na dotyčném hospodářském subjektu, chce-li, aby jeho montážní operace nebyly považovány za praktiky obcházení, aby prokázal, že tyto části mají původ v jiné zemi ( 23 ).

51.

Argumenty, které předkládá Komise, podporovaná sdružením EBMA, proti napadenému rozsudku, je třeba přezkoumat ve světle zásad vyplývajících z judikatury a uvedených v předchozí části tohoto stanoviska. Tyto argumenty se předně týkají způsobu, jakým Tribunál vyložil v napadeném rozsudku pojem „pocházejí ze“ použitý v čl. 13 odst. 2 písm. a) základního nařízení.

52.

V tomto ohledu připomínám, že podle uvedeného ustanovení je k tomu, aby bylo možno montážní operace považovat za praktiky obcházející platná antidumpingová opatření, zejména třeba, aby použité díly „pocháze[ly] ze“ země, na niž se vztahují opatření.

53.

Jak bylo uvedeno v bodě 18 tohoto stanoviska, v bodech 84 a 85 napadeného rozsudku Tribunál vyložil pojem „pocházející ze“ použitý v čl. 13 odst. 2 písm. a) základního nařízení tak, že jej postavil na roveň pojmu „dovoz“.

54.

Podle výkladu Tribunálu lze díly považovat za „pocházející“ ze země, na niž se vztahují antidumpingová opatření, ve smyslu čl. 13 odst. 2 písm. a) základního nařízení, pouze pokud byly z této země dovezeny. V případě, že by použité díly byly do země, kde jsou prováděny montážní operace, dovezeny z jiné země, mohla by Komise tuto skutečnost podle Tribunálu zohlednit v rámci analýzy, ke které přistupuje ve smyslu čl. 13 odst. 2 písm. b) základního nařízení za účelem zjištění existence montážních operací obcházejících antidumpingová opatření, pouze ve dvou případech: v situaci pouhého tranzitu dílů přes tuto jinou zemi (jednající jako prostředník), anebo jestliže zjistí, že tyto díly, ačkoliv byly dovezeny z jiné země (jednající jako prostředník), mají ve skutečnosti původ v zemi, na niž se vztahují opatření.

55.

Z úvah Tribunálu tedy vyplývá, že by Komise měla za účelem určení, odkud použité díly ve smyslu čl. 13 odst. 2 písm. a) základního nařízení pocházejí, provést analýzu ve dvou krocích. Nejprve je podle Tribunálu nutné, aby určila, zda jsou použité díly dováženy ze země, na niž se vztahují antidumpingová opatření. Není-li tomu tak, může ještě Komise následně ověřit, zda tyto díly, i když jsou dováženy z jiné země, nejsou ve skutečnosti původem ze země, na niž se vztahují opatření.

56.

V napadeném rozsudku postavil Tribunál svůj výklad pojmu „pocházejí ze“ ve smyslu čl. 13 odst. 2 základního nařízení na dvojím základě. Jednak poukázal na to, že několik ustanovení základního nařízení ( 24 ) spojuje pojem „pocházejí ze“ systematicky s pojmem „dovoz“, což podle něj potvrzuje analýza různých jazykových verzí těchto ustanovení. Dále poukázal na cíl týkající se účinnosti opatření pro boj proti obcházení, ze kterého vychází článek 13 základního nařízení.

57.

Komise a sdružení EBMA tvrdí, že Tribunálem podaný výklad pojmu „pocházejí ze“ je nesprávný a odporuje smyslu ustanovení proti obcházení.

58.

Za těchto podmínek je třeba posoudit, zda výklad pojmu „pocházejí ze“, jak ho podal Tribunál v napadeném rozsudku, je správný.

59.

Úvodem obdobně jako Tribunál poukazuji na to, že základní nařízení definici předmětného pojmu neobsahuje.

60.

Podle ustálené judikatury je přitom při výkladu ustanovení práva Unie nutné zohlednit nejen jeho znění, nýbrž i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí ( 25 ).

61.

Pokud jde zaprvé o gramatický výklad, předesílám, že znění čl. 13 odst. 2 písm. a) základního nařízení neobsahuje žádný výslovný odkaz na pojem „dovoz“. Jak nadto vyplývá z bodu 56 tohoto stanoviska, Tribunál ve svém výkladu dotčeného pojmu ve skutečnosti neodkázal na znění ustanovení, které tento pojem obsahuje, nýbrž místo toho upřednostnil kontextuální a teleologický přístup.

62.

Za těchto okolností si ovšem nejsem jistý, zda okolnost, že v předmětném ustanovení se normotvůrce, na rozdíl od jiných ustanovení základního nařízení, rozhodl nespojit pojem „pocházejí ze“ s pojmem „dovoz“, svědčí ve prospěch výkladu, který tyto dva pojmy staví na roveň.

63.

Právě naopak, v případě, že základní nařízení v ustanoveních, která Tribunál zmiňuje, tyto pojmy spojuje, plní výraz „[pocházející] z“ vysvětlující funkci ke slovu „dovoz“, jelikož slouží k označení místa, odkud dovozy „pocházejí“. Naproti tomu v čl. 13 odst. 2 písm. a) základního nařízení se pojem „pocházejí ze“ nevztahuje k pojmu „dovoz“, který toto ustanovení neobsahuje, nýbrž odkazuje na použité díly. Funkcí uvedeného pojmu „pocházejí ze“ je dovysvětlit výraz „díly“ a míří na to, že k tomu, aby mohly být použité díly zohledněny v rámci analýzy týkající se montáže, musí „pocházet“ právě ze země, na niž se vztahují antidumpingová opatření.

64.

Pokud je přistupováno ke spojitosti mezi pojmy „provenience“ („[pocházející] z“) a „dovoz“ uměle, ačkoliv takové spojení není výslovně stanoveno, vede to ve skutečnosti k omezení významu prvního z pojmů. Pojímáno doslovně, ve francouzském jazyce výraz „provenir“ totiž znamená jak „pocházet z“, tak „mít původ v“ ( 26 ). Výklad, který omezuje význam tohoto pojmu pouze na situaci odpovídající prvnímu významu, kdy se jedná o přímou fyzickou provenienci dílů, tedy jejich dovoz, ze země, na niž se vztahují opatření, významným způsobem omezuje dosah pojmu „provenience“. Takový výklad totiž vylučuje všechny situace odpovídající druhému významu výrazu „provenir“, ve kterých se jedná o nepřímou provenienci ze země, na niž se vztahují opatření, a sice situace, kdy ačkoliv použité díly přímo fyzicky nepocházejí ze země, na niž se vztahují opatření, mohou být i přesto považovány za díly z této země.

65.

Kromě toho proti restriktivnímu výkladu pojmu „provenience“, který podal Tribunál, hovoří analýza různých jazykových verzí předmětného ustanovení, tedy čl. 13 odst. 2 písm. a) základního nařízení, kterou Tribunál v napadeném rozsudku neprovedl ( 27 ).

66.

Zatímco několik jazykových verzí tohoto ustanovení používá pojem rovnocenný francouzskému pojmu „provenir de“ ( 28 ), jiné jazykové verze, například německá a italská, odkazují výslovně na původ dílů „ze země, na niž se vztahují opatření“ ( 29 ) a jiné jazykové verze používají výraz, který se jeví méně jednoznačný, neboť může odkazovat jak na provenienci, tak původ ( 30 ).

67.

Z výše uvedených úvah vyplývá, že doslovná analýza předmětného ustanovení hovoří spíše v neprospěch výkladu, který redukuje význam pojmu „pocházejí ze“ na pouhý „dovoz“ z poslední země vývozu použitých dílů.

68.

Naproti tomu přístup, který zohledňuje jak různé významy francouzského slovesa „provenir“, tak různé jazykové verze předmětného ustanovení, hovoří spíše ve prospěch širšího výkladu tohoto pojmu, který jde nad rámec pojmu „dovoz“ a zahrnuje jak přímou, tak nepřímou provenienci použitých dílů ze země, na niž se vztahují antidumpingová opatření.

69.

Zadruhé, stran kontextu předmětného ustanovení je třeba uvést, že jak vyplývá z bodů 37 a 38 tohoto stanoviska, vzhledem k tomu, že unijní právní úprava v oblasti obcházení, která je obsažena v článku 13 základního nařízení, nemá základ v antidumpingovém kodexu z roku 1994, musí být tato právní úprava považována za zvláštní právní rámec v unijním právu v oblasti antidumpingu.

70.

Za těchto podmínek mám za to, že pokud si Tribunál přeje založit výklad čl. 13 odst. 2 základního nařízení na tom, že odkáže na jiná ustanovení téhož nařízení, z nichž zejména některá by mohla představovat provedení konkrétních povinností obsažených v antidumpingovém kodexu z roku 1994 do unijního práva ( 31 ), je nezbytné, aby vysvětlil důvody, na jejichž základě má být takový odkaz opodstatněný, což Tribunál v projednávané věci neučinil.

71.

Tento závěr tedy rovněž hovoří v neprospěch úvah, kterými Tribunál odůvodnil postavení pojmů „provenience“ a „dovoz“ na roveň.

72.

Zatřetí, restriktivní výklad pojmu „pocházejí ze“, který podal Tribunál v napadeném rozsudku, není podle mého názoru ani v souladu s cílem unijní právní úpravy v oblasti obcházení, kterým je, jak vyplývá z bodů 39 a 40 tohoto stanoviska, zajistit účinnost antidumpingových opatření přijatých Unií a zabránit jejich obcházení.

73.

V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že, jak jsem vysvětlil v bodě 1 tohoto stanoviska, za současné ekonomické situace, pro kterou je charakteristická globalizace mezinárodního obchodu a široká možnost delokalizace výroby zboží, a zejména zboží nízkého technologického obsahu, je zavedení stále komplexnějších forem obcházení relativně snadné. V takovém kontextu je zásadní, aby Unie měla k dispozici obchodní ochranná opatření, která jsou způsobilá účinně reagovat na takové výzvy zajištěním účinné ochrany průmyslového odvětví Unie před dovozy výrobků, které jsou předmětem dumpingu. Právě v tomto duchu je třeba vykládat ustanovení proti obcházení obsažená v článku 13 základního nařízení.

74.

V této souvislosti podotýkám, že výklad pojmu „pocházejí ze“ ve smyslu čl. 13 odst. 2 písm. a) základního nařízení, který podal Tribunál, umožňuje Komisi, aby konstatovala, že díly „pocházejí“ ze země, na niž se vztahují opatření, pouze na základě zjištění, že došlo k fyzickému pohybu dílů (tedy jejich dovozu jako takovému) z této země do země montáže.

75.

Je přitom pravda, jak uvedl Tribunál v bodě 85 napadeného rozsudku, že takový přístup zjednodušuje prokazování splnění podmínky „provenience“ v případech obcházení s využitím montáží dílů, které bychom mohli nazvat „klasickými“, a sice tehdy, když díly, které jsou nakonec smontovány ve finální výrobek, jsou přímo dovezeny ze země, na niž se vztahují opatření.

76.

V takovém případě má totiž uvedený výklad za následek, že pouhé zjištění Komise, že došlo k dovozu dílů ze země, na niž se vztahují opatření, zakládá jakousi právní domněnku „provenience“ z této země, která může být dotyčnými hospodářskými subjekty případně vyvrácena ( 32 ).

77.

Situace je ovšem zcela odlišná v případě „komplexních“ praktik obcházení spočívajících v navazujících nebo několikanásobných montážních operacích, ke kterým došlo v různých třetích zemích, což jsou praktiky, které je třeba také zahrnout do oblasti působnosti právní úpravy v oblasti obcházení podle článku 13 základního nařízení.

78.

Na rozdíl od „klasických“ montážních operací, v případě „komplexních“ praktik obcházení má totiž výklad pojmu „pocházejí ze“, který podal Tribunál, za následek vznik jakési právní domněnky „provenience“, ve smyslu čl. 13 odst. 2 písm. a) základního nařízení, použitých dílů ze země dovozu. To znamená, že podle přístupu ve dvou krocích, který zvolil Tribunál, v takových případech, a to i tehdy, jsou-li dány silné indicie, na nichž lze založit legitimní podezření, že se jedná o praktiky obcházení, nesou důkazní břemeno ohledně prokázání ( 33 ) původu uvedených dílů unijní orgány, a nikoliv dotyčné hospodářské subjekty.

79.

Takový přístup ovšem značným způsobem ztěžuje důkazní břemeno unijních orgánů při prokazování praktik obcházení spočívajících v komplexních montážních operacích. Uvedený přístup je kromě toho v rozporu s přístupem zvoleným v rozsudku ve věci Starway, na který samotný Tribunál odkázal ( 34 ).

80.

Mám za to, že výklad, který ve svém důsledku vede ke značnému ztížení důkazního břemene ohledně obcházení, které nesou unijní orgány, nelze považovat za souladný s cílem účinnosti, na němž jsou založena pravidla proti obcházení připomenutá v bodech 39, 40 a 72 tohoto stanoviska. Takový závěr platí tím spíše, přihlédneme-li k úvahám uvedeným v bodech 46 a 47 tohoto stanoviska týkajícím se povahy šetření obcházení a pravomocí, kterými jsou v této souvislosti nadány unijní orgány.

81.

Kromě toho začtvrté, jak správně uvedla Komise, výklad čl. 13 odst. 2 základního nařízení, který klade důkazní břemeno ohledně prokázání původu dovážených dílů na unijní orgány, je ve zjevném rozporu se záměrem normotvůrce nepožadovat od unijních orgánů, aby u dílů dotčených montáží předložily důkaz původu v technickém smyslu vyplývajícím z celních předpisů. Zatímco totiž původně unijní pravidla proti obcházení stanovila možnost rozšířit konečná antidumpingová cla v případě montáže „dílů […] původem ze země vývozu výrobku, na který je uloženo antidumpingové clo“ ( 35 ), po přijetí nařízení (ES) č. 3283/94 ( 36 ) byl pojem „původ“ v ustanovení týkajícím se montáže nahrazen výrazem „pocházejí ze“, na základě čehož lze rozumně dovodit, že taková změna odráží záměr normotvůrce upustit v tomto kontextu od pojmu „původ“ v technickém smyslu ( 37 ) a změnit, co se tohoto aspektu týče, podmínky pro prokazování obcházení ( 38 ). Z toho plyne, že poté, co tato nová pravidla, potvrzená ve znění základního nařízení použitelného na projednávanou věc, vstoupila v platnost, unijní orgány již nejsou povinny prokázat „původ“ dílů v technickém smyslu vyplývajícím z celních předpisů, nýbrž musí pouze doložit, že tyto díly pocházejí ze země, na niž se vztahují opatření, z čehož plyne, že pojem „provenience“ je třeba chápat volněji a v širším smyslu než pojem „původ“ ( 39 ).

82.

Závěrem je třeba uvést, že ze všech výše uvedených úvah podle mého názoru vyplývá, že restriktivní výklad pojmu „pocházejí ze“ ve smyslu čl. 13 odst. 2 písm. a) základního nařízení, který podal Tribunál v bodech 84 a 85 napadeného rozsudku a který staví tento pojem na roveň pojmu „dovoz“, je nesprávný.

83.

Domnívám se naopak, že z gramatického, kontextuálního, teleologického a historického výkladu tohoto ustanovení vyplývá, že pojem „pocházejí ze země, na niž se vztahují opatření“ musí být vykládán široce v tom smyslu, že pojem „provenience“ zahrnuje jak případy, kdy použité díly pocházejí přímo z této země, tak případy, kdy z ní pocházejí nepřímo.

84.

V napadeném rozsudku určil Tribunál pravidla týkající se důkazů, které musí unijní orgány předložit za účelem prokázání existence praktik obcházení spočívajících v montáži ve smyslu čl. 13 odst. 2 základního nařízení, právě na základě výkladu pojmu „pocházejí ze“ a rozdílu mezi na jedné straně proveniencí použitých dílů, která vyplývá podle Tribunálu z dovozu, a původem těchto dílů, který by Komise měla případně ověřit, na straně druhé.

85.

V kasačním opravném prostředku Komise, podporovaná sdružením EBMA, zpochybňuje i tento aspekt napadeného rozsudku.

86.

V tomto ohledu předně připomínám, že jak vyplývá z bodů 41 a 42 tohoto stanoviska, Soudní dvůr již uvedl, že důkazní břemeno při prokazování existence obcházení nesou unijní orgány. V této souvislosti je však třeba ověřit, jakým způsobem musí být toto důkazní břemeno in concreto použito a jaká míra dokazování je po těchto orgánech požadována v různých situacích, které mohou nastat.

87.

V tomto kontextu považuji za nezbytné rozlišit dva typy situací: na jedné straně případy, které jsem nazval „klasickými“ případy obcházení, tedy případy, kdy použité díly, které jsou nakonec smontovány ve finální výrobek, pocházejí přímo ze země, na niž se vztahují antidumpingová opatření, a na druhé straně „komplexní“ případy obcházení spočívající v navazujících nebo několikanásobných montážních operacích, ke kterým dochází v jedné nebo více různých zemí a ve kterých se jedná v zemi montáže o nepřímou provenienci použitých dílů.

88.

V prvním typu případů, podle mého názoru k prokázání toho, že použité díly pocházejí přímo ze země, na niž se vztahují opatření, postačuje, jak rozhodl Tribunál v napadeném rozsudku a jak vyplývá z bodů 74 až 76 tohoto stanoviska, aby Komise prokázala, že použité díly byly dovezeny ze země, na niž se vztahují antidumpingová opatření. V takovém případě, jakmile je prokázána přímá provenience těchto dílů, dotyčné hospodářské subjekty mají ještě možnost vyvrátit domněnku přímé provenience dílů, která vyplývá z dovozu těchto dílů ze země, na niž se vztahují opatření, tím, že prokážou, že ve skutečnosti jsou předmětné díly původem z jiné země ( 40 ).

89.

Mám za to, že v uvedeném typu případů jsou takto stanovená pravidla dokazování plně v souladu s cílem účinnosti pravidel proti obcházení.

90.

Nicméně v druhém typu případů, a sice tehdy, když unijní orgány řeší nepřímou provenienci použitých dílů ze země, na niž se vztahují opatření, nejedná-li se o pouhý tranzit dílů do země jednající jako prostředník, nemůže být dokazování existence komplexních praktik obcházení spočívajících v několikanásobných montážích takto přímočaré.

91.

Pokud se však v průběhu šetření ukáže, že díly, které jsou smontovány ve finální výrobek, byly sice dovezeny z jiné země, než je země, na niž se vztahují opatření, ale ve skutečnosti sestávají z převážné části z dílů, které byly původně vyrobeny v zemi, na niž se vztahují opatření, nebo byly při jejich výrobě v podstatné míře použity součásti nebo materiály mající v takové zemi původ, míru dokazování požadovanou Komisí k učinění závěru, že došlo k obcházení, lze podle mého názoru omezit.

92.

Za takových okolností je totiž podle mého názoru rozumné umožnit Komisi, aby se při prokazování, že tyto díly nepřímo pocházejí ze země, na niž se vztahují opatření ve smyslu čl. 13 odst. 2 písm. a) základního nařízení, opřela o „soubor shodujících se indicií“ ( 41 ) a vzala je do úvahy v rámci analýzy, kterou provádí podle čl. 13 odst. 2 písm. b) uvedeného nařízení. Příkladem indicií, ke kterým v takových situacích může Komise při analýze týkající se určení nepřímé provenience použitých dílů přihlédnout, jsou existence vazeb mezi společnostmi, které se v jednotlivých fázích účastní výrobního řetězce, skutečnost, že se některá z těchto společností již dříve podílela na praktikách obcházení či nízká přidaná hodnota při mezimontážích.

93.

V takovém případě, jakmile Komise na základě „souboru shodujících se indicií“ určí, že předmětné díly pocházejí nepřímo ze země, na niž se vztahují opatření ve smyslu čl. 13 odst. 2 písm. a) základního nařízení, bude mít dotyčný hospodářský subjekt i nadále možnost prokázat, že ačkoliv tyto díly, dovezené ze země jednající jako prostředník, sestávají z převážné části z dílů majících původ v zemi, na niž se vztahují opatření, nebo byly při jejich výrobě v podstatné míře použity součásti nebo materiály, které jsou původem z této země, a přesto, že jsou dány významné indicie jasně podporující podezření, že dochází k obcházení, jsou tyto díly ve skutečnosti původem z uvedené země jednající jako prostředník, popřípadě z jiné země. Za tím účelem bude moci uvedený hospodářský subjekt předložit například spolehlivá osvědčení dokládající původ dotčených dílů v zemi jednající jako prostředník. Dále bude moci prokázat, že v zemi jednající jako prostředník u těchto dílů skutečně došlo k natolik zásadnímu skutečnému zpracování, že změnilo povahu těchto dílů, jakož i že se toto zpracování v zemi jednající jako prostředník zakládalo na objektivních hospodářských důvodech, které opodstatňovaly existenci výrobního řetězce v několika zemích.

94.

Mám za to, že takové vymezení pravidel pro dokazování v případech několikanásobných montážních operací umožňuje dodržet zásadu, podle které přísluší unijním orgánům, aby prokázaly obcházení, a současně je také v souladu s cílem účinnosti pravidel proti obcházení. Takto vymezená pravidla rovněž zohledňují zvláštní povahu pravomocí, kterými jsou unijní orgány nadány v rámci šetření obcházení, a časová omezení, kterým při takových šetřeních čelí, jak bylo uvedeno v bodech 46 a 47 tohoto stanoviska.

95.

Naproti tomu přístup ve dvou krocích, pro který se vyslovil Tribunál a který je popsán v bodech 54 a 55 tohoto stanoviska, je založen na nesprávném výkladu čl. 13 odst. 2 základního nařízení.

96.

Stanovení pravidel pro dokazování existence obcházení, která vychází podle mého názoru z nesprávného výkladu pojmu „provenience“, jak byl podán v napadeném rozsudku, je v základu veškerých úvah, které Tribunál dovedly k závěru, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení, a že v důsledku toho musí být sporné nařízení zrušeno. Podle Tribunálu totiž vzhledem k tomu, že použité díly byly dovezeny, a tudíž z jeho pohledu „pocházely“ ze Srí Lanky, byla Komise povinna ověřit čínský původ, pokud měla v úmyslu tyto díly zohlednit v rámci analýzy montážních operací ve smyslu čl. 13 odst. 2 písm. b) základního nařízení. Údajného nesprávného právního posouzení se Komise měla dopustit při prověřování čínského původu těchto dílů, neboť pro tento účel použila „per analogiam“ kritéria stanovená v čl. 13 odst. 2 písm. b) základního nařízení.

97.

Z toho vyplývá, že pochybení Tribunálu při výkladu pojmu „pocházejí ze“ vedlo k tomu, že Tribunál nesprávně stanovil pravidla pro dokazování existence komplexních praktik obcházení spočívajících v montáži ve smyslu čl. 13 odst. 2 základního nařízení, přičemž na takto stanovených pravidlech Tribunál založil svůj závěr o nesprávném právním posouzení ze strany Komise.

98.

Za těchto okolností je třeba dospět k závěru, že napadený rozsudek je stižen několika vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení, pokud jde o výklad čl. 13 odst. 2 základního nařízení, které podrývají základ, na kterém Tribunál postavil svůj závěr v napadeném rozsudku. Z toho plyne, že kasačnímu opravnému prostředku předloženému Komisí, podporované sdružením EBMA, je podle mého názoru třeba vyhovět, a napadený rozsudek proto musí být zrušen ( 42 ).

99.

Podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie může Soudní dvůr v případě, že zruší rozhodnutí Tribunálu, sám vydat konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje. Mám za to, že v projednávané věci tomu tak je.

100.

Na podporu své žaloby v prvním stupni uplatnila společnost Kolachi jediný důvod, vycházející z porušení čl. 13 odst. 2 písm. b) základního nařízení. Společnost Kolachi v zásadě vytýkala Komisi, zaprvé že použila toto ustanovení na výrobní procesy na Srí Lance, ačkoliv se šetření týkalo údajného obcházení prostřednictvím montáže v Pákistánu, a zadruhé že se dopustila nesprávného právního posouzení tím, že uvedené ustanovení použila jako pravidlo původu, a zatřetí že nepřijala žádné opatření za účelem použití pravidel původu stanovených unijními celními předpisy.

101.

V tomto ohledu je třeba předně uvést, že podle informací, které během šetření poskytla samotná společnost Kolachi, 93 % dílů použitých při montáži jízdních kol v Pákistánu bylo dodáno prostřednictvím společnosti Flying Horse. Tyto díly byly dovezeny částečně, v objemu 46 % z celkového množství montovaných dílů, z Číny a zčásti, představující 47 % z celkového množství montovaných dílů, ze Srí Lanky. Při šetření vyšlo najevo, že většina dílů dovezených ze Srí Lanky, které byly zakoupeny od společnosti Flying Horse, a sice rámy, vidlice, ráfky ze slitiny a plastová kola, byly ve skutečnosti vyrobeny společností Great Cycles, přičemž při jejich výrobě byly ve velmi podstatné míře použity čínské materiály. Z šetření dále vyplynulo, že společnost Great Cycles je společností propojenou se společností Kolachi a dříve se podílela na obcházení. Jak plyne z bodu 99 odůvodnění sporného nařízení, Komise rovněž konstatovala, že vztahy mezi společnostmi Flying Horse a Kolachi jsou pochybné. Všechny tyto okolnosti jsou prokázané a ze strany společnosti Kolachi nebyly zpochybněny. Na jednání před Soudním dvorem společnost Kolachi v reakci na přesně formulované otázky, které jí byly položeny, dokonce výslovně potvrdila, že díly vyrobené na Srí Lance byly „konvertovány“ z dílů čínského původu.

102.

Při posouzení bodů 98 až 101 odůvodnění sporného nařízení, ve kterých Komise dospěla k závěru, že se společnost Kolachi podílela na montážních operacích představujících praktiky obcházení ve smyslu čl. 13 odst. 2 základního nařízení, je třeba zohlednit závěry šetření.

103.

Z bodů 98 a 99 odůvodnění sporného nařízení vyplývá, že Komise dospěla k závěru, že díly, které společnost Kolachi nakoupila od společnosti Flying Horse, ačkoliv byly dovezeny ze Srí Lanky, ve skutečnosti (nepřímo) pocházejí z Číny ve smyslu čl. 13 odst. 2 písm. a) základního nařízení, a to na základě následujících skutečností: jednak na základě zjištění, že se společnosti Kolachi nepodařilo prokázat srílanský původ těchto dílů ( 43 ), a dále na základě několika indicií, které zpochybňovaly vztahy mezi společností Flying Horse, jednající jako prostředník společnosti propojené se společností Kolachi, a sice společnosti Great Cycles, a samotnou společností Kolachi. Na těchto skutečnostech Komise založila závěr, uvedený v poslední větě bodu 99 odůvodnění sporného nařízení, že v projednávané věci jsou kritéria čl. 13 odst. 2 písm. b) základního nařízení splněna.

104.

Teprve v reakci na argument společnosti Kolachi, shrnutý v poslední větě bodu 100 odůvodnění sporného nařízení, kterým tato společnost vytýkala Komisi, že použila čl. 13 odst. 2 písm. b) základního nařízení jako pravidlo původu, Komise v poslední větě bodu 101 odůvodnění sporného nařízení nejprve uvedla, „že čl. 13 odst. 2 písm. b) základního nařízení skutečně jako takový není pravidlem původu“, a následně konstatovala, že se oprávněně „domnívala, že jelikož více než 60 % těchto součástí bylo vyrobeno ze surovin pocházejících z Číny a přidaná hodnota byla nižší než 25 % výrobních nákladů, mohla dospět k závěru, že tyto součásti pocházejí z Číny“.

105.

S ohledem na všechny tyto skutečnosti vyplývající ze šetření a z textu sporného nařízení mám zaprvé za to, že použijí-li se pravidla pro dokazování „komplexních“ montážních operací, která jsem navrhl v bodech 91 až 93 tohoto stanoviska, Komise skutečně mohla v projednávané věci dospět k závěru, že díly nakoupené od společnosti Flying Horse a dovezené ze Srí Lanky, avšak vyrobené společností Great Cycles, pocházejí nepřímo z Číny. Bylo totiž prokázáno, že uvedené díly byly vyrobeny na Srí Lance a při jejich výrobě byly ve velmi podstatné míře použity čínské součásti a materiály. Dále měla Komise k dispozici soubor shodujících se indicií, který jasným způsobem podporoval podezření, že se společnost Kolachi podílela na komplexním obcházení. Za takových okolností a při použití zmíněných pravidel dokazování bylo na společnosti Kolachi, aby prokázala srílanský původ použitých dílů, přičemž je nepochybné, že to se společnosti Kolachi nepodařilo.

106.

Z toho zadruhé vyplývá, že za těchto podmínek nebyla Komise v žádném případě povinna za účelem určení nepřímé provenience uvedených dílů z Číny ověřovat jejich původ použitím některého z pravidel původu podle celních předpisů nebo použitím kritérií čl. 13 odst. 2 písm. b) základního nařízení „per analogiam“ jako pravidla původu.

107.

Zatřetí podle mého názoru z relevantních bodů odůvodnění sporného nařízení vyplývá, že Komise každopádně nepoužila kritéria čl. 13 odst. 2 písm. b) základního nařízení „per analogiam“ jako pravidlo původu za účelem určení, zda použité díly pocházejí nepřímo z Číny. Zjištění, že tyto díly pocházejí nepřímo z Číny, totiž vyplývá z výslovných závěrů, které Komise na základě důležitých indicií, které měla k dispozici, dovodila z bodu 98 odůvodnění, poslední věty a z bodu 99 odůvodnění, předposlední věty sporného nařízení. Okolnost, že Komise v odpovědi na konkrétní argument vznesený společností Kolachi rovněž konstatovala, že kritéria čl. 13 odst. 2 písm. b) základního nařízení jsou splněna rovněž ve vztahu k předmětným dílům vyrobeným na Srí Lance, je pouze dodatečnou indicií způsobilou ještě více podložit závěr, ke kterému již Komise dospěla, a bylo na společnosti Kolachi případně tento závěr vyvrátit předložením důvěryhodných důkazů srílanského původu uvedených dílů.

108.

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že všechny tři výtky jediného žalobního důvodu vzneseného společností Kolachi musí být podle mého názoru zamítnuty, a že žaloba na neplatnost podaná společností Kolachi musí tedy být zamítnuta v plném rozsahu.

109.

Článek 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení. Podle čl. 138 odst. 1 téhož jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

110.

Pokud se Soudní dvůr ztotožní s mým posouzením kasačního opravného prostředku Komise, bude účastnicí řízení, která neměla úspěch ve věci, společnost Kolachi. Za těchto okolností, jelikož Komise a sdružení EBMA požadovaly náhradu nákladů řízení, navrhuji, aby Soudní dvůr uložil společnosti Kolachi náhradu nákladů řízení vynaložených Komisí a sdružením EBMA jak v řízení v prvním stupni, tak v tomto řízení o kasačním opravném prostředku.

111.

S ohledem na předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl takto: