1.

Projednávaná věc se týká mezinárodní příslušnosti ve věcech náhrady škody z porušení smlouvy podle druhé odrážky čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ( 2 ) (dále jen „nařízení Brusel I“) v souvislosti s případem multimodální přepravy zboží z jednoho členského státu do druhého.

2.

Na základě dohody uzavřené s finským podnikem uskutečnil britský dopravce přepravu zboží z Finska do Spojeného království. Poté, co se dotčené zboží ztratilo při přepravě ve Spojeném království, domáhal se finský podnik a pojistitel zboží náhrady škody u finského soudu.

3.

Tento spor se dostal před Korkein oikeus (Nejvyšší soud, Finsko) a uvedený soud žádá o objasnění, zda jsou finské soudy příslušné podle čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I.

4.

Ve svých rozsudcích ve věcech Rehder ( 3 ) a flightright a další ( 4 ) Soudní dvůr v souvislosti s leteckou přepravou osob konstatoval, že ve věcech náhrady škody z porušení smlouvy je příslušný soud místa nástupu i cílového místa určení. Vzhledem k tomu, že v judikatuře Soudního dvora neexistuje precedens, který by se přímo zabýval příslušností ve vztahu k porušení smlouvy týkající se multimodální přepravy v členských státech, musí Soudní dvůr v projednávaném případě odpovědět na otázku, zda se pravidlo dovozené v souvislosti s leteckou přepravou osob použije také na projednávanou situaci.

5.

Dospěl jsem k závěru, že finské soudy jsou příslušné pro řešení sporu v původním řízení, protože místo odeslání zboží podle smlouvy o přepravních službách představuje v souvislosti se smlouvami o přepravě zboží místo, kde byly poskytovány služby podle smlouvy, podle čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I.

6.

Článek 5 nařízení Brusel I zní následovně:

„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,

7.

Společnost Abnormal Load Services (International) Ltd (dále jen „ALS“), žalovaná v původním řízení, je britský dopravce se sídlem ve Spojeném království ( 5 ).

8.

V červenci 2008 ALS uzavřela smlouvu o přepravě zboží se společností Metso Minerals Oy (dále jen „Metso“), finským výrobcem zařízení pro těžební a stavební průmysl. Předmětem byla přeprava rotačního kuželového drtiče z Pori ve Finsku do Sheffieldu ve Spojeném království. Drtič byl pojištěn u Zurich Insurance plc (dále jen „Zurich“). Metso i Zurich jsou žalobkyněmi v původním řízení.

9.

Společnost ALS s pomocí subdodavatelů zajistila přepravu následovně. Drtič byl nejprve přepraven v nákladovém prostoru nákladního vozidla z Pori do Rauma ve Finsku. V Rauma byl vyložen z nákladního vozidla a pomocí vlastního mechanického pohonu přemístěn na loď. Po přepravě lodí do Spojeného království byl drtič pomocí vlastního mechanického pohonu opět vyložen z lodi ( 6 ) v přístavu Hull a naložen do jiného nákladního vozidla. Protože však příjemce zboží společnosti Metso neměl dostačující a odpovídající skladovací kapacitu, požádal subdodavatele ALS, aby drtič dočasně odvezl do svého vlastního skladu a pár dní ho tam ponechal. Skladování trvalo déle ( 7 ) a drtič se ztratil před předáním příjemci v Sheffieldu.

10.

Společnost Zurich uhradila společnosti Metso hodnotu drtiče sníženou o spoluúčast.

11.

Dne 30. září 2009 podaly společnosti Zurich a Metso ve Finsku k Satakunnan käräjäoikeus (soud prvního stupně, Satakunta, Finsko) návrh na určení, že ALS je povinna jim nahradit škodu ve výši hodnoty drtiče.

12.

V rozsudku ze dne 22. března 2013 Satakunnan käräjäoikeus (soud prvního stupně, Satakunta) nařídil ALS zaplatit částku požadovanou v žalobě, neboť dospěl k závěru, že je příslušný k projednání věci, protože ta se týká silniční dopravy a příslušnost má být založena na finských předpisech provádějících článek 31 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále jen „CMR“) ( 8 ).

13.

Na základě odvolání podaného společností ALS Vaasan Hovioikeus (soud druhého stupně, Vaasa, Finsko) konstatoval, že se jedná o případ kombinované přepravy, že nelze vycházet ze skutečnosti, že účastníci řízení uzavřeli dohodu o volbě soudu podle CMR, že CMR nelze použít a že ani Vaasan Hovioikeus (soud druhého stupně, Vaasa) není příslušný podle čl. 5 bodu 1 nařízení Brusel I. Proto svým rozsudkem ze dne 30. března 2015 žalobu zamítl jako nepřípustnou.

14.

V kasačním opravném prostředku k Korkein oikeus (Nejvyšší soud) společnosti Zurich a Metso tvrdily, že rozhodnutí Vaasan Hovioikeus (soud druhého stupně, Vaasa) by mělo být zrušeno a ALS by mělo být uloženo zaplatit náhradu škody, nebo by věc měla být vrácena Vaasan Hovioikeus (soud druhého stupně, Vaasa) k rozhodnutí ve věci.

15.

V této souvislosti se Korkein oikeus (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit původní řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Jak se určuje místo, respektive místa poskytnutí služby podle čl. 5 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Rady (ES) č. 44/2001, pokud se jedná o smlouvu, která se týká přepravy zboží mezi členskými státy, a pokud se přeprava skládá z více částí, v jejichž rámci jsou použity různé dopravní prostředky?“

16.

Soudnímu dvoru byla předložena písemná vyjádření žalované a finské, portugalské a švýcarské vlády a Evropské komise. Nebylo požadováno ani se nekonalo žádné jednání.

17.

Při řešení tohoto problému nejprve shrnu hlavní vyjádření předložená Soudnímu dvoru.

18.

ALS napadá mezinárodní příslušnost finských soudů, zatímco finská, portugalská a švýcarská vláda, stejně jako Komise mají za to, že finské soudy jsou příslušné.

19.

ALS tvrdí, že jedině místo vykládky je místem plnění, a poukazuje na skutečnost, že místem plnění může být pouze jediné místo a že cílové místo určení je podstatně významnější než místo odeslání. Místo odeslání je, jak tvrdí ALS, stěží důležitější než různá místa překládky. Na rozdíl od cestujících v letecké dopravě zákazníky přepravy zboží nezajímal způsob dopravy použitý během cesty, ale pouze to, zda se zboží dostalo do svého místa určení. Kromě toho ALS tvrdí, že situace je obdobná situaci obchodního zástupce působícího v různých členských státech, kdy Soudní dvůr ve věci Wood Floor Solutions Andreas Domberger přiznal příslušnost místu, kde má obchodní zástupce bydliště ( 9 ). ALS nakonec odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora ve věci Réunion européenne a další, kde v případě kombinované námořní a silniční dopravy byla příslušnost ve věcech týkajících se protiprávního jednání vázána na místo, do kterého bylo zboží odesláno ( 10 ). To je podle ASL v souladu určením příslušného práva pro smlouvy o přepravě podle nařízení Řím I ( 11 ), podle kterého je rozhodující místo doručení a má být vykládáno s přihlédnutím k nařízení Brusel I.

20.

Finská i portugalská vláda se odvolávají na judikaturu Soudního dvora v tom smyslu, že místo, kde byla zásilka převzata k přepravě, nebo místo určené k jejímu vydání jsou v souvislosti se smlouvou o přepravě stejně úzce spojena se smluvním plněním. Finská vláda odkazuje zejména na rozsudek Soudního dvora ve věci Wood Floor Solutions Andreas Domberger, zatímco portugalská vláda cituje věci Rehder, Nickel & Goeldner Spedition ( 12 ) a Color Drack ( 13 ) a používá pojem „hlavní místo poskytování služeb“.

21.

Komise, odkazujíc na rozsudky Soudního dvora ve věcech Rehder, Wood Floor Solutions Andreas Domberger a Color Drack, uznává, že v každém případě je místem plnění místo ukončení přepravy, stejně jako místo určení přepravy. Komise dále nicméně tvrdí, že by bylo z hlediska blízkosti, předvídatelnosti a právní jistoty vhodné uznat navíc i místo odeslání jako místo plnění. Podle Komise by pak situace byla srovnatelná se situací ve věci Rehder. Proto Komise navrhuje, aby si žalobkyně v projednávané věci mohla vybrat mezi místem odeslání podle smlouvy o přepravě a místem dodání označeným v této smlouvě.

22.

Švýcarská vláda zdůrazňuje, že při výkladu pravidla týkajícího se příslušnosti musí být zohledněn jeho účel. Kromě jiných argumentů švýcarská vláda tvrdí, že cíli, na nichž spočívá příslušnost ve věcech smluvních podle čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I, jsou blízkost a předvídatelnost. Švýcarská vláda je toho názoru, že jak místo odeslání, tak místo dodání je třeba pokládat za místo plnění. Pokud by bylo zboží například poškozeno nebo ztraceno v místě odeslání, nejevilo by se vhodným omezit příslušnost na soudy v místě určení vzhledem k obtížím, které by v takovém případě byly spojeny se shromážděním relevantních důkazů. Švýcarská vláda doplňuje, že místa překládky během cesty nicméně nemají být považována za místa plnění, jelikož zaprvé je nelze předvídat, protože jejich výběr je běžně ponechán pouze na přepravci, a zadruhé počet možných příslušných soudů by měl být omezený.

23.

Úvodem je třeba poznamenat, že se původní řízení před předkládajícím finským soudem týká sporu ohledně otázky, zda jsou či nejsou v souvislosti s mezinárodní multimodální přepravou příslušné soudy členského státu, kde došlo k odeslání zboží. Předkládací rozhodnutí je formulováno šířeji tak, že potenciálně zahrnuje příslušnost soudů členských států, na jejichž území se nachází místo určení, spolu s členskými státy, v nichž se nacházejí tranzitní body. Pro rozhodnutí sporu tak, jak je formulován, však není nutné zahrnout tyto uvedené prvky do odpovědi na předloženou otázku. Nicméně podle výše uvedeného omezení dostupných fora mají nepřímý vliv, takže v tomto kontextu budou zkoumány jinde.

24.

Soudní dvůr se zabýval mezinárodní příslušností v souvislosti s mezinárodní dopravou v několika věcech. Přesto se žádná z těchto věcí netýká zvláštní příslušnosti v případě smlouvy o přepravě zboží podle čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I, což je problém, jenž nastal v projednávané žádosti o rozhodnutí předběžné otázky.

25.

Pokud se jedná o pozemní přepravu zboží, uvedená rozhodnutí se týkají hlavně CMR a oblasti její působnosti. Soudní dvůr však rozhodl, že je na vnitrostátních soudech, aby rozhodly, zda spor spadá do rozsahu působnosti CMR ( 14 ), a v této věci Vaasan Hovioikeus (soud druhého stupně, Vaasa) již rozhodl, že CMR se nepoužije ratione materiae, protože projednávaná věc se týká kombinované přepravy.

26.

Z toho důvodu položil Korkein oikeus (Nejvyšší soud) předloženou otázku, totiž otázku výkladu čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I, k němuž přistoupil v důsledku nepoužitelnosti CMR ( 15 ).

27.

Článek 5 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I stanoví „zvláštní příslušnost“ jako alternativu „obecné příslušnosti“. Pro žalovanou v původním řízení jsou podle čl. 2 bodu 1 nařízení Brusel I ve spojení s čl. 60 bodu 1 nařízení Brusel I obecně příslušné soudy Spojeného království, kde má ALS své sídlo. Žalobkyně v původním řízení si proto může vybrat, zda podá žalobu k finským soudům, pouze tehdy, pokud Finsko splňuje předpoklady čl. 5 bodu 1) písm. b) nařízení Brusel I, tj. pokud by Finsko bylo „místem plnění závazku“ ve smyslu uvedeného článku.

28.

Otázka mezinárodní příslušnosti byla v původním řízení vznesena, protože věc má vztah nejen k Finsku, ale také k jiným zemím: Finsko je zemí odeslání a sídlem odesílatele, zatímco místo určení zásilky zboží, stejně jako sídlo přepravce se nachází ve Spojeném království, kde se kromě toho zboží nakonec ztratilo. Konečně za účelem provedení přepravy z Finska do Spojeného království musel být drtič v této věci přepraven ve vodách jiných členských států či ve vodách nespadajících pod jurisdikci žádného státu. Jednoduše řečeno všechna tato území a vody jsou místy, kde byla plněna smlouva o přepravě.

29.

Protože je čl. 5 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I pro účely určování mezinárodní příslušnosti ve věcech smluv o poskytování služeb vázán na „místo, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány“, vzniká otázka, zda jsou příslušné všechny státy, ve kterých byla poskytována část plnění, nebo jen jeden, či některé z nich.

30.

Ustanovení čl. 5 bodu 1 písm. a) i b) nařízení Brusel I podle svého znění odkazují na „místo plnění“ a „místo na území členského státu“ ( 16 ). Vzhledem k použití jednotného čísla se zdá, že pro určení zvláštní příslušnosti ve věcech smluvních lze vzít v úvahu pouze jediné místo. To se však v judikatuře neodráží.

31.

Soudní dvůr rozhodl, že nelze-li stanovit jedno hlavní místo plnění, každé z míst plnění má dostatečně úzký vztah s věcnými prvky sporu, a tedy významný vztah s ohledem na soudní příslušnost. Ve sporu týkajícím se prodeje zboží Soudní dvůr konstatoval, že v takovém případě může žalobce žalovat žalovaného v jednom z míst plnění – dle své volby – na základě první odrážky čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I ( 17 ).

32.

Tato skutečnost je v souladu s judikaturou v oblasti protiprávních jednání, v níž Soudní dvůr také konstatoval, že v případě, že byla událostí, která vedla k náhradě škody a vyvolala škodu, dotčena místa ve více státech, může být bráno v úvahu více než jedno místo ( 18 ).

33.

Ve věci Réunion européenne a další ( 19 ) měl Soudní dvůr ve vztahu k přepravě zboží po moři a následně po zemi ( 20 ) za to, že šlo o přestupek či trestný čin a proto nerozhodl o příslušnosti ve smluvních věcech.

34.

Pokud jde o smlouvy o přepravě, Soudní dvůr vydal dva rozsudky objasňující předpoklady příslušnosti podle druhé odrážky čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I, které nyní podrobně prozkoumám.

35.

Ve věci Rehder ( 21 ) byl Soudní dvůr požádán o rozhodnutí ohledně mezinárodní příslušnosti pro nároky vzniklé podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 o právech cestujících v letecké dopravě ( 22 ). Žalobce se v této věci domáhal u německého soudu náhrady škody, která mu vznikla v důsledku zrušení letu z Mnichova do Vilniusu, přestože sídlo dotčené letecké společnosti bylo v Rize (Lotyšsko). Soudní dvůr konstatoval, že příslušným soudem je soud členského státu, kde se nachází místo odletu nebo místo příletu letadla. Konečná volba mezi těmito dvěma možnostmi je na žalobci.

36.

Soudní dvůr uzavřel, že vzhledem k povaze příslušných služeb poskytovaných cestujícím na cestě obě tato místa představují dostatečně úzký vztah s věcnými prvky sporu. Soudní dvůr zároveň konstatoval, že místa mezipřistání nemají „dostatečnou vazbu s hlavními službami vyplývajícími z [příslušné] smlouvy“ ( 23 ).

37.

Při posuzování významnosti místa odletu a místa příletu Soudní dvůr odlišil tuto situaci od kupní smlouvy zahrnující „dodání zboží na různá místa, což jsou odlišné a kvantifikovatelné úkony pro účely určení poskytování hlavní služby na základě hospodářského kritéria“. Soudní dvůr poukázal, že „[letecká doprava představuje], již z důvodu své povahy, služby poskytované nedělitelným a jednotným způsobem […], takže v takových případech není možné na základě hospodářského kritéria rozlišit určitou část poskytování [hlavní] služby, jež [byla poskytnuta] v konkrétním místě“ ( 24 ).

38.

Kromě toho Soudní dvůr poznamenal, že jeho závěry jsou v souladu s cíli blízkosti a předvídatelnosti, jakož i právní jistoty. Soudní dvůr v tomto ohledu poznamenal, že volba omezená na dvě fora umožňuje oběma stranám snadno identifikovat soudy, ke kterým mají vznést svůj nárok.

39.

Výše uvedené zásady byly potvrzeny ve věci flightright a další ( 25 ), kdy se Soudní dvůr musel vypořádat se třemi spojenými věcmi, které se týkaly letů o několika úsecích, kdy byl navíc každý úsek provozován jinou leteckou společností.

40.

V první z těchto věcí společnost flightright GmbH, která byla postupníkem nároků dvou cestujících ze zpožděných letů, a další podali žaloby k německým soudům proti společnosti Air Nostrum. Postupitelé si zarezervovali u Air Berlin leteckou přepravu s jediným rezervačním číslem z Ibizy (Španělsko) do Düsseldorfu (Německo) s přestupem na Palmě de Mallorca ve Španělsku. První úsek letu provozovaný společností Air Nostrum byl zpožděn a cestující zmeškali let z Palmy de Mallorca do Düsseldorfu. Otázkou bylo, zda německý soud oslovený společností flightright GmbH byl příslušný.

41.

Soudní dvůr konstatoval, že druhá odrážka čl. 5 bodu 1) písm. b) nařízení Brusel I ( 26 ) musí být vykládána v tom smyslu, že v případě navazujícího letu je „místem plnění“ tohoto letu pro účely uvedených ustanovení místo příletu druhého úseku letu. Soudní dvůr dospěl k tomuto závěru v souvislosti s okolnostmi, kdy přeprava na jednotlivých letech byla uskutečňována dvěma různými leteckými dopravci a žaloba na náhradu škody za významné zpoždění letu s přestupem podle nařízení č. 261/2004 byla založena na narušení přepravy, ke kterému došlo na prvním úseku letu, který uskutečnil letecký dopravce, který není smluvní protistranou dotčených cestujících (Air Nostrum) ( 27 ).

42.

Soudní dvůr poznamenal, že přestože pojem „místo plnění“ uvedený ve věci Rehder odkazuje na přímý let provozovaný smluvním partnerem dotčeného cestujícího, použije se rovněž mutatis mutandis na situace, jakou je ta ve věci flightright a další, v níž zaprvé let s přestupem sestává ze dvou úseků a zadruhé letecká společnost provozující dotčený let neuzavřela smlouvu přímo s dotčenými cestujícími ( 28 ).

43.

Vzhledem k tomu, že místo příletu druhého úseku je dostatečně úzce spojeno s věcnými prvky sporu, a tudíž zaručuje úzkou vazbu mezi smlouvou o letecké přepravě a příslušným soudem požadovanou pravidly o zvláštní příslušnosti uvedenými v čl. 5 bodě 1) nařízení Brusel I, splňuje cíl blízkosti ( 29 ). Toto řešení také splňuje zásadu předvídatelnosti sledovanou týmiž pravidly, jelikož jak žalobci, tak žalovanému umožňuje určit soud místa příletu druhého úseku letu stanoveného v uvedené smlouvě o letecké dopravě jakožto soud, k němuž lze podat žalobu ( 30 ).

44.

Abych to shrnul, pokud jde o zpoždění letu nebo odepření nástupu na palubu a náhradu škody za porušení tohoto typu smlouvy o přepravě, Soudní dvůr považuje jak místo odletu, tak místo konečného určení za stejně významné podle smlouvy, a tedy existuje dostatečný územní vztah mezi těmito místy a žalobou vyplývající ze smluvní situace.

45.

Proto Soudní dvůr vymezuje obě tato místa jako „místa plnění“ podle druhé odrážky čl. 5 bodu 1) písm. b) nařízení Brusel I, která mají dostatečně úzký vztah s věcnými prvky sporu ohledně smluvních povinností, jako náhrada škody.

46.

Soudní dvůr odůvodňuje toto vymezení dalším aspektem, který je relevantní podle dlouhodobé judikatury k zvláštní příslušnosti, a to aspektem předvídatelnosti a hodnocení rizik.

47.

Od těchto dvou hlavních míst plnění Soudní dvůr odlišuje další místo, které je také významné pro plnění smlouvy o přepravě. Tím je místo, kde končí první úsek přepravy o více segmentech sestávající ze dvou letů. Na základě rozhodnutí Soudního dvora ve věcech Rehder a flightright a další toto místo nesplňuje cíl blízkosti.

48.

Podle mého názoru jsou tyto úvahy přenositelné na situace multimodální přepravy zboží, k níž došlo v projednávané věci.

49.

Projednávaná situace se liší od případů leteckých společností v předmětu přepravy a v prostředcích přepravy. Těmito dvěma odlišnostmi se budu zabývat postupně a vysvětlím, proč se podle mého názoru věci Rehder a flightright a další použijí navzdory těmto odlišnostem.

50.

Skutečnost, že v projednávaném případě bylo přepravováno zboží, situaci žádným významným způsobem nemění ve vztahu k místu odeslání. Toto místo má stále pro plnění smlouvy význam, a to intenzivnější než význam míst, kudy projelo nákladní vozidlo, resp. proplula loď po cestě z Finska do Spojeného království.

51.

Jak Soudní dvůr poukázal ve věci Rehder, s využitím letecké přepravy je spojeno poskytnutí příslušných služeb, a to „registrace, jakož i nástup cestujících a jejich přijetí na palubě v místě odletu sjednaném v příslušné smlouvě o přepravě, odlet letadla ve stanovenou hodinu, přeprava cestujících a jejich zavazadel z místa odletu do místa příletu, zaopatření cestujících během letu“. Tyto úvahy vylučují příslušnost soudů, v jejichž obvodu se nacházejí místa mezipřistání, kvůli nedostatku „dostatečné vazby s hlavními službami vyplývajícími z [příslušné] smlouvy“ ( 31 ).

52.

Vzhledem k tomu, že zboží musí být odesláno osobou, ať už je to odesílatel nebo jeden z jeho zástupců, je situace v místě odeslání obdobně rozhodující pro jeho úspěšnou přepravu.

53.

Proto jsou rozhodnutí týkající se letecké přepravy osob přenositelná na projednávanou věc. V případě přepravy zboží má odesílající strana zájem na tom, aby zboží dorazilo na místo určení včas a aby nedošlo k jeho ztrátě či poškození. Za tímto účelem musí odesílající strana přijmout opatření v místě odeslání, tj. předat zboží ve správný čas a na správném místě a vhodným způsobem jej zabalit a zabezpečit, aby nedošlo k nehodě při přepravě. Druhá smluvní strana, přepravce, musí rovněž uskutečnit důležitou část smluvených služeb v místě určení, a to převzít zboží a vhodně jej uskladnit a chránit před poškozením.

54.

Kromě toho přestože se CMR v původním řízení nepoužije, stojí za zmínku, že Komise uvedla, že se opírá i o faktor nejužšího spojení mezi přepravou zboží a případným příslušným státem. Podle čl. 31 odst. 1 písm. b) CMR slouží jak místo, kde byla zásilka převzata k přepravě, tak místo určené k jejímu vydání jako nezávislé spojovací faktory ( 32 ), na nichž může být založena mezinárodní příslušnost. Srovnatelné pravidlo lze najít v čl. 21 odst. 1 písm. c) Úmluvy OSN o námořní přepravě zboží ( 33 ).

55.

Nařízení Řím I, kterého se dovolávala ALS, není pro předloženou otázku přímo relevantní, protože se týká volby práva. Nicméně pravidla mezinárodního práva soukromého jsou rovněž založena na nejužším spojení. Za účelem určení práva rozhodného pro smlouvy o přepravě zboží používá čl. 5 odst. 1 nařízení Řím I kombinaci obvyklého bydliště dopravce, „místa převzetí“ a „místa doručení“, stejně jako obvyklého místa bydliště odesílatele. To lze považovat za potvrzení skutečnosti, že všechna tato místa jsou rozhodující pro určení nejužšího spojení v případech přepravy zboží, přičemž jedním z těchto míst je místo odeslání („místo převzetí“).

56.

Rozhodnutí Soudního dvora ve věci flightright a další se týkalo aspektu, který je typickým prvkem multimodální dopravy, totiž rozdělení takové dopravy do úseků.

57.

Rozdělení do úseků bylo dáno ve věci flightright a další, kde Soudní dvůr uvedl, že rozdělení do úseků nemění převažující pozici místa odeslání, přestože ve věci flightright a další stejně jako v projednávané věci žalovaná použila subdodavatele. Za jednotlivé úseky přepravy drtiče z Finska do Spojeného království odpovídaly různé přepravní společnosti.

58.

Jak v případě multimodální dopravy, tak v případě letů s přestupem jsou dvě místa, kde jsou služby hlavně poskytovány, spojena palubními vstupenkami v případě letecké dopravy nebo smlouvou mezi odesílatelem a přepravcem v případě multimodální přepravy. Účel, na němž spočívá smlouva, tedy přemístění předmětu z jedné určené lokace do druhé určené lokace, tj. jeho přeprava z bodu A do bodu B, činí z těchto dvou míst dva konce jednoho spektra, přestože je může dělit vzdálenost a čas. Obě tato místa – odeslání a určení – jsou zásadní pro smlouvu o přepravě a tvoří její podstatné a charakteristické náležitosti.

59.

V projednávané situaci, kdy jsou v průběhu cesty a zejména v přístavech měněny dopravní prostředky, je jistým rysem přepravy také rozdělení do úseků. Podle mého názoru však ani vyložení těžkého a objemného zboží, jakým je předmětný drtič, a jeho přeprava po zemi pomocí vlastního mechanického pohonu a nebezpečí ztráty či poškození při takovém postupu (včetně možnosti krádeže) nemění situaci v tom smyslu, že by místa překládky byla stejně důležitá jako místo odeslání. Uznání posledně uvedeného místa jako jednoho ze dvou „míst plnění“ nenavyšuje počet dostupných fora tak, aby to vedlo k obavám ohledně forum shopping.

60.

Kromě toho je běžnou praxí, že se ve smlouvách typu, jakým je dotčená smlouva v původním řízení, neuvádějí místa překládky ( 34 ). Hledisko předvídatelnosti, které Soudní dvůr zdůraznil ve věcech Rehder a flightright a další, a požadavek omezení forum shopping vedou k vyloučení míst překládky z pojmu „místo plnění“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I. Podle judikatury Soudního dvora musí být místo plnění v rozsahu, v jakém je to možné, odvozeno ze samotných ustanovení smlouvy ( 35 ).

61.

Díky přední roli smlouvy při určování příslušnosti je rovněž skutečnost, že byl drtič ztracen ve Spojeném království a ne ve Finsku, méně významná. V době, kdy strany smlouvu uzavřely, nebylo možné předvídat, kde může dojít k problému při jejím plnění. Proto přestože cílem čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I je rovněž usnadnění dokazování, tento cíl je zastíněn předvídatelností, jež je jedním z pilířů ( 36 ) společných pravidel o soudní příslušnosti.

62.

Jsem tedy toho názoru, že rozdíly mezi situacemi, které jsou zde porovnávány (letecká přeprava osob a multimodální přeprava zboží), nejsou tak významné, aby odůvodnily použití jiného přístupu k původnímu řízení než přístupu použitého ve věcech Rehder a flightright a další. Soudní dvůr konstatoval příslušnost v „hlavních místech plnění ( 37 )“, protože mají dostatečně úzký vztah s věcnými prvky sporu ( 38 ). Pro situace týkající se přepravy silniční a lodní je tento blízký vztah potvrzen dalšími právními režimy, jako je CMR a Hamburská pravidla.

63.

Místo odeslání i místo dodání jsou „hlavními místy plnění“ podle druhé odrážky čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I, zatímco místa nakládky jimi obecně nejsou.

64.

S ohledem na předchozí úvahy mám za to, že otázka předložená Korkein oikeus (Nejvyšší soud) byla měla být zodpovězena následovně:

„Místo nebo místa, kde je poskytována služba podle druhé odrážky čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, pokud jde o smlouvu o přepravě zboží mezi členskými státy, a přeprava se skládá z více částí, v jejichž rámci jsou použity různé dopravní prostředky, zahrnuje místo odeslání.“