1. 

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Okresním soudem v Českých Budějovicích se týká výkladu čl. 6 odst. 1 a 3 směrnice 2011/7/EU ( 2 ). Byla předložena v rámci sporu mezi Českou pojišťovnou a.s. a WCZ, spol. s r.o. v otázce náhrady nákladů vynaložených Českou pojišťovnou a spojených s vymáháním pojistného, které jí dluží WCZ.

2.

Body 19 až 21 odůvodnění směrnice 2011/7 uvádějí:

3.

Článek 6 uvedené směrnice, nadepsaný „Náhrada nákladů spojených s vymáháním“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, že v případech, kdy má být v obchodních transakcích podle článku 3 nebo 4 zaplacen úrok z prodlení, má věřitel nárok obdržet od dlužníka alespoň pevnou částku ve výši 40 [eur].

2.   Členské státy zajistí, že pevná částka uvedená v odstavci 1 je splatná bez nutnosti upomínky a představuje náhradu vlastních nákladů věřitele spojených s vymáháním.

3.   Věřitel má nárok obdržet od dlužníka kromě pevné částky uvedené v odstavci 1 přiměřenou náhradu za veškeré [zbývající] náklady spojené s vymáháním, které tuto pevnou částku přesahují a které mu vznikly v souvislosti s opožděnou platbou dlužníka. Mezi tyto náklady by mohly patřit mimo jiné výdaje za pověření advokáta či za využití služeb společnosti vymáhající pohledávky.“

4.

Článek 12 téže směrnice stanoví:

„[…]

3.   Členské státy mohou zachovat nebo uvést v účinnost předpisy, které jsou pro věřitele výhodnější, než je nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí.

4.   Při provedení této směrnice se členské státy rozhodnou, zda vyloučí smlouvy, které byly uzavřeny před 16. březnem 2013.“

5.

Ustanovení § 369 odst. 1 poslední věty zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č. 179/2013, stanoví:

„Věřitel má vedle úroků z prodlení nárok na úhradu minimální výše nákladů spojených s uplatněním své pohledávky v rozsahu a za podmínek stanovených nařízením vlády.“

6.

Ustanovení § 3 nařízení vlády č. 351/2013, kterým se podle předkládajícího soudu provádí článek 6 směrnice 2011/7 (dále jen „nařízení vlády“), stanoví:

„Jde-li o vzájemný závazek podnikatelů […], činí minimální výše nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky 1200 Kč [asi 47 eur].“

7.

Ustanovení § 121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, stanoví:

„Příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.“

8.

Ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, stanoví:

„Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.“

9.

Ustanovení § 142a odst. 1 uvedeného soudního řádu stanoví:

„Žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění.“

10.

Česká pojišťovna a WCZ uzavřely dne 7. listopadu 2012 pojistnou smlouvu s účinností od téhož data.

11.

Dopisem ze dne 10. března 2015 upozornila Česká pojišťovna WCZ na zánik smlouvy ke dni 25. února 2015 z důvodu, že WCZ nezaplatila pojistné, a požadovala po ní úhradu dlužného pojistného ve výši 1 160,– Kč (asi 45 eur) za období od 7. listopadu 2014 do 26. února 2015. Česká pojišťovna zaslala WCZ před podáním žaloby k předkládajícímu soudu celkem čtyři upomínky.

12.

Česká pojišťovna se u uvedeného soudu domáhá, aby WCZ uložil povinnost zaplatit uvedenou částku ve výši 1 160,– Kč (asi 45 eur) navýšenou o zákonné úroky z prodlení za období od 25. února 2015 do zaplacení dlužného pojistného, a dále povinnost zaplatit náklady spojené s vymáháním pohledávky ve výši 1 200,– Kč (asi 47 eur). Česká pojišťovna navíc požaduje, aby jí WCZ nahradila náklady soudního řízení.

13.

Předkládající soud nejprve konstatoval, že vnitrostátní právo ukládá soudům, aby jako součást nákladů řízení přiznávaly i náklady spojené s jednou upomínkou, kterou žalobce zašle žalovanému před podáním žaloby, a poté si kladl otázku, zda má být vedle paušální náhrady nákladů na vymáhání pohledávky podle článku 6 téže směrnice přiznána ještě náhrada nákladů upomínání podle vnitrostátních procesních předpisů. Předkládající soud totiž uvádí, že podle bodu 19 odůvodnění uvedené směrnice má paušální náhrada podle článku 6 této směrnice krýt právě náklady žalobce spojené s upomínáním. Podle předkládajícího soudu z toho vyplývá, že přiznáním obojího (náhrady podle uvedeného článku 6 i podle vnitrostátních procesních předpisů) by mohl žalobce obdržet dvakrát totéž.

14.

Taková otázka je podle něj ve věci probíhající u předkládajícího soudu klíčová, neboť Česká pojišťovna požaduje paušální náhradu ve výši 1 200,– Kč (asi 47 eur) podle § 3 nařízení vlády a článku 6 směrnice 2011/7 a podle vnitrostátního práva požaduje náhradu nákladů právního zastoupení včetně náhrady nákladů na upomínky před podáním žaloby vyplývající z vnitrostátního práva.

15.

Za těchto podmínek se předkládající soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Má čl. 6 odst. 1 a 3 směrnice [2011/7] být vykládán tak, že ukládá soudu přiznat úspěšnému žalobci ve sporu o úhradu pohledávky z obchodní transakce vymezené v čl. 3 nebo 4 uvedené směrnice částku 40 EUR (nebo ekvivalent v národní měně) a vedle toho náhradu nákladů soudního řízení, a to včetně náhrady nákladů na upomínání žalovaného před podáním žaloby ve výši stanovené procesními předpisy členského státu?“

16.

Žádná z účastnic původního řízení nepovažovala za nutné předložit v tomto řízení písemné vyjádření. Soudnímu dvoru zaslala vyjádření pouze Evropská komise. Dále nebylo požadováno nařízení jednání, ani Soudní dvůr jej z vlastního podnětu nenařídil. Aby bylo možné poskytnout předkládajícímu soudu užitečnou odpověď, považoval jsem nicméně za nezbytné vyzvat strany i českou vládu, aby písemně odpověděly na několik otázek, na něž poté odpověděla česká vláda a Komise.

17.

Z důvodů uvedených v bodech 21 a 22 rozsudku ze dne 16. února 2017, IOS Finance EFC (C‑555/14, EU:C:2017:121), nemůže být časová působnost směrnice 2011/7 v projednávaném případě zpochybněna. Komise na rozdíl od toho, co navrhovala ve věci, v níž byl vydán zmíněný rozsudek, ve svém vyjádření tvrdí, že je směrnice 2011/7 použitelná bez ohledu na to, že Česká republika v rámci provedení této směrnice využila možnost vyjmout z působnosti směrnice smlouvy, které byly uzavřeny před datem stanoveným v jejím čl. 12 odst. 1, jak členským státům umožňuje čl. 12 odst. 4 uvedené směrnice. Česká vláda v odpovědi na otázky Soudního dvora použitelnost směrnice 2011/7 rovněž nezpochybnila.

18.

Pokud se nemýlím, článek 6 směrnice 2011/7 nebyl dosud Soudním dvorem vyložen ( 3 ).

19.

Pokud však jde o předchozí směrnici, tj. směrnici 2000/35/ES ( 4 ), rozsudek ze dne 10. března 2005, QDQ Media (C‑235/03, EU:C:2005:147) vyložil čl. 3 odst. 1 písm. e) této směrnice, který se do jisté míry shoduje s čl. 6 odst. 3 směrnice 2011/7.

20.

Soudnímu dvoru byla v této věci předložena otázka, zda lze v rámci ochrany věřitele podle směrnice 2000/35 označit za náklady na vymáhání dluhu náklady advokáta či procesního zástupce v řízení o platebním rozkazu zahájeném za účelem vymáhání tohoto dluhu. Soudní dvůr rozhodl, že pokud není na základě vnitrostátního práva možné zahrnout do výpočtu nákladů, jejichž náhrada může být uložena dlužníkovi v souvislosti s dluhem z jeho podnikatelské činnosti, náklady, které vznikly advokátovi či procesnímu zástupci věřitele v soudním řízení ve věci vymáhání tohoto dluhu, směrnice 2000/35 sama o sobě toto neumožňuje.

21.

Tento druh nákladů je v čl. 6 odst. 3 směrnice 2011/7 výslovně zahrnut mezi „náklady spojené s vymáháním, které tuto pevnou částku přesahují a které mu vznikly v souvislosti s opožděnou platbou dlužníka“.

22.

Po analýze cíle, znění, kontextu a historie vzniku směrnice 2011/7 mám za to, že na rozdíl od toho, co by bylo možné dovozovat z bodu 20 odůvodnění uvedené směrnice, nelze pevnou částku ve výši 40 eur stanovenou pro členské státy jako minimální v čl. 6 odst. 1 této směrnice chápat tak, že vyčerpávajícím způsobem pokrývá některé typy nákladů na vymáhání (v tomto případě „interní“ či „administrativní“ náklady spojené s vymáháním, které zahrnují náklady na upomínání). Z toho vyplývá, že přiměřená náhrada, na niž odkazuje čl. 6 odst. 3 uvedené směrnice, nemůže být vykládána tak, že se týká pouze „[zbývajících]“ nákladů věřitele spojených s vymáháním pohledávky.

23.

Cílem směrnice 2011/7 je podle jejího článku 1 boj proti opožděným platbám v obchodních transakcích s cílem zajistit řádné fungování vnitřního trhu a tím podpořit konkurenceschopnost podniků, a zejména malých a středních podniků.

24.

Jak uvádí bod 12 odůvodnění uvedené směrnice, opožděná platba představuje porušení smlouvy, které je v mnoha členských státech pro dlužníky finančně přitažlivé vzhledem k nízkým nebo žádným úrokům z prodlení ( 5 ) nebo pomalému řízení k dosažení nápravy. Normotvůrce považoval za nezbytné zvrátit tento trend a zabránit opožděným platbám.

25.

Tato směrnice má tedy účinným způsobem chránit věřitele před opožděnými platbami ( 6 ), což s sebou nutně nese poskytnutí co nejúplnější náhrady nákladů spojených s vymáháním, které mu vznikly.

26.

Již na tomto základě by omezení finanční náhrady podle čl. 6 odst. 3 směrnice 2011/7 pouze na některé kategorie nákladů věřitele bylo v rozporu se základním pravidlem, podle něhož má věřitel právo na přiměřenou náhradu ( 7 ) veškerých nákladů spojených s vymáháním opožděných plateb.

27.

V praxi by takové omezení znamenalo, že některé náklady věřitele nebudou vůbec kompenzovány, což by zjevně odporovalo cíli směrnice učinit opožděné platby méně lukrativními a odrazovat od nich ( 8 ).

28.

Cíl směrnice 2011/7 z jejího znění jasně vyplývá.

29.

Podle čl. 6 odst. 1 směrnice 2011/7 je věřitel oprávněn získat od dlužníka minimálně pevně stanovenou částku ve výši 40 eur [v § 3 nařízení vlády stanovenou na 1 200,– Kč (asi 47 eur)].

30.

Podle čl. 6 odst. 2 této směrnice členské státy zajistí, že pevná částka uvedená v čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice je splatná bez nutnosti upomínky a představuje náhradu vlastních nákladů věřitele spojených s vymáháním, přičemž tyto náklady nijak nerozlišuje ( 9 ).

31.

Nárok věřitele na náhradu nákladů nad rámec pevně stanovené částky ve výši 40 eur jasně vyplývá z čl. 6 odst. 3 směrnice 2011/7 stanovícího „náhradu za veškeré [zbývající] náklady spojené s vymáháním, které tuto pevnou částku přesahují a které mu vznikly v souvislosti s opožděnou platbou dlužníka“. Nahrazovány jsou tedy „[zbývající]“ náklady nepokryté pevně stanovenou částkou.

32.

Článek 12 odst. 3 směrnice 2011/7, podle něhož mohou členské státy zachovat nebo uvést v účinnost předpisy, které jsou pro věřitele výhodnější, než je nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí, musí být vykládán v tom smyslu, že tato směrnice nebrání tomu, aby vnitrostátní předpisy přiznávaly věřiteli vyšší paušální náhradu, než je minimální pevně stanovená částka ve výši 40 euro.

33.

Pokud se však vnitrostátní zákonodárce touto cestou vydá, je na něm, aby zvolil patřičný způsob, jako např. pohyblivou částku měnící se v závislosti na výši pohledávky ( 10 ).

34.

S tím, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že „preambule aktu [unijního práva] nemá závaznou právní hodnotu a nemůže být uplatňována jako důvod pro odchýlení se od vlastních ustanovení dotčeného aktu ani pro výklad těchto ustanovení ve smyslu zjevně odporujícím jejich znění“ ( 11 ), považuji za nezbytné vyjádřit se k bodům 19 a 20 odůvodnění směrnice 2011/7, které rozlišují „interní“ nebo „administrativní“ náklady věřitele nahrazované pevně stanovenou částkou, která by je měla pokrýt vyčerpávajícím způsobem, a „zbývající“ náklady spojené s vymáháním, které přesahují 40 eur.

35.

Pojmy interní či administrativní náklady se objevily při přípravě směrnice.

36.

Komise se v návrhu rozhodla pro automatické nahrazování blíže nespecifikovaných nákladů spojených s vymáháním, které se vyčíslí v závislosti na výši nesplacené pohledávky (přičemž tato náhrada může činit až 1 % z částky pohledávek rovnajících se či přesahujících částku 10000 eur), a dále pro přiměřenou náhradu všech „zbývajících“ nákladů spojených s vymáháním. Podle důvodové zprávy tato změna umožňuje nahradit „nejednoznačný pojem ‚náklady spojené s vymáháním‘ novým mechanismem, a sice určením částky na náhradu interních nákladů spojených s vymáháním“ ( 12 ).

37.

Výbor Evropského parlamentu, který se zabýval uvedeným návrhem, zavedl strop ve výši 40 eur bez ohledu na výši neuhrazené pohledávky z důvodu, že „otevřená 1% sazba náhrady splatné z opožděných plateb ve výši 10000 [eur] nebo více by mohla znamenat výrazné a nepřiměřené náklady v případě transakcí vyšší hodnoty a nemusela by odrážet skutečné náklady“ ( 13 ).

38.

Parlament ve svém postoji v prvním čtení nadále trval na limitu ve výši 40 eur. Dále upřesnil, že přiměřená náhrada podle čl. 6 odst. 3 směrnice 2011/7 platí pro zbývající náklady přesahující onu částku 40 eur. Toto upřesnění potvrzuje, že pevně stanovená částka ve výši 40 eur nemá vyčerpávajícím způsobem nahrazovat „interní“ či „administrativní“ náklady na vymáhání. Parlament však také ve svém postoji v prvním čtení uvedl myšlenku obsaženou v bodě 19 odůvodnění uvedené směrnice, podle níž má pevně stanovená částka omezit interní či administrativní náklady spojené s vymáháním, přičemž zároveň navrhl (viz bod 20 odůvodnění uvedené směrnice), že se nárok na zaplacení pevné částky týká interních nákladů spojených s vymáháním ( 14 ).

39.

Tyto pojmy, které se tedy nachází v bodech 19 a 20 odůvodnění směrnice 2011/7, by mohly vést k domněnce, že „[zbývající]“ náklady ve smyslu čl. 6 odst. 3 uvedené směrnice jsou „externími“ náklady, a to tím spíše, že znění bodu 20 odůvodnění a čl. 6 odst. 3 uvedené směrnice zmiňuje náklady, které věřiteli vzniknou pověřením advokáta nebo využitím služeb společnosti vymáhající pohledávky, tj. služby poskytované podniku „externě“.

40.

K odmítnutí názoru, že uvedená směrnice kategorizuje náklady věřitele na „interní“ nebo „administrativní“, které pokrývá pouze pevně stanovená náhrada, a „[zbývající]“ ( 15 ) (či „externí“), které pokrývá doplňková (slovy čl. 6 odst. 3 směrnice 2011/7 přiměřená) náhrada ( 16 ), mě vede několik argumentů.

41.

Zaprvé, tyto pojmy se nevyskytovaly ve směrnici 2000/35, která v čl. 3 odst. 1 písm. e) stanovila, že věřitel je oprávněn požadovat „přiměřenou náhradu za veškeré náklady spojené s vymáháním, které mu v souvislosti s opožděnou platbou dlužníka vznikly“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska). Směrnice 2011/7, která nahradila směrnici 2000/35, si přitom klade za cíl posílit boj proti opožděným platbám v obchodních transakcích a v žádném případě nekomplikovat finanční náhradu věřitele.

42.

Kategorizace nákladů věřitele pak nemá žádnou oporu ve znění článku 6 směrnice 2011/7. Podle odstavce 1 této směrnice je pevně stanovená částka minimem. Podle čl. 6 odst. 2 uvedené směrnice je částka splatná bez nutnosti upomínky a představuje náhradu nákladů věřitele. Podle čl. 6 odst. 3 téže směrnice může věřitel požadovat „[zbývající]“ náklady (tj. náklady nepokryté pevně stanovenou částkou), aby došlo k jejich „přiměřené náhradě“.

43.

Jak mimoto uvádí česká vláda, kategorizaci nákladů nelze vyvozovat ani z příkladmého výčtu nákladů, které může věřitel prokázat podle čl. 6 odst. 3 směrnice 2011/7. Tento výčet byl do textu směrnice zařazen na základě pozměňovacích návrhů Parlamentu a jeho smyslem bylo pouze vyjasnění toho, o jaké náklady se může jednat ( 17 ), nikoli změna dosavadního základního pravidla stanoveného směrnicí 2000/35, že věřitel má nárok na přiměřenou náhradu veškerých nákladů. Tento příklad pravděpodobně vychází z rozsudku ze dne 10. března 2005, QDQ Media (C‑235/03, EU:C:2005:147) (viz body 19 a 21 tohoto stanoviska).

44.

Kategorizace nákladů by konečně vedla k paradoxní situaci. Mám za to (stejně jako česká vláda), že v případě opožděné platby by věřitel mohl za vymáhání své pohledávky za pomoci podnikového právníka obdržet pouze paušální náhradu ve výši 40 eur, i kdyby mohl prokázat, že skutečné náklady byly vyšší. Naopak v případě využití služeb externího advokáta by byly přiměřeně uhrazeny veškeré náklady včetně paušálních 40 eur za interní náklady věřitele. Při tomto výkladu by tedy docházelo k neodůvodněnému rozdílnému zacházení se srovnatelnými situacemi. Takový výklad by navíc věřitele v praxi motivoval k využívání služeb externích advokátů namísto vlastních podnikových právníků, jejichž služby bývají méně nákladné. Jinými slovy, kategorizace nákladů by mohla vést k umělému a neodůvodněnému navyšování včas nezaplacených pohledávek či k jejich přílišné kompenzaci.

45.

Závěrem mám za to, že náklady uvedené v čl. 6 odst. 3 směrnice 2011/7 jsou „[zbývajícími]“ náklady vedle nákladů pokrytých pevně stanovenou částkou, a věřitel proto může získat náhradu „interních“ či „administrativních“ nákladů, které tuto částku překročí.

46.

Pevná částka stanovená na 40 eur je navíc splatná bez nutnosti odůvodnit vzniklé náklady („bez nutnosti upomínky“ slovy čl. 6 odst. 2 směrnice 2011/7), ať už se jedná o náklady „interní“ či nikoli, a to na rozdíl od jiných peněžních částek, které musí být odůvodněny.

47.

Směrnice 2011/7 v tomto ohledu neuvádí, jakým způsobem musí věřitel v případě prodlení dlužníka s platbou uplatnit a odůvodnit náklady spojené s vymáháním pohledávky přesahující paušální částku 40 eur, do jejíž výše mu čl. 6 odst. 3 této směrnice zajišťuje nárok na náhradu. Úprava tohoto postupu je ponechána na posouzení vnitrostátnímu zákonodárci, který může v souladu s čl. 12 odst. 3 směrnice 2011/7 „zachovat nebo uvést v účinnost předpisy, které jsou pro věřitele výhodnější, než je nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí“.

48.

Z těchto důvodů navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku položenou Okresním soudem v Českých Budějovicích takto:

„Článek 6 odst. 1 a 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích musí být vykládán v tom smyslu, že věřitel má nárok získat od dlužníka pevnou částku ve výši 40 eur, jakož i náhradu veškerých nákladů spojených s vymáháním, které mu vznikly v souvislosti s opožděnou platbou dlužníka, avšak pouze pro část těchto nákladů přesahující uvedenou pevně stanovenou částku 40 eur.“