1.

Na pana Sameta Ardice, německého státního příslušníka, se vztahuje evropský zatýkací rozkaz (EZR), který vydal německý soudní orgán. Tento orgán žádá o předání S. Ardice, jenž je v současnosti vazebně zadržován v Nizozemsku, za účelem výkonu zbytku trestu odnětí svobody uloženého dvěma rozsudky. Když S. Ardic vykonal část z těchto trestů, byl výkon jejich zbytku podmíněně odložen. Tento odklad byl později odvolán, jelikož S. Ardic nedodržel podmínky pro podmíněné propuštění.

2.

Ačkoli se S. Ardic osobně zúčastnil řízení, v němž byly vydány dva pravomocné rozsudky, kterými byl dvakrát odsouzen k trestu odnětí svobody, nezúčastnil se osobně řízení, v němž bylo rozhodnuto o odvolání odkladu výkonu zbytku uvedených trestů.

3.

Projednávaná věc se týká působnosti článku 4a rámcového rozhodnutí 2002/584/SVV ( 2 ). Předkládající soud se táže, zda se v něm obsažený pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, vztahuje na řízení, v němž bylo rozhodnuto o odvolání odkladu výkonu zbytku trestu odnětí svobody.

4.

V článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( 3 ) (dále jen „EÚLP“) se stanoví

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. […]“

5.

Článek 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) stanoví:

„Každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem.

Každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem. Každému musí být umožněno poradit se, být obhajován a být zastupován.

[…]“

6.

Podle čl. 48 odst. 2 Listiny je „[k]aždému obviněnému […] zaručeno respektování práv na obhajobu“.

7.

Článek 1 odst. 2 rámcového rozhodnutí stanoví, že „[č]lenské státy vykonají [EZR] na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí“.

8.

Článek 1 odst. 3 stanoví, že uvedeným rámcovým rozhodnutím „není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 [SEU].“

9.

Článek 4a rámcového rozhodnutí byl zaveden rámcovým rozhodnutím 2009/299/SVV ( 4 ) s cílem upřesnit důvody, z nichž je možné odmítnout výkon EZR, pokud se dotčená osoba nezúčastnila soudního jednání, jež vůči ní bylo vedeno, osobně. Zní následovně:

„1.   Vykonávající soudní orgán může rovněž odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, pokud se osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, pokud evropský zatýkací rozkaz neuvádí, že osoba v souladu s dalšími procesními požadavky vymezenými vnitrostátním právem vydávajícího členského státu:

[…]“

10.

Dne 13. června 2017 byla Rechtbank Amsterdam (soud prvního stupně v Amsterodamu, Nizozemsko) předložena žádost o výkon EZR, který vystavilo Staatsanwaltschaft Stuttgart (státní zastupitelství ve Stuttgartu, Německo) dne 9. května 2017.

11.

Tímto EZR je požadováno zatčení a předání německého státního příslušníka S. Ardice za účelem výkonu dvou trestů odnětí svobody v Německu. Základem pro uvedený EZR jsou dva pravomocné rozsudky týkající se devíti trestných činů. Zaprvé rozsudkem Amtsgericht Böblingen (obvodní soud v Böblingenu, Německo) ze dne 4. března 2009 byl S. Ardicovi uložen trest odnětí svobody v délce jednoho roku a osmi měsíců. Zadruhé rozsudkem Amtsgericht Stuttgart-Bad Cannstatt (obvodní soud ve Stuttgartu-Bad Cannstattu, Německo) ze dne 10. listopadu 2010 byl S. Ardicovi uložen trest odnětí svobody v délce jednoho roku a osmi měsíců.

12.

V části d) předmětného EZR je uvedeno, že se S. Ardic osobně zúčastnil řízení, ve kterém byla vydána tato dvě rozhodnutí.

13.

Dvěma rozhodnutími (ze dne 4. ledna 2010 a ze dne 31. května 2011) odložily soudy, které vydaly rozsudky uvedené v bodě 11 tohoto stanoviska, výkon zbytku trestů v nich uložených ( 5 ).

14.

Odklad byl odvolán dvěma rozhodnutími Amtsgericht Stuttgart-Bad Cannstatt (obvodní soud ve Stuttgartu-Bad Cannstattu) ze dne 18. a 4. dubna 2013 (dále jen „rozhodnutí o odvolání odkladu“). Výkon zbývající části trestu odnětí svobody byl nařízen z důvodu, že dotyčný nesplnil podmínky pro podmíněné propuštění a přes upomínky se nepodrobil dohledu a vedení svého probačního úředníka či dohledu soudu. Tato rozhodnutí o odvolání odkladu nabyla právní moci. Sametu Ardicovi zbývá vykonat 338 dní z trestu odnětí svobody uloženého ve věci rozsouzené dne 4. března 2009 Amtsgericht Böblingen (obvodní soud v Böblingenu, Německo) a 340 dní z trestu uloženého ve věci rozsouzené dne 10. listopadu 2010 Amtsgericht Stuttgart-Bad Cannstatt (obvodní soud ve Stuttgartu-Bad Cannstattu, Německo).

15.

Předkládající soud z dotčeného EZR vyvozuje, že se S. Ardic osobně nezúčastnil řízení, v němž byla vydána rozhodnutí o odvolání odkladu, což S. Ardic potvrdil. Rovněž uvedl, že pokud by znal datum a místo konání uvedeného řízení, dostavil by se, aby příslušný soud přesvědčil, že nemá odklad odvolávat.

16.

Část f) EZR (fakultativní informace o „ostatních relevantních okolnostech věci“) uvádí, že rozhodnutí o odvolání odkladu byla doručena vyžádané osobě jejich zveřejněním, která tedy má nárok na to být vyslechnuta a posteriori, co se týče těchto rozhodnutí, aniž to má vliv na jejich vykonatelnost.

17.

Podle předkládajícího soudu německá právní úprava vyžaduje, aby soud odvolal rozhodnutí o odkladu výkonu zbytku trestu v případě, že se odsouzený odmítá podrobit dohledu a vedení probačního úředníka nebo nerespektuje podmínky tohoto odkladu. Německý soud naopak nesmí odklad odvolat, postačí-li uložit další podmínky či vydat pokyny nebo prodloužit zkušební dobu. Z rozhodnutí o odvolání odkladu vyplývá, že Amtsgericht Stuttgart-Bad Cannstatt (obvodní soud ve Stuttgarte-Bad Cannstattu) konstatoval, že uložení dodatečných podmínek či prodloužení zkušební doby nebylo dostatečné a k odvolání došlo v souladu se zásadou proporcionality. Předkládající soud podotýká, že německý soud má při rozhodování o odvolání odkladu prostor pro uvážení, což mu umožňuje zohlednit situaci či osobnost dotčené osoby.

18.

S ohledem na rozsudek vydaný ve věci Zdziaszek předkládající soud uvádí, že Soudní dvůr pro účely aplikace článku 4a rámcového rozhodnutí rozlišuje opatření, kterými se mění výše uloženého trestu, a opatření týkající se postupů při výkonu trestu odnětí svobody ( 6 ). Předkládající soud konstatuje, že rozhodnutí o odvolání odkladu dotčená ve věci v původním řízení nemění výši uloženého trestu. To však nutně neznamená, že se článek 4a rámcového rozhodnutí nepoužije na rozhodnutí o odvolání odkladu vzhledem k vysokému stupni ochrany zaručenému Listinou. Předkládající soud totiž uvádí, že je možné, že rozhodnutí o odvolání odkladu budou mít pro dotčenou osobu stejný význam jako rozsudek, kterým byl uložen celkový trest (o nějž šlo ve věci Zdziaszek), jelikož soud má v tomto prostor pro uvážení.

19.

Za těchto okolností se rechtbank Amsterdam (soud prvního stupně v Amsterodamu, Nizozemsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Byla-li vyžádaná osoba pravomocně odsouzena v řízení, které proběhlo za její účasti a byl-li jí uložen trest odnětí svobody, jehož výkon byl odložen v závislosti na splnění podmínek, je pozdější řízení, v jehož rámci soud bez osobní účasti vyžádané osoby odvolá odklad výkonu tohoto trestu pro nesplnění podmínek a nepodrobení se dohledu a vedení probačního úředníka, ‚soudním jednáním, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí‘, ve smyslu čl. 4a rámcového rozhodnutí [2002/584]?“

20.

Předkládající soud požádal o projednání této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení podle článku 107 jednacího řádu Soudního dvora. Předkládající soud na podporu své žádosti uvedl, že položená předběžná otázka se týká výkladu rámcového rozhodnutí, které spadá do oblasti upravené v hlavě V části třetí Smlouvy o FEU. Předkládající soud rovněž uvedl, že dotčená osoba je v Nizozemsku vazebně zadržována do rozhodnutí o jejím předání. Naléhavá odpověď Soudního dvora tedy přímo a rozhodujícím způsobem ovlivňuje délku zadržení dotčené osoby.

21.

Pátý senát Soudního dvora se dne 12. října 2017 rozhodl této žádosti vyhovět.

22.

Písemná vyjádření předložilo Openbaar Ministerie (státní zastupitelství, Nizozemsko), S. Ardic, německá a nizozemská vláda, jakož i Evropská komise. Ústní vyjádření na jednání konaném dne 22. listopadu 2017 přednesli všichni výše uvedení, jakož i irská vláda.

23.

Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, ve smyslu čl. 4a odst. 1 první věty rámcového rozhodnutí zahrnuje řízení, v němž bylo rozhodnuto o odvolání odkladu výkonu zbytku pravomocně uloženého trestu odnětí svobody. Tato věc se tedy týká působnosti článku 4a rámcového rozhodnutí.

24.

Struktura tohoto stanoviska bude následovná. Po několika úvodních poznámkách týkajících se příslušných ustanovení německé procesní úpravy a judikatury ESLP (A) se vyjádřím k výkladu článku 4a rámcového rozhodnutí (B). Poté se budu věnovat konkrétně otázce odvolání odkladu výkonu zbytku trestu odnětí svobody podle článku 4a rámcového rozhodnutí (C). Nakonec uvedu několik stručných poznámek k základním právům v systému zavedeném rámcovým rozhodnutím (D).

25.

Předběžná otázka položená v projednávané věci je úzce spjata s otázkami, kterými se Soudní dvůr zabýval ve věcech Tupikas (C‑270/17 PPU) a Zdziaszek (C‑271/17 PPU). V prvně jmenované věci Soudní dvůr konkrétně upřesnil, že pro účely aplikace čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 se pojmem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, rozumí v případě, že řízení mělo několik stupňů, odvolací řízení, pokud bylo rozhodnutím vydaným v tomto stupni řízení pravomocně rozhodnuto o vině dotyčné osoby, jakož i o trestu, který jí má být uložen ( 7 ). Ve věci Zdziaszek Soudní dvůr konstatoval, že pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, platí i pro následná řízení (jako jsou řízení, v nichž je rozhodnuto o celkovém trestu), na jejichž konci je vydáno rozhodnutí, kterým se pravomocně mění výše původně uloženého trestu, pokud měl orgán, který tato rozhodnutí přijal, v tomto ohledu určitou posuzovací pravomoc ( 8 ).

26.

V posledně uvedeném rozsudku Soudní dvůr rovněž s poukazem na rozsudek ESLP ve věci Boulois ( 9 ) uvedl, že „je třeba […] rozlišovat opatření[, kterými se mění výše uloženého trestu či uložených trestů], a opatření týkající se postupů při výkonu trestu odnětí svobody. Z judikatury ESLP ostatně vyplývá, že čl. 6 odst. 1 EÚLP se na otázky týkající se postupů při výkonu trestu odnětí svobody, a to zejména postupů souvisejících s podmíněným propuštěním, neuplatní ( 10 )“.

27.

V této souvislosti se předběžná otázka položená předkládajícím soudem v projednávané věci týká rozdílu mezi rozhodnutími, kterými se rozhoduje o vině a trestu, a rozhodnutími, která se týkají „postupů při výkonu trestu odnětí svobody“. V souladu s rozsudkem ve věci Zdziaszek tyto postupy nespadají do působnosti čl. 6 odst. 1 EÚLP ( 11 ), což by mohlo být dále vykládáno v tom smyslu, že takové „postupy při výkonu trestu“ jsou vyloučeny z působnosti článku 4a rámcového rozhodnutí.

28.

Aby mohla být předkládajícímu soudu v projednávané věci poskytnuta užitečná odpověď, je třeba nejprve upřesnit dvě věci. Zaprvé je třeba objasnit, jakou povahu má přesně v německé právní úpravě řízení, v němž je rozhodováno o odvolání odkladu výkonu zbytku trestu odnětí svobody (1). Zadruhé je rovněž nezbytné se zabývat pojmem „postupy při výkonu trestu odnětí svobody“ v judikatuře ESLP (2).

29.

Německá vláda byla Soudním dvorem vyzvána, aby objasnila německou právní úpravu odvolání odkladu výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Tato vláda k tomu uvedla následující.

30.

Zaprvé § 57 Strafgesetzbuch (trestní řád; dále jen „StGB“) umožňuje podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody po vykonání části tohoto trestu ( 12 ). Po vykonání dvou třetin uloženého trestu, avšak nejdříve po dvou měsících, může soud se souhlasem odsouzeného a s ohledem na to, zda je k tomu dán důvod z hlediska veřejné bezpečnosti, rozhodnout o odkladu zbytku trestu odnětí svobody ( 13 ). Po vykonání poloviny uloženého trestu, avšak nejdříve po šesti měsících, může soud rozhodnout o podmíněném odkladu zbytku trestu odnětí svobody za přísnějších podmínek ( 14 ).

31.

Příslušný soud odklad odvolá, pokud odsouzený hrubě či trvale porušuje pokyny či podmínky, nebo se vyhýbá dohledu a vedení probačního úředníka, čímž vyvolává obavy, že se znovu dopustí trestné činnosti ( 15 ). Soud naopak odklad neodvolá, postačí-li uložit dodatečné podmínky či vydat pokyny, a to konkrétně podrobení odsouzeného dohledu probačního úředníka či prodloužení zkušební doby nebo dohledu ( 16 ). Nejsou-li tyto podmínky splněny, soud odklad zbytku trestu odvolá.

32.

Zadruhé pozdější rozhodnutí o podmíněném odkladu výkonu zbytku trestu odnětí svobody jsou upravena v § 453 Strafprozessordnung (trestní řád, dále jen „StPO“). Má-li dojít k odvolání odkladu, soud umožní odsouzenému podat ústní vyjádření ( 17 ). Rozhodnutí o odvolání odkladu může odsouzený okamžitě napadnout opravným prostředkem, který musí být podán do jednoho týdne od doručení odvolacího usnesení odsouzenému ( 18 ). Není-li bydliště odsouzeného známo a doručení nelze uskutečnit v požadované formě, lze usnesení doručit veřejně jeho vyvěšením na úřední desce soudu. Má se za to, že k doručení v takovém případě došlo po uplynutí jednoho měsíce od jeho vyvěšení. Výše uvedená týdenní lhůta k podání přímého opravného prostředku začíná běžet od tohoto okamžiku. Po jejím uplynutí odvolací usnesení nabývá právní moci ( 19 ).

33.

Německá vláda na jednání vysvětlila, že odsouzený musí mít možnost se vyjádřit, ačkoli se ve skutečnosti seznámil s rozhodnutím o odvolání odkladu doručeným zveřejněním na úřední desce až po uplynutí týdenní lhůty. Z vnitrostátní judikatury týkající se § 33a StPO vyplývá, že v takové situaci musí být odsouzeny vyslechnut, aby měl možnost vyjádřit námitky k odvolání odkladu a uvést nové skutečnosti. Po vyslechnutí odsouzeného může být řízení vráceno z moci úřední či na návrh do fáze, v němž se nacházelo před přijetím předmětného rozhodnutí o odvolání odkladu.

34.

Jak uvedl Soudní dvůr ve věci Zdziaszek ( 20 ), z judikatury ESLP vyplývá, že záruky stanovené v čl. 6 odst. 1 EÚLP se uplatní nejen na rozhodnutí o vině, nýbrž i na rozhodnutí o trestu ( 21 ).

35.

Podle judikatury ESLP však otázky týkající se postupů při výkonu trestu odnětí svobody nespadají do působnosti čl. 6 odst. 1 EÚLP ( 22 ). ESLP konkrétně konstatoval, že trestněprávní aspekt čl. 6 odst. 1 Úmluvy neplatí pro vězeňské spory, které se v zásadě netýkají opodstatněnosti „trestního obvinění“ ( 23 ).

36.

ESLP a bývalá Komise pro lidská práva tedy konstatovaly, že ochrana poskytnutá v čl. 6 odst. 1 EÚLP v případě takových řízení, jako je řízení o přerušení výkonu trestu pro odsouzeného ( 24 ), v případě amnestie ( 25 ), podmíněného propuštění ( 26 ), podmíněného propuštění v rámci předběžného zadržení ( 27 ) či transferu odsouzených ( 28 ). Totéž platí pro řízení o odvolání odkladu trestu minimálně na základě judikatury dřívější Evropské komise pro lidská práva ( 29 ).

37.

Jak podotýká předkládající soud, tento přístup se shoduje s judikaturou ESLP k pojmu „trest“ ve smyslu článku 7 EÚLP ( 30 ).

38.

ESLP však rovněž uznal v rámci článku 7 EÚLP, že v praxi není rozdíl mezi „trestem“ a opatřením týkajícím se „výkonu“ trestu vždy jednoznačný ( 31 ). ESLP rovněž připustil možnost aplikovat čl. 6 odst. 1 EÚLP na opatření úzce související s trestním řízením a s pravomocným rozhodnutím o trestu ( 32 ).

39.

Navíc zde existují pochybnosti o tom, zda se na opatření spojená s výkonem trestu může za určitých podmínek vztahovat občanskoprávní aspekt čl. 6 odst. 1 EÚLP ( 33 ). Ačkoli velký senát ESLP ve věci Boulois konstatoval, že se čl. 6 odst. 1 EÚLP v jeho občanskoprávním aspektu neuplatní, tato odpověď byla dána tím, že na „uvolnění z výkonu trestu“ není nárok, přičemž o tom, co představuje „nárok“ je rozhodováno v úzké návaznosti na tom, jak je koncipován ve vnitrostátním právním systému ( 34 ).

40.

Záruky spojené se speciálnějším právem odsouzeného zúčastnit se řízení konečně nejsou v čl. 6 odst. 1 EÚLP výslovně jmenovány. ESLP je původně zakotvil v souvislosti s trestněprávním aspektem tohoto ustanovení ( 35 ) a teprve nedávno je rozšířil na občanskoprávní aspekt ( 36 ).

41.

Pokud jde o otázku, zda řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí o odvolání odkladu, spadá do působnosti článku 4a rámcového rozhodnutí, a zda jde v případě takového rozhodnutí o postup při výkonu trestu, mají účastníci řízení v tomto ohledu rozdílné názory.

42.

Samet Ardic tvrdí, že článek 4a platí pro takové řízení, jako je řízení o odvolání odkladu dotčené ve věci v původním řízení. Uvádí nejprve, že článek 6 EÚLP se na rozhodnutí o odvolání odkladu použije. Pokud jde o „trestněprávní aspekt“ článku 6 EÚLP, S. Ardic tvrdí, že řízení o odvolání odkladu může vést ke změně trestu a soudce má při přijímání rozhodnutí o odvolání odkladu prostor pro uvážení. Z občanskoprávního hlediska by se pak článek 6 EÚLP rovněž mohl uplatnit, neboť s řízením o odvolání odkladu vstupuje do hry „právo na svobodu“. I kdyby se článek 6 EÚLP na takové řízení neuplatnil, články 47 a 48 Listiny v každém případě poskytují širší ochranu. Zejména článek 47 Listiny má podle něj širší působnost a vztahuje se na takové řízení o odvolání odkladu, jako je řízení dotčené ve věci v původním řízení. Článek 4a rámcového rozhodnutí by proto podle něj měl být vykládán ve světle těchto ustanovení.

43.

Irská vláda tvrdí, že za situace, kdy odvolání není automatické či soudce nemá určitý prostor pro uvážení, musí být na osobu pohlíženo tak, že je stále předmětem trestního řízení i během jednání o odvolání odkladu zbytku trestu. Za takových okolností jde podle ní o řízení, v němž se vydává soudní rozhodnutí, kterým je pravomocně odsouzena osoba, jejíž vydání je požadováno (podle terminologie použité Soudním dvorem v bodě 74 rozsudku ze dne 10. srpna 2017, Tupikas, C‑270/17 PPU, EU:C:2017:628). S poukazem na bod 91 rozsudku ze dne 10. srpna 2017, Zdziaszek (C‑271/17 PPU, EU:C:2017:629) irská vláda konstatuje, že jde o rozhodnutí, kterým se určuje výše trestu. Závěry Soudního dvora uvedené v bodě 84 uvedeného rozsudku Tupikas se tak obdobně uplatní i za těchto okolností, neboť jednání o odvolání odkladu může vést k odnětí svobody. Vzhledem k možným následkům pro jednotlivce se podle ní takové řízení týká opodstatněnosti trestního obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 EÚLP. V souladu s čl. 53 odst. 2 Listiny je v každém případě možné poskytnout vysoký stupeň ochrany na základě jejího článku 47.

44.

Nizozemský státní zástupce a nizozemská a německá vláda a Komise se naopak v podstatě shodují na tom, že rozhodnutí o odvolání dotčené ve věci v původním řízení nespadá do působnosti článku 4a rámcového rozhodnutí. Zaprvé to podle nich vyplývá z bodu 85 rozsudku ze dne 10. srpna 2017, Zdziaszek (C‑271/17 PPU, EU:C:2017:629). Podle těchto zúčastněných je pro účely článku 4a důvodné zkoumat pouze otázky týkající se viny a trestu. Je tedy třeba rozlišit rozhodnutí o vině/trestu a pozdější řízení, která se týkají postupu při výkonu trestu. Rozhodnutí o odvolání odkladu podle nich je postupem při výkonu trestu, a proto nespadá do působnosti článku 4a rámcového rozhodnutí. Zadruhé trest je v tomto případě jednoznačně a pravomocně určen na rozdíl od věci Zdziaszek, v níž nebyla výše trestu určena. Pozdější rozhodnutí týkající se odvolání odkladu podle nich nemění nic na dvou pravomocných rozsudcích, kterými byly uloženy dva tresty odnětí svobody v délce jednoho roku a osmi měsíců. Rozhodnutí o odvolání odkladu uvádí, co musí být vykonáno, tj. zbytek původně uložených trestů. Zatřetí posuzovací pravomoc soudu přichází v úvahu pouze v otázce určení výše trestu. To, že soud v původním řízení má prostor pro uvážení v otázce odvolání odkladu, podle nich nemá vliv na výši trestu.

45.

Výše uvedené argumenty dokládají, že otázka působnosti záruk podle článku 6 EÚLP a vymezení toho, co je postupem při výkonu trestu vyvolává komplikované problémy. Ve světle judikatury ESLP není pojem „postupy při výkonu trestu“ a jeho dopad z trestněprávního či občanskoprávního hlediska článku 6 EÚLP úplně jasný, co se týče zejména takových rozhodnutí o odvolání odkladu, jako jsou rozhodnutí podle německé právní úpravy dotčená ve věci v původním řízení.

46.

Podle mého názoru však má tato diskuze pro účely projednávané věci pouze omezený význam. Vymezení toho, co je postupem při výkonu trestu ve smyslu článku 6 EÚLP, není rozhodující pro účely odpovědi na předběžnou otázku předkládajícího soudu, která se konkrétně týká výkladu článku 4a rámcového rozhodnutí. Pro účely poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu je proto třeba vyložit článek 4a rámcového rozhodnutí. Za tímto účelem je třeba se věnovat systematice (1), historii vzniku (2) a účelu tohoto ustanovení (3).

47.

Pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“ obsažený v čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí musí být chápán jako autonomní pojem unijního práva ( 37 ). Ze znění tohoto ustanovení jako takového však nelze zjistit specifický obsah pojmu „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“. Totéž platí pro pojem uvedený v nadpisu článku 4a rámcového rozhodnutí, který hovoří pouze o „[rozhodnutích vydaných] v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně“ ( 38 ).

48.

Za těchto okolností je třeba vycházet se znění a systematiky článku 4a, jakož i ostatních ustanovení rámcového rozhodnutí.

49.

Zaprvé článek 4a se použije na evropské zatýkací rozkazy týkající se výkonu trestu nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody. Je tedy zjevné, že toto ustanovení vstupuje do hry pouze v případě, že je vydáno rozhodnutí o odsouzení ( 39 ). Mezi působností tohoto ustanovení a rozhodnutím, které má být vykonáno, tedy explicitně existuje vztah.

50.

Několik ustanovení rámcového rozhodnutí v tomto ohledu objasňuje pojem „rozhodnutí“, k němuž má vést soudní jednání ve smyslu článku 4a rámcového rozhodnutí. Článek 8 odst. 1 písm. c) a f) rámcového rozhodnutí hovoří o „vykonatelném rozsudku“ či „jiném vykonatelném soudním rozhodnutí se stejným účinkem“, jakož i o „uloženém trestu“ v „pravomocném rozsudku“, pokud jde o informace, které musí být uvedeny v EZR. Stejně tak bod b2 přílohy k rámcovému rozhodnutí hovoří o „vykonatelném rozsudku“. Tyto skutečnosti nasvědčují tomu, že článek 4a míří výslovně na soudní jednání, v němž je vydáno rozhodnutí o odsouzení, které podle Soudního dvora musí být pravomocné ( 40 ).

51.

Zadruhé jednotlivé případy uvedené v čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí jako výjimky z možnosti odmítnout výkon EZR dokládají, že předmětným soudním jednáním je řízení, v němž je vydáno rozhodnutí o vině nebo trestu, jinými slovy rozhodnutí vykazující všechny znaky trestního odsouzení.

52.

Konkrétně čl. 4a odst. 1 písm. b) rámcového rozhodnutí hovoří o skutečné obhajobě právním zástupcem na jednání soudu. Článek 4a odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí poukazuje na situaci, kdy dotčená osoba nenapadne rozhodnutí či nepodá návrh na obnovení řízení poté, co byla informována o svém právu na obnovení řízení nebo odvolání, které umožňují opětovný meritorní přezkum. Článek 4 odst. 1 písm. d) rámcového rozhodnutí míří na situaci, kdy toto rozhodnutí bude dotčené osobě osobně doručeno po jeho předání a bude výslovně informována o svém právu na obnovení řízení nebo odvolání, které umožňují opětovné přezkoumání věci samé včetně nových důkazů a mohou vést ke změně původního rozhodnutí.

53.

Z toho vyplývá, že ve smyslu článku 4a je rozhodnutím, k jehož vydání musí soudní jednání vést, „soudní rozhodnutí, jímž byla osoba, jejíž předání je požadováno v rámci výkonu evropského zatýkacího rozkazu, pravomocně odsouzena“ ( 41 ). Soudní dvůr v této souvislosti připomněl, že výraz „odsouzení“ označuje rozhodnutí o vině, jakož i uložení trestu odnětí svobody nebo jiného opatření spojeného s odnětím osobní svobody ( 42 ).

54.

Soudní dvůr ve věci Zdziaszek upřesnil, že pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“ zahrnuje i následné řízení, v němž je vydán rozsudek, kterým je uložen celkový trest. V tomto případě je rozhodující právě to, že takové řízení vede k vydání rozhodnutí, jímž se mění výše původně uloženého trestu, pokud měl orgán, který toto rozhodnutí přijal, v tomto ohledu určitou posuzovací pravomoc ( 43 ). Pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí,“ vykládaný konkrétně v kontextu článku 4a rámcového rozhodnutí se tedy zaměřuje na procesní fázi, která se týká nového meritorního zkoumání věci rozhodujícího pro odsouzení dotčené osoby ( 44 ).

55.

Na základě výše analyzovaných skutečností lze konstatovat, že pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí,“ nezahrnuje řízení následující po soudním jednání, které vedlo k vydání pravomocného rozhodnutí o odsouzení, pokud tato řízení nemají vliv na rozhodnutí o vině a výši trestu.

56.

Geneze rámcového rozhodnutí 2009/299 potvrzuje, že článek 4a rámcového rozhodnutí se týká pouze speciálního práva zúčastnit se osobně trestního procesu, chápaného jako řízení, v němž je pravomocně rozhodováno o odsouzení (vině a trestu).

57.

Zaprvé rámcové rozhodnutí 2009/299, kterým byl zaveden článek 4a, stanoví obecná pravidla pro uznávání nebo výkon soudních rozhodnutí „v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně“ ( 45 ). Tento nástroj reaguje na snahu posílit právo obviněných osob na spravedlivý proces zaručené EÚLP, jehož součástí je konkrétně „právo dotyčné osoby osobně se účastnit jednání soudu“ ( 46 ). Rámcové rozhodnutí 2009/299, a konkrétně článek 4a tak míří specificky na jeden z aspektů práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 EÚLP vyplývající z předmětu a účelu tohoto ustanovení jako celku, a sice právo obviněné osoby osobně se účastnit soudního jednání ve smyslu judikatury ESLP ( 47 ). Situace popsané v článku 4a reflektují tuto judikaturu ( 48 ).

58.

Článek 4a rámcového rozhodnutí jakožto fakultativní důvod pro odmítnutí výkonu EZR směřujícího k výkonu vykonatelného rozsudku zahrnuje vzhledem k cílům a obsahu rámcového rozhodnutí 2009/299 záruky spojené se specifickým právem dotčené osoby zúčastnit se svého trestního procesu. Článek 4a totiž nemá zahrnovat všechny procesní záruky vyplývající z článku 6 EÚLP (a obdobně ani potenciálně širší záruky vyplývající z článků 47 a 48 Listiny) jako důvody pro odmítnutí výkonu EZR. Článek 4a míří výlučně na záruky spojené s právem zúčastnit se trestního procesu.

59.

Zadruhé i přípravné práce potvrzují, že předmětem článku 4a je pouze soudní řízení, v němž je meritorně rozhodováno o odsouzení. Původní znění tohoto ustanovení obsažené v iniciativě členských států, v návaznosti na niž bylo rámcové rozhodnutí 2009/299 přijato, totiž hovořilo o „řízení“ v širokém slova smyslu, které bylo nakonec nahrazeno konkrétnějším výrazem „soudní jednání“ ( 49 ).

60.

To, že v takovém řízení navazujícím na soudní jednání, jako je řízení o odvolání odkladu výkonu trestu, nebyla osoba vyslechnuta, tak nečiní z vykonatelného rozsudku vydaného po soudním jednání v trestní věci rozsudek vydaný v nepřítomnosti ve smyslu článku 4a rámcového rozhodnutí.

61.

Co se týče teleologického výkladu, článek 4a rámcového rozhodnutí musí být vykládán ve světle jeho obecných cílů, jakož i cílů rámcového rozhodnutí 2009/229.

62.

Změny provedené rámcovým rozhodnutím 2009/299 měly dvojí účel. Šlo o to posílit procesní práva osob v trestním řízení a zároveň usnadnit justiční spolupráci v trestních věcech, a zejména zlepšit vzájemné uznávání soudních rozhodnutí mezi členskými státy ( 50 ).

63.

Co se týče usnadnění soudní spolupráce, z bodu 3 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2009/299 vyplývá, že unijní normotvůrce měl v úmyslu ukončit stav ve smyslu článku 5 rámcového rozhodnutí v původním znění, podle kterého byla přiměřenost poskytnuté záruky spočívající v možnosti požádat o obnovu řízení záležitostí, o níž rozhoduje vykonávající orgán ( 51 ).

64.

Rovnováha mezi tímto cílem a posílením procesních práv osob je konkrétně zaručena s pomocí požadavků stanovených v článku 4a pouze pro ty aspekty, které jsou klíčové pro trestní proces jako takový, tj. pro vinu a trest. Zvýšená ochrana v případě odsouzení rozsudkem vydaným v nepřítomnosti platí právě ve vztahu k těmto aspektům.

65.

Pokud by byly tyto požadavky vykládány extenzivně nad rámec trestního procesu jako takového ve smyslu článku 4a rámcového rozhodnutí, mohlo by to narušit tuto křehkou rovnováhu, o niž rámcové rozhodnutí jako celek usiluje společně se změnami z roku 2009. Pokud bychom zaujali takový přístup, hrozilo by, že by vykonávající soudy přezkoumávaly všechny podružné procesní aspekty trestního procesu včetně toho, zda tyto aspekty časově následovaly po vydání pravomocného rozsudku, nebo zda byly přítomny před zahájením procesu jako takového.

66.

Jak podotýká předkládající soud, lze jistě tvrdit, že rozhodnutí, kterým se odvolává odklad výkonu zbytku trestu odnětí svobody má pro dotčenou osobu závažné důsledky. Z praktického pohledu by však situace, kdy by k vydání osoby mohlo dojít pouze v případě, že bylo respektováno právo na to být vyslechnut v řízení, v němž jsou vydávána taková rozhodnutí o odvolání odkladu, jako jsou rozhodnutí dotčená ve věci v původním řízení, vedla k zablokování systému zavedeného rámcovým rozhodnutím pokaždé, když by odsouzený, který se nenachází na území členského státu, v němž byl odsouzen (a který neinformoval orgány o změně bydliště), nerespektoval probační opatření.

67.

Pro všechny případy lze poznamenat, že unijní právo počítá se zvláštním prostředkem zajišťujícím, aby se osoby, na něž se vztahují probační opatření, mohly přemísťovat do jiných členských států, aniž tato opatření poruší ( 52 ).

68.

Z výše uvedeného vyplývá, že pojem „soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“, ve smyslu článku 4a rámcového rozhodnutí míří na soudní řízení (v prvním či druhém stupni), v němž byl vydán vykonatelný odsuzující rozsudek (o vině a trestu), přičemž tento rozsudek je základem pro trest odnětí svobody, o jehož výkon usiluje EZR. Takový výklad vede k závěru, že se článek 4a rámcového rozhodnutí nepoužije na řízení následující po soudním jednání, v němž bylo vydáno konečné rozhodnutí týkající se odsouzení, pokud takové řízení nemůže ovlivnit rozhodnutí o vině a výši trestu.

69.

Ve světle těchto okolností se jeví, že se článek 4a rámcového rozhodnutí nevztahuje na takové odvolání rozhodnutí o odkladu výkonu zbytku trestu odnětí svobody, jaké popisuje předkládající soud a objasňuje německá vláda.

70.

Zaprvé z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že předmětná rozhodnutí o odvolání odkladu nezměnila výši trestů uložených pravomocnými rozsudky, které byly základem pro vydání sporného EZR. Vykonatelným rozsudkem, na jehož základě lze vystavit EZR, je totiž pouze odsuzující rozsudek. Rozhodnutí o odvolání odkladu neimplikují, že by mohlo být vydáno nové meritorní rozhodnutí, které by mohlo být základem pro EZR. Rozhodnutí o odvolání odkladu nelze považovat za nezávislá na pravomocných rozsudcích, které obsahují informace o vině a trestu a jejichž výkon nadále probíhá ( 53 ).

71.

Zadruhé rozhodnutí o odvolání odkladu znovu aktivují tresty, které byly pravomocně uloženy při odsouzení, ačkoli byl jejich výkon poté podmíněně odložen. V poměru k již uplynulé době ve výkonu trestu je proto vyčíslen počet dnů, které z výkonu trestu zbývají. Uvážení, kterým disponují soudní orgány členského státu, který EZR vystavil, se v tomto ohledu netýká takových aspektů odsouzení, jako je vina a trest.

72.

Zatřetí předmět takového řízení o odvolání odkladu se liší od předmětu trestního procesu, v němž byl vydán rozsudek o vině a trestu. Řízení o odvolání, jakož i prostor pro uvážení, kterým soud disponuje v tomto konkrétním rámci, se tak týkají posouzení toho, zda byly splněny podmínky pro odklad, a toho, zda je relevantní stanovit další podmínky. Netýkají se viny a trestu, o nichž bylo pravomocně rozhodnuto v trestním procesu ( 54 ).

73.

To, že řízení o odvolání odkladu dotčené ve věci v původním řízení nespadá jako řízení následující po soudním jednání v trestní věci ve smyslu rámcového rozhodnutí do působnosti jeho článku 4a, však neznamená, že v této fázi nejsou dány procesní záruky.

74.

Ačkoli je systém zavedený rámcovým rozhodnutím založen na vzájemné důvěře, postupně vyšlo najevo, že nejde o slepou důvěru. Důvěra, na níž je založena zásada vzájemného uznávání, stojí na pevném základě vystavěném na rovnocenných standardech a sdílené odpovědnosti.

75.

V tomto kontextu, a konkrétně ve věcech, které byly předloženy Soudnímu dvoru, se debata zaměřuje na roli vykonávajícího soudu, a konkrétně na možnost odmítnout výkon EZR tváří v tvář hrozbě porušení základních práv ve členském státě, který EZR vystavil. Klíčový význam jeho povinností však nelze podceňovat.

76.

Domněnka existence rovnocenné (avšak nikoli identické) ochrany, z níž zásada vzájemné důvěry vychází, má solidní právní základ. Všechny členské státy jsou smluvními stranami EÚLP a musí efektivně zaručit dodržování veškerých zásad z ní plynoucích nezávisle na tom, zda se konkrétní řízení týká výkonu EZR, či nikoli.

77.

Za těchto okolností sice skutečnost, že osoba nebyla vyslechnuta v řízení o odvolání odkladu výkonu zbytku trestu odnětí svobody, není důvodem pro odmítnutí výkonu EZR podle článku 4a rámcového rozhodnutí, avšak to neznamená, že právo na to být vyslechnut nemusí být respektováno. Tato povinnost totiž patří k povinnostem členského státu, který EZR vystavil. Základní procesní práva včetně práva na to být vyslechnut musí být chráněna v rámci vnitrostátních řízení a opravných prostředků.

78.

Hlavní role vystavujícího členského státu při ochraně procesních práv je v rámci systému EZR zmíněna v čl. 1 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2009/299, podle kterého „[t]ímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 Smlouvy, včetně práva osob, proti nimž je vedeno trestní řízení, na obhajobu, a veškeré související povinnosti justičních orgánů zůstávají nedotčeny“. Toto ustanovení, které je svým významem rovnocenné čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí, počítá s povinnostmi jak pro vystavující členský stát, tak pro vykonávající členský stát ( 55 ). Ačkoli tedy výše uvedená ustanovení neimplikují, že jakékoli riziko porušení základního práva musí mít za následek odmítnutí výkonu, zaručují, že míra ochrany základních práv nebude ovlivněna tím, že byl na dotčenou osobu vydán EZR.

79.

Německá právní úprava tak slovy německé vlády zaručuje právo na to být vyslechnut v předmětném řízení o odvolání odkladu i po vydání dotčené osoby, jestliže nebyla vyslechnuta během tohoto řízení.

80.

Dále je třeba zdůraznit, že členské státy sice musí v rámci vzájemné důvěry vycházet z domněnky, že ostatní členské státy respektují základní práva ( 56 ), avšak tato domněnka není nevyvratitelná. Rámcové rozhodnutí je součástí právního řádu Unie jakožto Unie práva respektující základní práva, jejímž základním pilířem je judikatura, k níž patří rozsudky Soudního dvora ve věcech Aranyosi a Căldăraru ( 57 ). Tato judikatura uznává povinnost vykonávajícího členského státu odložit rozhodnutí o předání osoby – resp. ukončit řízení o předání – pokud v návaznosti na konkrétní posouzení jsou dány závažné důvody k tomu se domnívat, že reálně hrozí závažné porušení základních práv ( 58 ). Z hlediska faktického a právního rámce projednávané věci je však taková situace v tomto případě čistě hypotetická ( 59 ).

81.

Nakonec je nutné připomenout význam komunikace mezi vykonávajícími a vystavujícími orgány ve smyslu čl. 15 odst. 2 rámcového rozhodnutí. Jak Soudní dvůr opakovaně zdůraznil, toto ustanovení, které umožňuje vykonávajícímu soudnímu orgánu požadovat doplňující informace, je klíčovým aspektem soudní spolupráce, která je základem pro systém vzájemného uznávání ( 60 ). Za těchto podmínek si musí soudy vykonávajícího členského státu opatřit před odmítnutí výkonu EZR informace za pomoci prostředků, které toto ustanovení nabízí ( 61 ).

82.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku položenou Rechtbank Amsterdam (soud prvního stupně v Amsterodamu, Nizozemsko) následovně:

„Pojem ‚soudní jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, ve smyslu čl. 4a odst. 1 první věty rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, musí být vykládán v tom smyslu, že se nevztahuje na řízení o odvolání odkladu výkonu trestu odnětí svobody z důvodu, že nebyly splněny podmínky tohoto odkladu, pokud takový odklad nemá vliv na rozhodnutí o vině či trestu, které bylo základem pro vystavení evropského zatýkacího rozkazu.“