STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

NILSE WAHLA

přednesené dne 28. června 2018 ( 1 )

Věc C‑147/17

Sindicatul Familia Constanţa

Ustinia Cvas

Silvica Jianu

Dumitra Bocu

Cader Aziz

Georgeta Crângaşu

Sema Cutlacai

proti

Direcția Generală de Asistență Socială și Protecția Copilului Constanța

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Curtea de Apel Constanţa (Odvolací soud v Konstanci, Rumunsko)]

„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Směrnice 2003/88/ES – Pracovní doba – Oblast působnosti – Pojem ‚pracovník‘ – Pěstouni – Vyloučení“

1.

Pěstounská péče má mnoho druhů a forem. Obecně je svojí povahou dočasná, přičemž se může jednat o krátkodobou respitní nebo nouzovou péči o děti, až po dlouhodobou stálou péči od útlého mládí až do doby, než dotyčné dítě dosáhne zletilosti. V závislosti na okolnostech může pěstounská péče probíhat doma u pěstouna nebo ve více institucionalizovaném prostředí skupinového domova nebo instituce.

2.

Projednávaná věc se týká pěstounů, kteří celodenně pečují o děti ve vlastním domě. Poskytování péče představuje jejich hlavní činnost, přičemž to je činnost, za kterou dostávají odměnu od příslušného orgánu, se kterým uzavřeli pracovní smlouvu. Vzhledem k potřebám dětí nemají pěstouni ze zásady dovoleno odejít na dovolenou bez dětí. Nedostávají ani dodatečnou odměnu za to, že musí soustavně pečovat o potřeby dítěte, a to bez nároku na předem stanovené doby odpočinku nebo dovolené bez dětí, které jim jsou svěřeny do péče.

3.

Podstatou této věci je, jestli takoví pěstouni spadají do působnosti směrnice 2003/88/ES, která stanovuje pravidla týkající se pracovní doby ( 2 ). Pokud tomu tak je, vyvstávají zde další otázky týkající se uplatňování zvláštních ustanovení této směrnice, a to konkrétně s ohledem na to, že nelze přesně určit množství času, které pěstouni stráví péčí o děti v jejich péči. Toto je dáno tím, že obdobně jako rodiče, také pěstouni musí zajistit, aby dotčené děti vyrůstaly za soustavného rodičovského dohledu a s péčí přiměřenou jejich věku.

4.

V následujícím textu vysvětlím, proč dotčení pěstouni nespadají do oblasti působnosti směrnice 2003/88.

I. Právní rámec

A. Unijní právo

1.   Směrnice 89/391

5.

Směrnice 89/391/EHS ( 3 ) se týká zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci.

6.

Oblast působnost směrnice 89/391 je vymezena v článku 2. V tomto článku se stanoví:

„1.   Tato [směrnice] se vztahuje na všechny činnosti veřejného i soukromého sektoru (průmysl, zemědělství, obchod, administrativní činnosti, služby, vzdělání, kulturu, zábavu atd.).

2.   Tato [směrnice] se nevztahuje na činnost určitých veřejných služeb, například ozbrojených sil nebo policie, nebo na určité činnosti civilní ochrany, jejichž zvláštní povaha odporuje této směrnici.

V těchto případech musí být s ohledem na cíle této směrnice zajištěna v co největší míře bezpečnost a ochrana zdraví zaměstnanců.“

2.   Směrnice 2003/88

7.

Směrnice 2003/88 stanovuje pravidla týkající se úpravy pracovní doby. Tato pravidla se mimo jiné týkají doby odpočinku a přestávek (články 3 až 5), maximální délky týdenní pracovní doby (článek 6) a placené dovolené za kalendářní rok (článek 7).

8.

Jak je patrné z bodu 3 a 4 odůvodnění, cílem směrnice je zvýšení bezpečnosti, hygieny a ochrany zdraví zaměstnanců při práci.

9.

Článek 1 definuje předmět a oblast působnosti směrnice. Ustanovení tohoto článku zní takto:

„1.   Tato [směrnice] stanoví minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví pro úpravu pracovní doby.

2.   Tato [směrnice] se vztahuje na:

a)

minimální doby denního odpočinku, odpočinku v týdnu a dovolenou za kalendářní rok, na přestávky a maximální týdenní pracovní dobu a

b)

některé aspekty noční práce, práce na směny a rozvržení práce a pracovní doby.

3.   Tato [směrnice] se vztahuje na všechna odvětví činností, veřejná i soukromá, ve smyslu článku 2 směrnice [89/391], aniž jsou dotčeny články 14, 17, 18 a 19 této [směrnice].

Aniž je dotčen čl. 2 bod 8, nevztahuje se tato [směrnice] na námořníky, jak jsou definováni ve směrnici 1999/63/ES.

4.   Ustanovení [směrnice 89/391] jsou plně použitelná na otázky uvedené v odstavci 2, aniž jsou dotčena přísnější nebo zvláštní ustanovení obsažená v této [směrnici].“

10.

Článek 3 směrnice 2003/88 upravuje denní odpočinek. Stanoví:

„Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby každý pracovník měl nárok na minimální denní odpočinek po dobu 11 po sobě jdoucích hodin během 24 hodin.“

11.

Článek 4 směrnice se týká přestávek. V tomto článku se stanoví:

„Členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby měl při pracovní době delší než šest hodin každý pracovník nárok na přestávku na odpočinek, jejíž podrobnosti, včetně délky a podmínek pro její přiznání, stanoví kolektivní smlouvy nebo dohody uzavřené mezi sociálními partnery, nebo nejsou-li takové dohody, vnitrostátní právní předpisy.“

12.

Článek 5 směrnice upravuje týdenní dobu odpočinku. Ustanovení tohoto článku zní takto:

„Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby za každé období sedmi dnů měl každý pracovník nárok na minimální nepřetržitý odpočinek v délce 24 hodin, a navíc jedenáctihodinový denní odpočinek stanovený v článku 3.

Je-li to zdůvodněno objektivními, technickými nebo organizačními podmínkami, může být uplatňována minimální doba odpočinku v délce 24 hodin.“

13.

Článek 6 směrnice 2003/88 stanoví pravidla týkající se maximální délky týdenní pracovní doby. Stanoví:

„Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby v souladu s potřebou chránit bezpečnost a zdraví pracovníků:

a)

byla délka týdenní pracovní doby omezena právními a správními předpisy nebo kolektivními smlouvami nebo dohodami mezi sociálními partnery;

b)

nepřekračovala průměrná délka pracovní doby pro každé období sedmi dnů včetně přesčasů 48 hodin.“

14.

V článku 7 směrnice 2003/88 se uvádí:

„1.   Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby měl každý pracovník nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů v souladu s podmínkami pro získání a přiznávání této dovolené stanovenými vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.

2.   Minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok nelze nahradit finanční náhradou, s výjimkou případů ukončení pracovního poměru.“

15.

Podle článku 17 směrnice se členské státy mohou od určitých ustanovení této směrnice odchýlit. Tento článek stanoví:

„1.   Při dodržování obecných zásad ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků se členské státy mohou odchýlit od článků 3 až 6, 8 a 16, pokud se vzhledem ke zvláštní povaze dotyčných činností délka pracovní doby neměří nebo není předem určena nebo si ji mohou určit sami pracovníci, zejména v případě

[…]

b)

pracovníků, kteří jsou rodinnými příslušníky, nebo

[…]

2.   Odchylky stanovené v odstavcích 3, 4 a 5 mohou být přijaty prostřednictvím právních a správních předpisů nebo prostřednictvím kolektivních smluv či dohod uzavřených mezi sociálními partnery za předpokladu, že jsou dotyčným pracovníkům poskytnuty rovnocenné náhradní doby odpočinku nebo že ve výjimečných případech, kdy není z objektivních důvodů možné poskytnout tyto náhradní doby odpočinku, je dotyčným pracovníkům poskytnuta náležitá ochrana.

3.   V souladu s odstavcem 2 tohoto [článku] se lze odchýlit od článků 3, 4, 5, 8 a 16:

[…]

b)

v případě činností souvisejících se zajištěním ostrahy nebo dozoru vyžadujících neustálou přítomnost za účelem ochrany majetku a osob, zejména v případě hlídačů a správců nebo bezpečnostních firem;

c)

v případě činností zahrnujících nutnost nepřetržité služby nebo výroby […]

[…]

4.   V souladu s odstavcem 2 tohoto [článku] se lze odchýlit od článků 3 a 5:

[…]

b)

v případě činností zahrnujících doby práce rozložené během dne, zejména úklidových prací.

[…]“

B. Rumunské právo

1.   Zákon č. 272/2004

16.

Legea nr. 272/2004 privind protecţia si promovarea drepturilor copilului ( 4 ) (zákon č. 272/2004) se týká ochrany a podpory práv dětí.

17.

Podle článku 4 zákona č. 272/2004 jsou pěstouni ( 5 ), kteří se starají o děti umístěné do jejich péče podle tohoto zákona, považováni za spadající pod pojem „pěstounské rodiny“ a vykonávají obdobnou činnost jako rodiče.

18.

Článek 117 stanoví, že příslušný orgán za účelem ochrany a podpory práv dětí koordinuje sociální péči a ochranu rodiny a práv dětí na úrovni provincií a městských částí Bukurešti.

19.

Podle článku 121 jsou služby rodinného typu definovány jako služby, kterými se zajišťuje, v bydlišti fyzické osoby nebo rodiny, výchova a péče o nezletilé dítě dočasně nebo trvale oddělené od rodičů. Takové služby jsou poskytovány na základě vydání rozhodnutí o svěření dítěte do pěstounské péče v souladu se zákonem č. 272/2004.

20.

Článek 122 uvedeného zákona stanoví:

„1)   Děti do pěstounské péče mohou přijmout rodiny a osoby, kterým je alespoň 18 let, mají bydliště v Rumunsku a mají morální záruky a materiální podmínky nezbytné pro výchovu a péči o dítě oddělené dočasně nebo trvale od jeho rodičů.

[…]

3)   Činnost osoby kvalifikované jako pěstoun v souladu se zákonem je vykonávána na základě zvláštní smlouvy týkající se ochrany dětí, uzavřené s generálním ředitelstvím nebo s akreditovaným soukromým subjektem, která obsahuje následující ujednání:

a)

výchova, péče a vzdělávání dítěte v pěstounské péči probíhá v domácím prostředí;

b)

pracovní program je stanoven na základě potřeb dětí;

c)

plánování volného času probíhá na základě programu rodiny a dětí v pěstounské péči;

d)

v období, kdy se čerpá dovolená stanovená zákonem, je zajištěna kontinuita činnosti, s výjimkou případu, kdy je odloučení od dítěte, které je svěřeno do pěstounské péče, povoleno generálním ředitelstvím.

4)   Individuální pracovní smlouva se uzavírá k datu vydání [rozhodnutí o svěření do pěstounské péče].

[…]“

2.   Nařízení vlády č. 679/2003

21.

Hotărârea Guvernului nr. 679/2003 privind condițiile de obținere a atestatului, procedurile de atestare și statutul asistentului maternal profesionist ( 6 ) [nařízení vlády č. 679/2003 o podmínkách pro získání povolení, o postupech osvědčování a statutu osob, jejichž zaměstnáním je pěstounská péče („pěstouni“)] stanoví v článku 1, že pěstounem je fyzická osoba s oprávněním dle nařízení č. 679/2003. Pěstoun prostřednictvím činností, které vykonává doma, zajišťuje výchovu, péči a vzdělání nezbytné pro harmonický vývoj nezletilých dětí, které má v pěstounské nebo jiné péči.

22.

Článek 8 nařízení stanoví, že činnost osob kvalifikovaných jako pěstouni je vykonávána na základě individuální pracovní smlouvy, která má zvláštní povahu, specifickou pro ochranu dítěte, uzavřené s veřejným orgánem na ochranu dítěte nebo pověřeným soukromým orgánem, který má povinnost dozoru a podpory činnosti vykonávané pěstouny.

23.

Podle článku 9 nařízení uzavírá pěstoun pro každé dítě svěřené do pěstounské či jiné péče dohodu přiloženou k individuální pracovní smlouvě uzavřené se zaměstnavatelem. Toto ustanovení také stanoví, že dohoda se uzavírá s písemným souhlasem manžela nebo manželky pěstouna a je oznámena komisi pro ochranu dítěte, která rozhodla o pěstounské nebo jiné péči.

24.

Článek 10 stanoví povinnosti profesionálního pěstouna. Konkrétně má pěstoun zajistit výchovu, péči a vzdělání dítěte za účelem zajištění harmonického fyzického, mentálního, intelektuálního a emocionálního vývoje; zajistit začlenění dětí do jejich vlastní rodiny s tím, že jim zajistí rovné zacházení jako s jinými členy rodiny; zajistit začlenění dětí do sociálního života; přispět k přípravě na opětovné začlenění do jejich přirozené rodiny, nebo popřípadě začlenění do náhradní rodiny; umožnit odborníkům veřejné služby specializovaným na ochranu dítěte nebo oprávněnému soukromému subjektu dohled nad jejich činností a posouzení vývoje dětí a zajistit kontinuitu činnosti i během doby, kdy čerpá dovolenou stanovenou ze zákona, s výjimkou případu, kdy odloučení od dětí svěřených do pěstounské či jiné péče na tuto dobu schválí zaměstnavatel.

C. Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky

25.

Odvolatelé v původním řízení, kteří jsou zastoupeni Sindicatul Familia Constanţa, jsou zaměstnáni jako pěstouni u Direcţia Generală de Asistenţă Socială şi Protecţia Copilului Constanţa (generální ředitelství sociální péče a ochrany dětí v Konstanci). Ve svých domovech celodenně pečují o děti svěřené do pěstounské péče bez konkrétní týdenní doby odpočinku nebo dovolené.

26.

Pěstouni soustavně dohlíží na děti v jejich péči a pečují o ně, vyjma doby, kdy jsou děti ve škole. Konkrétně musí pěstouni zajistit, aby měly děti neustálou péči, a to i po dobu zákonem stanovené dovolené, s výjimkou případů, kdy je odloučení od dítěte po tuto dobu povoleno příslušným úřadem.

27.

Pěstouni se jednak domáhají zaplacení platových nároků rovnajících se navýšení v rozsahu 100 % základního platu, a to za práci vykonávanou ve dnech odpočinku v týdnu, ve svátcích a dalších dnech považovaných příslušnými vnitrostátními právními předpisy za nepracovní. Dále se domáhají peněžního vyrovnání za nevyčerpanou dovolenou. Během dovolené pěstounů za kalendářní rok také zůstaly děti v jejich péči, neboť odloučení od dětí podléhá, jak bylo uvedeno, předchozímu povolení ze strany příslušného orgánu.

28.

V prvním stupni Tribunal Constanța (soud v Konstanci, Rumunsko) žalobu odvolatelů zamítl jako neopodstatněnou.

29.

Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání k Curtea de Apel Constanţa (odvolací soud v Konstanci). Uvedený soud, který má pochybnosti o správném výkladu příslušných ustanovení unijního práva, se rozhodl přerušit řízení a položit následující předběžné otázky k rozhodnutí Soudnímu dvoru:

„1)

Musí být ustanovení čl. 1 odst. 3 směrnice [2003/88] ve spojení s ustanovením článku 2 směrnice [89/391] vykládána v tom smyslu, že vylučují z působnosti této směrnice takovou činnost, jako je činnost [pěstounů], kterou vykonávají odvolatelé?

2)

V případě záporné odpovědi na první otázku, musí být článek 17 směrnice [2003/88] vykládán v tom smyslu, že taková činnost, jako je činnost [pěstounů], vykonávaná odvolateli, může být předmětem odchylky od ustanovení článku 5 směrnice na základě odstavce 1, odst. 3 písm. b) a c) nebo odst. 4 písm. b) [článku 17]?

3)

V případě kladné odpovědi na předchozí otázku, musí být čl. 17 odst. 1 nebo popřípadě čl. 17 odst. 3 nebo 4 směrnice [2003/88] vykládán v tom smyslu, že taková odchylka musí být výslovná, nebo může být i implicitní v důsledku přijetí zvláštního právního předpisu, který stanoví jiná pravidla úpravy pracovní doby pro určitou profesní činnost? V případě, že tato odchylka nemusí být výslovná, jaké jsou minimální podmínky, aby bylo možné mít za to, že vnitrostátní právní předpisy zavádí odchylku a může být taková odchylka vyjádřena způsobem vyplývajícím z ustanovení zákona č. 272/2004?

4)

V případě záporné odpovědi na otázky 1, 2 nebo 3, musí být čl. 2 bod 1 směrnice [2003/88] vykládán v tom smyslu, že doba, kterou [pěstoun] tráví s dítětem svěřeným do péče ve svém domě nebo jiném místě, které zvolí, představuje pracovní dobu, přestože nevykonává žádnou z činností stanovenou v individuální pracovní smlouvě?

5)

V případě záporné odpovědi na otázky 1, 2 nebo 3, musí být článek 5 směrnice [2003/88] vykládán v tom smyslu, že brání takovým vnitrostátním právním ustanovením, jako jsou ustanovení článku 122 zákona č. 272/2004? A v případě odpovědi ve smyslu použitelnosti čl. 17 odst. 3 písm. b) a c), nebo odst. 4 písm. b) směrnice, musí být tento článek vykládán v tom smyslu, že brání takovým vnitrostátním předpisům?

6)

V případě záporné odpovědi na otázku 1 a kladné odpovědi na otázku 4, lze čl. 7 odst. 2 směrnice [2003/88] vykládat v tom smyslu, že nicméně nebrání poskytnutí vyrovnání rovnajícího se náhradě, na kterou by měl pracovník nárok během dovolené za kalendářní rok, vzhledem k tomu, že povaha činnosti vykonávané [pěstouny] jim brání, aby čerpali tuto dovolenou, nebo třebaže je dovolená formálně poskytnuta, pracovník ve skutečnosti pokračuje ve vykonávání stejné činnosti, pokud mu v dotčené době není povoleno odloučení od dítěte v péči? V případě kladné odpovědi, je pro vznik nároku na náhradu nezbytné, aby pracovník požádal o souhlas s odloučením od dítěte a zaměstnavatel tento souhlas neudělil?

7)

V případě záporné odpovědi na otázku 1, kladné odpovědi na otázku 4 a záporné odpovědi na otázku 6, brání čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 takovému ustanovení, jako je ustanovení čl. 122 odst. 3 písm. d) zákona č. 272/2004 v situaci, kdy tento zákon ponechává na zaměstnavateli možnost rozhodnout dle svého uvážení, zda povolí odloučení od dítěte během dovolené, a v případě kladné odpovědi, představuje nemožnost čerpat fakticky dovolenou, v důsledku použití tohoto ustanovení zákona, porušení unijního práva, které naplňuje podmínky pro vznik nároku pracovníka na náhradu škody? V případě kladné odpovědi, musí být tato náhrada zaplacena státem za porušení článku 7 směrnice nebo veřejným orgánem, v postavení zaměstnavatele, který nezajistil odloučení od dítěte v péči v době dovolené? V takové situaci, je pro vznik nároku na náhradu nezbytné, aby pracovník požádal o souhlas s odloučením od dítěte a zaměstnavatel tento souhlas neudělil?“

30.

Písemná vyjádření byla předložena rumunskou a německou vládou, jakož i Evropskou komisí. Tito účastníci řízení přednesli rovněž ústní vyjádření na jednání, které se konalo dne 7. května 2018.

II. Analýza

31.

Předkládající soud položil Soudnímu dvoru řadu otázek ohledně správného výkladu směrnice 2003/88. Konkrétně je jádrem věci otázka, zda činnost pěstounů, jak je vymezena zákonem č. 272/2004, spadá do působnosti uvedené směrnice. Pro případ, že tomu tak je, položil předkládající soud řadu dalších otázek, zejména na možnost členského státu odchýlit se od ustanovení směrnice s ohledem na zvláštní okolnosti projednávaného případu.

32.

Před tím, než se budu zabývat předběžnými otázkami, stručně prozkoumám procesní otázku vznesenou německou vládou.

A. Pravomoc Soudního dvora

33.

Německá vláda tvrdí, že předkládající soud dostatečně nevysvětlil, proč jsou předběžné otázky relevantní pro rozhodnutí sporu, který mu byl předložen. Spíše než bezpečnost a ochranu zdraví pracovníků při práci, což je věc, kterou upravuje směrnice 2003/88, se nároky v původním řízení týkají různých aspektů práva na odměnu za práci.

34.

Nicméně, jak uvádí sama německá vláda, na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem se vztahuje domněnka relevance. Odmítnutí ze strany Soudního dvora rozhodnout o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané vnitrostátním soudem je tak možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k předmětným skutečnostem sporu před předkládajícím soudem, nebo k předmětu tohoto řízení, nebo jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny ( 7 ).

35.

Je pravda, že vztah mezi otázkami a řízením před předkládajícím soudem není zcela jasný. Okolnost, že pracovníkům není poskytována doba odpočinku a dovolená stanovená směrnicí 2003/88, nemůže být napravena tím, že jsou jim poskytnuty dodatečné platby ( 8 ). Nicméně jurisdikční kritérium, které Soudní dvůr použil, je poměrně velkorysé, a vyžaduje, aby neexistence vztahu mezi otázkami a skutkovými okolnostmi věci byla zjevná.

36.

Tak tomu však v projednávané věci není.

37.

Projednávaná věc před předkládajícím soudem se týká nároků na dodatečné vyrovnání za práci provedenou během týdenní doby odpočinku, zákonných svátků a placené dovolené za kalendářní rok.

38.

Je pravda, že otázky týkající se výše odměny a způsobu jejího výpočtu jsou otázky, které nejsou upraveny směrnicí 2003/88 ( 9 ). Kromě článku 7 směrnice, který se týká práva na placenou dovolenou za kalendářní rok, se směrnice nezabývá tím, jak mají být zaměstnanci odměňováni za určité druhy práce, jako je práce na směny, noční práce a pracovní pohotovost, nebo dokonce jak mají být odměňováni za práci přesčas ( 10 ). V souladu s článkem 153 SFEU jsou tyto otázky záležitostí vnitrostátního práva. Soudní dvůr proto opakovaně odmítl odpovědět na otázky týkající se výše odměny ( 11 ).

39.

Předběžné otázky se nicméně netýkají konkrétních aspektů práva na vyrovnání za poskytnuté služby, jakým je například vhodná výše vyrovnání. Týkají se slučitelnosti režimu stanoveného zákonem č. 272/2004 se směrnicí 2003/88 ohledně pěstounské péče.

40.

V tomto ohledu je to třeba chápat tak, že podstata nároku vzneseného pěstouny na dodatečné vyrovnání může záviset na zákonnosti zvláštního režimu aplikovatelného na pěstouny, který je zakotvený v zákoně č. 272/2004. V rámci tohoto režimu je pracovní doba a volný čas pěstounů stanoven v souladu s individuálními potřebami dětí v jejich péči. Rodiče se musí neustále starat o děti, a to bez práva na výslovně vymezenou dobu odpočinku, svátky a dovolené bez těchto dětí. Jinými slovy, vzhledem k potřebám dětí jsou pracovní doba pěstounů a jejich volný čas neustále vzájemně propojeny.

41.

S ohledem na tyto skutečnosti mám za to, že je zde patrná dostatečná vazba mezi předloženými otázkami a skutkovými okolnostmi věci projednávané před předkládajícím soudem: pro tento soud je předběžnou otázkou, zda mohou mít pěstouni podle unijního práva nárok na dobu odpočinku, svátky a dovolenou, což je základem jejich nároku na dodatečné vyrovnání ( 12 ).

42.

Z těchto důvodů by Soudní dvůr neměl odmítnout zodpovědět předběžné otázky.

B. Předběžné otázky

43.

Pochybnosti předkládajícího soudu o výkladu směrnice 2003/88 – a zejména zda pěstouni, jako jsou ti uvedení v zákoně č. 272/2004, spadají do oblasti působnosti směrnice 2003/88 – lze vysvětlit třemi vzájemně propojenými faktory.

44.

Zaprvé, věcná působnost směrnice 2003/88 je v čl. 1 odst. 3 směrnice definována široce. Podle tohoto ustanovení se směrnice vztahuje na všechna odvětví činností, veřejná i soukromá, ve smyslu článku 2 směrnice 89/391.

45.

V tomto smyslu se čl. 2 odst. 1 směrnice 89/391 vztahuje na „všechny činnosti veřejného i soukromého sektoru (průmysl, zemědělství, obchod, administrativní činnosti, služby, vzdělání, kulturu, zábavu atd.)“. Naproti tomu jsou v čl. 2 odst. 2 směrnice výslovně vyloučeny z působnosti směrnice 89/391 určité činnosti (a tím i ze směrnice 2003/88): směrnice se nevztahuje na činnost určitých veřejných služeb, například ozbrojených sil nebo policie, nebo na určité činnosti civilní ochrany, jejichž zvláštní povaha odporuje této směrnici.

46.

Zadruhé Soudní dvůr plně uplatňuje širokou oblast působnosti směrnice 2003/88, přičemž vysvětlil, že výjimky z uplatňování této směrnice by měly být vykládány restriktivně ( 13 ). V zásadě se proto směrnice vztahuje na pracovníky, kteří v rámci pracovněprávního vztahu vykonávají služby ve prospěch jiné osoby a pod jejím vedením, za které protihodnotou pobírají odměnu ( 14 ).

47.

Zatřetí v důsledku široké oblasti působnosti směrnice 2003/88 a judikatury Soudního dvora v této oblasti lze pochybnosti předkládajícího soudu vysvětlit konkrétními okolnostmi projednávaného případu. Na jedné straně předkládající soud vysvětluje, že pěstouni mají pracovní smlouvu s příslušným orgánem a vykonávají službu (pěstounskou péči) za úplatu v rámci zvláštní pracovní smlouvy uzavřené s příslušným orgánem. Na druhé straně dotčení pěstouni musí soustavně ve svých domovech pečovat o děti podle individuálních potřeb těchto dětí. Tento požadavek na soustavnou péči a dohled může být skutečně jen obtížně sladěn s požadavky stanovenými ve směrnici 2003/88, zejména pokud jde o týdenní dobu odpočinku (článek 5) a placenou dovolenou za kalendářní rok (článek 7). Je tomu tak proto, že podle Soudního dvora je „pracovní doba“ opakem „doby odpočinku“, přičemž se tyto dva pojmy vzájemně vylučují ( 15 ).

48.

Pro řešení otázek položených Soudnímu dvoru začnu zkoumáním podstaty směrnice 2003/88.

1.   Podstata směrnice 2003/88: ochrana zdraví a bezpečnosti pracovníků

49.

Účelem směrnice 2003/88 ( 16 ) je v prvé řadě zajistit lepší ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků ( 17 ). Jako minimální harmonizační opatření stanoví minimální úroveň ochrany, kterou musí členské státy zajistit pro pracovníky, pokud jde mimo jiné o denní a týdenní omezení pracovní doby a placenou dovolenou za kalendářní rok. Obsahuje rovněž zvláštní pravidla týkající se organizace práce ve směnách a práce v noci (články 8 až 13 směrnice).

50.

Navzdory jasnému důrazu na ochranu pracovníků je však ze směrnice patrné, že normotvůrce zcela nepřehlížel potřebu zajistit pružnost u některých odvětví činnosti a postupný vznik nových forem práce ( 18 ).

51.

Konkrétně řečeno, snad nejzřetelnější příklad vůle normotvůrce zohlednit potřebu pružnosti lze nalézt v čl. 1 odst. 3 směrnice 2003/88, který odkazem na čl. 2 odst. 2 směrnice 89/391 výslovně vylučuje z působnosti směrnice 2003/88 určité činnosti veřejných služeb. Tyto činnosti jsou vyloučeny z důvodu jejich zvláštních vlastností, které jsou nevyhnutelně v rozporu s pravidelným rozvržením pracovní doby a doby odpočinku. Výslovné vyloučení některých činností z oblasti působnosti směrnice skutečně podporuje názor, že normotvůrce si byl skutečně vědom toho, že některé činnosti jednoduše nemohou být organizovány způsobem, jaký vyžaduje směrnice. Ačkoli je znění čl. 2 odst. 2 neurčité, konkrétní příklady v něm uvedené naznačují, že při přípravě tohoto vyloučení měl normotvůrce na mysli zejména činnosti související s veřejnou bezpečností, které vyžadují dodržování větší loajality ( 19 ).

52.

Kromě tohoto vyloučení obsahuje směrnice 2003/88 různé výjimky. Na základě článků 17, 18, 20 a 21 se mohou členské státy za určitých zvláštních okolností odchýlit od ustanovení této směrnice, které se týkají zejména denní a týdenní doby odpočinku, přestávek a noční práce. Na základě článku 22 jsou za určitých podmínek rovněž možné individuální výjimky, pokud jde o týdenní limit odpracovaných hodin (48), který je uveden v článku 6 směrnice ( 20 ).

53.

I přes určitou volnost ponechanou členským státům však použitý jazyk a celková struktura směrnice 2003/88 jasně značí, že základem úvah, které vedly k přijetí směrnice, byly dobré životní podmínky pracovníka v podobě zdravé rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem. Toto potvrzuje zejména skutečnost, že nedostatečné doby odpočinku a zákonné dovolené nemohou být, dle logiky směrnice, nahrazeny dodatečným vyrovnáním ( 21 ).

54.

Rovněž Soudní dvůr jasně podpořil názor, že hlavním cílem směrnice 2003/88 je ochrana zaměstnanců. Cíl ochrany dobrých životních podmínek pracovníků ve skutečnosti proniká do judikatury Soudního dvora v této oblasti: s ohledem na tento cíl jsou jak výjimky stanovené v čl. 2 odst. 2 směrnice 89/391, tak odchylky stanovené ve směrnici 2003/88 vykládány restriktivně ( 22 ). K zajištění komplexní ochrany pracovníků Soudní dvůr široce interpretoval nejen oblast působnosti uvedené směrnice, ale rovněž pojem „pracovní doba“ ( 23 ). Proto „pracovní doba“ zahrnuje například čas strávený spánkem na pracovišti zaměstnavatele ( 24 ) a čas strávený doma s povinností reagovat na povolání svým zaměstnavatelem do 8 minut ( 25 ).

55.

Nicméně by neměla být opomíjena skutečnost, že k tomu, aby vůbec určitá činnost spadala do (věcné) působnosti směrnice 2003/88 (nebo mezi výjimky stanovené v čl. 2 odst. 2 směrnice 89/391), musí být tato činnost vykonávána pracovníkem. Je totiž třeba zdůraznit, že směrnice 2003/88 přiznává určitá minimální práva pouze osobám, které vykonávají (hospodářskou) činnost v konkrétním smluvním kontextu: to znamená, že práva přiznává osobám, které vykonávají tuto činnost ve prospěch a pod vedením někoho jiného, a tedy si nemohou vybrat dobu, místo a náplň jejich činnosti. Vymezuje tak limity doby, kterou mohou být tyto osoby povinny investovat do činnosti vykonávané ve prospěch a pod vedením jiné osoby. Cílem této směrnice naopak není ochrana nebo úprava pracovní doby u osob, které vykonávají činnost za úplatu na základě určitého jiného smluvního vztahu, který nevykazuje takový prvek podřízenosti.

56.

Proto, aby bylo možné určit, zda činnost pěstounů, jako je ta dotčená v původním řízení, spadá do působnosti směrnice 2003/88, musí se nejdříve určit, zda je třeba dotčené pěstouny považovat za „pracovníky“ pro účely směrnice 2003/88.

2.   Oblast působnosti směrnice 2003/88: správný výklad pojmu „pracovník“

57.

Tak jako v případě věcné působnosti směrnice 2003/88 (zahrnující v zásadě všechny představitelné pracovní činnosti) Soudní dvůr vykládá osobní působnost směrnice také široce. Jak bude vysvětleno v následující části, při výkladu pojmu „pracovník“ v tomto kontextu se Soudní dvůr inspiroval svojí judikaturou ohledně volného pohybu podle článku 45 SFEU.

a)   Judikatura Soudního dvora: inspirace článkem 45 SFEU

58.

Ve věci Union syndicale Solidaires Isère ( 26 ), která se týkala sezónních pracovníků v dětském rekreačním táboře zaměstnaných na základě zvláštních smluv, Soudní dvůr zdůraznil, že pojem „pracovník“ musí být v unijním právu vykládán autonomně. Tento pojem musí být proto v rámci unijního práva vymezen objektivními kritérii, která charakterizují pracovní poměr s ohledem na práva a povinnosti dotčených osob. S odkazem na svou judikaturu k článku 45 SFEU Soudní dvůr rozhodl, že základní charakteristikou pracovního poměru pro účely použití směrnice 2003/88 je skutečnost, že osoba po určitou dobu vykonává činnosti ve prospěch osoby a pod jejím vedením, za které protihodnotou pobírá odměnu ( 27 ).

59.

Jinými slovy, „pracovníkem“ je ve smyslu směrnice 2003/88 osoba, která vykonává služby v zaměstnaneckém poměru. To však znamená vztah podřízenosti ( 28 ). Podle Soudního dvora může být v tomto ohledu ukazatelem okolnost, že určitá osoba jedná pod vedením jiné osoby, zejména pokud jde o její volnost vybrat si dobu, místo a náplň své práce ( 29 ).

60.

Pro účely projednávané věci je velmi důležité, že Soudní dvůr zdůraznil, že zvláštní povaha smluvního vztahu z pohledu vnitrostátního práva nemá přímý vliv na kvalifikaci určité osoby jakožto pracovníka pro účely unijního práva ( 30 ). Zdá se, že stejně jako v jiných oblastech unijního pracovního práva a práva sociálního zabezpečení se může ochranný deštník pojmu „pracovník“ v určitých případech vztahovat na osoby, které nejsou považovány za takové osoby z pohledu vnitrostátního práva ( 31 ).

61.

Přesněji řečeno, pro účely určení, zda je osoba pracovníkem z pohledu unijního práva, a tudíž spadá do oblasti působnosti směrnice 2003/88, může být nezbytné prozkoumat povahu ujednání podle vnitrostátního práva. Celkové posouzení provedené v rámci (skutkového a smluvního) rámce, v němž je služba poskytována, musí být tedy samostatné a nesmí být ovlivněno označením, které bylo tomuto smluvnímu vztahu uděleno vnitrostátním právem.

62.

V tomto ohledu vzájemné pojmové obohacování, které lze ve vztahu k pojmu „pracovník“ pro účely směrnice 2003/88 pozorovat v judikatuře Soudního dvora, potvrzuje, že tento pojem musí být, stejně jako v jiných oblastech unijního práva, vykládán široce. Každopádně ve světle judikatury Soudního dvora je patrné, že všichni pracovníci ve smyslu směrnice 2003/88 jsou také pracovníky podle článku 45 SFEU.

63.

Nicméně toto nemusí vždy platit i obráceně.

64.

Je totiž běžné, že jeden a tentýž výraz může odkazovat na odlišné pojmy, a to v závislosti na posuzované právní oblasti. Jak Soudní dvůr sám uvedl, v unijním právu není jen jedna jediná definice pracovníka: tato definice se liší v závislosti na kontextu, ve kterém má být použita ( 32 ). Při výkladu pojmu pracovník v konkrétním kontextu je důležité zohlednit základní východiska právního nástroje a zájmy, které se snaží tento nástroj chránit.

65.

Jak je dobře známo, Soudní dvůr konstatoval, že osoby si mohou zachovat postavení „pracovníka“ a požívat ochrany podle článku 45 SFEU i v obdobích ekonomické nečinnosti. To je například případ osob hledajících zaměstnání ( 33 ) a žen, které se musí z důvodů spojených s tělesnými omezeními vyplývajícími z těhotenství a porodu na přiměřenou dobu vzdát své práce ( 34 ).

66.

Přestože mají postavení „pracovníků“ z hlediska práva upravujícího volný pohyb, je obtížné pochopit, proč by tyto osoby měly (nebo jak by mohly) mít prospěch z ochrany, kterou jako pracovníkům poskytuje směrnice 2003/88. Je to kvůli tomu, že nejsou v zaměstnaneckém poměru. Jak už bylo uvedeno výše, cílem směrnice 2003/88 je chránit zdraví a bezpečnost, ale také obecně dobré životní podmínky osob, které vykonávají pracovní činnost ve prospěch a pod vedením zaměstnavatele, a to v zásadě ve vztahu podřízenosti.

67.

S ohledem na tyto úvahy se nyní zaměřím na otázku, zda jsou pěstouni ve věci v původním řízení pracovníky ve smyslu směrnice 2003/88.

b)   Posouzení projednávané věci

68.

Na úvod je třeba připomenout, že v souladu s rozdělením práce dle článku 267 SFEU mezi Soudní dvůr a jeho partnery v členských státech je to v konečném důsledku na předkládajícím soudu, aby použil pojem „pracovník“ na skutkové okolnosti projednávané věci. Je však na Soudním dvoru, aby definoval pojem „pracovník“ ve smyslu směrnice 2003/88 a aby předkládajícímu soudu poskytl nezbytné vodítko, které mu má pomoci při uplatňování tohoto pojmu.

69.

Podle Soudního dvora musí použití pojmu pracovník v konkrétním případě vycházet z objektivních kritérií: předkládající soud by měl zohlednit všechny okolnosti věci, která mu byla předložena, jež se týkají jak povahy dotčených činností, tak vztahu mezi zúčastněnými stranami ( 35 ).

70.

V tomto ohledu, jak již bylo uvedeno, nemůže být povaha smluvního vztahu dle vnitrostátního práva rozhodující pro určení, že osoba je pracovníkem ve smyslu směrnice 2003/88. Pokud by totiž opak byl pravdou, potom by pojem „pracovník“ měl (v rozporu s judikaturou Soudního dvora) velké množství (různorodých) výkladů, a to v závislosti na definici konkrétního smluvního vztahu ve vnitrostátním právu.

71.

Proto by při rozhodování o tom, zda mají být dotyční pěstouni považováni za zaměstnance ve smyslu směrnice 2003/88, měla mít povaha vztahu mezi těmito pěstouny a příslušným orgánem pouze okrajový význam pro posouzení daného smluvního vztahu dle unijního práva. Ze skutečnosti, že pěstouni plní své úkoly v rámci „pracovní smlouvy“, ještě nevyplývá, že smluvní vztah mezi pěstouny a příslušným orgánem by měl být považován za pracovní pro účely směrnice 2003/88.

72.

Ve skutečnosti existuje několik faktorů, které podporují názor, že by pěstouni uvedení v zákoně č. 272/2004 neměli být považováni za pracovníky pro účely směrnice 2003/88. Tyto faktory se týkají jak vztahu mezi zúčastněnými stranami, tak povahy činností vykonávaných dotyčnými pěstouny.

1) Vztah mezi zúčastněnými stranami

73.

Jak již bylo uvedeno výše, aby mohla být osoba považována za pracovníka, měla by být služba prováděna ve vztahu podřízenosti: v pracovním poměru vykonává pracovník hospodářskou činnost pod vedením svého zaměstnavatele. V projednávané věci se jeví, že takový vztah zde neexistuje.

74.

Paralela tak po pravdě může být poněkud nepřesná. Přesto by vztah mezi příslušným orgánem a pěstouny mohl být (pro specifický účel posouzení toho, zda tito pěstouni spadají do oblasti působnosti směrnice 2003/88) přirovnán ke zmocnění k plnění určitého závazku. Jak totiž vyplývá z předkládacího rozhodnutí, tak spíše než k výkonu práce ve vztahu podřízenosti, a tedy ve prospěch a pod vedením příslušného orgánu, jsou pěstouni pověřeni příslušným orgánem vykonávat péči o dotčené děti stejně jako jacíkoliv jiní rodiče.

75.

V tomto ohledu je z předkládacího rozhodnutí patrné, že pěstounská péče je vykonávána na základě zvláštní (rámcové) smlouvy. Na druhé straně „pracovní smlouva“ mezi příslušným orgánem (nebo akreditovaným soukromým subjektem) a pěstouny nabývá platnosti předáním dítěte do jejich péče. Jakmile je dítě v jejich péči, pěstouni musí zajistit, aby se dotyčné dítě začlenilo do svého nového rodinného prostředí a aby děti mohly vyrůstat pod soustavným rodičovským dohledem a s péčí přiměřenou jejich věku.

76.

V tomto ohledu pečují pěstouni o dotyčné děti nezávisle, na základě individuálních potřeb těchto dětí a podle programu určeného pěstounskou rodinou, spíše než že by byli pěstouni podřízeni příslušnému orgánu a že by podléhali jeho příkazům a rozhodnutím při výkonu dohodnutých úkolů.

77.

Je pravda, že pěstouni nemohou přerušit vykonávání svých povinností bez výslovného povolení od příslušného orgánu. Je rovněž pravda, že pěstouni jsou povinni umožnit odborníkům v oblasti ochrany dětí provádět dohled nad jejich profesní činností. Tyto požadavky však nestačí k tomu, aby bylo možné dospět k závěru, že pěstouni vykonávají každodenní činnosti ve vztahu podřízenosti, jak vyžaduje judikatura.

78.

Konkrétně je zřejmé, že v důsledku těchto požadavků nemohou pěstouni rozvrhnout svůj čas a pečovat o dotyčné děti jen zcela podle svého vlastního uvážení. Avšak požadavky se netýkají samotného (každodenního) plnění úkolů vykonávaných pěstouny, nebo organizace práce podle potřeb zaměstnavatele. Požadavky spíše tvoří součást celkového rámce, v němž má být mandát prováděn.

79.

Navíc je třeba mít na paměti, že děti umístěné do pěstounské péče jsou obzvláště zranitelné. Zmíněné požadavky týkající se dovolené za kalendářní rok a zásahů odborníků při výchově těchto dětí byly patrně zavedeny za účelem ochrany těchto dětí. Bylo by totiž zjevně v rozporu s tím, co je v nejlepším zájmu těchto dětí, aby bylo pěstounům umožněno vzít si pravidelně volno od dětí, o které mají pečovat jako by byly jejich vlastní, nebo případně odmítnout pomoc odborníků v této oblasti.

2) Povaha vykonávané činnosti

80.

Jak uvádí předkládající soud, umístění dítěte do pěstounské péče představuje opatření, jehož cílem je zajistit, aby dítě vyrůstalo v prostředí, které je blízké tomu, jaké mělo ve své rodině. To znamená nepřetržité soužití s pěstounskou rodinou. V tomto smyslu je služba poskytovaná pěstouny srovnatelná s tou, jakou poskytují jiní rodiče. Aby bylo zajištěno, že v pěstounské péči zůstane prioritou nejlepší zájem dítěte, neměly by být rodičovské úkoly prováděné pěstouny organizovány na základě stanoveného rozvrhu práce, nebo s povinnou dobou odpočinku, včetně povinné doby dovolené za kalendářní rok.

81.

Toto platí bez ohledu na délku doby svěření do pěstounské rodiny (která, jak je uvedeno výše, se může pohybovat od krátkodobého pobytu do dlouhodobé péče). Je potřebné zdůraznit, že pěstounská péče ve smyslu zákona č. 272/2004 představuje mandát k poskytnutí příležitosti dítěti vyrůstat v rodinném prostředí, v rodině, jejíž program je založen na potřebách této rodiny a dětí, a nikoliv na potřebách zaměstnavatele.

82.

To mě přivádí k rozsudku Soudního dvora ve věci Hälvä ( 36 ). Tato věc se týkala osob zaměstnaných jakožto „zástupci náhradního rodiče“ sdružením pro ochranu dětí, které působilo v dětské vesničce. Konkrétně šlo o to, zda tito zástupci náhradního rodiče spadají jako zaměstnanci sdružení do oblasti působnosti čl. 17 odst. 1 směrnice 2003/88. V tomto případě vycházel Soudní dvůr z toho, že takoví zástupci náhradního rodiče jsou pracovníky, a tudíž spadají do oblasti působnosti směrnice, což je východisko, ze kterého vycházel i předkládající soud ( 37 ).

83.

Na rozdíl od projednávaného případu však ve věci Hälvä zástupci náhradního rodiče nepečovali o děti soustavně ve svých domovech. Naopak byli zaměstnáni sdružením na ochranu dětí na základě smlouvy, která stanovovala počet 24hodinových pracovních směn, které měli každoročně v dané instituci odpracovat, i když se tato instituce podobala rodinnému prostředí. Kromě toho byli zástupci náhradního rodiče posláni do vesnických „domů“ na základě harmonogramu práce, který byl vypracován ředitelen dětské vesničky ( 38 ).

84.

Zatímco sdružení na ochranu dětí neprovádělo během pracovní doby kontrolu práce v domovech, širší rámec, v němž zástupci náhradního rodiče vykonávali své úkoly, byl stanoven sdružením: zejména pracovali během předem stanovených směn, v předem určených domovech a předem stanovený počet dní v roce. I přes poněkud zavádějící popis práce (zástupce náhradního rodiče) jednoduše představovali dočasné zaměstnance v dětské vesničce, pracovníky, kteří nenesli hlavní zodpovědnost za výchovu dětí v této vesničce.

85.

Tyto prvky odlišují věc Hälvä od projednávané věci. Pomáhají také vysvětlit, proč ve věci Hälvä nebyla vznesena předběžná otázka, zda dotčené osoby byly pracovníky pro účely směrnice 2003/88. Kromě dalších ukazatelů tykajících se existence pracovního poměru mezi sdružením na ochranu dětí a dotčenými osobami v uvedené věci zřetelně existoval judikaturou Soudního dvora vyžadovaný vztah podřízenosti.

86.

Můj další bod se rovněž vztahuje k rozdílům mezi věcí Hälvä a projednávanou věcí. Týká se nemožnosti sladit požadavky směrnice 2003/88 s nejlepším zájmem dětí svěřených do pěstounské péče. Jak na jednání zdůraznily rumunská a německá vláda, výkon pěstounské péče je zásadně v rozporu s ustanoveními směrnice 2003/88 a tato směrnice by se na tuto péči neměla vztahovat.

87.

Předpokládejme, že by pěstouni, jako jsou ve věci v původním řízení, byli považováni za pracovníky ve smyslu směrnice 2003/88, což je názor, který zastává Komise.

88.

Podle této hypotézy by si organizace úkolů prováděných pěstouny vyžadovala v souladu s požadavky směrnice 2003/88 přidělení několika pěstounů a rodin dotčeným dětem. Je tomu tak proto, že jak bylo vysvětleno výše, nevyčerpanou dobu odpočinku a placenou dovolenou za kalendářní rok stanovenou ve směrnici nelze nahradit dodatečnými platbami. Jestli by pěstouni byli považováni za pracovníky pro účely směrnice, znamenalo by to, že pěstounská péče by musela být organizována podle doby odpočinku a dovolené každého pěstouna. V praxi by to znamenalo, že by bylo potřebné děti umístěné do pěstounské péče přesunout z jedné pěstounské rodiny do druhé, a to v souladu se „směnami“ každého pěstouna, což je věc, kterou Komise považuje za přijatelnou. Z hlediska nejlepšího zájmu dotyčných dětí je však nesmyslnost takového řešení zřetelná ( 39 ).

89.

Na rozdíl od toho, co Komise navrhovala na jednání, není možné analogicky odkazovat na věc Hälvä, která se týká skutečně jiné situace: dočasní zaměstnanci (v soukromé) dětské vesničce, kteří pečují o děti v domech ve vesničce, v domech, v nichž tyto děti žijí, a to během nepřítomnosti pěstounů, kteří nesou hlavní zodpovědnost za výchovu dětí.

90.

V tomto ohledu bych chtěl také připomenout, že napětí mezi činností pěstounů a požadavky směrnice 2003/88 nemůže být vyřešeno ani s odkazem na kterýkoliv z odstavců článku 17 směrnice. Jak již bylo uvedeno, toto ustanovení umožňuje členským státům odchýlit se od požadavků směrnice týkajících se (mimojiné) denní a týdenní doby odpočinku, nikoliv však od článku 7, který ukládá členským státům povinnost zajistit, aby měl každý pracovník nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů. Zajištění pěstounům nejméně čtyř týdnů (placené) dovolené bez dětí, které mají v péči, by v zásadě vyžadovalo přijetí dočasných opatření ohledně péče. Je zřejmé, že takové řešení by nebylo v nejlepším zájmu dotčeného dítěte, a zejména by nebylo v souladu s cílem zajistit, aby děti mohly žít ve stabilním rodinném prostředí jako plnohodnotní členové pěstounské rodiny.

91.

Ze všech těchto důvodů se domnívám, že při správném výkladu pojmu „pracovník“ nespadají pěstouni, jako jsou ti dotčení ve věci v původním řízení, do oblasti působnosti směrnice 2003/88.

92.

Na další předběžné otázky tudíž není třeba odpovídat.

III. Závěry

93.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Curtea de Apel Constanţa (odvolací soud v Konstanci, Rumunsko) takto:

„Při správném výkladu pojmu ‚pracovník‘ nespadají pěstouni, jako jsou ti ve věci v původním řízení, do oblasti působnosti směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby.“


( 1 ) – Původní jazyk: angličtina.

( 2 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. 2003, L 299, s. 9; Zvl. vyd. 05/04, s. 381).

( 3 ) – Směrnice Rady ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci (Úř. věst. 1989, L 183, s. 1; Zvl. vyd. 05/01, s. 349).

( 4 ) – Znovu zveřejněno v Monitorul Oficial, část I, č. 159 ze dne 5. března 2014, ve znění změn a doplňků Ordonanța de urgență a Guvernului (vládní nařízení s mocí zákona) č. 65 ze dne 15. října 2014, zákona č. 131 ze dne 8. října 2014, zákona č. 52 ze dne 30. března 2016 a zákona č. 57 ze dne 11. dubna 2016.

( 5 ) – V příslušných vnitrostátních právních předpisech jsou pěstouni označováni jako „náhradní matka“ („assistants maternels“).

( 6 ) – Zveřejněno v Monitorul Oficial, část I, č. 443 ze dne 23. června 2003.

( 7 ) – Mimo jiné viz rozsudek ze dne 6. září 2016, Petruhhin, C‑182/15, EU:C:2016:630, bod 20 a citovaná judikatura.

( 8 ) – Viz níže bod 53 a následující.

( 9 ) – Viz mimo jiné rozsudky ze dne 1. prosince 2005, Dellas a další, C‑14/04, EU:C:2005:728, bod 38; ze dne 10. září 2015, Federación de Servicios Privados del sindicato Comisiones obreras, C‑266/14, EU:C:2015:578, bod 48, a ze dne 26. července 2017, Hälvä a další, C‑175/16, EU:C:2017:617, bod 25, jakož i usnesení ze dne 11. ledna 2007, Vorel, C‑437/05, EU:C:2007:23, bod 35, a ze dne 4. března 2011, Grigore, C‑258/10, nezveřejněné, EU:C:2011:122, body 8184. Viz rovněž interpretační sdělení Komise o směrnici Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. 2017, C 165, s. 1), s. 14.

( 10 ) – Interpretační sdělení Komise o směrnici Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. 2017, C 165, s. 1; Zvl. vyd. 05/04, s. 381), s. 15.

( 11 ) – Například viz usnesení ze dne 11. ledna 2007, Vorel, C‑437/05, EU:C:2007:23, bod 32 a citovaná judikatura. Viz také Interpretační sdělení Komise o směrnici Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. 2017, C 165, s. 1; Zvl. vyd. 05/04, s. 381), s. 15.

( 12 ) – Rovněž viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Hälvä a další, C‑175/16, EU:C:2017:617, konkrétně bod 26. V uvedené věci Soudní dvůr připustil podání výkladu článku 17 odst. 1 směrnice 2003/88, i když bylo řízení před předkládajícím soudem založeno na právu žalobkyň na příplatky za práci přesčas.

( 13 ) – Například rozsudky ze dne 3. října 2000, Simap, C‑303/98, EU:C:2000:528, body 3536; ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další, C‑397/01 až C‑403/01, EU:C:2004:584, body 5255; ze dne 3. května 2012, Neidel, C‑337/10, EU:C:2012:263, body 2122, a ze dne 14. října 2010, Union syndicale Solidaires Isère, C‑428/09, EU:C:2010:612, bod 24 a citovaná judikatura.

( 14 ) – Rozsudky ze dne 14. října 2010, Union syndicale Solidaires Isère, C‑428/09, EU:C:2010:612, bod 28 a citovaná judikatura; ze dne 3. května 2012, Neidel, C‑337/10, EU:C:2012:263, body 2325, a ze dne 21. února 2018, Matzak, C‑518/15, EU:C:2018:82, bod 66.

( 15 ) – Rozsudek ze dne 3. října 2000, Simap, C‑303/98, EU:C:2000:528, bod 47.

( 16 ) – Původní směrnice, která stanovila pravidla o pracovní době, byla přijata v roce 1993. Na rozdíl od dřívějších opatření v této oblasti, která se týkala hlavně vytváření pracovních míst zkracováním pracovní doby, směrnice Rady 93/104/ES ze dne 23. listopadu 1993 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. 1993, L 307, s. 18) klade důraz na zdraví a bezpečnost pracovníků. Směrnice 93/104 – spolu s několika dalšími odvětvovými směrnicemi – byla následně zrušena a nahrazena směrnicí 2003/88. Podrobněji viz Barnard, C., EU Employment Law, 4. vydání, Oxford University Press, Oxford, 2012, s. 534.

( 17 ) – Přijata byla na základě článku 137 Smlouvy o ES (nyní článku 153 SFEU). Rovněž viz rozsudky ze dne 26. června 2001, BECTU, C‑173/99, EU:C:2001:356, bod 59, a ze dne 12. října 2004, Wippel, C‑313/02, EU:C:2004:607, body 4647 odůvodnění této směrnice.

( 18 ) – Toto je patrné z bodu 15 odůvodnění této směrnice.

( 19 ) – V tomto smyslu viz také rozsudek ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další, spojené věci C‑397/01 až C‑403/01, EU:C:2004:584, body 5255.

( 20 ) – Bez ohledu na prostor ponechaný členským státům se jeví, že směrnice dostatečně neřeší mnohé otázky týkající se dnešní pracovní reality. V tomto smyslu viz sdělení Komise: Přezkum směrnice o pracovní době (druhá fáze konzultace se sociálními partnery na evropské úrovni podle článku 154 SFEU) (COM(2010) 801 final). Například logika „od 9 do 5“ je zjevně obsažena v mnoha ustanoveních směrnice, a to navzdory zvýšení počtu nových možností pružného uspořádání pracovní doby, které tuto logiku nerespektují. Viz Barnard, C., EU Employment Law, 4. vydání, Oxford University Press, Oxford, 2012, s. 558.

( 21 ) – Viz čl. 7 odst. 2 směrnice týkající se finanční náhrady za nevyčerpanou placenou dovolenou za kalendářní rok v případě ukončení pracovního poměru.

( 22 ) – Rozsudky ze dne 3. října 2000, Simap, C‑303/98, EU:C:2000:528, bod 35; ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další, C‑397/01 až C‑403/01, EU:C:2004:584, bod 52; ze dne 9. září 2003, Jaeger, C‑151/02, EU:C:2003:437, bod 89; ze dne 14. října 2010, Union syndicale Solidaires Isère, C‑428/09, EU:C:2010:612, body 24, 4041, a ze dne 26. července 2017, Hälvä a další, C‑175/16, EU:C:2017:617, bod 31.

( 23 ) – Viz mimo jiné rozsudky ze dne 3. října 2000, Simap, C‑303/98, EU:C:2000:528, bod 49; ze dne 9. září 2003, Jaeger, C‑151/02, EU:C:2003:437, bod 65, a ze dne 21. února 2018, Matzak, C‑518/15, EU:C:2018:82, body 4445 a citovaná judikatura.

( 24 ) – Rozsudek ze dne 9. září 2003, Jaeger, C‑151/02, EU:C:2003:437, konkrétně body 60 a 68.

( 25 ) – Rozsudek ze dne 21. února 2018, Matzak, C‑518/15, EU:C:2018:82, bod 66.

( 26 ) – Rozsudek ze dne 14. října 2010ve věci Union syndicale Solidaires Isère, C‑428/09, EU:C:2010:612.

( 27 ) – Tamtéž, bod 28, s odkazem na rozsudky ze dne 3. července 1986, Lawrie-Blum, 66/85, EU:C:1986:284, body 1617, a ze dne 23. března 2004, Collins, C‑138/02, EU:C:2004:172, bod 26. Viz rovněž rozsudky ze dne 3. května 2012, Neidel, C‑337/10, EU:C:2012:263, bod 23, a ze dne 7. září 2004, Trojani, C‑456/02, EU:C:2004:488, body 1516.

( 28 ) – Viz mimo jiné rozsudky ze dne 8. června 1999, Meeusen, C‑337/97, EU:C:1999:284, bod 15, a ze dne 4. června 2009, Vatsouras a Koupatantze, C‑22/08 a C‑23/08, EU:C:2009:344, bod 26 a citovaná judikatura.

( 29 ) – Rozsudek ze dne 13. ledna 2004, Allonby, C‑256/01, EU:C:2004:18, bod 72.

( 30 ) – Rozsudek ze dne 14. října 2010, Union syndicale Solidaires Isère, C‑428/09, EU:C:2010:612, bod 30, s odkazem na rozsudek ze dne 20. září 2007, Kiiski, C‑116/06, EU:C:2007:536, bod 26 a citovaná judikatura. Viz rovněž rozsudky ze dne 11. listopadu 2010, Danosa, C‑232/09, EU:C:2010:674, bod 56, a ze dne 1. března 2012, O’ Brien, C‑393/10, EU:C:2012:110, body 4251.

( 31 ) – V tomto ohledu viz analýzu dopadu tendence Soudního dvora vykládat pojem „pracovník“ široce a vykládat tento pojem stejným způsobem pro účely článku 45 SFEU a sekundárních právních předpisů bez ohledu na volbu vnitrostátních zákonodárců, Paanetoja, J. „Euroopan Paanetoja annettu oikeuden työntekijäkäsitteen laajeneva tulkinta“, Lakimies 3–4/2015, s. 367–385.

( 32 ) – Viz rozsudky ze dne 12. května 1998, Martínez Sala, C‑85/96, EU:C:1998:217, bod 31, ze dne 13. ledna 2004, Allonby, C‑256/01, EU:C:2004:18, bod 63, a ze dne 1. března 2012, O’Brien, C‑393/10, EU:C:2012:110, bod 30.

( 33 ) – Viz například rozsudky ze dne 12. května 1998, Martínez Sala, C‑85/96, EU:C:1998:217, bod 32 a citovaná judikatura; ze dne 23. března 2004, Collins, C‑138/02, EU:C:2004:172, bod 70; ze dne 4. června 2009, Vatsouras a Koupatantze, C‑22/08 a C‑23/08, EU:C:2009:344, body 3640 a citovaná judikatura, a ze dne 25. října 2012, Prete, C‑367/11, EU:C:2012:668, bod 46.

( 34 ) – Rozsudek ze dne 19. června 2014, Saint Prix, C‑507/12, EU:C:2014:2007, bod 47.

( 35 ) – Rozsudek ze dne 14. října 2010, Union syndicale Solidaires Isère, C‑428/09, EU:C:2010:612, bod 29.

( 36 ) – Rozsudek ze dne 26. července 2017, Hälvä a další, C-175/16, EU:C:2017:617.

( 37 ) – Tamtéž, bod 24.

( 38 ) – Tamtéž, zejména bod 33.

( 39 ) – Zdá se mi, že tomuto neuspokojivému řešení by nebylo možné zabránit, i kdyby Soudní dvůr rozhodl, že na činnost pěstounů, kteří by byli pracovníky pro účely směrnice 2003/88, se vztahuje výjimka stanovená v čl. 2 odst. 2 směrnice 89/391. Je tomu tak proto, že také v tomto případě by bylo potřebné nastolit rovnováhu mezi právy dítěte uvedenými v článku 24 Listiny základních práv Evropské unie na straně jedné a právy pracovníků stanovenými v čl. 31 odst. 2 Listiny na straně druhé.