1.

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 15 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1225/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství ( 2 ) (dále jen „základní nařízení“), článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a platnosti prováděcího nařízení Rady (EU) č. 723/2011 ze dne 18. července 2011, kterým se rozšiřuje konečné antidumpingové clo uložené nařízením Rady (ES) č. 91/2009 na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky dovozem některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie ( 3 ). Stěžejní otázkou, která vyvstává v této žádosti, je především to, zda nedodržení některých procesních záruk stanovených v čl. 15 odst. 2 základního nařízení může vést ke zrušení prováděcího nařízení.

2.

Žádost byla podána v rámci řízení vedeného mezi společností Eurobolt BV a Staatssecretaris van Financiën (ministr financí, Nizozemsko), které se týká uložení antidumpingového cla za dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli do Evropské unie.

3.

Přijetí antidumpingových opatření bylo v rozhodné době upraveno v základním nařízení.

4.

Zaprvé je vhodné upozornit na ustanovení bodu 12 odůvodnění základního nařízení:

„Je nutno stanovit, jakým způsobem mají být účastníci řízení informováni o tom, které údaje příslušné orgány potřebují, a jakým způsobem jim má být poskytnut dostatek příležitostí, aby mohli předložit všechny důkazy v dané věci a hájit své zájmy. Kromě toho by měly být jednoznačně stanoveny pravidla a postupy, které se musí při šetření dodržovat, a zejména pravidla, podle nichž se účastníci řízení musí v průběhu určité lhůty sami přihlásit, předložit své stanovisko a poskytnout informace, pokud se má k jejich stanovisku a informacím přihlédnout. Je rovněž vhodné stanovit, za jakých podmínek má mít účastník řízení přístup k informacím dodaným jinými účastníky řízení a možnost se k nim vyjádřit. Při shromažďování informací by měly členské státy spolupracovat s Komisí.“

5.

Je rovněž užitečné připomenout, že bod 25 odůvodnění základního nařízení stanoví, že:

„Informace poskytované členským státům v poradním výboru mají často vysoce technickou povahu a zahrnují přesné ekonomické a právní analýzy. Aby měly členské státy dostatek času na posouzení těchto informací, měly by jim být zaslány v dostatečném předstihu přede dnem zasedání stanoveným předsedou poradního výboru.“

6.

Článek 13 základního nařízení nadepsaný „Obcházení“ stanovil, že:

„1.   Antidumpingová cla uložená na základě tohoto nařízení mohou být rozšířena na dovoz obdobných výrobků, též mírně upravených, ze třetích zemí nebo na dovoz mírně upravených obdobných výrobků ze země, která je předmětem opatření, nebo částí těchto výrobků, jestliže dochází k obcházení platných opatření. Antidumpingová cla, která nesmějí převýšit zbytkové antidumpingové clo uložené v souladu s čl. 9 odst. 5, mohou být rozšířena na dovoz od společností, které využívají individuální cla v zemích, které jsou předmětem opatření, jestliže dochází k obcházení platných opatření. Obcházením se rozumí změna obchodních toků mezi třetími zeměmi a Společenstvím nebo mezi jednotlivými společnostmi v zemi, která je předmětem opatření, a Společenstvím způsobená praktikami, zpracovatelskými postupy nebo pracemi, pro něž mimo uložení vyrovnávacího cla neexistuje dostatečné opodstatnění nebo hospodářský důvod, pokud zároveň existují důkazy o újmě nebo o tom, že vyrovnávací účinky cla jsou mařeny, pokud se jedná o ceny nebo množství obdobného výrobku, a existují důkazy o dumpingu ve vztahu k běžné hodnoty určené dříve pro obdobný výrobek, v případě nutnosti v souladu s článkem 2.

[…]

3.   Šetření podle tohoto článku se zahájí z podnětu Komise nebo na žádost členského státu nebo jiné zúčastněné strany, pokud žádost obsahuje dostatečné důkazy o činitelích uvedených v odstavci 1. Zahájení se provede nařízením Komise přijatým po konzultaci s poradním výborem, ve kterém lze dát současně pokyn celním orgánům, aby evidovaly dovoz podle čl. 14 odst. 5 nebo aby vyžadovaly složení jistoty. Šetření provádí Komise s případnou pomocí celních orgánů a musí být ukončeno ve lhůtě devíti měsíců. Jestliže definitivně zjištěné skutečnosti prokáží, že působnost opatření musí být rozšířena, učiní tak Rada na návrh Komise po konzultaci s poradním výborem. Pokud Rada nerozhodne prostou většinou o odmítnutí návrhu ve lhůtě jednoho měsíce po jeho podání Komisí, je návrh Radou přijat. Rozšíření působnosti nabývá účinku dnem, kdy byla stanovena povinnost vést celní evidenci podle čl. 14 odst. 5 nebo od kterého je vyžadováno složení jistoty. Příslušná procesní ustanovení tohoto nařízení o zahájení a průběhu šetření se použijí podle tohoto článku.

[…]“

7.

Článek 15 základního nařízení nadepsaný „Konzultace“ stanovil, že:

„1.   Konzultace stanovené tímto nařízením se konají v poradním výboru složeném ze zástupců všech členských států, kterému předsedá zástupce Komise. Konzultace se konají neprodleně na žádost členského státu nebo z podnětu Komise a v každém případě v takové době, aby mohly být dodrženy lhůty stanovené v tomto nařízení.

2.   Výbor svolává předseda. Ten sdělí členským státům v co nejkratší době, nejpozději však deset pracovních dní před zasedáním, všechny potřebné informace.

3.   V případě potřeby mohou konzultace probíhat pouze písemně; v takovém případě o tom Komise vyrozumí členské státy a stanoví lhůtu, během níž mohou zaujmout stanovisko nebo požádat o ústní konzultace, které uspořádá předseda za předpokladu, že je lze uskutečnit v takové době, aby mohly být dodrženy lhůty stanovené v tomto nařízení.

4.   Konzultace se týkají zejména

8.

Dne 26. ledna 2009 přijala Rada nařízení (ES) č. 91/2009 ukládající konečné antidumpingové clo na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky ( 4 ).

9.

Nařízením (EU) č. 966/2010 Komise na základě čl. 13 odst. 3 základního nařízení rozhodla o zahájení šetření týkajícího se údajného obcházení antidumpingových opatření, která byla zavedena nařízením č. 91/2009, a to prostřednictvím překládky v Malajsii ( 5 ).

10.

Podle článku 2 nařízení č. 966/2010 musí celní orgány zavést celní evidenci dovozu některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie do Evropské unie.

11.

Prováděcím nařízením č. 723/2011 bylo konečné antidumpingové clo na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky rozšířeno na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie.

12.

Společnost Eurobolt je společností se sídlem v 's-Heerenbergu (Nizozemsko). Obchoduje se spojovacími prostředky ze železa a oceli, které kupuje v Asii za účelem jejich prodeje v EU.

13.

Poté, co bylo uloženo konečné antidumpingové clo na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zařazených pod kód KN 7318 a pocházejících z Čínské lidové republiky nařízením č. 91/2009, účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (dále jen „navrhovatelka“) následně zakoupila obdobné spojovací prostředky od dvou dodavatelů se sídlem v Malajsii, konkrétně od společnosti TZ Fasteners (dále jen „TZ“) a společnosti HBS Fasteners Manufacturing (dále jen „HBS“).

14.

V období od 29. října 2010 do 4. srpna 2011 podala navrhovatelka v Nizozemsku 32 celních prohlášení s návrhem na propuštění do volného oběhu pro spojovací prostředky ze železa nebo oceli zakoupené od společností HBS a TZ. Malajsie byla uvedena jako země původu. Podle nařízení č. 966/2010 celní orgány zavedly celní evidenci těchto spojovacích prostředků a propustily je do volného oběhu, aniž vybraly antidumpingové clo.

15.

Po uveřejnění tohoto nařízení se Komise rozhodla zahájit šetření. Tato skutečnost byla formálně sdělena čínským a malajským orgánům a známým dovozcům z těchto zemí – jedním z nich byla společnost Eurobolt – a příslušným průmyslovým odvětvím z celé EU.

16.

Společnosti HBS a TZ se přihlásily Komisi v rámci tohoto šetření a předložily odpovědi na antidumpingový dotazník. Společnost Eurobolt se také přihlásila jako účastník řízení.

17.

Dopisem ze dne 26. května 2011 zaslala Komise společnosti Eurobolt předběžné závěry šetření. Navrhovatelka se k tomuto dopisu písemně vyjádřila dne 13. června 2011 ve lhůtě, která jí byla stanovena. Poradní výbor se sešel dne 15. června 2011.

18.

Prováděcím nařízením č. 723/2011 bylo konečné antidumpingové clo na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky rozšířeno na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie. Spojovací prostředky zakoupené navrhovatelkou tedy nebyly osvobozeny od cla.

19.

Po vstupu tohoto nařízení v platnost provedl inspektor u navrhovatelky po provedeném dovozu šetření. Bylo uloženo antidumpingové clo ve výši 587802,20 eura.

20.

Poté, co celní úřad v Nijmegenu zamítl stížnost společnosti Eurobolt, navrhovatelka podala žalobu na neplatnost k vnitrostátním soudům. Žalobu zamítl jak Rechtbank Noord-Holland (soud provincie Severní Holandsko, Nizozemsko), tak Gerechtshof Amsterdam (odvolací soud v Amsterdamu, Nizozemsko). Společnost Eurobolt poté podala kasační opravný prostředek k Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud, Nizozemsko). Právě tento soud podal projednávanou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

21.

V tomto kasačním opravném prostředku se společnost Eurobolt zaprvé dovolávala neplatnosti nařízení č. 723/2011 podle kritérií stanovených v článku 13 základního nařízení. Zadruhé společnost Eurobolt tvrdila, že Komise porušila během šetření její právo na obhajobu, protože v rozporu s čl. 15 odst. 2 základního nařízení poradní výbor neobdržel všechny potřebné informace, které Eurobolt zaslala Komisi, nejméně 10 pracovních dnů před zasedáním.

22.

V této souvislosti má Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) pochybnosti, v jakém rozsahu mají vnitrostátní soudy přezkoumávat akty unijních orgánů, zejména s odkazem na článek 47 Listiny. Druhá otázka, která vyvstává, je, zda by stanovisko navrhovatelky k závěrům šetření mělo být považováno za „potřebnou informaci“, jak je uvedena v čl. 15 odst. 2 základního nařízení, a pokud ano, jaké důsledky musí být přisuzovány tvrzení, že v rozporu s uvedenými ustanoveními poradní výbor neobdržel všechny dokumenty od Komise nejméně 10 pracovních dnů před svým zasedáním.

23.

Za těchto okolností se Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1.a) Je třeba článek 47 Listiny základních práv Evropské unie ve spojení s čl. 4 odst. 3 SEU vykládat v tom smyslu, že zúčastněný může zpochybnit legalitu rozhodnutí unijního orgánu, které mají provést vnitrostátní orgány tím, že uplatní porušení podstatných formálních náležitostí, porušení Smluv nebo některých právních norem použitelných při provádění těchto Smluv nebo zneužití pravomoci?

1.b) Je třeba článek 47 Listiny základních práv Evropské unie ve spojení s čl. 4 odst. 3 SEU vykládat v tom smyslu, že unijní orgány, které se podílely na přijetí rozhodnutí, jehož platnost je napadena před vnitrostátním soudem, musí tomuto soudu na jeho žádost poskytnout veškeré informace, které mají k dispozici a které tyto orgány zohlednily při přijetí tohoto rozhodnutí nebo zohlednit měly?

1.c) Je třeba článek 47 Listiny základních práv Evropské unie vykládat v tom smyslu, že právo na účinný opravný prostředek vyžaduje, aby soud řádně přezkoumal, zda jsou splněny podmínky pro použití článku 13 nařízení (ES) č. 1225/2009? Může soud ve smyslu článku 47 Listiny zejména v plném rozsahu posoudit, zda byly zjištěny skutečnosti v plném rozsahu a zda může dostatečně odůvodnit příslušné právní důsledky? Může soud ve smyslu článku 47 Listiny zejména v plném rozsahu přezkoumat, zda měly být zohledněny skutečnosti, které údajně nebyly při přijetí rozhodnutí zohledněny, avšak mohly by ovlivnit právní důsledky spojené se zjištěnými skutečnostmi?

2.a) Je třeba pojem ‚potřebné informace‘ uvedený v čl. 15 odst. 2 nařízení (ES) č. 1225/2009 vykládat v tom smyslu, že se vztahuje i na stanovisko nezávislého dovozce zboží usazeného v Evropské unii, které se týká závěrů Komise, které jsou předmětem přezkumu ve smyslu tohoto ustanovení, pokud byl tento dovozce Komisí informován o tomto šetření, poskytl Komisi nezbytné informace a poté co mu to Komise umožnila, se neprodleně vyjádřil k závěrům Komise?

2.b) Pokud je třeba na otázku 2.a) odpovědět kladně: Může tento dovozce uplatnit porušení čl. 15 odst. 2 nařízení (ES) č. 1225/2009, pokud jeho stanovisko není předloženo poradnímu výboru uvedenému v tomto ustanovení alespoň 10 pracovních dní před jeho zasedáním?

2.c) Pokud je třeba na otázku 2.b) odpovědět kladně: Vede toto porušení čl. 15 odst. 2 nařízení (ES) č. 1225/2009 k tomu, že toto rozhodnutí je protiprávní a nelze jej použít?“

24.

Písemná vyjádření předložily společnost Eurobolt, italská a nizozemská vláda, jakož i Rada a Evropská Komise. Na závěr této písemné části řízení měl Soudní dvůr za to, že má k dispozici dostatečné informace pro rozhodnutí bez jednání v souladu s čl. 76 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora.

25.

V rámci první podotázky předkládající soud v podstatě žádá Soudní dvůr, aby objasnil rozsah působnosti vnitrostátních soudů, když je před nimi vznesena otázka platnosti unijního aktu. Odpověď na tyto otázky lze nalézt v mechanismu soudního přezkumu, který převažuje v Evropské unii, jež je založena na zásadách právního státu.

26.

Z věci Les Verts je zřejmé, že Evropská unie je společenstvím založeným na zásadách právního státu, přičemž žádný z jejích členských států ani její orgány se nemohou vyhnout přezkumu otázky, zda jsou jimi přijatá opatření v souladu se základní ústavní listinou, kterou je Smlouva, nebo právem, které z ní vyplývá ( 6 ). To znamená, že „jednotlivci [mají] právo soudní cestou napadnout legalitu každého rozhodnutí nebo jakéhokoliv jiného vnitrostátního aktu týkajícího se použití unijního aktu vůči nim“ ( 7 ).

27.

Za tímto účelem Smlouva o FEU zavedla články 263 a 277 a dále článkem 267 úplný systém procesních prostředků a řízení určený k zajištění přezkumu legality unijních aktů unijním soudem ( 8 ).

28.

Není proto žádných pochyb, že soudní přezkum dodržování právního řádu Evropské unie je zajištěn Soudním dvorem a soudy členských států. Článek 19 SEU, který vyjadřuje hodnotu právního státu potvrzenou v článku 2 SEU, výslovně pověřuje soudním přezkumem v unijním právním řádu nejen Soudní dvůr, ale i vnitrostátní soudy ( 9 ).

29.

V tomto smyslu je třeba také připomenout, zaprvé že článek 19 SEU a článek 47 Listiny jsou zjevně propojeny. Podle Soudního dvora skutečně povinnost uložená členským státům v druhém pododstavci čl. 19 odst. 1 SEU zajistit prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých právem Unie odpovídá právu zakotvenému v článku 47 Listiny, který stanoví, že každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má právo na účinné prostředky nápravy před soudem ( 10 ). Zadruhé žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se posouzení platnosti jsou stejně jako žaloba na neplatnost způsobem přezkumu legality unijních aktů ( 11 ).

30.

Z tohoto kontextu a především z podobnosti mezi žalobou na neplatnost a žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že jelikož článek 267 SFEU tuto otázku neřeší, důvody pro přezkum uvedené v článku 263 SFEU lze použít pro dovolání se neplatnosti dotčeného aktu Evropské unie před vnitrostátním soudem a přimět tak vnitrostátní soud k podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce k Soudnímu dvoru ( 12 ).

31.

Lze dodat, že Soudní dvůr již konstatoval, že „pravomoc Soudního dvora rozhodnout podle článku [267 SFEU] o platnosti aktů přijatých orgány [Unie] neobsahuje žádné omezení, co se týče důvodů, na jejichž základě by mohla být platnost těchto aktů zpochybněna“ ( 13 ). Na základě této judikatury lze také tvrdit, že rozhodnutí o předběžné otázce týkající se posouzení platnosti unijního právního předpisu není omezeno důvody stanovenými pro žalobu na neplatnost ( 14 ).

32.

Druhá podotázka se týká spolupráce mezi vnitrostátním soudcem a unijními orgány, které se účastní sporu. Touto otázkou se předkládající soud skutečně táže Soudního dvora, zda je třeba článek 47 Listiny ve spojení s čl. 4 odst. 3 SEU vykládat v tom smyslu, že unijní orgány, které se podílely na přijetí rozhodnutí, jehož platnost je napadena před vnitrostátním soudem, musí tomuto soudu na jeho žádost poskytnout veškeré informace, které mají k dispozici a které tyto orgány zohlednily při přijetí tohoto rozhodnutí nebo zohlednit měly.

33.

Jak již bylo uvedeno, článek 19 SEU výslovně pověřuje v unijním právním řádu soudním přezkumem Soudní dvůr a vnitrostátní soudy. Přitom článek 19 SEU potvrzuje, že vnitrostátní soud je prvním soudem, který uplatňuje unijní právo ( 15 ).

34.

Za tímto účelem, i když soudci vnitrostátních soudů nemají žádnou pravomoc, aby sami prohlásili unijní akty za neplatné ( 16 ), mohou tyto soudy posoudit platnost unijního aktu. Jestliže jsou toho názoru, že důvody neplatnosti, jichž se účastníci řízení před nimi dovolávají, jsou neopodstatněné, mohou tyto důvody zamítnout s konstatováním, že opatření je platné v plném rozsahu. Pokud se takový soud naproti tomu domnívá, že jeden nebo více důvodů neplatnosti uvedených účastníky řízení nebo popřípadě uplatněných bez návrhu jsou opodstatněné, musí přerušit řízení a obrátit se na Soudní dvůr v řízení o předběžné otázce směřující k posouzení platnosti ( 17 ).

35.

V tomto smyslu, protože vnitrostátní soudce musí mít k dispozici všechny potřebné informace, aby zaručil uplatňování a účinnost unijního práva, musí mít také všechny potřebné informace, aby provedl předběžné posouzení legality a posoudil nezbytnost podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU.

36.

To je důvod proč, pokud vnitrostátní soud potřebuje informaci, kterou mohou poskytnout pouze unijní orgány, zásada loajální spolupráce stanovená v čl. 4 odst. 3 SEU bude v zásadě vyžadovat po unijních orgánech, jestliže budou požádány vnitrostátním soudem, aby poskytly informace co nejdříve, ledaže odmítnutí poskytnout takové informace je odůvodněno naléhavými důvody týkajícími se potřeby zamezit případnému narušení fungování a nezávislosti Unie nebo hájit její zájmy ( 18 ).

37.

Je tomu tak tím spíše, že toto pravidlo nachází opodstatnění ve skutečnosti, že Evropská unie je společenstvím založeným na zásadách právního státu, přičemž žádný z jejích členských států ani její orgány se nemohou vyhnout přezkumu otázky, zda jsou jimi přijatá opatření v souladu se Smlouvou ( 19 ), takže „povinnost loajální spolupráce, která zavazuje [unijní] orgány, má zvláštní význam pro soudní orgány členských států, které jsou zodpovědné za zajištění toho, že [unijní] právo je uplatňováno a dodržováno ve vnitrostátním právním řádu ( 20 )“.

38.

Nicméně je třeba připomenout, že „aktům unijních orgánů totiž v zásadě svědčí presumpce legality, a tudíž zakládají právní účinky tak dlouho, dokud nejsou vzaty zpět, zrušeny v rámci žaloby na neplatnost nebo prohlášeny za neplatné v návaznosti na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nebo na námitku protiprávnosti ( 21 )“. Z této presumpce vyplývá, že je povinností navrhovatelky, která se dovolává neplatnosti, aby prokázala zaprvé pravděpodobnost svých tvrzení a aby poskytla všechny informace, které má k dispozici.

39.

Třetí podotázka se týká rozsahu soudního přezkumu. Ve své otázce se předkládající soud zabývá posouzením správnosti skutečností, ale také možností posoudit úplnost a přiměřenost zjištěných skutečností.

40.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora platí, že v oblasti společné obchodní politiky a obzvláště v oblasti obchodních ochranných opatření mají unijní orgány z důvodu složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí zkoumat, širokou posuzovací pravomoc. Soudní přezkum takového posouzení musí být omezen na ověření toho, zda byla dodržena procesní pravidla, zda skutková zjištění, na jejichž základě bylo učiněno napadené rozhodnutí, byla věcně správná, zda nedošlo ke zjevně nesprávnému posouzení těchto skutkových zjištění nebo ke zneužití pravomoci ( 22 ).

41.

Jak již Soudní dvůr uvedl k přezkumu důkazů ze strany Tribunálu, „Tribunálu tedy přísluší nejen ověřit věcnou správnost uplatněných důkazů, jejich věrohodnost a soudržnost, ale rovněž přezkoumat, zda tyto důkazy představují veškeré relevantní údaje, jež musí být vzaty v úvahu při posuzování komplexní situace, a zda o ně lze opřít závěry, které jsou z nich vyvozovány ( 23 )“.

42.

Jak bylo uvedeno výše, pokud vnitrostátní soudy nemají pravomoc samy prohlásit neplatnost unijních aktů, tyto soudy mohou posoudit platnost unijního aktu. Není proto žádného důvodu, proč by se judikatura uvedená v předchozím bodě neměla vztahovat na tyto soudy.

43.

V tomto ohledu musí být bez jakýchkoliv pochyb vnitrostátní soudce oprávněn ověřit, zda byla dodržena procesní pravidla, zda skutková zjištění, na jejichž základě bylo učiněno napadené rozhodnutí, byla věcně správná, ale také, zda příslušný orgán zohlednil všechny relevantní skutečnosti.

44.

Přitom vnitrostátní soud nenahrazuje svým posouzením skutkových okolností posouzení orgánu, jemuž Smlouva svěřila tuto povinnost, ale pouze kontroluje, zda byl akt přijat na základě správných a dostatečných informací umožňujících příslušné posouzení. To se mi zdá být v souladu s rolí soudu, který má pravomoc přezkoumat planost aktu.

45.

Naproti tomu, protože unijní orgány mají širokou posuzovací pravomoc v oblasti obchodních ochranných opatření, po shromáždění a ověření relevantních skutečností může soudce přezkoumávající legalitu pouze posoudit, zda nedošlo ke zjevně nesprávnému posouzení těchto skutečností nebo opomenutí jiných skutečností. Posouzení hmotněprávních podmínek (v rámci základního nařízení) podléhá stejnému omezení.

46.

V rámci druhé otázky se předkládající soud v zásadě táže Soudního dvora, zda je prováděcí nařízení č. 723/2011 neplatné s odkazem na ustanovení čl. 15 odst. 2 základního nařízení, vzhledem k tomu, že tvrzení, které společnost Eurobolt uvedla v reakci na závěry Komise ( 24 ) – pokud jsou potřebnými informacemi ve smyslu tohoto ustanovení – nebyly dány poradnímu výboru k dispozici nejméně 10 pracovních dnů před jeho zasedáním.

47.

Základní nařízení neobsahuje definici pojmu „potřebné informace“. Ze struktury základního nařízení je však zřejmé, že pojem „veškeré potřebné informace“ v čl. 15 odst. 2 základního nařízení zahrnuje stanovisko nezávislého dovozce zboží, které je předmětem šetření Komise.

48.

Antidumpingové clo a jeho rozšíření v případě obcházení je skutečně uloženo Radou, která jedná na návrh Komise po konzultaci s poradním výborem. Návrh Komise je založen na výsledcích šetření, ve kterém musí být přihlédnuto k stanoviskům a informacím poskytnutým účastníky řízení podle čl. 5 odst. 10 základního nařízení. Článek 6 odst. 7 tohoto nařízení doplňuje, že žadatelé, dovozci a vývozci a jejich zájmové svazy, uživatelé a organizace spotřebitelů, kteří se přihlásí podle čl. 5 odst. 10, mohou v zásadě nahlédnout do všech informací, které předal Komisi některý účastník šetření. Podle tohoto ustanovení „[se] strany […] mohou k těmto informacím vyjádřit a k jejich stanoviskům se přihlédne, pokud jsou v odpovědi řádně doložena ( 25 )“. Konečně čl. 20 odst. 4 základního nařízení stanoví, že „konečné informace se poskytují písemně. Podávají se co nejdříve, obvykle nejpozději jeden měsíc před vydáním konečného rozhodnutí nebo před předložením návrhu Komise na přijetí konečných opatření podle článku 9 […]“ a čl. 20 odst. 5 uvádí, že „ke stanoviskům obdrženým po poskytnutí konečných informací lze přihlédnout“, obdrží-li je Komise ve lhůtě, kterou stanoví a která činí nejméně deset dnů.

49.

Tento výklad je potvrzen v bodě 12 odůvodnění základního nařízení, který zdůraznil význam práva na obhajobu a příležitosti účastníků řízení předložit svá stanoviska a hájit své zájmy v průběhu řízení.

50.

S ohledem na výše uvedené úvahy je jasné, že informace, tvrzení a stanoviska poskytnuté Komisi v průběhu šetření, jakož i tvrzení uvedená v odpovědi na závěry šetření Komise, jsou proto nezbytně „potřebnými informacemi“ pro poradní výbor, aby mohl podat relevantní stanovisko k návrhu Komise. Je tudíž zřejmé, že informace poskytnuté společností Eurobolt v jejím dopise ze dne 13. června 2011 představovaly „potřebné informace“ v tomto smyslu.

51.

Protože tvrzení uvedená v odpovědi na závěry šetření Komise představují „potřebné informace“ podle čl. 15 odst. 2 základního nařízení, vyvstává otázka, zda a jaké důsledky by měly být přikládány skutečnosti, že poradní výbor nebyl informován v předepsané lhůtě.

52.

Zaprvé je třeba připomenout, že v případech, kdy mají unijní orgány širokou posuzovací pravomoc – což, je, jak již bylo uvedeno, případ v oblasti obchodních ochranných opatření, jako jsou antidumpingová opatření ( 26 ) – má přezkum v otázce dodržení určitých procesních záruk zásadní význam ( 27 ).

53.

Článek 15 základního nařízení má zvláště za cíl zajistit organizaci jedné z povinných fází postupu pro přijetí antidumpingového cla řádným způsobem, konkrétně konzultaci poradního výboru. Toto ustanovení tedy obsahuje řadu procesních záruk, jako jsou požadavky, že sdělení veškerých potřebných informací musí být učiněno „v co nejkratší době, nejpozději však deset pracovních dní před zasedáním“.

54.

Není tudíž žádných pochyb, že se lze článku 15 základního nařízení – přinejmenším v zásadě – dovolávat jako důvodu k žalobě na neplatnost nebo žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se platnosti.

55.

Připomínám, že poradní výbor, kterému předsedá zástupce Komise, je složen ze zástupců všech členských států ( 28 ). Tento druh výboru není neobvyklý v rámci postupu pro přijetí aktů unijního práva.

56.

Podle nové právní úpravy platné v současné době je vskutku poradní výbor pouze nahrazen výborem ve smyslu nařízení (EU) č. 182/2011 ze dne 16. února 2011, kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí ( 29 ).

57.

K nařízení č. 182/2011 poznamenávám, že když zákonodárce vyžaduje, aby informace byla zaslána představitelům členských států v rámci určité lhůty, Soudní dvůr již konstatoval, že účelem této lhůty je rovněž zajistit, aby vlády členských států byly prostřednictvím svých členů ve výboru informovány o návrzích Komise ( 30 ). Tento druh lhůty dále zajišťuje, že členské státy mají potřebný čas k prostudování dokumentů, které mohou být obzvláště náročné a mohou vyžadovat značnou komunikaci a diskuzi mezi různými správními orgány, nebo interní a externí konzultace ( 31 ).

58.

V projednávané věci nelze popřít, že čl. 15 odst. 2 sleduje přesně tento cíl, protože bod 25 odůvodnění výslovně uvádí, že „informace poskytované členským státům v poradním výboru mají často vysoce technickou povahu a zahrnují přesné ekonomické a právní analýzy“ a doplňuje, že „aby měly členské státy dostatek času na posouzení těchto informací, měly by jim být zaslány v dostatečném předstihu přede dnem zasedání stanoveným předsedou poradního výboru“.

59.

Přestože odůvodnění užívá podmiňovací způsob, čl. 15 odst. 2 základního nařízení užívá oznamovací způsob. Dále zákonodárce doplnil přísnou lhůtu přidáním slov „nejpozději však deset pracovních dní“ po výrazu „v co nejkratší době“. Jak již Soudní dvůr uvedl v jiném kontextu, „není pochyb o tom, že tato formulace přiznává uvedené lhůtě závazný charakter ( 32 )“.

60.

Tento výklad je rovněž v souladu s jedním z hlavních cílů základního nařízení, jenž podle bodu 12 odůvodnění jednoznačně stanovuje pravidla a postupy, které se musí při šetření dodržovat, a zejména pravidla, podle nichž se účastníci řízení musí v průběhu určité lhůty sami přihlásit, předložit své stanovisko a poskytnout informace, pokud se má k jejich stanovisku a informacím přihlédnout.

61.

S ohledem na uvedené úvahy cítím povinnost použít řešení přijaté Soudním dvorem ve věci Tilly-Sabco v. Komise a dospět k závěru, že požadavky stanovené v čl. 15 odst. 2 základního nařízení představují „podstatné formální náležitosti postupu[,] jejichž porušení má za následek neplatnost dotčeného aktu ( 33 )“.

62.

Je pravda, že porušení napadené v předchozí uvedené věci nespočívalo v opožděném poskytnutí informace, ale spíše v opožděném sdělení samotného návrhu prováděcího aktu.

63.

Lze však poznamenat, že podstata argumentace ve věci Tilly-Sabco není založena na povaze předloženého dokumentu, ale spíše závisí na cíli sledovaném lhůtou od předložení návrhu prováděcího aktu a návrhu pořadu jednání. Jak Soudní dvůr zdůraznil, tato lhůta má „umožnit členům řídícího výboru, aby před tím, než je zasedání vůbec zahájeno, důkladně přezkoumali návrh prováděcího aktu ( 34 )“. Tento požadavek představuje podle Soudního dvora jednu z podstatných formálních náležitostí postupu, jejichž porušení má za následek neplatnost dotčeného aktu ( 35 ).

64.

V projednávané věci sám zákonodárce trvá na významu dostatku času na posouzení nejen návrhu Komise, ale také potřebných informací. Jak bylo uvedeno výše, bod 25 odůvodnění základního nařízení skutečně uvádí, že informace poskytované členským státům v poradním výboru mají často vysoce technickou povahu a zahrnují přesné ekonomické a právní analýzy. Z tohoto důvodu, „aby měly členské státy dostatek času na posouzení těchto informací, měly by jim být zaslány v dostatečném předstihu přede dnem zasedání stanoveným předsedou poradního výboru“.

65.

V tomto ohledu čl. 15 odst. 2 základního nařízení stanoví, že předseda poradního výboru sdělí členským státům veškeré potřebné informace v co nejkratší době, a dodává přísnou lhůtu slovy „nejpozději však deset pracovních dní před zasedáním“.

66.

Za těchto okolností s ohledem na znění a cíl čl. 15 odst. 2 základního nařízení nevidím důvod, proč by mělo být nějaké jiné řešení v případě porušení tohoto ustanovení než řešení, které Soudní dvůr uplatnil ve věci Tilly-Sabco v. Komise. Lhůta stanovená v tomto ustanovení představuje podstatnou formální náležitost postupu a její porušení má za následek neplatnost dotčeného aktu.

67.

Nyní se budu zabývat otázkou, zda v projednávané věci skutečně došlo k porušení.

68.

V projednávané věci je pravda, že poradní výbor neobdržel všechny potřebné informace deset pracovních dnů před svým zasedáním v rozporu s tím, co stanoví čl. 15 odst. 2 základního nařízení. Za těchto okolností je závěr, že došlo k porušení, nevyhnutelný.

69.

Důsledkem porušení této lhůty je skutečnost, že akt přijatý v rámci uvedeného postupu je neplatný. V projednávané věci to rovněž znamená, že i nařízení č. 723/2011 je neplatné.

70.

Je pravda, že předkládající soud přímo nezpochybňuje platnost nařízení č. 723/2011. Nicméně je zřejmé ze znění předběžných otázek 2.b) a 2.c), že předkládající soud požadoval objasnění důsledků nedodržení požadavků čl. 15 odst. 2 základního nařízení. Vzhledem k tomu, že bezprostředním důsledkem takového pochybení, pokud jde o projednávanou věc, je, že prováděcí nařízení je neplatné, domnívám se, že Soudní dvůr se nemůže vyhnout tomu, aby se vyjádřil k této otázce – která je v každém případě podle všeho implicitně obsažena v předběžných otázkách položených předkládající soudem – pokud má být odpověď na tuto žádost o rozhodnutí o předběžné otázce užitečná.

71.

Jak jsem již navíc uvedl, vnitrostátní soudy nemají samy pravomoc prohlásit, že unijní akty jsou neplatné ( 36 ). V této konkrétní souvislosti a s ohledem na povahu předběžných otázek položených předkládajícím soudem a obecný zájem vyhnout se druhé žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, proto navrhuji, aby Soudní dvůr prohlásil nařízení č. 723/2011 za neplatné.

72.

Navrhuji proto, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud, Nizozemsko) následovně:

„1.a) Článek 47 Listiny základních práv Evropské unie ve spojení s čl. 4 odst. 3 SEU musí být vykládán v tom smyslu, že důvody pro přezkum uvedené v článku 263 SFEU lze použít pro dovolání se neplatnosti dotčeného aktu Evropské unie před vnitrostátním soudem a přimět tak vnitrostátní soud k podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce k Soudnímu dvoru.

1.b) Je povinností navrhovatelky, která se dovolává neplatnosti, aby prokázala zaprvé pravděpodobnost svých tvrzení a aby poskytla všechny informace, které má k dispozici. Nicméně, pokud vnitrostátní soud potřebuje informaci, kterou mohou poskytnout pouze unijní orgány, zásada loajální spolupráce stanovená v čl. 4 odst. 3 SEU bude v zásadě vyžadovat po unijních orgánech, jestliže budou požádány vnitrostátním soudem, aby poskytly informace co nejdříve, ledaže odmítnutí poskytnout takové informace je odůvodněno naléhavými důvody týkajícími se potřeby zamezit případnému narušení fungování a nezávislosti Unie nebo hájit její zájmy.

1.c) Vnitrostátní soudce přezkoumávající legalitu je oprávněn ověřit, zda byla dodržena procesní pravidla, zda skutková zjištění, na jejichž základě bylo učiněno napadené rozhodnutí, byla věcně správná, a také, zda příslušný orgán zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Soudce přezkoumávající legalitu je také oprávněn ověřit, zda zde nedošlo ke zjevně nesprávnému posouzení podmínek v článku 13 nařízení Rady (ES) č. 1225/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství.

2.a) Pojem ‚veškeré potřebné informace‘ v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 1225/2009 je třeba vykládat v tom smyslu, že zahrnuje tvrzení uvedená účastníky řízení v odpovědi na závěry šetření Komise.

2.b) Požadavky stanovené v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 1225/2009 jsou podstatnými formálními náležitostmi postupu. Dovozce se proto může dovolávat porušení čl. 15 odst. 2 nařízení č. 1225/2009, pokud stanovisko, které předložil, nebylo dáno k dispozici poradnímu výboru přinejmenším deset pracovních dnů před jeho zasedáním.

2.c) Přijetí antidumpingových opatření v rozporu s lhůtou stanovenou v čl. 15 odst. 2 nařízení č. 1225/2009 má za následek neplatnost dotčeného aktu.

3. Prováděcí nařízení Rady (EU) č. 723/2011 dne 18. července 2011, kterým se rozšiřuje konečné antidumpingové clo uložené nařízením Rady (ES) č. 91/2009 na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky dovozem některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie, je neplatné.“