1.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 19 a 24 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 ( 2 ).

2.

Projednávaná žádost byla předložena v rámci sporu mezi Stefanem Liberatem a Luminitou Luisou Grigorescu ve věci uznání rozhodnutí italskými soudy přijatého rumunskými soudy ve věci manželství, rodičovské zodpovědnosti a vyživovacích povinností.

3.

Tato záležitost poskytne Soudnímu dvoru příležitost upřesnit, zda porušení pravidel překážky litispendence soudem, u něhož bylo řízení zahájeno později, může představovat důvod bránící uznání rozhodnutí přijatého tímto soudem.

4.

Na závěr mého posouzení navrhnu, v souladu s rozsudkem ze dne 19. listopadu 2015, P ( 3 ), aby Soudní dvůr především vycházel z toho, že článek 35 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ( 4 ) ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 5 ) a článek 24 nařízení č. 2201/2003 musí být vykládány tak, že se zakazuje soudu, u něhož bylo řízení zahájeno později, porušení pravidel překážky litispendence, stanovených v článku 27 nařízení č. 44/2001 a článku 19 nařízení č. 2201/2003, které představuje důvod k odmítnutí uznání rozhodnutí vydaného tímto soudem na základě rozporu s veřejným pořádkem dožádaného členského státu.

5.

Článek 5 bod 2 nařízení č. 44/2001 stanoví:

„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,

[…]

6.

Článek 27 tohoto nařízení zní takto:

„1.   Je-li u soudů různých členských států zahájeno řízení v téže věci mezi týmiž stranami, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, bez návrhu řízení až do doby, než se určí příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první.

2.   Jakmile je určena příslušnost soudu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, prohlásí se soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, za nepříslušný ve prospěch prvního soudu.“

7.

Článek 28 uvedeného nařízení stanoví:

„1.   Jsou-li u soudů různých členských států zahájena řízení, které navzájem souvisejí, může soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, řízení přerušit.

2.   Dokud nejsou řízení o podaných žalobách skončena v prvním stupni, může soud, u něhož byla žaloba podána později, na návrh strany řízení také prohlásit, že není příslušný, jestliže je soud, u něhož byla žaloba podána dříve, příslušný pro řízení o těchto žalobách a spojení těchto řízení je podle jeho práva přípustné.

3.   Ve smyslu tohoto článku žaloby navzájem souvisejí, pokud je mezi nimi dán tak úzký vztah, že jejich společné projednání a rozhodnutí je vhodné k tomu, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních.“

8.

Článek 34 téhož nařízení stanoví:

„Rozhodnutí se neuzná,

[…]

9.

Článek 35 nařízení č. 44/2001 uvádí:

„1.   Rozhodnutí se rovněž neuzná, pokud je v rozporu s oddílem 3, 4 nebo 6 kapitoly II nebo jedná-li se o případ uvedený v článku 72.

2.   Při posuzování toho, zda je dána příslušnost uvedená v předchozím odstavci, je dožádaný soud nebo orgán vázán skutkovými zjištěními, na nichž soud členského státu původu založil svou příslušnost.

3.   Aniž je dotčen odstavec 1, nesmí být příslušnost soudu členského státu původu přezkoumávána. Hledisko veřejného pořádku uvedené v čl. 34 bodě 1) nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti.“

10.

Body 11, 12, 21 a 33 odůvodnění nařízení č. 2201/2003 uvádějí:

[…]

[…]

11.

Článek 12 tohoto nařízení, nadepsaný „Pokračování příslušnosti“, v odstavcích 1 a 2 uvádí:

„1.   Soudy členského státu příslušné podle článku 3 rozhodovat o návrhu na rozvod, rozluku nebo na prohlášení manželství za neplatné jsou příslušné rozhodovat o každé věci týkající se rodičovské zodpovědnosti spojené s tímto návrhem v případě,

2.   Soudní příslušnost podle odstavce 1 končí,

12.

Článek 17 uvedeného nařízení, nadepsaný „Přezkoumání příslušnosti“, stanoví:

„Pokud je soudu některého členského státu předložena věc, k níž není podle tohoto nařízení příslušný a k níž je podle tohoto nařízení příslušný soud jiného členského státu, prohlásí tento soud bez návrhu svou nepříslušnost.“

13.

Článek 19 téhož nařízení, nadepsaný „Překážka litispendence a závislé žaloby“, stanoví:

„1.   Je-li u soudů různých členských států zahájeno mezi týmiž stranami řízení ve věci rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, bez návrhu řízení až do doby, než se určí příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první.

2.   Pokud je řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti ke stejnému dítěti [k dítěti s týmž předmětem a] v téže věci zahájeno u soudů různých členských států, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, bez návrhu řízení až do doby, než se určí příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první.

3.   Pokud je určena příslušnost soudu, který zahájil řízení jako první, prohlásí se soud, který řízení zahájil později, za nepříslušný ve prospěch tohoto soudu.

V tom případě může strana, která podala návrh u soudu, který zahájil řízení později, podat tento návrh u soudu, který zahájil řízení jako první.“

14.

Článek 21 nařízení č. 2201/2003, nadepsaný „Uznávání rozhodnutí“, v odstavcích 1 a 4 uvádí:

„1.   Rozhodnutí vydaná v některém členském státě jsou v ostatních členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení.

[…]

4.   Je-li otázka uznání rozhodnutí vznesena u soudu členského státu jako předběžná otázka, může o ní tento soud rozhodnout.“

15.

Článek 22 tohoto nařízení, nadepsaný „Důvody pro neuznání rozhodnutí ve věci rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné“, stanoví:

„Rozhodnutí ve věci rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné se neuzná:

[…]

[…]“

16.

Článek 23 tohoto nařízení, nadepsaný „Důvody pro neuznání rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti“, zní následovně:

„Rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti se neuzná,

[…]

[…]“

17.

Článek 24 téhož nařízení, nadepsaný „Zákaz přezkoumání příslušnosti soudu země původu“, uvádí:

„Příslušnost soudu členského státu původu nesmí být přezkoumávána. Hledisko veřejného pořádku uvedené v článku 22 písmeno a) a v článku 23 písmeno a) nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti stanovených v článcích 3 až 14.“

18.

Článek 150 codice civile (občanský zákoník), nadepsaný „Rozluka“, stanoví:

„Připouští se rozluka manželů.

Rozluka může být provedena soudně nebo dohodou.

Pouze manželé jsou oprávněni domáhat se soudní rozluky nebo schválení dohody o rozluce.“

19.

Článek 151 codice civile, nadepsaný „Soudní rozluka“, stanoví:

„Rozluky se lze domáhat, pokud nastanou, byť nezávisle na vůli jednoho nebo obou z manželů, skutečnosti, které učiní pokračování společného života nepřípustným nebo, které závažným způsobem ohrožují výchovu dětí.

Při rozhodování o rozluce, jsou-li splněny podmínky a je-li návrh formulován v tomto smyslu, soud rozhodne o rozluce z viny jednoho z manželů vzhledem k jeho chování v rozporu s povinnostmi, které vyplývají z manželství.“

20.

Předkládající soud upřesňuje, že pro účely konečného zrušení manželství (rozvodu), z hlediska časové působnosti je použitelné ustanovení článku 3, první odstavec, bod 2, písm. b) legge n. 898 (Disciplina dei casi di scioglimento del matrimonio) [zákona č. 898 (Režim případů zrušení manželství)] ( 6 ), ze dne 1. prosince 1970, který zní následovně:

„Zrušení nebo skončení občanskoprávních účinků manželství se může domáhat jeden z manželů:

[…]

21.

Předkládající soud dodává, že rodičovská zodpovědnost a vyživovací povinnost k dítěti jsou v případě rozluky a rozvodu upraveny stejným způsobem články 337a až 337g občanského zákoníku.

22.

Stefano Liberato a Luminita Luisa Grigorescu uzavřeli manželství v Římě (Itálie) dne 22. října 2005 a v tomto členském státě spolu žili do narození jejich dítěte dne 20. února 2006. Manželský vztah se postupně zhoršoval. Matka vzala dítě do Rumunska a už se nevrátila do místa bydliště rodiny v Itálii ( 7 ).

23.

Dne 22. května 2007 podal S. Liberato k Tribunale di Teramo (soudu v Teramu, Itálie) návrh na rozluku a péči o dítě. L. L. Grigorescu se připojila k řízení a domáhala se toho, aby rozluka byla vyslovena z viny manžela, dítě jí bylo svěřeno do její výlučné péče a otci bylo stanoveno výživné na dítě.

24.

Rozsudkem ze dne 19. ledna 2012 ( 8 ), Tribunale di Teramo (soud v Teramu) rozhodl o rozluce manželů z viny L. L. Grigorescu a samostatným usnesením věc vrátil k prošetření ohledně vzájemných návrhů účastníků ve věci výkonu rodičovské zodpovědnosti.

25.

Zatímco řízení o rodičovské odpovědnosti probíhalo v Itálii, dne 30. září 2009 L. L. Grigorescu podala k Judecătoria București (soudu prvního stupně v Bukurešti, Rumunsko) návrh a domáhala se rozvodu, svěření dítěte do výlučné péče a stanovení výživného na dítě otci.

26.

V rámci tohoto sporného řízení proti S. Liberatovi, S. Liberato úvodem vznesl námitku překážky litispendence z důvodu řízení o rozluce, které bylo zahájeno v Itálii jako první. Nicméně rozsudkem ze dne 31. května 2010 Judecătoria București (soud prvního stupně v Bukurešti) rozhodl o zániku manželství, svěřil péči o dítě matce a stanovil režim styku otce, jakož i výši výživného otce, které má hradit ve prospěch dítěte.

27.

Tento rozsudek nabyl právní moci v návaznosti na rozsudek Curtea de Apel București (odvolacího soudu v Bukurešti, Rumunsko) ze dne 12. června 2013, který potvrdil rozsudek Tribunalul București (soudu prvního stupně v Bukurešti) ze dne 3. prosince 2012, a zamítl odvolání S. Liberata proti tomuto rozsudku ze dne 31. května 2010.

28.

Řízení o rozluce v Itálii bylo ukončeno později rozsudkem Tribunale di Teramo (soudu v Teramu) ze dne 8. července 2013. Tento soud svěřil dítě do výlučné péče otce a nařídil jeho bezodkladné navrácení do Itálie. Soud zároveň stanovil režim styku matky v Itálii pod dohledem sociálních orgánů a státního zástupce a nařídil matce hradit výživné ve prospěch dítěte.

29.

Tribunale di Teramo (soud v Teramu) zamítl vedlejší návrh, kterým se L. L. Grigorescu v Itálii domáhala uznání rozsudku o rozvodu vydaného Tribunalul București (soudem prvního stupně v Bukurešti) dne 3. prosince 2012 na základě nařízení č. 2201/2003. Tribunale di Teramo (soud v Teramu) poznamenal, že řízení o rozvodu bylo zahájeno v Rumunsku v roce 2009, později než řízení o rozluce vedené v Itálii od roku 2007, a že Tribunalul București (soud prvního stupně v Bukurešti) porušil článek 19 nařízení č. 2201/2003 tím, že nepřerušil řízení.

30.

L. L. Grigorescu proti rozsudku podala odvolání a úvodem podala vedlejší návrh, kterým se domáhala uznání rozsudku Curtea de Apel București (odvolacího soudu v Bukurešti) ze dne 12. června 2013, který zamítl námitku překážky litispendence z důvodu, že podle předkládajícího soudu tyto dvě věci neměly podle rumunského procesního práva stejný předmět řízení ( 9 ). Rozsudkem ze dne 31. března 2014 změnil Corte d’appello di L’Aquila (odvolací soud v Aquile, Itálie) rozhodnutí soudu vydané v prvním stupni a vyhověl námitce překážky věci rozsouzené založené rozhodnutím o rozvodu vydaným rumunskými soudy, které se rovněž týkalo péče o dítě a stanovení výživného na dítě. Tento soud měl za to, že porušení režimu překážky litispendence ze strany soudních orgánů, u kterých bylo řízení zahájeno později, tedy u rumunských soudů, v unijním právu není „relevantní“ pro účely posouzení podmínek pro uznávání konečných opatření přijatých v Rumunsku, že rumunská rozhodnutí nejsou neslučitelná s rozhodnutími vydanými v Itálii, a uvedl, že neexistuje žádný důvod, zejména veřejného pořádku, který brání uznání rumunského rozhodnutí.

31.

Stefano Liberato podal kasační opravný prostředek proti tomuto rozsudku Corte d’appello di L’Aquila (odvolacího soudu v Aquile).

32.

Corte suprema di cassazione (Nejvyšší soud, Itálie), předkládající soud, uvádí, že rozhodnutí vydané v Rumunsku se týká manželství, rodičovské zodpovědnosti a vyživovací povinnosti. V řízení o rozluce zahájeném v Itálii byly předloženy stejné návrhy, s výjimkou návrhu týkajícího se manželství, který není totožný, neboť italský právní řád vyžaduje, aby před rozvodem bylo prokázáno splnění podmínek stanovených zákonem pro rozluku mezi manželi.

33.

Soud nejprve uvádí, že neexistuje žádný z důvodů vycházejících z článku 22 písm. c) nařízení č. 2201/2003, článku 23 písm. e) tohoto nařízení nebo článku 34 odst. 4 nařízení č. 44/2001, který brání uznání rumunského rozhodnutí ve věci rodinného stavu, rodičovské zodpovědnosti a vyživovacích povinností.

34.

Podle uvedeného soudu je třeba dále přezkoumat, zda příslušná ustanovení týkající se překážky litispendence v unijním právu, a sice článek 19 nařízení č. 2201/2003 a článek 27 nařízení č. 44/2001, byly porušeny soudy členského státu, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož uznání se žádá, a pokud oba dva články byly porušeny, zda toto porušení může být považováno za důvod bránící uznání z důvodu zjevného rozporu s veřejným pořádkem.

35.

Předkládající soud zdůrazňuje, že překážka litispendence je v unijním právu výrazem zásady, která zastřešuje systém důvěry a spolupráce, na kterém je založen volný pohyb soudních rozhodnutí mezi členskými státy. Překážka litispendence je založena na třech zásadách, a to nezávislost tohoto pojmu, zákaz toho, aby soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, přezkoumával příslušnost soudu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, a časová přednost, závazná pro soud, který zahájil řízení později.

36.

Předkládající soud uvádí, že námitka překážky litispendence vznesená S. Liberatem v každé fázi rumunského řízení, zejména u Curtea de Apel București (odvolacího soudu v Bukurešti), byla zamítnuta na základě dokonalé totožnosti základu, předmětu a účastníků, jednak za použití rumunského vnitrostátního procesní pravidla překážky litispendence, a jednak pojmu „překážka litispendence“ v unijním právu, jak je uveden v článku 19 odst. 1 nařízení č. 2201/2003. Soud z toho vyvozuje, že rumunské soudy porušily znění článku 19 odst. 1 nařízení č. 2201/2003, který staví na roveň návrhy na rozluku, rozvod a prohlášení manželství za neplatné, a proto nevyžaduje totožnost základu a předmětu.

37.

Pokud jde o rozhodnutí o vyživovací povinnosti k dítěti, předkládající soud uvádí, že je kauzálně podmíněno rozhodnutím o rodičovské zodpovědnosti a nemůže být samostatné, ani logicky, ani právně, protože závisí na hlavním rozhodnutí. Soud má za to, že jsou splněny podmínky článku 28 nařízení č. 44/2001, vykládané ve světle článku 3 nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovací povinnosti ( 10 ), ačkoli toto ustanovení není přímo použitelné ( 11 ).

38.

Podle předkládajícího soudu konečné rumunské rozhodnutí, jehož uznání se žádá, vydal soud nepříslušný k rozhodování sporu, jelikož řízení bylo zahájeno později.

39.

Předkládající soud má za to, že toto porušení se týká nejen použití kritéria pro určení soudní příslušnosti mezi dvěma členskými státy, ale rovněž s ohledem na funkci překážky litispendence v systému automatického uznávání a výkonu rozsudků soudů členských států, i provádění zásady veřejného pořádku v procesním unijním právu, která se projevuje prostřednictvím legálního volného pohybu soudních rozhodnutí v rámci Evropské unie. Zásada časové přednosti, která je základem procesního pravidla, podle něhož je překážka litispendence vznesena, má zásadní význam v rámci procesního unijního práva, protože jejím smyslem je zabránit soudním iniciativám směřujícím pouze proti výsledku soudního řízení v případě nesouhlasu s rozhodnutím ve věci samé již vydaným příslušným soudem, u kterého bylo řízení zahájeno jako první, jehož příslušnost byla v projednávaném případě přijata nezpochybnitelným způsobem.

40.

Předkládající soud rovněž uvádí, že článek 24 nařízení č. 2201/2003, který zakazuje přezkoumání příslušnosti soudu země původu, odkazuje na pravidla pro určení příslušnosti uvedená v článcích 3 až 14 tohoto nařízení, a nikoli na článek 19 uvedeného nařízení.

41.

Za těchto podmínek se Corte suprema di Cassazione (Nejvyšší kasační soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

42.

Určení důsledků nesplnění pravidel překážky litispendence za okolností, které nastaly ve věci v původním řízení, nejprve vyžaduje upřesnit všechna ustanovení, která mají být vykládána, i podmínky pro provádění mechanismu překážky litispendence.

43.

Je třeba uvést, že předkládající soud pokládá svou otázku jen ve vztahu k nařízení č. 2201/2003, ačkoli z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že věc v původním řízení se týká nejen rodičovské zodpovědnosti, ale i vyživovacích povinností, na které se toto nařízení nevztahuje ( 12 ).

44.

V důsledku toho je nutné přeformulovat položené otázky se zaměřením na článek 5 bod 2 nařízení č. 44/2001, který se uplatní, pokud opatření byla přijata před 18. červnem 2011 ( 13 ).

45.

Rovněž je třeba mít za to, že podstatou dvou předběžných otázek, které je třeba zkoumat společně, se předkládající soud v podstatě táže, zda článek 35 odst. 3 nařízení č. 44/2001 a článek 24 nařízení č. 2201/2003 mohou být vykládány tak, že nezakazují soudu, u něhož bylo řízení zahájeno později, jen porušení pravidel překážky litispendence stanovených v článku 27 nařízení č. 44/2001 a článku 19 nařízení č. 2201/2003, které může být důvodem pro neuznání rozhodnutí vydaného na základě uvedeného rozhodnutí pro rozpor s veřejným pořádkem dožádaného členského státu obsahujícím procesní pravidla, která jsou považována za zásadní v unijním právním řádu.

46.

Tato dvě nařízení ukládají soudci, u kterého bylo řízení zahájeno později, prohlásit se v případě překážky litispendence za nepříslušný ( 14 ). Soudní dvůr konstatoval, že „článek 19 nařízení č. 2201/2003[ ( 15 )] je vypracován v podobném znění, jako je znění použité v článku 27 nařízení č. 44/2001, který nahradil článek 21 úmluvy[ ( 16 )], a zavádí mechanismus, který je rovnocenný mechanismu stanovenému v obou posledně uvedených článcích k řešení případů překážky litispendence. Proto je třeba zohlednit úvahy Soudního dvora týkající se posledně uvedených případů překážky litispendence“ ( 17 ).

47.

Jak již Soudní dvůr zdůraznil v případě nařízení č. 2201/2003 „unijní zákonodárce zamýšlel zavést jasný a účinný mechanismus k vyřešení případů překážky litispendence (pokud jde o nařízení č. 44/2001, obdobně viz rozsudek Cartier parfums-lunettes a Axa Corporate Solutions assurances, C‑1/13, EU:C:2014:109, bod 40)“ ( 18 ).

48.

Tento mechanismus, který „je založen na chronologickém pořadí, ve kterém soudy zahájily řízení ( 19 ), spočívá v tom, že soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, přeruší bez návrhu řízení až do doby, než se určí příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první.

49.

Soudní dvůr upřesnil, že „k tomu, aby příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první, byla určena ve smyslu článku 19 odst. 1 nařízení [č. 2201/2003], stačí, aby se soud, který řízení zahájil jako první, neprohlásil bez návrhu za nepříslušný a aby žádný z účastníků řízení nepříslušnost nenamítl před okamžikem nebo do okamžiku zaujetí stanoviska, které je podle jeho vnitrostátního práva považováno za první obranu ve věci samé uplatněnou u tohoto soudu (obdobně viz rozsudek Cartier parfums-lunettes a Axa Corporate Solutions assurances, C‑1/13, EU:C:2014:1099, bod 44)“ ( 20 ).

50.

Konkrétně se může soud, jak doporučil Soudní dvůr „v závislosti na možnostech stanovených jeho vnitrostátním právem, který zahájil řízení později, v případě, že oba spory probíhají mezi týmiž účastníky řízení, dotázat účastníka řízení, který se dovolává překážky věci zahájené, na existenci uváděného sporu a obsah daného návrhu. Kromě toho s přihlédnutím ke skutečnosti, že se nařízení č. 2201/2003 zakládá na spolupráci a vzájemné důvěře mezi soudy, může tento soud uvědomit soud, který zahájil řízení jako první, o tom, že mu byl daný návrh podán, upozornit jej na možné uplatnění překážky věci zahájené, vyzvat jej k tomu, aby mu sdělil informace týkající se návrhu, který projednává, a zaujal stanovisko ke své příslušnosti ve smyslu nařízení č. 2201/2003 nebo mu sdělil jakékoli rozhodnutí, které již bylo v tomto ohledu přijato. Konečně se soud, který zahájí řízení později, může obrátit na ústřední orgán svého členského státu“ ( 21 ).

51.

Kogentní povaha pravidel překážky litispendence stanovených v článku 19 nařízení č. 2201/2003 ( 22 ) je odůvodněná jejich účelem. Soudní dvůr uvedl, že „účelem těchto pravidel je zamezit souběžným řízením před soudy různých členských států a rozporům v rozhodnutích, které by z nich mohly vyplynout“ ( 23 ).

52.

Pravidla se podílejí na provádění zásady automatického uznávání rozhodnutí vydaných v členských státech, která je založena na zásadě vzájemné důvěry.

53.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že pojmy použité za účelem vymezení situace, v níž se uplatní překážka litispendence, zejména v nařízeních č. 44/2001 a č. 2201/2003, je třeba považovat za pojmy autonomní.

54.

Ve věci rodičovské zodpovědnosti Soudní dvůr výslovně připomněl tuto zásadu, na základě cílů sledovaných nařízením č. 2201/2003 a „okolnosti, že text článku 19 odst. 2 tohoto nařízení namísto odkazu na pojem „překážka litispendence“, jak je používán v různých vnitrostátních právních řádech členských států, stanoví několik materiálních podmínek jako definiční znaky“ ( 24 ).

55.

Ve věcech návrhů týkajících se manželství, vyplývá z článku 19 odst. 1 nařízení č. 2201/2003, v porovnání s odstavcem 2, že jediná podmínka, kterou je třeba zkoumat pro určení existence souběžných řízení, se týká účastníků. Soudní dvůr měl příležitost tuto podmínku výslovně vyjádřit v rozsudku ze dne 6. října 2015, A ( 25 ). Soudní dvůr rozhodl, že „situace překážky litispendence může existovat v případě, kdy je u dvou soudů různých členských států zahájeno řízení, v jednom případě ve věci rozluky a ve druhém případě ve věci rozvodu nebo kdy jsou u obou soudů zahájena řízení ve věci návrhu na rozvod“ ( 26 ).

56.

Pokud v rámci řízení ve věci manželství byly podány návrhy na úpravu rodičovské zodpovědnosti, použijí se pravidla překážky litispendence týkající se zániku manželství ( 27 ).

57.

To samé platí ve věci výživného, pokud je návrh „vedlejší v řízení ve věci osobního stavu“ podle článku 5 bod 2 nařízení č. 44/2001.

58.

Po rozhodnutí o rozvodu, s výhradou použití článku 12 odst. 2 písm. b) nařízení č. 2201/2003, podmínka totožnosti základu a předmětu je vyžadována ve věcech rodičovské zodpovědnosti podle článku 19 odst. 2 tohoto nařízení ( 28 ). V případě návrhu ve věci vyživovací povinnosti, pravidla překážky litispendence uvedená v článku 27 nařízení č. 44/2001, použitelná v projednávaném případě, vyžadují ověření totožnosti základu, předmětu a účastníků řízení.

59.

Kromě toho je třeba poznamenat, že přednost přiznaná soudu, který řízení zahájil jako první, trvá, dokud soud neodmítl svou příslušnost poté, co ji povinně ověřil podle článku 17 nařízení č. 2201/2003 ( 29 ), a to v každé fázi řízení ( 30 ).

60.

V původním řízení již od podání žaloby k rumunskému soudu měl být tímto soudem proveden mechanismus pro případ překážky litispendence pro rozhodnutí o zániku manželství a o jeho důsledcích pro dítě, které mělo bydliště v Rumunsku, na základě pokračování příslušnosti italského soudu ( 31 ).

61.

Z rozsudku Curtea de Apel București (odvolacího soudu v Bukurešti) ze dne 12. června 2013 vyplývá, že rumunský soud nesprávně použil unijní právo ( 32 ), když zamítl námitku překážky litispendence vznesenou S. Liberatem na základě návrhů ve věci manželství. Nejprve soud totiž odkázal na rumunské vnitrostátní právo, které stanoví podmínky překážky litispendence a překážky věci pravomocně rozhodnuté, a pak se domníval, že „jasně vyplývá ze znění článku 19 [nařízení č. 2201/2003], který zřetelně uvádí tři případy překážky litispendence, a sice „řízení ve věci rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné mezi týmiž stranami“, že oba souběžné návrhy musí mít společný předmět pouze v jednom ze tří případů, a nikoli dva odlišné předměty, které jsou výslovně a taxativně vyjmenovány v textu. […] V projednávaném případě oba návrhy mají odlišný předmět, a sice rozluku v Itálii a rozvod v Rumunsku, což vylučuje použití článku 19 nařízení č. 2201/2003. Odvolací soud správně prohlásil, že rumunský systém nezná institut rozluky. Proto je jasné, že nemůže existovat „totožnost“ s takovým návrhem podaným v jiném členském státě. I kdyby tento institut byl znám, je třeba poukázat na to, že neexistuje totožnost ve věcech rozvodu a rozluky“.

62.

Dále je třeba poznamenat, že námitka překážky litispendence podaná S. Liberatem ve všech fázích řízení vycházela z tohoto ujednání o příslušnosti týkajícího se návrhu na rozluku, a nikoliv pravidel v oblasti rodičovské zodpovědnosti nebo výživného.

63.

V tomto ohledu lze uvést, že po vynesení rozhodnutí ve věci manželství dne 19. ledna 2012 italským soudem ( 33 ), je mnohem obtížnější posoudit otázku překážky litispendence ( 34 ). Soud totiž mohl i nadále pokračovat v oblasti rodičovské zodpovědnosti vzhledem ke kladnému ověření své příslušnosti. Podle mého názoru uvedené může vyplývat jen z výkladu ustanovení článku 12 odst. 2 písm. b) nařízení č. 2201/2003 ( 35 ), který musí být kombinován s hledáním nejlepšího zájmu dítěte, kterým bylo se souhlasem matky odůvodněno pokračování příslušnosti na začátku řízení ( 36 ).

64.

Vzhledem k tomu, že tyto podmínky musí být splněny, aby bylo odůvodněno, že italský soud je příslušný případně rozhodovat o uznání rumunského rozhodnutí, který ukončil překážku litispendence, je na předkládajícím soudu, aby se ujistil, že podmínky byly ověřeny ( 37 ).

65.

Ve světle souboru těchto úvah je třeba nyní stanovit, jaké důsledky mohou být vyvozeny z nesplnění pravidel překážky litispendence s ohledem na okolnosti věci v původním řízení.

66.

Úvodem je třeba poukázat na zvláštní okolnosti ve věci v původním řízení. Soud, u kterého bylo zahájeno řízení jako první, před nímž zůstávají nevyřízené stejné návrhy mezi týmiž účastníky ( 38 ), musí rozhodnout o vedlejším návrhu na uznání konečného rozhodnutí soudu, u kterého bylo zahájeno řízení později.

67.

V důsledku toho, a to pouze z tohoto důvodu, není použitelné ve věci v původním řízení rozhodnutí Soudního dvora ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 22. prosince 2010, Mercredi ( 39 ), podle něhož rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti vydané v případě překážky litispendence soudem, u něhož bylo zahájeno řízení později, při nedodržení povinnosti přerušit řízení ( 40 )„neovlivní“ rozhodnutí, které bylo vydané soudem, který zahájil řízení jako první ( 41 ), na rozdíl od toho, co tvrdí Evropská komise. Soudní dvůr totiž uvedl v bodě 67 rozsudku ze dne 22. prosince 2010, Mercredi ( 42 ), že sporné rozhodnutí vydané soudem, který zahájil řízení později, nebylo konečné. Navíc nejistota o bydlišti dítěte a provázanosti řízení směřujícího k navrácení dítěte rovněž odůvodňují zvláštní řešení přijaté v této věci.

68.

V důsledku toho musí být ve věci v původním řízení posuzována otázka porušení pravidel překážky litispendence s ohledem na důvody pro neuznání stanovené nařízeními č. 2201/2003 a 44/2001.

69.

V rámci probíhajícího řízení, které se již netýká zániku manželství ( 43 ), předkládající soud správně konstatoval, že mezi důvody pro neuznání podle nařízení č. 2201/2003, musí být analyzováno pouze kritérium zjevného rozporu s veřejným pořádkem v dožádaném členském státě pro uznání rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti ( 44 ) uvedené v článku 23 písm. a) nařízení č. 2201/2003 ve spojení s článkem 24 tohoto nařízení. Uvedené totiž vylučuje použití kritéria veřejného pořádku v případě pravidel pro určení příslušnosti stanovených v článcích 3 až 14 uvedeného nařízení.

70.

Soudní dvůr již posuzoval tuto otázku v rozsudku P.

71.

Rozdílnost okolností dotčených v této věci ( 45 ) od okolnosti ve věci v původním řízení se mi nezdá být zneplatňující vzhledem k tomu, že rozhodnutí Soudního dvora se týká propojení pravidla o příslušnosti nebo o koordinaci souběžných řízení, které umožňuje odmítnout uznání rozhodnutí vydaných v členském státě, a že je založena na obecných zásadách téměř identicky převzatých z rozsudku ze dne 16. července 2015, Diageo Brands ( 46 ).

72.

V rozsudku P Soudní dvůr vyjádřil záměr použít tutéž restriktivní koncepci důvodů pro námitky vůči uznání rozhodnutí s odkazem na koncepci pro případ použití nařízení č. 44/2001, což odůvodňuje, příhodně pro věc v původním řízení, a to z důvodu dvou použitelných nařízení, vycházet z toho že toto rozhodnutí má sloužit jako základ pro odpověď na předběžné otázky položené předkládajícím soudem.

73.

Soudní dvůr připomněl, že „podle bodu 21 odůvodnění nařízení [č. 2201/2003], nařízení je založeno na koncepci, podle níž by uznání a výkon rozhodnutí vydaných v členském státě měly být založeny na zásadě vzájemné důvěry a důvody pro neuznání by měly být omezeny na nezbytné minimum“ ( 47 ), a jednak, že „v rámci tohoto systému, článek 23 nařízení č. 2201/2003, který uvádí důvody, pro které lze uplatnit námitky proti uznání rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti, musí být vykládán striktně, neboť představuje překážku uskutečnění jednoho ze základních cílů uvedeného nařízení“ ( 48 ).

74.

Tyto cíle a zásady odůvodnily, že unijní zákonodárce stanoví v článku 24 nařízení č. 2201/2003 zákaz jakéhokoli přezkoumávání příslušnosti soudu členského státu ( 49 ), a „dokonce výslovně upřesňuje, že článek 23 písm. a) téhož nařízení nemůže být použit k takovému přezkoumávání“ ( 50 ) podle článků 3 až 14 tohoto nařízení ( 51 ). Tento pilíř, od kterého není možné se přímo nebo nepřímo odchýlit, vyplývá rovněž z harmonizace pravidel o příslušnosti a presumpce správnosti jejich ověřování jakýmkoli soudem při předložení rozhodnutí.

75.

Ze všech těchto důvodů Soudní dvůr v rozsudku P rozšířil zákaz použití kritéria vycházejícího z rozporu s veřejným pořádkem dožádaného členského státu, jak to stanoví článek 15 nařízení č. 2201/2003 ( 52 ).

76.

Pokud však je článek 19 tohoto nařízení stejně jako článek 15, obsažen v kapitole II uvedeného nařízení, nadepsané „Příslušnost“, nedoplňuje zvláštní ustanovení o soudní příslušnosti obsažená v oddílech 1 a 2, jelikož se nachází v oddíle 3 týkajícím se „společných ustanovení“.

77.

Domnívám se, že řešení přijaté v rozsudku P musí být převzato. Pokud totiž soud, který zahájil řízení jako první, při rozhodování o vedlejším návrhu na uznání, ověřuje, zda pravidla překážky litispendence byly řádně uplatněny soudem, který zahájil řízení později, a tudíž důvody, pro které neodmítl svou příslušnost, soud, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, kontroluje ověření své příslušnosti tímto soudem. Přitom mu to článek 24 nařízení č. 2201/2003 zakazuje.

78.

Navíc se tato kontrola z důvodu podmínek používání pravidel o příslušnosti, které jsem uvedl výše, nemůže omezit na ověření data zahájení řízení. V důsledku toho posouzení závažnosti nesplnění těchto pravidel ve stadiu uznávání rozhodnutí by se mohlo ukázat jako stejně problematické. Je totiž možné vycházet z toho, zejména ve věcech rodičovské zodpovědnosti a v případě ujednání o příslušnosti, že se na základě výměn mezi soudy, soud, který zahájil řízení jako první, prohlásí za nepříslušného, a to z důvodu pravidel příslušnosti, tedy blízkosti místa bydliště dítěte a jeho nejlepšího zájmu ( 53 ).

79.

Kromě toho, jak Soudní dvůr uvedl v rozsudku P, „soud státu, v němž se o uznání žádá, nemůže odmítnout uznat rozhodnutí vydané v jiném členském státě pouze z důvodu, že má za to, že v tomto rozhodnutí bylo vnitrostátní právo nebo unijní právo použito nesprávně, neboť jinak by byl zpochybněn účel nařízení č. 2201/2003“ ( 54 ). Proto se mi zdá obtížné zdůvodnit, že k nevyřešení sporu o příslušnost ( 55 ) v případě souběžných řízení je přistupováno přísněji než k nepřezkoumání příslušnosti ( 56 ), nebo k chybám spáchaným při této příležitosti, které jsou mimo jakoukoli kontrolu dle článku 24 nařízení č. 2201/2003 a několika dalších evropských nařízení.

80.

Ze souboru těchto skutečností vyvozuji, že bez ohledu na absenci výslovného odkazu v článku 19 nařízení č. 2201/2003 na článek 24 tohoto nařízení, musí být tento článek vykládán v tom smyslu, že stanovuje zákaz přezkoumání příslušnosti soudu původu, který se použije rovněž v případě porušení pravidel překážky litispendence ( 57 ).

81.

Pokud jde o návrhy ve věci výživného, je třeba uvést, že zde nevyvstává žádný problém s ohledem na znění článku 35 odst. 3 nařízení č. 44/2001 ( 58 ).

82.

S ohledem na všechny tyto úvahy, navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl, že článek 35 odst. 3 nařízení č. 44/2001 a článek 24 nařízení č. 2201/2003 musí být vykládány tak, že se zakazuje soudu, u něhož bylo řízení zahájeno později, porušení pravidel překážky litispendence stanovených v článku 27 nařízení č. 44/2001 a článku 19 nařízení č. 2201/2003, které představuje důvod k odmítnutí uznání rozhodnutí vydaného tímto soudem na základě rozporu s veřejným pořádkem dožádaného členského státu.

83.

Pro úplnost chci připomenout, že pokud by mělo být připuštěno použití kritéria veřejného pořádku, stanovuje rozsudek P i zde limity, které musí být opětovně potvrzeny ( 59 ).

84.

Tento rozsudek totiž vychází ze zásad stanovených v mnoha případech při výkladu důvodů pro neuznání uvedených v řadě nařízení, které upravují volný pohyb rozsudků ( 60 ), jakož i z požadavků unijního zákonodárce zohlednit „nejlepší zájmy dítěte“ ( 61 ), v případě odmítnutí uznání rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti, přičemž se neustále zachovává možnost změnit rozhodnutí týkající se dítěte.

85.

V důsledku toho by bylo vhodné znovu rozhodnout, že „článek 23 písm. a) nařízení [č. 2201/2003] musí být vykládán v tom smyslu, že pokud nedošlo – s přihlédnutím k nejlepším zájmům dítěte – ke zjevnému porušení právního pravidla považovaného v právním řádu členského státu za zásadní, nebo práva, které je v tomto právním řádu uznáváno za základní, neumožňuje toto ustanovení, aby soud tohoto členského státu, který se považuje za příslušný k rozhodování o péči o dítě, odmítl uznat rozhodnutí soudu jiného členského státu, který rozhodl o péči o toto dítě“ ( 62 ).

86.

Předkládající soud má za to, že porušení pravidel překážky litispendence vzhledem k jejich funkci v systému automatického uznávání soudních rozhodnutí v rámci Evropské unie ohrožuje zásadu procesního veřejného pořádku, která zajišťuje volný pohyb rozsudků.

87.

Přitom takovou kvalifikaci nelze přijmout, protože tato pravidla nemají význam srovnatelný s pravidly přijímanými Soudním dvorem, že uznání rozhodnutí vedlo k ohrožení procesního veřejného pořádku Evropské unie ( 63 ). Takové posouzení musí být konsistentní se zásadami uvedenými výše, a to omezení důvodů pro neuznání stanovených v článku 23 nařízení č. 2201/2003, výjimečná povaha odvolání se na ustanovení o veřejném pořádku a zákaz, aby soud dožádaného členského státu odmítl uznat rozhodnutí vydané v jiném členském státě pouze z důvodu, že má za to, že unijní právo bylo nesprávně použito.

88.

Jsem si plně vědom dopadu mé analýzy v dobře známém kontextu účelového využívání pravidel překážky litispendence, který podporuje širokou škálu kritérií pro určení příslušnosti v rámci nařízení č. 2201/2003, a to zejména v případě předložení věci soudu členského státu, jehož právo neumožňuje okamžitě se domáhat rozvodu ( 64 ).

89.

Mohlo by být rovněž zdůrazněno, že vzhledem k širokému rozsahu řešení, které nemůže být omezeno pouze na platné právní předpisy ve věci rodiny, pilíře hlavní zásady automatického uznávání rozsudků by mohly být vážně pohnuty neuložením sankce za porušení kogentního pravidla v řadě evropských nařízení.

90.

Nicméně taková obava nemůže uspět, jelikož tato nařízení jsou založena na spolupráci a vzájemné důvěře mezi soudy členských států a stejná logika, kterou se řídí uznávání a výkon rozhodnutí vydaných v každém členském státě, by měla být zachována ( 65 ).

91.

V důsledku toho v zásadě není myslitelné, že případy nesplnění pravidel překážky litispendence stoupají, a to tím spíše, že na rozdíl od rumunského soudu ve věci v původním řízení, znají soudy členských států od roku 2015 výklad článku 19 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 a díky věci v původním řízení budou mít v budoucnu k dispozici i dodatečný výklad Soudního dvora týkající se podmínek a způsobů uplatňování pravidla překážky litispendence v rodinných sporech ( 66 ).

92.

Kromě toho je třeba zdůraznit možnost poskytnutou soudům k zabránění obtížím v případě sporů v řízení díky soudní spolupráci a dialogu mezi soudy, jak je popsáno výše ( 67 ), také na základě ustanovení článku 29 odst. 2 nařízení č. 1215/2012, jakož i článku 17 nařízení 2016/1103 a 2016/1104 ( 68 ).

93.

Zdůrazňuji také, že ve věci rodičovské zodpovědnosti s ohledem na nejlepší zájem dítěte, kterým se musí řídit každé řešení ( 69 ), předcházení obtížím při uznávání rozhodnutí je nezbytné. V tomto ohledu by ve věci v původním řízení bylo vhodné umožnit, aby Soudní dvůr nejprve rozhodl ( 70 ) o podmínkách překážky litispendence. Provedení řízení podle článku 15 nařízení č. 2201/2003 by mohlo rovněž být předvídáno na návrh některého z účastníků nebo z podnětu některého ze soudů ( 71 ).

94.

Kromě toho, kdyby ve výjimečných případech porušení pravidel překážky litispendence mělo vyplývat z neznalosti platných právních předpisů a judikatury Soudního dvora nebo by vedlo k ohrožení procesních práv vyšší hodnoty jako například těch, které zaručují vyjádření stanoviska rodiče, u něhož dítě nemá bydliště ( 72 ), jakož i dodržení přiměřených lhůt pro rozhodnutí, zdá se mi být opodstatněné uplatnit důvod pro odmítnutí uznání vycházející z veřejného pořádku dožádaného členského státu obsahujícího základní práva uznaná unijním právem.

95.

Nakonec je třeba připomenout možnost, že řízení pro nesplnění povinnosti může být přezkoumáno Komisí ( 73 ) v případě nesprávného použití vnitrostátního práva nebo unijního práva a selhání systému opravných prostředků zavedeném v každém členském státě, který je doplněn mechanismem řízení o předběžné otázce stanoveným v článku 267 SFEU, který musí být prováděn s cílem zamezit porušení veřejného pořádku na vstupu ( 74 ).

96.

S ohledem na předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Corte suprema di cassazione (Nejvyšší soud, Itálie) následovně:

„Článek 35 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech a článek 24 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 musí být vykládány tak, že se zakazuje soudu, u něhož bylo řízení zahájeno později, porušení pravidel překážky litispendence, stanovených v článku 27 nařízení č. 44/2001 a článku 19 nařízení č. 2201/2003, které představuje důvod k odmítnutí uznání rozhodnutí vydaného tímto soudem na základě rozporu s veřejným pořádkem dožádaného členského státu.“