1.

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce z oblasti sociální politiky se týká ochrany zaměstnanců v případě platební neschopnosti jejich zaměstnavatele. Konkrétně se jedná o osud nároků ze zaměstnaneckého penzijního pojištění, zřízeného zaměstnavatelem, v případě platební neschopnosti. Na tyto nároky se vztahuje článek 8 směrnice 2008/94/ES ( 2 ), který členským státům ukládá povinnost přijmout pro případ platební neschopnosti zaměstnavatele opatření na ochranu zájmů zaměstnanců, pokud jde o jejich práva na starobní důchody. Soudní dvůr již tuto povinnost ochrany konkretizoval ve svých rozsudcích ve věcech Robins a Hogan v tom smyslu, že zaměstnancům musí být v případě platební neschopnosti jejich zaměstnavatele zachováno alespoň 50 % jejich nároků na starobní důchody ( 3 ).

2.

V projednávané věci se v centru zájmu znovu ocitá provedení výše uvedené směrnice ve Spojeném království, které zakotvuje absolutní horní hranici nároků na náhradu, které zaměstnancům náleží v případě platební neschopnosti jejich zaměstnavatele. Spornou vnitrostátní úpravou jsou dotčeni zejména ti zaměstnanci, jejichž nároky z doplňkového zaměstnaneckého systému sociálního zabezpečení jsou již relativně vysoké. V případě žalobce v původním řízení, G. Hampshira, tato právní úprava vede k pozbytí 67 % jeho nároků na starobní důchod.

3.

Na základě výše uvedeného se naskýtá otázka rozsahu a praktického použití minimální záruky nabytých nároků na důchod, kterou vypracoval Soudní dvůr Evropské unie.

4.

Dále se v předmětném řízení naskýtá otázka přímé použitelnosti článku 8 směrnice. Toto ustanovení je sice formulováno relativně široce, ale zároveň bylo zevrubně konkretizováno judikaturou Soudního dvora.

5.

Unijní právní rámec tohoto případu je vymezen ustanoveními směrnice 2008/94 o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele (dále také jen „směrnice“). Jejím účelem je podle třetího bodu jejího odůvodnění ochrana zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, především s ohledem na úhradu jejich nesplacených pohledávek.

6.

Článek 8 směrnice stanoví:

„Členské státy zajistí, aby byla přijata nezbytná opatření na ochranu zájmů zaměstnanců a osob, které již odešly z podniku nebo provozovny zaměstnavatele ke dni vzniku platební neschopnosti zaměstnavatele, pokud jde o nabytá nebo nabývaná práva na starobní důchody, včetně pozůstalostních důchodů, na základě doplňkových zaměstnaneckých nebo mezioborových systémů sociálního zabezpečení, které stojí mimo vnitrostátní zákonné systémy sociálního zabezpečení.“

7.

Kromě toho je třeba poukázat na čl. 12 písm. a) směrnice, který obsahuje následující úpravu:

„Tato směrnice se nedotýká možnosti členských států,

8.

Směrnice 2008/94 byla ve Spojeném království, co se týče ochrany práv zaměstnanců na starobní důchod, v podstatě provedena Pensions Act 2004 (zákon o důchodech z roku 2004, dále jen „zákon z roku 2004“).

9.

Zákon z roku 2004 zřizuje zákonný záruční penzijní fond, Pension Protection Fund (dále jen „PPF“). Tento fond v případě platební neschopnosti zaměstnavatele přejímá za určitých podmínek odpovědnost za nároky zaměstnanců plynoucí z doplňkového zaměstnaneckého systému sociálního zabezpečení. Za účelem financování tohoto úkolu PPF od všech způsobilých doplňkových zaměstnaneckých systémů sociálního zabezpečení vybírá poplatek. Kromě toho PPF v případě převzetí odpovědnosti přebírá zbylá aktiva dotčené entity. PPF je spravován Board of the Pension Protection Fund (dále jen „správní rada“).

10.

Podle článku 127 odst. 2 zákona z roku 2004 je podmínkou převzetí odpovědnosti ze strany PPF, že hodnota aktiv byla ke dni vzniku platební neschopnosti nižší než hodnota zajištěných závazků.

11.

Za „zajištěné závazky“ ve smyslu tohoto předpisu však nejsou považovány veškeré důchodové nároky všech zaměstnanců, zúčastněných na doplňkovém zaměstnaneckém systému sociálního zabezpečení, nýbrž jen nároky na náhradu, které vyplývají ze zákona z roku 2004 (dále jen „náhrada PPF“). Výši náhrady PPF, která má být v daném případě vyplacena, stanoví po vzniku platební neschopnosti správní rada během takzvaného hodnotícího období.

12.

Pro zaměstnance, kteří ke dni vyhlášení platební neschopnosti již dosáhli běžného důchodového věku stanoveného v rámci jejich systému sociálního zabezpečení, článek 162 zákona z roku 2004 nezakotvuje žádné krácení jejich nároků. Naproti tomu mají zaměstnanci, kteří ke dni vyhlášení insolvence stanoveného věku ještě nedosáhli, pouze nárok na 90 % svých nabývaných práv. Navíc se na jejich nárok vztahuje omezení podle bodu 26 přílohy 7 zákona z roku 2004, které je předmětem sporu.

13.

Maximální částku pro zaměstnance určitého věku každoročně stanoví PPF. Tato částka je každoročně valorizována v souladu s obecným vývojem mezd. Příjemce, na něhož se vztahuje omezení výše náhrady, však doživotně dostává částku, která byla stanovena pro rok, v němž mu PPF poprvé vyplatil náhradu.

14.

Bod 28 přílohy 7 zákona z roku 2004 navíc zakotvuje valorizaci v závislosti na inflaci, která může pro již stanovené maximální sazby činit nejvíce 2,5 % p. a.; úprava maximální sazby vycházející z tohoto ustanovení se však nevztahuje na náhrady, které jsou pobírány na základě zaměstnání, které bylo vykonáváno před 6. dubnem 1997.

15.

Pokud PPF po skončení svého hodnocení a stanovení celkové výše zajištěných závazků, které mají být vypořádány, dojde k závěru, že v rozhodné době byla v doplňkovém zaměstnaneckém systému sociálního zabezpečení aktiva dostačující alespoň pro výplatu důchodů ve výši odpovídající náhradě PPF, rozhodne podle článku 154 zákona z roku 2004, že nepřebírá odpovědnost.

16.

V takovém případě je doplňkový zaměstnanecký systém sociálního zabezpečení spravován mimo rámec PPF. Příslušný systém doplňkového sociálního zabezpečení je pak povinen poskytovat zaměstnancům ze zbývajících prostředků náhradu PPF. Podle čl. 154 odst. 7 zákona z roku 2004 se přitom příslušný systém doplňkového sociálního zabezpečení řídí pokyny PPF.

17.

Jakmile došlo k ocenění ze strany PPF, je podle článku 145 zákona z roku 2004 – s výhradou podání opravného prostředku – závazné.

18.

Grenville Hampshire, odvolatel v původním řízení, byl v letech 1971 až 1998 zaměstnán u společnosti Turner & Newall plc (dále jen „T&N“). Po celou dobu svého zaměstnání byl účastníkem doplňkového zaměstnaneckého systému sociálního zabezpečení T&N. V roce 1998 odešel ve věku 51 let do důchodu, přičemž výše jeho hrubých důchodových nároků byla správcem systému sociálního zabezpečení T&N stanovena na 48781,80 libry šterlinků ročně s meziročním růstem nejméně o 3 %. Poté, co byla společnost T&N převzata americkou společností Federal Mogul, byl v roce 2001 v USA vyhlášen úpadek T&N, nyní Federal Mogul. Následně PPF ve Spojeném království zahájil dne 10. července 2006 hodnocení ohledně převzetí předmětného doplňkového zaměstnaneckého systému sociálního zabezpečení.

19.

Po ukončení hodnocení došel PPF dne 19. září 2011 k závěru, že ke dni 10. července 2006 byl v systému sociálního zabezpečení T&N k dispozici dostatek prostředků na to, aby byla zbylým zaměstnancům doživotně vyplácena alespoň náhrada PPF. Pro G. Hampshira byla roční hrubá výše rozhodné náhrady PPF nakonec stanovena na 19819 liber šterlinků, jelikož v roce 2006 ještě nedosáhl věku pro odchod do důchodu stanoveného v rámci systému sociálního zabezpečení T&N, a tudíž se na něj vztahovala pravidla o omezení výše náhrady.

20.

Navíc se na tuto částku nevztahuje valorizace kvůli inflaci, protože pracovní poměr G. Hampshira z převážné části trval v období do 6. dubna 1997. Oproti nárokům ve výši 60240 liber šterlinků ročně, které by G. Hampshire nabyl v roce 2006, kdyby nedošlo k platební neschopnosti jeho zaměstnavatele, se jedná o pokles o 67 %, který se prohlubuje.

21.

Z tohoto důvodu G. Hampshire a 15 dalších bývalých zaměstnanců T&N, kteří jsou dotčeni obdobným snížením, nejprve zahájili řízení za účelem přezkumu ocenění provedeného PPF, které je upraveno v zákoně z roku 2004, a následně podali opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým bylo toto ocenění potvrzeno, přičemž se opírali o článek 8 směrnice 2008/94.

22.

PPF však zastává názor, že z judikatury Soudního dvora Evropské unie k článku 8 této směrnice pouze vyplývá, že členské státy mají zavést systémy ochrany, které zaměstnancům zúčastněným na doplňkovém zaměstnaneckém systému sociálního zabezpečení jako celku, nikoli však každému jednotlivému zaměstnanci, zaručí náhradu, jejíž výše v průměru činí nejméně 50 % hodnoty nabytých nároků.

23.

Řízení je nyní vedeno u Court of Appeal (odvolací soud, Spojené království). Usnesením ze dne 26. července 2016, které bylo Soudnímu dvoru Evropské unie doručeno dne 16. ledna 2017, tento soud přerušil své řízení a na základě článku 267 SFEU položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

24.

V řízení před Soudním dvorem Evropské unie předložili písemná vyjádření G. Hampshire, PPF, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Irsko, jakož i Evropská komise. Na jednání, které se konalo 8. března 2018, byli zastoupeni titíž účastníci.

25.

Předkládající soud klade Soudnímu dvoru Evropské unie otázky ohledně výkladu „článku 8 směrnice 80/987/EHS, který je nyní nahrazen článkem 8 směrnice 2008/94/ES“. Znění tohoto ustanovení nebylo v rámci přepracování směrnice změněno. Vzhledem k tomu, že předmětem sporu v původním řízení je rozhodnutí PPF ze dne 19. září 2011, budu dále vycházet jen z ustanovení směrnice 2008/94.

26.

Nejprve je třeba zmínit námitku Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, že je tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nepřípustná, protože otázky, které v ní jsou uvedeny, jsou čistě hypotetické.

27.

To podle něj vyplývá zaprvé z okolnosti, že v žádném případě nebylo oznámeno převzetí odpovědnosti ze strany PPF, protože i v případě přiměřeného vyššího ohodnocení zajištěných závazků, je v sociálním systému T&N k dispozici dostatek aktiv.

28.

Zadruhé může G. Hampshire své požadavky v důsledku nedostatku přímé použitelnosti článku 8 výše uvedené směrnice uplatňovat jen formou odpovědnosti státu. Takový postup je však podle této námitky od počátku beznadějný, protože Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ve věci Hogan rozhodl, že závažné porušení článku 8 předmětné směrnice může být dovozováno teprve od 25. ledna 2007 ( 4 ), avšak v tomto případě nastala platební neschopnost zaměstnavatele již v roce 2006.

29.

Nejprve je třeba poukázat na to, že podle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie je jedině vnitrostátní soud příslušný k tomu, aby s ohledem na zvláštnosti konkrétního případu posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro své rozhodnutí, tak relevantnost otázek předložených Soudnímu dvoru; platí ovšem výjimka v případech, kdy je zjevné, že výklad práva Společenství nemá žádný vztah k realitě nebo k předmětu sporu v původním řízení ( 5 ).

30.

V tomto případě však bude v původním řízení v každém případě třeba objasnit, zda výpočet zajištěných závazků na základě ustanovení zákona z roku 2004 odpovídá požadavkům článku 8 směrnice 2008/94. Kdyby tomu totiž tak nebylo, musel by PPF provést přecenění zajištěných závazků. Nelze tak popřít, že se předložené předběžné otázky vztahují ke konkrétnímu právnímu sporu projednávanému v původním řízení a že jsou relevantní pro rozhodnutí o něm.

31.

Otázka, zda je článek 8 předmětné směrnice za podmínek původního řízení přímo použitelný, nebo zda v úvahu přichází jen nárok z odpovědnosti státu, je navíc předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ( 6 ). V žádném případě není zjevné, že by článek 8 směrnice neměl přímý účinek.

32.

Z toho vyplývá, že řízení o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustné.

33.

Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda je třeba článek 8 směrnice 2008/94 ve světle rozsudků Soudního dvora Evropské unie ve věcech Robins ( 7 ) a Hogan ( 8 ) chápat v tom smyslu, že členské státy musí zakotvit systémy ochrany, které každému jednotlivému zaměstnanci v případě platební neschopnosti jeho zaměstnavatele zaručí, že obdrží alespoň 50 % hodnoty jím nabytých nároků na starobní důchod.

34.

Alternativně by předkládající soud na základě své druhé předběžné otázky rád zjistil, zda může být v souladu s požadavky předmětné směrnice vnitrostátní systém, který v ojedinělých případech vede k tomu, že zaměstnanec obdrží náhradu, která je nižší než 50 % hodnoty jím nabytých nároků, a) kvůli maximálním možným částkám, nebo b) protože náhrada není každoročně zvyšována. V případě b) by kvůli neprovádění valorizace mohla úroveň náhrady klesnout pod 50 % úrovně nabytých nároků teprve postupem času.

35.

Odpověď na otázku 2 b) je tudíž závislá na hodnotě, kterou článek 8 směrnice chrání – buď částku, na kterou měl zaměstnanec nárok ke dni vzniku platební neschopnosti, nebo celkový objem nabytých nároků na starobní důchod.

36.

Protože se jak první, tak druhá předběžná otázka týkají výkladu článku 8 směrnice se zřetelem na míru ochrany a výklad judikatury, která byla zatím k tomuto ustanovení vydána, je nutné vypořádat se s oběma prvními předběžnými otázkami najednou.

37.

Nejprve je třeba prozkoumat, zda článek 8 směrnice zakotvuje individuální záruku pro každého jednotlivého zaměstnance – na rozdíl od pouhé průměrné míry ochrany poskytované zaměstnancům jako celku (viz níže část 1) – a následně se zabývat otázkou, k jaké hodnotě se taková záruka minimální náhrady případně vztahuje (viz níže část 2). Nakonec se vypořádám s argumenty, které Spojené království Velké Británie a Severního Irska uvedlo ve prospěch omezení míry ochrany v projednávaném případě (viz níže část 3).

38.

Podle článku 8 směrnice 2008/94 členské státy zajistí, „aby byla přijata nezbytná opatření na ochranu zájmů zaměstnanců […], pokud jde o nabytá nebo nabývaná práva na starobní důchody“.

39.

Na otázku, jakou míru ochrany členské státy s ohledem na toto ustanovení musí konkrétně zajistit, již Soudní dvůr Evropské unie odpověděl ve svých rozsudcích ve věcech Robins a Hogan ( 9 ). Ve věci Robins rozhodl, že při poklesu míry náhrady „v určitých situacích, […] na 20 nebo 49 % nároků, na které by měl zaměstnanec nárok, tedy na méně než polovinu těchto nároků“ už nemůže být ani řeči o ochraně zájmů zaměstnanců ve smyslu výše uvedeného ustanovení ( 10 ). Tento výklad pak Soudní dvůr potvrdil ve věcech Hogan a Webb-Sämann ( 11 ).

40.

Citované vyjádření Soudního dvora Evropské unie k míře ochrany poskytované článkem 8 směrnice je třeba chápat jako individuální záruku minimální výše náhrady pro každého zaměstnance.

41.

Jednak to vyplývá již z formulace, kterou Soudní dvůr zvolil: Rozhodl, že ochrana zájmů zaměstnanců ve smyslu článku 8 směrnice není zajištěna již tehdy, pokud je „v určitých situacích“ ( 12 ) poskytnuta náhrada nižší než polovina hodnoty nabytých nároků. To ukazuje, že již nedosažení stanovené míry ochrany v jednom konkrétním případě postačuje k tomu, aby nastal rozpor se směrnicí.

42.

Proto také ve věci Hogan ke zjištění závažného rozporu s článkem 8 směrnice postačovalo, aby na základě systému použitelného v Irsku dostalo v důsledku platební neschopnosti svého bývalého zaměstnavatele méně než 50 % hodnoty svých individuálních nároků na důchod deset jmenovitě uvedených zaměstnanců ( 13 ). Z toho vyplývá, že stačí, když je snížením o více než 50 % dotčen jen nepatrný počet příjemců – jako např. v původním řízení zhruba 0,1 % –0,2 % zaměstnanců T&N.

43.

Dále Soudní dvůr Evropské unie ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje, že cílem předmětné směrnice je zaručit všem zaměstnancům minimální ochranu ( 14 ). Tohoto cíle však lze dosáhnout jen tehdy, pokud tento minimální standard platí pro každého jednotlivého zaměstnance, který se ho může dovolat. Podle postulátu o pouhé záruce toho, že bude „zpravidla“ obdrženo 50 % nároků na důchod, který upřednostňuje Spojené království Velké Británie a Severního Irska, by totiž v ojedinělých případech byla přijatelná i úplná ztráta ochrany. Koncepce minimální míry harmonizace, na které je příslušná směrnice založena, ale zakazuje právě snížení ochrany pod úroveň, která byla směrnicí prohlášena za závaznou ( 15 ). Proto je nedodržení minimálního standardu u jednotlivých zaměstnanců nepřípustné.

44.

Ostatně z legislativních dokumentů k dnešnímu článku 8 směrnice vyplývá, že záměrem unijního normotvůrce bylo prostřednictvím této úpravy zabránit případům obzvláštní tvrdosti ( 16 ). Podstatou pravidla o případech tvrdosti je okolnost, že mají být zohledněny právě zvláštnosti konkrétního případu.

45.

Totéž ostatně plyne již ze situace, ze které vycházely rozsudky Robins a Hogan: V obou řízeních se jednalo také o odpovědnost Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, resp. Irska za náhradu škody za nesprávné provedení směrnice. Nutný předpoklad takového nároku představuje okolnost, že subjektivní práva jednotlivce zakládá právní předpis ( 17 ). Soudní dvůr Evropské unie ve výsledku došel k závěru, že odpovědnost členského státu závisela jen na zjištění, že byla závažným způsobem porušena povinnost provést směrnici ( 18 ), a všechny ostatní podmínky, tedy obzvláště propůjčení subjektivních práv článkem 8 směrnice, tudíž byly splněny.

46.

Z těchto důvodů je i v daném kontextu třeba vycházet z toho, že článek 8 směrnice dává příslušným zaměstnancům individuální právo na zajištění alespoň 50 % jejich nabytých nároků na starobní důchod. Protože je tedy odpověď na první otázku kladná, je nutno na otázku 2 a) odpovědět záporně.

47.

Závěrem budiž zmíněno, že se minimální záruka obsažená v článku 8 směrnice samozřejmě musí použít v každém stadiu řízení, zejména i během hodnotícího období, zakotveného zákonem z roku 2004 ( 19 ).

48.

Dále se naskýtá otázka, zda se minimální záruka podle článku 8 směrnice 2008/94 vztahuje jen na hodnotu nároků vyjádřenou konkrétní částkou ke dni vyhlášení platební neschopnosti zaměstnavatele, nebo na zamýšlený růst výše dávek po celou dobu důchodu.

49.

K tomu již judikatura objasnila, že cílem článku 8 směrnice je ochrana veškerých nároků na důchod, které byly nabyty placením pojistného. Ve věci Webb-Sämann tak Soudní dvůr Evropské unie rozhodl, že článek 8 má – na rozdíl například od článku 3 směrnice – „zaručit ochranu dlouhodobých zájmů zaměstnanců, neboť takovéto zájmy, pokud jde o nabytá nebo nabývaná práva, se v zásadě vztahují na celou dobu trvání důchodu“ ( 20 ).

50.

To vyplývá rovněž z legislativních dokumentů k návrhu příslušné směrnice, podle nichž má článek 8 směrnice zajistit, že budou moci být naplněna očekávání týkající se důchodů, kterých zaměstnanec „dosáhl dlouholetou prací v daném podniku“ ( 21 ). V souladu s tím Soudní dvůr Evropské unie ve své ustálené judikatuře považuje nároky zaměstnanců na důchod z doplňkového zaměstnaneckého systému sociálního zabezpečení za určitý druh „odložené odměny“ ( 22 ).

51.

Pokud však plánovaný růst nároků na důchod nebude zahrnut do výpočtu minimální náhrady, nebude dostatečně zohledněno dříve zaplacené pojistné. Plánovaný roční růst je totiž zakalkulován v pojistném.

52.

V důsledku toho musí i systémy ochrany členských států ve smyslu článku 8 směrnice 2008/94 zajistit růst nároků, neboť garantovaná částka nesmí ani v průběhu let klesnout pod 50 % hodnoty, která byla původně nabyta pro daný rok důchodu.

53.

Na druhou předběžnou otázku je tedy třeba v plném rozsahu odpovědět záporně.

54.

Zbývá tedy ještě prozkoumat, zda v projednávaném případě nemůže být menší individuální míra ochrany ospravedlněna jinými důvody.

55.

Jako první důvod Spojené království Velké Británie a Severního Irska uvádí, že G. Hampshire má ve srovnání s jinými zaměstnanci mimořádně vysoký důchod a plná náhrada jeho nároků by nebyla přijatelná ze sociálních důvodů.

56.

Jak již Soudní dvůr Evropské unie uvedl, článek 8 neukládá povinnost zajistit plnou ochranu před ztrátou nároků ( 23 ). Není tak vyloučena horní hranice nároků jako taková. Avšak členské státy při provádění směrnice mohou a musí zohledňovat požadavky dané nezbytností vyrovnaného hospodářského a sociálního rozvoje ( 24 ).

57.

Proto je možné – jak v zásadě stanoví i sporná vnitrostátní úprava – určit různou výši náhrady v závislosti na celkovém objemu nároků a tím více zatížit zaměstnance, kteří měli dříve vyšší příjem a tomu odpovídající vyšší nároky. Sociální rovnováhy může být dosaženo tím, že těmto příjemcům důchodu bude nahrazeno jen 50 % hodnoty jejich nároků ( 25 ). Přiměřeným vyrovnáním však nemůže být úplné odepření ochrany, poskytované směrnicí, některým jedincům.

58.

Zaprvé to vyplývá z okolnosti, že účelem směrnice je ocenění pojistného hrazeného během pracovního života, a odpovídá to skutečnosti, že nároky ze zaměstnaneckého penzijního pojištění představují „odloženou odměnu“ ( 26 ). Zadruhé není PPF financován z daní, nýbrž z příspěvků doplňkových zaměstnaneckých systémů sociálního zabezpečení a z převzetí jejich aktiv. Na jednání bylo navíc uvedeno, že výpočet těchto příspěvků je založen na rizicích, takže systémy sociálního zabezpečení s vysokými závazky musí PPF hradit příspěvky v odpovídající výši.

59.

Skutečnost, že unijní právo zakotvuje pro všechny zaměstnance záruku minimální výše náhrady 50 %, se za těchto okolností jeví jako sociálně přiměřené vyrovnání. V původním řízení je ostatně stanovením horní hranice nároků dotčen jen malý počet zaměstnanců. Proto nejsou možné finanční dopady ve srovnání s celkovými náklady systému závažné.

60.

Jako druhý důvod pro omezení výše nároků vláda Spojeného království Velké Británie a Severního Irska udává potírání takzvaného „moral hazard“, tedy nebezpečí, že pracovníci na úrovni obchodního vedení budou vědomě postupovat způsobem, který poškozuje hospodářské zájmy zaměstnavatele. Vědomí, že jsou jejich důchodové nároky i v případě platební neschopnosti zajištěny státem, nesmí vedoucí pracovníky svádět k přijímání rizikových rozhodnutí, která by tím spíše za určitých okolností mohla přivodit platební neschopnost jejich podniku.

61.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie se nikdo nemůže dovolávat norem unijního práva podvodně nebo zneužívajícím způsobem ( 27 ). Konkrétním odrazem této obecné právní zásady ( 28 ) je článek 10 směrnice 80/987, nyní nahrazený čl. 12 písm. a) směrnice 2008/94, který výslovně uznává právo členských států přijmout nezbytná opatření k tomu, aby se zamezilo zneužívání.

62.

Spojené království Velké Británie a Severního Irska ostatně vůbec netvrdí, že zavedením pravidla o omezení výše nároků využilo zmocnění obsaženého v článku 10 směrnice 80/987, nyní nahrazeného článkem 12 směrnice 2008/94. Podmínkou pro použití této vnitrostátní úpravy tudíž není ani rozhodnutí vnitrostátního soudu o zneužívajícím jednání příjemce důchodu ( 29 ). Směrnice však kromě výslovného zmocnění k potírání konkrétních případů zneužívání neponechává žádný prostor pro jiná opatření členských států, která mají pouze obdobný účel.

63.

Úprava obsažená v zákoně z roku 2004 v každém případě překračuje meze toho, co je nezbytné k potírání „moral hazard“ ( 30 ).

64.

Zaprvé se již základní předpoklad, že vedoucí pracovník, který s náležitě vysokými důchodovými nároky odešel do předčasného důchodu, s velkou pravděpodobností sám odpovídá za platební neschopnost podniku, jeví jako troufalý. Zadruhé se omezení náhrady vůbec nevztahuje na vedoucí pracovníky, kteří již dosáhli stanoveného věku pro odchod do důchodu, a to ani v případě, že se možná podíleli na riskantních podnikatelských rozhodnutích, která přispěla k platební neschopnosti jejich zaměstnavatele. Vnitrostátní úprava tedy v žádném případě není při dosahování cíle, kterým argumentuje vláda Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, koherentní a systematická ( 31 ). Věk totiž zjevně není kritériem vhodným k tomu, aby na něj bylo vázáno nebezpečí zneužití.

65.

Vnitrostátní úprava tedy vůči vedoucím pracovníkům, kteří ještě nedosáhli důchodového věku, vytváří jakési obecné podezření, což je v rozporu se základní koncepcí boje proti zneužívání. Podle judikatury je totiž obecná presumpce zneužití nepřípustná ( 32 ).

66.

Na první dvě předběžné otázky je tudíž třeba odpovědět tak, že článek 8 směrnice 2008/94 se má vykládat v tom smyslu, že každý jednotlivý zaměstnanec má – s výhradou konkrétních případů zneužití ve smyslu čl. 12 písm. a) této směrnice – v případě platební neschopnosti svého zaměstnavatele nárok na náhradu ve výši nejméně 50 % celkové hodnoty svých nabytých nebo nabývaných práv na starobní důchod.

67.

Třetí předběžná otázka se týká přímé použitelnosti článku 8 směrnice 2008/94 v původním řízení.

68.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie jsou to vnitrostátní soudy, jimž přísluší poskytovat právní ochranu, která pro jednotlivce vyplývá z ustanovení práva Unie, a zaručovat plný účinek těchto ustanovení ( 33 ). Pokud jsou taková ustanovení uvedena ve směrnici, jsou vnitrostátní soudy navíc vedeny k tomu, aby při použití vnitrostátního práva jeho výklad v co možná největším rozsahu podřídily znění a účelu příslušné směrnice, aby tak mohlo být dosaženo cíle sledovaného touto směrnicí a aby tak byl naplněn čl. 288 odst. 3 SFEU ( 34 ).

69.

Pokud podle názoru vnitrostátního soudu není možný výklad, který by byl v souladu se směrnicí, může být příslušné ustanovení směrnice použito přímo. V případě opožděného nebo jen nedostatečného provedení směrnice to platí pro všechna ustanovení dané směrnice, která jsou po obsahové stránce bezpodmínečná a dostatečně přesná (viz níže část 1), pokud mají být uplatněna vůči státu (viz níže část 2) ( 35 ).

70.

Soudní dvůr Evropské unie ve věci Francovich upřesnil, za jakých podmínek je možno normu považovat za obsahově bezpodmínečnou a dostatečně přesnou. Podle něj záleží na třech hlediscích: zaprvé na oprávněných, zadruhé na obsahu nároku a zatřetí na jeho adresátovi, tj. na osobě, která je v důsledku dotčeného jednání nebo dluhu dlužníkem ( 36 ). Na rozdíl od věci Francovich jsou v projednávaném případě tato tři kritéria přímé použitelnosti splněna, přičemž adresát zde jasně vyplývá z vnitrostátní úpravy k provedení směrnice ( 37 ).

71.

Z textu článku 8 směrnice 2008/94 jednoznačně vyplývá, že chráněni mají být zaměstnanci, kteří jsou dotčeni platební neschopností svého zaměstnavatele. Soudní dvůr Evropské unie již rozhodl, že okruh osob, kterým mají být záruky obsažené v této směrnici ku prospěchu, je směrnicí vymezen tak přesně a bezpodmínečně, jak je judikaturou vyžadováno pro přímé použití normy ( 38 ).

72.

Avšak obsah nároku, který má být zaměstnancům přiznán, je při pouhém posuzování doslovného znění článku 8 směrnice méně jasný ( 39 ).

73.

Soudní dvůr Evropské unie ostatně již ve věci Francovich konstatoval, že pouhá možnost státu zvolit si jeden z několika možných prostředků nevylučuje, aby příslušná ustanovení směrnice byla použita přímo ( 40 ). Naopak postačuje, že je možné na základě příslušné normy určit minimální záruku ( 41 ). V tomto smyslu Soudní dvůr Evropské unie ve věci Webb-Sämann rozhodl, že i když členské státy disponují při provádění článku 8 směrnice 2008/94 značným prostorem pro uvážení, jsou přesto povinny zaručit pracovníkům minimální ochranu vyžadovanou tímto ustanovením ( 42 ).

74.

Přesný obsah této ochrany nepochybně vyplývá z judikatury Soudního dvora Evropské unie k tomuto ustanovení ( 43 ). Judikatura objasňuje a upřesňuje význam a dosah tohoto ustanovení tak, jak musí být nebo mělo být chápáno a používáno od okamžiku jeho vstupu v platnost ( 44 ).

75.

Účelem požadavku obsahové určitosti a bezpodmínečnosti normy, která má být použita přímo, je zaručení prakticky využitelného nároku. V tomto smyslu Soudní dvůr Evropské unie ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje, že dotčené ustanovení musí být dostatečně přesné, aby se jej mohl procesní subjekt dovolat a aby je soud mohl uplatnit ( 45 ). Pro posouzení je tedy rozhodující, zda je pro adresáty právní normy bez jakýchkoli pochybností seznatelný její přesný obsah, a to jak ze samotné normy, tak z jejího kontextu a historie jejího vzniku ( 46 ), jakož i za pomoci judikatury, která k ní byla vydána ( 47 ).

76.

Odpovědným osobám v PPF bylo nejpozději od vyhlášení rozsudku ve věci Robins dne 25. ledna 2007 známo, že nesmí uplatňovat výpočet, na jehož základě určitým zaměstnancům připadne náhrada o hodnotě nižší než 50 % jejich nabytých nároků ( 48 ). Místo toho měla být horní hranice nároků na náhradu stanovena za přímého použití článku 8 směrnice na nejméně 50 % důchodových nároků.

77.

Obsah povinnosti vyplývající z článku 8 směrnice 2008/94 tedy měl být k 19. září 2011, což je den vydání sporného hodnotícího rozhodnutí PPF ( 49 ), považován za bezpodmínečný a dostatečně přesný.

78.

Co se týče povinného subjektu, konstatoval Soudní dvůr Evropské unie, že členské státy mají v rámci článku 8 směrnice široký prostor pro zajištění ochrany dle svého uvážení. Ochrana tak může být poskytnuta například formou přímého státního financování, povinného pojištění na náklady zaměstnavatelů nebo zřízení záruční instituce ( 50 ).

79.

Soudní dvůr Evropské unie ostatně ve věci Gharehveran ohledně určitosti povinného subjektu rozhodl, že jednotlivci musí být umožněno dovolat se směrnice, pokud členský stát zcela vyčerpal prostor pro volné uvážení ( 51 ). Pokud rozhodnutí přijaté v rámci provádění směrnice představuje výkon diskreční pravomoci členského státu, musí tento členský stát toto rozhodnutí dodržovat ( 52 ).

80.

Ve věci Francovich Soudní dvůr Evropské unie nepovažoval článek 3 směrnice 80/987 za přímo použitelný s ohledem na určitost povinného subjektu pouze z toho důvodu, že směrnice v daném státě nebyla provedena vůbec. Soudní dvůr tehdy rozhodl, že Italská republika nemůže být sama považována za dlužníka předmětného dluhu jen proto, že danou směrnici vůbec neprovedla ( 53 ).

81.

V tomto případě je tomu však jinak: Spojené království Velké Británie a Severního Irska přijalo k provedení směrnice 2008/94 právní úpravu, která podmínky článku 8 této směrnice nesplňuje jen ve vztahu k záruce minimálně 50 %. Vnitrostátní úprava však obsahuje jasné určení osoby příslušné k provedení výpočtu a převzetí odpovědnosti, totiž PPF. Navíc byla přijata detailní pravidla o financování PPF a fungování doplňkových zaměstnaneckých systémů sociálního zabezpečení ( 54 ).

82.

Tím je v projednávaném případě bezpodmínečně a dostatečně přesně určen i adresát povinnosti vyplývající z článku 8 směrnice.

83.

Platí, že se jednotlivec může dovolávat bezpodmínečných a dostatečně přesných ustanovení směrnice nejen vůči členskému státu a všem jeho správním orgánům ( 55 ), ale i vůči jiným subjektům nebo entitám podléhajícím autoritě nebo dohledu státu nebo nadaným výjimečnými pravomocemi ( 56 ).

84.

Entita, která byla bez ohledu na svou právní formu na základě aktu státního orgánu pověřena výkonem služby ve veřejném zájmu a která za tím účelem disponuje výjimečnými pravomocemi ve srovnání s těmi, které vyplývají z pravidel použitelných na vztahy mezi jednotlivci, patří podle ustálené judikatury mezi subjekty, vůči kterým se lze dovolávat přímo použitelných ustanovení směrnice ( 57 ).

85.

Takovou entitou je PPF. Ve veřejném zájmu plní úkol vytyčený směrnicí ( 58 ), a sice v každém jednotlivém případě stanovit konkrétní míru ochrany a za určitých okolností převzít odpovědnost za nároky zaměstnanců. Kromě toho disponuje výjimečnými pravomocemi ve smyslu výše uvedené definice ( 59 ), protože může od způsobilých doplňkových zaměstnaneckých systémů sociálního zabezpečení vybírat poplatky a je nadto podle článku 154 zákona z roku 2004 oprávněn udílet doplňkovým zaměstnaneckým systémům sociálního zabezpečení v rámci jejich správy potřebné pokyny. Z ústního jednání ostatně vyplynulo, že klasifikace PPF jako státního orgánu je mezi stranami nesporná.

86.

Naproti tomu směrnice nemůže jednotlivci přímo zakládat povinnosti ( 60 ).

87.

Z tohoto důvodu odmítá Spojené království Velké Británie a Severního Irska přímé použití článku 8 směrnice 2008/94 v původním řízení, neboť se dle jeho názoru tohoto předpisu nelze dovolávat vůči takovým soukromým subjektům, jako je systém sociálního zabezpečení T&N.

88.

Z předkládacího rozhodnutí však vyplývá, že v původním řízení nejde přímo o přezkoumání otázky, zda G. Hampshire může požadovat výplatu náhrady ve výši nejméně 50 % svých nabytých nároků na důchod přímo od T&N. Žalovaným, resp. odpůrcem v původním řízení je spíše PPF. Vnitrostátní soud za předmět sporu označuje ocenění zajištěných závazků, které předchází výplatě, a které provedl PPF. Tímto rozhodnutím je závazně stanovena výše náhrady, kterou zaměstnanci obdrží jak v případě převzetí odpovědnosti ze strany PPF, tak případné správy mimo rámec PPF.

89.

V původním řízení se tudíž naskýtá jen otázka, zda může být takové entitě, jako je PPF, uložena povinnost provést nové ocenění zajištěných závazků za přímého použití článku 8 předmětné směrnice.

90.

Zákon z roku 2004 stanoví, že T&N je i nadále povolána k vyplácení náhrady, pokud její majetek zahrnuje dostatek prostředků na to, aby mohla poskytovat náhradu PPF stanovenou státem. To ale neznamená, že došlo k přímému použití příslušného ustanovení směrnice vůči T&N. Zákon z roku 2004 naopak pro nepříliš častý případ přebytku nezakotvuje začlenění příslušného systému sociálního zabezpečení do PPF, protože není nutná finanční podpora. I v tomto případě je však doplňkový systém sociálního zabezpečení, byť mimo rámec PPF, spravován dle pokynů správní rady. Pokud by po přecenění zajištěné závazky přesahovaly aktiva, musel by PPF v každém případě převzít odpovědnost.

91.

Jak vyplývá z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a jak bylo uvedeno na jednání před Soudním dvorem Evropské unie, omezuje se předmět sporu v původním řízení na požadavek, aby PPF při oceňování závazků přímo použil článek 8 směrnice. Za určitých okolností mu ještě má být uloženo, aby svou pravomoc udělovat T&N pokyny vykonával v souladu s unijním právem.

92.

Dopad, který případně má vyčíslení náhrady PPF v další fázi na ty doplňkové systémy sociálního zabezpečení, jejichž prostředky ještě postačují i bez finanční podpory, tudíž může být označen jako pouhý reflex. Tento dopad vyplývá ze specifik zákona z roku 2004, a nikoli ze samotné směrnice. Pro případ, že by v tom někdo chtěl spatřovat nevýhodu pro T&N, platí podle judikatury Soudního dvora Evropské unie, že samotné negativní dopady na práva třetích osob, i když jsou tyto důsledky určité, neodůvodňují to, aby bylo jednotlivci bráněno dovolávat se přímo použitelného ustanovení směrnice proti členskému státu ( 61 ).

93.

Lze připustit, že ostatní zaměstnanci T&N v rámci rozdělení přebytku, který vznikl v důsledku příliš nízko vyměřených nároků G. Hampshira a dalších žalobců, by možná obdrželi dodatečné platby. V tomto směru je však třeba poukázat na to, že samotné zrušení takové případné výhody nemůže být považováno za povinnost uloženou třetí osobě na základě uplatněného ustanovení směrnice ( 62 ).

94.

Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky odpověděl takto: